Kapitola 2. Dobbyho varování
7. 1. 2012
Kapitola druhá
Dobbyho varování
Byl to spíš div, že se Harry ovládl a nezačal křičet. Maličké
stvoření na posteli mělo ohromné netopýří uši a vypoulené zelené
oči, veliké jako tenisové míče. Harrymu bylo okamžitě jasné, že
právě ty ho dnes ráno pozorovaly ze živého plotu kolem zahrady.
Zatímco upřeně zírali jeden na druhého, zaslechl Harry z předsíně
Dudleyho hlas:
„Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?“
Stvořeníčko sklouzlo z postele a uklonilo se tak hluboce, až se
špičkou dlouhého, tenkého nosu dotklo koberce. Harry viděl, že má
na sobě něco, co vypadalo jako starý povlak na polštář, s rozparky
pro ruce a s otvory pro nohy.
„Ehm – nazdar,“ pozdravil Harry nervózně.
„Harry Pottere,“ ozvalo se stvořeníčko vysokým, pronikavým
hláskem a Harry si byl jist, že je ho slyšet až dole pod schody.
„Dobby se s vámi chtěl setkat už dávno, pane... Je to pro mě
nesmírná čest...“
„Ehm – díky,“ řekl Harry. Opatrně se protáhl podél stěny a dosedl
na židli u psacího stolu, vedle Hedviky, která spala ve své velké
kleci. Měl chuť se zeptat Co jsi zač? – připadalo mu to však příliš
neurvalé, a tak se raději zeptal: „Kdo jsi?“
„Dobby, pane. Prostě jen Dobby. Domácí skřítek,“ písklo
stvořeníčko.
„Skutečně?“ protáhl Harry. „Ehm – nechci být neomalený nebo
tak, ale tohle není právě ta nejlepší chvíle, abych měl tady u sebe
domácího skřítka.“
Z obývacího pokoje se ozval ječivý, neupřímný smích tety
Petunie. Skřítek svěsil hlavu.
„Ne snad, že bych tě viděl nerad,“ dodal honem Harry, „jenže –
ehm – máš k tomu nějaký zvláštní důvod, abys tu byl?“
„Ano, pane, ovšem,“ řekl Dobby vážně. „Dobby vám přišel říct,
pane... je to velice těžké, pane... Dobby neví, odkud má začít...“
„Posaď se,“ vybídl ho Harry zdvořile a ukázal mu na postel.
K jeho zděšení skřítek propukl v pláč – ve velice hlasitý pláč.
„P–posadit se!“ kvílel. „Nikdy... ještě nikdy...“
Harry měl dojem, jako by hlasy dole utichly.
„Promiň,“ řekl šeptem. „Nechtěl jsem tě urazit ani nic
podobného.“
„Urazit Dobbyho!“ zajíkal se skřítek. „Dobbymu ještě nikdy
žádný kouzelník neřekl, aby se posadil – jako by mluvil s někým
sobě rovným –“
Harry se pokoušel syknout Psst! a zároveň se tvářit povzbudivě;
přiměl Dobbyho, aby si vylezl zpátky na postel, a skřítek tam teď
seděl a škytal. Vypadal jako veliká, velice ošklivá loutka. Nakonec
se přece jen dokázal ovládnout a kulil na Harryho očiska plná slz a
nábožného obdivu.
„Zřejmě jsi moc slušných kouzelníků nepotkal,“ řekl Harry ve
snaze dodat mu odvahy.
Dobby zavrtěl hlavou. Pak bez jakékoli výstrahy vyskočil, začal
zuřivě mlátit hlavou do okna a křičel přitom: „Ten neřád Dobby! Ten
neřád Dobby!“
„Nech toho – co to děláš?“ sykl Harry, vymrštil se jako střela a
posadil Dobbyho zpátky na postel. Hedvika se probudila s obzvlášť
hlasitým skřekem a divoce tloukla křídly o mříže klece.
„Dobby se musel potrestat, pane,“ vysvětlil skřítek a trošinku
zašilhal. „Dobby málem řekl něco špatného o své rodině, pane...“
„O tvé rodině?“
„O rodině kouzelníků, u které Dobby slouží, pane... Dobby je
domácí skřítek – musí napořád sloužit jednomu domu a jedné
rodině...“
„A oni vědí, že jsi tady?“ zeptal se Harry zvědavě.
Dobby se roztřásl.
