Upírská
Po celé zemi se děly podivné věci. Tolik měst bylo liduprázdných. Knížata se navzájem obviňovala, vyhrožovala si válkami či krevními mstami. Žádný šlechtic však nebyl tak bláznivý, aby obvinil kněžnu Viktorii z Chimerosu či hraběte Vladana Tepese. Proč? To je jasné. Ti dva za to mohli.
Kněžna byla aristokratkou noci stejně jako celé její panství. Vladan Tepes patřil ke smečce vlkodlaků.
„Má paní,“ uklonil se.
„Tak jaké zprávy mi přinášíš, Tybalte?“ zajímala se kněžna.
„Knížata jsou nervózní. Celá země si šušká o původcích těch podivností. Madam, je jen otázkou času, kdy vás obviní veřejně.“
Špeh umlkl. Do salonku vstoupil jeden z vojáků.
„Má paní,“ poklonil se.
„Nechtěla jsem být rušena, Markusi,“ kněžnin hlas studil.
„Vím, ale přináším poselství spolku Severních měst.“
Špeh i kněžna se napřímili.
Spolek Severních měst byl jedním z nejbohatších v zemi. Města kontrolovala obchod s Orientem, měla námořní flotilu a obrovskou-
„ODVAHU!!!!“ kněžna měla zvučný hlas. Celým zámkem se nesl její výkřik. Na rudém koberci se zlatou výšivkou se k ženiným nohám dokutálela hlava vévody z Arrasu, její ho strýce.
„To znamená jen jedno- válku,“ šeptl Markus.
„Válku, která ovšem skončí za pár hodin,“ odsekla jejich paní.
Muži se na sebe podívali. Kněžna v žádné válce ještě nezneužila svůj původ.
„Má paní, jsi si jistá, že to opravdu chceš udělat?“ osmělil se Tybalt.
Kněžna se k mužům otočila zády.
„Celá země mě uráží. Přespříliš dlouho jsem to trpěla. A tohle je poslední kapka. Děkuji ti, Markusi. Vzburcuj vojsko. O půlnoci vyrážíme.“
Voják se uklonil, vrhl zoufalý pohled na Tybalta a opustil pokoj.
Špeh mlčel. August z Arrasu byl svým způsobem poslední žijící příbuzný kněžny a také poslední kapka, která čeřila její duši.
„Proč, Tybalte?“ zašeptala. Její tělo se chvělo.
Muž vstal a objal ji.
„Jsi jiná. Nemyslím jen tvůj původ. Máš tolik věcí, které ostatním chybí. Je to krása, věčné mládí, inteligence, bohatství. Závidí ti. Nic víc, nic míň.“
Viktorie se o něj opřela. „Je toho na mě moc,“ povzdychla si.
„Vím. Musíš být statečná,“ políbil ji do vlasů.
Vzal ji do náruče a odnesl ji na pohovku. Poklekl k ní. Rozvázal zelenou stuhu, která poutala kněžniny dlouhé rezavé vlasy. Díval se na ni. Byla tak strašně krásná. Oválný obličej orámovaný ohnivými vlasy. Vysoké čelo, mechově zelené oči mandlového tvaru, drobný nos bez jediné pihy, rty jako malina měla pootevřené. Štíhlé krásné tělo halily šaty stejné barvy jako ženiny oči se zlatou výšivkou. Měly hluboký výstřih. Plná ňadra se drala ven a Tybalta vždy překvapilo, jak je možné, že zůstavají schovaná. Ploché bříško pod šaty jen tušil stejně jako silná stehna. Široké boky a pevný zadeček přitahovaly mužské pohledy stejně jako ňadra.
Muž ztěžka polkl. Viktorie na něj upřela kočičí oči.
„Chci tě,“ splynulo z krásných rtů.
Tybalt se pustil do rozšněrovávání korzetu, zatímco žena mu rozpustila tmavé hnědé vlasy, sahající k lopatkám.
„Proč nosíš korzety?“ zašeptal
Slabě se pousmála a strhla ze sebe záludnou část šatů.
„Děkuju.“
Líbal ji na prsa a bradavky. Vždy ho při tom napadlo, jak se zrovna on mohl stát milencem tak krásné ženy.
