Srpen 1968 - jak jsem ho zažil
Kapitola z připravované knihy Bachmači, aneb válčili jsme na kolejích
Služba vlasti
V polovině šedesátých let mi bylo osmnáct, o rok později mě čekaly dva roky „služby vlasti“. Je třeba zmínit tehdejší náhled na vojenskou základní službu, jak se to oficiálně jmenovalo. Bylo dvacet let po válce a jít v devatenácti na vojnu byla věc, o níž se nediskutovalo. Ba naopak – koho na vojnu nevzali, měl určitě nějakou tělesnou vadu a posměšně se mu říkalo štáckripl. Vojna byla součástí našeho života, se dvěma roky odloučení se počítalo, vojna byla jakýsi předěl – po vojně snad dostaneš rozum, říkali nám rodiče. Mezi čundráky se pro vojnu vžil výraz dvouletý zelený vandr. Tím pochopitelně není řečeno, že jsme se vojny nemohli dočkat anebo se tam dokonce těšili! Pověsti, zkazky a historky o buzeraci, nesmyslném pochodování po buzerplace, pucováním záchodků zubními kartáčky a podobné vymyšlenosti nám klidu nepřidávaly, ale kdo by to řešil předem, když ve společnosti to vřelo! Vycházely zajímavé knížky, na jaře v šestašedesátém jsem vyrazil do Prahy na velkou autogramiádu do redakce Mladé fronty v Panské ulici, Bohumil Hrabal se mi podepsal do útlé knížečky Ostře sledované vlaky (dodnes zaujímá, s poněkud už potrhaným obalem, čestné místo v knihovně), v květnu předchozího roku jsme na sebe s kamarádem Josefem navlékli kostýmy potulných muzikantů, Josef našel na půdě pro sebe mandolínu a pro mne staré housle a vyrazili jsme do majálesového průvodu, který šel od chebského nádraží na náměstí, které se tehdy tuším jmenovalo Čs. armády (dnešní jméno Krále Jiřího z Poděbrad získalo až v roce 1990), kde herec Stanislav Tříska (po letech jedna z hlavních postav Troškových taškařic Slunce, seno a …) představoval již zmíněného krále. Ráz celého majálesu bylo přivítání krále Jiříka u příležitosti připojení Chebska k zemím koruny České, po skončení průvodu jsme se svými dívkami rozjařeně popíjeli ve druhém patře kavárny Špalíček ve stejnojmenném komplexu budov dole na chebském náměstí a prázdné lahve od vína vyhazovali otevřeným oknem na historickou dlažbu… majálesový tah jsme zakončili v nedávno otevřené restauraci Hradní dvůr v uličkách renovovaného starého města. Bydlel jsem ve Františkových Lázních, v Chebu jsem se narodil a pracoval na tamním nádraží a oproti Frantovkám to v Chebu žilo…
Bachmači, aneb válčili jsme na kolejích
V tom nejlepším přišel povolávací rozkaz k železničnímu vojsku do Jeseníku. Na rozdíl od vojáků, kteří pracovali na chebském nádraží jako posunovači, výhybkáři nebo výpravčí, byl v Jeseníku pluk stavební. Po základním výcviku jsme vyrazili do Čech stavět, resp. provádět generální obnovu tratí. Začali jsme v březnu 67 tratí Vršovice – Říčany, spali jsme ve stanech, já co by posunovač u lokotraktoru na montáži kolejových polí jsem se strojvedoucím, strojníkem elektrocentrály, skladníkem a možná ještě nějakým zašívákem spali přímo na montáži hned vedle svážného pahrbku vršovického ranžíru – bez jakéhokoli nadřízeného. Jedinou podmínkou byla hotová práce, takže když bachmači skončili šichtu, vytahali jsme naložená kolejová pole, přistavili vagóny s pražci, kolejemi nebo drobným materiálem, noční směna to vyložila, ráno jsme prázdné vozy vyšíbovali pryč, aby bachmači mohli zase smontovat svoji denní dávku – 1000 metrů. Ve volném čase bylo každému šuma co děláme – hlavně nás nesměla odchytit pražská lítačka. A tak jsem měl u kamaráda Josefa, který mezitím taky v Praze studoval zemědělskou vejšku, džíny, košili a semišové sako, které jsem posléze přestěhoval k dívce Kateřině (u Kokořína, u Kokořína, je Kateřina a ta zná milovat, zpívali Milan Chladil a Jaromír Mayer) na kolej vysoké školy ekonomické na Jarově a do města jsem vyráželi pěkně v civilu. I když do města… příliš jsem to nepřeháněl, přece jenom místo občanky jsem se mohl prokázat pouze vojenskou knížkou a tento průkaz totožnosti bez uniformy bych asi vysvětloval ztuha. V hledišti Divadla za branou jsme obdivovali dalšího Třísku, tentokrát ovšem Pana herce Jana a Marii Tomášovou ve hře Kočka na střeše, tramvají cililink s otevřeným zadním vozem, z něhož se dalo vystupovat za jízdy (když jela pomalu, pochopitelně) vraceli jsme se zpátky na kolej a potom v pozdních nočních hodinách, někdy i za ranního úsvitu vracel jsem se já do svého stanu dospat zbytek probdělé noci.
