Rok v semináři 7
29. 10. 1938 Úvodní rekolekce
Všichni jsme už toužili po semináři. Dlouhé prázdniny - tak bohaté na události. (Asi bylo v semináři vojsko při mobilizaci r. 1938.)
Nevracíme se všichni. Tri hroby: dobrý p. Willert, který uměl trpět - Arbeitsgebiet - přidružil se k legii nebeské, k příteli Wallečzkovi; p. Wotava - tak náhle, plný odvahy: leh fůrchte keine Hindernisse; p. Barnet - přepracoval se, zápal plic, toužil po svaté zpovědi, po Ježíši. Vzpomínal na vás na všecky, „tak jsem je měl rád".
Nevracíme se všichni, němečtí spolubratři v jiném semináři. Modlili jste se za sebe navzájem, zůstaňte v lásce spojeni. Po tom poznají všichni, že jste moji učedníci... Umění pamatovat na světlé vzory, nutit se zapomenout na stíny. Společenství svatých. Kněžská láska nesmí znát hranice. Někteří zůstali ve světě.
Crux unicachristianorum dux (kříž je jediným vůdcem křesťanů - snad i narážka na Hitlera, který se nazýval „Vůdcem"). Abychom budovali započaté dílo, sebevýchovu, stali se novým stvořením. Bůh to chce! A lid čeká!
Viděli jsme dospělé muže hledat, je tolik skleslosti, je třeba hlasatelů evangelia, abyste byli otci. Je třeba obětníků, usmiřovatelů, obětovaných za zájmy Boží- Vzhůru již hlavu, národe, k nebi pozvedni oči! Chceme být horlivými kněžími -
spolehlivými vůdci k Bohu - dobrými nástroji Ducha svatého Utěšitele - vroucími ctiteli Matky svaté naděje!
Veliká, heroická odvaha obětovat vše, aby náš lid byl vrácen do náruče Boží. První krok vírou cyrilometodějskou. Nezhyne rod, jenž věřit neustane!
Očistíme prach a vrhneme se do práce s nadšením, které vytrvale poroste. Jestliže Pán nestaví dům, marně se namáhají stavitelé. Nebojme se nic sebe.
Čeká Bůh – dělník - Církev katolická - náš dobrý lid, na spolehlivé vůdce.
Nikdy jsme se nestali nevěrnými příkazu Páně: Přikázání nové vám dávám ... Vždy jsme si to v této kapli připomínali - a budeme připomínat dál. Nálady se mění (jednotlivců i společnosti), ale Kristus zůstává. Kristus včera, dnes i zítra-jediný Učitel. (54. 1)
Každý z nás má svůj kříž
a mimoto jich denně přichází dost a dost. Ne-li celé, aspoň třísky z nich. Kříž, na němž budovaly předchozí generace, tedy dědictví. Osobní „zatížení", hlavní povahová chyba, podpíraná tělesnou konstrukcí a duševními vlohami. U jednoho vytrvalá netrpělivost, smyslnost, ješitnost, trudnomyslnost, stálá zatemněnost - není jasných linií, obzorů, je tu boj o řád. U jiného nepříjemná náladovost, rozcitlivělost. Každý nese své břímě. Dá se ten kříž odstranit? Nedá - jediná správná metoda: uchopit ho, políbit, trpělivě nést a poznat, co zkusil Šimon, že čím déle neseme, tím je lehčí. Bude nám připravovat vítězství a stane se prostředkem spásy jiných. Beata passio (blažené utrpení).
Záleží tedy na tom, v jakém duchu a v jakém smýšlení neseme svůj kříž a kráčíme cestou křížovou! Jsou ještě kříže vnější, které Bůh posílá nebo dopouští. To je např. nemoc, pokušení, nesympatické okolí, počasí, utrpení milovaných osob, rodičů, příbuzných. Nenesme sami tyto kříže s nevolí a reptáním, nesme je aspoň odevzdaně a trpělivě. Časem nabudeme i pravou lásku ke kříži. Ta ovšem nezáleží v tom, že bychom v kříži oplývali sladkými city, ale abychom kříž přijímali ochotně, cílevědomě, jako nejlepší prostředek milosti a jako nejbezpečnější cestu k Srdci Ježíšovu. Teprve to bude skutečným znamením vnitřního povolání ke kněžství Ježíše Krista; tehdy mu budeme nejpodobnější, když s ním poneseme kříž - dobrovolně, ochotně, z lásky k nebeskému Otci a ZA JINÉ. Vždyť k tomu jsme svěcením oddělováni od zástupu, abychom žili, pracovali, trpěli a umírali na kříži PRO ZÁSTUP! Jen tehdy budeme skutečně Otci a budeme cítit kříže svých věncích, když budeme milovat svůj vlastní kříž. Nevinný Pán vzal na sebe kříž, aby nás kříže zbavil. I naším úkolem je ulehčovat kříž věřícím, naučit je záslužně trpět; být Šimonem, pomáhajícím nést kříž lidstvu.
Neste svůj kříž a pomáhejte nést druhým, učte je dívat se (správně) na utrpení a říkejte, že kříž ne««'neštěstím, ale hřích je neštěstím. Toho jediného je nutné se bát. Nejen že nese s sebou řadu křížů, ale duši usmrcuje. Dějiny mluví tak jasně a přece málo lidí je skutečně zcela a pevně přesvědčeno o nekonečné zlobě hříchu. Poslušnost a trpělivost Beránka, nesoucího kříž, je protestem a ničením podstaty a zloby těžkého hříchu pýchy, neposlušnosti, odboje! (57. 55)
17. listopad 1939
Vzpomínáme. Před šesti lety o 8 hodinách ráno až do večera prohlídka budovy (semináře). Bohoslovci se chovali skutečně klidně. Byli zavřeni v refektáři, nikdo nesměl odejít, dokud nebyl vyvolán policií.
Boj mezi Kristem a antikristem. Kdo zvítězí? Kristus? Wir werden sehen! Shoďte tu kleriku.
Pak rozkaz do 24 hodin opustit seminář, kdo by byl postižen, okamžitě do vězení. Pak jsme se dověděli, co se dělo v Praze. Uzavření škol. Potupení rektorů, kteří šli prosit. - Zítra mše sv. za oběti z řad studentstva. Týž formulář, bez jmen v kolektě. Z našich počítáme podle všeho už Tomáše X. a Vladislava Hrabce, který podléhal nuceným pracím.
Světští studenti (olomouckých fakult) uvádějí na interním oznámení: „Neseme pochodeň svobody a ducha." - My jim máme ukazovat tajemství pravé svobody a pravého, tj. svatého Ducha.
„Slibujeme věrnost ideálům" - jistě to byly ideály. To všechno potřebuje nadpřirozené náplně: světla víry - potřebují ho filosofové, medici, právníci -obhájci. A co my? My jsme obhájci desatera, jež zaručuje každému vnitřní svobodu. My všechno to ve svaté nauce obepínáme, tu nejzdravější/ř/oso- fii, nauku o posledních příčinách. (P. Šuránek oslovuje:) Medici, jděme hlouběji. Posluchači techniky: posvětit ji, je třeba aby postavili techniku do služeb srdce, lásky.
Usměrňovat pozemský život stálými poukazy na věčný život.
Uvažme: Náš v jádru dobrý lid
1. se krví potil úzkostí - duševní utrpení otců, matek, studentů před popravou,
2. utrpení tělesné, týrání. „Odpočinutí věčné."
