MŮJ ŽIVOTOPIS
Jak jsem se narodil: Narodil jsem se dne 9. listopadu 1972, jednoho již téměř zimního dne v Brně. Venku tzn, ještě 8. listopadu tehdy panovalo dosti nevlídné počasí. Fučel silný severní vítr, pod kterým se prohýbaly koruny stromů a vzduchem se vznášeli první nesmělé vločky křehkého sněhu. Pomalu se stmívalo. Den se pozvolna měnil v tmavou bezměsíční noc. Má maminka Eva Pospíšilová nic netušíc ulehla s mým tatínkem Františkem Pospíšilem jako každý den na své lože, připravena spát. Spánek pomalu přicházel a ona se začala propadat do říše snů. Když tu znenáhla ji ze sna vytrhly prudké porodní bolesti. Bylo to asi před druhou hodinou. Ihned se snažila probudit mého otce. Ten však, ukolébán blaženým spánkem ne a ne se vzbudit, až se i rozčílil a obořil na mou maminku, proč se ho snaží neustále budit uprostřed noci. Vše si v krátkosti vysvětlili. Otec spěšně vstal, rychle se oblékl a jal se shánět taxíka pro odvoz mé maminky do porodnice.
Otec vyběhl z domu ve kterém jsme tehdy bydleli ještě řádně neustrojen a klopýtavě se rozběhl přez výkopy, kterých byla Fügnerova ulice plná, směrem k telefonní budce, aby přivolal taxíka. Taxík přijel, oba nasedli a rozjeli se do porodnice. Do porodnice na Obilním trhu, což je jedno z brněnských náměstí dorazili asi ve tři hodiny ráno. Maminky se po nezbytných formalitách ihned ujal personál porodnice a uložil ji na pokoji, kde měla vyčkat na vlastní porod.
Na porodní sál byla odvezena téhož dne v 10.40 hodin odpoledne. Jaké bylo její překvapení, ale i zděšení, když na porodním sále byli mimo porodníka a ostatního personálu přítomni i černoští medici, kteří se jí jali ihned vyšetřovat. Nešlo prý vůbec o příjemnou záležitost.
Porod proběhl celkem hladce. Přesto, že šlo o rizikové těhotenství. Snad jen s jedinou vyjímkou. Asi jsem trochu moc spěchal na tento svět. V mámině bříšku již mě bylo trochu těsno a proto jsem se dral příliž rychle ven. I když bylo nachystáno sedmero rukou, které mě mělo zachytit přesto jsem jim vyklouzl, upadl na zem a řádně se uhodil do temene hlavy. Dodnes mám jako upomínku na tuto událost na hlavě patrnou jizvu. Naštěstí se mě nic nestalo. Po ošetření, omytí a po přiložení k mé mamince jsem byl odejmut a uložen do inkubátoru.
Tak jsem se narodil. Začal žít a dýchat na tomto světě po dvaceti minutách porodu v 11.05 hodin, jak jsem již napsal dne 9. listopadu 1972.
Mé první dny a roky života: Na svět přišel pěkný chlapeček, jak ostaně můžete vidět z fotografií. Mou jedinou starostí jak už to tak bývá u novorozeňat tehdy bylo spát, pít mateřské mléko, občas si trochu poplakat a pokřičet, prostě dát najevo, že jsem to právě já kdo přišel na svět.
Po návratu z porodnice do Černých polí, kde mí rodiče tenkrát bydleli v rodinném domě matčiných rodičů jsem byl nadšeně přivitán celou rodinou a byl jsem uložen do kočárku, protože dětskou postýlku jsme tenkrát ještě neměli. Tu rodiče zakoupili až o týden později. Celé rodině jsem se velmi líbil. Babička měla ovšem starost o můj zdravotní stav, poněvadž jsem byl velmi drobný. Ale žil jsem v klidu a pohodě dál. Můj život se pak odvíjel dále jak je u miminek běžné. Má maminka mě ovšem nemohla nadále kojit ze zdravotních důvodů. Musel jsem pít Feminar a později Sunar. Ještě později, když už jsem mohl jíst pevnou stravu mi dávala na jídlo rozdrcené piškoty máčené v pomerančové šťávě. A tak jsem pomalu rostl v roztomilé dítě.
Uběhlo několik let. Z důvodů generačních rozporů mezi mou babičkou a maminkou a z důvodů stísněných prostor v našem rodinném domě (měli jsme k dispozici jeden pokoj v přízemí domu) jsme se v roce 1975 v mých třech letech přestěhovali do Chrlic což je vesnice v blízkosti Brna v dosahu městské hromadné dopravy, kde můj otec získal dvoupokojový byt na nově postaveném sídlišti. Aby byt získal musel se zavázat k desetiletému pracovnímu závazku u firmy Prefa, která se nacházela v blízkosti Chrlic. Tak se začal odvíjet náš rodinný život v Chrlicích.
Vzpomínám si, že jsem zde prožil první dětskou lásku s holčičkou v mém věku, která se jmenovala Jindřiška Srncová. Stále jsme chodily spolu vodili se za ruce a na rozloučenou jsem vždy požadoval "ještě pusku".
