ZFF
Zastupitelský vztah = vniká mezi dvěma či více subjekty tehdy, jakmile jeden subjekt pověří druhý, aby převzal část jeho pravomocí, v rámci kterých bude samostatně provádět určitá rozhodnutí. Z našeho pohledu jsou zde nejdůležitější dva zastupitelské vztahy, a to vztah
• akcionář — manažer
• vztah manažer — věřitel.
zastupitelský konflikt = vzniká kdykoli, jestliže manažer vlastní méně než 100% firemních akcií. Je-li firma řízena svým jediným vlastníkem, tento problém odpadá. Jestliže však vlastník uvolní byt‘ jen část svého majetku vně společnosti, okamžitě vzniká potencionální konflikt.
Typy zastupitelských konfliktů = V rámci korporace zjevně existuje několik skupin subjektů, přičemž každá z nich určitým způsobem firmu ovlivňuje a jejich zájmy mohou být navzájem konfliktní,
• Z tohoto pohledu lze za nejdůležitější považovat akcionáře a management. A právě vztah mezi těmito skupinami se nazývá zastupitelský konflikt (agency conflict). Jak již bylo řečeno, základním cílem firmy je maximalizace majetku jejích vlastníků. Podíl akcionáře na korporaci je vyjádřen počtem vlastněných akcií a velikost jeho vlastnictví je pak dána tržní cenou tohoto podílu. To znamená, že primárním zájmem akcionářů je maximalizovat tržní cenu akcií společnosti. Kdo však v běžném období kontroluje činnost firmy a řídí její aktivity? Akcionáři nebo management? Je cíl managementu stejný jako cíl akcionáře?
• Ať již kohokoli označíme za teoretickou „kontrolní složku“ společnosti, v dennodenní praxi však řídí a kontroluje společnost její management. Pokud jeho kroky neslouží k maximalizaci tržní ceny akcií, tedy k maximalizaci majetku vlastníků, vnikají zastupitelské náklady (agency costs). Manažer totiž, pokud není
dostatečně motivován, může primárně usilovat o maximalizaci svého vlastního prospěchu a to nejen ve finanční rovině. Existuje celá řada způsobů jak zvyšovat svůj vlastní prospěch.
Management si může například:
• •vyplácet dodatečné finanční bonusy v takové míře, aby to nevzbudilo ostražitost akcionářů,
• zvyšovat moc prostřednictvím sloučení a interní expanze, což vede ke zvyšování příležitostí pro sebeprosazení a zvýšení společenského statutu,
• snižovat riziko podnikání (například diverzifikací činnosti společnosti) za účelem zvýšení vlastní jistoty.
Omezeni vlivu manažerů
• Existuje několik mechanizmů, které mohou vlastníkům dopomoci k tomu, aby jimi najatí manažeři řídili firmu tak, aby zvyšovali hodnotu jejich vlastnictví.
• hrozba odvoláním (the treat of firing),
• hrozba převzetím (the treat of takeover)
• manažerské stimuly (inanagerial compensation).
Hrozba odvoláním
• je založena na odvolání managementu, pokud akcionáři nejsou spokojeni S jejich rozhodnutími a závěry. Ve Spojených státech ještě v nedávných letech nebyla tato hrozba pro manažery příliš významná, protože vlastnictví korporací bylo značně rozmělněno a manažeři měli kontrolu prostřednictvím proxy mechanismu. V současnosti se situace poněkud změnila a i zde již existují silní investoři schopní zasáhnout v případě nespokojenosti. Příkladem významných společností, ve kterých došlo k výměně manažera či celé skupiny manažerů, je General Motors, IBM, United Airlines či Disney. V Evropě je síla této hrozby podstatně větší.
Hrozba převzetím
• (máme na mysli nepřátelské převzetí, tedy situaci, kdy management nechce, aby firma byla převzata) hrozí nejčastěji, je-li akcie podhodnocena vzhledem ke své potencionální (někdy bývá užíváno označení vnitřní) hodnotě. Management převzaté firmy bývá obvykle propuštěn. To znamená, že manažeři mají stimulaci maximalizovat tržní cenu akcií společnosti. Nebo se alespoň snaží zabránit jejímu výraznějšímu dlouhodobému poklesu. Tato hrozba je samozřejmě aktuální tam, kde existuje funkční kapitálový trh a v případě, že společnost nemá majoritního vlastníka. Uplatňuje se tak zejména u firem angloamerického
modelu
Manažerské stimuly
• spočívají ve svázání úspěšnosti firmy s hodnocením manažerů. Firmy čím dál tím častěji přistupují k vytvoření závislosti mezi
platem manažera či jeho částí a firemní výkonností. To motivuje
management, aby podnikal kroky vedoucí k maximalizaci tržní ceny akcií.
• V 50. a 60. letech minulého století bylo mnoho motivačních plánů zejména v USA založeno na manažerské akciové opci (executive stock option), která umožňovala manažerovi zakoupit si v budoucnu firemní akcie za předem stanovenou cenu. Cena opce byla přímo svázána s cenou akcie.
• V 70. letech tato motivace ztratila smysl, neboť akciový trh měl obecně klesající tendenci a ceny akcií tak velmi často nereagovaly na růst zisku. Tím se maximalizace ceny akcií vymkla manažerskému vlivu a kontrole a nemělo smysl vázat motivační plán na nereálné cíle.
• Zatímco tedy v 70. letech mělo 61 ze 100 největších amerických společností té doby v motivačním plánu manažerů akciovou opci, v 90. letech už ji neměla ani jedna z nich. Důležitou motivací se staly výkonnostní podíly (performance shares). Jedná se o možnost získat podíl na akciích společnosti při dosažení určitého zisku na akcii, výnosnosti vlastního kapitálu, výnosnosti aktiv a podobně. Další součástí motivačního plánu mohou být například různé bonusy či prémie založené na splnění určitých parametrů. Tyto motivační plány slouží jednak k motivaci manažerů, ale také pomáhají společnosti zaujmout a získat špičkové manažery. Manažerské stimuly využívají samozřejmě i společnosti kontinentálně-evropského modelu
vztah mezi akcionáři a věřiteli (Creditors)
I zde mohou vzniknout zastupitelské náklady. Věřitelé (například majitelé obligací či banky) půjčují finanční zdroje (a mnohdy významného rozsahu vzhledem k celkové výši firemních pasiv) akciové společnosti na základě:
• znalosti rizika spojeného s existujícími firemními aktivy,
• předpokladu budoucího rizika s nimi spojeného,
• znalosti současné kapitálové struktury společnosti,
• předpokladu jejích budoucích změn.
Toto jsou kontrolovatelné faktory determinující rizikovost půjčky a od nich se odvíjí úroková sazba pro daného dlužníka. Pokud se ovšem akcionáři reprezentovaní managementem v budoucnu rozhodnou využít nějaké rizikovější příležitosti, snižují tím hodnotu stávajícího dluhu — cizích zdrojů. Pokud se totiž rizikovější příležitost ukáže jako velmi výnosná, získávají z ní profit pouze akcionáři nikoli věřitelé. Ti mají výnos stanoven na nějaké výchozí fixní bázi. Pokud však riziková investice nevyjde a firma se dostane do nesnází, ztrácejí oba, jak akcionář tak dlužník.
Zastupitelské náklady tedy mohou vzniknout také z důvodu konfliktu mezi akcionáři a věřiteli. Za věřitele lze jednoduše považovat veškeré subjekty mající vůči korporaci finanční pohledávku, kterou může představovat suma prostředků zapůjčená formou nákupu emitovaných obligací, úvěr, leasing, a podobně. Jestliže firma například uvažuje o emisi nových obligací, může nastat situace, kdy se budou účastníci finančního trhu domnívat, že je čerpání dodatečného cizího zdroje pro firmu z hlediska její finanční stability rizikové. Důsledkem může být pokles ceny obligací, které byly touto firmou na finanční trh umístěny již dříve. Akcionáři tak mohou novou emisí získat, neboť jim umožní uskutečnit plánovanou investici, avšak věřitelé ztrácejí.