3. Pokořování, tupení národa.
4. Vytrvalost.
5. Smrt s vírou v srdci v konečné vítězství pravdy Boží.
(46/1.21)
Já zamýšlím myšlenky pokoje
Svět soudí válečné zločince (1945). Žurnalisté se sjíždějí, naslouchají. Zapisují, kritizují. Ruský korespondent moskevské Pravdy Leonid Leonov podává reportáž o procesu v Lůne- burku s belsonskými tyrany. „Smutně je mi v cizině." Působí to na nitro východního člověka zvlášť hluboce. Je bolestně dotčen povrchností souzených i posluchačů na galeriích. „26 milionů lidí bylo zavražděno" - a nevědělo se to. „A přece jen jeden vzdech těchto obětí před smrtí, kdyby se spojil, strhl by střechy všech domů v celém Německu." „Matky celého světa, klekněte na kolena a poděkujte vojákům spojených národů, že uchránili vaše děti před těmito tyrany", volá ve svém rozhořčení a smutku. Vzpomínaje na úsměvy vražednice krasavice Irmy, jedné z nejzvlčilejších bestií v lidské podobě a na Kramera, dělajícího si stále posměšky i před soudem: „Potřebujeme mravní odzbrojení od nejhnusnější z myšlenek. Teprve tehdy nastane skutečný konec zloby, až zbledne Kramero- va tvář, brunátná tak, jakoby se přejedl červené papriky a až hořce zapláče Irma nad hnusnými zločiny, které spáchali." Nestačí odzbrojit vně, je třeba se prolomit do srdcí, přivést chybující k tomu, aby uznali, že chybili a hořkými slzami aby smyli své zločiny; je třeba lítosti, kcijícnosti, pokání. To je ten křest, který hlásal Jan, Předchůdce Páně. To je podmínka vykoupení- zrození se nového, lepšího člověka, národa, světa! To je významný smutek ruského žurnalisty, významný výkřik zklamaného! Napřed pokání, pak teprve Duch svatý. (46/1. 22)
Novéna 18. 11.-26. 12. 1939
Pane Ježíši v Nejsvětější svátosti, ty jsi Král nebe i země. Máš v moci všechna lidská srdce. Můžeš je tak ovlivnit, že při tom netrpí svobodná vůle člověka, k níž máme neochvějnou důvěru! (k té moci) Uzavření vysokých škol na delší dobu ohrožuje výchovu kněžského dorostu, a dotýká se tvých bezprostředních zájmů ve velké diecézi sv. Cyrila a Metoděje. Úplně se ti odevzdáváme. Tvoji jsme, tvými být chceme. Sjednocujeme se naprosto s tvou svatou vůlí: Máš-li v úmyslu zachránit nám možnost teologického studia a život v semináři pod podmínkou, budeme-li o to upřímně a pokorně prosit, chceme plnit tuto podmínku co nejochotněji. Na důkaz toho zahajujeme dnes slavně novénu po vzoru tvého věrného služebníka sv. Dona Boská.
3x Otčenáš, Zdrávas, Sláva Otci k poctě Nejsvětější svátosti oltářní.
3x Zdrávas, Královno jako prosbu k tvé nejčistší a přemoc- ně matce, pomocnici křesťanů. Denně chceme číst společně čtvrt hodiny z životopisu sv. Dona Boská. A ještě mimo společnou novénu hodně se modlit, pracovat a přinášet nové oběti na ten úmysl, aby přišlo tvé království. Království spravedlnosti, pokoje a upřímné lásky mezi námi i mezi národy. Pane Ježíši, chceš-li, odejmi od nás tento hořký kalich, ale ne naše, nýbrž tvá vůle se staň! Jako kněží chceme v duchu sv. Pavla zachraňovat a pracovat všemožně. Adoro te devote. (59. 65)
Za Protektorátu - na velikonoční prázdniny
Máte-li splnit své poslání, je třeba, abyste „byli vždy a všude na svém místě" jako duchovní, sůl země, světlo.
1. Cestou vlakem - dobře se obléci. Nedávat se do politických debat. Jste-li dva a více, bavte se klidně, ne hlučně. Jste- li sami, nejste sami: máte nebe v sobě, máte anděla strážce, dobrou knihu. Nedejte se vyprovokovat k ukvapeným názorům.
2. Doma se představte Pánu Ježíši (aspoň u chrámových dveří), pak duchovnímu správci vyřiďte uctivé odporučení, pozdrav a přání milostiplných svátků. Oznamte, že budete denně chodit do kostela, k sv. přijímání, ministrovat apod. (Škola.)
3. V rodném domě buďte také solí a světlem. Dávejte dobrý příklad! Budete mocně pozorováni, a třeba nebudete kázat o Velkém pátku, přece budete kazateli.
4. Na besedách, ve styku s lidmi buďte opatrní! Všude jsou rozseti tajní pozorovatelé a v dobách jako je naše není nouze o udavače. To není naše pole. „Promiňte, nevidím dobře do věci, to všechno posoudí později dějiny, mohli bychom někomu ukřivdit, aleje lépe křivdu snášet než ji činit!" Sv. Josefe, nauč mě v pravý čas mlčet a v pravý čas mluvit!
5. Pokud jde o vlastní duchovní život: pořádek ve vstávání zajistí dobrou meditaci přede mší svatou. Důležitá je půlhodina duchovní četby! Obřady, růženec, zpytování! Zlatá čtvrthodina odpolední adorace.
6. Osoby druhého pohlaví. Opatrnost. Dostanete-li se do řeči, aby odcházely v úctě od vás.
7. Vážit si prázdnin ke skutečnému osvěžení! Vrátit se radostně do práce! Přijdou-li utrpení, snášet je mužně. (57. 57)
Církev je vychovatelka všech národů
hájí všechny stejně, jsou to její děti, nemůže milovat některý národ více, leda pro jeho mravní dobrotu nebo neštěstí a opuštěnost. Chce, aby každý národ žil svým organickým životem. Lid, z jehož řad kněz vyšel a jehož prací, modlitbou a příkladem je připravován - má právo na to, aby ho kněz nezrazoval v kritických chvílích, aby ten lid nezůstal sám. Laická inteligence v boji o chléb snadno zrazuje. Kněz zde stojí celibátem sám, má se obětovat pro zájmy Boží v lidstvu. Má pracovat pro věčné i časné blaho svěřeného lidu. Pro věčné blaho výchovou duše, rozumu, vůle, pudu i vášní. Pro časné blaho vychovává lidi charakterní, spolehlivé, zbožné, pracovité, pravdomluvné a čisté. Dívat se na vše ve světle víry, vést k sebekázni a k životu z víry, k mravnosti. „S poctivostí nejdál dojdeš." Spravedlnost = láska. Modlíme se o mír spravedlivý, ne o ledajaký! Západní civilizace se vyznamenává strachem před fyzickou smrtí, bojí se položit život za ideu. O takový mír, aby žádný národ nebyl oloupen o život, mravnost, odnárodněn, znemravněn. - Svému národu něhu a lásku, povinnou úctu k jiným národnostem. Boj proti zlu, lži, nenávisti! (57.89)
1942
29. 8. zkouška z němčiny. Říjen byl plný milostí, cítil jsem mimořádnou posilu, hnal jsem se pevným krokem. První rány - odvody (Uh. Hradiště, Olomouc). První odjezd pondělí 19. 10. A pak to šlo ráz na ráz. 2. 11. začínají IV. a V. ročník povolávat na hospodářský úřad, 4.11. všichni k odvodu - rychlý spád. Marný zákrok u ministerstva.
