Úzkost v době krize
Společnost je rozdělena. Jedna část čeká vděk, druhá omluvu. Odehrály se děje, které svým
rozsahem zcela překonaly rámec normality a co víc, odehrály se bez zásadnějšího odporu
veřejnosti. Zdůvodnění jsou většinou velmi povrchní, typu mentální omezenosti části
populace, nebo devastujících účinků vyvolaného strachu. To by ale nestačilo k tomu, aby se
věci dostaly tak daleko za hranice naší dosavadní praxe.
Systémy, tak jak byly nastaveny, přestaly plnit svoje role. FDA a CDC jako regulační orgány
dohlížející na produkt, který (poprvé v historii) samy spoluvlastní a jehož výrobci hradí
polovinu rozpočtu. Evropská unie uzavře smlouvu na historicky nejdražší nákup léčiv
v historii a přitom podmínky smlouvy nezná evropský parlament. V reakci na nemoc všechny
západní státy zcela vyřadily z procesu léčby lékaře (rodinné a praktické), kteří znají své
pacienty, dokonce bylo zakázáno sdílet protokoly účinné léčby. Ve veřejném prostoru
zavládla mocná cenzura odborných stanovisek, kterou provádějí často nedostatečně vzdělaní
a nikým nevolení „kontroloři faktů“ ( fact - checking ). Demokraticky zvolené vlády
delegovaly svoji zodpovědnost v rozhodování na skupinu expertů, kteří se ale nikomu
nezodpovídají. Nežádoucí účinky zvolené terapie jsou řádově horší, než u kterékoli dosavadní
léčby a jsou veřejnosti zatajovány. Jsou opakovaně porušovány zákonné normy ohledně
schvalování léčebných procedur a především – zvolili jsme taková opatření, která omezila
naše základní práva a vystavila populaci podmínkám sociální izolace (po staletí používané
jako trest), rozdělení rodin, chronického stresu a traumatizace (viz. legendární věta ministra
Hamáčka, parafrázovaná jako „Hrozí, že někoho nakazíte a ten pak umře!“). Žádný pobyt na
vzduchu a světle, žádný sport, žádný zpěv, žádné setkávání – a především: žádný soucit.
Protože zatímco většina populace žila v sevření vládních opatření, tak ti nejvíc potřební –
ohrožení senioři a polymorbidní pacienti – zůstali opuštění, bez doporučení, jak zvýšit svoji
imunitu, často bez osobní lékařské péče, často bez očkování a jen čekali na to, až jim bude
natolik zle, že bude nutná intenzivní péče v nemocnici.
Tak rozsáhlé porušení (dobře) nastavených pravidel není normální. Je opravdu umožněno jen
tím, že většina společnosti akceptuje jakákoli opatření , od kterých si slibuje zmenšení svého
strachu? Proč se neptáme, proč nechceme vidět vyhodnocení efektivity přijatých opatření?
Proč nechceme slyšet víc?
Jedna z možných odpovědí je teorie masové hypnózy – tak jak ji používá dr.Mattias Desmet
z Gentské univerzity. Vychází z úvahy o pre-existující „plovoucí úzkosti“, kterou má velká část
populace. Asi se shodneme, že už v době před kovidem bylo velké množství lidí – a zejména
mladých – ve stavu mentální nepohody. Množství psychofarmak, která lidé běžně užívají,
dosahuje rekordních hodnot. Kde se tato latentní úzkost vzala?
Myslím, že je napájena z více pramenů. Jedním z nich je jistě oceán kolektivního nevědomí,
kde dobře vnímáme, k jakým koncům směřuje naše zacházení s touto planetou. V prostoru
kolektivního nevědomí jsme propojeni mezi sebou, i s celkem. A celek strádá takovou měrou,
že to historie nepoznala. Můžeme zaujmout odmítavý postoj, můžeme si vytvořit obranu a
posmívat se Gretě, ale to nás jistě neochrání před zničujícími dopady našeho způsobu života
na celou planetu.