Mé dětství ubíhalo. Trávil jsem ho ve hrách. Žil jsem spokojeným dětským životem společně se svými rodiči. Rodiče ovšem občas rodinnou pohodu narušovali hádkami a různými zbytečnými rozepřemi, ale to se vždy nějak urovnalo a byl zase klid. Má maminka se mnou byla v domácnosti do roku 1976. Tento rok nastoupila k firmě Zemědělské zásobování a nákup. Protože můj otec rovněž pracoval má maminka mě přihlásila do mateřské školy. První dny v mateřské škole pro mě byli velmi bolestné. Nemohl jsem si zvyknout na tu náhlou změnu. Poprvé bez maminky v cizím dětském kolektivu. Plakal jsem, že se mě maminka nevrátí, ale brzy jsem si zvykl a začlenil se do kolektivu. Začal jsem tak navštěvovat mateřskou školu v budově základní školy v Chrlicích.
Pamatuji si na jednu pro mne nepříjemnou příhodu. Jednoho rána jsme se s maminkou vypravovali do školky. Maminka spěchala na autobus, aby nepřišla pozdě do práce. Školka se nacházela dosti daleko od našeho bydliště. Museli jsme jít téměř přes půlku Chrlic. Po cestě se mě začalo chtít velice na velkou stranu. Snažil jsem se potřebu udržet. Cesta ale byla příliž dlouhá. Již jsem nemohl vydržet a upustil si do kalhot. Když jsme došli do školky maminka mě zavedla do umývárny, kde se mě snažila umýt. To se jí také povedlo. Nechala mě však stát v umyvadle a nevšimla si, že z kohoutku kape vařící voda. I když jsem ji na tuto skutečnost hlasitě upozorňoval nevěnovala tomu pozornost a ještě se divila proč tak křičím. Zareagovala, až se můj křik změnil v brek. Teprve pak si všimla, že mám opařený celý nárt na noze. Zavedla mě za paní učitelkou. Ta mě ošetřila. Pak jsme se s maminkou rozloučili, já jsem zůstal ve školce a maminka šla do práce.
Do této školky jsem chodil cca jeden rok. Již v době, kdy jsem navštěvoval tuto školku byla stavěna nová školka přímo v sídlišti v Chrlicích naproti našeho panelového domu. Tuto školku jsem začal navštěvovat v r. 1977.
Vzpomínám si na další příhodu z mého dětství v době kdy byla rozestavěna školka v Chrlicích. Jako malé děti jsme společně se svými kamarády prováděli pěkné skopičiny. Jednoho dne jsme si šli hrát na stavbu školky i když jsme věděli, že se to nesmí. Na výzvu jednoho z mých kamarádů jsme vlezli do kádě s hašeným vápnem a celý se posypali cementem. Vypadali jsme pak jak sněhuláci. Po návratu ze stavby domů se má maminka úplně polekala a málem mě nepoznala. Byl jsem totiž celý bílý a to včetně vlasů. Ihned mě poslala do vany, kde jsem se musel alespoň hodinu drhnout za maminčiny pomoci.
Dále si pamatuji na pro mě bolestivou příhodu. Dostal jsem novou koloběžku. Nevím již jestli to bylo k vánocům nebo narozeninám. Na tom tak nezáleží. U sídliště v Chrlicích je kopec po kterém vede asfaltová silnice. Jako malí kluci jsme tento kopec sjížděli velkou rychlostí bez brzd na kole nebo koloběžce. A tak i já se vydal jednoho dne na své koloběžce sjet tento kopec. Vyšlapal jse dotyčný kopec, rozjet se pořádně z kopce. Vše probíhalo normálně, až do chvíle, kdy se na proti mně vyřítilo osobní auto. Dostal jsem strach, že se sním srazím. Prudce jsem šlápl na brzdu a dostal smyk. Spadl jsem do písku na krajnici silnice. Pořádně si odřel záda. Měl jsem na zádech snad sto oděrek. Když to uviděla má maminka, zhrozila se a íhned nevěděla co se mnou má dělat. Pořádně mi pak rány vypláchla vodou a vybrala drobná zrníčka písku, která mi uvízla v ranách. Potom mě pořádně ošetřila.
Do nové školky jsem chodil dva roky. Po prázdninách roku 1979 jsem nastoupil do prvního ročníku základní školy v Chrlicích. Tedy o rok později než je běžné. Vzpomínám si matně jak jsme s maminkou šly na zápis. Byl jsem nervózní a do školy jsem se moc netěšil. Až jsme vešli do třídy kde probíhal zápis dětí, měl jsem velkou trému a paní učitelky jsem se bál. Moc jsem nemluvil a nereagoval na podněty, kterými mě paní učitelka zkoušela, zda jsem způsobilý pro školu.
Ale bylo to opravdu jen tou velkou trémou. V první třídě jsme měli moc hodnou paní učitelku. Byla na nás velice milá. Bohužel na její jméno si již nepamatuji. Můžete ji vidět na skupinové fotografii ( viz výše). A tak začal můj školní život. Postupně jsem se naučil číst, psát a počítat. To mě dalo hodně práce, jako snad každému prvňáčkovy. Maminka a někdy i tatínek se se mnou museli doma učit. Nejprve jsem slabikoval jednotlivá slova, procvičoval psaní písmenek a učil se základním počtům. Jak už jsem napsal maminka mě se vším pomáhala, trpělivě vysvětlovala a ukazovala jak se má vše dělat. Bylo to se mnou dost těžké. Stále jsem některé věci moc nechápal a mamince dalo dost práce než jsem vše pochopil, ale v pololetí jsem měl na vysvědčení velkou dvojku a byl jsem jedním z prvních žáků ve třídě, kteří začali samostatně psát.