Velké vypětí s psaním punkt, (které posílal PŠ bohoslovcům, totálně nasazeným v Říši )strašná únava jevící se v modlitbách, jak breviáře tak soukromých a při mši sv. Mám obavu, abych vnitřně nepodlehl. Nepravidelná svatá zpověď u p. preláta dr. Vaška. Slábnu. Hlavně tři věci musejí být napraveny, jinak ztroskotám:
1. modlitba (podmínkou je tělesné osvěžení, nebyl jsem doma vůbec na procházce),
2. sebezápor v jídle (mnozí bohoslovci trpí v cizině hlad),
3. jazyk (nemluvit o svých zkušenostech s úřady, nerozemílat věci zbytečné, stále opakované).
To tedy bude třeba položit na paténu. 1. modlitba, příprava na rozjímání, pravidelná duchovní četba půl hodiny. Četba Písma svatého s bohoslovci. 2. Jídlo - snídaně jako dosud, v poledne jen jednou, večer také. 3. Jazyk: vhodné mlčení - jako přípravu na mši svatou. Pán na kříži se modlí, postí, mlčí! Já nyní visím na kříži též, a nevím, co mě čeká. Ale to je můj program, děj se co děj!
Ovšem jak mohu dělat programy? Mohu chtít, ale nedovedu uskutečnit. Je zase třeba modlitby, podtržené postem od jídla i od řeči. Miserere mei, Deus, Marii dals rozhřešení, lotr hříšníkem již není, já též čekám vykoupení. Nehodně tě prosím, Pane, dobrotou však tvou se stane: kol mne oheň nezaplane. Rač mne mezi ovce vzíti, od kozlů mne odděliti, dej mi po pravici dlíti! Maria, Matko milosti, sv. Josefe a sv. Martine, vyprošujte mi dar pravé lítosti nad hříchy! A pomáhejte mi dát i hmotné věci do pořádku.
8. 12. Po delší době chvíle velkých milostí. Prožíval jsem takové chvíle téměř po celý říjen. Pak nastal pokles. Dnes jsem byl pokořen - a tím to začalo. Zmýlil jsem se a oznámil něco zmýleného bohoslovcům. Pak jsem se musel omluvit. Ale řekl jsem si: Bonům mihi - a při mši svaté jsem si dodal odvahy - nemusím ještě zahynout, Pán se smiluje! Maria neopustí. Hlavně jsem prožíval proměňování a Pater no ster (na kříži). Vzchopil jsem se, důsledněji se zapírám v jídle a nápoji, a to mě bude dále udržovat, doufám pevně v pomoc Matky Boží! Budu vděčný své Matce, velmi vděčný! Ďábel se dnes zase spálil!
12. Zase jsem měl při mši svaté i při rozjímání pocit lásky Boží. Což jestli včera a dnes mi kdosi vykupoval milost obrácení? A byl-li to milý P. Jaroslav, který možná umíral s myšlenkou na mne? Dnes o 2 hod. přišel telegram: Antonin Šuranek, Domplatz 4 Olmútz prof = Jaroslaus Sumsal im Konzentrationslager Auschwitz verstorben. Der Komman- dant.+ Buď jeho smrt mým novým životem! Ad majora! Byl Boží a Mariin!
12. Rekviem. Hluboké poučení o významu osobního duchovního života, dobré přípravy na mši svatou a díkůčině- ní. Zahajuji opět pravidelné adorační hodiny. Věnuji je nebeské Královně za P. vicesuperiora. Je třeba bezvýhradně být plným Boha!
11.12. Dnes adorační hodina. Je tomu 13 let, co jsem přišel do semináře. Nepotřísnil jsem zatím - bez vlastní zásluhy - kněžský kolář. Loni 7. listopadu jsem se nabídl Bohu - aby mě raději vzal do roka, než bych měl poskvrnit někdy svaté kněžství. Nevzal mě, zůstává tedy úkol stále hlouběji, stále pokorněji více (vnikat) do tajů mše svatě prostřednictvím přesvaté Panny. Jen tak se mohu zachránit. A opět pravidelná svatá zpověď. Jinak bych klesal vytrvale, propadaje «educhov- nosti. Chci v adorační hodině přečíst knihu Msgre Pryče, Eu- charistická duše. In nomine Domini! Světlo mi vždy prostřed- kuje Panna Maria, jsem stálým dlužníkem. Prosím ji o milost vytrvalosti v dobrém. Připojuji k zemřelému P. vicesuperioro- vi všecky uvězněné a rozptýlené, jeho rodinu Boží.
9. 11. ...Vše je oběť, celý život jak kněžský tak manželský, v obojím se rodí Bůh v nitru člověka ze strašných utrpení. Kněz svléká starého Adama celý život, celý život umírá a jen umírá, aby vykoupil v bolestech sám sebe a spojil svou oběť s obětí Kristovou, aby i jeho stádečko (prospívalo). Oběť, samá oběť, a já si v ní připadám jako chlapeček, jemuž oblékli vojenský šat, i zbroj, kterou však nemůže unést. (62.2)
9. 1. Svaté rodiny. Dítě je třeba vždycky považovat za lepší, než se jeví. Výchova k samostatnosti, ale také k zodpovědnosti! (29)
13.1. Stále uvnitř bojuji: Bůh mi dal úřad spirituálský. Bez vlastní zásluhy, ale i bez vlastní viny jsem se dostal k Sv. An- tonínku. Vidím veliké úkoly, neslučitelné se spirituálským úřadem. Nemohu jasně poznat, kam mě volá nyní Bůh. Úkoly u Sv. Antonínka jsou akutní. Zůstat v semináři? Mám právo odcházet? Zavázal jsem se při subdiakonátu, že se sám o nic hlásit nebudu. Bojím se, že už nestačím. Jsem jaksi vyčerpán, unaven a bohoslovci potřebují čerstvé síly. Ale nedá mi je Bůh, budu-li pokorně prosit? Nejde u Sv. Antonínka přece více o mou vůli? A volám stále: Buď vůle tvá! Nemohu pochybovat: Bůh mě postavil do semináře. Chci bezvýhradně plnit jeho svatou vůli. Neodejdu k Sv. Antonínku, nebudu-li poslán. Bylo by třeba všechno předložit ndp. arcibiskupovi a navrhnout dp. Dvoroka, aby dostal to poslání a já bych jen vypomáhal. Ale nelze nechat celé dílo, aby se rozpadlo. Lid pod Javořinou je duchovně lačný a žíznivý; patrně by za jednoho kněze, pro Sv. Antonínka uvolněného, do třiceti let jich bylo deset!
Sv. Antoníne, vroucně tě prosím, zasáhni dle vůle Boží do této situace, vypros mi světlo a odvahu, abych v něm kráčel.
Bože, buď milostiv mně, hříšnému! (37)
23. 2. Rozhodnuto - ndp. arcibiskup: A ze semináře neodcházejte, já bych z toho zemřel. - „Zůstanu!" Nutno ovšem pečovat o uvolnění R Dvoroka.
25. 2. O katolické univerzitě. Zemřelý dr. Habeš byl pro papežskou. Je třeba sestavit petici ndp. arcibiskupovi do 2. 3. - den volby Sv. otce. Pozor na zásahy laiků!