„Ne, pane, to ne... Dobby se bude muset velice tvrdě potrestat za
to, že za vámi přišel, pane. Dobby si bude muset přivřít uši do dvířek
u trouby. Kdyby se to někdy dozvěděli, pane...“
„A to si nevšimnou, že sis přivřel uši do dvířek u trouby?“
„Dobby o tom pochybuje, pane. Dobby se každou chvíli musí za
něco potrestat, a oni ho při tom klidně nechávají, pane. Kolikrát mu
ještě uloží, aby si přidal nějaký trestík navíc...“
„Tak proč u nich zůstáváš? Proč neutečeš?“
„Domácí skřítek se musí na svobodu jedině propustit, pane. A
tahle rodina Dobbyho nikdy nepropustí... Dobby bude své rodině
sloužit, dokud neumře, pane...“
Harry vytřeštil oči.
„A já jsem si myslel, kdovíjak na tom nejsem špatně, když tu
mám vydržet ještě čtyři týdny,“ řekl. „Když tě tak poslouchám,
připadají mi Dursleyovi skoro jako lidumilové. A nemůže ti někdo
pomoct? Třeba zrovna já?“
Téměř vzápětí zalitoval, že to vyslovil. Dobby znovu propukl v
díkůplné kvílení.
„Prosím tě,“ zašeptal Harry zoufale, „prosím tě, utiš se. Jestli
Dursleyovi něco uslyší, jestli se dovědí, že jsi tady...“
„Harry Potter se ptá, jestli může Dobbymu pomoct... Dobby už
slyšel o vaší slávě, pane, ale o vaší dobrotě neměl tušení...“
Harry úplně cítil, jak rudne, a řekl: „Všecko, co jsi kdy slyšel o
mé slávě, jsou samé nesmysly. Nejsem dokonce ani nejlepší v našem
ročníku v Bradavicích, to je Hermiona, a ta –“
Hned však zmlkl, poněvadž myšlenka na Hermionu ho zabolela.
„Harry Potter je až příliš skromný,“ řekl Dobby uctivě a oči jak
koule mu zářily. „Harry Potter vůbec nemluví o svém vítězství nad
Tím–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit.“
„To myslíš Voldemorta?“ zeptal se Harry.
Dobby si dlaněmi zakryl své netopýří uši a zasténal:
„Nevyslovujte to jméno, pane! Prosím vás, nevyslovujte ho!“
„Promiň,“ řekl honem Harry. „Znám spoustu lidí, kterým se to
nezamlouvá – třeba můj kamarád Ron...“
Znovu se zarazil, poněvadž při pomyšlení na Rona ho také
zabolelo u srdce.
Dobby se naklonil k Harrymu, oči jak reflektory od auta. „Dobby
se doslechl,“ pronesl chraplavě, „že je to jen pár týdnů, co se Harry
Potter už podruhé utkal s Pánem zla... a znovu unikl.“
Harry přikývl a v Dobbyho očích se náhle zaleskly slzy. „Ach
pane,“ zajíkal se a utíral si obličej cípem špinavého povlaku, který
měl na sobě, „Harry Potter je tak statečný a odvážný! Čelil v životě
už tolika nebezpečím! Dobby ovšem přišel Harryho Pottera chránit,
přišel ho varovat, i když si za to bude muset přivřít uši do dvířek u
trouby... Harry Potter se nesmí vrátit do Bradavic!“
Do ticha, které v pokoji najednou zavládlo, doléhalo jen cinkání
vidliček a nožů zdola a vzdálené hřímání strýce Vernona.
„Co–cože?“ vykoktal Harry. „Ale já se tam musím vrátit –
prvního září začíná škola, a navíc to je to jediné, co mě udržuje při
životě. Ty nemáš tušení, jaké je to tady. Já sem nepatřím. Patřím do
vašeho světa – do Bradavic!“
„Ne, to ne,“ pištěl Dobby a kroutil hlavou tak prudce, až mu uši
pleskaly. „Harry Potter musí zůstat tam, kde je v bezpečí. Je příliš
slavný a má příliš dobré srdce, než abychom ho ztratili. Jestliže se
Harry Potter vrátí do Bradavic, hrozí mu smrtelné nebezpečí.“
„Ale proč?“ zeptal se Harry překvapeně.
„Může za to spiknutí, Harry Pottere. Spiknutí, při kterém se ve
Škole čar a kouzel v Bradavicích mají letos stát ty nejhroznější
věci,“ šeptal Dobby a náhle se celý roztřásl. „Dobby o něm ví už
kolik měsíců, pane. Harry Potter se nesmí vystavit nebezpečí. Je
příliš důležitý, pane!“
„Jaké hrozné věci se mají stát?“ zeptal se Harry ihned. „A kdo je
připravuje?“
Dobby vydal podivný zvuk, jako když se dusí, a pak začal zběsile
tlouct hlavou o zeď.