Druhým ze zdrojů úzkosti může být nový fenomén sociálních sítí a internetu obecně.
Virtuální realita se pro mnoho lidí stala novou realitou. Naše mysl ale není vystavěna na
rozlišování tohoto druhu – veličiny času a prostoru fungují v naší mysli hodně jinak, než jakou
máme představu. Příval podnětů těžko rozlišitelného významu je pro mysl prakticky
nestravitelný, dochází jednak z přehnané stimulaci, jednak k regulérní závislosti.
Zkombinujme jej s dominujícím stylem vypjatého individualismu, který v západní společnosti
vygradoval do extrému, a s dožívajícím, ale stále velmi mocným paradigmatem postaveným
na dvou pilířích: izolovanosti (jedna část, jedno těleso jako základní jednotka separovaná od
okolí) a konceptu soupeření jako motoru vývoje. Výsledný mix je opravdu náročný a má své
důsledky.
Naše zkušenost z posledních let ukazuje, že je na čase připustit, že izolovanost a separace je
iluze, že svět nelze rozdělit do oddělených entit. A že kooperace je možná daleko účinnější,
než jsme si mysleli. Jinými slovy – je čas poděkovat Newtonovi i Darwinovi, a posunout se
dál.
Jsou-li naše mysli v kontaktu se všemi výše uvedenými procesy, pak je jasné, že jistá míra
nejistoty je úplně na místě. Čím je člověk mladší, tím větší míra nejistoty a úzkosti.
(Vzpomeňte si, jak často mladí lidé reagovali na rizika kovidu s daleko větším strachem, než
starší ročníky). Jak jsem zmínila, jedná se o úzkost všeobecnou, tzv. plovoucí – tedy jakoby
volně k dispozici, a nasedne na ten objekt, který se vyskytne. Kupříkladu na vir.
K masové hypnóze je ale potřeba ještě další složka, a tou je ztráta vlastního smyslu.
Nemyslím jen častokrát jmenovaný nedostatek smyslu v práci, kdy výsledkem stovek hodin u
počítačů jsou přehledy, které se posílají kamsi dál... Jde i o obecnější ztrátu povědomí o tom
proč tu jsme, k čemu náš život směřuje, čím má být naplněný – neklademe si ani filozofické,
ani teologické otázky po tom, jak žít dobrý život, a komu / čemu jsme odpovědní. Je zřejmé,
že niku, kterou uvolnilo institualizované náboženství, nahradila pro mnohé věda. Ironický
slogan „Věřte vědě!“ to dobře ilustruje. Pouze v náboženství pracujeme se zjevenými
pravdami, o kterých se nediskutuje. To je povaha dogmatu a je v náboženském kontextu
naprosto v pořádku. Zjevená pravda, dokonalá, úplná. Ale neměli bychom zapomínat, že to
je přesný protiklad toho, o co usilujeme ve vědě. Tam je kritická reflexe a zpochybnění
základním pracovním nástrojem. To, co platilo před rokem, neplatí dnes. Říkáme tomu vývoj
poznání, nebo taky vědecký pokrok.
Často mnoho lidí umisťuje vědu do toho prostoru, kam patří spiritualita, která má ovšem
zcela jiné parametry. Chtějí uznávat ty správné vědecké koncepty a především chtějí
delegovat svoji zodpovědnost na ty, kteří jsou vědecky vzdělaní a mají tu moc nás zachránit,
spasit. O jejich slovu se nediskutuje, jejich názor je pravdou a odpírače je třeba eliminovat –
když už ne fyzicky, tak alespoň ve virtuálním světě internetu.
Jsou pak ale nutně frustrováni, protože v moci vědy není nalézat smysl života a provázet nás
jím, to je opravdu obor jiných disciplín. Hlasy filozofů a náboženských představitelů ale
nejsou v našem veřejném prostoru prakticky vůbec slyšet.