Když jsme úspěšně vyměnili koleje až k první výhybce říčanského nádraží (ve stanicích si opravy dělala civilní traťovka), přesunuli jsme se za Mladou Boleslav. Úsek Bakov Turnov byl další štací našeho vandru, mazáci to tam znali, rok předtím měnili koleje z Boleslavi do Bakova. Řízením osudu jsem přišel o výsadu samotářského života na montáži (spíš než osud to byla moje vlastní blbost), nastěhoval jsem se do stanu k dalším 30ti bachmačům do tábora na břeh Jizery u Mnichova Hradiště. Rychle jsem zapadl do party ve své rotě, vyráželi jsme do okolí na zábavy, dírou v plotě do letního kina (film Svatba jako řemen a Pucholtovo co co co, občane, stalo se hláškou několika dalších let), léto se překulilo, koncem září už byla ve stanu dobrá kosa a tak nás přestěhovali do sálu hospody v Podhradí u Bakova, nikdy se mi nesnilo, že slezu z postele, v teplákách a pantoflích přejdu přes chodbičku a jsem v lokále u piva, dodělali jsme poslední opravy trati a vrátili se do kasáren v Jeseníku. Už jako mazáci. Služby se daly vydržet, nutné akce jako montování výhybek na techničáku taky – zvláště když jsme věděli, že na stavbě nic takového dělat nebudeme, a potom přišla již zmíněná oslava nového roku 68, kdy jsme úderem půlnoci mohutně zvolali – letos!
Osmička na konci letopočtu
Magické v onom roce bylo pro nás střihání metru (krejčovský metr se vymaloval, u jednotlivých dílků se vystříhaly zobáčky, aby až v květnu bude do konce vojny sto padesát dní mohl být utržen první dílek a potom každý den jeden) a návratu do civilu, události v politice jsem vnímal okrajově, nicméně změny byly patrné i tak. Prvním tajemníkem komunistů se stal Alexander Dubček, po letech kožených panáků za předsednickými stoly sjezdů a zasedání vypadal jako normální člověk, 47 let mu bylo, časopisy uveřejnily jeho fotku na skokanském můstku na plovárně, lidi do něho vložili naději na změny svých životů k lepšímu (jak se posléze ukázalo marně), zvolili ho v lednu na zasedání těch nejvyšších komunistů, kde se také začal připravovat akční program. Hlavní bod – demokracie v rámci svazku socialistického bloku se pochopitelně nemohlo podařit, ale nepředbíhejme. Socialismus s lidskou tváří a společenský proces nazvaný Pražské jaro, to byly události, které hýbaly společností, zatímco my začátkem března vyrazili opět na stavbu.
Pokračovali jsme na budějovické trati v úseku Říčany – Čerčany, tábor jsme měli v Mnichovicích pod nádražím, znovu jsme vymetali vesnické zábavy v širokém okolí, v práci jsem se dostal na demontáž starých kolejových polí, demontovalo se v noci, když pole přivezli z tratě, byla to práce sice špinavá, ale opět bez zbytečných buzerací a lampasáků, dopoledne jsme spali, odpoledne odpočívali a víkendy se užívali volna.