Viktorie sundala Tybaltovi bělostnou košili a dlouhými prsty mapovala jeho tělo. Nehty mu zaryla do zad, když jí jemně okusoval bradavky. Přinutil ji lehnout si a svlékl jí sukni.
Když před ním ležela nahá, zalitoval svého rozhodnutí zůstat člověkem. Sklonil se k jejímu klínu.
Zasténala. Hlavou se jí mihla otázka, proč se nechce stát upírem, ale pak už neměla sílu myslet na nic jiného. Tybalt před ní klečel a pronikl do ní. Ležela před ním, sledoval její tvář, celé její tělo…
Pozorovala svého lidského milence, jak se obléká. Své tělo halil do volného oblečení- košile, kalhoty, pláště- vše bylo volné. Málokterá žena se tak odvážila hádat, jakou postavu vlastně Tybalt má.
Podíval se na ni a jemně se usmál. Zajímalo ho, nad čím přemýšlí. Viktorie mu úsměv opětovala a zavřela oči. I se zavřenými víčky viděla jeho tvář. Zamračený výraz, rovné obočí a asi ta nejzají mavější věc, které si všimla, když ho poprvé uviděla. Tmavě hnědé vlasy a k tomu ledově modré oči. Úžasná kombinace. Orlí nos a plné rty. Když promluvil, ženy omdlévaly z chraplavého hlasu.
„Viktorie?“ zachraplalo jí u ucha.
„Hmm?“ oči nechávala zavřené.
„Co si dáš k jídlu?“
Přemýšlela. „Nebudu jíst. Večeře mě čeká venku. Jen bych se napila. Červené víno… a vlastně proč ne,dala bych si hrozny,“ otevřela oči.
Přikývl. „Nebude ti vadit, když se najím?“
Zavrtěla hlavou a začala se oblékat.
Tybalt ji tam zanechal a šel pro jídlo. S úlevou zjistil, že lokaj za dveřmi nestojí.
Když scházel po schodech, vrazila do něj mladičká služebná.
„Promiňte,“ vyhrkla.
Usmál se. „To nic. Jste v pořádku?“
Přikývla a lehounce zčervenala. Tybalt ji pustil a pokračoval svou cestou. Služtička však zůstala stát a vnímala vůni, která se kolem ní vznášela.
„Claire, dépÊche-toi!“ ozvalo se někde nepříjemně blízko. Dívka se vzpamatovala a spěchala si plnit své povinnosti.
Tybalt v kuchyni vybral šťavnaté hrozny, víno a pro sebe kuře. Když stoupal do 1. Patra, kde byl salonek, zavolal na něj ze stínu Markus.
„Hej, Tybalte, pojď sem na chvíli,“ a vtáhl ho do malinké místnosti.
„Co se děje?“ nehápal špeh.
„Pokus se Viktorii přemluvit, aby změnila rozhodnutí vysát spolek Severních měst.“
„Pochybuju, že mě poslechne, ale zkusit to můžu,“ přikývl.
„Díky. Mám tam snoubenku a nerad bych o ni přišel,“ dodal za odcházejícím mužem.
Tybaltovi se sevřelo srdce. Věděl, co voják prožívá. Tak rád by mu pomohl.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zajímala se kněžna. NA tváři ani stopy po zármutku či snad po troše něhy. „Je půl 11, za chvíli musíme vyrazit.“
Špeh mlčel a podal jí hrozny.
„Co se děje?“ podívala se mu do očí.
„Viktorie, vážně chceš vysát všechny ty lidi?“
Přemýšlela. „Radní a ty, co mi zabili strýce vysaju do poslední kapičky. Ostatní jen ochutnám.“
„Jsi bezcitná,“ uteklo Tybaltovi.
V místnosti se rozhostilo mrazivé ticho.
„Bezcitná. A oni se mnou soucítí?! Tybalte, mně se nevyplácí být laskavá! Všichni toho pak zneužívají. Musím být tvrdá, abych přežila.“
Nezlobila se a on si uvědomil, že není urážlivá.
„Promiň. Jen… někteří lidé tam třeba někoho mají a…“ zmlkl.
Viktorie se rozesmála. „Takže ty děláš Markusivi obhájce? Tybalte, Markus je ženatý. Jeho manželka u mě dělá švadlenu.“
Vytřeštil oči.
