„Já to nebyl“, „ten hrnek jsem nerozbil“ nebo „před školou jsem viděl slona“. V určitém věku děti jednoduše lžou, a rodiče to většinou vytáčí k nepříčetnosti. Něco je jen neškodné fantazírování, jindy ale už jde o lež, kterou nelze jen tak přejít. Jak děti naučit mluvit pravdu?

Podle odborníků je lhaní v podstatě součástí zdravého vývoje. Děti zjistí, že rodiče neví ani nevidí vše, ale že jde především o to, jaké informace mají k dispozici. Poprvé lhát zkusí většinou někdy mezi třetím a pátým rokem, a pak už je jen na nich a jejich rodičích, jak se s touto „dovedností“ naučí zacházet. Ale lhát se nemá a z toho je potřeba vycházet.

Co je to lhaní?

Podle odborníků je třeba si především uvědomit, co to lhaní vůbec je. Je totiž velký rozdíl mezi tím, zda vám dítě podává lživé odpovědi na vaše otázky, nebo nějaké informace zatajuje, případně vám vypráví smyšlené příběhy.

Například nadšené líčení něčeho, co se nikdy nemohlo stát, bývá u předškoláků velmi běžné a není potřeba se tím nějak zabývat. Malé děti se teprve učí pracovat s fantazií, neumí ji ještě zcela jasně oddělit od reality, a jednoduše přehánějí a zveličují. Vždyť vy také při vyprávění veselé historky trochu příběh zdramatizujete. Jenže umíte odhadnout tu správnou míru. Ony se to teprve musí naučit, což většinou přijde zcela samo a přirozeně. Nijak je neshazujte, nekárejte za vymýšlení, ale mile a něžně jim dejte najevo, že takhle to přece nebylo a vy to víte.

Foto: ThinkstockNene... já to nebyla... to samo

Pátrejte po důvodu

Pokud ale pomineme fantazírování a přehánění, tak je vždy potřeba zjistit, co dítě ke lhaní vede. Právě ty důvody jsou totiž nejdůležitější. „Dítě vám lhaním v podstatě vždy něco říká, a na vás je, abyste zjistili, co,“ radí psycholožka Olga Kučerová. Většinou totiž dítě neříká pravdu intuitivně, ke lži ho cosi podvědomě svádí. Ke lhaní může mít například následující důvody:

• Strach – když přiznám, že jsem to okno rozbil, přijde trest

• Zlomyslnost – když řeknu, že čaj rozlila Andulka, dostane vyhubováno, a to bude legrace

• Křivda a žárlivost vůči sourozenci – máma pořád chválí brášku, tak na něj svedu tu rozbitou hračku

• Sounáležitost s dalším členem rodiny – maminka nemá ráda, když se mnou tatínek místo na hřiště jde do hospody, tak řeknu, že jsme byli na hřišti

Ve chvíli, kdy znáte důvody lhaní, můžete k němu také zaujmout ten správný postoj. Vždy je totiž potřeba zapracovat v prvé řadě na sobě, až poté na dítěti. Pokud se například bojí trestu, přemýšlejte, zda jsou adekvátní, zda jich není moc a jestli není jiná cesta, jak dítě vychovávat.

Žádný křik a hysterie

Lhaní nelze jen tak přehlížet, to je jasné. „Ale stejně tak nesmyslné je dítěti vynadat, že lže. Křik, řev ani fyzické tresty nic neřeší,“ připomíná Olga Kučerová. Podle ní je důležité především být „chytřejší“ než dítě a pořád být krok napřed. „Musím neustále koukat takříkajíc za roh, čekat, kdy s čím dítě přijde, a poznat, kdy je to pravda a kdy lež. A také není dobré dítěti na lež nahrávat. Proč se ho ptát, zda si umyl ruce, když víte, že to neudělal?“ vysvětluje Olga Kučerová s tím, že mnohem lepší je dítě vzít a jít si ruce umýt s ním.

„Rodiče musí dítěti vysvětlit, že lež není řešení. A že naopak, když se řekne pravda, tak pak lze s daným problémem něco dělat, najít z něj východisko,“ říká Olga Kučerová.

Když například dítě rozbije hračku a nechce se k tomu přiznat, nekřičte ani ho netrestejte například odebráním jiných hraček s argumentem, že když se k věcem neumí chovat, nic si nezaslouží. Vysvětlete mu, že si rozbil hračku, takže teď ji nemá a nebude si s ní moct hrát. Že je potřeba být opatrný a věci neničit, protože nepadají z nebe. Ale že konec světa se nekoná, přece může zkusit o novou hračku napsat Ježíškovi, a když bude hodný, pod stromečkem ji třeba najde. „Rodiče prostě musí dítě zbavit toho strachu, lítosti a smutku. Jednoduše toho, co ho ke lži vede,“ dodává Olga Kučerová.

S dětmi to vážně není jednoduché. Ale pokaždé, když vám budou docházet síly, vzpomeňte si na to, že děti jsou odrazem vás samých