Stěhování národů
Stěhování národů
Původ a počátky stěhování národů : .
Dohady o příčinách stěhování národů se vedou dodnes. K těmto dlouhodobým
přesunům pravděpodobně přispívaly záplavy na pobřeží Severního moře, zhoršení
klimatu a přelidnění některých oblastí. Jih byl jistě pro chudší kmeny poutavý,
expanze pak byla podporována ještě zvyklostmi, když například odchod mladíků na
vojenskou výpravu dokazoval zdatnost a dospělost. Drobnější změny pak byly
podpořeny rozsáhlými přesuny Alamanů, Sasů, Gótů a později i Franků. Válečná
tažení germánských kmenů se projevila již kolem roku 100 před Kristem. Tehdy se
Řím jen sotva ubránil Kimbrům a Teutonům. Již tehdy se ukázala veliká síla
germánských kmenů. Také Gaius Julius Caesar narazil při dobývání Galie na kmeny
Germánů. Dalším panovníkem, který bojoval tentokráte proti kmenu Markomanů, byl
císař Marcus Aurelius roku 116. Ve 3. století pronikly germánské kmeny přes
hranici mezi Rýnem a Dunajem. Tento vpád se Římanům nepodařilo odrazit. V srpnu
roku 410 otřásla středomořským světem
zvěst, že vůdce Vizigótů Alarich I. dobyl Řím a nechal jej tři dny plenit.
Kulturní a správní dědictví : Kupříkladu
germánské skupiny, usazující se v Itálii, Francii a na Pyrenejském poloostrově v době stěhování
národů, převzaly zdejší správní a organizační
návyky, ale proces splývání s domácím
obyvatelstvem byl však zpomalen jejich zvyklostmi, které si přinesli ze své
domoviny. Postupně se ovšem i ony rozplynuly v domácím prostředí, přičemž náznakem pokročilosti
tohoto procesu bylo přebírání domácí,
většinou katolické víry. Germáni přitom
přicházeli v drtivé většině buď jako pohané, nebo jako kacíři a přijetí
katolické víry obvykle znamenalo ochotu
respektovat místní zvyklosti.
Gótové, Ostrogótové, Vizigótové : Ke změně v kmenovém
uspořádání došlo roku 269, když se rozpadla kmenová skupina Gótů na Ostrogóty,
ovládající oblast Ukrajiny a Ruska, a Vizigóty, jejichž úsilí směřovalo spíše k
Balkánské oblasti. Roku 375 narazili Gótové při pohybu na mocný předvoj
hunských jezdeckých oddílů. Hunové Ostrogóty v Povolží porazili a dále je hnali
před sebou.
Vandalové : V 5. století kmen Vandalů kontroloval západní část Středozemního moře, čímž se prakticky zmocnili hlavní zásobovací linie pro dovoz obilí. Roku 455 si pak lehce podmanili Řím, kde došlo k zpustošení tohoto města. Jelikož šlo většinou nájezdníkům o pouhé získání půdy, vycházel Řím těmto požadavkům plně vstříc. Osídlenci byli většinou k Římu připojováni se statutem spojence. Z hlediska kulturního tyto " barbarské " kmeny, jak se jim často říkalo, však velice brzy přijali křesťanství. Dokladem tohoto jevu může být například skutečnost, že misijní biskup Gótů Ulfila přeložil bibli do gótštiny.
Vizigótové : Vizigótové ( západní Gótové ) byli ze svého
"prozatímního" území, což byl Pyrenejský poloostrov, vytlačeni
Muslimy, útočícími nejprve ze severní Afriky. Vizigótové po svém příchodu z východních stepí sídlili od roku
418 v jižní Francii, mezi městem
Toulouse a atlantickým pobřežím. Jejich
zdejší království však na počátku 6. století vyvrátil francký král Chlodvík. Vizigótové potom odešli do římské Hispánie a tam založili novou říši s
hlavním městem Toledem. Odtud si pak vizigótští králové, vyznávající do roku 586 ariánskou víru, podmanili většinu
Pyrenejského poloostrova. Jejich
panství nad Hispánii znamenala konec expanze islámu do těchto míst. Roku 711 se vojevůdce berberského původu
Tárik ibn Zijád vylodil v nejjižnější
části Hispánie a rozdrtil vizigótskou
armádu v bitvě u Jerez de la Frontera.