V lednu jsem se seznámil s dívkou Janou z městečka kousek od Jeseníku a byla to láska jako trám, v kasárnách rande co nejčastěji, potom dopisy a občas setkání, když přijela k příbuzným do Prahy. A jedno takové setkání zapříčinilo prodloužení doby mého působení v zelené uniformě o 3 týdny.
Když opět přijela na jeden víkend, nedostal jsem tak zvaný vycházkový kolotoč (v sobotu do půlnoci a v neděli od 0. hodin 00 minut do 22. hodin večer), ale jen do sobotní půlnoci. Příchody do tábora se kontrolovaly sporadicky, na 300 vojáků zůstával o víkendu jeden otrávený lampasák a tak se bachmači – pokud měli kam – rozprchli po okolí. Důležité bylo, aby vojsko v pondělí v šest ráno nastoupilo na šichtu. Dodržení vyhrazené doby vycházky jsem tedy neřešil a v neděli odpoledne jsem Janu vyprovázel k vlaku na hlavním nádraží. Ona si šla koupit jízdenku, já šel zjistit, z kterého nástupiště vlak odjíždí. V okamžiku, kdy jsme se rozdělili, ozvalo se za mnou – soudruhu vojíne, vaše doklady!
Trochu to zkrátím – výsledkem zadržení lítačkou pražské posádky bylo 21 dnů ostré basy! Byl jsem za dva měsíce jubilejní padesátý zadržený bachmač (z již zmíněných tří stovek). Nedá se nic dělat, pravil velitel praporu, musím vás potrestat exemplárně. Pro výstrahu.
Zpátky mezi vagóny
Do basy se jezdilo do našich kasáren v Jeseníku a čekalo se, až bude víc basistů na volnou jízdenku (jak ekonomické!), mezitím jsme přestěhovali tábor do Čelákovic a začali dělat GO tratě do Lysé nad Labem. To už končil červen, v táboře jsem se jedva ohřál a párkrát vykoupal v meandru Labe a odjel odpykat si svůj trest. Basa byla pochopitelně plná
(v průběhu roku zvedli kapacitu pro 8 lidí na 16 tak, že místo sklápěcích paland dali do cel železné patrové postele a na ně místo matrací prkenné desky), několik dní jsme se flinkali po kasárnách a spali na rotě, už jako basisty nás nahnali stavět nový autopark a po uplynutí sedmnácti dnů přišel rozkaz o přerušení mého trestu a odjezdu do Nového Bohumína, kde bylo velitelství taky železničního vojska, ale provozního, tedy výpravčích, výhybkářů a posunovačů. A protože na poslední profesi jsem měl kvalifikaci a příslušné zkoušky, odjel jsem po dvou dnech do Českých Budějovic a po seznámení se staničním řádem nastoupil na tamní ranžír. Nebyl jsem sám, z našeho útvaru vybrali všechny, kteří před vojnou měli cosi společného s dráhou, po dobu dvou měsíců jsem měli zalepit díru, která vznikla odchodem vojáků do civilu – noví museli absolvovat přijímač a teprve potom mohli jít makat. Plánování jako stehno, ale to už nikoho nepřekvapovalo.