Pokud tedy zkombinujeme výraznou „plovoucí úzkost“ a nedostatek životního smyslu, pak
vytvoříme populaci, která je mentálně velmi křehká. Má pak tendenci – jako každý křehký
organismus – přimknout se k nějakému silnému tématu. Strach ze smrti své a svých blízkých,
a pocit společného boje proti viru pak dostanou ohromnou vnitřní afektivní dotaci.
Najednou je jasné čeho se bát (žádné podivné fluidní stavy, ale velmi rozumný strach
z nebezpečného viru) a najednou je tu uspokojivý pocit nalezení vlastního místa ve
společnosti, ve jménu solidarity. Pak společně šijeme v domácnostech roušky, pro zájem
celku se zřekneme kontaktů s přáteli, přineseme oběti ve vzdělání, ekonomice, (nejen)
duševním zdraví. Neseni pocitem vlastní užitečnosti, správnosti, patřičnosti.
Je tedy zřejmé, že ve hře jsou daleko hlubší procesy, než pouhá racionální a vědomá úvaha.
Pokud by totiž šlo o racionální záležitost, pak by nebyl žádný problém vést diskusi s cílem
zjistit pravdu, průběžně upravovat své znalosti a postoje, kriticky hodnotit dosavadní znalosti
a jejich uplatnění atd. To se ale prakticky neděje. Nelze vést racionální diskusi tam, kde ve
hře racionalita není.
Domnívám se tedy, že nejde jen o tzv. velké ego jako důvod neschopnosti kriticky myslet,
reflektovat a popřípadě měnit postoje. Dnes si může každý jak z oficiálních, tak neoficiálních
zdrojů nastudovat fakta a zjistit ohromný rozpor mezi nimi a všeobecným narativem.
Je v tom daleko více – pokud byste připustili, že váš strach nebyl adekvátní a především že
váš nově nalezený smysl „stát na té správné (zodpovědné, solidární) straně“ a dokonce vaše
oběti (zdravotní komplikace, omezené mezilidské vazby, děti poškozené vývojovými a
vzdělanostními problémy aj.) byly mylné a možná i zbytečné – do jakého stavu byste se
dostali? Nespadli byste dokonce ještě pomyslně mentálně níž, než jste byli před pandemií?
Když vám toto někdo vezme, co s vámi bude?
Mattias Desmet pracuje v rámci teorie masové hypnózy pracuje s tím, že se cíleně vyměňuje
objekt strachu. Nyní, místo strachu z viru je to strach z totality. S tímto řešením mám morální
problém.
Zdá se mi, že bychom měli cílit k příčinám. Tedy k oné primární plovoucí úzkosti a nedostatku
smyslu. A nabízí se Aristotelovská odpověď – smysl a služba.
Odpovědí na rozdělenou společnost, na rozdělené rodiny, na přerušená přátelství nemůže
být apel na rozum, argumentace fakty, přesvědčování. Svým klientům s velkou úzkostí radím,
aby začali například s dobrovolnickou prací – třeba dělat voziče v Jedličkově ústavu. Cokoli,
kde budou přímo a reálně užiteční, kde bude smysl jejich konání naprosto jasný. Pomoc
druhým, reálný lidský kontakt, zájem o druhého – to jsou zdroje neuvěřitelně léčivé energie.
Je to ten druh energie, se kterou se nyní všichni zajímáme o dění na Ukrajině, o to, jak
pomoci bližním. Ta vlna všeobecné účasti, připravenosti pomáhat – a myslím, že i odvaha
politiků – možná souvisí s tím, čím jsme si prošli v minulých dvou letech. Pro mnoho lidí je to
příležitost znovu se chovat „dobře“, stát na té správné straně a dát svému žití smysl, který
přesahuje jednotlivce.
Ale i zde vidím riziko nenormální, nepřiměřené reakce – protože do hry vstupují výše
popsané hluboké mechanismy. Se stejnou naléhavostí a emocí s jakou se někteří vrhli do
boje za správnou reakci na virové nebezpečí se nyní vrhají do sledování situace na Ukrajině.
