Rok v semináři 5
Před velikonočními prázdninami
Květná neděle
Zítra bude k vám mluvit liturgie. Příručky do rukou, na dóm misály. V průvodu půjdete za tím, který jde na smrt, a to za jiné. Sebeoběť. Kdyby bylo třeba, i mučedník. Za ním půjdete i o velikonočních prázdninách, které mohou mít veliký význam: upevnění, sebevyzkoušení, prohloubení. Ovšem, kdyby nebylo svědomitosti, může nastat povahový kaz, úpadek, ztráta milosti povolání. Vystupujte jako Pán ve veřejném průvodu, buďte všem na očích. Neschovávat se do sakristie a na kůr, věřícím dát dobrý příklad.
Nulla dies sine linea (žádný den bez čárky)! Žádný aby nebyl bez užitku. Denně něco získat rozjímáním, sv. přijímáním, četbou, denně něco dát příkladem. Aby rostla důstojnost sv. kněžství a úcta k němu. Někteří pojedou na prvotiny. Nikde dlouho neobtěžovat (jsou zlé doby, co nejspíš domů - píše to 1933). Slovo Boží. Žádná zvědavost, kritika, ale pokora, modlitba za kazatele. Jako duchovní.
Každý ať je si vědom, že jako bohoslovec je k tomu zvlášť povolán, aby zachoval nadřazenost ducha, jmenovitě vůči sobě, vůči tělu a jeho vášním. To je tvůj šlechtický průkaz. Porozuměj, že to znamená se ovládat, sám sebe řídit. Bohoslovec se pozná nejlépe podle toho, jak prožívá prázdniny. Když zachovává pevný denní pořádek, ministruje při mši sv. a je vždy ochotný vypomoci.
Pobývání ve světě je obšťastňující a zároveň skličující.
1. Proč obšťastňující? Jsi svým vlastním pánem, a to znamená mnoho pro mladého muže, který tak touží po svobodě.
2. Je tísnivé, protože je mnoho nepřátel a málo přátel. Zde v semináři má dobrý příklad bratří, pevný řád, hranice, které nelze překročit... Venku si musí sám hledat povzbuzení, dodávat si odvahy, stanovit si pořádek. Bohoslovec si tak získá na věčnosti velkou čest, ale má také vekou zodpovědnost, která však není tíživá. Nebude to těžší než v řadě jiných krásných dní. Každý z vás bude tyto dny prožívat, mají vám být požehnáním a sloužit k osvěžení těla i ducha. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Spasitel dodrží slovo a bude naším podílem, když i my zůstaneme v něm. Když někdo zůstává ve mně a já v něm, přináší mnoho užitku. - Těm, kteří milují Boha, všechno prospívá k dobrému. K rodičům hodně laskaví, slunce ať vejde s vámi do domu, a požehnání. Laskavost. Třeba jsou teď dni smutku, jak zazní Aleluja - veselost. Smutek patří ďáblu!
Velký týden - a vítězný týden. Kříž a vzkříšení se od sebe oddělit nedají. - Silentium (mlčení) zachovávejme, abyste lépe slyšeli hlas Církve. - Budou exercicie. Obětovat zítra sv. přijímání, oběti na domě za dp. exercitátora, aby byl nástrojem. (37. 63)
Improperia
1. Zítra se rozjedete. Dlouhé prázdniny. Budou významné, když v nich bude utužení, sebevýchova. Nejlepším ochráncem vám bude vědomí vděčnosti. Jste dlužníky a jakákoliv nevěrnost by Srdce Páně zraňovala. Naše zraky jsou upřeny na kříž. Ten, kdo na něm trpí, trpí za nás rád. Nevyčítá, modlí se za nepřátele. Lidské srdce to bylo, které rozjímáním umučení a jeho příčin pocítilo bolestné výtky Spasitelovy a vtělilo je do tklivých Improperií, zpívaných na Velký pátek. Všímejte si hlavně první části, co dobrého pro nás Spasitel udělal.
Lide můj, co jsem ti učinil? Nebo v čem jsem tě zarmoutil? Odpověz mi! Odpovězte mu pravdu.
Vyvedl jsem tě z Egyptské země. Země otroctví, nesvobody. Nadvláda nenávisti a vášní. Srovnejte svět, z něhož jste byli vytrženi. Ten, kdo nás naučil ovládat nezřízenou přirozenost, ten nám dal do rukou klíč ke svobodě. Inženýři sebevlá- dy. Co všechno si dovedla podmanit věda ve století elektřiny, světla, ale nejmocnější a nejméně zkrotitelné přírodní síly nejsou ve světě vnějším, jsou v lidském nitru. Za to jsi připravil kříž Spasiteli svému: lože otroků, přibit, nemůže se hnout, nemá svobodu. Úžasný výkřik: Hagios ho Theos.
2. Vedl jsem tě pouští po čtyřicet let. Doba znovunaroze- ní... na střední škole, v semináři. Suchopáry, pomalé a boles- tiplné odumírání. Jaká to namáhavá cesta o hladu a žízni, že se zdá, že druzí žijí šťastněji. Tam, kde není poušť, ve světě. Žízeň po teple, po lásce. Sám suchopár, sám chlad. Živil jsem tě manou, nejsvětější Eucharistií, a uvedl tě do výborné země. Vnitřní osamostatnění, vnitřní mír, který svět dát nemůže. Připravil jsi kříž, kde musel Spasitel hladovět a žíznit, zcela opuštěný ... strašná poušť, vnitřní opuštěnost. Bože můj, proč ... Opět mocné: Hagios ho Theos.
3. Co jsem měl pro tebe ještě udělat a neudělal jsem? Láskyplná otázka vyžaduje patřičnou odpověď. Já jsem si tě zušlechtil jako vyvolenou a překrásnou vinici, tolik naděje jsem v tebe kladl, očekával jsem posilující víno. A tvoje odplata. A tys mi způsobil takovou hořkost. Tys mne žíznivého napájel octem a kopím jsi probodl bok Spasiteli svému.
Předcházel jsem tě v oblačném sloupu. Věčné světlo před svatostánkem. Zde bydlí vůdce. Vyžaduje poslušnost, vede tě po drsné cestě. Ale jistě k cíli. - Napojil jsem tě vodou spásy ze skály. Vzpomeňte na Mojžíše, a co vyprýštilo. Co jiného je rozjímání než takové dolování, trpělivé otevírání skrytých pramenů, čistých, osvěžujících. Jeho slova, naše slova, evangelium. Žluč naší zlosti, ocet vzájemné nelásky. Co jste učinili bližnímu... Kvůli tobě přemohl kananejské krále. Tolik překážek odstranil, mocných, hrozivých. Dal jsem ti královské žezlo (kněžství) a ty sis pohrával tím žezlem pyšně nad ostatními, zakládal sis na sobě a druhé podceňoval. - Lidé si všimnou, kdo i doma koná své, modlí se; vycítí, je-li to povrch. (44. 119)
Po velikonočních prázdninách
Dobrý pastýř
Bože, buď milostiv mně, hříšnému. Začínám poslední etapu tohoto studijního roku. Chudý, prázdný. Vlastní vinou. Ale nebudu tolik myslet na vlastní slabost, jako na tvou sílu a odpouštějící, hledající lásku, Ježíši, dobrý Pastýři, v jehož jménu začínáme. Doufám v mocnou přímluvu Panny Marie, sv. Josefa a všech svatých, kteří mají ke kněžství a k našemu semináři zvláštní vztah! Můj Ježíši, milosrdenství!
Vracíte se, milí pp., jako loni pravidelně před nedělí dobrého Pastýře. Tím je také dána posvátná nálada, s níž můžeme začínat poslední měsíce studijního roku.
Pocit vděčnosti ať vás ovládne! Vracíte-li se domů - seminář je vaším pravým domovem - zoceleni, neporušeni, je to výsledek vytrvalé práce dobrého Pastýře ve vašich nitrech! Je-li kněz skutečně zázrakem Božího milosrdenství, je celý jeho život ve všech částech tím milosrdenstvím prosycen. Země je plná milosrdenství Páně. Použijme v tomto smyslu i dalších slov z Introitu: Jeho slovem vznikla nebesa. Nebesa ve vás upevněna Slovem Božím, skutečným, živým pod způsobami chleba a vína, nebo slovem Božím, tlumočeným evangelisty a svatopisci, denně rozjímaným. Buďte vděčni za to, že jste mohli denně konat své modlitby, rozjímám, živit svou duši. Aby nepřevládlo tělo. Zda v nás nehořelo srdce? Děkujte a radujte se. Radujte se, spravedliví, z Hospodina!
Proč? Protože jsme vykoupeni. Čím? Pokořením a utrpením Božího Syna. Jeho ponížením jsme pozvednuti, jeho utrpením potěšeni. Co jsme od něho přijali, to máme dávat dál, sdělovat jiným. Čím? Zase naší pokorou, naším dobrovolným utrpením. Milovaní, Kristus trpěl za nás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. Je zajímavé, jak dovede Církev spojit oboje: radost i bolest. A přece oboje vnitřně souvisí. Každá hluboká radost je plodem hluboké bolesti, oběti. Radostným sebeobětováním máme zasloužit svatou radost pro sebe i pro Boží ovečky! Nabídněme se Bohu trojjedinému; on chce nás v posledním období studijního roku použít jako svůj nástroj.