Pro nás to byla Havaj ještě větší, než dosud. Nejvyšší šarží byl desátník absolvent, který se snažil zkoušet na nás vojnu, ale metr v kapse ukazoval poslední 3 měsíce a tak nebylo co řešit. Spali jsme v jednom křídle Piaristického kláštera na stejnojmenném náměstí, do práce chodili v maskáčích, mezi množstvím kolejí a vagónů jsme si to užívali a užívali jsme si pochopitelně taky volno. Počátkem měsíce jsme dostali relutu, čili peníze na jídlo a protože jsme hospodařit neuměli, utratili jsme to za dva týdny a než přišly další prachy, třeli jsme bídu s nouzí, chytali na půdě kláštera holuby a vařili je v lavoru, na školní zahradě jsme loupili brambory a tak přežívali…
A potom přišel srpen
Jak si lidé představovali další vývoj ilustruje případ pana Čecha. Toho člověka jsem poznal v Chebu na osobním nádraží, kterak zavěšoval na poslední vagóny osobních vlaků koncovky. Ve dne plechové, v noci petrolejové. Pan Čech byl možná čtyřicátník, člověk, který se do práce moc nehrnul (v lampárně většinou dělaly babky – vysloužilé výhybkářky), o to větší překvapení – anebo možná naopak – jsem zažil jednoho dne, když jsem se stopem vracel z domova ve Frantovkách zpátky do Budějovic. Na výpadovce z Chebu mi zastavila stará, nicméně nově nalakovaná a naleštěná erena – malý náklaďáček, před deseti lety používaný československou lidovou armádou. A za volantem – kdo jiný, než pan Čech. Slovo dalo slovo, pan Čech sehnal peníze, koupil si tuhle erenu a začal provozovat autodopravu. Ze strakonické Čezety vozil do chebské Esky jakési odlitky, občas měl i jiné kšefty a taky plány – rozšířit firmu, přikoupit auta, najmou šoféry… zkrátka podnikání se vším všudy. A to všechno prosím pěkně v polovině roku 1968!
Noc z dvacátého na jednadvacátého srpna
Od pátku 16. srpna jsem měl dovolenou. Na rozdíl od opušťáku, který byl za odměnu nebo zvláštní zásluhy a tudíž udílený jen sporadicky, na dovolenou měl každý vojín nárok a víceméně si mohl určit i termín. Deset dní plus den dva na cestu, podle vzdálenosti posádky od bydliště.
Jako holub čili v prvním ročníku jsem si dovolenou vybral už po třech měsících vojny – jinak hrozilo, že mi začne hrabat. S druhou dovolenou jsem spěchat nemusel, volnosti bylo dost a tak jsme se s Janou domluvili na týdenním společném pobytu u nás doma. Ve čtvrtek jsem měl mít noční a ráno nastoupit do vlaku a frčet domů. Instrukce jsem si pozměnil – přece nepojedu nevyspalý po noční – místo na ranžír jsem vyrazil na osobní nádraží, po šesté sedl na rychlík a hurá na Plzeň, Vávro! Aby to nebylo jednoduché, tak na plzeňském peronu mě čapla lítačka a protože jsem dovolenou měl psanou až od druhého dne, odvedli mě na posádkové velitelství. Po vysvětlení, že dovolená je sice psaná až od půlnoci, ale po rozkaze odpoledne ve čtyři je možno vyrazit s předstihem (což byla praxe uplatňovaná i u bojováků) mě službu konající major propustil – vlak v deset mi ovšem ujel, a tak jsem na okno našeho domku ve Františkových Lázních zaklepal ráno ve dvě.
První co jsem udělal, byla změna oblečení. Uniforma do skříně, ze skříně džíny a tričko. Byla taková povinnost – po nástupu dovolené nahlásit se na posádce v místě bydliště a pokud tam posádka nebyla, což byl můj případ, tak na místní stanici VB (veřejné bezpečnosti, dnes policie). I tuhle povinnost jsem uznal za zbytečnou a návštěvu policie vynechal. Obešel jsem kamarády a v sobotu vyrazil do Prahy naproti Janě. Setkání bylo radostné, před námi týden společného života na zkoušku – na podzim jsme plánovali svatbu. A tak jsme si užívali. Jeden den koupačka na Jadranu, další den výlety od jednoho pramenu ke druhému, večer posezení v Grilu u Františka a taneček ve Slovanu… v úterý 20. jsme šli do kina. Ta naše písnička česká, dávali. Když jsme odcházeli z kina, které se od mých dětských let nezměnilo se ani trochu, bylo nám fajn. Naladil nás film, který rezonoval s vývojem posledních týdnů a měsíců, naladila nás společná budoucnost, naladily nás změny, které se děly kolem, prostě všechno bylo fajn. Teplým večerem vraceli jsme se domů, chvíli jsme ještě poseděli na lavičce pod kuchyňským oknem s cigaretou, vrátil jsem se do dětských let a vyprávěl Janě o velké vodě, valící se každé jarní tání přes naší zahradu a dál přes hlavní silnici, která byla nějakých 30 metrů od okna obýváku, kde jsme měli svoji dočasnou ložnici. Kolem jedenácté jsme už skoro usínali, když na silnici začalo cosi silně rachotit. Jana se polekala, co to je? ptala se, to nic, nějaká těžká technika, nemínil jsem se nechat rušit, a proč to trvá tak dlouho? zajímala se znovu.
