Harry Potter

Kapitola 13.

Nicolas Flamel

Brumbál Harryho přesvědčil, aby už Zrcadlo z Erisedu nehledal, a tak po zbytek vánočních prázdnin zůstal neviditelný plášť složený na dně jeho kufru. Harry by býval nejraději, kdyby stejně snadno mohl zapomenout i na to, co v zrcadle spatřil, ale nedokázal to. Začal mít těžké sny. Znovu a znovu se mu zdálo, jak jeho rodiče mizí ve výbuchu zeleného světla, zatímco jakýsi vysoký hlas se kdákavě směje.

„Aspoň vidíš, že Brumbál měl pravdu; to zrcadlo by tě dokázalo dohnat k šílenství,“ řekl Ron, když mu Harry o svých snech vypravoval.

Hermiona, která se vrátila den před začátkem druhého pololetí, se na to dívala jinak. Napůl se hrozila při pomyšlení, že Harry tři noci za sebou nebyl v posteli a potmě chodil po škole („Co kdyby tě Filch chytil!“), a napůl byla zklamaná, že přitom aspoň nezjistil, kdo je Nicolas Flamel.

Málem se už vzdali naděje, že by kdy Flamela v některé knize v knihovně našli, i když Harry si nepřestával být jistý, že to jméno už někde četl. Jakmile se opět začalo učit, mohli do knih zase jen zběžně nahlížet vždycky deset minut o přestávce. Harry měl ještě míň času než Ron a Hermiona, poněvadž začaly i famfrpálové tréninky.

Wood je proháněl víc než kdy dřív. Ani sychravé deště, které teď vystřídaly sníh, nezchladily jeho nadšení. Weasleyova dvojčata si stěžovala, že Wood začíná být úplně posedlý, Harry však stál na jeho straně. Pokud by vyhráli příští zápas proti Mrzimoru, poprvé za sedm let by ve školním přeboru předstihli Zmijozel. A kromě toho, že toužil zvítězit, Harry také zjistil, že nemívá tolik těžkých snů, když je po famfrpálu unavený.

Po jednom tréninku, kdy byli obzvlášť zmáčení a ublácení, však Wood sdělil mužstvu špatnou zprávu. Chvíli předtím se velice rozhorlil na Weasleyovy, kteří se střemhlav vrhali jeden na druhého a předstírali, že každou chvíli spadnou z košťat.

„Nechte už konečně těch šaškáren!“ osopil se na ně. „Právě kvůli takovým nesmyslům ještě prohrajeme! Rozhodčím tentokrát bude Snape, a ten bude hledat každou záminku, aby Nebelvíru srážel body!“

George Weasley při té novince doopravdy spadl z koštěte.

„Rozhodčím bude Snape?“ vyprskl s ústy plnými bláta. „Copak už někdy soudcoval při famfrpálu? Pokud bychom měli šanci Zmijozel předstihnout, nebude pískat spravedlivě.“

Ostatní z mužstva se snesli na zem vedle George a začali brblat také.

„Já jsem si to nevymyslel,“ prohlásil Wood. „Musíme prostě dbát, abychom hráli úplně čistě, a Snape aby nás nemohl při ničem nachytat.“

To jistě znělo velice dobře, říkal si Harry, on sám však měl ještě další důvod, proč nechtěl, aby Snape byl nablízku, až zase bude hrát famfrpál…

Ostatní členové družstva se po tréninku jako obvykle loudali k hradu a bavili se mezi sebou, Harry však zamířil přímo do nebelvírské společenské místnosti, kde našel Rona a Hermionu, jak hrají šachy. Šachy byly to jediné, v čem Hermiona kdy prohrávala, a Harry i Ron si říkali, že jí to velice prospívá.

„Ještě chvilku na mě nemluv,“ prohlásil Ron, když se Harry posadil vedle něj. „Potřebuji se soustředit –“ V tu chvíli si všiml výrazu v Harryho tváři. „Co je s tebou? Vypadáš hrozně.“

Harry mluvil tak tiše, aby to nikdo jiný neslyšel, a oba je zpravil o Snapeově nenadálém a zlověstném přání soudcovat příští zápas ve famfrpálu.