Kterási paní: to je má neděle, druhá po Velikonocích. Tehdy jsem slyšela s větší pozorností evangelium o dobrém Pastýři a kázání, šla do zpovědnice a on našel svou ovci. Od té doby vedu jiný život. Všimněme si dnes této stránky péče dobrého Pastýře: jeho hledající lásky. Vím, jak na nás působil obrázek k prvnímu Sv. přijímání, sv. zpovědi: dobrý Pastýř klečí u keře, kde v trní leží poraněná ovce. Od té doby mé ten obraz dojímá. Zajímavý zjev: zpovídající Kristus; sám se hříchu nedopustil, ale ví dobře, jak je hřích těžký, jaký je to tyran. Svět potřebuje trpělivých, neúnavně dobrých zpovědníků, kteří by rozdávali poklady, jež tak bolestně vydobyl pro nás Kristus! (45. 45)
(Odvahu! Blíží se prázdniny, načerpejme v této oktávě odvahu, abychom nepřišli do pokušení zapřít svůj kolář, své výložky budoucích důstojníků Božích, abychom vždy a všude se svatou hrdostí vyznali víru! Ducha máme v srdci, abychom jeho silou rostli a vnitřně sílili, zůstávali jako bohoslovci bez poskvrny.) (28.78)
Buď dobré mysli, synu
S různými pocity jste začínali. Různě uschopněni. Jinak ten, který prožil prázdniny v síle Ducha sv. bez úrazu, jinak ti, kteří se podobali ochrnulému z evangelia (přinášeli mu ochrnulého, ležícího na lůžku). Těm prvním znějí slova: Kdo stojí, hleď, abys nepadl, těm druhým „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy". Uklidnění, urovnání, obnovení vnitřního míru je podmínkou nové práce. Ten mír je mravním podkladem důvěry v Boha. Buď dobré mysli, synu!
Ukazuje se někde ještě tesknota? Nabízí se přítel ve svatostánku. Pojďte ke mně ... Tomu věnovat plnou důvěru, u něho najde každý všechno, čeho je třeba k vnitřnímu klidu. Svůj pokoj vám dávám.
Zde je pokladnice pravého vědění. Odtud se může obohatit každý! Zde mluví Pravda sama. Pravdy Boží jsou přednášeny na fakultě, ale zde se otevírá jejich smysl nejen rozumu, i srdci. V srdci se budí touha podle poznané pravdy žít. The- ologia cordis! Sem zalétat i v duchu, jste-li ve studovnách a nemůžete-li přijít; před svatostánkem pokorně naslouchat bohovědným přednáškám, prosit z dálky za osvícení. Bez tohoto Učitele nepoznáte pravdu, nebudete ji milovat! Co by konečně pomohlo poznat? Nemůžeme se ti líbit bez tebe! V něm jste zbohatli ve všem, v každém slově i poznání, takže vám nic nechybí. Proč byste měli být smutní, malomysl- ní? Koncentrace lásky: omnia uni (všechno jednomu). Každá naše nespokojenost má svůj kořen v tom, že smýšlíme ještě příliš pozemsky, přirozeně. Chybí nám proto vyšší moudrost, scientia sanctorum (věda svatých). Neopustili jsme ještě všechno, visíme ještě na svém vlastním Já. Proto musíme více pozorovat naši bídu a nouzi, protože si neuvědomujeme bohatství Boha. Splňme nyní zcela jedinou podmínku: opusť všechno, a brzy budeme pociťovat plnost nadpřirozené radosti. Spoléhat se na Boha znamená nespoléhat se na sebe a na nic stvořeného. Všechny své starosti hodit na Boha.
Malé, úzké srdce máme! Nemůže se v něm vyzářit slunce Božího majestátu - jako v kapce vody. V srdci zúženém nedůvěrou je i obraz Boží pokřiven, stísněn. Uvolnit to srdce, odtrhnout, ať se zvedne, ať se soustředí na jednoho. Zdrojem neklidu je nedůvěra. Bojíme se, že Bohu dáme mnoho a on nás oklame. Necháváme si něco, a tím si škodíme. Nemáme víru. (45. 1)
Po celou dobu utrpení zůstává Pán mravně nezránitelný. Nebylo u něho Achilovy paty; ani jediným slovem si nezadal. Každý pohled i každý skutek je důstojný velekněze - Syna Božího. Ani o zázrak víc ani méně - kvůli sobě ani jeden, stále má na zřeteli svého Otce. Proleťme ještě jeho utrpení v několika obrázcích:
Před Annášem: Odpověděl na otázku o svém učení a učednících: „Já jsem mluvil zjevně - a tajně jsem nic nemluvil. Můžeš se klidně zeptat těch, kteří mne slyšeli." Nato přistupuje voják a dává Pánu políček: „Tak se odpovídá nejvyššímu knězi?" Ježíš umírněně: „Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém, jestli však dobře, proč mě biješ?" Aplikujme! Jak se chová Pán k představenému - uznává jeho autoritu, odpovídá, ale je si vědom své důstojnosti. Žádná ulekanost, žádné podlízání- ale také žádná hrubost. Je nařčen nevinně. Hájí se klidně poukazem na své řeči - mohou být vyšetřovány, nebude v nich nic závadného. A co zvlášť zdůrazňuje: Já jsem mluvil zjevně - nic tajně, za zády, vždy přede všemi a na příslušných místech, v synagoze a ve chrámě. - Zeptej se! Je zajímavé, že ač byl tázán na společníky, nezmiňuje se o apoštolech ani slovem. Sám může trpět za sebe, se zodpovídat, jiné však bude hájit. Jak je to čestné, důstojné kněze. Kontrolujte a srovnávejte. Uctivě jednal Pán s představeným, který vlastně neměl práva ho soudit, ježto nebyl nejvyšším knězem; jednal-li tak, ač věděl, že je Annáš člověk zlé vůle - jak se asi bude chovat bohoslovec, kněz, alter Christus k představeným, kteří mu jsou ochotnými rádci na cestě k životnímu cíli, nic jiného nemají na zřeteli než jeho dobro? Jak se díváte na představené? Jaké o nich vedete řeči? Můžete stát tak čestně za svými řečmi jako Pán? Za všemi řečmi? Pozor! Velikou bere na sebe zodpovědnost, kdo znevažuje autoritu v kněžském semináři. Pozor dále!
Pán mluví jenom o sobě! Petr má své skrutinium na dvoře mezi vojáky a děvečkami. Každý za svou osobu vypovídají! A to je správné. I u představených semináře upřímně otevřít vlastní srdce; druhé nechám na pokoji! I kdyby se mi snad, nedej Bože, křivdilo, nebudu očerňovat druhé! Zrovna tak je ovšem nedůstojnou zbraní chorobné slovo: donášení! To by bylo nedůstojné bohoslovce, akademického občana, tak aby byl vývoj zdravý. Milý příteli, proč jsi přišel do semináře? Aby ses vychoval na kněze. Je to tak snadné? Máš se vychovat pod vedením představených - máš se dát regulovat - jinak bereš na sebe strašnou možnost, že vyrosteš povahově nakřivo, mineš se s cílem, Boha neostavíš, sebe neobštástníš. Je to moudré od tebe, když se vyhýbáš představeným? Jak by tě mohli vést, když tě neznají. A odkud tě mají znát? Přijdi upřímně a nemusíš se bát donášení; pak má o tobě představený informace z autopsie, může ti poradit, může tě obhájit v čas potřeby! Chce-li medik dosáhnout diplomu, musí častěji před očima svého profesora osvědčit své schopnosti. - Víte, jak je to zdrcující pro kandidáta, když uslyší při zkoušce: „Pane kandidáte, já vás neznám... " Představení vás mají doporučit biskupovi. .. k vyšším svěcením. Co kdyby musel takový spirituál říci po 4 letech: „Pane, vás neznám." Odkud vás mám znát? 4 roky jste se mně vyhýbal, relací jiných nemám, donášení bych nepřijal. Jsme bratři a jeden máme cíl - společně vpřed! Pánové, usuzujte a jednejte! Prohlašuji zde před Bohem, že jako váš zatímní spirituálnem se na nikoho nevyptával a ani nebudu, ale vás, maje s vámi pracovat, znát musím a to dokonale znát! Na kom to záleží, poznáme-li se navzájem? I vaše dobré vlastnosti, vaše zájmy i vaše slabosti. V obecné škole jsem dětem vyložil, že bez sebevýchovy by zůstali dětmi až do smrti. Chtějí-li vyspívat, musejí odstraňovat chyby. Ale jak? Přemáhat se v maličkostech. Např.: nepozornost v hodině. A když se někdo zapomene, ať se hned zahanbí a se potrestá: hned se přihlásit, A šlo to - někteří si pěkně odvykali. Ani jsem se neptal, kdo to zašeptal; rád to považoval za svou čest i povinnost vstát - sklopil oči! Věděl jsem, co je, a takového jsem si vždy vážil! Ten se vychovával k poctivosti, svědomitosti! Na obecné škole! Je to heroismus! Jaký mravní silák taký bohoslovec: přišel do kaple pozdě, vlastní vinou, neopatrností v řeči dal pohoršení; přijde, požaluje na sebe - mimo sv. zpověď, vysvětlí - to je lék! Ten se nemusí bát ničeho! Předržel v kuřárně, nesledoval se, přišel hodně pozdě do studia, zajde k panu superiorovi: prosím, já jsem dnes přišel pozdě; podruhé si dám pozor, prosím za prominutí. Předkládám k uvážení. Vůči autoritě zdůrazňuji: uctivost, přímost, vědomí vlastní důstojnosti, nepodlízavost, žádná ulekanost, nedonášení na druhé, omezení se na vlastní osobu.
