Sbohem Napiere, ahoj Wellingtone
Posledním kulturním zážitkem, který nám Napier coby vyhlášené město kultury, zářící jako růže mezi trny okolních sadů, všudypřítomných traktorů a gumových galošů, přinesl, byla oslava Nového roku. Ne, toto není známka únavy mysli z fyzické práce. Jednalo se o Nový rok Maorů, zvaný Matariki. Shlédli jsme maorskou motlitbu, pár folklórních představení a okoukli maorské rodinky, kterých kolem nás bylo požehnaně. Připadali jsme si i trochu exoticky, protože jsme tu byli jediní neMaoři:) No, aby bylo pravdě učiněno za dost, je nutno podotknout, že naše očekávání byla vysoká. A to zřejmě opravdu nikdy není k ničemu dobré. Když nás totiž místo očekávaného divokého domorodého ryku ve stylu tance haka, čekal hudební zážitek nápadně podobný tomu, jako když jedou Eva a Vašek na dovolenou k Jadranu (kroje, melodie, prostě dokonalá iluze!), dostala naše jistě přehnaná očekávání na frak:) No a tak jsme po pár písničkách vyrazili k domovu. V sobotu brzy po ránu jsme se rozloučili s Jenny, naší paní domácí, zatlačili nostalgickou slzu a naposledy zamávali Hawke´s Bay. Bylo to tu fajn, ale změna je život, a tak teda zase žijem!:) Nutno zmínit, že se taky slušně zvyšuje objem našich zavazadel a tak jsme měli co dělat, abychom to do toho našeho pojízdného příbytku všechno vměstnali:) Jak už byla řeč, vyrazili jsme v sobotu směr jih. Cílovou stanicí byl posádkou stanoven Wellington. Protože jsme během posledního týdne věnovali pozornost nejrůznějším nabídkám na bydlení v hlavním městě, věděli jsme, že nás čeká strastiplné obcházení bytů. Ono, laťka byla vysoko, protože v našem dosavadním hnízdečku nám nic nechybělo. Současně s procházením inzerátů jsme rozjeli i akci „líná huba, holé neštěstí“ a jak to už bývá, vyplatilo se!:) Kamarád Daniel, se kterým jsem se seznámil při práci v baličce, nám totiž nabídl bydlení v domě jeho matky na předměstí Wellingtonu. Daniel je původem z Chile, ale už v jeho dvou letech se s matkou přestěhoval na Nový Zéland. Z nabídky jsme měli radost a domluvili si sraz na neděli na místě. No a protože byla teprve sobota vyrazili jsme na výlet. Našim cílem se stal Cape Palliser. Jedná se o místo ležící asi 100 km od Wellingtonu. Cesta je jako obvykle klikatá a milovníci ostrých nepřehledných zatáček si zde přijdou rozhodně na své:) Posledních 30 km jsme jeli po pobřeží a cestu jsme si opravdu užívali. Když jsme projeli všechny rybářské vesničky a zdolali i jeden mini brod, ocitli jsme se na konci cesty. Na útesu nad námi se tyčil maják a podél pobřeží mezi skalami se povalovala asi jediná místní turistická atrakce (na Zélandu počet to velmi neobvyklý) – tuleni. Na severním ostrově se jednalo o největší kolonii tuleňů. A že jich tu bylo! Povalovali se na kamenech a my si říkali, že to taky nemají tak špatně zařízené! Když jsme se nabažili pohledů na ty flákače, vyšplhali jsme se na maják a následně tradičně začali řešit situaci ohledně přespání. Ideální místo jsme nalezli poblíž jezera Wairarapa. A tam jsme zažili poprvé pověstnou větrnou bouři. Naše zdánlivě bytelné vozidlo se na pár hodin proměnilo v bárku, my jsme jen tak tak nedostali mořskou nemoc a těšili se na ráno. Ráno nás však přivítalo sluníčko a my se hned po snídani vydali na průzkum historické horské železnice pod kterou jsme za tmy