„Nesmíš hrát,“ prohlásila Hermiona okamžitě. „Řekni, že jsi nemocný,“ radil mu Ron.

„Říkej, že sis zlomil nohu,“ navrhla Hermiona.

„Zlom si ji doopravdy,“ řekl Ron.

„Nemůžu,“ namítl Harry. „Náhradního chytače nemáme. Kdybych se z toho vymluvil, Nebelvír nemůže vůbec hrát.“

V tu chvíli do společenské místnosti přepadl Neville. Nikdo dost dobře nechápal, jak vůbec dokázal prolézt otvorem v podobizně, poněvadž měl obě nohy pevně u sebe, a všichni se dovtípili, že za to může Svěrací kouzlo. Neville zřejmě musel celou cestu do nebelvírské věže snožmo doskákat.

Všichni se dali do smíchu až na Hermionu, která vyskočila a udělala protikouzlo. Nevillovy nohy vmžiku odskočily jedna od druhé a chlapec roztřeseně vstal.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala se Hermiona a vedla ho k Harrymu a Ronovi, aby se mohl posadit.

„To mi udělal Malfoy,“ vysvětlil Neville třaslavým hlasem. „Potkal jsem ho venku před knihovnou a on říkal, že hledá někoho, na kom by si to vyzkoušel.“

„Běž za profesorkou McGonagallovou!“ vybídla ho Hermiona. „Ohlas jí, co ti udělal!“

Neville zavrtěl hlavou.

„Nechci, aby mi provedl ještě něco,“ zamumlal.

„Ty se mu musíš postavit, Neville!“ namítl Ron. „Je zvyklý na to, že má nade všemi vrch, ale to není důvod, aby sis to dal líbit a ještě mu to usnadňoval.“

„Nemusíte mi říkat, že nejsem dost odvážný, abych byl v Nebelvíru, to už udělal Malfoy,“ zajíkl se Neville.

Harry sáhl do kapsy svého hábitu a vytáhl čokoládovou žabku, úplně poslední z krabice, kterou dostal od Hermiony k Vánocům, a dal ji Nevillovi, který vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

„Stojíš za tucet takových, jako je Malfoy,“ řekl mu. „Moudrý klobouk tě přece poslal do Nebelvíru, že? A kde je Malfoy? V prašivém Zmijozelu.“

Nevillovi zacukal chabý úsměv na rtech, když žabku rozbaloval.

„Děkuju ti, Harry. Myslím, že si půjdu lehnout. Chceš tu kartu, ty je přece sbíráš, ne?“

Zatímco Neville šel do ložnice, Harry se podíval na jednu z karet se Slavnými kouzelníky.

„Už zase Brumbál,“ řekl. „To byla vůbec první karta, kterou jsem –“

Vtom zalapal po dechu a upřeně se zahleděl na zadní stranu. Pak vzhlédl a podíval se na Rona a na Hermionu.

„Našel jsem ho!“ zašeptal. „Našel jsem Flamela! Já jsem vám říkal, že jsem to jméno už někde četl. Četl jsem ho ve vlaku, když jsme sem jeli – poslechněte si tohle: Profesor Brumbál obzvlášť proslul svým vítězstvím nad zlým černokněžníkem Grindelwaldem v roce 1945, objevem dvanácti způsobů použití dračí krve a pracemi o alchymii, jež napsal spolu se svým společníkem Nicolasem Flamelem!“

Hermiona byla skokem na nohou. Tak vzrušeně se netvářila od chvíle, kdy dostali známky za svou úplně první domácí úlohu.

„Zůstaňte tady!“ křikla jenom, a tryskem se řítila po schodech k dívčím ložnicím. Harry a Ron si sotva stačili vyměnit užaslé pohledy, když se přihnala zpátky s obrovskou starou knihou v náručí.

„Nikdy mi nenapadlo hledat ho tady!“ zašeptala vzrušeně. „Půjčila jsem si ji z knihovny už před kolika týdny, abych měla něco lehčího na čtení.“

„Lehčího?“ podivil se Ron, Hermiona mu však řekla, ať je potichu, než něco najde, začala v knize horečně listovat a přitom si něco mumlala pro sebe.