K velkému množství sporů dochází také tehdy, jestliže management investuje do výnosnější, ale rizikovější investice. Pro věřitele je primární, aby byly uhrazeny jejich pohledávky. Budou tedy s velkou pravděpodobností preferovat takové investice, jež jsou sice pro firmu méně výnosné, ale zároveň méně rizikové a zaručují jim tak větší pravděpodobnost, že oni sami získají takový výnos, který od své investice do firmy očekávali.
Je nutné zde zmínit ještě další pojem, kterým je asymetrie informací. Z předcházejícího textu je už možná zřejmé, jaký jev se pod tímto pojmem skrývá. Akcionář ani věřitel zpravidla není přímo angažován na řízení akciové společnosti. Je tedy jen logické, že manažeři budou disponovat větším penzem informací jak o současné firemní finanční situaci, tak o jejích skrytých rezervách, perspektivách, investicích a záměrech.
Řada studií, zaměřená na tuto problematiku, poukazuje na možnou snahu managementu či akcionářů řešit problém asymetrie informací a zastupitelského konfliktu pomocí dividendové politiky. Stabilní dividendová politika či zvýšení dividend je pozitivním signálem pro akcionáře (zde je obvykle zmiňován informační obsah dividend) a na druhé straně snižuje možnost managementu nakládat se společností vygenerovaným ziskem podle svých představ. Akcionář se tím, že dividendy obdrží, může svobodně rozhodnout, jak s nimi naloží a případně je investovat zpět do společnosti
Existence asymetrie informací a zastupitelského konfliktu
je dána samotnou podstatou fungování korporací, tedy oddělením řízení od vlastnictví společnosti. Tento problém ovšem nelze unifikovat. Jeho koncentrace je odvislá od struktury vlastníků a managementu společnosti, od stanov společnosti, právního řádu země, struktury finančního systému, fungování kapitálového trhu a ve značné míře též od způsobu řízení a ovládání akciové společnosti. Jsou země, kde zastupitelský problém a asymetrie informací prakticky nezasahují do fungování akciových společností (příkladem může být Japonsko, ale o tom dále).
Modely řízení akciové společnosti
V podstatě existují dva základní modely řízení a ovládání akciové společnosti (corporate governance), angloamerický a kontinentálně-evropský, v jednotlivých zemích jsou však aplikovány jejich různé modifikace. Uplatňovaný model je do značné míry ovlivněn dalšími výše zmíněnými podmínkami. V zásadě však lze říci, že v zemích, kde je uplatňován kontinentálně-evropský model (například v Německu či Japonsku), jsou problémy spojené s asymetrií informací a zastupitelským konfliktem méně výrazné než v angloamerickém (zde jsou nejvýznamnějšími představiteli Británie a Spojené státy). Je tomu tak proto, že v tomto modelu může akcionář figurovat rovněž jako manažer a společnosti jsou velmi často financovány prostřednictvím bankovního systému, který vyžaduje řadu informací a do určité míry společnost kontroluje. Velmi často dochází k vytváření holdingového uspořádání.
aplikace informační asymetrie na japonské firmy
Problematická je například, a to zejména z důvodu velmi silné interakce mezi managementem a akcionáři. Existuje zde totiž efekt nazývaný komplexní pavučina (comlex web), který umožňuje (či spíše si vynucuje) volný, konstantní a silný tok informací mezi managementem a akcionáři. Je to dáno zejména tím, že velké japonské firmy mají stabilní a strategické majetkové křížové vlastnictví s jinými firmami (equily cross holding), reciprocitu v obchodních a finančních vztazích a úzké napojení na bankovní systém. Pouze malé, procento firem je nezávislých, většina operuje v průmyslových skupinách, nebo je součástí keiretsu
Keiretsu
• japonský výraz pro seskupení firem, které mají křížovým způsobem provázány své vlastnické podíly (finanční klika)
• oproti klasickému holdingu je zde často mezi vlastníky také banka
Anglo-americký modelu řízení
Odlišná situace bude však u řady firem fungujících na principech. V angloamerickém systému je řízení skutečně odděleno od vlastnictví, a tak je nutné využívat motivačních mechanizmů k tornu, aby management nesledoval své cíle, ale cíle vlastníka. V tomto systému není možné považovat banky za kontrolní prvek, protože bankovní systém je slabý. Nutnou podmínkou pro fungování systému je silný a likvidní kapitálový trh a relativně velký počet individuálních investorů.
Systém řízení a financování akciových společností v České republice
je možné zařadit ke kontinentálně evropskému modelu. Je pravda, že zde z počátku existoval velký počet individuálních vlastníků, který byl výsledkem kupónové privatizace. Během posledních let však podstatně klesl. Navíc zde neexistuje objemný a likvidní kapitálový trh, naopak bankovní systém je velmi silný a banky fungují jako vlastníci (byt‘ prostřednictvích svých dceřiných investičních společností) a zároveň věřitelé řady strategických akciových společností. Takže zde vzniká provázanost, která do jisté míry eliminuje zastupitelské náklady a asymetrii informací.
Členění finančních zdrojů
Každá firma stojí z obecného hlediska před dvěma základními typy problémů. První skupina problémů je spjata s otázkou, jakým způsobem je možno opatřit finanční prostředky, které firma potřebuje ke své činnosti, druhá pak s otázkou do kterých aktiv a kolik prostředků by firma měla investovat. Rozhodnutí řešící první skupinu problémů se nazývá finančním rozhodnutím a druhé pak investičním neboli kapitálově rozpočtovým rozhodnutím, přičemž obě jsou spolu vzájemně propojena.
Finanční koloběh
Během existence firmy dochází k neustálému finančnímu koloběhu. Na počátku své existence musí mít firma dostatek zdrojů na financování aktiv nutných k provozu. Tato aktiva pak generují určité finanční prostředky, které jsou použity bud‘to na udržení či navýšení kapitálové vybavenosti nebo jsou jinak vhodně investovány. Subjektem, který je zodpovědný za chod firmy po finanční stránce, je zpravidla finanční manažer. Ten je ve své podstatě prostředníkem mezi firmou a finančním trhem, rozhoduje o tom, jaké finanční operace bude firma provádět.
Zdroje financování lze členit podle různých charakteristik. Nejobvyklejší je členění podle vlastníka zdroje :
– zdroje vlastní (které je možno získávat z interních a externích zdrojů) a
– cizí (pouze externí)
podle doby splatnosti zdroje:
– dlouhodobé
– krátkodobé.
Jednotlivé finanční zdroje, nazýváme souhrnně kapitálovou strukturou firmy.
ZDROJE FINANCOVÁNÍ
Interní zdroje
– Nerozdělený zisk
– Finanční rezervy
– Odpisy
– Uvolnění kapitálu prodejem majetku
Externí zdroje
– Úvěr
– Factoring
– Forfaiting
– Emise akcií
– Emise dluhopisů
– Leasing
– Rizikový kapitál (venture capital)
– Využití finančních zdrojů státu
Interní zdroje
Jsou zdroje, které si vytváří firma sama na základě své činnosti a jejich společným znakem je snadná dostupnost pro všechny firmy.
Nerozdělený zisk = Jde o kladný výsledek hospodaření po zdanění, po odečtení odvodů do povinných fondů a ostatních fondů tvořených ze zisku, výplaty tantiém a dividend. Jeho výši ovlivňuje množství faktorů jako jsou daňová sazba, výše vyplácených dividend a tantiém, zákonem stanovená výše odvodů do povinného rezervního fondu a výše odvodů do ostatních fondů tvořených ze zisku.
Finanční rezervy = Jsou představovány soustavou rezerv a fondů, které jsou vytvářeny za účelem ochrany proti nepředvídatelným situacím, které mohou v budoucnu nastat. Fondy rozdělujeme na povinné a dobrovolné. Povinné zákonné fondy slouží zejména na ochranu zájmů akcionářů. Ve většině společností jsou současně fondy statutární, jejichž tvorba je určena stanovami společnosti.
Odpisy = Jsou peněžním vyjádřením opotřebení dlouhodobého majetku a především jsou významným zdrojem financování. Opotřebením ztrácí majetek na své hodnotě a toto opotřebení se vyjadřuje právě odpisy. Podnik si svou politikou určuje způsob odepisování. Odpisy nám tvoří po celou dobu odepisování majetku nákladovou položku, ale dlouhodobě působí na rychlou obnovu dlouhodobého majetku nákupem nového investičního majetku ve výši odpisů.