„Jsi perfektní špeh, zábavný a inteligentní společník, úžasný milenec, ale jinak moc přemýšlíš srdcem.“
Lehce zřervenal.
Dotkla se jeho dlaně. „Tybalte, zapomeň na to.“
Zahleděl do zelených očí a spatřil tam tolik lásky, až ho to samotného překvapilo.
Jedli mlčky, ticho však bylo přátelské. Viktorie po jídle zamířila k oknu. Měsíc byl v úplňku.
„Počkáš tu na mě?“
„Ne, půjdu domů. Rodiče se sestrou ani nevědí, že jsem se vrátil.“
Kývla. „Ať si na dveře pověsí stříbrný křížek a svěcenou vodou polijí dveře. To je ochrání. Dnešní noci se budou dít veliké věci.“
Obyvatelé Severních měst spali klidně a netušili, že se k městům blíží 100 upírů, aby jim změnilo život.
Viktorie letěla vzduchem, špičáky jí lehounce vyčnívaly. V černé kápi nebyla téměř vidět.
Když se snesli do města Darkmud, psi se rozštěkali, ale jen na chvíli, než je jeden z upírů vysál.
Viktorie tiše vstoupila do starostova domu. Muž se ve spánku nejistě zavrtěl a pak… už pro něj nebylo nic. Paní starostová dopadla stejně.
Občané města byli jen pokousáni. Až vyjde slunce, změní se v prach.
Naprosto stejný scénář a dalších 5 měst bylo vyhlazeno…
Tybalt spěchal domů. Viktorii miloval, ale někdy mu naháněla strach. Konečně uviděl dům rodičů a místo radosti mu srdce sevřela ledová ruka strachu. Překonal tu krátkou vzdálenost a zaklepal na dveře… a nic. Tušení se náhle stalo skutečností. Místo sestry a rodičů jen 3 hromádky prachu. Dopadl na kolena.
„Ať si na dveře pověsí stříbrný křížek a svěcenou vodou polijí dveře. To je ochrání. Dnešní noci se budou dít veliké věci.“
Teď mu ta rada připadala jako výsměch. Jak si mohla?! Nenávist ho zaslepila. Vstal, ukryl stříbrnou dýky a zamířil na zámek Chimeros.
Viktorie konečně vysála posledního radního. Upíři se kolem ní shlukli. Na tvářích pobavený výraz.
„Vracíme se domů. Válka skončila,“ zašeptala kněžna.
Skupina upírů se zvedla a rozletěla se na panství kněžny z Chimetosu.
Kněžna byla spokojená sama se sebou. Zbavila se pijavic jednou pro vždy. Otevřela dveře ložnice. Upíří zrak postřehl zákmit stříbra a potom už ucítila jen šílenou bolest.
Její křik se nesl nocí. Když utichl, chvíli noc nic nerušilo, ale jen chvíli. Potom se nocí roznesl zoufalý výkřik.
Markus se svou ženou seděl v kostelea modlil se. Jeho plán byl prostý a geniální. Věděl, že láska má velmi blízko k nenávisti.Ten hlupák Tybalt miloval Viktorii, ale byl to hlupák. Určitě uvěřil, že mu zabila rodiče a určitě ji za to bude chtít potrestat.
Když uslyšel ženský výkřik, přeběhl mu mráz po zádech. Zároveň se opájel vlastní inteligencí. A druhý výkřik ho vyděsil. Nechápal, kdo to mohl být… Pak pochopil.
„Margot, musíme zmizet. Ta upíří sebranka nás bude hledat.“
Jeho žena poslušně vstala a oba se rozběhli ke dveřím kostela. Venku byla mrazivá noc. Markus svou ženu objal a vedl ji pryč. Pak je spatřil. 2 bílé obláčky se vznášeli kousek od nich.
„Slitování,“ vydechl.
„Zrádče,“ ženský hlas zněl všude.
Markus se rozběhl pryč. Margot běžela za ním. Ona 2 mrtvé neviděla.
Doběhla ke srázu. „Markusi!“ z očí jí vytryskly slzy. Pak se vzpamatovala, pokřižovala se azamířila pryč, žít nový a možná i lepší život.