Odhrnul jsem závěs na okně. Pouliční lampa před brankou osvětlovala tanky. Jely od závor do centra, to jsou tanky z kasáren Juldy Fuldy v Chebu, odpověděl jsem, klidně spi, založil jsem ruce za hlavu, spánek kousek poodešel, poslouchal jsem dunění pásů a pak mě napadlo, že tolik tanků v Chebu mít nemůžou. A navíc, v posledních letech je po ose přepravovali sporadicky, většinou je tahali na přepravnících.
Podíval jsem se oknem pořádně, tanky měly na boku bílé pruhy. Tak co to je? zaslechl jsem otázku, to jsou nějaký jiný tanky… možná jsem si pomyslel anebo i řekl nahlas
a v tu chvíli mi secvaklo dohromady všechno, co se dělo v posledních měsících.
Leden – zvolení Dubčeka generálním tajemníkem komunistů.
Únor – aféra generála Šejny, utekl do Itálie a odtud za pomoci CIA do USA s mikrofilmem přísně tajných vojenských dokumentů.
V březnu se začalo připravovat obnovení Junáka, skončil prezident Novotný, od ČSM se trhli vysokoškoláci, za prezidenta zvolili Ludvíka Svobodu, který po volbě položil věnce nejen na hroby svých komunistických předchůdců, ale taky Masaryka a Beneše.
V dubnu začala nová vláda s Černíkem v čele – v rámci možností nezávislá na ústředním výboru komunistů, který do té doby v podstatě vládl.
Hned začátkem května byl Dubček, Černík, Smrkovský (nový předseda parlamentu)
a Bilak na koberečku v Moskvě, kde jim dal Brežněv kapky – okamžitě zasáhnout proti antisocialistickým a pravicovým silám, které se podle jejich mínění výrazně aktivizují.
V červnu se začaly připravovat rady pracujících, které podobně jako v Jugoslávii měly řídit své podniky, začalo se hodně hlasitě mluvit o rehabilitaci politických vězňů z padesátých let a byla zrušená cenzura! Cvičení vojsk Varšavské smlouvy s názvem Šumava se sovětské armádě poněkud protáhlo, takže protiruské nálady nabraly na obrátkách. A Dva tisíce slov – to už odpůrci reformy vyhodnotili jako výzvu ke kontrarevoluci.
V červenci začalo jít do tuhého, tábor socialismu a míru v čele se Sovětským svazem (na věčné časy) varoval už otevřeně. Fotky z jednání v železničním vagóně v Čierné nad Tisou ukazovaly zachmuřené tváře – našich politiků, že jim do toho někdo kecá, ruských, že si někdo dělá něco, co podle nich nepřipadá v úvahu. A ještě jedna věc, v Čechách nevídaná -
v průběhu jednání vznikla v zemi živelná masová akce nazvaná Fond republiky. Začala formou dobrovolných pracovních směn a rozšířila se mezi občany v podobě peněžních darů
a zlata na tzv. zlatý poklad republiky (do 21. srpna dosáhly dary výše 190,5 milionu Kčs
a 60 kg zlata).
3. srpna byla v Bratislavě schůzka „pětky“ s vedoucími představiteli KSČ, přijaté prohlášení naznačovalo, že „bratrské strany nikomu nedovolí vrazit klín mezi socialistické státy“ a že problémy vyřeší „vzájemnou pomocí a podporou“.
9. – 11. srpna pobýval v Praze prezident Jugoslávie Josip Broz-Tito. Jeho návštěva přispěla k převažujícímu optimismu a nadějím, že nebezpečí zásahu „pětky“ nehrozí a nakonec 17. srpna došlo v Komárně na žádost maďarského vůdce Kádára k jeho setkání s Dubčekem; Kádár tlumočil značnou nespokojenost Moskvy s vývojem v Československu a poukazoval na možné vážné důsledky z toho plynoucí (vojenskou intervenci).