Odpisy rozlišujeme na účetní a daňové: Účetní odpisy - vyjadřují skutečnou míru opotřebení a podnik si je určuje sám podle zákona o účetnictví. Podnik si stanovuje odpisový plán ve kterém si určí míru měsíčního odpisování v %. Ten vychází ze skutečné doby po kterou se bude odepisovaný majetek používat.
Daňové odpisy – Jsou stanoveny na základě zákona o dani příjmu 586/1992 Sb.. vlastník majetku je uplatňuje jednou ročně na základě přidělení do jedné z šesti skupin na základě délky jejich používání:
• 1 skupina:automobily osobní i nákladní, počítačové programy - odepisujeme 4 roky
• 2 skupina: traktory, koně, hudební nástroje - odepisujeme 6 roků
• 3 skupina: lodě, lokomotivy - odepisujeme 12 roků
• 4 skupina: dřevěné budovy, potrubí - odepisujeme 20 roků
• 5 skupina: dálnice, zděné budovy, domy - odepisujeme 30 roků
• 6 skupina: muzea, kulturní památky, hotely – odepisujeme 50 roků
Vzhledem k principu odpisů, existuje majetek, který se neodepisuje. Zde patří pozemky, umělecká díla a majetek podobného charakteru, kde se neočekává že cena bude klesat a naopak spíše poroste.
Na tomto místě musím upozornit na rozdíl mezi daňovými a účetními odpisy. V případě že účetní jednotka neprohlásí, že se účetní odpisy shodují s daňovými odpisy, musí se na konci účetního období spočítat rozdíl mezi účetními a daňovými odpisy a v daňovém přiznání se uvede jen ta míra odpisů povolena zákonem o daních z příjmu.
V závislosti na očekávaném vývoji zisku si může podnik určit metodu kterou bude majetek odepisovat. Může si zvolit ze dvou variant
• rovnoměrné odepisování, částka odpisů je po celou dobu odepisování ve stejné výši, podnik tuto variantu volí pokud neočekává v budoucnu nárůst zisku a rychlou obnovu majetku.
• zrychlené odepisování, částka odpisů se určí na základě vzorce a mění v průběhu let. Rychleji se odepisuje v prvních letech odepisovaní. Podniky si tuto možnost volí pokud očekávají rychlejší obnovu majetku.
V průběhu životnosti dlouhodobého majetku je možno tento majetek zrekonstruovat či zmodernizovat a tím se jeho cena zvýší. Praktickým příkladem zde může být nakoupení nového modulu do software, který je již zapsaný v majetku. Tím se zvýší cena a v návaznosti na ní i odpisy.
Odpisy
Odpisování rovnoměrnou metodou – lineární
R = VC x OS /100
Odpisování zrychlenou metodou – degresivní
R1 = PC /pořizovací cena/
K1 /koeficient odpisové sazby v prvním roce/
R2 = 2 x ZC /zůstatková cena: / PC – odpis/
K2 – L /počet let po které se již prováděly odpisy/
Uvolnění kapitálu prodejem majetku
Jde o získání finančních prostředků prodejem majetku. Většinou se jedná o starší majetek používaný při výrobě a firma se například při inovaci výrobního zařízení snaží odprodejem získat část finančních prostředků vložených do tohoto majetku. V horším případě může dojí ke krizi firemní likvidity a firma není schopná dostát závazkům. V případě že nastane tato situace a firma z důvodu vysokého zadlužení nedosáhne na žádný jiný dostupný zdroj nemá jinou možnost než odprodejem majetku získat kapitál na pokrytí nezbytných výdajů. Například úhrada za energie kdy by odpojení ohrozilo výrobu, úhrada za mzdy kdy by hrozil odchod odborníků z firmy a podobně.
Externí zdroje
Jsou zdroje, které má možnost firma získat z externích zdrojů. Jejich dostupnost může být u některých menších nebo začínajících firem obtížná. Můžeme je rozdělit na tyto:
• úvěr
• factoring
• fortfaiting
• emise akcií
• emise dluhopisů
• leasing
• rizikový kapitál (venture capital)
• finanční zdroje státu
Úvěr
Jde o poskytnutí finanční částky za úplatu, která představuje pro poskytovatele investici s očekávaným výnosem do budoucna ve formě úroku a pro příjemce možnost využívat cizí finanční prostředky, které bude muset v budoucnu splatit včetně nákladů spojených s jejich získáním. Při plánování projektu je nutné zvážit výnosnost projektu, která musí být vyšší, než náklady spojené s projektem. Poskytovatelé půjček představovaní především bankovními domy si při poskytování půjček důsledně své klienty prověřují a snaží se tak předejít nedobytnosti pohledávek. Z tohoto důvodu je vhodné si určit takový druh úvěru, výši splátek a ručení, které v případě problémů z krátkodobou neschopností splácet dluh projekt nezastaví nebo nepřipraví z důvodu ručení podnik o důležitou část nezbytnou k jeho provozu. Také riziko spojené s předpokládaným ziskem z investice musí být přijatelné.
Kontokorentní úvěr
jedná se o krátkodobý úvěr poskytovaný bankou. Prakticky jde o běžný účet v bance, který může být přečerpán až do předem dohodnuté záporné částky (úvěrového rámce). Jakmile přijdou prostředky na účet, jsou automaticky použity k úhradě dlužné částky a banka dlužníkovi strhne patřičný úrok. Kontokorentní úvěr poskytují banky většinou svým stálým klientům. Podmínkou pro jeho získání bývá běžný účet u banky ve které o kontokorentní úvěr žádáte alespoň 3 měsíce a pravidelný dostatečný příjem po určitou dobu na účtu. Výše úvěrového rámce bývá ve výši 1-3 násobku pravidelného příjmu která se sjednává ve smlouvě o poskytnutí kontokorentního úvěru s obvyklou platností 1 rok. Smlouva se automaticky prodlužuje, ale často je podmínkou kladný zůstatku na účtu k datu prodloužení smlouvy. U kontokorentního úvěru se úrok v současné době v Českých bankách pohybuje ve výši 10-20 % p.a. a počítá se z čerpané částky až do doby jejího vyrovnání na účtu. Velmi vysoké jsou také poplatky za překročení úvěrového rámce, kdy vám banka může naúčtovat úroky z úvěru ve výši mezi 25 až 30 % z přečerpané částky. Pokud nastane tato situace je klient písemně vyrozuměn o této skutečnosti bankou a je upozorněn na právní důsledky neuhrazení této částky do určitého data. Pokud není částka uhrazena, může banka začít částku vymáhat soudně.
Eskontní úvěr
jedná se od odkoupení krátkodobých pohledávek a jiných cenný papírů s určitou splatností bankou. Pravý eskontní úvěr jak již vyplývá z názvu je na principu eskontu směnky. Před dobou splatnosti je nabídnuta bance k odkoupení směnka.Ta zkontroluje bonitu klienta a v případě že se rozhodne směnku odkoupit strhne si částku tzv. diskont a poskytne klientovi eskontní úvěr. O pozdějším splacení směnky banka dotyčnou osobu informuje.
Lombardní úvěr
- podstatou je, že poskytneme zástavu movité věci nebo práva. Pravý lombardní úvěr je poskytován na pevnou částku a má pevnou lhůtu splatnosti.
Zajištění lombardního úvěru movitou věcí nebo právem s možností čerpat kontokorentní úvěr nazýváme nepravý lombard. Pravý lombardní úvěr je stanoven na pevnou částku s předem stanovenou lhůtou splatnosti.
Lombardní úvěry mohou mít různé formy zástavy:
cenné papíry – Toto forma je nejrozšířenější. Zastavené cenné papíry jsou po celou dobu trvání úvěru v bankovní úschově. Banka půjčuje do předem stanovené výše hodnoty cenných papírů a z toho důvodu celou dobu kontroluje kurs cenných papírů a v případě velkého snížení ceny vyzve klienta ke zvýšení zástavy.
zboží – Zastavené zboží se skladuje obvykle u jiné firmy. Dlužník je držitelem části skladního listu, který mu umožní získat úvěr. Majitel zboží má zbývající část skladního listu. V případě že si chce dlužník zboží vyzvednout musí předložit ve skladišti obě dvě části skladního listu.
směnky – Tato forma není příliš využívána a klient se k tomuto typu zajištění uchyluje pouze v případě, že nemá jiný vhodnější prostředek.
další typy zástavy jsou drahé kovy, šperky, drahé kameny, životní pojistky a další.