Ke konci r. 1944. Zkušenosti ukazují, že naši věřící musejí projít školou exercicií, a že musejí být při tom co nejvíce sami činní. Budou potřebovat nejen svaté zpovědi, ale i duchovní hovory. Mají mnoho problémů. Nucenými exercičními domy se staly věznice, koncentrační tábory. O čem hovořil ve vlaku učitel. O čem venkovan, který přišel a ihned žádal duchovní rozhovor, jak dlouho by bylo třeba. A teď vzpomínal: dětství, nejasnosti, sliby, rodiče. O čem ten, který přišel po 30 letech? Proč tak dlouho? O Panně Marii - nedůvěra. Modlil se, třeba při každém Zdrávasu nečisté představy. Když byl chlapec, hádal mu číšník v Praze tři věci: brzy zemřou oba rodiče, neožení se a skončí sebevraždou. Dvě věci se už vyplnily - co třetí? Už má přes 60 let. Jsou lidé, kteří se dosud nikdy úplně nevyznali, protože trpí rozvláčností, nedovedou se vyjádřit. Musejí všechny okolnosti říci, aby cítili, že už řekli vše. A ve zpovědi to není možné. Chodí jak bludné duše. A tu je třeba věnovat hodiny, i celé dny, až nastane vnitřní klid. Proto je potřeba, aby se obětovali kněží. Čím jsou ledovce pro nížiny, tím jsou oni pro duchovní správu. (154)
Možno bez nadsázky říci, že jde o místo omilostněné. Zásahy Boží milosti jsou někdy až rozechvívající. Jistě by mohli dpp. kapucíni, kteří v kapli působí, vyprávět o divech v duchovním řádu. Hradišťský p. farář přijel s několika poutníky na kopec a užil zpovědnice důkladně. (Lid) zpíval tak jásavě, prožíval mnoho duchovních radostí. Kaple je nabitá opravdovou zbožností. „To se nedivím, že sem ti lidé tak chodí." Možná změnil názor a tady by jej změnil asi každý, kdo by si sedl do těch zpovědnic v takovou neděli - i odpoledne - a k večeru. Jdu o půl druhé ještě chvíli opakovat látku - sedí jich několik na trávníků: Bude se ještě dnes zpovídat? „Odklad - zloděj", jdu hned a byla to duše Samařanky, která už tolik potřebovala živou vodu. Ti lidé jdou leckdy zatíženi do kopce (jakoby) křížovou cestou, ale vracejí se zmrtvýchvstalí a oči jim září. Pokoj vám.
Nejde o masy, jde o jednotlivce. Ty úvahy o duchovních milostech, které se v kapli dostanou, vedly k rozhodnutí přece vytrvat při nedělních bohoslužbách až do odvolání (i v zimním období). (62. 155)
Návštěva bohoslovce Antonína Jedličky ve vězení
3.11. Starší slečna v ohlašovně byla vlídná. Zjistila, že nejsem příbuzný. Stál jsem vedle matky pana Jedličky. Ptala se vedle přednosty. Řekl jsem, že jsem jeho učitel. Vyšel ven a řekl vlídně, že to není v zásadě dovoleno (projevil jsem ochotu ihned odejít), ale když už jsem zde, tedy výjimečně, po druhé by už nemohl, ježto je to osobní riziko. Slečna píše jméno. Po druhé slyším „S" mit den Hacken („S" s háčkem) - kdy to uslyším po třetí? Soli ich P. schreiben, ich kenne nicht ihre Wůrde (Mám psát P., neznám vaši hodnost)? Napište jen P., řekl jsem po německy, to je nejvyšší hodnost, být pater! Usmála se, velmi vlídně vyhověla a loučila se Grůss Gott!
Antonín bledý, ale oči plné jasu. Hledí s láskou na matku. Prsty má bílé, průhledné. - První otázka: Co seminář? Jede? Myslel jsem, že je zastaven. Bohu chvála! Radoval se z počtu.
Vzpomínali jsme na něho při Otče náš a budeme denně o tři čtvrtě na sedm: aby všichni jedno byli a mši svatou budeme za něho obětovat na sv. Josafata se zpěvy bohoslovců. Oči mu zářily. No už už ... Pozdrav, požehnání (dozorce četl s čepicí) matka a on klečeli. Stisknutí ruky, křížek na čelo, S Bohem. „Tak pojďme", řekl dozorce, a my jsme odcházeli.
Povznášející dojem. Uniformované vrátné pravím: Máte smutnou službu. Kéž vás nebeský vrátný také za to pustí do nebes. Matka jde vedle mne, stírá slzy. „Neplačte, maminko, máte hodného syna a to má větší cenu než všechno na světě."
Jdu městem a všechno se mi zdá malé, úzké, povrchní, lidé prázdní" - neboť jsem posvěcen bolestí hodného člověka. Jedno musí na mne působit, jeho hlad. Když se ptal matky, jak se daří nemocné sestře, ona řekla: Není to lepší, nemá chuť na jídlo. Zasmál se a řekl: To já zase chuť na jídlo mám. Dozorce jaksi s účastí pokyvoval hlavou. To je pro mne signál. Jednak sám se omezím v jídle co nejvíce možno (rozumně), jednak se budu snažit, aby se mu dostalo nějak přece přilepšení, jako se to kdysi podařilo našim kněžím, když tam byli před 2 lety ve vazbě. Snad by bylo dobré promluvit s advokátem! (62. 158)
Tvrdá práce na sobě
Předpostí a půst - doba práce. Zase sebevýchova. Radostně, ale vytrvale. K té práci nás zve evangelium: Co tu stojíte nečinně? Kdyby se při tom někdo zachvěl, že zde léta zahálí, že je bez zaměstnání, ať se zítra přihlásí. Ještě není pozdě, ale i Boží milost má své hranice. Kdo ví, zda se zas ještě ozve! Rozumná práce, nějako když bije do vzduchu. Církev nepotřebuje mnohomluvných nadšenců, ale pokorných, vytrvalých dělníků. Chceme být Božími dělníky. Nezáleží na tom, kam nás pošle Pán vinice a řekněme dnes lomu! Tvrdá práce, pot se řine s čela. Třeba pevného nářadí, solidní průpravy, poctivého studia! I fyzického zdraví. Skály lámat! Ale třeba i síly vnitřní: Tvoji věrní, Bože, jsou upevňováni tvými dary!
Sv. přijímání: Syn Boží, dělník na Otcově vinici. (Když budeme upevňováni) jeho chlebem, jaká to bude práce, jak celkem lehká, radostiplná, jak plodná, jak ceněná nebeským Otcem! Jeho srdce posvěcuje každý náš skutek svou krví a potem. Je v nás ta krev a prosakuje na vše, co konáme! (64. 35)
Ohled na ty, kdo konají exercicie před svěcením
Exercicie - příležitost k sebezáporu. Mlčení tam, kde se dostanete do styku s nimi, např. v refektáři. Kdo ovládne jazyk, ovládne tělo. Mít lásku a úctu k těm, kteří budou svěceni. Věnujte jim své práce, bolesti - radostně, 5 důvěrou. Ať i to silentium (mlčení) je usměvavé při veškeré vážnosti. Vlp. jsou vděčni. Vyslovují se s uznáním po exerciciích, bylo-li zachováno silentium! Opak znervózňuje, rozptyluje, práce plno, neztěžovat. Dejte dobrý příklad L ročníku. Věc svědomí! Nejsme malé děti! Muži umějí mlčet. Děti a štěbetavé ženy nepatří do semináře. (64. 44)
Bloudícím ukazuje světlo pravdy
Bloudíme občas, ztrácíme směr. Místo vzhůru - sursum corda - se noříme do hmoty, srdce nám vrůstá do brázd této země. Jsme zemití, zatíženi hmotou. I myšlenky jsou těžké, názory zemité, desideria terrena. Ztrácíme orientaci: cítíme se doma na této zemi, v jejích dobrech, starostech i trampotách. A jsme přece cizinci, poutníci. Jdeme do zaslíbené země. Jsme vedeni. Na to také často zapomínáme. Bůh nás vede a vychovává.