Tohle všechno, pochopitelně ne tak doslovně, se mi promítlo v hlavě při pohledu na tmavé tanky a potom nákladní auta s vojáky na korbách. Co tohle může znamenat? uvažoval jsem, zatímco jsme jen tak leželi a poslouchali rádio. Po jedné v noci dramatický hlas moderátora oznámil, aby posluchači nevypínali přijímače, probudili své sousedy a vyčkali důležité informace, která se v brzké době objeví ve vysílání. To nás postavilo na nohy
a před druhou hodinou se ozvalo další hlášení. Po němž jsme zůstali koukat s otevřenou pusou.
Včera, dne 20. 8. 1968, kolem 23. hod. večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva. Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem platných v Československé socialistické republice. Ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ústředního výboru KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace. Předsednictvo ÚV KSČ.
Teď bylo nad slunce jasné (i když venku byla tma), jaká vojenská technika projížděla několik hodin ulicí (příznačně pojmenované Leninova) kousek od oken našeho domku. A na druhé straně vůbec nebylo jasné, co se bude dít dál.
Oklikou na Moravu
S Janou jsme chodili od ledna letošního roku a co se děje kolem nás jsme probírali celkem často. Ona z pohledu komunistické rodiny – byli tam oba její rodiče, tatík si byl jako jeden z prvních v jejich městečku pro spartaka na poukaz – nová situace se jim příliš nelíbila. Já z pohledu rodiny, kde ve straně nebyl nikdo, soudruzi na národním výboru byli mocipáni a manžel sousedovic dcery přišel nedávno z kriminálu, kde seděl za pokus o překročení státní hranice. Neúspěšný, přirozeně. Svojí roli sehrála taky možnost sledovat televizi zlých Němců, sice bez zvuku, ale obrázky stačily a skutečnost, že do svých dvaceti let Jana nevěděla, že západní Čechy osvobodila Americká armáda.
Nad tím jsem zůstal zírat hned ve chvíli, kdy nevěřila v existenci Amerického pomníku na ypsilonce za Chebem. Nebylo divu, že pohled jejích rodičů byl skeptický, od komunistů houpajících se na kandelábrech v Budapešti uplynulo pouhých 12 let, i když tak daleko by to myslím u nás nedošlo…
Usnuli jsme k ránu a nebylo to vyznáváním lásky. První věc, kterou jsem musel udělat hned ráno, bylo navlíknout na sebe uniformu a s vycházkovou knížkou se jít přihlásit na stanici VB. Esenbáci na mě koukali jako na zjevení, seděli v místnosti a bylo na nich vidět, že taky neví. Pochopitelně, situace to byla nová, nikdy předtím (a taky nikdy potom) nezažitá. V našem lázeňském městečku byli u policie normální lidi, tátové našich spolužáků a naše případné prohřešky řešili spíš domluvou, než represí. Dali mi razítko, že jsem pobýval v místě svého bydliště po dobu vyhrazených deseti dnů a já se vrátil domů. Dopoledne jsme se vypravili do města. Městu v našem případě říkáme hlavní ulici (Národní třída) v jeho centru. Kromě pekařského auta postaveného na štorc na křižovatce a dvou vojenských aut
a ruskými vojáky se samopaly v rukou se nikde nedělo nic. Vytáhl jsem foťák (paradox – ruskou Smenu) a pořídil pár snímků. Měl jsem chutě fotit víc, ale Jana měla námitky – vojáci nebyli příliš přátelsky naladěni. Pár aktivních obyvatel našeho městečka jim vysvětlovalo,
že jsem tady zbytečně, ale jako by neslyšeli. Nakonec – plnili rozkazy, které jim velitelé dali
a i kdyby měli volnější morálku podobně jako my, pochybuji, že by se proti těm rozkazům postavili. V každé armádě se jeho nesplnění trestá. A stěžovat si? I to bylo dobře nastavené. Nejdřív rozkaz splň a potom si můžeš stěžovat. Po splnění byť i nesmyslného rozkazu jednoho většinou chuť na stížnosti přešla…
Daleko zajímavější než u nás byla situace v Praze, kde se protestovalo masově a dokonce
i střílelo ostrými. Že nejvyšší představitelé odjeli nebo byli uneseni do Moskvy nás samozřejmě nenechalo v klidu, ale vyřešit jsme museli jinou věc. V neděli večer jsem se měl hlásit v Budějovicích u dozorčího – dovolená končila. A Jana se musela dostat na Moravu,
do Zábřehu a odtamtud osobákem na Jeseník. Původní plán – v neděli v poledne pojedeme spolu do Prahy, kde se na hlavním nádraží rozloučíme a každý bude pokračovat jinam svým vlakem vzal za své v okamžiku, kdy rádio oznámilo, že Praha-hlavní nádraží je uzavřené. Vlaky od Plzně končily na Smíchově, vlaky na Moravu odjížděly z Libně. To byl dost problém, protože pohybovat se po obležené Praze v uniformě vojína čsl. armády bylo patrně o hubu.
