Pochod na kole
Počasí – sázka do loterie
Sobotní dopoledne 16. května lákalo k různým činnostem, z nichž pochodování za účelem organizované turistiky bych dal na poslední místo (pokud bych jej úplně neškrtnul). O jízdě na kole nemluvě. Obloha olověná, mraky nízko a provázky vody snášející se do šťavnatě zeleného kraje. Pršelo už pár dní – byť s přestávkami – v kuse. Tak holt vezmu v poledne auto a zajedu se podívat, jak hodně tohle počasí pořadatele štve, řekl jsem si. Jenomže ve Lhotě mají patrně domluvu s někým nahoře a před polednem déšť ustal. Nezbylo nic jiného, než vytáhnout kolo, na němž jsem od jeho zakoupení ujel v tréninku skoro 300 km, nalít do lahve vodu se šťávou, vynulovat počítač kilometrů, nasadit přilbu a rukavice a vyrazit do Lhoty, k obecními úřadu na místo startu.
Koho tak mohlo počasí zlákat? napadlo mě při pohledu na pár bicyklů opřených o plot a než jsem vyfotil tři borce v kraťasech s přilbami na hlavách, studující mapku obou cyklotras, dojelo k úřadu dalších pět cyklistů (mezi nimi taky Pavel Kaiser, majitel železářství ve Kdyni), jedna audina se třemi koly na střeše a několik pěších.
Čtyři stoly uvnitř a jeden venku, tady se zapisovali příchozí. Jaroslava Šteflová, Vendula Jägerová a Lenka Tomanová v poslední místnosti v tu chvíli neměly žádnou práci, příchozí odchytly stolky vpředu, kde jsem zahlédl i Evu Moravcovou, vypisující zelenou průkazku pochodníka.
„V tuhle dobu (bylo 12.50) odešlo už 300 lidí,“ oznámila Jarka Šteflová po zjištění přibližného počtu přihlášených.
Což se docela hodně, konstatoval jsem a než jsme udělali pár fotek, nahrnulo se i k jejich stolku plno lidí.
Zaregistroval jsem se venku, tady dostávali průkazky cyklisti. Pokud je neměli z předchozích ročníků, protože Bůtu chodí hodně lidí rok co rok. Vyfasoval jsem i barevnou mapku a na první část cesty jsem se raději vyptal.
„No, pojedete nahoru jako k našemu domku,“ řekla Lenka Tomanová, „ale ještě před tím zabočíte doprava na polní cestu nahoru k lesu… je to označené!“
Krajina krásná, poněkud však kopcovitá!
Od úřadu první kopec jsem vyšlapal srdnatě a zastavil se u nově omítnuté moštárny, na tu se podívej, avizoval Josef Stuiber na startu. Podíval, vyfotil, vydýchal a zároveň si uvědomil, že tyhle fotozastávky můžou posloužit jako nenápadný odpočinek (čehož jsem na trase využil několikrát). Od moštárny jsem pokračoval do kopce, úspěšně minul nezřetelně označenou odbočku na polňačku a po dvaceti metrech jsem raději zastavil. Tři cyklisté za mnou odbočili správně a tak jsem se kousek svezl dolů, abych pokračoval znovu do kopce, tentokrát prudšího a s horším povrchem. Vrchol stoupání, kde se trasa napojuje na turistickou červenou značku, většinou všichni zdolávají pěšky. Čekám na postavičky v dálce, vedle kola jde i Julius Sokol z Pocinovic, v cíli jej vyfotím s parádním kozákem dubovým v ruce, naopak Luboš Sazama taky z Pocinovic šlape kopec v sedle a v pohodě. Doufám, že jedeš padesátku, ptám se ho a trochu mě zklame – vybral si dvacku jako já. Z vrcholu je krásný výhled na část Českého lesa i Všerubský průsmyk, pár stovek metrů pod námi jsou Vítovky a silnice na Novou Ves – a z kopce! A jestliže při stoupání si organismus přitápí docela důkladně, nahoře fouká studený vítr. Raději tahám bundu z předního košíku, kam jsem ji před chvíli složil pod tašku s foťákem.
Mezi prvními chalupami Vítovek se radí čtyři mladíci – na jakou stranu? Žádná šipka? Zastavuje starší chlapík v dresu, porada v houfu a rozhodnutí (správné) – jedeme do prava. Chlapík nasedá, popřeje šťastnou cestu a mizí po silničce do Nové Vsi. Trasa pokračuje cyklostezkou na Hyršov, jednu chvíli byla k zahlédnutí Hluboká, pak se mezi zelenými stráněmi, proloženými pásy lesů a čtverci či obdélníky rozkvetlé řepky mihnuly Všeruby, míjím – stále v klesání – Hyršov. Při focení kolem mne projela maminka s možná dvanáctiletou dcerkou, jedeme to prvně, tak snad nezabloudíme, směje se, když je kus dál předjíždím. Další vesnička – nebo spíš osada – je Pomezí, Bavorsko na dohled pár stovek metrů a cyklostezka se napojuje na silnici ze Všerub do Nýrska.
Po levé straně silnice domek, u něho několik kol, že by hospůdka? napadá mě při pohledu na terásku v patře, kde sedí několik postaviček v dresech. Jedna z nich se obrací, Pavel Kaiser!