Voják se osmělil napomenout Krista Pána a dal mu políček! Pán neodpovídá políčkem, ani neodsekne: Nestarej se o mne, hleď si sám sebe! Nýbrž hledí poučit vojáka, že nejedná správně - hájí pravdu! Dokaž - nebo nebij! - Bohoslovecké napomenutí! Jak jsme nedůtkliví! To se musí každé slovíčko podat v rukavičkách, aby naše já nebylo dotčeno, a přece vzájemnou .sebevýchovou rosteme! Znáte to o té žábě v pohádce. Seděla na prameni vody, v kraji vše mřelo žízní - až tu žábu zabili, vytryskly prameny vod. Tou žábou v duchovním ohleduje samolibost, pýcha. Až nezdravá nedotknutelnost. Nezáleží na tom, kdo mi chybu vytkne. Jednou jsem dostal ve škole řádnou lekci od malé školačky! Až se mi zatmělo v očích. Řekl jsem dětem, aby si pomalu skládali na časopisy, zdarma že nedostane nikdo, ale může si po maličkostech našetřit do konce roku! Asi za 14 dní přišlo děvče; rádo by odbíralo časopis. Teď peníze nemá, ale o prázdninách půjde za chůvu, zaplatí. Dobře, dal jsem jí číslo. - Pochlubila se, že ona zaplatit nemusí. Hodinu na to se hlásí jiná školačka. Co je. Velebný pane, vy jste lhal! - Snažil jsem se klidně zeptat jak to, ale horko mně bylo. Vy jste řekl, že nikdo nedostane zdarma časopis a ta... nemusí nic platit! Vysvětlil jsem věc, pedagogicky urovnal - ale zpytoval jsem svědomí. Ještě dnes to děvče vidím před sebou. Mluvilo z plna srdce, hájilo pravdu - a poučilo mě, že mám být na řeč opatrný. Do smrti na to napomenutí nezapomenu! Jsem a budu vděčný každému z vás, kdo mne na chybu upozorní - jdeme za jediným cílem, aby z nás všech byli lidé mravně nezranitelní. Snáze je poslouchat napomenutí než napomínat! Nebuďte jako kousavé děti. Využijte každého napomenutí spolubratra. On, jestli jednal trochu z pýchy - má z toho škodu, vy vždy můžete mít jen užitek, když zpytujete svědomí. Neodpovídat políčky ani úšklebkem, ani nezesměšňovat toho, kdo měl dobrou vůli. Máte rozum, klidně o tom uvažujte! Vaše řeč: „Bratře, dokaž! anebo: Proč mě biješ?"
U Heroda: Dle toho mluví Pán k duši, jak je čistá - k nestydovi Herodovi ani slova. Úměra: Čím víc očišťujeme srdce od nečistých myšlenek, žádostí, tím více nutkáme Pána, aby k nám mluvil! Nemáš-li blízkého spojení s ním ve svatostánku, je-li u tebe všechno takové chladné, ploché, povrchní, zpytuj své srdce!
Před Pilátem: Někdy však mlčí Pán, ačkoliv tím vydává v nebezpečí své dobré jméno, vliv a tím i výsledek celé životní činnosti pro přítomnou dobu. I k nejhorším lživým nařčením mlčí. „Zločinec, svádí lid, zakazuje platit daně", jak snadno mohl vyvrátit tyto lži, vždyť Pilát sám z výpovědi poznává, že ho ze lsti, ze závisti vydali. Vybízí odsouzeného: Mluv! Nic neodpovídáš? Jaká to vzácná příležitost! Kazatelna: na balkoně, nad hlavním nádvořím, vedle Barabáše. S korunou na hlavě, kdyby se začal hájit, kdo by mu odolal? A přece mlčí. Mlčí, protože se chce obětovat a že nám chce zasloužit sílu pro těžké chvíle životní, dát příklad pro nejtěžší sebeovládá- ní. Jak těžko někdy mlčet, nenechat na sobě ani vlásku, neobhajovat se dlouhými výklady i na úkor jiných. Už to je těžké ovládnout se a mluvit klidně, rozvážně - byť v obhajobě. Což teprve úplně mlčet? To může být heroismus, zejména, běží-li o naši čest a dobré jméno, o naše postavení, o naši budoucnost.
Poslední dny: Umírající Spasitel. Aby znal každý jeho vinu, je mu přibita nad hlavu: Jesus Nazarenus, rex Judeorum! Tak to napsal Pilát a vyvolal nevoli židů. Přišli vysvětlovat: Nepiš „Král židovský", nýbrž že on řekl: „Já jsem král židovský!" Bylo by to pomohlo změnit nápis? Nikoliv. To by se celá osoba musela změnit, to by museli přibít některého z falešných Kristů, ale tak, ať byl nápis jakýkoli, umřel skutečný král, byť posmívaný, obnažený, korunovaný jen trním. - Ten název mu patřil!
Jiný obrázek: U pultu sedí bohoslovec: plno knih kolem, samý obrázek. Bohoslovec píše dopis: Komu? To by vám nepověděl - ale píše něžně. Tedy matce? Ne. Sestře? Ne. Nestarejte se, po tom nikomu nic není. On ví, co dělá a on píše první stránku, druhou, třetí, čtvrtou. Už bude zvonit do kaple - rychle ještě podpis: Váš vzpomínající N. N. A jak je zvyklý, chce psát malé b - bohoslovec, ale v hlavě mu zazní: Nepiš bohoslovec, nýbrž že si říkáš, já jsem „bohoslovec". Ty si to jen říkáš - ve skutečnosti jsi něco jiného.
Týden na to sedí u stolu mladá slečna, pěkný růžový papír. A zas píše jednu stránku, druhou, třetí, čtvrtou. Pokropí voňavkou, zalepí, píše adresu. Jak se to říká bohoslovcům: Ctihodný Pán, proč ctihodný - napíše Pan N.N. a chce psát bohoslovec, ale hlavou jí šlehne myšlenka: Nepiš bohoslovec, nýbrž že on řekl: Jsem bohoslovec. A tak letí psaníčko letí - bohoslovci nebohoslovci.
Děvčata si šuškají mezi sebou - závidí si navzájem a do seminární kaple chodí vážně „bohoslovec", klečí, večer zpytuje svědomí - podle kříže. Začneme od vrchu: nápis. Kdyby tobě měli dát nad hlavu nápis, který by vystihl celou tvou osobnost. A dali ti nápis: bohoslovec. Nepíše vždy někdo a neřekl plným právem: Nepište bohoslovec, to on jenom o sobě říkal: Jsem bohoslovec." Jaké by bylo praktické předsevzetí- buď - anebo toho bohoslovce!
Dnes už jsou ty případy nemožné, ale dříve prý se občas nějaký vyskytl - vyprávěl před léty známý spisovatel, jehož knihy máte v rukou! Charakter, p., charakter! Když - tož! (29/11. 75)
Jsme my otroci? Přinucení? A jsme v semináři jenom proto, že je to maminčino přání? Ubohý Kriste ve svatostánku, jak by ti bylo při pohledu na lidi, které sem nepřivedla láska k tobě, jejichž smutné srdce teskní (v duchu) mimo seminář. - Co soudíte o tom bohoslovci? Byl to charakter? Když věděl, že nechce být knězem, neměl chodit do semináře! Měl jen dobrou vůli a to nestačí. Musí být silná vůle a odhodlání - vůbec velkomyslná láska. Bohu srdce nenabízel, lidem je vnucoval: a co mu napsali? Aby neobtěžoval! Buďte, pánové, pevní, důslední a nikdy si nezahrávejte s tím milujícím srdcem ve svatostánku pro nějaké plytké citovosti. Nebojte se, že půjdete světem sami, bez lásky: Budete sice vytrženi z rodiny vlastní i z rodin jiných, ale všechnu životní sílu věnujete z lásky k Bohu duším; a ti lidé venku poznají, že pro ně pracujete.
Stanete se, ani nebudete vědět jak, členem každé rodiny, děti o vás budou doma mluvit, žít budete v srdcích dětí i rodičů. Slyšte dopis matky. Velebný pane, Anežka nám zemřela tak neočekávaně. Prosím vás, d. p., každodenně držíte P. Ježíše ve svých rukou; řekněte Mu prosím Vás, by ji k sobě vzal... Takový dopis nás také zahanbí, ta veliká důvěra lidí také námi zachvěje, že jí nejsme hodni, ale vidíme, jak hluboce, nevědouce ani, vnikáme do rodin - jak žijeme se všemi a všichni s námi. Co našel ten bohoslovec, který pak odešel ze semináře? Je prý kdesi úředníkem na poště. Je spokojený? Rád bych s ním mluvil. Dej mu Pán Bůh štěstí, ale jistě nedosáhl takového, jaké mu nabízel Bůh ve stavu kněžském. Musel hodně zúžit své srdce. (29/11. 82)
Zahálka
Mezi myšlenkami, které plnily smutkem Vykupitelovu duši v Getsemanské zahradě byla i tato: Já zde bojuji do krve a moji učedníci spí. Ne všichni - jednoho se zmocnil dábel, ten nespí, ten horečně pracuje, organizuje v Jeruzalémě mé nepřátele. Tam už je hotový plán, vše nachystáno k mému usmrcení. A moji učedníci, moji spoludělníci nepřipraveni. Petr se pokusí při své prudké povaze tasit meč - nakonec prchne s ostatními. - „Smutná je má duše ciž k smrti." A dnes? Krvácí mystické tělo Kristovo na všech stranách - jistě však tam, kde byla zanedbávána soustavná příprava k boji o nejsvětější statky, o víru, kde pastýři i se stádem podřimují nebo podřimovali - zatím co nepřátelé se houževnatě připravovali, My se zde v semináři vychováváme na bojovníky pro sv. zájmy Boží, na důstojnictvo v Církvi bojující.
