Znáš ten pocit když sedíš v autě a někam jedeš... Vidíš zamilované páry po cestě, jak se líbají, jak jsou šťastni, jak se hádají kdo z nich miluje více? A přeješ si aby se vedle tebe objevil ten vysněný? Ten za kterého bys dala všechno na světě? Kvůli kterému by ses trápila noc co noc. Já ten pocit znám a jsem si jistá že někde uvnitř tebe se ten pocit taktéž skrývá.. Jen nevíš proč, a kdy se objeví.. Vždycky jsem se řídila heslem ,,Nechej to osudu" ale uvědomila jsem si že to nemůžu nechat na osudu, vždyť ten má práce až až, někdy mu musíme prostě trošku pomoc. Pamatuju si jak mi mamka vždycky říkávala že život není krutý, jen lidé si ho dělají příliš složitým..
Někdy bych se chtěla proměnit na princeznu, žít život jaký má ona.. Někde v Americe, si užívají červené koberce a my? Když procházíme vidíme nepořádek. Oni mají spoustu šatů a stěžují si že nemají co na sebe, a my? Nosíme několikery šaty den co den a musíme se s tím smířit. Nejde o to kolik mají peněz nebo jak jsou urození, stále žijí stejný život jako my.. Ano chceme být jimi, ale proč? Vždyť peníze nejsou všechno, ano jsou důležité, díky nim se zviditelníš, ukážeš všem co jsi zač, ale neukážeš co máš v srdci.. Jaký jsi uvnitř. Jak se cítíš když jsi na dně. Jakou máš radost.. Vždy když si stěžuji že nemám co na sebe, že si nemohu koupit věci které bych chtěla, tak si vzpomenu na ty co by za můj život dali cokoliv.. Pro ně by byl můj život jako pohádka.. Každý den se najíst kolikrát budu chtít, koupit si několikery šaty. A stále být šťastná..
Když pomyslím že princezny mají vše co by si přály, tak je mi smutno, ale neznamená to, že bych nebyla se svým životem spokojená. Jsem ráda sama sebou. Vždyť ony nemohou prožívat co já, nemohou chodit se svým milovaným den co den ven.. Nemohou.. Já ano.. Mohu si hrát s dětmi, mohu zažívat štěstí každý den.. mohu si hrát na princeznu, ale nikdy se jí nestanu.. Protože já jí už jsem.. Nepotřebuju korunku, abych byla princeznou.. Potřebuju dobré srdce. Ano neříkám že jsem nikdy neudělala chybu, udělala jsem jich až až.. ale nelituji jich. Víš proč? Protože kdyby můj život byl bez chyb, tak bych se nikdy nepoučila, nikdy bych nezjistila jaké hlouposti mohu udělat.. Nikdy bych nezažila tolik smutku, kvůli slovům.. Ony žijí na zámku, ony mají sluhy, ale k čemu to? Na co? mám dvě ruce, mohu si sloužit sama. Nechci někomu ničit sny to vůbec nemám v plánu, jen žiju život takový jaký je. Nežiju v představách.. Žiju v realitě, žiju v problémech které jsem si udělala já sama. Když pomyslím na to, že nemohou mít soukromí je mi vlastně smutno. Vždyť každý den mít naplánový? Každý den dělat to samé? Poslouchat všechny? Chovat se jak mi bylo určeno? Oblékat se jak mi bylo určeno? Ne díky! Je to můj život a budu ho žít tak jak chci já! A né jak chcete vy. Takže pro milé slečny, nebo prince, nebuďte smutní že nejste bohatí, buďte rádi že nejste chudí.. Bůh vás nebude soudit pro to co jste zkazili, ale proto čím jste přispěli..