Moje školní docházka pak pokračovala dál. První prázdniny jsem jel na svůj první pionýrský tábor. Moc jsem se na něj netěšil. Nevěděl nevěděl jsem co mě tam čeká. Po příjezdu na pionýrský tábor jsem plakal a bylo mě smutno po tatínkovy a mamince. Mí rodiče si pro mě museli přijet. Jak jsem byl rád že je vidím.
V průběhu školní docházky ve druhém ročníku se mě stala tato příhoda. V hodině tělocviku jsme hráli hru " Rybičky hejbejte se". V této hře se dvě družstva rozběhnou proti sobě. A tak i já se rozběhl jako člen jednoho z družstev proti druhému družstvu, ale nedopatřením jsem zavadil o nohu jednoho spoluhráče a naletěl hlavou na rybstol. Rána byla tak prudká, že jsem okamžitě upadl do bezvědomí. Když jsem se probral všichni spolužáci stáli v kruhu kolem mne, včetně paní učitelky. Hlava mě bolela. Později mě natekl celý nos a udělala s mě velká boule. Paní učitelka měla strach a ani mě neposlala k doktorce. Když mě po návratu domů uviděla má maminka úplně se lekla. Druhý den jsem šel k paní doktorce. Ta po prohlídce shledala, že jsem v pořádku.
Druhou třídu jsem ukončil s celkem dobrým prospěchem. Po zkušenostech z předešlého roku jsem prázdniny strávil pouze s rodiči. Na pionýrský tábor jsem jet nechtěl.
Třetí třídou jsem prošel v pohodě. Opět jsem měl celkem dobrý prospěch. Tentokrát jsem na piopnýrský tábor jel. Nepamatuji si ovšem, kde to bylo.
Čtvrtá třída znamenala v mém životě zlom. Ne snad, že by se stalo něco v mém osobním životě. Zlom to byl proto, že naši rodinu poznamenal rozvod mých rodičů. Nebudu se sáhodlouze rozepisovat o důvodech, které k rozvodu vedli. Snad jen zde můžu uvést, že rodiče mezi sebou měli dlouhodobé rozepře. Vina byla více na otci, protože si našel jinou ženu.
Po rozvodu jsme se museli z Chrlic odstěhovat. Nějakou dobu jsme ovšem ještě bydleli ve starém bytě, společně s otcem. Otec nám dal soudní výpověď z bytu, proto matka musela hledat nové náhradní bydlení. S pomocí presidentské kanceláře, kam napsala a pana Rubeše z bytového odboru, který se nám snažil nezištně pomoci, když mu matka vysvětlila naši situaci jsme nový byt získali v Brně - Židenicích. Byl to byt 1+1 ve kterém bydlíme doposud. Do nového bytu jsme se přestěhovali po vyřízení nezbytných formalit koncem prázdnin. Já jsem byl tenkrát na pionýrském táboře a samotného stěhování jsem se nezůčastnil. Po návratu z pionýrského tábora jsem ještě nějaký čas pobyl u babičky na Fügnerově ulici v Brně - Černých polích a teprve potom mě matka zavedla do nového bytu. Po prázdninách jsem začal navštěvovat novou školu na Kuldově ulici č. 38. Navštěvovat jsem zde začal pátou třídu.
Toto období bylo pro mě velice těžké. Nemohl jsem si zvyknout na novou situaci v rodině. Myslel jsem, že už nikdy neuvidím tatínka. Maminka mě vysvětlila, že tatínka uvidím jednou za čtrnáct dnů. Později se interval návštěv změnil na jeden měsíc.
Ve škole jsem si musel zvyknout na nový kolektiv. Nemohl jsem, dlouho najít nové kamarády. Nakonec jsem se sblížil se spolužákem Ivo Přikrylem, který bydlel v přízemí našeho domu. Hrávali jsme spolu fotbal v zimě hokej, jezdili na kole, hrály různé dětské hry apod. Nakonec jsem si zvykl na novou situaci a přizpůsobil se.
Šestá, sedmá a osmá třída proběhla celkem bez zvláštních příhod. Chodil jsem každý den do školy o prázdninách jsem jezdil na pionýrské tábory. Žil jsem cekem v pohodě.
Po prázdninách roku 1987 jsem byl zapsán na Střední odborné učiliště Vojenských staveb na Střední ulici 59, kde jsem se začal učit instalatérem pro První Brněnskou strojírnu. Pamatuji si jak jsme s maminkou tenkrát šli první den na zápis do učiliště. Byl jsem nervózní a nevěděl co mě čeká. Když jsme došli na učiliště, byli jsme s ostatními budoucími žáky uvedeni do haly, kde se prováděl zápis.
Stály jsme ve frontě, kde si na mně i ostatní budoucí žáky zkontrolovaly podle seznamu. Poté jsme byli vpuštěni do sálu, kde nám řekli základní věci o průběhu školy a o školním řádu.
Druhého dne jsem již šel na učiliště sám na první vyučovací den. První den jsme se ještě moc neučili, byl totiž věnován rozdávání učebnic a školních potřeb, apod. V prvním ročníku probíhala výuka v 7dní v pracovním týdnu a zbývající tři dny v týdnu byla praxe tzv. dílny.