• ručitelský úvěr – jedná se o zvláštní formu úvěru, kdy banka přejímá závazek za svého klienta vůči třetí osobě. Tato forma je využívána jen vzácně a jen u velmi dobrých klientů bank.
• hypoteční úvěr - jedná se o dlouhodobé poskytnutí finančních prostředků určených na investici do nemovitosti, kterou současně banka zajišťuje po dobu splácení zástavním právem. Hypoteční úvěr poskytnutý v ČR je určen výhradně občanům ČR, popřípadě osobám, které mají pobyt na území ČR.
Factoring
Je jedním z nástrojů, který může zajistit trvalou likviditu podniku. V praxi jde o úplatné postoupení krátkodobých pohledávek snížených o diskont. Factoring nabízejí většinou bankovní domy a některé specializované factoringové společnosti. Factoring zahrnuje financování, záruku proti platební neschopnosti či nevůli odběratelů a také inkaso a správu krátkodobých pohledávek s odloženou splatností, které vznikly na základě dodávek zboží nebo služeb stálým zákazníkům. Na českém trhu jsem narazil na velmi zajímavé nabídky factoringu a pokusím se popsat výhody(většinou perfektně popsané v reklamních letácích o nabízeném produktu), ale také jeho nevýhody.
Výhody: Factoring umožňuje získat až 80 % hodnoty faktury okamžitě po jejím vystavení a dodání zboží. V případě regresního factoringu je možné faktury postupovat elektronicky. Zároveň lze získávat průběžné informace o stavu veškerých postoupených faktur – zda byly uhrazeny, jsou po splatnosti a jak dlouho atd.
Factoring je flexibilní nástroj financování, který funguje jako kontokorentní úvěr. Jestliže dodáte více zboží, můžete čerpat více prostředků a naopak. V případě, že Váš zákazník uhradí fakturu po splatnosti (do 60 dnů), jste o této skutečnosti informováni, ale nejsou Vám účtovány žádné sankční úroky ani pokuta a přitom máte prostředky na nákup materiálu či zboží pro Vaši výrobu nebo obchod. Nemusíte vymáhat pohledávky od Vašich odběratelů.
Jestliže využíváte factoring, můžete zákazníkům nabídnout odloženou splatnost, standardně až 90 dní, výjimečně až 120 dní a máte možnost obchodovat na otevřený účet. Navíc nejste nuceni žádat o otevření akreditivu, a přesto získáváte záruku proti nezaplacení v případě platební neschopnosti odběratele. Potřebujete pouze obchodní kontrakt s odběratelem, který bude obsahovat všechny základní informace o obchodu a dodávce a řádné doklady spojené s dodávkou.
• V rámci factoringu je účtován jednorázový factoringový poplatek a úrok z poskytnutých záloh. Část nákladů spojených s factoringem můžete zahrnout do ceny, protože odběrateli vlastně poskytujete dodavatelský úvěr.
• Nevýhody : Samozřejmě i factoringové společnosti se chrání a snaží se minimalizovat riziko spojené s nedobytnými pohledávkami a na druhou stranu stanovují podmínky nedosažitelné pro menší firmy a firmy, které obchodují pouze s jedním partnerem. Tou podmínkou je při factoringu výběr několika obchodních partnerů (obvykle 3) s celkovým minimálním ročním minimálním obratem. Tato částka se v závislosti na produktu pohybuje kolem 10 milionů Kč.
Factoring dále rozdělujeme na factoring pravý a nepravý:
• pravý faktoring - Odkoupením pohledávky přestává být dodavatel věřitelem a faktor nemá možnost zpětného postihu při nedobytnosti pohledávky.
• nepravý faktoring - Factoringová společnost odkupuje i méně bonitní pohledávky, ale vyhrazuje si právo zpětného postihu.
• Obecně můžeme factoringu přiřadit tyto činnosti:
• Finanční - při odkupu pohledávek poskytuje faktorská společnost okamžité zálohové platby (obvykle 80% z ceny).
• Garanční - faktor na sebe přebírá riziko nedobytných nebo pozdě uhrazených pohledávek.
• Administrativní - v některých případech může factoringová společnost zajišťovat i administrativní operace zejména vedení účetnictví, vystavování faktur nebo inkasování plateb za zboží či služby.
Forfaiting
Je velmi podobný factoringu, ale používá se ve většině případů při obchodování se zahraničím. Obdobně jako u factoringu jde o odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek obvykle se splatností delší než 90 dnů forfaitingovou organizací. Většina fortfaitingových organizací si klade požadavky, které musí pohledávka splňovat, tak aby byla fortfaiterem odkoupena. Pohledávka musí být ve volně směnitelné měně, je zajištěna bankovní zárukou, směnkou nebo dokumentárním akreditivem s odloženou splatností a obvykle je stanovena minimální hodnota pro odkup, která je obvykle 200 000$. Dalším podstatným rozdílem oproti factoringu je postupování pouze jednotlivých pohledávek. Naopak stejně jako u factoringu přebírá forfaiter riziko za nesplacení odkoupené pohledávky. Toto riziko je však u forfaitingu díky zajištění velmi nízké.
Problematika zdrojů financování
bývá velice často vysvětlována na modelu, který se podle svých charakteristických vlastností nazývá „koláčový“. Grafickou podobu koláčového modelu vystihuje Schéma 4. Do koláče je nutno přidat nezbytné ingredience, které j.sou v tomto případě následující: (1) získávání zdrojů, (2) řízení zdrojů, (3) financování zdrojů. Nezáleží pouze na složení a na vhodném poměru jednotlivých ingrediencí, ale také na jejich efektivním využití, tedy důkladném „promíchání“. Výsledná velikost koláče však není posuzována pouze firmou a jejím managementem, ale také, což je podstatné, subjekty na finančním trhu. Jak efektivně byly jednotlivé ingredience využity, je determinováno tím, jakou sumu prostředků V představuje firma na finančním trhu, kde jsou obchodovány její akcie a oceněny její závazky.
V = S + B
Platí následující vztah: kde: S ... tržní hodnota akcií, B ... tržní hodnota závazků,
Dlouhodobé vlastní zdroje financování
Dlouhodobým a zároveň jediným vlastním zdrojem financování akciové společnosti je její vlastní kapitál, který je sumou všech finančních i nefinančních vkladů akcionářů vyjádřenou v peněžních jednotkách. Zpravidla je tvořeno součtem jmenovitých hodnot jednotlivých akcií (základní kapitál), ziskem za dané účetní období, zadrženým ziskem z předcházejících let a případně emisním ážiem.
Emisní ážio vzniká tehdy, jestliže je cena, za kterou jsou akcie prodávány na primárním kapitálovém trhu (emisní kurz) vyšší, než jmenovitá hodnota akcií. Výše základního kapitálu akciové společnosti je určena již při jejím založení a je součástí stanov. Není však neměnná. Při dodržení zákonem stanovených podmínek lze základní kapitál zvýšit i snížit rozhodnutím valné hromady. Při jeho zvyšování může akciová společnost v České republice přistoupit buďto k upsání nových akcií‘ nebo navýšit základní kapitál z vlastních zdrojů, nejčastěji z vygenerovaného zisku. V druhém uvedeném případě následně dochází k přepsání jmenovité hodnoty akcií nebo stažení původních a vydání nových akcií s vyšší jmenovitou hodnotou‘
Další :
Leasing
Leasing představuje formu financování při které podnik využívá dlouhodobý majetek jiného subjektu za úplatu rozloženou obvykle do pravidelných splátek. Vzhledem ke skutečnosti, že není majetek podnikovým vlastnictvím, nejsou na tento majetek aplikovatelné odpisy nájemcem, tedy podnik přichází o výhodu reinvestice do svého vlastního dlouhodobého majetku. Pokud jde o rizika, která jsou spojená s provozem zařízení, jsou obvykle přenesena na výrobce zařízení a současně je zařízení pojištěno proti poškození a způsobeným škodám. Tyto náklady navyšují cenu pronajímaného zařízení protože leasingová společnost si je započítává do ceny leasingu. Hlavní výhodou leasingu je možnost využívat zařízení i při nedostatku dostupných finančních prostředků na nákup zcela nového nebo jinak nedostupného zařízení. Leasing je výhodný i pro zadlužené firmy neboť nezvyšuje dlouhodobý dluh z důvodu pravidelných splátek po celou dobu trvání pronájmu. Jde sice o zkreslení ukazatelů zadluženosti, nicméně navenek může firmě pomoci při zlepšení jejího jména vůči veřejnosti. Leasingové splátky jsou daňově uznatelným nákladem pro nájemce, ale přichází tak o možnost tvorby odpisů, které si uplatňuje pronajímatel.
