Moje slohovka - líčení
Takže...máme do školy napsat slohovku líčení, tak jsem se rozhodla ji sem dát, ale teď nemůžu, protože jdu dělat laborku do přírodopisu...takže později, ale bude tu ;) Pak mi pls napište váš názor na ni...díky :))
Tak tady je. Jenom ještě...mělo to být líčení nějaké naší oblíbené krajiny. Já jsem líčila říčku u nás na táboře.
TÁBOROVÁ ŘÍČKA
Každým rokem jezdívám na tábor, který leží u města Nové Heřmínovy kousek od Bruntálu. K tábořišti patří malá mělká řeka, která je oddělena od tábora nízkým valem. Když jste mezi stany, šumění vody přes hlukot dětských hlasů nejde ani slyšet. Vždy jsem si představovala, že budu v táboře sama, sednu si na val směrem k řece a strávím tam den i večer.
Ráno ještě v mlze před rozedněním bych tam přišla, posadila se na val a trpělivě čekala na východ slunce a přitom pozorovala hopsání ještě ztemnělé vody po kamenech. Až se dočkám východu slunce, zpozoruju, jak najednou příroda ožila a mlha odstoupila. Ptáčci vyletěli ze svých nočních domovů a začali svůj ranní koncert. Jelikož sluníčko už začalo hřát, pomalu si sundavám bundu a nechávám se hladit slunečními paprsky.
V poledne už všechno úplně ožilo a začalo být pěkné horko. Já si sundám boty a pomalu slezu z valu do vody, která se vlní jako závoj ve větru a přináší s sebou ledové proudy z hor. Ve vodě se vydávám proti proudu a kochám se už vyhřátou krajinou, třpytící se ve zlatavých paprscích slunce. Za nějakou dobu dojdu k malé zátočince, na jejímž okraji je malá antracitová jeskyňka. Vlezu do ní, že jí prozkoumám, když v tu chvíli se lehce zatáhne a začně jemňounce mrholit. Schovám se v jeskyni a pozoruji přírodu, jak se začala schovávat před jemným deštíkem. Pravidelné bubnování malých krystalků deště mě ponoří do slabého spánku.
Až se probudím, zjistím, že už přestalo pršet, ale zato se začalo stmívat. Když vzhlédnu k obloze, všimnu si zbytků duhy. Se šťastným výrazem na mé tváři se pomalu vracím po proudu ke svým věcem. Na valu se přiobleču a sleduji pomalu usínající přírodu a vycházející hvězdy. Mrtvolně bledý vycházející měsíc se mezi hvězdami vyjímá jako tmavý kostel mezi ponurými hroby. Chvíli jen tak ležím a pozoruji ho, ale pak se zvednu a odcházím.
Noční příroda ve mně probouzí děs i úžas, protože je krásná, ale také děsivá. Ale líbí se mi stejně jako teplý letní den. Každé jsou totiž krásné svým způsobem.