Po týdnu školy jsme měli první dílny. Ty probíhaly v pronajaté hale za firmou Avia Karoseria. Do této firmy jsme chodili i na obědy. Na praxi jsme se učili ručnímu obrábění kovů. Měli jsme tak vyrobit úhelník, včetně stupňů a stupnice. Vše se dělalo ručně pomocí pilníku a ručních razníků. Byla to dost náročná práce. Vše muselo být absolutně přesně. Hlavně stupnice a označení stupňů. Mě se úhelník moc nepovedl. Měl jsem v úhelníku na vnitřní straně vykousnutý oblouček a i stupnice byla nepovedená, dělala se totiž špatně. Úhelník při úderu na razidlo poskakoval po podložce a proto nebylo možné stupnici přesně vyrazit. Dalším výrobkem, který jsme měli udělat bylo zednické kladívko. To se mě již povedlo lépe. Pak jsme měli vyrobit ještě další věci, ale to již nebudu popisovat. Po nějaké době se místo praxe přestěhovalo do areálu Vojenských staveb v Přízřenicích na Vídeňské ulici v Brně. Zde jsme byli přiděleni k novému mistrovi. Učili jsme se základním instalatérským dovednostem, jako je řezání trubek a závitů na trubky různých průměrů za pomoci ruční závitnice. Mistr byl na nás přísný, ale dnes vím, že to bylo k dobru věci. Tenkrát mě ta přísnost byla dost nepříjemná.
Ve druhém ročníku jsme měli šest pracovních dní školu a čtyři dny praxi. Na praxi jsme již jezdili na stavby v Brně a později i v okolí Brna. První stavbou kterou jsme prošli, bylo tehdy vojenské letiště v Tuřanech. Zaváděli jsme zde vodovodní instalace v domě z UNIMO buněk. Za mistra jsme měli pana Hladíka. Tento mistr již nebyl tak přísný. Na této stavbě jsme pracovali samostatně pod vedením tohoto mistra asi dva až tři měsíce. Po této době jsme se přestěhovali na stavbu na Vychodilovu ulici.
Zde jsme pracovali rovněž samostatně. Prováděli jsme zde veškeré odpady, napojovali sociální zařízení a rozvody vody. Na této stavbě jsme setrvali asi půl roku.
Další stavbou, kterou jsme prošli byla rekonstrukce budovy kasáren na Staňkově ulici. Na této stavbě se mě moc nelíbilo. Jednak práce zde byla dost fyzicky namáhavá ( vynášeli jsme zde těžké litinové radiátory až do pátého patra), jednak práce byla společná s partou pracovníků, kteří byli drsní chlapy a zajímalo je jen to jedinné - chlast a druhé pohlaví. Ale nezbylo mě než vydržet. Po prázdninách jsme pracovali asi jeden měsíc na této stavbě.
Poté jsem přešel k novému mistrovi. Nový mistr se jmenoval pan Šotolář. S tím jsem začal pracovat společně s dalšími učni, kteří mu byli přiděleni na rekonstrukci vodovodního rozvodu v UNIMO buňkách v kasárnách ve Slatině. Zde jsme strávili asi dva měsíce.
Další místo kde jsme působili byl park Za Lužánkami. Tady jsme dělali nový vodovodní rozvod. Pobyli jsme tu asi dva měsíce. Zde se mě velice líbilo. Byla tu krásná příroda, pohodová práce bez stresu, prostě celkově dobrá atmosféra.
Poté jsme začali jezdit společně s partou od Brněnských vodovodů a kanalizací. Práce spočívala převážně v provádění nových přípojek k domům, odstraňování poruch na vodovodním řadu apod. Později nám byla přidělena práce na zámečku v Brně - Líšni, kde jsme zaváděli tlakovou vodu. To byla naše poslední práce před prázdninami.
Po prázdninách jsem nastoupil na půlroční praxi do První Brněnské strojírny. Nastoupil jsem zde společně se svým spolužákem Davidem Dimitrovem, který se společně se mnou učil u Vojenských staveb pro První Brněnskou strojírnu.
V den kdy jsme měli nastoupit do I. PBS, byl sraz pro učně u hlavní brány. Tady si nás vyzvedl hlavní mistr a zavedl nás do hlavní jídelny, kam si pro nás přišli mistři z příslušných provozů, pro které jsme se učili. Pro nás s Davidem Dimitrovem a několika dalšími učni jiných oborů si přišel sympatický pán středních let. Později se představil jako pan Štefan. Tento mistr nás zavedl do dílny na úsek údržby, kde jsme měli strávit zbytek, tedy půlrok do výučních zkoušek a případně pokračovat po výučních zkouškách jako běžní pracovníci.
V dílně jsem se seznámil s mými budoucími spolupracovníky panem Mirkem Kratochvílou, Liborem Šebelou a panem Laufem. Druhý den jsme začali pracovat. Práce na údržbě spočívala v opravách a údržbě WC a ostatního sociálního zařízení a provádění rekonstrukcí vodovodních rozvodů v rámci areálu I. PBS. Opravovali jsme tak plovákové ventily, vodovodní baterie, vyměňovali rozvody v koupelnách a rozvodných kanálech, které procházely pod celým areálem I. PBS.
Půlrok uběhl jako voda přiblížila se doba závěrečných výučních zkoušek. Zkoušky sestávaly z teoretické a praktické části. Teoretická část se konnala na učilišti Vojenských staveb na Střední ulici. Na praktickou část jsme společně s mistrem Hladíkem a skupinou učňů jeli vlakem do nějaké vesnice. Bohužel si již nepamatuji jak se jmenovala. Tam na nás čekala vojenská Praga V3s, která nás odvezla nedaleko vesnice do areálu PVOS, kde jsme měli vykonat závěrečnou zkoušku. Zkouška probíhla na stavbě jednopatrového domu. Byli jsme rozděleni do pracovních skupin po dvojicích a každý dostal svůj úkol. Já jsem ještě s jedním spolužákem dostal za úkol zhotovit odpad z novodurových trubek k několika umyvadlům. Praktická i teoretická část pro mě proběhla dobře. Zkoušky jsem bez problémů udělal.