Konečně našla to, co hledala.

„Tak už smíme mluvit?“ zeptal se Ron nevrle. Hermiona si toho nevšímala.

„Nicolas Flamel,“ zašeptala vzrušeně, „je jediný, kdo kdy vyrobil Kámen mudrců!“

Její slova však nezapůsobila tak, jak očekávala.

„Cože vyrobil?“ zeptali se Harry i Ron.

„Proboha, copak vy dva vůbec nic nečtete? Podívejte – přečtěte si tohle.“

Postrčila knihu k nim, a Harry i Ron četli:

Alchymistické studie se už odpradávna zabývají vytvořením Kamene mudrců, bájné látky s úžasnými schopnostmi. Kámen mudrců promění každý kov v ryzí zlato. Kromě toho vytváří Elixír života, a kdo se ho napije, stane se nesmrtelným.

V průběhu staletí se o Kameni mudrců vyskytuje mnoho zpráv, ovšem jediný, jenž v současné době existuje, patří panu Nicolasi Flamelovi, známému alchymistovi a milovníkovi opery. Pan Flamel, jenž loni oslavil šestisté šedesáté páté narozeniny, žije spokojeným životem v Devonu se svou manželkou Perenellou, které je šest set padesát osm let.

„Vidíte?“ řekla Hermiona, když Harry a Ron dočetli. „Ten pes určitě hlídá Flamelův Kámen mudrců! Vsadím se, že požádal Brumbála, aby mu ho opatroval, poněvadž věděl, že se ho někdo snaží zmocnit, a proto chtěl, aby Kámen zmizel z Gringottovy banky!“

„Kámen, který mění jiné kovy ve zlato a navždy uchrání před smrtí?“ řekl Harry. „Teď už se nedivím, že se ho Snape chce zmocnit! Ten by přece chtěl každý.“

„A já se zas nedivím, že jsme Flamela nenašli ve Studii o současném vývoji kouzelnického umění,“ prohlásil Ron. „Jestli mu je šest set šedesát pět let, není už zrovna nejsoučasnější, že?“

Nazítří při hodině obrany proti černé magii, zatímco si zapisovali různé způsoby, jak léčit vlkodlačí kousnutí, Harry a Ron ještě pořád přetřásali, co by si počali s Kamenem mudrců, kdyby nějaký měli. Teprve když Ron řekl, že by si pořídil své vlastní famfrpálové mužstvo, rozpomněl se Harry na Snapea a nastávající zápas.

„Budu hrát,“ oznámil Ronovi a Hermioně. „Kdybych nehrál, všichni ze Zmijozelu by si mysleli, že mám strach se Snapeovi postavit. Já jim ukážu…! Jestli vyhrajeme, zmizí jim úsměv z tváří, jako když ho seškrábne břitvou.“

„Hlavně abychom neseškrabovali tebe ze hřiště,“ řekla Hermiona.

Jak se však utkání blížilo, Harry byl čím dál nervóznější, ať už Ronovi a Hermioně tvrdil cokoliv. Ostatní v mužstvu nebyli také právě klidní. Představa, že by v kolejním mistrovství předstihli Zmijozel, byla úžasná, vždyť se to nikomu nepovedlo bezmála sedm let; pokud však zápas bude pískat tak předpojatý rozhodčí, připustí vůbec, aby vyhráli?

Harry nevěděl, jestli se mu to jen zdá nebo ne, jako by však na Snapea narážel všude, kam přišel. Občas si dokonce říkal, jestli ho Snape sám nesleduje a nepokouší se ho při něčem přistihnout. Hodina lektvarů se postupně měnila v jakási týdenní muka, tak hrozně se Snape k Harrymu choval. Mohl snad tušit, že se dozvěděli o Kameni mudrců? Harry neměl zdání, jak by se to mohlo stát – někdy ovšem měl děsivý pocit, že Snape snad dokáže číst myšlenky.