„Rozumím!“ vykřikl Harry a uchopil skřítka za ruku, aby mu v
tom zabránil. „Nesmíš to říct, chápu. Ale proč varuješ mě?“ Naráz
mu probleskla hlavou nepříjemná myšlenka. „Počkej – a nemá to
náhodou co dělat s Vol... Promiň – Ty–víš–s–kým? Stačí, když
zakroutíš hlavou nebo přikývneš,“ dodal chvatně, když Dobby znovu
přiblížil hlavu nebezpečně ke stěně.
Dobby pomalu zakroutil hlavou.
„Ne – s Tím jehož jméno–nesmíme–vyslovit ne.“
Oči měl přitom široce rozevřené, jako by se Harrymu pokoušel
něco naznačit. Harry však neměl tušení, oč jde.
„Žádného bratra přece nemá, nebo snad ano?“
Dobby zakroutil hlavou, oči ještě víc rozevřené než předtím.
„Pak už mě ale nenapadá nikdo jiný, kdo by v Bradavicích mohl
způsobit hrozné věci,“ řekl Harry. Koneckonců, je tam přece
Brumbál – víš snad, kdo je to Brumbál?“
Dobby se uctivě uklonil.
„Albus Brumbál je největší ředitel, kterého Bradavice kdy měly.
Dobby to ví, pane. Dobby slyšel, že Brumbálova moc se vyrovná té,
jakou měl Ten–jehož–jméno–nesmíme–vyslovit, když byl na vrcholu
svých sil. Jenže pane,“ a Dobbyho hlas se změnil v naléhavý šepot,
„jsou schopnosti, které ani Brumbál... schopnosti, které žádný slušný
kouzelník...“
A než ho Harry stačil zarazit, Dobby sklouzl z postele, popadl
jeho stolní lampu, začal se s ní mlátit po hlavě a ječel, až to trhalo
uši.
Dole se rozhostilo nenadálé ticho. Vteřinu nato Harry, kterému
divoce bušilo srdce, zaslechl strýce Vernona, jak vyšel do předsíně a
říká: „Ten rošťák Dudley určitě nechal puštěnou televizi!“
„Honem zmiz! Do skříně!“ sykl Harry, nacpal Dobbyho dovnitř,
přibouchl dvířka a vrhl se na postel právě ve chvíli, kdy se pohnula
klika u dveří.
„Co – tady – k čertu – provádíš?“ procedil strýc Vernon přes
zaťaté zuby, s tváří děsivě blízko Harryho obličeje. „Právě jsi zkazil
pointu mého vtipu o japonském hráči golfu... Ještě jednou cekni a
budeš litovat, že ses vůbec narodil, kluku!“
A hřmotně vydupal ven.
Roztřesený Harry pustil Dobbyho ze skříně.
„Vidíš, jak to tu chodí?“ řekl. „Už chápeš, proč se musím vrátit
do Bradavic? Je to jediné místo, kde mám – tedy kde myslím, že
mám – kamarády.“
„Kamarády, kteří Harrymu Potterovi ani nepíšou?“ zeptal se
Dobby poťouchle.
„Myslím, že prostě jenom... počkej,“ řekl Harry a svraštil čelo.
„Jak ty můžeš vědět, že mi kamarádi nenapsali?“ Dobby zašoupal
nohama.
„Harry Potter se na Dobbyho nesmí zlobit – Dobby to dělal jen
pro jeho dobro...“
„Takže tys přede mnou dopisy od nich schovával?“
„Dobby je má tady, pane,“ řekl skřítek. Čiperně poodstoupil, aby
na něj Harry nedosáhl, a z povlaku, který měl na sobě, vytáhl tlustý
svazek obálek. Harry ihned poznal Hermionino úhledné písmo,
Ronovu nepořádnou čmáranici, a dokonce i klikyháky, které
vypadaly, jako by je psal Hagrid, bradavický hajný.
Skřítek na Harryho úzkostně zamžoural.
„Harry Potter se nesmí zlobit... Dobby doufal... kdyby si totiž
Harry Potter myslel, že na něj kamarádi zapomněli... tak by se Harry
Potter do školy už ani nechtěl vrátit, pane...“
Harry ho neposlouchal. Chňapl po dopisech, ale Dobby odskočil z
jeho dosahu.