Bůh nás chce odtrhnout od země, od jejích dober, chce vyzvednout k sobě, naplnit svými dobry! Ale napřed nutno srdce odtrhnout - a to bolí, napřed nutno vyprázdnit srdce od zájmů tohoto světa, a to bolí, protože máme dojem, že něco navždy ztrácíme. Lpíme na zemi, odkládáme s ukřižováním starého člověka, jakoby mohlo být radostné vzkříšení, pokud nebylo ukřižování. Kéž nám tryskne světlo, abychom se začali dívat na vše nadpřirozeně. Abychom hodnotili objektivně i to modicum (málo) sladkosti, kterou mají v sobě statky této země, i to modicum hořkosti, které v sobě má trhání z pozemských brázd a vznášení se k nebi.
Omylem by bylo zůstávat v planém snění, že se životem protlučeme bez tvrdé práce, bez bolestných bojů s tělem, světem a ďáblem. Prosme, aby nás všechny vyvedl Bůh svou pravdou z toho bludu! (64.55)
Je mi někdo milejší než Pán?
Silvio Moretti. Po krásném dětství cítil vojenskou krev, dal se mezi revolucionáře. Nadšený Silvio byl hotov dát mladé žití. Strašné slovo: Nežil, živořil! Dezertér! Nemiloval svaté povolání, více miloval matku a tak skončil.
Zamysleme se nad svým povoláním, proč jste přišli, co hledáte, podle čeho soudíte, že hledáte to pravé. Svoboda rozhodnutí. Srdce ať se staví do služeb! Kdo má potíže s povoláním, ať tento týden promluví se zpovědníkem a spirituálem. Běží o srdce celá, plná, žhavá! Oheň jsem přišel vrhnout na svět. Máme zapalovat. Kdo nehoří, nezapálí! Nežil, živořil. Je tolik nadaných lidí mezi kněžími, kteří zakopali své hřivny, protože dosti nemilují! Žít celým srdcem svaté kněžství, mít srdce kněžské, tj. podobné velekněžskému srdci Ježíšovu. Kdo je vytvořil pod srdcem Panny Marie? Duch svatý. A tak ať zase celou oktávu zvučí Veni, Sancte Spiritus, všímat si jeho vnuknutí. Ovane. Být tak citlivý, jako to srdce Ježíšovo, které vedl, pudil... až na kříž! Tak si své srdce vychovat, aby bylo svatým chrámem Božím!
To je program - dávat pozor na vanutí Ducha svatého, aby on byl jediným Pánem v našem srdci. (64.74)
Nemají lásku ani ti, kteří jsou mu zasvěceni, kteří se mu dobrovolně zasvětili v kněžství nebo v řeholi. I v jejich srdci nuzota, nedostatek! Vy, pp., chcete vzít na sebe svaté jho kněžství. Pán vás vybízí: Vezměte na sebe mé jho, ale dodává věda, jak strašně těžkým by se stalo to jho bez lásky: Učte se ode mne! Čerpejte lásku z mého srdce, z ohnivé peci milování. Uvědomte si, pp., že jsme na tu Kristovu lásku chudí! Nedovedeme se cele přivinout k Bohu! Zavolat plně, neodvolatelně: Miluji! Máme být boháči lásky, i kdybychom byli jinak žebráky. Zlata má svět dost, ale lásku nemá. Boháčů má dost, milionářů, ale žhavých obětavých srdcí málo! Jak veliké je srdce ve svatostánku! (64.76)
Krista Krále
Opět si uvědomte své životní poslání. Kristus vám věnuje svou důvěru, chce vám svěřit svou pravdu, sama sebe, abyste šířili jeho království v myslích lidských. Je mnoho dobré vůle, ale je mnoho nevědomosti. Kde je vina? Jaký následek? Nejistota, ulekanost, nedostatek sebevědomí. Vyjít ze zákopů. Ofenzíva, zde výchova mladého důstoj- nictva. Nikdo nedá, co sám nemá. Vy tedy máte první povinnost: čerpat ze zdrojů pravdy, dát se ovládnout pravdou. Nechejte už zdrojů zakalených, různě zbarvené beletrie, ponořte se do bohovědy. Abyste byli odborníky. Je třeba, aby lidé pravdu od něho čerpali a poslušně přijímali. Poslušně: podřizovat své myšlení, pokorně čerpat pravdu na kolenou. Domýšliví nabírají jakoby nádobou děravou; nabírají, nabírají, ale nenaberou. Zůstanou prázdni. Zjevil jsi ji maličkým.
Když už autorita, tedy autorita Boží (mladý člověk ve vlaku). Ve světě to víří, lidstvo je zmatené, bezmocné. Proti zvůli není vyšších sankcí, protože není respektována vůle Boží. Proto je podivuhodně mocná zvůle lidská. Tento svátek má připomenout lidstvu, že křesťanství není mluvení o Kristu, nýbrž podřizování se jeho zákonům! (45. 9)
Starostlivá matka
Otázka kněžských povolání. Neběží o plný seminář, ale o plné povolání každého z nás. Vnitřní motor. Je třeba proměnit srdce. To může učinit jen Pán svým Duchem. Ale přivést mladé muže, jinochy, může matka! Cyrilometodějská Morava vzpomíná, jak se loučil sv. Cyril. Aby někdo oral brázdu, k tomu je třeba povolání, síly, chuti, lásky! Hostýn a Velehrad - mariánské svatyně, hrají tak mnoho v dějinách kněžských povolání. Čeho třeba? Vytrvale prohlubovat mariánskou úctu v rodinách. Maria uchrání seménko kněžského povolání. (45. 34)
Konsiderace
Nelze upřít, že kněžský život má být životem samoty. Ode dne ordinace platí o něm slova, řečená sv. Pavlem o Melchise- dechovi: Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy. (Žid 7, 3) Novokněz opouští dům, přátele - nedbá se na jeho původ a rod. Kdo z farníků ví o něm něco bližšího? Je bez rodokmenu. Nikdo se neptá, kde se narodil, nikdo se nestará, kde umře. Je odloučen od světa a nikde není tak osamocen, jako na živých ulicích, na místech, kde se všechno hemží lidmi. Je pravda, má své stádce, má spolubratry kněze, celou viditelnou Církev, má za společníky svaté. Ale hledá i mezi lidmi přátelství. Potřebuje jako všichni lidé lidskou útěchu, žel nedostává se mu jí, spíše upadá do nastavených léček. A když člověk něčemu podlehne, je toho otrokem. (2 Petr 2, 19) Není u kněze většího otroctví než nerozvážná osobní přítulnost. Dal celou duši Kristu, dostal výměnou svobodu, která ho osvobodila od nezřízeného přátelství, nepříslušné přítulnosti.