Když mu příštího odpoledne Ron a Hermiona před šatnou popřáli mnoho štěstí, Harry si uvědomoval, že přemítají, zda ho ještě kdy uvidí živého. Valná úleva to věru nebyla. Jak si oblékal famfrpálový hábit a zvedl svůj Nimbus Dva tisíce, z Woodových povzbudivých průpovídek nevnímal málem ani slovo.

Ron a Hermiona se zatím usadili na tribuně vedle Nevilla, který nechápal, proč jsou tak zamračení a ustaraní a proč si oba přinesli na zápas hůlky. Ani Harry málem neměl tušení, že si Ron a Hermiona v předchozích dnech potají nacvičovali Svěrací kouzlo. Na ten nápad přišli, když ho Malfoy použil vůči Nevillovi, a byli připraveni použít ho vůči Snapeovi, kdyby postřehli sebemenší známku, že chce Harrymu ublížit.

„Hlavně nezapomeň, že formule zní Locomotor mortis,“ zamumlala Hermiona, když si Ron strkal hůlku do rukávu.

„To vím,“ odsekl Ron. „Nech si toho.“

V šatně si Wood mezitím vzal Harryho stranou. „Nechci na tebe nijak naléhat, Pottere, ale pokud jsme kdy potřebovali chytit Zlatonku co nejdřív, tak je to dneska. Musíme zápas ukončit dřív, než ho Snape samým nadržováním daruje Mrzimoru.“

„Je tam úplně celá škola!“ ohlásil Fred Weasley, jenž vyhlédl ze dveří. „Dokonce – u všech všudy – přišel se podívat i Brumbál!“

Harrymu poskočilo srdce.

„Brumbál?“ řekl a vrhl se ke dveřím, aby se sám přesvědčil. Fred měl pravdu. S tou stříbrnou bradou to nemohl být nikdo jiný.

Harry by se nejraději hlasitě rozesmál, tak se mu ulevilo. Vůbec nic mu nehrozilo. Neexistoval prostě způsob, jak by se mu Snape pokusil ublížit, když se Brumbál díval.

Možná to byl důvod, proč Snape vypadal tak rozzlobeně, když obě družstva nastoupila na hřiště. Ron si toho všiml také.

„Ještě nikdy jsem neviděl, že by se Snape tvářil tak podle,“ řekl Hermioně. „Podívej – už jsou ve vzduchu. Au!“

Někdo ho zezadu uhodil do hlavy. Byl to Malfoy.

„Promiň, Weasleyi, ale já jsem tě neviděl.“

Malfoy vycenil zuby na Crabbeho a na Goyla.

„Jsem zvědavý, jak dlouho se Potter tentokrát udrží na koštěti. Chcete se někdo vsadit? Co třeba ty, Weasleyi?“

Ron mu neodpověděl, poněvadž Snape v tu chvíli přiznal Mrzimoru trestné střílení za to, že George Weasley na něj odpálil jeden Potlouk. Hermiona seděla s rukama v klíně, držela Harrymu palce a s přimhouřenýma očima upřeně sledovala, jak krouží nad hřištěm jako jestřáb a vyhlíží Zlatonku.

„Víš, jak podle mého názoru vybírají hráče do družstva Nebelvíru?“ řekl Malfoy nahlas o několik minut později, když Snape přiznal Mrzimoru další trestné střílení, tentokrát bez jakéhokoliv důvodu. „Vybírají ty, kterých je jim líto. To máš Pottera, který nemá rodiče, pak jsou tam Weasleyovi, kteří nemají peníze a ty bys měl být v družstvu taky, Longbottome, poněvadž nemáš mozek.“

Neville zrudl jako krocan, obrátil se však na sedačce a podíval se Malfoyovi do tváře.

„Stojím za tucet takových, jako jsi ty, Malfoyi,“ řekl zajíkavě.

Malfoy, Crabbe a Goyle úplně hýkali smíchy, ale Ron, který se stále neodvažoval spustit oči z hřiště, řekl: „Jen mu to dej, Neville.“

„Longbottome, kdyby lidské mozky byly ze zlata, byl bys ještě větší chudák než tadyhle Weasley, a to už něco znamená.“

Ron už takhle měl nervy napjaté k prasknutí samou úzkostí o Harryho.