Ďábel štve proti Kristu. Ve světě se všemožně, rafinovaně pracuje proti Církvi - příkladem, slovem, tiskem, v umění, vědách, na školách obecných i vysokých, v divadelních sálech i venkovských hostincích. Tiskárny chrlí denně statisíce potištěných stránek - pracuje se soustavně, otravují se duše - poznáte ďáblovu energii - ďábel nezahálí. Jak smutné by to bylo svědectví pro naši lásku k trpícímu Mistru, kdyby se zahálka vkrádala do našeho semináře: pomalu, po špičkách do museí, do poslucháren, do kaple. Ó, ďábel umí uspávat, je mistr v hledání výmluv; na zahálce mu záleží. Je to jeho poduška, matka všech hříchů.
O to běží: nést ochotně tu tíži, kterou nám svěřil Bůh. Pracovat radostně, účelně a vytrvale; rozvíjet všechny své mohutnosti - tělesné i duševní. Těžit se svými hřivnami; práce duševní & tělesná stojí vedle sebe, navzájem se doplňují, nelze zvyšovat cenu jedné na úkor druhé. Vlastní hodnotu před Bohem jí dodává úmysl, s jakým se koná. A my máme štěstí posvěcovat každou a to i sebemenší práci tím nejvznešenějším úmyslem: pracujeme v duchu onoho božského úmyslu, s nímž Kristus vzdával na zemi chvály Bohu.
Takže každá naše práce má nadpřirozenou cenu. Jsme-li moudří, užíváme všech svých schopností, abychom hodně zásluh pro nebe nastřádali. Ale poněvadž jsme dosud na zemi a máme zde být stále schopnějšími pracovníky Kristovými, musíme si osvojit více a více jeho metodu, jeho ducha. A duch Kristův byl duch práce. „Můj otec dosud pracuje, i já pracuji." Tri roky chodil z místa na místo a všude dobře činil, pečoval o své stádce. A tichý seminář v Nazaretě byl pro něho vedle modlitby a rozjímání plný těžké práce. Nenáviděl zahálku: „Co zde stojíte celý den zahálejíce!" A neustal v těžké práci až do poslední chvíle, kdy zvolal: Conswnmatum estl Kolikrát on usedl unavený u studnice, do stínu stromu. Quae rens me sedisti lassus! (Usedl jsi unavený, když jsi mě hledal.) Ptejme se každý upřímně, bez sebeklamu: Odbývám ročník za ročníkem bez hlubokých stop v duši, v rozumu, v paměti, ve vůli? Osvojil jsem si již ducha Kristova v tomto ohledu? Jak se dívám na práci v semináři? Jde ta práce dvojím směrem: jednak v kapli, jednak stále v poznávání vůle Boží a kontrolování v museu, na fakultě; vyvozování důsledků: skutečná, modlitbou posvěcovaná práce. Kandidát kněžství Kristova musí být muž práce svědomité, přesné! Musí i zde být spolehlivý! Pouhá citovost je planá. Čas je drahocenný dar Boží. Bůh určil přiměřeně každému jistý počet let, měsíců, týdnů k práci a bude žádat složit přísný výčet. Proto se snažili Boží svatí využívat každou čtvrthodinku k užitečnému zaměstnání. Střídali práci tělesnou s duševní, jen aby se vyhnuli zahálce a zasloužili si čestného názvu zástupců Božích: Dobře, služebníku dobrý a věrný, pojď se radovat se svým Pánem!
Zahálka je nebezpečný nepřítel duše - podráží někdy nohy i těm nejschopnějším válečníkům. Ten, kdo je zaměstnán, bojuje s jedním, zahaleč musí bojovat s tisíci démony.
Líný křesťan, tím více líný bohoslovec a kněz spěje jisté záhubě vstříc. Ukolébá-li ho ďábel, sežene sedm jiných duchů, horších než je sám. Přemohou lehce člověka, který se nechce namáhat a jeho poslední věci budou velmi zlé, horší než byly první. Takový bohoslovec - na začátku roku plný nadšení - ochladí jak přišlo do tuhého, práci se vyhýbal, na konci roku nitro zpustošené. Ďábel jeho lenosti využil, ďábel nezahálel. Využil každé maličkosti, kterou ten bohoslovec opomenul.
Namítnete mi: Běží o svědomité plnění všech povinností, o spojení modlitby s vytrvalostí. Budete-li, p., studovat po celé 4 roky horlivě, nezanedbáte-li ani chvilky, ještě budete narážet v duchovní správě na stálé slabiny, nevědomosti, budete muset sahat po knize. Což teprve, kdyby někdo 4 roky prozahálel, prolajdačil! Jak by se mohl opovážit vzít na sebe zodpovědné úřady: kazatelský, katechetský atd.? A co říci o bohoslovci, který studium odbývá a sám sebe klame? Dobrodiní Církve požívá, její cti, jejího oděvu, jejího ústavu, je zde zaopatřen i hmotně, nemusí se starat o jídlo, nápoj, nocleh, jen aby měl čas připravit se nerušeně na stav kněžský. Je to charakterní využívat a zneužívat všeho toho, když není skutečně dobrá, účinná vůle? Nedávno odpadl starší kněz, o němž řekli spolubratři: to je také jeden z těch, který celý rok nic nedělal - až v přípravném čase kuchal index, počítal. Kterýsi náš básník seděl také v těchto lavicích jako bohoslovec, pak poznal, že nemá silnou vůli uschopnit se pro stav kněžský, odcházel na univerzitu. Bohoslovci, spolužáci mu sesbírali několik zlatých na cestu a do těžkých začátků. Vydal první sbírku básní a dal tam v úvodu o sobě napsat „že byl okolnostmi přinucen vstoupit do semináře" a později se rouhal Bohu a jeho svatým posměšnými písničkami. Jak mohl být „okolnostmi přinucen". Těžko se divit, že nestudoval, když byl „okolnostmi přinucen vstoupit do semináře". Ale mezi vámi není jistě nikdo takový, kdo by se dal nutit. Bůh nechce otroky! A pak jaké by to bylo otroctví nedůstojně akademika „proti vlastní vůli nosit kleriku". Fac ut vocaris. (Přičiň se, abys byl povolán.) A nejde-li to, klidně ze semináře odejdi! Ale neodcházíš-li, jakým právem odbýváš studium? Zde máš čerpat ducha Krista, duch Kristův je duch práce! Kde není velké nadání, tam musí být veliká vůle! Milost Boží bude konat divy. Kontrolujte se, p., vaše čest toho vyžaduje. Nic neosvědčuje zdravý, vnitřní život tak jako rozhodný boj s unylým povalečstvím a bezmyšlenkovitým mrháním času. Ochablost chtění, náchylnost k náladám a příležitostem bývá znamením života upadajícího a nikoliv mladé síly.
Je třeba ovšem i zotavení. Toho nezanedbávat; ve volném čase ven z museí. Škodí si, kdo v této věci se neřídí domácím řádem. Zotavujte se dle potřeby, ale práce chápejte se vždy jako celí lidé, donucujte své nedbalé já, jako donucuje jezdec vzpínajícího se koně; při práci jako při modlitbě bojujte s polovičatostí, těkavostí a ledabylostí, jež vůli snad ještě více škodí než úplná lenost. Zkusíte, jak tato požehnaná tvrdost charakteru k ledabylosti bude vám zdrojem životní síly. A když se vás zmocňuje nechuť, sáhněte k desátku „který se pro nás krví potil".
Jeden z pp. profesorů (před 2 léty umřel a vzpomínáte na něho ještě při večerní adoraci) nám pravil kdysi, když se vrátil z nemocnice po operaci: „Byl jsem těžce operován a 3 dny mezi životem a smrtí. V takové chvíli vážné myšlenky se loudí hlavou. Uvažoval jsem: kdybych zemřel, jak by dopadl soud? Co by řekl spravedlivý Bůh? Tam chybil, tam chybil - ale to mu upřít nemohu, poctivě pracoval, drahého času ne- promrhal. To doufám by mě přece otevřelo náruč Boží." Mocná útěcha. Může ji mít každý z nás! Za tato 4 léta budeme před soudem Božím zvlášť odpovídat. Kéž nám poukaz na svědomitou práci pomůže do věčné blaženosti! S chutí do nové práce. K větší cti a slávě Boží.