„Harry Potter je dostane, pane, když Dobbymu dá slovo, že se do
Bradavic nevrátí. Ach pane, čeká tam na vás nebezpečí, kterému se
nesmíte vystavit! Slibte mi, že se tam nevrátíte, pane!“
„Ne!“ rozzlobil se Harry. „Dej mi ty dopisy od kamarádů!“
„Pak ovšem Harry Potter nedává Dobbymu na vybranou,“ pronesl
skřítek smutně.
A než se Harry stačil pohnout, vrhl se ke dveřím ložnice, otevřel
je a tryskem vyrazil po schodech dolů. Harry se vyřítil za ním, i teď
se však snažil neztropit žádný hluk; v ústech měl sucho a žaludek až
někde v krku. Posledních šest schodů zvládl jediným skokem, dopadl
na koberec v předsíni jako kočka a rozhlížel se, kde je Dobby. Z
jídelny slyšel strýce Vernona, jak říká: „...vypravujte Petunii tu
legrační historku o těch amerických instalatérech, pane Masone,
nemůže se dočkat, až ji konečně uslyší...“
Harry proběhl předsíní do kuchyně a měl pocit, že má žaludek
opravdu až v krku.
Mistrovské dílo tety Petunie, její pudink, celá ta hora šlehačky a
cukrových fialek, se vznášelo málem u stropu. Nahoře na kredenci se
v koutě krčil Dobby.
„Ne,“ zakrákal Harry. „Prosím tě... vždyť oni mě zabijí...“
„Harry Potter musí slíbit, že se nevrátí do školy –“
„Dobby... prosím...“
„Slibte mi to, pane...“
„Nemůžu!“
Dobby se na něj truchlivě podíval.
„V tom případě to Dobby musí udělat, pane, bude to pro dobro
Harryho Pottera.“
Pudink dopadl na podlahu, jen to zadunělo, a Harrymu se
zastavilo srdce. Jak se mísa rozbila na kusy, šlehačka se rozstříkla po
oknech a po stěnách. A Dobby? S prásknutím, jako když švihne
bičem, byl najednou tentam.
V jídelně se strhl pokřik a do kuchyně se vřítil strýc Vernon; našel
tam Harryho, který se zděšením nemohl ani hnout a od hlavy až k
patě po něm stékal tetin pudink.
Zpočátku se zdálo, že strýc Vernon dokáže celou tu událost
zamluvit („To jen náš synovec – je duševně nevyrovnaný... setkání s
cizími lidmi ho vždycky rozruší, proto jsme ho nechali nahoře...“).
Vykormidloval vyděšené manžele Masonovy zpátky do jídelny,
slíbil Harrymu, že jakmile odejdou, seřeže ho, až z něj vyrazí duši, a
strčil mu do ruky smeták. Teta Petunie vydolovala z mrazničky
nějakou zmrzlinu a Harry, který se ještě pořád třásl, začal dávat
kuchyň do pořádku.
Možná by strýc Vernon i přesto dokázal svou zakázku dojednat –
nebýt sovy.
Po večeři teta Petunie právě podávala kolem stolu krabici s
mátovými bonbony, když do jídelny vletěla oknem veliká sova
pálená, upustila paní Masonové na hlavu nějaký dopis a zase vyletěla
ven. Paní Masonová začala vřískat, jako když ji na nože berou, a
vyřítila se z domu; cestou ještě vykřikovala něco o bláznech. Pan
Mason se zdržel jen tak dlouho, aby Dursleyovým vysvětlil, že jeho
žena má smrtelnou hrůzu z ptáků všeho druhu i velikosti, a zeptal se,
jestli to snad měl být vtip.
Harry stál v kuchyni a křečovitě svíral smeták, aby se měl čeho
podržet, když se k němu strýc Vernon neúprosně blížil, dábelský
lesk v malinkých očkách.
„Přečti si to!“ zasyčel zlobně a mával dopisem, který sova
přinesla. „No tak – čti!“
Harry vzal dopis do ruky. Přání k narozeninám to nebylo ani
náhodou.
Vážený pane Pottere,
Dostali jsme zprávu, že ve Vašem bydlišti bylo dnes večer v devět
hodin dvanáct minut použito Vznášecí kouzlo.
Jak je Vám známo, nezletilým kouzelníkům není dovoleno používat
kouzla jinde než ve škole, takže další provozování kouzel z Vaší
strany by mohlo mít za následek Vaše vyloučení z řečení školy
(Výnos o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků
z roku 1875, odstavec C).
Chtěli bychom rovněž připomenout, že jakákoli kouzelnická činnost
spojená s nebezpečím, že by ji mohly postřehnout osoby
z nekouzelnické veřejnosti (mudlové), představuje závažný přečin
podle oddílu 13 Zákona o utajování, vydaného Mezinárodním
sdružením kouzelníků.