„Varuji tě, Malfoyi – ještě slovo –“

„Rone!“ vykřikla najednou Hermiona. „Harry –“

„Cože? Kde?“

Harry se naráz vrhl střemhlav dolů, což vyvolalo užaslé výkřiky a jásot obecenstva. Hermiona vstala a oba palce i s ukazováčky si strčila do úst, zatímco se Harry řítil k zemi jako kulka.

„Máš štěstí, Weasleyi, Potter zřejmě zahlédl na zemi nějaké peníze!“ prohlásil Malfoy.

Ron po něm skočil. Dřív než Malfoy zjistil, co se vlastně děje, Ron už ležel na něm a tiskl ho k zemi. Neville okamžik váhal, potom však přelezl přes opěradlo sedačky a vrhl se Ronovi na pomoc.

„Do toho, Harry!“ vykřikla Hermiona, vyskočila na sedadlo a dívala se, jak Harry letí jako blesk přímo na Snapea – vůbec si přitom nevšimla, že Malfoy a Ron se válejí na zemi pod její sedačkou, ani vřavy a skřeků, jež doprovázely smršť ran, jak spolu zápasili Neville, Crabbe a Goyle.

Nahoře ve vzduchu Snape otočil své koště právě včas, aby zahlédl něco jasně červeného, co se mihlo kolem něj a minulo ho jen tak tak o několik palců a v příští vteřině už Harry střemhlavý let vyrovnal a vítězoslavně zdvihl paži; v ruce držel Zlatonku.

Tribuny vybuchly nadšením: určitě to byl rekord, nikdo se nepamatoval, že by nějaké družstvo chytilo Zlatou tak rychle.

„Rone! Rone? Kde jsi? Utkání skončilo! Harry vyhrál! Vyhráli jsme, a Nebelvír vede!“ ječela Hermiona, tančila na svém sedadle a objímala Parvati Patilovou v řadě před sebou.

Stopu nad zemí Harry seskočil z koštěte. Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Dokázal to – utkání skončilo; trvalo sotva pět minut. Jak fanoušci Nebelvíru vtrhli na hřiště, viděl Snapea, jak přistál nedaleko bledý v obličeji, rty sevřené – a potom ucítil na rameni něčí ruku, a když zvedl hlavu, spatřil Brumbála, který se usmíval.

„To se ti povedlo,“ pronesl Brumbál tiše, takže ho mohl slyšet jen Harry. „Jsem rád, že už jsi nehloubal o tom zrcadle… ani jsi na to neměl čas… byl jsi výtečný…“

Snape si roztrpčeně odplivl na zem.

Nějakou chvíli nato odešel Harry sám ze šatny, aby svůj Nimbus Dva tisíce odnesl zpátky do skladiště košťat. Nepamatoval se, že by si kdy v životě připadal šťastnější. Tentokrát opravdu udělal něco, nač mohl být hrdý – nikdo už nemohl tvrdit, že se jen honosí slavným jménem. Večerní vzduch mu ještě nikdy nevoněl tak sladce. Šel po vlhké trávě a v duchu znovu prožíval poslední hodinu, která mu splývala dohromady v jediné štastné vzpomínce: fanoušci Nebelvíru, kteří se k němu seběhli a zvedli ho na ramena; Ron a Hermiona, kteří na tribuně poskakovali radostí, a Ron, jenž hlasitě jásal, i když mu z nosu proudem crčela krev.

To už došel k přístřešku, kam se ukládala koštata. Opřel se o dřevěné dveře a podíval se k hradu, jehož okna teď v paprscích zapadajícího slunce rudě zářila. Takže Nebelvír je první! Podařilo se mu to, dokázal Snapeovi…

A když už o něm byla řeč…

Po předním schodišti hradu spěšně scházela jakási postava s kápí na hlavě. Zcela viditelně nestála o to, aby ji někdo zahlédl, a co nejrychleji se pustila k zapovězenému lesu. Harry při pohledu na ni v tu ránu přestal myslet na své vítězství. Tuhle plíživou chůzi dobře znal: to Snape se kradl do lesa, zatímco všichni ostatní seděli u večeře. Co to mělo znamenat?