Pohled na Spasitele, který se krví potí nedovolí, abych zahálel. (29/11. 68)
Veškerá denní práce, naše úkony - to je samá příležitost k utužování vůle, ovšem také k zeslabování a tříštění energie. Všechno záleží na tom, jak dokončíme, co jsme si umínili. Oslabujeme se, odhazujeme-li zbraně hned při první nesnázi, mrzutosti, únavě. Vtiskujeme svým činům a celému životu znamení polovičatosti. Přemáháme-li překážky zvenčí i z nitra a konáme-li je s bohumilým úmyslem v milosti posvětné, mohutní naše síla: vtiskujeme všem věcem, do nichž se dáme, znamení vítězné energie. Bůh jí propůjčuje cenu nadpřirozenou. Říkává se, že cesta do pekla je dlážděna předsevzetími, pokud jsou předsevzetí náhrobními pomníky naší vytrvalosti. Každé neuskutečněné předsevzetí je naší porážkou. Zato každé, byť sebemenší, ale poctivě, svědomitě a s láskou uskutečněné předsevzetí pomáhá nám ke konečnému vítězství nad povrchností, vrtkavostí, slabostí. Ve věrnosti spočívá čest práce: vytrvalé konání nejnepatrnější povinnosti je škola spolehlivosti. Návyk pracovat pečlivě a přesně právě nejnepatrnější věci je nejmocnější kulturní činitel v nás. Velká předsevzetí k velkým ctnostem mají nepatrný význam, nejsoudi svědomitě prováděna. Nejvyšší nutno začínat od nejnepatrnějšího a v práci vytrvat.
Chce-li kdo vyléčit slabost vůle, má k tomu v semináři nejen stálou příležitost, ale i hojnost prostředků: stálé zpytování svědomí, týdně ve čtvrtek povinná sv. zpověď. Vyberu si jednu chybu, která mně natropí nejvíce zla, bude to chyba hlavní, a začnu ji vytrvale vychovávat; všecka předsevzetí k ní obrátím, den za dnem, týden za týdnem; až - třeba po měsících - dosáhnu zlepšení. Ale neustanu, až se chyby zbavím a pak začnu pozitivně tím více cvičit protichůdnou ctnost až k úplné dokonalosti: zbavit se samolibosti, pýchy - cvičit pak pokoru, zbavit se smyslnosti, nevyhledávat pokušení, vroucně se modlit anebo, přijdou-li, nesvolit za žádnou cenu, byť sebe více dorážela a pozitivně upevňovat čistotu sebezáporem, ovládáním očí. Ne, nesmí být vůle dětí v těle mužů. Probojovat se v jedné věci k dokonalosti znamená nechuť k jakékoli polovičatos- ti: „Kdo zkoumaje okusil, co je věrnost, ten od ní již nikdy neodstoupí."
Prosím, pánové, neustupujte ve snaze po dokonalosti, byť vás to stálo strašné boje! Sestup s kříže - volá to na vás ze všech stran, sestup! Nesestupujte, a zasloužíte si, abyste umírali s námi pro blaho lidstva, právě toho lidstva, které vás nechápe, nezná vaše vnitřní boje, nemůže nahlédnout do vašich srdcí. Ale ten dobrý Spasitel, který trpěl tolik muk duševních, který bojoval až do konce pod olivami v Getsemanské zahradě, vás vidí, a dává-li vám poznávat ty strašné chvíle vnitřní samoty, opuštěnosti, které on sám prožíval, když zvolal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil", dovede vás zase i oblažit jako apoštoly na hoře Tábor. Vytrvejte v poctivé snaze, probojujete se k největšímu majetku, k Pravdě, po níž váš rozum touží, k nejvyššímu Dobru, po němž srdce volá a které byste ve světě darmo hledali, k neskonalé Kráse, která vás oblaží na věky! (29/11. 53)
Dělníci na vinici
Bůh může k nám mluvit různým způsobem a my nemáme právo pohrdat ničím, co je schopné vyvolat v nás vědomí povinnosti být lepšími. Když před časem promluvila hlava státu poselství ke všem stavům, byla zmínka i o duchovních všech církví a to zmínka méně pochvalná. Že je třeba zvyšovat vzdělání, odborné vzdělání kléru. Leckdo se mohl pohoršovat, ale každý měl v sobě povinnost sebezpytování: což kdyby užil Bůh reprezentanta jeho světské vlády k tomu, aby mě vyburcoval z nedbalosti? Kolik je to let, co jsem zavřel teologické knihy a živím se jen občasným článkem v časopise, nějakým kázáním a novinami? Je potřeba považovat za milost vše, co pohne naším svědomím a nutno být za to vděčným. Nedávno měl v L. N. posudek o knize československého duchovního Hníka, kde charakterizuje dobu vzniku cčs. takto: ... S náboženským minimem, myslí se obsah víry; zde není třeba se lekat, ale třeba pracovat k tomu, aby dělníci té církve reprezentovali její velikost, aby sami nepojali pouze minimum, nezůstali na povrchu. - Vzpomeňte na dnešní rozjímání: Když vytrváte v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí. (Jan 8, 31)
Četba nějakého příkladu mužnosti, vytrvalosti, vše co může spasitelně zahanbit, vzbudit výčitky svědomí, je Boží milost. (Sven Hedin, L. N., viz níže.)
To je veliká životní moudrost: chodit s otevřenýma očima a s napjatýma ušima, abychom zachycovali Boží rozhlas. Vždyť podstatné je to dvojí: z naší strany očista srdce, odstraňování překážek, shora pak vedení Ducha svatého. A všechna naše dokonalost závisí v tom, jak věrně posloucháme toto vnitřní vedení, jak ukázňujeme svou vůli, aby se zavčas sjednotila. Lalment: Naší největší starostí nemusí být četba mnohých knih, jako spíše svědomitá pozornost na nášepty Boží, které s malou četbou dostačí.
Je nutné rozlišovat dvě věci: poslouchat vnuknutí - a tvrzení: člověk nemusí konat nic, pokud nezjistil, že mu to bylo vnuknutím Božím uloženo. Tak přehnaně učí kvietisté. Jasné přikázání nestačí. Člověk nemusí hledat vůli Boží, nemusí číst, studovat, rozjímat, radit se, prostě namáhat vlastní síly. Má čekat na popudy Boží, a má poslouchat každý popud, bez zkoumání. - Ale tak by zanedbal mnoho dobrého, a upadl by v nebezpečí podlehnout klamům zlého ducha. - Pravdu nutno pečlivě hledat. Hledáme-li ji, Bůh pomáhá občasnými osvětlováními, osvíceními. Přijímáme je ochotně a jednáme dle nich věrně.
Sv. Bernard obdivuje důmysl některých kněží své doby, kteří dovedli vybrat z kněžského stavu to příjemné a vyhnout se nepříjemnému. To by se mohlo stát i v semináři. I zde je dost věcí příjemných. Člověk se nemusí starat o přístřeší, o trochu jídla jako akademici (Düring - 20 dní bez oběda než prvé kolokvium s vyznamenáním) a lze se přitom vyhnout tomu nepříjemnému, tj. tvrdé práci. Tak se připravují odpady a pustošení Boží vinice. I ďábel najímá - nemá svou vinici, chce pustošit vinici Boží. Nemá požadavky, stačí mu: Nepracuj! (44. 44)
Následník Čingischánův
1. Ne ve sveřeposti, ne že by dal pobíjet statisíce po bojištích a celé miliony v dobytých městech, ale v tom, jak je houževnatý, jak pohrdá útrapou, jak stroze a přímo sleduje cíl, jak je laskavý k těm, kteří mu slouží, bezohledný k zradě, je Sven Hedin, bohém pouště, dobrodruh vzdorujících dálek, romantik s očima matematika.
2. Co ho jiného než vnitřní příbuznost s asijskými kočovníky vedlo pětadvacetiletého, aby opustil zvláštní poselství švédského krále k perskému šachovi, jehož byl členem a pustil se do zoufale nepřístupného tehdy Khoresanu a Turkestanu, aby téhož roku 1891 dostihl Kaškáru, křižovatky světa a aby, stanuv okouzlen ve facettované směsi národů, věků, podnebí a hornin, obehnal svůj život nezměrnými, přece však vymezujícími zákopy pouště.
3. Ví sám Bůh, kde našel ten člověk čas k tomu, aby napsal kromě mnoha vědeckých zpráv o svých cestách tlusté knihy pro obecenstvo.
4. Jenom život měřený ne na dny, ale na minuty, to mohl dokázat. Měří na cestách vskutku v intervalech několikaminutových, ať již sedě na přídi pramice zakresluje několik měsíců od svítání do tmy kroutivý tok Tarimu, nebo ať při nekonečné poutí na velbloudu pouští Tekla-Makon zapisuje vyschlá koryta dávných řek pohlcených písečnými přesypy, ať kolem Lop- Nooru vyměřuje sídliště prastarých měst zkřemenělých v písku pouště anebo v houževnatých náporech na Tibet zapisuje v sedle horského koníka týdny a měsíce, anebo ať večer ve stanu, promáčený, neschnoucí, bez táborového ohně a o potravě, kterou psi nechtějí, zaznamenává výsledky celodenní dřiny.
5. Nikdy si nenaříká a nikdy se nedočtete v jeho knihách, že by byl churav. Kolem hynou lidé i zvířata, nejvěrnější sluhové kolísají v hrůze mrazivých výšin tibetských nebo v přízraku poušťové žízně. Pochová je tam, kde je ztratil, věnuje jim prosté slovo a pokračuje v cestě, na jejíž konec doráží někdy s dvěma či třemi průvodci a s párem ubohých uštvaných velbloudů nebo koníků, ačkoliv při výjezdu to byla slavná, takřka královská karavana s několika tucty lidí a několika sty zvířat. Nikdy se nepoddá, nikdy neustoupí.