Nejvíce používaným leasingem je leasing movitých předmětů, kde na prvním místě jsou bezesporu osobní automobily následované stavebními stroji.
Finanční leasing
jde o dlouhodobý pronájem, jehož délka se shoduje s dobou ekonomické životnosti pronajímaného předmětu. Při této formě zpravidla přenáší pronajímatel rizika spojená s užíváním na nájemce. Po ukončení leasingu se majetek převádí na nájemce a to za cenu, která nesmí být vyšší než zůstatková cena, kterou by měl majetek při rovnoměrném odepisování. Pokud na konci leasingu nepřechází pronajímaný majetek na nájemce, jde podle současné právní úpravy o leasing provozní. Leasingová smlouva bývá ve většině případů nevypověditelná. Finanční leasing dále můžeme rozdělit na tyto druhy:
n Přímý – typ leasingu, kdy je poskytovatel leasingu současně výrobcem
n Nepřímý – jde o nejrozšířenější formu leasingu. Je to třístranný právní vztah mezi nájemcem, pronajímatelem a věřitelem
n Zpětný – dlouhodobý majetek podniku je odprodán leasingové společnosti a ta jej zpětně pronajme prostřednictvím leasingu původnímu majiteli.
Podle právní úpravy platné v ČR je za finanční leasing považován pronájem za těchto podmínek:
- po skončení doby pronájmu přechází najatý dlouhodobý majetek do vlastnictví nájemce;
- kupní cena majetku na konci pronájmu nesmí být vyšší, než zůstatková cena, kterou by majetek měl při rovnoměrném odepisování podle zákona o dani z příjmů;
- doba pronájmu je delší než 20 % stanovené doby odepisování podle daňového zákona, nejméně však 3 roky (u nemovitostí
Provozní leasing
jde o krátkodobý pronájem, kdy je doba pronájmu kratší než ekonomická životnost majetku a předpokládá se že majetek po uplynutí pronájmu bude vrácen pronajímateli. Leasingové splátky od jednoho nájemce představují pouze část pořizovací ceny. Provozní leasing se často používá a u velkých specializovaných stavebních strojů, protože menším firmám se nevyplatí mít drahé stroje v majetku s ohledem na jejich občasnou sezónní použitelnost, náklady na údržbu, náklady na parkování a další náklady spojené z jejich vlastnictvím.
Výhody leasingového financování z hlediska nájemce:
- umožňuje užívat majetek, aniž by podnik jednorázově vynaložil vlastní peněžní prostředky na investici a to bez rizika spojeného s pořízením majetku (prodlužování, cenové pohyby) a rizika spojeného s vlastněním předmětu (v závislosti od leasingové smlouvy), čímž urychluje zavedení investice do provozu;
- leasingové financování je flexibilní - vytváří předpoklady pro řešení finančních problémů spojených s - náběhem a sezónností výrobního procesu prostřednictvím nelineárních splátek;
- umožňuje zahrnovat leasingové splátky do nákladů (časově rozlišené) a tím snižovat základ zdanění;
- nezvyšuje míru zadlužení podniku (formálně), a tím opticky zvyšuje rentabilitu celkového kapitálu a zlepšuje likviditu;
- nájemce zpravidla platí splátky ve stejné výši a nenese důsledky inflačního rizika (do určité hranice);
Nevýhody leasingového financování z hlediska nájemce:
n vyšší cena pro pořízení majetku;
n po ukončení pronájmu přechází do vlastnictví nájemce (téměř) odepsaný majetek, čím se ztrácí daňová výhoda uplatňovaní odpisů;
n může se vyskytovat omezování z hlediska pronajímatele (omezování užívacích práv, problémy s rekonstrukcí, nemožnost vypovězení nájemné smlouvy, přenášení některých vlastnických rizik na nájemce apod.).
Příklad
Vypočtěte výši leasingové splátky osobního automobilu a výši leasingového koeficientu, je-li pořizovací cena (PC) 250 000 Kč a leasingová společnost předpokládá pravidelné měsíční splátky po dobu 3 let s navýšením první splátky o 10% z PC a marži 11 % z PC.
Řešení
Pokud nebudeme uvažovat faktor času, je hodnota leasingové ceny rovna součtu pořizovací ceny a marže leasingové společnosti. V našem případě dostaneme hodnotu
250 000 + 0,11 * 250 000 = 277 500 (Kč)
První splátka je navýšena o 0,1*250 000, tj. o 25 000 Kč. Toto navýšení (akontaci) odečteme od leasingové ceny a zbylou částku „rozpustíme“ do 36 stejných měsíčních splátek (splácíme měsíčně po 3 roky, to je celkem 36 měsíců):
277.500 – 25 000 = 252.500 (Kč),
252.500 / 36 = 7013,9 = 7014 (Kč)
Výše pravidelné měsíční splátky tedy bude 7014 Kč.
Pro kontrolu, musí platit, že sečtením všech splátek včetně navýšení dostaneme opět leasingovou cenu:
(25 000 + 7014) + 35* 7014 = 277.504 (Kč).
(Poznámka: čtyři koruny představuje vliv zaokrouhlení)
Velikost leasingového koeficientu zjistíme jako poměr leasingové ceny a pořizovací ceny. Leasingový koeficient ukazuje o co bude dražší pořízení věci leasingem oproti plné platbě v hotovosti:
LK = 277 500 / 250 000 = 1,11
takže nákup automobilu na leasing vyjde 1,11krát dráže než nákup za pořizovací cenu v hotovosti. Investor nyní může rozhodovat jakým způsobem automobil pořídí, porovnává výhody a nevýhody leasingu s jinými způsoby financování investice.
Před vlastním rozhodnutím o pronájmu dlouhodobého majetku prostřednictvím leasingu se vyplatí propočítat, zda cena zaplacená ze celou dobu leasingu není dražší než varianta nákupu vlastního majetku za běžný úvěr. Při tomto rozhodování je nutno zvážit výhody a nevýhody jak leasingu tak úvěru a to nejenom ceny, která bude zaplacena za celou dobu leasingu nebo úvěr ale také ostatní faktory. Mezi hlavní faktory které musíme zvažovat patří: daňové výhody, možnost odepisovat majetek a volba metody odepisování, úrokovou sazbu, možnost měnit výši splátek u leasingu a úvěru, výši penále při opoždění splátky, možnost změnit v průběhu výši splátek, možnost předčasného splacení a podobně.
Financování investic podniku prostřednictvím leasingu je velmi blízké financování pomocí různých forem dlouhodobých úvěrů. Proto často vzniká otázka, jak postupovat při rozhodování mezi leasingem a úvěrem.
Nejčastěji se při rozhodování používají dva metodické postupy:
- metoda diskontovaných nákladů na leasing a úvěr,
- metoda čisté výhody leasingu
Metoda čisté výhody leasingu
l ČVL (Net Advantage to Lease - NAL), která je založená na porovnání čisté současné hodnoty investice financované úvěrem a čisté současné hodnoty investice financované leasingem. Základem modelu kvantifikace NAL je výpočet cash flow, spojeného s danou investicí, nepřímou metodou (tj. hospodářský výsledek po zdanění + odpisy), včetně výdajů spojených s formou financování.
l Čistou současnou hodnotu investice financované leasingem (ČSH I NPV můžeme vyjádřit následovně:
Rizikový kapitál (venture capital)
l Venture kapitál nebo rizikový kapitál je jednou z možných forem financování projektů z vysokou mírou rizika. Podstata vlastního financování spočívá v tom, že investor vloží své finanční prostředky na realizaci rizikového, ale nadějného projektu, nejčastěji do základního kapitálu společnosti. Za tento vklad investor požaduje možnost ovlivňovat chod podniku z důvodu lepší ochrany své investice. Tato forma investování vznikla v USA v 80 létech minulého století a do Evropy se rozšířila o pár let později.