Ještě v době, kdy jsem byl na praxi v I. PBS jsem začal studovat Střední průmyslovou školu - obor Provoz strojů a zařízení. Studium bylo vázáno na složení závěrečné učňovské zkoušky, protože šlo o dvouleté nástavbové studium, tedy rozšíření stávajícího vzdělání. Po dvou letech jsem i toto studium zakončil úspěšně maturitní zkouškou. Absolvovat tuto školu pro mě nebylo vůbec lehké, protože jsem první rok musel nadpracovávat hodiny, které jsem díky studiu v práci neodpracoval a druhým rokem mě konzultace, které jsem navštěvoval ztrhávali z platu ( chodil jsem na ně v pracovní době). Večer po práci jsem se ještě učil.
Po výučních zkouškách jsem nadále pracoval v I. PBS jako instalatér. Bohužel jsem po roce společně se všemi vyučenci, kteří nastoupili současně se mnou, obdržel výpověď z organizačních důvodů. Bylo to tenkrát na příkaz generálního ředitele. Mistr Štefan dostal nařízeno snížit stavy pracovníků. Musel jsem proto hledat nové zaměstnání. Podařilo se mě sehnat nové místo v rámci I. PBS a to ve skladu elektromateriálu. Zde jsme byli dva. Pracoval jsem zde s paní Alexandrou. Šlo o práci skladníka, tedy o příjem zboží, výdeje, skladovou evidenci, ukládání zboží, inventurizaci apod. Po roce jsem přešel do skladu armatur, protože zde odešel jeden pracovník a za něho byla nutná rychlá náhrada.
V roce 1995 jsem dostal lepší nabídku a nastoupil jsem do nového zaměstnání do fy Zetor a.s. Zde jsem pracoval jako samostatný technický pracovník. Práce zde zpočívala v evidenci nářadí a nástrojů zapůjčených firmám, které kooperovaly z a.s. Zetor. Další činnost, kterou jsem prováděl bylo vystavování objednávek na zhotovení a obnovu nástrojů v nářaďovně (později Narzet a.s.) a u externích firem. Součástí práce bylo i vedení meziskladu nářadí, běžná korespondence, práce na PC, inventurizace apod. Ve firmě jsem zůstal pět let. Poslední rok byl dost krušný, protože Zetor se dostal do platební neschopnosti a přestal vyplácet mzdy. A tak jsem šel třikrát po sobě se 200 Kč domů. Nadále jsme výplatu dostávali nepravidelně a pouze v malých částkách cca 1500 - 2000 Kč. Má maminka byla rovněž nezaměstnaná. Úspory za chvíli došly a ocitli jsme se v nezáviděníhodné situaci.
Pracovní poměr v a.s. Zetor jsem ukončil z důvodu nevyplácení mezd. Tak jsem se ocitl na Úřadě práce a začal hledat nové místo. Najít nové místo nebylo vůbec lehké. Dalo to spoustu běhání, shánění, mnoho absolvovaných pohovorů a výběrových řízení. Naše finanční situace byla pořád špatná. Po půlroce se mě podařilo sehnat místo instalatéra u fy Montexpo, která sídlila v pavilonu Z v areálu brněnského výstaviště. Šlo o údržbu sociálních zařízení a napojování stánků na vodu a odpad. Občas ještě zavádění vody a odpadu na nějaké stavbě rodinného domu v okolí Brna. Bohužel toto místo bylo jen na dobu určitou a to na tři měsíce. Ve firmě se mě velmi líbilo. Byla zde rodinná atmosféra a v době kdy nebyla zrovna žádná práce jsme se mohli dívat na video. Kluci občas něco uvařili. Měli jsme např. bramboráky, domácí vaječný koňak apod. Měl jsem zde i sliunou mzdu, která činila 10 000 Kč čistého. To nám dost pomohlo v naší tíživé finanční situaci. Bohužel jak už jsem napsal výše, po třech měsících vše skončilo a musel jsem opět hledat nové místo.
Po půlroce jsem sehnal zaměstnání ve fy Carrefour s.r.o. Zde jsem začal pracovat jako pracovník obchodu v úseku mražených potravin. Práce zde spočívala v doplňování zboží. To vše na oddělení čerstvých potravin R15.
Pracoval jsem zde celkem čtyři roky s výjimkou půl roku, kdy jsem byl současně se svou matkou hospitalizován z důvodů zdravotních problémů vzniklých v souvislosti s naší špatnou finanční situací. Naše situace byla tak špatná, že jsme málem přišli o byt (byla v něm policie a zástupci fy Bytasen, která náš dům zpravuje). Při návštěvě našeho bytu na propustku z nemocnice jsme jej nalezli úředně zapečeťený. Vše nakonec dopadlo dobře. Matka dostala 90 000 Kč ze zpětnou splatností, protože měla pozastavený invalidní důchod (cca 2 roky). Sociální pracovníci v nemocnici nám vše pomohli zařídit a tak jsme mohli uhradit všechny dluhy, které vznikly naší tíživou situací.
Po firmě Carrefour jsem ještě krátce pracoval ve fy Spar v oddělení nápojů. Zde se mě moc nelíbilo, protože práce byla málo placená a dosti časově náročná. Po dvou měsících práce ve Sparu jsem nastoupil do stavu nemocných, protože mě byla zjištěna roztroušená skleróza (sclerosis multiplex). Na neschopence jsem byl téměř rok. Po roce jsem dostal plný invalidní důchod, který mám doposud.