Knězova duše spočívá klidně na lásce k Bohu, a ta vládne všemi jeho náklonnostmi, zdokonaluje je v zápal a péči o celek svěřených, bráníc však, aby neutkvěly na někom tak, že by byla porušena duchovní rovnováha. Jisté známky nedostatku této rovnováhy jsou např.: časté schůzky s někým, dlouhé návštěvy, mnoho psaní, dlouhý čas doma, nepokojné hledání sem tam, maření času, nespokojenost o samotě. Když se knězi zprotiví světnice, večery, když se mu znechutí knihy, je jasné, že ztratil rovnováhu. Stal se otrokem buď nějaké věci nebo člověka, ztratil dokonalou svobodu srdce. Sv. Jeroným: Nechť si klerik nejprve vyloží své jméno a pak (poznav jeho smysl) ať jde, aby konal, k čemu je povolán. Jestliže „kleros" znamená podíl, jsou klerikové tak nazváni proto, že Pán je jejich podíl. Ať tedy klerik žije tak, aby měl Pána a Pán aby měl jeho. Jeho přítelem je Mistr a ten postačí. Stačí ovšem jen těm, kteří se drží jeho jediného. Cele. Relinque omnia et invenies omnia. (Opusť všechno a najdeš všechno.) Nemůže být vedle něho jiného přátelství, nižšího. Pán musí vládnout ve svém chrámě na trůně. Já jsem s vámi po všechny dny. Jak jste pěstili toto přátelství? (Úvodem.) (134. 4)
(Drive bývala čtyři nižší svěcení: ostiariát, lektorát, exorcistát a akolytát.) Ostiariát zavazoval kněze k péči o kamenný i duchovní dům Boží. Je to úřad vrátných, klíčníků. Vrátní měli zvonit zvonkem - sezvánět. Je to jeden z nejkrásnějších úkolů kněze, budit spící před jitřenkou hlasem zvonu: Bratři, už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil■ Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. (Řím 13, 11)
Kolik lidí někde čeká na svatou zpověď. Až vyjdeme ze semináře, v určité hodiny otvírejte dům Boží. Ráno jít první do kostela, nenechat lidi čekat venku. Vrátný má první vkročit a předat knihu tomu, kdo káže; to bývalo kdysi, teď budete kázat vy sami a chcete-li dobře kázat, otvírejte knihu zde v semináři, i o prázdninách, studujte poctivě a čtěte duchovní knihy, ať si nashromáždíte hodně zrní. A právě tak i jako kně- ží! Běda knězi, který už zavřel knihy.
Dbejte, aby vaší nedbalostí se nic neztratilo z toho, co je v domě Božím. Ecclesia znamená i Církev. A Církev je pokladnice duší. Nedbalost začíná už v semináři.
Věřícím otvírejte dům Boží jak kamenný, tak srdce Duchu svatému. Jak? Dobrým příkladem, skrytými oběťmi za věřící. Už teď můžete obětovat své dobré skutky za duše, které vám budou svěřeny. Upravujte si cestu, otvírejte srdce, aby, až jim budete rozsévat slovo Boží, padlo na dobrou půdu a vydalo užitek v dobrých skutcích. Oslnit na chvíli dovede každý mladý kněz, ale vy máte působit tak, aby užitek trvale zůstával. To předpokládá a to vyprošuji vám, klíčníci Boží, hodně pokory, modlitby, studia, postu, almužny. Strašná slova byla řečena farizeům: Běda vám, zavíráte před lidmi nebeské království. Sami do něho nevstupujete a těm, kdo chtějí vstoupit, v tom zabraňujete. (Mt 23, 13) (28. 104)
Paseka 13. 7. 1947
... Se zvláštními pocity bude novokněz zpívat své první Gloria. Vzpomene si na přerušení svých bohosloveckých studií nuceným nasazením do vídeňské továrny, najeden rok vězení, prožívaný u Zvláštního soudu v olomoucké věznici, na úmrtí otcovo, popravu mladšího bratra ve Vratislavi, na tři vězněné sestry a na matku, která nesla statečně neštěstí své rodiny, ale nakonec její nervy nestačily její neohrožené duši. Právě proto, že si plně uvědomovala utrpení svých dětí, není už schopna promyslet dosah dnešní slavnosti pro syna Antonína, pro celou rodinu. Dnes po tolika překážkách a nebezpečích přece bude moci P. Antonín zavolat vítězné Sláva na výsostech Bohu a po strašlivé válce, pro něho tak hrozné, bude vyprošovat pokoj lidem dobré vůle!
A opět se vděčně zamyslí nad slovy první mešní modlitby, kterou bude zpívat a která mu nesmí vymizet z paměti po celý život: Bože, jehož prozřetelnost se nikdy nemýlí v řízení lidských osudů. Poznal, že těm, kteří Boha milují, všechno prospívá. On doznal, že rok vězení byl pro něho vysokou školou utrpení. Ví, jaké nadšení se zmocnilo jeho nitra, když se dostal o svatodušních svátcích před třemi lety na vězeňský dvůr na trochu světla a slunečního tepla. Tehdy si řekl: Kdybych byl básníkem, napsal bych takový hymnus slávy a díků na Ducha svatého, že ho svět dosud neslyšel! I pro nás všechny je právě víra v Boží prozřetelnost, která se nemýlí ve svých úradcích, důvodem hluboké radosti. Víme totiž, že dnešní prvotiny nejsou vyvolány nějakou náhodou, shlukem okolností, nýbrž že jsou výslednicí řízení Boží prozřetelnosti a spolupráce mnoha lidí v běhu let. Kolik srdcí bylo zmobilizováno, od těch dobrých srdcí rodičů a sourozenců počínaje. Kolik rukou bylo uvedeno v pohyb, aby mohl žít, studovat, být knězem, rukou sepjatých i rukou třímajících pluh a kosu! Osobními oběťmi druhých vyrostl, aby on sám se stal dokonalou obětí pro druhé.
Byla to veliká chvíle, když spolu s jinými dvanácti novokněží- mi ležel na zemi před oltářem v domě sv. Václava. Tehdy znovu odumírali vědomě a dobrovolně tomuto světu a jeho čistě časným zájmům a zasvěcovali se Bohu a jeho zájmům na této zemi - je to štěstí lidstva časné i věčné. Práci pro toto štěstí lidstva zasvětil i náš novokněz duši i tělo. Duši, tj. její mohutnosti, rozum i vůli. Rozum, aby studiem, rozjímáním hledal vytrvale pravdu, po níž lační lidská duše a aby pak tu pravdu hlásal neohroženě celým svým životem i druhým. Spojil svou vůli s nejvýš moudrou Boží vůlí; chce štěstí všech, jehož mohou dosáhnout jen tehdy, když se dokonale přivinou k Bohu. A zasvětil Bohu také své tělo. Své oči, aby viděly jako kdysi oči Panny Marie, nedostatek a bídu i tam, kde o ní lidé nemluví, aby viděly drahokam duše v každém těle. Jazyk, aby hlásal pravdu v duchu lásky, aby se zastával utištěných, bezbranných, od nevinných dětí počínaje; obhajoval pomlouvané, rozhřešoval kajícníky, aby volal stále a všude: Vzhůru srdce!... Evangelium varuje novokněze před falešnými proroky, kteří by mu radili neobětovat se bez výhrady, do posledního dechu. Kteří by chtěli z něho udělat pouhého člověka, plného slabostí, aby se mohli omlouvat jeho chybami. Ty on poslouchat nebude, ale zapamatuje si na celý život z dnešního evangelia, že má být dobrým stromem Božím, který přináší jen dobré ovoce. (77. 38)
P. Suránek sám měl zkušenost, jak ochabování duchovního života o prázdninách je neblahé. Proti tomu se snažil obrnit i své bohoslov- ce. Jak posvětit dny, týdny, měsíce. Viz „Pokyny pro prázdniny" níže. Chtěl zajistit i zvláštním dopisem podporu duchovním správcem farnosti, odkud bohoslovec pocházel. Ale když jim tento dopis četl, poznal, že by to bylo leckomu nemilé a proto od této korespondence upustil („dopis trhám"). Ale pro čtenáře ho uvádíme:
Laudetur!