Takhle daleko nedojedete, pokřikuji na něho, zamává a já se vydávám po kvalitním asfaltu silničky, zpočátku rovinaté. Necelý kilometr a zase kopec! Při podrobnějším prostudování mapy není divu, kousek od silnice je nejvyšší vrcholek Všerubské brány Jezvinec se svými 736 metry n. m.! Takže kousek pěšky a před lesem pár záběrů okolní krajiny. A projíždějících cyklistů.
Dobrý déén, volá zdálky Šárka Bürgerová, přítelkyně Tomáše France od nás ze vsi, kam tak naspěch, odpovídám, pojeďte s námi, zavolá ještě a se svojí kamarádkou mizí za horizontem. Vyfotím ještě další cyklistky o něco starší než Šárka, šlapou do kopce srdnatě, snad to tady zvládnu, jedu na ty nejlehčí převody (rychle šlape, pomalu jede) a nadávám si. Máš tohle zapotřebí? Včera ti bylo dvaašedesát, místo oslav jdeš brzy spát, abys byl ráno fit, tílko můžeš ždímat… Poraženecké myšlenky mizí na křižovatce u odbočky vpravo na Liščí a Svatou Kateřinu, tudy pokračuje padesátka a tady taky zmizela Šárka, šestice starších dorostenek se zhoufovala a sdělují si zážitky, dvacítka pokračuje vlevo do lesa – a zase do kopce. Potkávám sousedku ob chalupu Janu Pálkovou, s několika dalšími taky odpočívají. Podle počítače kilometrů by do cíle mělo být zhruba 8 km, je to ještě daleko? ptám se opatrně, né, jenom kousek lesem a jste v Orlovicích, dostávám odpověď, pár snímků a vydávám se na další pouť. V lese je příjemný chládek, závěr stoupání jdu v poklidu pěšky, ve svých letech nemám zapotřebí cokoliv předvádět a potom už následuje táhlý sjezd, čísílka na počítači čile naskakují, rychlost místy skoro padesát, les řídne a jsou tady Orlovice.
Konec dobrý…
Stánek s občerstvením obsluhují a razítka do průkazů zde dávají Hana Dočkalová a Milan Zajíc. Vrací se mi humor, tos nemohl říct, že ta cyklotrasa nemá skoro žádnou rovinu? dělám si legrácky z Milana a ten mi vypráví, jak ráno v osm stavěli v dešti stánek a přemýšleli, co budou dělat s buřty a chlebem, nachystaným pro pochodníky. A máte ještě co prodávat, zajímá mě, moc toho není, zbytek se v pohodě dojede v Lomečku. Prohodím pár slov s dorostenkami, které mezitím dorazily, sděluji účel fotografování, vy jste se nám hned zdál podezřelej, smějí se a nasedám absolvovat poslední část pochodu na kole. Úsek dolů do Lhoty znám z opačného směru, kromě kousku je to pořád z kopce a jedinou starost mi dělá nutnost dojet až k domku Josefa Stuibera, jednoho z hlavních organizátorů a kolem úřadu znovu do kopce přes celou Lhotu. Ale i tento problém má řešení, podél foliového skleníku Antonína Pesla vede cesta a zdálky vidím člověka s kolem! Zkratku mi snad organizátoři odpustí, zvlášť když stoupání do Lomečku je zase pěšky. Vyjetými kolejemi lesní cesty ještě ráno tekly potůčky vody, teď stoupají nahoru pěší turisté, pár už se jich vrací… poslední metry se dají jet v sedle a už je tady stolek a šéf zahrádkářů Miroslav Bayer. Tak co, je samý úsměv a dává mi závěrečné razítko.
Dobrý, teď už dobrý. Areál je plný, na pódiu country kapela Psanec Kid & spol. a Bayer hlásí čísla - letošní Bůty se zúčastnilo 530 lidí, z toho 83 na kole, ostatní pěšky na trasách 8, 15 a 20 kilometrů.
Do fronty pro razítko se řadí i starosta Lhoty František Jílek, absolvoval pěšky patnáctku, v pohodě, komentuje svůj zdravotní stav. Přijíždí taky Pavel Kaiser, co to bylo za hospůdku, zajímám se, ale kdepak, bývalá kolegyně tam má chalupu, pozvala nás na kafe a vyvrbily se z toho pomalu dvě hodiny!
Lomeček zahrádkáři neustále vylepšují, letos přibyly nové záchodové budky, u stánku vedle pódia čepuje perfektně vychlazené pivo Mirek Zajíc a Zbyněk Panoš a nejen díky pivu a muzice vládne dobrá nálada.
M. Bayer a J. Stuiber vyhlašují nejstarší účastnici (Marie Šilerová, 70 let) a účastníka (František Raišl, 75, oba z Plzně) a předávají keramické Bůty. Čile fotím a tak nepostřehnu, jak se Bayer směje – a jako každý rok předáváme jednu Bůtu jako zvláštní cenu, říká, za propagaci činnosti našeho svazu ji věnujeme – a slyším své jméno! Cosi jsem zaslechl předem, takže překvapení nebylo veliké, o to víc mě tahle maličkost potěšila!
S několika známými ještě prohodím pár slov, udělám pár fotek a po čtvrté se pomalu kloužu cestou dolů – večer čeká koncert J. Hutky v našem kostele. Psanci nakonec hráli do devíti večer a pár vytrvalců posedělo až do půlnoci. A tak si organizátoři mohli i letos říct – zdrávi došli!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