Můj život probíhal dále celkem v pohodě. Naše tíživá situace byla vyřešena tím, že jsme oba s mamkou dostali důchody. V důchodu jsem se začal íntenzivněji zabývat svými zájmy. Zakoupil jsem nové klávesy Casio Wk-3000 a začal jsem se na ně učit společně s paní učitelkou Giovanou Spáčilovou, která je velice trpělivá a milá, umí naučit a hlavně nevyčítá každou chybu, ale skutečně trpělivě vysvětluje. Ve hře jsem se postupně zdokonalil. Nyní jsem tak středně pokročilý.
Dále jsem se začal zabývat hudební skladbou. Před dvěma a půl roky jsem tento obor začal studovat na ZUŠ Zbyňka Mrkose na Došlíkové ulici 48 v Brně-Juliánově, pod vedením pana učitele Mária Buzziho.
13.6. 2013 jsem získal bronzové pásmo v III. kategorii skladatelské soutěže, která se konnala v Hrádci nad Moravicí. Od poloviny školního roku 2014 nás skladbu na ZUŠ učí nový pan učitel, který se jmenuje Mdr. Ondřej Jirásek PhDr.
Ještě se věnuji jiným zájmům jako je např.: tvorba tohoto webu, historie, letectví, fitness, plavání, návštěva koncertů atd.
Též jsem začal navštěvovat neokatechumenátní společenství. Neokatechumenát je hnutí v katolické církvi jejímž zakladatelem je Kiko Aurgüello. Toto hnutí vzniklo v šedesátých letech dvacátého století ve slanech okolo Madridu, tedy ve Španělsku, kde se Kiko rozhodl žít mezi chudými, když viděl jejich bídu. Žil tu v primitivním přístřešku jako oni. Tito lidé byli velice chudí a byli proto přinucení krást a věnovat se prostituci. A právě v této společnosti se zrodilo první společenství, když jim Kiko začal vypravovat o Bohu a hrát na ulicích křesťanské písně. Postupně se k němu začali přidávat ostatní lidé, až vzniklo zmiňované první společenství. Jejich víra a prožívání společného soužití bylo tak silné, že když je poprvé spatřila spoluzakladatelka a iniciátorka neokatechumenátní cesty Carmen Hernandezová, nemohla se sama rok pořádně modlit.
Neokatechumenátní společenství je založené na trojnožce: Boží slovo-liturgie-společenství. Cílem neokatetchumenátu je přivést člověka ke zralé víře, lásce jedněmu k druhému a k prožívání společenství ostatních stejně smýšlejích lidí.
Video ze setkání s Kiko Aurgüelem, zakladatelem neokatechumenátu.
Jedna z Neokatechumenátních písní, které zpíváme na společenství, jejichž atorem je Kiko.
Ve Španělsku se Neokatechumenát začal více šířit okolo roku 1964 v období druhého Vatikánského konsilu. Šlo a jde o hnutí duchovní obnovy, započaté druhým Vatikánským koncilem. Ve Španělsku se toto hnutí začalo více šířit, když arcibiskup J.E. Mons. Casimira Morcilla pozval Kika a Carmen evangelizovat do farností po Madridě. Takto došlo k rozšíření Neokatechumenátu do Madriských farností a posléze po celém Španělsku. V roce 1968 byli iniciatoři pozvaní do Říma a usadili se v Borghetto Latino. S povolením J.E. kardinála Angela Dell’Aqua začali první katecheze ve farnostech Naší Paní Najsvětější Svátosti a Svatých kanadských mučeníků. Od té doby uběhlo 45 let od prvního ohlašování a katechezí v těchto farnostech. Od té doby se neokatechumenátní cesta začala šířit po celém světě.
Kongregace pro nauku víry uveřejnila krátkou zprávu, která ocenila činnost a poslání Neokatechumenátní cesty. V roce 2002 schválila Rada pro laiky Statut Neokatechumenátní cesty „ad experimentum“ (takže na dobu pěti roků, s následným přehodnocením). 13. července 2008, dopoledne Papežská rada pro laiky zveřejnila dekret, kterým schvaluje definitívní statut Neokatechumenátni cesty.
Společenství mě dává hodně. Poznal jsem tam pravou naději, lásku a víru. Každý týden můžu dvakrát týdně slyšet Boží slovo, které mě mnohdy velice povzbudí a někdy i pokárá. Je to pravá cesta pro život a přátelství s Bohem a ostatníimi lidmi.
Ve společenství si navzájem všichni pomáháme, když je toho zapotřebí. Je mezi námi opravdové přátelství i když drobné problémy se někdy také vyskytnou, jako snad v každé lidské společnosti.
Musím ještě podotknout, že v naší rodině se udála jedna smutná událost. 25.11. 2011 mě totiž zemřel můj otec na rakovinu ve věku 76 let. Zemřel na LDN v Jindřichově Hradci. Tři roky předtím se totiž přestěhoval ze Šlapanic do Strmilova v Jižních Čechách kde můj nevlastní bratr koupil na hypotéku dům.
Nyní nastupuji do fy BD Tova do zaměstnání, kde budu pracovat při invalidním důchodě, abych si přivydělal trochu peněz. A ještě zde mohu uvést, že jsem si zažádal o svůj vlastní byt a přihlásil se do talentové soutěže IN-JOY Contest Talent, která proběhla v listopadu 2013 na brněnském výstavišti.