Nedokáží zachovat udržitelnou a přiměřenou míru reakce, ve vleku tohoto procesu pak
docházejí až k mentálnímu vyčerpání.
Měli bychom ovšem mít strategie i méně drastického rázu, než je mobilizace lidských zdrojů
kvůli válce. Přicházíme k otázce – co s tím?
Zkusila jsem napsat několik praktických doporučení:
- Z výše uvedeného vyplývá, že cesta k znovunavázání vztahů nevede přes diskusi o
tématu. Fakta a důkazy nehrají žádnou roli. Často uslyšíte věty typu: „To možná ano,
ale já už to nechci řešit.“ nebo „Já tomu nerozumím, já věřím vědcům.“ apod. Zkuste
– prozatím – téma kovidu uzávorkovat a domluvit se, že jej dočasně nebudete otvírat.
Je náročné odpustit druhým to, co vnímáme jako špatné chování vůči nám – ať už
ohrožení nebo naopak osočování a izolaci. Tato zranění chtějí čas.
- Naopak ve veřejném prostoru je nutné vyžadovat reflexi – co opatření způsobila ve
všech oblastech života, jakým způsobem probíhala rozhodování, které společenské
mechanismy a procesy byly tzv. vypnuty nebo nezafungovaly a proč. Je
nezastupitelnou úlohou intelektuálů, aby tuto reflexi prováděli a to bez ohledu na to,
že jsou většinou sami postiženi výše popsaným mechanismem. Žádejme vyhodnocení
efektivity jednotlivých opatření (některé studie ukazují na zcela minimální korelaci
mezi rozsahem opatření a počtem nemocných a mrtvých), abychom se pro příště
poučili. Protože jedna ze základních otázek doby zní: Co způsobil samotný virus, a co
způsobila přijatá opatření a lidská reakce na ně?
- Zvláštní pozornost zasluhují děti. Je to, pokud vím, poprvé v dějinách, kdy jsme
upřednostnili seniory před dětmi. Děti (a mládež) zaplatily mimořádně vysokou cenu.
Je potřeba jasně odmítnout útěšnou mantru, že děti měly dva roky prázdnin a stejně
tráví většinu času u počítače, takže jim to vlastně vyhovuje. Realita je jiná: téměř
polovina dětí trpí závažnými mentálními problémy od poruch příjmu potravy po
deprese. Nejmladší děti mají nejen problémy s řečí, socializací, fyzickým vývojem, ale
mají i jiný mikrobiom – zvažte jen, kolika náručemi projde miminko v normálním
světě, a jak chudé prostředí tvoří uzavřený svět dvou rodičů v bytě. Důležité je
pochopit, že děti mají zásadní úkol dělat vývojové kroky přiměřené svému věku.
Pokud jsou vystaveny traumatizaci, pak vývoj zastaví. Krátkodobě se často vrátí do
vývojově mladších období, která bezpečně zvládají – to je zcela přirozený
mechanismus regresu. Ale pokud je tlak dlouhodobý, pak děti dané vývojové stadium
prostě neprojdou, přemostí ho deficitními mechanismy. Děti prostě nepozdrží vývoj
po dobu vládních opatření a pak – když ministerstvo zavelí – v něm plynule
nepokračují. Tak to bohužel nefunguje. Vývojové deficity si tyto děti ponesou
s sebou.
Jako nepochopitelné se pak jeví vyjádření škol, že „dětem nic neodpustí“ a že
„maturity proběhnou jako obvykle“ apod. Je to výraz naprosté odborné
nekomptenece a také podivný dvojí metr – copak školy daly dětem během pandemie
sto procent toho, co měly?
Je tedy třeba žádat školní psychology a rady škol, aby – tak jako se masivně děje
v zahraničí – školy zahájily programy na zmírnění škod. Je třeba pracovat s dětmi i
s učiteli. Je třeba pochopit, že nad požadavkem osvojení sta procent učiva je
požadavek znovuvytvoření důvěry mezi dětmi, požadavek na práci s traumatem.