Harry se znovu vyhoupl na svůj Nimbus Dva tisíce a vznesl se do vzduchu. Jak neslyšně klouzal nad hradem, viděl ještě Snapea, jak vběhl do lesa, a vydal se za ním.

Stromy byly tak husté, že vůbec neviděl, kudy se Snape pustil. Kroužil proto níž a níž a už se dotýkal nejvyšších větví, když zaslechl hlasy. Klouzavým letem zamířil k nim a neslyšně přistál v koruně rozložitého buku.

Opatrně sešplhal po jedné z větví, držel se pevně na koštěti a snažil se prohlédnout listím dolů. Snape stál na stinné mýtině, ale ne sám. Spolu s ním tam byl i Quirrell. Harry nedokázal rozpoznat, jak se tváří, koktal však ještě hůř než obvykle. Harry napjal sluch, aby slyšel, co říkají.

„…n–nevím, p–proč jste ch–chtěl, abychom se sešli p–právě tady, Severusi…“

„Myslel jsem prostě, aby to zůstalo mezi námi,“ odtušil Snape ledovým hlasem. „Koneckonců, studenti by se o Kameni mudrců neměli dozvědět.“

Harry se naklonil dopředu. Quirrell něco mumlal, ale Snape ho přerušil.

„Už jste zjistil, jak se dostat kolem té Hagridovy příšery?“

„A–ale, Severusi, j–já –“

„Musíte se rozhodnout, jestli budeme přátelé, anebo nepřátelé, Quirrelle,“ prohlásil Snape a pokročil k němu.

„J–já n–nevím, co m–máte –“

„Víte velice dobře, jak to myslím.“

Někde hlasitě zahoukala sova a Harry div nespadl ze stromu. Když se zas bezpečně usadil, stačil ještě zaslechnout, jak Snape říká: „…pár těch vašich kejklů. Takže budu čekat.“

„A–ale j–j–já n–nevím –“

„Dobrá, dobrá,“ skočil mu do řeči Snape. „Brzo si zase popovídáme, abyste měl čas si to rozmyslet a rozhodnout se, na čí straně jste.“

Přehodil si plášť přes hlavu a rázným krokem opustil mýtinu. Byla už skoro tma, přesto však Harry viděl Quirrella, jak tam nehybně stojí, jako by zkameněl.

„Harry, kdes byl tak dlouho?“ zapištěla Hermiona.

„Vyhráli jsme! Tys to vyhrál! Vyhráli jsme!“ křičel Ron a bušil Harrymu do zad. „A já jsem udělal Malfoyovi monokl na oku a Neville se úplně sám pokusil přeprat Crabbeho a Goyla! Ještě pořád nepřišel k sobě, ale madame Pomfreyová tvrdí, že bude v pořádku – takže jsme Zmijozelu ukázali! Všichni na tebe čekají ve společenské místnosti; udělali jsme si večírek a Fred s Georgem uzmuli z kuchyně nějaké jídlo a zákusky.“

„To teď pusť z hlavy,“ vyhrkl udýchaně Harry. „Pojďte, najdeme si nějakou prázdnou místnost. Počkejte, až uslyšíte, co vám povím!“

Než za sebou zavřel dveře, ujistil se ještě, že uvnitř není Protiva, a pak jim vylíčil, co viděl a slyšel.

„Takže jsme měli pravdu! Je to Kámen mudrců, a Snape se snaží přinutit Quirrella, aby mu pomohl se ho zmocnit. Ptal se ho, jestli už ví, jak se dostat kolem Chloupka – a pak ještě něco říkal o Quirrellových ,kejklech‘ – počítám, že kromě Chloupka chrání ten kámen ještě další věci; nejspíš celá spousta zaklínadel, a Quirrell by měl udělat nějaké kouzlo proti černé magii, aby se Snape dostal dovnitř –“

„Ty tedy myslíš, že Kámen bude v bezpečí jen tak dlouho, jak Quirrell vydrží Snapeovi vzdorovat?“ zeptala se Hermiona vyděšeně.

„Tak to je příští úterý pryč,“ řekl Ron.