Veledůstojný pane, po devítiměsíční sebe výchovné práci v semináři přichází Váš p. bohoslovec domů, do své farnosti, na tříměsíční zotavenou.
Ví dobře, jak důležité jsou prázdniny pro jeho zdraví i pro duchovní osvěžení. Tříměsíční osvědčování kněžského charakteru, jeho prohlubování, zocelování, samostatnost v rozdělení a využití drahocenného času, v denním pořádku, v rozjímání, v duchovním čtení, ve studiu - veliká práce sebevý- chovná!
Sám bude o prázdninách Váš p. bohoslovec a přece potřebuje oporu! Vím, veledůstojný pane, jak velice Vám záleží na tom, aby se vychoval s pomocí Boží na svatého kněze. Proto se osměluji poprositi Vás co nejvroucněji, abyste mu o prázdninách vytrvale nabízel pomocnou pastýřskou ruku.
Jeho povinnosti: Přesné vstávání, ranní modlitba, denní rozjímání (aspoň 20 minut - většinou podle knihy, kterou si přivezl ze semináře), mše svatá se svatým přijímáním. Odpoledne půlhodinová duchovní četba. - Večer zpytování svědomí obecné (i zvláštní), večerní modlitba s přípravou na rozjímání příštího dne. Dle možnosti denní návštěva Nejsvětější svátosti. Snad by mohla být svěřena p. bohoslovci péče o věčné světlo ve chrámu Páně, aby měl i tak denní popud k návštěvě kostela mimo obvyklou bohoslužbu. - Velmi prospěje denně růženec. - Týdenní svatá zpověď je povinná!
Důležitá bude pro p. bohoslovce tělesná práce, pomoc rodičům při polní práci, častý styk s přírodou (procházky; kéž by byly možné ve společnosti samého duchovního správce!), aby se tělesně všestranně posílil. Styk s lidem, s dětmi, mužskou mládeží, staršími lidmi a nemocnými má býti zdrojem zdravých životních zkušeností, studiem praktické psychologie.
Váš p. bohoslovec má Vám, veledůstojný pane, pomáhat svým chováním ve Vaší těžké práci. Račte mu, prosím, dát příležitost k posluhování u oltáře (hlavně v neděli) a k ministrování při zaopatřování, aby vnikal zvolna do ducha duchovní správy. Dle potřeby a dle svého úsudku račte využít jeho sil a vědomostí i pro činnost spolkovou. (Dětské besídky.)
Neuškodilo by, kdyby p. bohoslovec uspořádal (pokud třeba) farní i Vaši knihovnu, aby se tak dostal do styku s knihami vědeckými i zdravě zábavnými, popř. aby pomohl, jak za dobré uznáte, při práci matriční. Bylo by dobře svěřit mu v kostele dozor nad školní mládeží, hlavně v neděli, popř. cvičení kostelních písní s dětmi. Poslední měsíc mohl by, pokud to školní úřady dovolují, vypomáhat i ve škole.
Kéž je p. bohoslovec uchráněn o prázdninách všech rušivých vlivů, aby se mohl niterně zdravě vyvíjet. Viděl-li byste, veledústojný pane, že p. bohoslovec je v semináři nerad, nebo snad z donucení, račte mu, prosím, ze semináře pomoci. Bůh Vám to odmění!
U vědomí velké osobní zodpovědnosti svěřuji, veledústojný pane, p. bohoslovce Vašemu pastýřskému srdci a Vaší pastýřské ruce. Jsem spojen s Vámi v modlitbách a vyslovuji Vám už předem - i jménem p. bohoslovce - za jakoukoliv mravní, popř. i hmotnou podporu p. bohoslovce vroucí: „Pán Bůh zaplať!"
Vám, veledústojný pane, v Srdci Páně oddaný a vděčný
Antonín Šuránek
spirituál semináře
Posvěcení dne, týdne, měsíce. Pevný řád je jako zábradlí, kterého se držíme. Serva ordinem, et ordo servabit te (Zachovej řád, a řád zachová tebe). Sebezápor se dobře vyplácí. „Uplynuly jejich dny v marnostech, jejich roky ve spěchu." Mít řád, rám, naplnit! Aby každý den byl drahokam pro nebe!
Začneme večerem - na tom záleží ranní vstávání a od toho pak závisí skoro pravidelně úspěch dne. Kdy chodit spát? Nedat se zdržovat zbytečnostmi. Večer brzo doma. Varovat se potu- lek. Temnota ani soumrak pro nás není. Chceme mít čistou fantazii. Blažený muž, který je bez poskvrny! Veliký majetek! Včas doma (hlavně v neděli). Na večeři doma. - Stanovit si dobu, kdy (nejpozději). Spánekje důležitý. Čím více, tím lépe. - Nenechávat zpytování svědomí, celou večerní modlitbu a přípravu na rozjímání až na poslední chvíli. Dá se vykonat před večeří (večerní modlitbu z větší části a řeknu to doma) a to mimo světnici, na hřbitově, zahradě, abych byl usebrán. Celkem platí: brzo chodit spát. Když ulehnu, kříž. Kdy chci zítra vstávat? Přesně stanovená hodina. Která bude má první myšlenka? Pod ochranu tvou, Anděle Boží. Neškodilo by políbit ruce, mají se modlit.
Kdo si stanoví řád a dobrovolně se zaváže věrně jej plnit, otuží vůli. Kolik lidí se nechává v životě hnát náladami! Nejdou samostatně, zpříma. Vážný člověk se neutíká k výmluvě, že řád nemohl dodržet. Chtít! Bez smilování nechat zábavy, společnosti, odpočinku, když udeřila hodina, která mi už nepatří, kterou jsem si po dobré rozvaze na začátku prázdnin určil pro povinnosti! Nedat se odvádět z prava ani z leva. Šťastný muž, který (byl shledán bez vady), mohl přestoupit a nepřestoupil, činit zlé a neučinil. Proto je upevněno jeho štěstí od Pána. (Epištola)
Ovládání fantazie hned ráno znamená usnadnění soustředění během dne! Ranní modlitba a rozjímání. Buď doma, je-li možné, má-li vlastní světnici, anebo - zvlášť pro rozjímání je to lepší - v kostele před nebo po mši svaté. Je to dobrá příprava na mši svatou, může však přinášet dobré plody i po ní, po svatém přijímání. Bez rozjímání se snadno ztrácí sebekontrola a žije se v sebeklamu. „Jejich dny uplynuly v marnostech."
Můžete si vytvořit pro sebe i konsideraci na způsob hodinové adorace. Bylo by to tak nemožné? Stojan si i silentium dal - jeden den. Ukončit uplynulý měsíc, zahájit nový. Jako celodenní adorace: klanění, díky, smír, lítost, prosby! Když tak posvětíte den, týden, měsíc, kdo vás vytrhne z Boží náruče? Nebojte se, malé stádce. Váš poklad není na zemi, je v Bohu, ať tedy vaše srdce nepřilne k zemi, nevroste do země, ale vznáší se nad zemí, v blízkosti Boží. Jestli je skutečně kněžství vaším ideálem, je-li Bůh vaším pokladem, jak jste prohlašovali (Dominus pars), pak se o vás nebojím, neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce, tj. u Boha, v Bohu! - Vroucí naší prosbou je mešní orace o sv. Pavlínu (22. 6.). I epištola dává mnoho pěkných myšlenek o dobré, odhodlané vůli rozdávat, dávat se! Obětovat! (136. 1)
Příspěvek dr. Tkadlčíka
Antonín uvažoval: stát se knězem?