mimoděk „rozbili tábor“. Při snídani jsme načetli z informačních cedulí, že zde horská železnice fungovala od konce 19. st téměř 100 let. Vagóny tady tahalo šest unikátních parních lokomotiv. Na místě samotném jsme však nalezli již jen náznaky dob minulých. Nutno podotknout, že jsme s ohledem na nedostatek času došli pouze do první stanice bývalé dráhy. Koleje jsme tu už nenašli, ale nalezli jsme zde spoustu dobových fotografií, ze kterých vyplynulo, že tu kromě kolejí stála celá vesnice a oblast byla poměrně hustě osídlena. S koncem železnice však odsud zmizel i život a příroda si svá území vzala zpět tak dokonale, že jedinými stopami po civilizaci zůstaly tunely, kterými lze dodnes procházet. Na to jsme však v nabitém itineráři naší cesty bohužel už nenašli čas. Vrátili jsme se k autu a vyrazili na obhlídku nabízeného bydlení. Když jsme dorazili na smluvenou adresu, Daniel nás již čekal před dveřmi. Představil nám celou rodinu, ukázal dům a navrch přidal poznávací projížďku po okolí. Dům má tři patra a nachází se v rezidenční čtvrti zvané Whitby. Rychle jsme se tu zabydleli a poznali, že to tu je opravdu nóbl..., až možná moc:) Ale nová paní domácí je moc sympatická a příjemná. Dům má čtyři patra a my bydlíme v přízemí, nebo taky podzemí:) Protože dům je postaven v kopci a vchází se jeho třetím patrem, musíme do našeho pokojíku ještě šlapat po schodech dolů:) Zjistili jsme taky, že bývalý manžel paní domácí je místní známý umělec. Ona tak má v domě spoustu různých uměleckých děl, které jsme obdivovali při naší první návštěvě Wellingtonu, takže je teď můžeme obdivovat doma...A v neposlední řadě je zajímavostí, že rodné příjmení paní domácí je Lustig. Jsem se jí na toto téma ptal, řekla, že její děd se narodil v Československu. Neznám sice zatím historii Lustigů, ale řekl bych, že nějaká vazba s našim spisovatelem tu možná bude. Její předci pak prchli do Chile, kde se narodila. Odtud zase za rodina za Pinochetovy vlády prchla na Zéland, ale o tom již byla řeč na začátku. No snad ještě někdy v tomto rozlehlém domě paní potkám a dozvím se, jak to bylo:) I když mám dojem, že ani ona nemá v rodinné historii příliš jasno...Každopádně teď je naším úkolem sehnat nějakou tu práci. Dneska jsme byli ve Wellingtonu a roznesli pár životopisů, tak uvidíme. Když se nic nenajde, pojedeme dál na jih! Aby jsme naplnili i poznávací složku našeho pobytu, zvládli jsme i další patro v Te Papa...tak už nám chybí jen tři:) I když se vlastně můžeme „pochlubit“ první pracovní vlaštovkou, kterou nám obstaral Daniel od své známé. Jedná se o venčení psů a hlídání domu jedné místní rodiny. Zítra jdem poprvé venčit, tak se na tři pejsky těšíme...už jsme se na ně byli podívat a dva z nich jsou opravdu velcí, přičemž jeden je kříženec zlatého retrívra a pudla (těšte se na foto:)
Mějte se pěkně
Jirka a Květka
Komentáře
Přehled komentářů
:))) ... už se těším na fotky pejsků a poznatky z této profese. :))) Moc vás zdravím!
Břežany zdraví Zéland
(Lény, 28. 6. 2012 11:14)Ahoj cesťáci, přeji hodně štěstí ve Wellingtonu, při hledání práce i v Lustigově sídle :o) Moc se těším na fotky pejsků a hlavně na retrívropudla !!! Mějte se krásně.
pozdrav
(Eva*, 26. 6. 2012 16:25)Už se těším na ty obrázky pejsků! :-) A ať vás poslouchají. :-)
pozdrav venčičům
(Jana, 30. 6. 2012 23:40)