Tree
„Aneto! Sakra vstávej!“ vyrazila do dveří rozčílená macecha.
„Vždyť je pět ráno. Vstávám v 7, nech mě bejt!“ vypustila jsem ze sebe. Během minuty jsem seděla na zemi s obtisklou rukou na tváři. Slzy mi stékaly po tváři. Má nevlastní matka Tereza se usmála a zavírala za sebou dveře se slovy „Pro přístě si to rozmysli.“ zabouchla dveře. Slyšela jsem jak její vysoké podpadky klapají po schodech. „Máš tu seznam.“ zakřičela směrem k mému pokoji a zabouchla za sebou dveře. Oblékla jsem si obyčejné tričko a kalhoty, vlasy jsem si stáhla do drdolu a zakončila to šátkem a naušnicemi. Když jsem procházela kolem zrcadla do kuchyně, mírně jsem se na sebe podívala. Opřela jsem se o stolek na líčení a zadívala se do zrcadla. Zase jsem se rozbrečela. „Proč si táta musel vzít zrovna tuhle?“ prohodila jsem tiše, aby mě nikdo neslyšel, ikdyž jsem byla sama doma. Měla bych se sebou začít něco dělat. Trochu tužky, stínů, pudru a řasenky by mi neuškodilo. Otevřela jsem šuplík a vyndala krabičku s líčením od Terezy. Prý nesmím vypadat tak jak vypadám, dělám jí ostudu. Zkusila jsem tužku a řasenku.. vypadalo to docela fajn. Šla jsem se nasnídat a podívat se na seznam práce. Všechno jsem odškrtala a přimagnetovala na lednici. Podívala jsem se na hodiny. Ono už je tolik? Sakra nestíhám. Uvědomila jsem si. Umyla jsem rychle zbytky po mojí, tátovo a Terezyné snídani. Vzala si oplatku do pusy, obula se do svých oblíbených balerýn a otevřela dveře. Před dveřmi na mě už čekal nejlepší kamarád Tomáš. „Ahoj, promiň, že jdu pozdě. Trochu mě prudila Tereza.“ usmála jsem se na něj. Tomáš na mě zvláštně zíral a kývl. „Jdeme?“ zamávala jsem mu rukama před obličejem. „Jo jasný, promiň. V pohodě, dneska máme od 9.“ usmál se na mě. Nikdy před tím, jsem si nevšimla jak krásný má úsměv. „Vždyť je čtvrt na 8. Co budem do tý doby dělat?“ mrknula jsem na něj. „My něco vymyslíme.“ zasmál se a táhl mě do parku. Dlouho jsem tam nebyla, díky Tereze jsem na to neměla čas. „Pání, tady jsem dlouho nebyla. Skvělý nápad.“ usmála jsem se na Toma. „Pamatuješ?“ ukázal na strom, na jehož kmeni byl nápis FOREVER. Usmála jsem se a přikývla. Došla jsem ke stromu a přejela prstem po nápisu. „Byli jsme malí. Všechno bylo jinak. Oba jsme byli jiní.“ prohodila jsem. „Musím se ti přiznat. Byl jsem do tebe zamilovaný, vyrostl jsem.“ rychle dodal. Usmála jsem se a odpověděla „Já do tebe také.“ usmála jsem se na něj a posadila se na trávu. Opřela jsem se o kmen a zadívala se na okolí. Tom si za chvíli také sedl a povídali jsme si. „Proč se to všechno muselo pokazit?“ řekla jsem do prázdnoty. Tom jen přikyvoval. Po chvíli sezení se objevil starší pán s malou holčičkou. Byl mi povědomý. Zadíval se na strom a nahlas pošeptal holčičce „Byli tak roztomilí. Dlouho jsem je neviděl. Zajímalo by mě, jestli jim to FOREVER vydrželo.“ „Vydrželo.“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že ho znám. Byl to ten pán, který nám pomáhal vyrýt nápis do dřeva. Vždycky s námi sedával na lavičce a krmil ptáky. Mezi mým vzpomínáním muž s holčičkou odešli. Tom se zvedl, podal mi ruku a řekl „Vstávej už. Je půl deváté.“ podala jsem mu ruku a doufala, že mi pomůže vstát. Tom mě zatáhl trochu víc než chtěl a já mu spadla do náruči. Naše oči se střetly. „Lhal jsem, z ničeho jsem nevyrostl.“ prohodil a usmál se. Nikdy by mě nenapadlo, že z našeho přátelství může být i něco víc. Neodpověděla jsem. Tom mě chytl za ramena a otočil ke stromu. Zašeptal mi do ucha „Forever.“ Po zádech mi proběhl mráz. Vzpomněla jsem si na všechny naše společné chvilky. Proč mě nikdy nenapadlo, že ho bezvýhradně miluju? „Taky jsem nevyrostla.“ řekla jsem vcelku nahlas a otočila se na něj. On se jenom sladce usmíval a docela překvapeně zíral. Chytla jsem ho okolo krku a dlouze ho políbila.