6. Když po letech útrap je v pohádkovém sídle indického místokrále přijat s poctami královskými, nebo když ho snad méně vznešeně, ale o to srdečněji uvítá zase ruský konsul v Turkestanu anebo když ho velmi formálně hostí švédský král. Akademie švédská a vše, co je v zemi nejhonosnějšího, když ho ctí řády a šlechtictvím, máte dojem, že je sice potěšen, ale že to přijímá jako splněnou povinnost.
7. A sotva se ohřál, již mu to zase nedá. Nedlouho poté vidíte ho v duchu, jak počítá bedny karavany se svým novým vůdcem někde na pomezí písečného moře.
8. Kde se vzaly tyto vlastnosti v pohodlném švédském národě, v prostředí, v němž se pětkrát denně, vždy velmi blaho- bytně, bohatě a obřadněji, v posteli snídá, do školy a do úřadů se chodí v 9 hodin a odchází se v 17 hodin, aby bylo kdy upravit se do divadla a do večerní společnosti? Jak se tento stokholmský zámožný synek, student upsalský, vytrhl tak úplně ze staleté tradice?
9. Myslíme si, že proto, že v jeho krvi kolují ony vrody, kterými byl obdařen Čingischán a jeho plémě. A když se jednou ozve vrod, připomínající rodový zápas s pouští v prostředí námořnickém, anebo odvěký souboj s mořem někde ve vnitrozemí, člověk navštívený zavátým poslem rodového vývoje odmítá rodné prostředí, nemá v něm stání a je-li dost silný, jde za hlasem krve. Za takovým hlasem šel asi Sven Hedin, vyzbrojen kromě bludičkovité vnitřní příbuznosti celým arzenálem vrodů prúvodných.
10. A tak nelze mluvit mnoho ani o zásluze ani o oběti. Můžeme mu jen blahopřát v den jeho sedmdesátých narozenin, že za hlasem krve jít mohl a že za ním šel, tak bohatě pro sebe a tak poučně a zábavně pro nás všechny ostatní.
Těchto 10 částí vybral PŠ z článku v LD od Vladimíra Ulehly a vynechal nadbytečné podrobnosti nebo to, co by charakterově nepřidalo. (Někdo méně svědomitý by záporné části nevynechal.) A dělá závěry:
Je zajímavé srovnat velikého apoštola národů, plného svatého neklidu, dokud viděl, že celý svět ještě nepatří Kristu, a oslavovaného znalce národů Sven Hedina. Všimněme si jeho neklidu. Odkud prýští?
V jeho krvi kolují ony vrody, jimiž byl obdařen Čingischán a jeho plémě. Co koluje v naší krvi? Bez rozdílu věku a národností? Ne to, co kolovalo v krvi velikého Pavla? Není to krev Ježíše Krista, která tekla na kříži, vířila v nejsvětějším Srdci, krev, která se chtěla dát za spásu světa, za spásu každé duše zvlášť? Obdivujme Sven Hedina, ale následovat budeme sv. Pavla, ponášejíce po celý život své srdce napájené krví Kristovou na oltář, denně se obětujíce, abychom byli hodni strávit svůj život po vzoru Pavlově ve svatém neklidu, v ustavičném Žízním: „v mnohých pracích, ..."
Sv. Pavlu se nedostalo takového přijetí u reprezentantů států, nedošel slávy Hedinovy, nehledal ji, jeho nehnala vnitřní vášeň, záliba. A říká-li Ulehla: nelze mluvit mnoho ani o zásluze ani o oběti, běželo o vnitřní pud a jeho ukojení, my u sv. Pavla budeme obdivovat zásluhy a osobní oběti, přinesené v Božích službách. Sven Hedin je oslavován, ukončí svůj život jako slavný, odměněný cestovatel, Pavel jej ukončil na popravišti, pohrdaný, ale jeho památka je ustavičně živá. Víra hluboká, zbožná, nebude bez echa! Za ním u vědomí, že krev Ježíše Krista proudí v našich žilách, za ním „v mnohých pracích..."! (44.48)
Sebezápor
Cíl: Postní doba, půst, co nese s sebou. 6. 3. 1930
Mezi nejkrásnější dojmy, které budete prožívat jako kněží, jistě budou patřit dojmy na Popeleční středu. Lidé., kteří nemohou ze sebe střást pohanské zbytky v bujných masopustních zábavách, začínají půst většinou opravdu vážně. Kostel je plný jako v neděli, pro popelec si přijdou i ti, kdo si jinak kostela nevšímají. Vzpomínám, že nebylo mezi námi studenty mnoho těch, kteří by nepřišli s popelcem do školy. - A mezi věřícími překvapí vás radostně školní děti. Myšlenka umučení Páně působí mocně na jejich srdce, poprosí p. učitele, aby je pustil - a třeba půl hodiny přes pole běží na popelec ostatně je dobře vzít s sebou posvěcený popel do školy, pro ty, kdo nemohli. Překvapí vás, pánové, možná dětský heroismus v postě. Upozorníte děti, jak milý bude Pánu jejich půst i třeba maličké odrobinky, zrnka že mu mohou věnovat; ne se mnoho postit, potřebují stravu k vzrůstu, ale malé sebezápory že i je posílí. V pátek od 12 do 3 hod. Pán umírá - málo mluví trpí, trp s ním, dej si půst jazyka, nešeptej ve škole, neodmlouvej doma, můžeš-li klekni chvilku, a vzpomínej na Krista Pána. - Pán volal „Žízním" na kříži, nemohl by sis v pátek v poledne dát půst od vody, máš-li žízeň? Popros maminku, nemohla-li by se modlit s tebou večer růženec - můžeš předříkávat. Děti se zamyslí, zabodnou si do srdce předsevzetí a mnohdy nás, p., zahanbují: není to heroismus, ani jedenkrát si nevzít v postě chleba se sádlem, nebrat si nic v pátek na 10 hodin do školy, nebo denně něco ze svého dát chudému spolužáku, nevynechat ani jednu křížovou cestu, večer růženec, modlitbu ráno a večer? - A není to heroismus tím větší, když se se svými obětmi to dítě ani nepochlubí? Tak rádo by to aspoň ve škole řeklo, ale velebný pán pravil: ne jak farizeové, vzali svou odplatu, ať to jenom Pán Bůh vidí vskrytu. To jenom třeba náhodou se dovíte od maminky: Ten náš chlapec se změnil, jenom by stále žebrákům dával, na sebe zapomíná, při růženci vydrží klečet celou dobu. To vám až slza skočí do očí... Ve škole sedí jako úkropek, pokorně, nic se nechlubí a zatím. Jsou ovšem zase výjimky, ale celkem je doba postní venku živelným rozmachem náboženského života v rodinách. Umlkají po starém zvyku radostné zpěvy... to ještě zazní „Ó Kriste, v tichý postní den tisíckrát budiž pozdraven", nechodívá se na besedu, večer rodina na kolenou, modlí se růženec. Zvláštní ticho v domech i na ulicích. Budete zde mít, p., příležitost udržovat nebo budit ty staré dobré obyčeje; a až stanete na kazatelně při prvním postním kázání před naplněným chrámem, před srdci křížovou cestou rozechvěnými - pocítíte jak svou strašnou slabost, prázdnotu (ti lidé čekají nasycení) - tak zase, jak vám rostou mohutné perutě, svatým nadšením uchváceni budete moci ohřívat srdce. Na postní dobu v duchovní správě se můžete těšit, zatím ovšem ji prožíváte ještě v semináři! Jestli je venku mezi věřícími tato doba dobou prohlubování, rozmachu, duchovního pokroku i heroismu, čím musí být v semináři? Osvětlí nám to několik poznámek na okraj postní doby: Liturgie, půst, suchá strava. Chyby, jež nutno odstranit.
Proč je tak důležité a moudré sebepřemáhání těla? Plyne z něho přesila ducha! Tělo žádá proti duchu, duch pak proti tělu. Duch táhne výš, k poznání a plnění vůle Boží, tělo táhne k zemi a k jejich darům. K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, sobecké umíněnosti, opilství a jiné takové věci. Lidé, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království.
Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, čistota.
Ti, kdo (náležejí) Kristu, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. (Gal 5, 19)
Zahájili jsme dnes svatý půst, důležitou dobu církevního roku. Bez mrtvení a stálého se ovládání v jídle nikdo nemůže ani pomýšlet na pravý duchovní život. Kdo je v jídle vybíravý a chvilkový (nemám na mysli lidi nemocné), kdo si potrpí na dobré jídlo, ten se v pravé ctnosti daleko nedostane. Nám běží při postu nejen o ochotné uposlechnutí svaté matky Církve, nýbrž i o posilu vůle. Bez silné vůle byl by člověk třtinou větrem se klátící, železem, které musí přiskočit ke každému magnetu, mužem nálad - pokud mu ještě čestný název muž patří, učedníkem, který by snadno mohl být Jidášem. Charakter, p., silná vůle, sebezápor, vytrvalost, modlitba a práce: to je s pomocí Boží naše zbraň; a teď nadchází doba ostření té zbraně. Nutno však mít na zřeteli, že tělo je chrámem duše, v něm máme sloužit Bohu, je orgánem duše a pouze zdravé tělo může být dobrým orgánem. Půst je pouze lékem, který tělu škodit nemá; co by bylo plátno odepřít si potravu a pak nemít sílu k vykonání stavovských povinností, přivodit si bolest hlavy, neschopnost každé lepší práce apod.