Vliv stadia společnosti na typy financování pomocí Venture capital
předstartovní financování (seed financing) – Obvykle se financuje výzkum a vývoj výrobku nebo služby zpravidla před založením společnosti. Tyto investice nebývají oproti ostatním typům příliš vysoké maximálně do 4 milionů a nesou sebou obrovské riziko. Doba investování se pohybuje kolem 7-12 let.
startovní financování (start-up financing) - Společnost má připravený již projekt, existují výsledky průzkumu trhu včetně strategie prodeje a je potřebné financovat výrobu a distribuci. Jde o investice v rozsahu 4-8 milionů s dobou investování 6-10 let a vysokou rizikovostí.
financování počátečního rozvoje (early stage expansion) - společnost existuje maximálně tři roky, nedosahuje zisk ale má zajímavý a perspektivní projekt. Investor se při výběru investičních projektů spoléhá na svou intuici a dosavadní zkušenosti k nastartování neziskového podniku. Investice se pohybuje v rozmezí 10-40 milionů a je plánovaná na 4-7 let.
rozvojové financování (expansion financing) – Je určené pro zvýšení kapitálu společnosti za účelem zavedení dalšího výrobku, služby, technologie a rozšíření na nové trhy. Často se využívá na financování akvizicí. Jedná se o investování s nízkým rizikem na dobu 2-5 let v rozsahu 15-80 milionů.
l záchranný kapitál (rescue financing) určený na udržení chodu společnosti. Bývá spojený s obměnou produktu, vedení společnosti nebo orientací na jiné trhy.
l financování odkupu managementem (managment buy-in nebo buy-out), kdy se jedná o financování odkupu podniku stávajícím nebo budoucím managementem.
l refinancování bankovních úvěrů – jedná se o splácení bankovních úvěrů, čímž se sníží poměr dluhů k vlastnímu kapitálu.
Financování rizikovým kapitálem
K financování rizikovým kapitálem se firmy zpravidla uchylují, když financování jiným způsobem je nedostupné, příliš drahé, popřípadě by dostalo podnik do tíživé finanční situace. V případě že banky odmítnou poskytnout dlouhodobý uvěř, emise dluhopisů by v této situaci znamenala platit úrok, který firma není schopna splácet, emise akcií by byla značně riskantní a hrozí že nebude upsána ani minimální částka stanovena zákonem, nastává okamžik pro zvážení investování pomocí rizikového kapitálu.
Postup při posuzování projektu
V prví fázi je nutné zpracovat projekt a předložit další požadované dokumenty. Investoři nejčastěji požadují tyto informace:
l Stručně zpracované cíle a poslání podniku.
l Popis procesů v podniku - zásobování, vztahy s dodavateli, popis výrobního procesu, popis prodeje a distribučních toků.
l Struktura zaměstnanců – vzdělanost a profesionalita zaměstnanců, jejich délka pracovního procesu, podrobnější informace bývá požadována o pozicích středního a top managementu.
l Marketingový plán – na které trhy a segmenty se chceme orientovat, marketingové průzkumy trhy.
l Finanční plán – cash - flow, rozvaha, výkaz zisků a ztrát.
l Stanovení výše požadovaného kapitálu, která zaručí profinancování projektu.
Tyto informace s liší u již existujících firem, kdy si obvykle poskytovatel rizikového kapitálu vyžádá informace za určitou dobu fungování podniku (obvykle 3. roky) tak aby mohl posoudit zda tento projekt je reálný.
Hlavní aspekty rozhodující o investici:
l zhodnocení vkladu – jaké je reálná možnost zhodnotit investici a o jakou výši, jakou má potencionální možnost růstu v budoucnosti,
l potenciál nabízeného produktu – jaká je možnost nabízeného produktu na trhu, existence konkurence v odvětví, možnost ohrožení prodejnosti substituty, jaké má konkurenční výhody,
l posouzení managementu – posuzuje se jak silné je vedení, jeho schopnost realizovat projekt a jeho dosavadní zkušenosti a vzděláním,
l možnost akceptování investora jako spoluvlastníka – investor posuzuje zda má žadatel o venture kapitál zájem o vstup investora do majetkové struktury popř. kolik míst v orgánech společnosti nabídne.
l investování vlastního kapitálu – investor očekává od žadatele vlastní vklad, žadatel tím prokazuje osobní zájem o projekt a také tím dokážete celkovou reálnost projektu.
V další fázi si investor nechá zpravidla vypracovat externí audit. To samo osobě je již signálem, že investor o poskytnutí prostředků uvažuje. Při prověřování podniku je vhodné nic nezatajovat. V případě že audit odhalí nějaké nedostatky bude v případě odsouhlasení investice možnost učinit opatření k jejich odstranění a při tom využít zkušenosti investora.
Po ukončení auditu mohou být dohodnuty konkrétní podmínky celé obchodní transakce a připravena smlouva. Proces získání prostředků se v praxi pohybuje od podání projektu až po získání prostředků v rozmezí 3-6 měsíců.
Odchod investora
Každý obchodník chce po určité době realizovat zisk. Investoři venture kapitálu mají několik možnosti jak zpeněžit své investice. Kromě výplaty podílu na zisku ve formě dividend muže investor opustit podnik několika způsoby:
l prodejem svého podílu ve firmě, dnes převažující způsob odprodeje venture kapitálu investorem dalšímu podniku. Tím získá investor zpravidla větší částku, než při prodeji akcií na burze, protože se jedná obvykle o prodej strategickému partnerovi, který například podniká ve stejném odvětví, popřípadě je provázán dodavatelskými nebo odběratelskými vztahy.
l vstupem na burzu, kdy jde zpravidla o primární nabídku akcií na lokální nebo zahraniční burze.
l zpětný odkup akcií, které jsou v držení investora do majetku podniku nebo managementu.
l refinancování kdy původní investor prodá svůj podíl dalšímu investorovi.
Jak je u výše jmenovaných způsobů odchodů investora popsané mohou být některé pro podnik nebezpečné. Pokud se investor rozhodne odprodat svůj podíl například konkurenční firmě, která již bude mít ve firmě podíl, může dojít ke změně majetkové struktury a k ovládnutí firmy. Tomuto se dá předejít ve smlouvě, kde se doporučuje určit formu odchodu investora s podniku.
Velmi odlišné je financování běžným úvěrem ve srovnání se získáním venture kapitálu. Při získání úvěru musí zákazník splácet bez ohledu na hospodářský výsledek a současně zvýší zadluženost podniku. Tím se stává další úvěr méně dostupný, protože banka bude požadovat větší úrok za poskytnuté prostředky. Při získání podílu v podniku se investor naopak snaží, aby podnik prosperoval a v případě problémů je ochoten při očekávání zisku vložit další prostředky. Při vložení prostředků očekává investor dosazení svého zástupce do řídícího orgánu společnosti. Ten má samozřejmě zájem na růstu společnosti a tak do podniku přináší nejenom finanční pomoc, ale také strategickou podporu, pomoc při výběru nových zaměstnanců na manažerské pozice a nové pohledy díky svým bohatým zkušenostem.
Investováním formou rizikového kapitálu se zabývají investiční skupiny, které pro tento účel sdružují a zřizují fond rizikového kapitálu. Nejčastější využití je u velmi rizikových, ale současně velmi ziskových projektů jako je otevírání nových ropných vrtů nebo natáčení filmů, kdy očekávané zhodnocení investice se dnes pohybuje od 20%.
Využití finančních zdrojů státu
Pokud existuje velká disproporce mezi odvětvími v různých oblastech podnikání, nebo vzrůstá konkurence dovozem zboží z oblastí, které mají nižší náklady a dochází ke ztrátě konkurenceschopnosti v daném odvětví je jedním z nástrojů korekce této disproporce čerpání státní dotace.
Prakticky jde o získání těchto výhod:
l přísun nenávratných finančních prostředků
l omezení finančních rizik
l snížení podnikových výdajů
Podpora státu bývá závislá na zásadách a charakteru hospodářské politiky. Hlavním cílem státní podpory je stimulace obecně prospěšné činnosti. Státní podpora není primárně určená k řešení finanční krize a nesmí porušovat zásady hospodářské soutěže.