Dne 4.8. 2014 mě vyšla v Albatrosu hudba k audio knihám na CD, které budou jako doplněk v tištěných dětských knihách s názvem "Měli Dinosaři blechy?, a Proč má kos žlutý nos?". Knihu "Měli dinosaři blechy?" si můžete zakoupit na eshopu albatrosu na této adrese:
https://www.albatrosmedia.cz/tituly/47833255/meli-dinosauri-blechy/
Vřele doporučuji koupy těchto knih pro Vaše potomky. Knihu "Proč má kos žlutý nos?" si můžete zakoupit zde:
https://www.albatrosmedia.cz/tituly/24102804/proc-ma-kos-zluty-nos/
Pracovní poměr ve firmě BD Tova mě již skončil. Od 1.1. 2015 jsem od Statutárního města Brna, respektive městské části Brno-Židenice dostal přidělený byt 1+kk. Byt se nachází blízko Staré Osady. Takže mám velkou radost.
Cca před rokem jsem rovněž začal spolupracovat jako dobrovolník a člen s organizací "Chuť pomáhat humanitární z.s..", která pomáhá lidem postižených válkou na Ukrajině. Pokud by jste chtěli přispět jakoukoliv finanční částkou, nebo se osobně zapojit do nějakého našeho projektu či donést nějaké věci na námi pořádané materiální sbírky podívejte se na naše stránky http://www.chutpomahat.cz, kde se můžete dozvědět více o našich projektech, zjistit číslo našeho transparentníého účtu, apod. Jakákoliv finanční částka pomůže. Stačí třeba 50 Kč. Vím je to kapka v moři, ale když těch kapek bude více, objeví se najednou celý oceán.
I když média o situaci na Donbase již příliž neinformují, válka stále pokračuje a lidé strádají, především v zimě, kdy teploty mnohdy dosahují třeba i -30°C. Lidé nemají co jíst, protože nefungují bankomaty a ukrajinský stát do těchto oblastí neposílá sociální dávky a důchody, protože všechny zde žijící lidi považuje za teroristy a nehledí na to, že zde žijí i normální lidi, kteří se ničím neprovinili. Není zde práce a lidé proto nemají finanční prostředky. Nejhůře jsou na tom staří a nemohoucí lidé o které se nemá kdo postarat a nikoho nemají za kým by mohli utéct do bezpečnějších oblastí Ukrajiny. Takový lidé zde žijí pod přímou palbou, před kterou, když mohou se schovávají ve sklepeních svých domů a mnohdy i velice dlouho nemohou vyjít ven.
A takovým potřebným lidem se my snažíme pomáhat. Vozíme jim chleba přímo do frontových oblastí. V zimě jsme pro ně vyrábeli v naší dílně kamínka a instalovali je do bytů, opravujeme poškozené domy. Na ukrajinu jsme dovezli 22 tun mouky, kterou jsme dostali darem od firmy Penam. Současně jsme dovezli střešní kritinu na pokrytí střech poškozených domů a dopravily na Ukrajinu mnoho věcí z našich materiálních sbírek. Současně organizujeme pomoc dobrovolníků, kteří pomáhají lidem přímo na místě. Pokud by jste proto měli zájem jakkoliv pomoci nebo se účastnit pomoci přímo na místě, podívejte se rozhodně na náš výše uvedený web na kterém naleznete všechny potřebné kontakty.
Jen pro upřesnění zde uvádím, že spolupráci s organizací Chuť pomáhat jsem bohužel už ukončil od začátku roku 2019. Má spolupráce s touto organizací trvala celkem pět let. Ukončení spolupráce došlo z mé strany kvůli nedostatku času a né proto, že by tato organizace byla nějak špatná. Kdo by nám chtěl pomoci nebo s námi spolupracovat jako dobrovolník a nebo nám přispět jakoukoliv částkou, určitě může. Pomoc na místě i v ČR určitě probíhá a je účelná, takže pomoc této organizaci určitě z vlastní zkušenosti doporučuji. Tak to je zatím vše.
Video z cafe Prah ve Vaňkovce v Brně
Video z tábora bezpečí 2022, který pořádá Chuť pomáhat pro dětí z frontových oblastí Ukrajiny
Babičky ve válce na Ukrajině
Koncem roku 2017 jsem si podal příhlášku na Masarykovu univerzitu zde v Brně na obor Hudební věda a po úspěšném absolvování příjmacích zkoušek před
letními prázdninami 2018, jsem v září tento obor začal také studovat. Bohužel jsem VŠ nedokončil, jelikož mám spoustu aktivit zde popsaných a jěště musím často někam stále chodit, třeba i celý den, kdy vyjdu v 7.00 hod a vrátím se třeba v 21.30 hod. Nebyl z tohoto důvodu dostatek času a příležitostí učit se na zkoušky, které proběhly v lednu 2019, pro mě z výše uvedeného důvodu neuspěšně a byl jsem z univerzity vyřazen, což je sice škoda, ale budu si studovat sám. Mám všechny studijní materiály, které nám zaslaly vyučující stažené z informačního systému školy, takže není problém dále si studovat sám podle času a mých možností, bez časového presu, který panuje při přípravě na VŠ. Takže tak.