Na gymnáziu přišel s myšlenkou na kněžství. Jak jsme si už řekli, tato myšlenka v něm zrála po celou dobu gymnaziálních studií. Podléhala ovšem různým vlivům kladným i záporným. Zpočátku byla zcela jasná pod vlivem spisů Kosmá- kových a později také Raisových. Ze svých skrovných úspor si koupil všechny spisy Karla Václava Raise, které se zájmem přečetl. Po maturitě jej navštívil v jeho rodišti (Lázně Bělohrad na Jičínsku) a svěřil se mu se svým úmyslem jít na kněze. Rais mu řekl: „Jen jděte, jděte, proč byste nešel? Vždyť je to krásné povolání! Mně píše několik velebníčků z Moravy. Můžete vykonat tolik dobrého!" To ho velmi povzbudilo. Slyšel ovšem také mnoho hlasů proti. Někteří ho litovali, že je ho škoda, že kněžstvím se musí mnoha věcí zřeknout, že je potřeba katolických laiků, že je to povolání příliš těžké. Také profesor Fišer se ho po maturitě zeptal, co bude studovat. Odpověděl klidně: „Půjdu do semináře." „A jdete tam dobrovolně?" tázal se dále profesor. Odpověděl: „Ano, jsem o správné volbě přesvědčen." Na to řekl profesor: „Pak tam jděte! Kdybyste tam nešel dobrovolně, pak budete za čtvrt roku nej- neštástnějším člověkem na světě. Kdybyste někdy v životě potřeboval pomoc, obraťte se na mě!" Poděkoval za toto povzbuzení a upřímně mu stiskl podávanou ruku na rozloučenou.
Nejvíce tedy záleželo na dobrovolnosti. Mnozí kněží, kteří ztroskotali a dokonce spoluzakládali novou církev československou, se vymlouvali, že nešli na kněžství dobrovolně, ale na přání rodičů nebo že neměli prostředky na jiná studia a museli proto volit kněžství, když v semináři byl pobyt zdarma. Druhá myšlenka, která mu naháněla hrůzu, byla zodpovědnost před Bohem za druhé: Co kdybych i já, jako mnozí, zklamal a dal věřícím pohoršení. Nevěřil svým silám. Bál se své slabosti. Pokud jde o dobrovolnost, snažil se ze všech sil, aby nebyl na nikom a na ničem závislý, ani na rodičích. Nikomu nebyl nic dlužen ani ničím zavázán. Konečné rozhodnutí pro kněžství učinil 13. srpna 1922, a to zcela dobrovolně. Přece však nepřemohl úplně strach, který se v něm čas od času znovu ozýval, když viděl kolem sebe žalostné kněžské pády. Tak došlo k první krizi na konci prázdnin po prvním ročníku r. 1923 a znovu na konci prázdnin po druhém ročníku r. 1924. Konečně po těchto bojích pochopil, že nestačí jenom spoléhat na sebe, na svobodnou volbu, ale na volbu Kristovu. On přece řekl: Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás (Jan 15, 16). Když toto poznal a přijal za své, boj byl s konečnou platností dobojován. Nastalo šťastné zrání kněžského povolání, které vyvrcholilo svěcením 5. července 1926 na svátek sv. Cyrila a Metoděje. Tolik o jeho cestě ke kněžství.
Rok 1950
Chtěl bych ještě přidat několik slov o jeho postoji ke státním zásahům do církevních záležitostí. Byl zásadně proti zrušení teologických fakult a kněžských seminářů, proti založení nové teologické fakulty v Praze, později přestěhované do Litoměřic a proti zřízení generálního semináře a nedovoloval bohoslovcům tam vstupovat. Dobře věděl, jako ostatně všichni rozumně uvažující kněží a laici, že komunistům nešlo o dobro církve, ale o zničení církve. Nesprávně uvažovali ti, kteří se domnívali, že by se nastoupením do společného semináře zachránilo mnoho kněžských povolání a že jeho odmítnutím se ztratilo mnoho kněží. Komunisté chtěli nahnat co nejvíce bohoslovců do pražského semináře proto, aby ukázali, jak všichni jdou za nimi, aby je převychovali ve služebníky své proticírkevní ideologie a aby je nakonec převedli do schismatické národní církve neuznávající papeže. V tomto se však přepočítali. V novém semináři zůstala jen hrstka bohoslovců a přes nařízenou organizovanou propagandu na gymnáziích se přihlásilo jen pár jednotlivců. Za těchto okolností se komunistické vedení nemohlo odvážit výrazněji zasahovat do naukové a výchovné sféry fakulty a semináře, aby se i ta hrstka posluchačů co tam byla nerozu- tekla. Museli dělat dojem, že všechno je i po stránce církevní v pořádku. Možno říci, že zásluhu na tom, že fakulta i seminář po stránce naukové a výchovné zůstaly katolické měli ti, kteří tam nešli a ne ti, kteří tam zůstali nebo vstoupili. Tažení proti církvi bylo plánovité a důsledné, nejprve byly zlikvidovány kláštery, pak fakulty a semináře a souběžně s tím probíhaly monstrprocesy proti uvězněným kněžím, ře- holníkům a aktivním laikům. Pak následovala internace kněží v Želivě a Hájku, vojenská služba v PTP a jiné zásahy. Komunisté čekali, že postižení budou zastrašeni a budou prosit o propuštění na svobodu a zavážou se ke spolupráci. Ve skutečnosti však téměř všichni se ještě více zatvrdili proti tomuto násilí. A ti, kteří byli ponecháni na svobodě, se stáhli do pasivity, takže toto tažení proti církvi skončilo fiaskem a nakonec vyústilo v r. 1968 v náhlé uvolnění. To všechno dobře chápal i Dr. Šuránek. Nepovyšoval se nad druhé, neposuzoval, ale zůstal solidární s trpícími. Když se ho tázal státní úředník, jak se cítí v internaci v Želivě, odpověděl: „Myslím, že jsem na svém místě a konám zdesvé poslání. Téměř 20 let jsem vychovával kněze. Mohu je rozdělit na tři části. První jsou věrni svým svatým závazkům, pracují svědomitě v duchovní správě - těm pomáhám modlitbami, pracuji s nimi. Druzí, žel Bohu, chybili ze slabosti a vy jste se politicky zneužili - za ty konám pokání. A třetí jsou ve věznicích, s těmi trpím."
Když byl propuštěn ze Želiva, nedostal státní souhlas k práci v duchovní správě, musel si tedy najít manuální práci ve Štramberku. Tehdy napsal: „Některým se zdá, že bych měl jít do duchovní správy. Já jsem prohlásil příslušným úřadům, že půjdu ihned a rád, ale že nemohu přijmout tzv. státní plat, ježto nám bylo vždy předhazováno (a v Želivě zvlášť), že se nám nechce pracovat, že chceme lehce žít z lidské hlouposti. Má práce v továrně je protestem proti tomuto názoru na kněze, ale zároveň důtklivým voláním ke kněžím (které jsem vychovával), aby pochopili dobu a odtrhovali se vnitřně a dle možnosti i zevně od hmotného majetku a vysoko postavili ideál sv. chudoby. Dnes, kdy se stalo heslem lidstva slovo blahobyt, musí kněz celým svým životem, nitrem i zevnějškem ukazovat, že jsou vyšší hodnoty než pozemský blahobyt. Nechci mít život snadnější než tolik mých spolubratři, kteří trpí ve vězeních, dolech a jinde."