Rozeznáváme tyto formy státní podpory:
n Přímá podpora, jde o podporu konkrétnímu subjektu ve formě investiční nebo neinvestiční dotace, vratné finanční výpomoci nebo exportní prémie.
n Nepřímá podpora, jde o podpůrnou činnost státu, kdy nepřímo přispívá prostředky jako jsou zadávání státních zakázek(dálnice), daňové úlevy, státní záruky za úvěry, bezplatné ekonomické a právní poradenství
Hlavní oblasti podpory státu:
n vědeckovýzkumná a vývojová činnost
n zemědělské dotace
n ekologické projekty
n projekty státní strukturální politiky
n podpora malého a středního podnikání
n sociální projekty
n podpora exportu
Optimální struktura kapitálu a jeho náklady
Optimální struktura dlouhodobého kapitálu je v případě kdy podnik dosahuje nejnižších průměrných nákladů na kapitál podniku a současně dosahuje maximální tržní hodnoty firmy.
Náklady kapitálu ( Cost of capital) - Jsou představovány výdaji spojenými se získáním kapitálu. Tento náklad určuje minimální výnos, který musí podnik dosáhnout aby pokryl náklady spojené s jeho získáním. Cenu kapitálu ovlivňují faktory jako je doba splatnosti, stupeň rizika investora kapitálu, způsob úhrady nákladů podnikem, zahrnutí splátek do nákladů nebo nutnost hradit až ze zisku po zdanění.
následující tendence, které jsou dlouhodobě vypozorovány:
1.Nejčastěji používanými zdroji financování jsou interní zdroje.(ZK, ner.zisk, atd.
2. Nejvíce používanými interními zdroji jsou odpisy.
3. V USA jsou jako převládající externí zdroje používány emise dluhopisů a akcií, v Evropě spíše bankovní úvěry.
Dluhové financování
Cizí zdroje financování jsou významným nástrojem financování, který má charakter návratnosti. Tento způsob financování označujeme i pojmem dluhové financování.
Rozhodnutí o přijetí dluhu je jedním ze strategických rozhodnutí managementu podniku a mělo by být přijímáno po pečlivém prozkoumání situace na finančním trhu (nabídky) a po analýze produkční schopnosti podniku s důrazem na budoucí vývoj cash flow. Tento důraz vyplývá ze skutečnosti, že podnik bude muset splatit půjčenou částku buď formou pravidelných splátek nebo jednorázově na konci doby splatnosti. Kromě toho podnik pravidelně po celou dobu poskytnutí kapitálu platí „odměnu za poskytnutí finančních zdrojů - zpravidla úroky, což je taky náročné na disponibilní hotovost.
Dluhová politika
V každém podniku by měly být formulovány principy, které je potřebné zohledňovat při rozhodování o dluhovém financování. Jedná se o formulaci tzv. dluhové politiky. Ta stanovuje, za jakých předpokladů může podnik přijmout dluh. Rozhodování musí vycházet ze základního strategického cíle a přispívat k jeho plnění. Proto je dluh možné v podniku využívat jenom za předpokladu, že rentabilita vlastního kapitálu (měřeno podílem hospodářského výsledku po zdanění k vlastnímu kapitálu ROE) je větší než rentabilita celkového kapitálu (ROA) a ta je větší, než úroková sazba placená podnikem za půjčený kapitál (i) po zohlednění sazby daně z příjmů (d):
Z této podmínky a na základě poznatků o působení finanční páky lze odvodit vztah pro výpočet maximální přijatelné úrokové míry pro přijetí nového dluhu podnikem:
Potom můžeme přípustnou úrokovou míru kvantifikovat podle vztahu
Koncentrace kapitálu
S velmi rychlým technologickým rozvojem v oblasti informačních technologií se velkým zejména nadnárodním společnostem otevřela lepší možnost expanze na trhy, které před tím byly velmi těžko dostupné. Tyto velké transnacionální podniky se snaží proniknout na trhy, které jsou pro ně výhodné z důvodu strategické polohy, nízké konkurence, nižších nákladů nebo očekávání vysokých zisků a mnohdy využívají při vstupu na nový trh jednání na vládní úrovni. Tímto způsobem je jim většinou nabídnuta výhoda z důvodu získání nového investora např. daňové úlevy, která způsobí, že daná firma může produkovat levněji než konkurence.
Základem úspěšného působení firmy na trhu je poskytování zboží nebo služby, kterou bude produkovat s co nejnižšími náklady tak, aby po odečtení všech nákladů od prodejní ceny byla zisková. Velká nadnárodní společnost, která si z důvodu velkých úspor výrobních nákladů plynoucích z výroby obrovského množství může dovolit nabídnout cenu nižší než je na trhu a stále být zisková. To nutí konkurenci snížit cenu také a vzniká tak silný konkurenční tlak.
Menší firmy by v tomto tvrdém konkurenčním prostředí velmi těžko dlouhodobě obstály a v praxi se nabízí několik možností, které je možné využít při snižování nákladů a expanzi na nové trhy při nedostatku vlastního kapitálu.
Sdružení na základě dohody
Na základě dohody dvou či více podniků vznikne dohoda o spolupráci s cílem sledovat společné zájmy. Účastnící sdružení si zachovávají samostatnost právní a ve většině případů také ekonomickou.
1. Strategická aliance
Jde o organizační formu při které dva či více strategických partnerů vzájemně spolupracují při zajišťování společných zájmů. Jde o právně i ekonomicky nezávislé subjekty, které k zajištění společné spolupráce disponují vymezenými zdroji, které využívají v souladu se zájmy všech strategických partnerů. Nakup ve velkem
Strategické aliance se mohou rozdělit podle činnosti na kterou se zaměřují:
Sdílení znalostí, jejich vývoj a šíření. Celý svět a zejména pak komerční sféra si uvědomují důležitost a nezbytnost využívaní nových technologií, nových postupů a zejména jejich rychlou implementaci do procesu výroby.
Snižovaní konkurenčních hrozeb, které se mohou vyskytnout nebo bezprostředně hrozí. Někdy v zájmu ochrany před konkurenci dochází ke strategické alianci mezi konkurenty v zájmu snížení obrovských nákladů na propagaci svých produktů.
Sdílení zdrojů a výrobních kapacit. Nejčastější forma využití strategické aliance, při které partneři využívají své zdroje na objednávku většího množství (množstevní slevy), využívají distribučních kanálů svých partnerů, využívají společné výrobní kapacity na zajištění velkých zakázek, které by nebyli sami schopni zabezpečit a podobně.
Velkou výhodou strategické aliance je její vysoká pružnost, která zejména v dnešním tvrdém konkurenčním prostředí je nezbytná. Naopak to přináší nevýhodu, kterou je snadné vystoupení ze strategické aliance při změně podmínek, kdy pro jednoho ze strategických partnerů je výhodnější vystoupit. Je nutné si i při sebelepší strategické alianci uvědomit, že kdokoliv ze současných partnerů se může stát velmi rychle konkurentem a být na tuto eventualitu vždy připraven. Takovýto konkurent bude velmi nebezpečný, protože bude velmi dobře znát vaše možnosti a slabiny.
2. Koncern
Jde o sdružení právně samostatných podniků, které podléhají společnému řízení. Jako celek nemá koncern právní subjektivitu a jde o propojení podniků které nejsou kapitálově propojené.
Podle obchodního zákoníku je koncern definován následovně:
Jestliže jsou jedna nebo více osob podrobeny jednotnému řízení ("řízená osoba") jinou osobou ("řídící osoba"), tvoří tyto osoby s řídící osobou koncern (holding) a jejich podniky včetně podniku řídící osoby jsou koncernovými podniky. Není-li prokázán opak, má se za to, že ovládající osoba a osoby jí ovládané tvoří koncern.
3. Konsorcium
Jde o sdružení více subjektů za účelem uskutečnění projektu, který přesahuje možnosti jednoho subjektu popřípadě je riziko pro jeden subjekt příliš vysoké.
Často bývá využíván finančními institucemi při financování velmi nákladných a rizikových projektů, kdy v důsledku diverzifikace rizika dochází k rozložení financování na více subjektů.