Sedli jsme a naplánovali poněkud krkolomou, ale podle mého bezpečnou cestu – trasu Cheb, Plzeň, Budějovice, Jihlava a Brno (z Plzně do Brna jel přímý motorový rychlík), z Brna do Olomouce a Zábřehu a do jejího městečka. Tam se vyspím a vrátím stejnou cestou, jestli to nepůjde jinak, do Budějovic. A tak jsme v sobotu ráno vyrazili, abychom se večer dostali na místo. Nebyla to cesta, jakou jsme si představovali na začátku naší společné dovolené. Na druhé straně jsme stále žili v domnění, že je to všechno jenom omyl. V pátek od dvanácti do jedné v poledne byla hodinová stávka, všechno se zastavilo, houkaly sirény a v člověku to vzbuzovalo pocit ohromné sounáležitosti k téhle zemi, k lidem, kteří taky doufali, že bude líp. Vedení republiky jednalo v Moskvě (když později vyšlo najevo, co se tam dělo, slušelo by se slovo jednání dát do uvozovek), až se vrátí, armády odejdou a ten demokratizační proces bude pokračovat … jenomže v dalších dnech, měsících a letech už nic nebylo jako dřív.
Praha hlavní nádraží - neděle
V neděli odpoledne jsem sedl na rychlík Jeseník-Praha. Dopoledne ohlásilo rádio, že hlavní nádraží je opět v provozu, aspoň tak, pomyslel jsem si. Zvláštní bylo, že se vagón, ve kterém jsem seděl, pozvolna vyprazdňoval a z Libně na Hlavní jsem v něm byl sám. Když brzdy zaskřípěly pod prosklenou střechou nástupiště, vystoupilo z celého vlaku o deseti vagónech celkem 12 lidí! Jenom jsem zíral, tenhle spoj jsem už párkrát použil a vždycky vystupovaly davy!
Do odjezdu vlaku do Budějic jsem měl dvě hodiny času. Za normálních okolností bych si dal v nádražní restauraci dvě tři piva, poseděl a přesunul se do vlaku. Okolnosti normální nebyly, na dveřích restaurace nápis zavřeno. Pod kupolí odbavovací haly se motali vojáci v trochu jiných uniformách, než jsem měl na sobě já. Ačkoliv venku bylo příjemné srpnové teplo určitě 20 stupňů, byli ti hoši navléknutí na zimních kabátů, lodičky naražené na vyholených hlavách, ve tvářích poněkud asijského vzhledu sveřepé výrazy. Ruce na samopalech – ani na chvilku jsem nepochyboval, že v zásobníku mají ostré náboje.
Skla obrazů na zdi mezi obloukovými okny někdo popsal nápisy, které člověk mohl číst na každém nároží: Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil! Hanba okupantům! Sovětskie okupanty, iditě domoj! Sovětský cirkus opět v Praze!