Spolupráci s organizací Chuť pomáhat, už jsem bohužel ukončil. Od polovice prosince 2019 jsem zaměstnán na zkrácený úvazek ve firmě Workpoint, která se zabývá výrobou pomůcek pro zdravotnictví. Chodím tam v pondělí až středa od 12.00 do 16.00 hod. Vydělám si zhruba něco kolem 4000 kč za měsíc, podle toho kolik hodin v měsíci odpracuji. Jak kdy. Dle počtu odpracovaných hodin v měsíci. Mám 110Kč na hodinu + prémie. K důchodu je to dobrý přivýdělek. Není to sice moc peněz, ale mě to úplně stačí a také se dostanu mezi lidi. Člověka také těší že si přivydělá svou vlastní pílí a prací. Jak je to napsáno v Bibli. Kdo nepracuje ať nejí!
Také jsem zaslal v květnu 2020 do skladatelské soutěže Opus Ignotum do Opavy svou skladbu s názvem "Prší, prší"a také jsem se se svými pěti skladbami přihlásil do talentově soutěže pořádané rádiem (jméno rádia jsi již bohužel nepamatuji), které sídlí v Praze. Výsledek první soutěže by měl být v září 2020. Z druhé soutěže mě bude rádio kontaktovat na můj email nebo mobil.
Již jsem obdržel výsledky skladatelské soutěže Opus Ignotum 2020 emailem. Bohužel jsem se neumístil. Ale nevadí. Důležité není vyhrát, ale zůčastnit se.
V roce 2021 jsem se opět účastnil skladatelské soutěže Opus Ignotum v Opavě s dvěma skladbami s názvy "Svět plný krás" a "Svěží klavír", ale opět jsem se nijak neumístil. Je tam velká konkurence a lepší skladatelé než jsem já. Ale skladby jsou snad pěkné. Můžete si je poslechnout na odkaze v menu vlevo na stránce pod názvem "Mé skladby".
Bohužel mám špatnou zprávu!!! V roce 2021 nám zemřel majitel fy Workpoint Mgr. Štodl, kandidát na prezidenta. Fy kvůli nedořešenému dědictví převzala na dobu jednoho roku fy JNPL s.r.o. něž se toto dědické řízení dořeší. Tato nová fy , která nás převzala na nás ovšem spáchala podvod i díky jednatelce této fy pí. Novotné, tím, že po nás vylákala předem 4 500 000 Kč za služby, které pro nás uvedená firma měla provést a vůbec je neprovedla a následně dostala většina zaměstnanců poštou výpověd' z důvodů nadbytečnosti s dvouměsíční výpovědní lhůtou s odstupným, bez projednání se zaměstnanci s odůvodněním, že fy Worpoint s.r.o nesplnila svůj závazek o jednom roce spolupráce s JNPL s.r.o. a z důvodu nečinnosti bývalého Workpointu, což je ovšem nesmysl, protože uplynulo teprve třičtvrtě roku od převzetí Workpointu s.r.o. fy JNPL s.r.o. Navíc dědické řízení se zpozdilo a není stále dořešeno. Dědicové jsou dvacetiletý klučina a osmnáctiletá dívčina. Situace je složitá!!! Máme právníka, který nám dannou situaci pomáhá řešit. Už byli na všech možných úřadech i u Ombudsmana, ale většinou tam k tomu mají chladný přístup a moc nám nepomohli. Tak a teď přijde 100 postižených zaměstnanců o práci. Někteří platí exekuce. Někteří jsou i nesvéprávní a finance získané prací ve Workpointu potažmo JNPL s.r.o. jim budou jisto-jistě chybět. Jediným řešením dané situace bylo založit novou chráněnou dílnu. Žádost v této věci už je podaná na Úřadě práce. Čekáme proto jak to dopadne, ale už těď víme, že i v případě schválení žádosti nebudou peníze, protože Úřad práce zasílá zpětně přízpěvky na platy zaměstnanců až pět měsíců zpětně od vyřízení žádosti. Nevíme tedy co teď bude a co nás čeká, jestli vyhazov nebo naděje pro pokračování práce.
Nyní budeme ve studiu 21 viz.: http://www.studioskroupova.cz/cs/ nahrávat mou novou skladbu s názvem "Život a činy generálmajora in memoriam DFC Aloise Vašátka". Skladba potom půjde do soutěže "Melodram Fest" na HAMU do Prahy.
Skladbu mě nakonec namluvil a natočil ve svém domácím studiu herec Tomáš Vaňěk, protože Ondřeji Jiráskovi, který je majitelem studia Škroupova se nepodařilo sehnat vhodného herce. Skladbu si můžete poslechnout ZDE. Jěště zde uvádím odkaz na web herce Tomaše Vaňka, kterého můžete znát např. s filmů Gympl, Vejška z role šprta a mnoha jeho zpěváckých vystoupení, účinkování v muzikálech, divadelních hrách apod.
O prázdninách 2022 jsem si udělal rekvalifikační kurz na tvorbu webových stránek u školící firmy NICOM v Brně, který jsem úspěšně zakončil s osvědčením o rekvalifikaci.
Bohužel, jak jsem psal výše naše firma Workpoint s.r.o. se díky výše popsaným i jiným problémům nevyvolaným samotnou firmou, ale vnějšími okolnostmi dostala do platební neschopnosti a zkrachovala. Od 31.11. 2022 máme výpověď z organizačních důvodů s dvouměsíční výpovědní lhůtou, která končí 31.1. 2023, takže hledám nové pracovní zařazení.
Od 1.2. 2023 jsem nastoupil do nového zaměstnání ve firmě AAska Grafik s.r.o., která podniká v poligrafické výrobě. Pracuji v poligrafické dílně.
Tak to je prozatím můj dosavadní způsob žití - můj životopis. Doufám, že se Vám líbil. Budu ho pravidelně aktualizovat, tak jak budou utíkat dny mého života. To je prozatím vše.