4. Kartel
Jde o smluvní dohodu subjektů dodržovat dohodnuté podmínky při provozování podnikatelské činnosti. Nejčastěji se spojují podniky které vyrábějí stejné nebo podobné produkty a cílem je zamezit soutěživosti. Podle oblasti které se kartel týká se může rozdělit na:
výrobní kartel – subjekty se dohodnou na normování, specializaci a typizaci
odbytový kartel – nejznámější a nejpoužívanější je forma cenového kartelu, kdy se subjekty dohodnou na cenně. Je velmi nebezpečný s ohledem na devastaci ceny při nedokonalé konkurenci na trhu. Pokud stát nemá zabudované účinné opatření na ochranu trhu může dojít k vysokému nárůstu ceny ale i v opačném případě se kartelová dohoda velmi těžko prokazuje.
Ø Asi nejznámější je ropný kartel OPEC - Organizace zemí dovážejících ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries) což je organizace sdružující 11 zemí exportujících ropu.
Ø Hlavním činností kterou kartel OPEC vyvíjí je koordinace těžební činnosti a vyjednávání s ropnými společnostmi ohledně objemu a ceny. OPEC v současné době kontroluje přibližně 75 % světových zásob ropy a zajišťují třetinu veškeré ropné produkce. Zejména v období velkého kolísání cen ropy z důvodu přírodních katastrof či válek pak rozhodnutí OPEC zásadním způsobem ovlivňuje cenu na světových trzích.
5. Franchising
- Jde o smluvní poskytnutí obchodního jména, značky, loga, ochranné známky nebo jiných práv z průmyslového či duševního vlastnictví, know-how, hospodářské a technické metody za přímou nebo nepřímou úplatu.
- Tento způsob financování vznikl v Americe v 19. století, kde jej začala jako první využívat firma Singer vyrábějící šicí stroje. Koncem 19. století využila franchising při prodeji svých automobilů firma General motors. Franchising byl úspěšně využíván v maloobchodě s nealkoholickými nápoji V padesátých létech 20. století se v USA franchizing vyvinul do dnešní podoby díky firmám jako jsou MC’Donalds a Holliday In. Zejména díky těmto firmám získal franchising oblibu a začal se používat i v dalších oblastech. Nejvíce využívaná forma v pohostinství a rychlém občerstvení se přenesla postupně do rozšiřování sítě hotelů, podnikání v oblasti prodeje nemovitostí a elektroniky, prodeje pohonných hmot.
- Poskytovatel franchisingu je obvykle firma úspěšná v oboru, která nabízí za tzv. franchisingový poplatek své znalosti dalšímu subjektu. Výše poplatku se odvíjí od úspěšnosti původní firmy a zejména od očekávané výše zisku.
Výhody franchisingu
Pro poskytovatele franchisingu jde zejména o expanzi svých produktů na trhy, které by byly jinak velmi těžko dosažitelné a zvýšeným odběrem výrobků nebo služeb tak snížit výrobní náklady popř. získat větším odběrem výhodnější množstevní slevu. Umožňuje obstát proti sílící konkurenci při nižších nákladech než by musela firma vynaložit při expanzi do neznámého prostředí. Při vhodně zvoleném rozmístění uživatelů franchisingu si může poskytovatel franchisingu užívat zaslouženého zisku. Ten je obvykle stanoven jako procentuální částka z hrubého zisku uživatele franchisingu. Další výhodami jsou rozložení rizika na uživatele franchisingu a možnost intenzivnějšího oslovení zákazníka, společná prezentace a reklama snižuje náklady.
Pro uživatele franchisingu jde o získání komplexního souboru pravidel fungování podniku obvykle s marketingovou strategií, možností nakupovat u dodavatelského řetězce poskytovatele včetně slev a získání potřebných know-how např. u restauračních zařízení jedinečných receptů přípravy pokrmů. Uživatel získává vyzkoušenou metodiku fungování podniku a snižuje riziko z chyb, které často způsobují ukončení činnosti z důvodu neznalosti v prvních měsících fungování.
Pro ekonomiku státu je hlavní výhodou vznik stálých konkurenceschopných podniků využívajících mnohdy nedosažitelných technologií a tím se dostanou k zákazníkovi rychleji dokonalejší výrobky a služby.
Nevýhody franchisingu
Pro poskytovatele franchisingu jsou zejména v první fázi spojené náklady se zaškolením personálu a také časová náročnost dohledu nad správným fungováním.
Současný stav franchisingu ukazuje, že má velký potenciál. Na území České republiky začínají zejména v pohostinství vznikat vlastní franchisingové projekty, jako jsou sítě restaurací Potrefená husa nebo Švejk. Z velkých společností jsou na Českém trhu asi nejviditelnější AGIP, Shell, KFC a MC Donald´s.
6. Joint - venture (společné podnikání)
Dva či více společností na sobě právně a ekonomicky nezávislých vytvoří další společnost, ve které se dělí o majetková práva. Hlavním účelem vytvoření je společné financování činností, které budou prospěšné všem účastníkům. Velmi často je joint - venture využíván ke vstupu kapitálu na zahraniční trhy. Velkou výhodou je přínos nových technologií a obchodních zvyklostí zahraničními partnery v joint – Venture. Domácí společnosti zase přinášejí potřebné znalosti prostředí a současně jsou zavedeny v místním odvětví. Klasickým příkladem joint-venture v ČR je spojení automobilek Toyota, Citroen, Peugeot, které společně postavily výrobní podnik na výrobu svých automobilů v Kolíně.Tato forma spojení podniků bývá také velmi často využívaná k výzkumu a vývoji.
7. Zájmová sdružení a pracovních společenství
l Spojují subjekty které společné prosazují své zájmy. Zájmová sdružení a pracovní společenství jsou upravena v občanském zákoníku .
l Mohou mít tyto podoby:
l komory (Advokátní komora, Lékařská komora, Obchodní a průmyslová komora)
l hospodářská zájmová sdružení (Sdružení autodopravců, Asociace leasingových společností.
l svazy (Svaz účetních, Svaz rybářů)
Sdružení na základě kapitálového propojení
Oproti propojení, které je pouze na základě dohody jde o velmi stabilní provázání:
l 1. Holding
l 2. Fůze
- Holding - jde o majetkové ovládáni společnosti pomocí odkoupení potřebného množství akcií. Firma, která je držitelem akcií se nazývá mateřská společnost. Ovládaný podnik se nazývá dceřiná společnost. Právně jsou společnosti naprosto oddělené a v případě ztráty jedné ze společností se nepřenáší na ostatní. Holding má v praxi mnoho podob:
Pyramidová struktura holdingu
představuje způsob jak s relativně malým objemem kapitálu ovládat velké množství společností. Mateřská společnost na první úrovni majetkově ovládá dceřiné společnosti na druhé úrovni. Každá z dceřiných společností na 2. úrovni majetkově ovládá dceřiné společnosti na 3. úrovni. Mateřská společnost tímto způsobem může ovládat všechny své dceřiné společnosti aniž by v nich měla majetkovou účast.
klasická pyramidová struktura
Radiální struktura holdingu
Cyklická struktura holdingu
U této struktury nejde jednoznačně určit, která ze společností je dceřiná a která mateřská. Jde o uzavřený kruh kapitálového propojení. V praxi se vyskytují nejčastěji kombinace všech uvedených struktur.
- Fúze
Při fúzi dojde ke spojení dvou nebo více podniku s oddělenou právní subjektivitou do jednoho podniku. Tento proces se obecně dělí na dva způsoby:
sloučení – jde o spojení, kdy jeden ze subjektů je zachován a jsou na něj převedena veškerá aktiva a pasiva ostatních společností, které sloučením zanikají.
splynutí - u tohoto typu spojení společností vznikne zcela nová společnost na kterou jsou převedeny aktiva a pasiva všech společností, které splynutím zanikají.
K fúzi vedou nejčastěji ryze ekonomická hlediska a vlastní spojení probíhá z několika příčin. Těmi jsou nejčastěji společné využívání strategických výhod, zvýšení objemu činnosti, zjednodušení a redukce administrativy, redukce nefungujících součástí společnosti a její využití ze zdrojů zanikající společnosti. Ekonomicky je fúze rentabilní v případě, že společnost po fúzi má větší hodnotu než součet hodnot jednotlivých společností před fúzí.