Je zde tedy třeba opatrnosti a moudrosti. Nepřehánět! Nutkání k velikým postům a k vnějšímu mrtvení vůbec nebývá vždy myšlenka božská. Ďábel zde bere na sebe podobu anděla světla, aby oslabil zdraví a tím znemožnil třeba pozdější rozvoj duchovního života a požehnané plnění stavovských povinností. Úzkostliví a nervózní lidé by dosáhli přísnými posty opaku své snahy: pokušení četnější, silnější, duše slabší, vnímavější - nervy neschopné odporu! Tak oslabený organismus může zavinit mnoho a na dlouhou dobu; ovšem tam, kde je zdraví a tělesná síla, přináší půst velký užitek. - Aby zevnější úkony postní neztratily cenu před Bohem, nutno pěstit vnitřního ducha postu. Sv. Řehoř napomíná: Každý obrať se především proti duchovnímu nepříteli, jejž ve svém nitru chováš, proti nezřízeným žádostem. Hleď opanovat náruživosti a nižší mohutnosti; uprav tak své tělo „v oběť živou, svatou, Bohu libou".(29/11. 55)
Sebezápor chce odstranit pouze koukol - pšenici však pěstit, nechce brzdit silný, plný, zdravý život v nás, ale uzdravovat všecko nemocné, rovnat křivé, vést k radostné svobodě, k nezávislosti na věcech tohoto světa, vysvobodit z otroctví hříchu! Nepanuj ve vás hřích - a on by panoval, kdyby se zmocnily nadvlády pudy nerozumné na místě rozumných (ukázněných dle vůle Boží), místo silné, usměrněné vůle. Hřích je nemoc duše, smrt duchovního života. Vítězství nad hříchem je též zdrojem života a síly. Rozum - a to rozum osvícený milostí Boží - musí držet otěže; jinak běda tělu, běda duši! Spočítejte si, kolikrát denně voláte: Adveniat regnum tuum: ne království slepých pudů, nálad, chvilkových rozmarů, nýbrž království Boží musí být v nás. Má-li se však do nádoby s octem dát víno, nutno ocet vylít, nádobu dobře vyčistit, vysušit, aby tam mohlo být víno. Tak s tím královstvím Božím: Nejprve nutno připravit půdu, odstranit důkladně, navždy anarchii pudů, pak to víno teprve nalévat. Jen sebekázní, sebezáporem je možno vnitřně se osvobodit, osamostatnit, sjednotit a pak vyvíjet plnou, cílevědomou činnost. Vnitřní osamostatnění je ovšem podmínkou nezávislosti vnější. Hoďte koni chomout na krk a máte ho celého; snáze ovládnete člověka.
Kolik neukázněných náklonností, tolik cest, jimiž vniká svět do naší duše, aby ji spoutával. Všecko má na nás vliv, každý okamžik jsme v jiné náladě. Jsme jako nástroj, na němž si každý libovolně vyloudí svou melodii, jako ladička, která zvučí vždy podle okolí: otroci okolí, naprosto bezmocní. Nemáme těžiště v sobě: běhá po světě a táhne nás za sebou jako nevolníky. Je to stav důstojný člověka, křesťana, akademického občana, bohoslovce, učedníka toho, který řekl: Já jsem přemohl svět?
Jel student ze Slovenska - až z Prešova a ještě v Přerově byl celý nesvůj: Co je ti? Vždyť nelze s tebou vážně promluvit. Nač myslíš? „Viděl jsem na nádraží v Prešově dámu, podívala se na mne tak divně. Jak strašně... nemohu to vyjádřit, ale ... pořád ji vidím před sebou. Nemohu za to, nemohu!" Tělem seděl v Přerově, ale jeho těžiště bloudilo kdesi v Prešově. „Nemůže za to a nemůže!" Malomocný, nevolník. Napřed neukázněné oči, teď neukázněné vášně - a zítra má psát matematickou úlohu. Ta dopadne!
A teď si představte takového bohoslovce - a kněze. Ladí se podle okolí: v kostele jako anděl modlí se s ostatními nadšeně, ve faře jako člověk se svou chutí a nechutí, s občasným reptáním, boucháním dveřmi - mezi venkovskými mladíky jako jeden z nich - v hostinci připili si, cigaretu, směje se vtipům.
Někdy i jako ďábel... Raduje se s radujícími, je půlnoc, ještě se raduje, u sklínky - jako druzí, sousedé se ohlédají: je to tu divné. Co ten tu chce - už je čas. Je jedna, dvě, tři... V 7 bude stát u oltáře. Judica me Deus. Bude tě Pán soudit, bude; zatím soudí lidé. Ti vážní praví, že sis, mladý panáčku, nedonesl ze semináře to hlavní: lásku k sebezáporu, žes jenom uspával své vášně, že jsi třtina větrem se klátící. V semináři - to také vlivem okolí - shon svatý; když uslyšel o kněžském tanci, do mdlob by padal, a teď se točí dokolečka dokola, do jedné, do dvou. Je to možné, pánové? Kéž by to bylo nemožné! Kde je příčina? A jeho Mistr ve svatostánku opuštěný - možná i bez věčného světla.
Na kolena bych před vámi klekl, pánové, abych vás zapřísahal: Nemylte se! Bez lásky k sebezáporu - dále od kněžství, dále, ať tě nestihne neštěstí nenadále! Bez motivovaného ukáznění - vyjít do té Sodomy venku - to je šílenství. Zamyslete se. Zeptejte se velebných pánů, jestli to černé cingulum něco v nich změnilo; probudili se po subdiakonátu zase jako lidé se všemi slabostmi, ale ovšem i ctnostmi, které si za 4 roky sebekázní upevnili! Ten, kdo nemá smysl pro sebezápor, komu je v semináři všecko přehnané, zbytečné, formální, kdo cítí na sobě chomout, jakési zotročení, ať ten chomout svrhne se sebe a odejde pryč zavčas, nikdo ho ke kněžskému stavu nenutí, ne- chce-li pochopit slova svého učitele: Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe! Hledáš-li večer při zpytování svědomí marně nějaký sebezápor - ztratil jsi den! Chcete-li za Kristem, musíte se dát vychovávat, sebe kritizovat!
To se rozehnal mohutným gestem při rozjímání - až mu slzy v očích stály, srdce bušilo - co všecko musí udělat, skály lámat, jako giganti balvany házet a zatím mu oblázky nohy podrážejí: padá jako Goliáš - s čelem proraženým. Bije kolem sebe a chyby se mu hemží před očima, chechtají se, uhýbají, on se pachtí, zlobí, hlavu věsí a zas do boje se dává... vrhá se z práce do práce, ovšem do té, která ho těší, ohlušuje se, aby se nemusel zapřít, uhodit hřebík na hlavičku, pořád bije mimo - quasi aerem verberans! Každý týden se duchovně holí: pěkně se namydlí, aby to při svaté zpovědi nebolelo, chyby se 5 povrchu seškrábnou, duše je hlaďounká, pěkná - sám se v ní shlíží a v pátek rostou vousy nanovo... Až vyjde ze semináře, začne zas s tím týdenním holením, pak jednou za 14 dnů, pak jednou za měsíc. Nebude cítit potřebu, lichotit bude sám sobě, až snad, nedej Bože, zůstane z lásky jen při tom 4. církevním přikázání: Alespoň jednou za rok se zpovídali. Vousy porostou, porostou - on nevytrhne v semináři ani venku kořínky, ani se nesnažil, on je jenom holil a holí.
Pánové, a teď se zadívejte na to vážně... a zkoumejte se! Jsme si vědomi svých nedostatků, zkoumám se s vámi, budu bojovat s vámi.
Řekněte našim Hanákům, když přetrhávají řepu, aby trhali jenom vršky a poví vám: nerozumíte tomu, to se musí kleknout na zem a na kolenou opatrně přebytečné sazeniěky zachytit a s kořínkem ven s nimi - jinak byste měl za týden místo účelně čistých řádků hotový prales! Tak, pánové, na kolenou se musí přetrhávat v potu tváře! A v duchovním ohledu by to mělo být jinak? Pohodlně? (29/11. 63)
Budoucí novoknéží
2. neděle postní. Pán se proměnil před nimi.
Pán je oslaveným tělem přítomen ve svatostánku. Blízko nás. Na sv. hoře Boží. Vlpp.(velební páni, tj. podjáhni) se po čase rozjedou po diecézi. Kdyby byla osada sebezapadlejší, všude je svatostánek, Tábor. Dnes leželi před ním jako učedníci, srdce zalité touhou po věrné službě Bohu. A byli tak šťastní. Přejeme jim, aby jim stačil ten oslavený Pán, aby se cítili v jeho blízkosti vždy doma: Pane, dobře že tu jsme! Aby jim paprsky věčné lampy dolévaly srdce - lampu. Aby ta láska, kterou soustředili na Pána, zůstala nerozptýlená, aby léty rostla a byla stále intenzivnější.
Tak bylo po těch litaniích, jakoby k nim přistoupil Pán a dotkl se jich. „Padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: ,Vstaňte, nebojte se!' Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše." Vše ostatní zmizelo. Lidé. Zůstal jen jediný předmět jejich lásky: Pán. Aby tak nastalo definitivní proměnění: soustředěná láska. Aby nepři- poutávalo nic z tvorů ani z prava ani z leva, aby zůstal předmět lásky jediný: neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.
