Raduš: Moje cesta ke koním
Někdo se s láskou ke koním narodí, to ale můj případ nebyl. Do páté třídy jsem věděla možná tak to, že kůň existuje. První narážka na koně byla, že se v páté třídě moje spolusedící do koní zamilovala. Byla to ale jen zmínka.
Láska se začala rodit až v šesté třídě a to v březnu. Jedna spolužačka do školy přinesla Koně a hříbata. Nějak se mi to zalíbilo a koupila jsem si svůj první časopis o koních. Od té doby jsem byla pravidelným návštěvníkem trafiky. Na konci toho školního roku se mi poštěstilo a několikrát jsem byla jezdit na poníkovi od sousedů. Se začátkem prázdnin to ale skončilo. Co dál?
Přišel podzim. Doma jsem natolik o koních začala mlít, že se sestra i mamka přidaly na mou stranu. Začaly jsme chodit na New Port do Domaslavic. Co říct? Vydržely jsme to dva měsíce, možná tři, to už nevím. Nesnášela jsem tu tupou hierarchii a dělat někomu poskoka bez jakéhokoli nároku na odměnu. Byla jsem šťastná, že jsme vypadly.
Koně mě ale nepustili. Na jaře jsme zjistili, že nějaká rodina má bývalého dostihového koně a tak jsme začaly chodit tam. Byly jsme ale nezkušené a ten kůň potřeboval opravdu zkušené jezdce a tak jsme to možná po dvou měsících vzdaly. Na začátku léta jsem zase párkrát byla u sousedů. Přešlo léto a my jsme začaly snít o vlastním koni. Já jsem to ale brala, že to je hudba dálné budoucnosti. Prostě jsem ani nevěřila, že bychom koně měli. V zimě jsem zjistila, že vlastně koně ani nechci. Bylo mi dobře, tak jak to bylo. Mamka a sestra ale byly jiného názoru a já jsem se jich pokaždé zastala. Všichni si mysleli a myslí že jsem koně chtěla odjakživa, ale ten první půl rok 2011 jsem tajně doufala, že se nic takového nestane.
Na začátku roku jsme začali na New Port chodit na hodiny na lonži. Chodila jsem tam prvně strašně nadšená, ale potom se mi nějak v hlavě zatmilo a já jsem se tomu začala vyhýbat. Nedávalo mi smysl učit se jezdit, když nikdy nebudu mít koně. K čemu bych to teda měla umět? Ale když jsem neměla výmluvu, tak jsem šla. Bavilo mě to, ale neviděla jsem v tom budoucnost.
A přesto, že jsem koně nechtěla, pročítala jsem inzeráty a najednou jsem objevila, že se Tara bude prodávat. Ukázala jsem to mamce, jen tak z principu. Smutně jsme zakroutily hlavami. Koukala jsem, když inzerát nemizel a mamka začala uvažovat, že Taru koupí. Nakonec to domluvila, ale měli jsme si ji vzít později. A já jsem v duchu protestovala, kvůli mojí pohodlnosti a myšlence, že jako začátečník si nemám šanci poradit s tvrdohlavcem jako Taruša.
Čtvrt roku se nic nedělo a přišel květen. Brácha přišel s tím, že jeho spolužačka prodává koně. Že je starý, ale za sedm tisíc a je westerňák. Byly jsme naprosto unešené, až se to zhouplo a najednou jsme byli vlastníci devatenáctiletého valacha. Byly jsme bez jakýchkoli zkušeností, prakticky jsme nejezdily. To se ale změnilo. Začaly jsme chodit na Grana a vzaly jsme s sebou i spolužačky (ségra a já). Postupně jsme si zvykly na Grana a začaly jsme snít o okamžiku, kdy si přivedeme druhého koně, abychom mohly jezdit na vyjížďky ve dvou. V srpnu se to stalo skutečností.. Totiž - můj miláček Tarunka!
.
Komentáře
Přehled komentářů
:D tak to jono... a teď ******, pak *****.... a na jaře koněčně doma... Co víc si přát :)
:)
(III, 18. 12. 2011 10:20)