(Pro ilustraci příklad z mé praxe: holčička ve druhé třídě se začala znenáhla
pomočovat. Posléze se ukázalo, že paní učitelka naložila dětem toto sdělení:
Nebudou-li si dobře mýt ruce a nosit roušky, nakazí maminku a ta zemře).
Co mohou dělat rodiče? Vnímat své děti, připustit, že se to týká nás všech. Pokud se
ukáže problém, vyhledat odbornou pomoc. Velmi podporovat kontakty s vrstevníky
(čím starší děti, tím významnější vrstevníci jsou), vytvářet pro ně přátelské podmínky.
Vracet děti co nejvíce do sportovních klubů, do Skautu, do aktivit mimo školu.
Vytvářet podmínky pro co nejdelší pobyt v přírodě – jezděte s dětmi ven nebo
alespoň do parku. Nastavit pravidla pro obrazovky – mobily, počítače omezit, po
určité hodině už nikdo v rodině (!) není online. Být dětem nablízku, a až si budou chtít
povídat, být k dispozici. Připustit, že je to pro všechny náročné, hrozné, že toho
máme plné zuby. Nebagatelizovat, ale na druhé straně děti nestrašit – věřte, že jsou
vystrašené na celý život.
Inspirací může být klasický terapeutický moment: jde o to, jak situaci interpretujeme.
V angličtině buď „victim“ („oběť“) nebo „survivor“ („přeživší“). Můžeme dopravní
nehodu přežít, nebo být obětí dopravní nehody – v tom je rozdíl. Prošli jsme těžkými
věcmi, patří do našich příběhů, zpracujme je. A potom můžeme jít dál.
- Je přirozenou lidskou tendencí popírat traumatizaci. Bude silná tendence rychle se
„vrátit do normálu“ a už se kovidem nezabývat. Konečně si oddechnout, už nic
neřešit. Velmi doporučuji se ale jak osobně, tak ve veřejném prostoru s touto
zkušeností konfrontovat a zabývat. Jinak se nám stane to, co klientům s PTSD
( posttraumatickou poruchou ) : Budeme tvrdit, že už jsme „v pohodě“, jen to tak
úplně nebude pravda. Jen tak trochu budeme trvale frustrovaní, naštvaní, latentně
agresivní, jen tak trochu budeme stále somatizovat (záda, hlava, trávení, spánek...).
Jen tak občas nepochopitelně vybuchneme nebo se z něčeho sesypeme. Zkrátka
nebudeme v té konečně se vrátivší normalitě zdraví a spokojení.
Obdobnou variantou reakce je přenesení své pozornosti na jiné téma (a tento vzorec
bude jistě i podporován administrativou a medii) – kupříkladu nyní na válku na
Ukrajině. Objekt strachu proměnit z viru za válku a pokračovat v probíhající
psychologické (patologické) reakci. Jen se mysl a celý organismus bude vyčerpávat dál
a víc.
- Z výše uvedeného vyplývá, že není realistické očekávat v dohledné době změnu
většinového postoje k celé věci – ilustrativní je kupříkladu schválení pandemického
zákona v legislativní nouzi novou sněmovnou. Většina jde evidentně jiným směrem.
Je ale zcela základní lidskou potřebou někam patřit, mít svůj kmen, svoji komunitu.
To je neopominutelná podmínka našeho zdraví. Základní skupinou přináležitosti je
rodina, která ale dnes bohužel často čelí stavu velkého rozdělení. O to důležitější je
vyhledat (nebo iniciovat vznik) svojí vlastní skupiny, kmene, kam budeme patřit. Je to
zásadní z dlouhé řady důvodů, ve své skupině si potvrzujeme, že jsme v pořádku a že
jsme v bezpečí.