I přes to Vám přejeme příjemné prázdniny.
Se srdečným pozdravem
Mafalda Hopkirková
Odbor nepatřičného užívání kouzel
Ministerstvo kouzel
Harry vzhlédl a naprázdno polkl.
„Vůbec jsi nám neřekl, že mimo školu nesmíš kouzla používat,“
zahřímal strýc Vernon a v očích mu tančila zběsilá světélka. „Nejspíš
ses o tom zapomněl zmínit... asi ti to nějak vypadlo...“
Sápal se na Harryho jako obrovský buldok s vyceněnými zuby.
„Takže pro tebe mám novinku, darebo... Teď tě dám pod zámek...
Do té školy se už nevrátíš... Nikdy... a jestli se nějakým kouzlem
zkusíš dostat ven, oni sami tě vyloučí!“
Chechtal se jako blázen a vlekl Harryho zpátky nahoru. Strýc
Vernon opravdu dodržel slovo. Příštího dne ráno zaplatil
zámečníkovi, aby na Harryho okno připevnil mříže, a sám pak ve
dveřích ložnice udělal kočičí dvířka, kterými Harrymu třikrát denně
strkali dovnitř malé dávky jídla. Ráno a večer ho pouštěli ven, aby si
mohl dojít do koupelny; jinak byl v pokoji zamčený celých
čtyřiadvacet hodin.
Ani po třech dnech Dursleyovi nebudili sebemenší dojem, že by
se dali obměkčit, a Harry neviděl žádné východisko z pasti, ve které
se octl. Ležel na posteli, díval se, jak za mřížemi na okně zapadá
slunce, a sklíčeně přemýšlel, co s ním bude.
Co by mu bylo platné dostat se z pokoje pomocí kouzel, kdyby ho
za to vyloučili z Bradavic? Život v Zobí ulici byl však ještě úděsnější
než kdykoli předtím; teď když Dursleyovi věděli, že se ráno
neprobudí jako netopýři, přišel Harry o svou jedinou zbraň. Dobby
ho možná zachránil před strašlivými událostmi v Bradavicích, ale jak
to tak vypadalo, čekala ho nejspíš smrt hladem.
Kočičí dvířka klapla; objevila se ruka tety Petunie a strčila do
pokoje misku polévky z konzervy. Harry, kterému se žaludek svíral
hlady, seskočil z postele a zdvihl ji. Polévka byla úplně studená,
přesto však jí polovinu vypil jediným douškem. Pak přešel pokojem
k Hedvičině kleci a vyklopil rozmáčenou zeleninu ze dna misky do
jejího prázdného krmítka. Sova se načepýřila a podívala se na něj s
krajním znechucením.
„Jen nad tím neohrnuj zobák, to je všecko, co máme,“ řekl Harry
nasupeně.
Položil prázdnou misku zase na podlahu vedle kočičí záklopky a
natáhl se zpátky na postel, kupodivu ještě hladovější než před
polévkou.
Pokud za čtyři týdny bude ještě vůbec naživu, co se stane, když se
v Bradavicích neobjeví? Pošlou někoho, aby se zjistilo, proč
nepřijel? Dokážou Dursleyovy přimět, aby ho pustili?
V pokoji začínala houstnout tma. Harry byl vyčerpaný v břiše mu
kručelo a hlavou mu vířily stále tytéž nezodpověditelné otázky, až
nakonec upadl do neklidného spánku.
Zdálo se mu, že ho vystavují v zoologické zahradě a na kleci že
má štítek Nezletilý kouzelník. Lidé na něj přes mříže poulili oči, jak
tam leží, hladový a zesláblý, na slaměné podestýlce. Zahlédl v davu
Dobbyho tvář a začal hlasitě křičet a prosit o pomoc, Dobby však
opáčil „Tady je Harry Potter v bezpečí, pane!“ a zmizel. Potom se
objevili Dursleyovi a Dudley cloumal mřížemi klece a smál se mu.
„Přestaňte,“ zamumlal Harry, jak mu řachtavý zvuk narážel do
rozbolavělé hlavy, „dejte mi pokoj... nechte toho... já chci spát...“
Otevřel oči. Mřížemi na okně se linulo dovnitř měsíční světlo. A
někdo se na něj opravdu přes mříže vyjeveně díval: někdo s
pihovatou tváří, rudými vlasy a dlouhým nosem.
Venku před Harryho oknem byl Ron Weasley!