Muslimská armáda se pak převalila bleskovým tempem přes Hispánii: již kolem roku 714 překročili Mohamedovi vyznavači Pyreneje, roku 720 bylo
ohroženo Narbonne v jižní Francii a až
roku 732 zvítězila francká armáda Karla
Martella v bitvě u Poitiers v okamžiku, kdy expanze islámu pravděpodobně dosáhla krajní hranice svých možností.
Frankové : Stěhování Franků, kteří se ve 3. století usídlili na pravém
břehu Rýna, bylo jedno z nejkratších existujících stěhování, ale současně mělo
největší následky na pozdější utvoření Západu. Franky jakožto germánský národ
můžeme přitom označit za dědice epochy stěhování národů. Francká říše přitom
civilizačně propojovala antiku a středověk. Založení Francké říše můžeme
datovat k roku 482, zánik Francké říše pak roku 843. Rozlišovali se na dva kmeny, Franky sálské, jejichž původní území
leželo v nynějším Holandsku, a Franky
ripuárské, kteří sídlili na pravém
břehu Rýna. V 5. století sjednotil všechny Franky Chlodvík I. (482-511) z rodu Merovejců (patřil k Frankům sálským). V bitvě u Soissons (486) porazil posledního římského místodržitele Syagria, čímž Frankům
otevřel cestu k dalšímu průniku do
Galie. Roku 499 přijal Chlodvík katolický křest. Po vzoru panovníkově se brzy katolíky stali všichni Frankové. Přijetí katolické víry bylo nesmírně
důležité, neboť Franky odlišil od
ostatních barbarů v této oblasti, kteří sice také byli křesťany, ale patřili k ariánům (tj. neuznávali božskou podstatu Boha Syna v
Svaté trojici, tu měl pouze Bůh Otec).
Chlodvíkovo spojení s katolickou církví
zaručilo Frankům podporu církevního aparátu v Galii a pomohlo jim v boji proti Vizigótům, kteří ovládali jihozápad země. Vizigótská nadvláda v Galii
skončila v roce 507 a vítězné Franky
vnímalo románské obyvatelstvo jako osvoboditele. Po smrti Chlodvíkově nastoupili na trůn jeho synové.
Za Chlodvíkových nástupců se Francká
říše rozšířila o území sousedních
germánských kmenů Alemanii, západní část Durynska (531), Burgundsko
(532-534) a Bavorsko (536). Vznikl tak
rozsáhlý státní útvar, spojující značně
rozdílné oblasti. Princip společné vlády panovníkových synů, typický pro celé období Francké říše, vedl poměrně záhy k rozdělení státu na tři
části Neustrii, Austrasii a Burgundsko, kde vládli jednotliví Merovejci neboli panovníci. Sjednocení všech
tří částí dosáhlo pouze několik králů,
mezi nimi Dagobert I., který bojoval proti Sámově říši. Po smrti Karla Velikého se říše dělila na dvě části.
Při tomto dělení roku 843 připadla
francká část Itálie Lotharovi, nejstaršímu synu Karlova syna Ludvíka Pobožného. Po Lotharově smrti ji zdědil jeho syn Ludvík II. Poté již
následovala pouze řada krátkodobých
vládců včetně nadlouho posledního císaře Berengara. Za této situace se některé italské oblasti staly objektem vpádů muslimských vojsk, která obsadila Sicílii a načas zřídila
emirát v jihoitalském Bari. Islámská
expanze vedla k uvolnění byzantské
kontroly nad řadou regionů. Z dané
situace vytěžily nejvíce Benátky, které vyrostly na skupině ostrůvků u pobřeží Jaderského moře a zformovaly se v městský stát.
hiihi
(uhi, 2. 10. 2007 10:59)