Nápisy byly vojákům lhostejné – české si přečíst neuměli a azbukou psané jim asi nic neříkaly. Vyšel jsem před nádraží, park naproti vchodu byl rozkopaný, stavěla se tam stanice metra. Do podzemí vedla šikmá asfaltová cesta, od širokého vchodu vycházelo bílé světlo zářivek. Došel jsem k Domu potravin, Václavák svítil proti jiným dnům jenom matně, bílé krátery od kulek na stěnách Muzea byly přesto patrné dost. Co se dělo v Praze jsme věděli jen z útržků zpráv, před rozhlasem se střílelo a hořela tam auta a snad i tramvaje… stopy po kulkách na Muzeu vypovídaly za všechno. Kousek odtud probleskoval kus plakátu – Výstava sovětského umění…
Vracel jsem se zpátky k nádraží, u vchodu byl shluk lidí, několik cikánů se dohadovalo s maličkým ruským poručíkem, tlustá cikánka láteřila a ukazovala do podzemí, vyšlo odtud několik vojáků a podle všeho tam měli stanoviště, poručík vytáhl pistoli a namířil na cikánku, idí, idí, poroučel a postrkoval ji směrem ke vchodu. Několik čumilů se mu pokusilo odporovat, s ukazováčkem na spoušti opsala hlaveň pistole oblouk, v jehož závěru poručík pistoli zvedl a vystřelil do vzduchu. Lidi couvli, vedle mne se objevil starší chlapík v uniformě praporčíka (české, přirozeně), jděte chlapi kus dál, řekl mně a dvěma dalším záklaďákům, kteří se zájmem přihlíželi.
V noci jsem se vrátil do své postele v klášteře a ráno šel na šichtu. Budějovice byly plné ruských vojáků, navíc, co chvíli přelétala letadla na vojenské letiště v Plané. Dělalo se jako jindy, obsazení dalo lidi na chvíli dohromady, vrátili jsme se ke svým vojenským starostem a nejvíc nás naštvalo, že z jakéhosi úředního nařízení všechny hospody ve městě zavíraly v šest večer. Údajně proto, aby podnapilý český hrdina nevyprovokoval ozbrojený konflikt.
Sabotáž na nádraží
Ten skoro vyprovokoval nádražní naší směny Jaroslav Sykal, nositel Řádu práce. K tomuto vyznamenání se dostal jen důkladně prověřený a zasloužilý straník, plně oddaný režimu, na což Sykal vůbec nevypadal. Prošedivělý rozšafný chlapík, který od lidí chtěl jediné – aby makali bez nehod a úrazů – byl strůjcem sabotáže. Spěšný nákladní vlak přitáhl mimo jiné deset čtyřosých cisteren, podle nálepek a doprovodných papírů naložených leteckým benzínem, což sumárně obnášelo nějakých 560 tun paliva pro letadla ruský armády. Nádražní Sykal (kupodivu si nepotrpěl ani na soudruhování) popřemýšlel a za chvilku přišly dvě tranzitérky, bleskově sundaly nálepky s adresou a popisem nákladu a vagóny polepily jako prázdné. A když prázdné, tak do rafinerie v Litvínově (což je od Budějovic kus cesty). A tak z ranžíru odjely cisterny s dolů prohnutými listovými pružinami, což i nepříliš inteligentnímu ajzboňákovi říkalo, že vagón je ložený. Letadla si na benzín musela počkat – kam až cisterny dojely, než se zase vrátily na místo původního určení už se zjistit nepodařilo…
Naše náhradní služba na dráze končila posledním srpnem, ještě než jsme zabalili svých pár švestek, chodili v noci dva chasníci od nás spolu s místními malovat hesla na budějovické ulice a volné zdi, představte si, vykládali potom, za námi jdou ruský vojáci s kýblema vápna a ty naše pracně vyrobené nápisy zamazávají!
Poslední akcí, která se týkala přímo našeho pluku, bylo jeho přestěhování do Olomouce. Během září se do našich prázdných kasáren (přítomno bylo jen 60 vojáků velitelské roty, první prapor stavěl trať na Moravě a my v Čechách) nastěhovala slavná Sovětská armáda
a nejen do našich. A tehdy už muselo bylo jasné, že to nebude na pár měsíců nebo jeden rok.