Odvážní v přemáhání překážek, kde běží o Boží povolání.
Muži modlitby, kterou se stále budou proměňovat, podobnější Pánu.
Omnia uni. Soustředění v lásce. Neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Střed veškerých zájmů, až do poslední chvíle! (42.46)
4. neděle postní. Ovce pudově vycítí pastýřské srdce. I lidé vidí svým srdcem do knězova nitra a kde se vyskytne kněz, který má srdce vpravdě pastýřské, tam se kupí ovce v radostné oddanosti kolem něho. Co přivádělo lidi ke Kristu Pánu zdaleka, že šli za ním až do pustiny? To je tajemství a charakteristická známka pastýřského srdce: nemá na zřeteli sebe, nýbrž blaho ovcí. Blaho duchovní, popř. hmotné. Pozorujte Pána, jak sytí nejprv slovem Božím. Potom tentýž pastýř, který sám měl hlad a kvůli sobě a svým apoštolům nikdy neudělal zázrak, který měl žízeň na kříži, zázračně nasycuje vysílený zástup. Kolik ten zástup projevil energie, kolik přinesl obětí! Proč šel k Pánu? Byly to hmotné zájmy, které ho táhly? Nikoli! A přece došel i hmotného nasycení. Duše má primát! Tělo není okradeno tam, kde se duši věnuje první péče. Bůh nedopustí, aby hynulo tělo toho, kdo se stará o duši. Ten, který se stará o nebeské ptactvo a o polní kvítí. Tady má kořeny veškerá moderní krize: hledá se druhotné, zanedbává se prvotní. To je zvrácenost, kterou Bůh nemůže podporovat, neboť Bůh je Bohem řádu.
Kdo hledá sám sebe, není schopen přinést celou oběť, a proto ani přijat do svého srdce nejhlubší štěstí! Buďte charaktery velkého formátu! (42. 51)
Pevnost v dobrém
4. neděle po Velikonocích. Tolik v nás bylo zla. Změnili jsme se s pomocí Boží. Nosit v sobě Boha nezměnitelného a z něho čerpat sílu k nezměnitelnosti, vzrůstat v dobrém. Milovat vždy dobré, nenávidět zlé vždy a všude. Nevracet se k pozemskému, k tvorům, k ukájení smyslů. Milovat pravdu a nenávidět lež vždy a všude, ale také milovat zlého, osobu, nenávidět pouze věc. Taková např. závist nemiluje na druhém dobré; když vidíme zlé na druhém, jsme rádi, že má chyby.
Ta nezměnitelnost v linii, v životní cestě, v idealismu (jinak v teorii, jinak v praxi: teorie k nebi, praxe k zemi), to je dar shůry, musí se vyprosit. Dej, aby (uprostřed změn tohoto světa) naše srdce kotvila tam, kde je pravá blaženost.
Kdo ji dává? Otec posílá po Duchu svatém. Duch svatý působí vzrůst dobra v nás, vzrůst Ježíše Krista. Žiji já, ale nežiji já, nýbrž žije ve mně Kristus. Ale jeho nevěstou je Maria. Kde ona přebývá v srdci, tam Duch svatý s obzvláštní láskou působí, tam se snáze vybuduje i ta pevnost v dobrém! Jednáme tedy správně, modlíme-li se k Panně Marii - nyní i o prázdninách - za dar vytrvalosti v dobrém až do konce! Ona je matkou krásné lásky a krásná láskaje láska k tomu, co přikazuje Bůh: to milovat, co přikazuje, po tom toužit, co slibuje! To, co nabízí svět za cenu hříchu, je pomíjející a nestojí za naši pozornost, neboť jsme děti Boha nezměnitelného, dědici nezměrného království, děti přečisté Panny!
Vlpp. už půjdou brzo, aby šířili, upevňovali království Boží, ve službách Ducha sv. Oddělil šije diakonátem, zasvětí si cele jejich ruce svatým olejem při kněžské ordinaci. Krásný okamžik za zpěvu hymnu Veni Creator. Co ty ruce požehnají, aby bylo požehnáno, co posvětí, aby bylo posvěceno. Zasvětí znovu jejich jazyk pro úřad zpovědníka, když na konci mše svaté jim položí biskup ruce na hlavu: Přijmi Ducha svatého. Komu odpustíš hříchy, tomu budou odpuštěny. Už aby se nám ukazoval ten oheň. Myslet a volat vroucněji, toužit, rozjímat v adoracích jeho vlastnosti a význam. On nás učí se modlit, o to ho prosit zvlášť. Umíme-li modlit, jsme mocni, vyprosíme vše, čeho je nám třeba. (42. 58)
Kněží modlící se, činící pokání
5. neděle po Velikonocích. Blížíme se dni Nanebevstoupení i konci mariánského měsíce. Co asi prožívala Panna Maria po těch 40 dní, kdy chodil Pán po zemi? Jak často se s ní stýkal? O čem s ním hovořila? On mluvíval o světové Církvi, ona za vybudování té Církve prosila. Jak ona se uměla modlit! Zahrnovala do svých modliteb potřeby všech věřících všech míst, všech dob. Je jejich matkou, vždyť oni jsou bratry jejího syna, jsou dětmi, které v bolesti porodila pod křížem. Jsou odkazy synovy lásky: Hle, tvůj syn! Jsou předmětem vřelé péče jejího mateřského srdce. Dle P. Eymarda bylo její nej- větší úlohou vyprosit úspěch kázání apoštolů, prací kněžstva. Pak se nemusíme divit, že apoštolově tak lehce získávali svět. Maria stála za nimi s rukama sepjatýma. Její modlitba obracela duše, její modlitba nezůstane bez vyslyšení. Šťastný člověk, za kterého se modlí Panna Maria.
Kněz pokračuje v díle Panny Marie, dává lidstvu Krista, musí pokračovat i v její modlitbě. Církev potřebuje více kněží se modlících, ctitelů Nejsvětější svátosti, než kazatelů, více mužů činících pokání než slynoucích výmluvností. Je třeba otvírat srdce a poklad milostí; klíčem je modlitba a sebeoběť, neboť ta srdce uzavřela nedbalost v modlitbě a pohodlnost. Matko, nauč nás se modlit! Hlavně modlitbu tobě nejmilejší, růženec!
Je jistě zajímavé, že všichni světci růženec milovali. Apoštolští mužové. Je známo, že arcibiskup Stojan cestoval vždy s růžencem a modlil se ho ve vlaku a když chtěl někoho odměnit za nějaký dobrý skutek, tak mu dal růženec. Byli to i židé, kteří ho od něho dostali a uchovávali jako vzácnou relikvii. Je také zajímavé, že ti, kteří ztratili víru nebo opustili Církev, vždycky začínají své nepřátelské debaty a posměch růžencem. Zlý duch se jistě růžence bojí, připomíná mu pět oblázků Davidových a Goliáše. U nás se, díky Bohu, růženec modlí, a to je dobré znamení. Je tím zaručeno prohloubení vnitřního života, vytrvání v dobrém. • (42. 62)
Svornost
Uvědomíme si, že prožíváme nejstarší a nejposvátnější novénu: čekáme na Ducha svatého. Kristus Pán ji nařídil, apoštolově se
a)odloučili od světského hluku a soustředili se s velikou touhou na Ducha svatého. Ta myšlenka ať se vrací denně častěji. To „Veni" nás musí vnitřně sjednotit.
b)modlili se usilovně a vytrvale, jak poznamenává sv. Lukáš ve Skutcích apoštolů: Ti všichni setrvávali jednomyslně v modlitbách ... s Ježíšovou matkou Marií. Setrvávali. Ne chvilkové nadšení, ale vytrvalost! Všichni více se modlit!
c)jednomyslně. Vnitřní sjednocení je zdrojem sjednocení vnějšího, svornosti. Jedno srdce a jedna duše. Máte se modlit za sebe navzájem. Zaměřujte růženec tímto směrem, i ostatní společné modlitby. Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18, 20) Jaké vzácnosti tak nabývá společná modlitba breviáře. I když vyžaduje více obětí, kolik požehnání může na náš seminář svolávat. Prosíme vlpp., aby ten poslední měsíc věnovali breviáři svatou lásku, jsou s námi už naposled. Ať je povzbuzuje to vědomí, že se modlí jménem celé Církve. Je to liturgická modlitba, oficiální modlitba Církve. My zde se modlíme růženec, oni v kapli PM breviář - jednomyslně. Jedni za druhé. Seminář byl pro každého z nás velikým dobrodiním, podobně jako večeřadlo pro apoštoly, v němž byli odděleni od světa. Je zde jakýsi dluh, a ten se může splácet v posledním ročníku dobrým příkladem, slovem povzbuzení a hlavně modlitbou brevi- áře! My zase jim vyprošovat milosti ke svěcením a vytrvalost v dobrém. Jednomyslně. Navzájem.
Významná poznámka: s Ježíšovou matkou Marií. Její socha už není na oltáři uprostřed květů, ale denní růženec (roz- jímavý) je věncem růží, který své matce podáváme. Ona sjednocovala apoštoly, byla páskou jednoty, duší společné apoštolské modlitby. Prosby stáda se opíraly o přímluvu Matky Boží. Výsledek ukázal, jak mocná to byla modlitba. (42. 65)
Uspořádal P. Alois Kotek
Vytiskla Matice cyrilometodějská s.r.o.