Není přitom vůbec potřeba nějakých velký počtů osob, naprosto stačí skupina
několika osob (historicky se osvědčuje něco kolem deseti). Je potřeba vytvářet
skupinky podobně smýšlejících osob v různých oblastech života – ve školách, ve
zdravotnictví, v církvi, kdekoli. Najděte si svůj kmen a v jeho rámci dělejte něco pro
druhé – takto by se dalo shrnout toto doporučení.
Domnívám se, že do budoucna bude, tak jako tak, potřeba jít cestou této havlovské
paralelní polis. Při pohledu do zahraničí vidíme, že už dnes existují nově vzniklé školy,
zdravotnická zařízení nebo dokonce i cestovní společnosti.
Reakcí na to, čím procházíme, tak musí být změna našeho chování. Volání po návratu
„zpátky do normálu“, volání po návratu v čase je spíš příznakem, než strategií. Ani
stagnace není řešením, žádný systém se nemůže zachovat ve funkčnosti, pokud déle
stojí na místě. A tak nezbývá, než se pustit dopředu. Do změny, do vývoje – ačkoli
nevíme, jak bude budoucnost vypadat, jisté je jen to, že se v ní budeme muset chovat
jinak než dosud.
To ovšem předpokládá odvahu. Je výhodné, pokud se může opřít o bazální důvěru
v to, že vše dobře dopadne. Že svět je v boží dlani. Ale i pokud tuto milost důvěry
nemáme, je rozhodnutí ke změně jediné, které se historicky osvědčuje jako dobré a
funkční. A při probíhajících světových událostech je každému jasné, že se změnám
nevyhneme v žádném případě.
Zároveň ale platí, že pro změnu potřebujeme energii a dostatek sil. Adaptace je
prostě náročná. Vedle výše popsané celospolečenské reflexe je potřeba věnovat se
stabilizaci a obnově sil i na úrovni jednotlivce. Bohužel, i tato základní doporučení
nám dnes ve veřejném prostoru chybí – a to dokonce v situaci, kdy jsou psychiatrická
oddělení beznadějně přeplněná a do ambulantní péče je čekací lhůta mnoho měsíců.
Zde je tedy malá „kuchařka“ svépomocné péče tam, kde odborná pomoc není nutná
nebo zatím možná:
1. Připustím, že mám problém a rozhodnu se jej řešit. Naplánuji si kupříkladu 30 dní
režimových opatření:
2. Základem je spánek. Pro jeho zlepšení můžete udělat následující: přes den být na
denním světle (stačí i cesta pěšky na nákup), kolem osmé hodiny večerní se
odpojit od obrazovek (mj. eliminovat vliv modrého světla) – tedy žádný internet,
sociální sítě, zprávy. Večeřet lehké jídlo kolem sedmé hodiny, do postele jít
v 21:30 nejpozději, spát v naprosté tmě a chladnějším vzduchu. Lze doporučit
užívání přírodních adaptogenů (kupř. vitánie nebo tulsi) a čajových směsí na
uklidnění a spánek. Omezit tvrdý alkohol, kávu a cukr – zejména večer.
3. Strava: složení stravy ovlivňuje mikrobiom a zdraví střev a tím i hladinu
neurotransmiterů. Doporučená je převážně zeleninová strava s dostatkem
proteinů (lehčí maso, rostlinné proteiny), přiměřeně karbohydráty, velmi důležitý
je i tuk. Složení snídaně zásadně ovlivňuje mentální stav během dne.
(Příklad: míchaná vejce, avokádo, teplá kaše s kokosovým olejem a ovocem.)
Významná je hydratace – vypít denně alespoň šest sklenic čisté vody.
Lze doporučit probiotika s obsahem psychobiotik (laktobacily kupř.) V každém
jídle zkuste mít nějaký protein a nenechte příliš rozpohybovat hladinu cukru v krvi
– jedná se o základní trigger úzkosti.
Zkrátka, věnujte pozornost tomu, co do organismu dáváte, a uvažujte, co to asi
může udělat. A vždy upřednostňujte domácí vaření před donáškami jídel.
4. Management stresu: denně se chvíli věnujte jakékoli formě managementu stresu.
Stáhněte si aplikaci s meditacemi, pište si deník a volně vypisujte své myšlenky,
dělejte dechová cvičení podle Wima Hofa nebo jogovou pranajamu (ta je obzvlášť
vhodná pro zmírnění stresu!). Ale ať už je to cokoliv, dělejte to samé, pravidelně,
každý den.
5. Pohyb: hýbejte se podle svých možností – přiměřenost je hlavní parametr.
Doporučuji spíše mírnější formu (žádné velké výkony) co nejkomplexnějšího
pohybu (plavání, běh, kolo), minimální forma je procházka rychlejším krokem.
6. Sociální vazby: obnovte své sociální vazby, vyhledejte přátele, iniciujte setkání.
Najděte si svůj kmen a věnujte se mu. Najděte si „parťáka“ na sport, na kulturu,
na učení. (Poznámka: zde výslovně uvádím, že nemyslím kontakty přes sociální
sítě, ale výhradně osobní fyzické setkávání.)
7. Řád a předvídatelnost: vneste si do svého denního režimu pravidelnost. Vstávejte
přibližně ve stejnou dobu, jezte přibližně ve stejnou dobu, ve stejné dny si
domluvte sport nebo kulturu. Mysl se potřebuje opřít o řád.
8. Odpočinek: je jasné, že po výkonu musí být čas na regeneraci. Mysl také
potřebuje integrovat mnohé zážitky. Proto si vědomě naplánujte čas na
regeneraci, přímo do diáře. Ideální je malé okno každý den (třeba při procházce) a
velké okno jednou týdně (den bez programu jako prostor pro oddech).
Doporučuji zařadit v rámci tohoto bodu pobyt v přírodě (vidět horizont, les) nebo
masáže (velmi významné pro mentální pohodu jsou doteky) nebo lehkou fyzickou
práci na zahradě apod.
9. Digitální limity: je třeba omezit množství podnětů, které na mysl „útočí“. Proto je
třeba vypnout si veškeré notifikace na mobilním telefonu a stáhnout si aplikace,
které vám pomohou nastavit limity: kupř. upozornění po deseti minutách
sledování zpráv, nebo automatické vypnutí připojení k síti po osmé hodině večer.
Žádné mobilní zařízení nepatří do ložnice, mobilní telefon si přes noc vždy
nechávejte v jiné místnosti, nikdy nezačínejte den pohledem na zprávy.
Na sledování médií si stanovte jasné hranice, ať jde o jakoukoli formu. Doporučuji
výrazně omezit sledování zpráv.
10. Smysl – služba – spiritualita: věnujte nějakou část svého času jakékoli spirituální
praxi, která je vám blízká (kupříkladu večerní poděkování za dobré z daného dne,
objednání se k duchovnímu rozhovoru, četba), ať samostatně nebo organizovaně.
Najděte ve svém konání něco, kde jasně cítíte svoji užitečnost (může to být vaření
večeře nebo dobrovolnická práce – vše podle vašeho pocitu a vše s mírou).
A poslední doporučení je toto: vzpomeňte si, kdy jste naposledy cítili radost, kdy vám bylo
dobře. Pokud to jde, vytvořte si cíleně podmínky k tomu, aby se vám radost zase vrátila.
Pokud zatím ne, potěšte se touto vzpomínkou, tzv. se vraťte do své šťastné chvíle. Nejde jen
o to, co vynechat a omezit, ale ještě více o to, co přidat a čím si život naplnit. Kterou svou
část budete rozvíjet záleží na míře pozornosti a prostoru, který jí dáte.
Resilience ( odolnost) se posiluje právě mimo jiné zaměřením na krásu , soucit s druhými,
zájem o ně a především vděčnost za to dobré, co ve svých životech máme.
Děkuji velmi za čas a pozornost, které jste věnovali tomuto textu. Budu ráda, pokud by se
stal podnětem k diskusi a byl užitečný.
Margareta Šlemínová