Hudba, historie, letectví

      P-39 Aircobra byl jedním z nejvíce neobvyklých letadel letectva spojených států. Měl totiž motor umístěný v těžišti letadla až za pilotní kabinou. Běžná praxe byla motor umístit do přední části trupu. Toto řešení bylo zvoleno díky zástavbě 37 mm kanónu Corporation do přídě trupu. Kanón střílel dutou osou hřídele. Vrtule pak byla hnána dlohou hřídelí od motoru a procházela mezi nohama pilota. Obsluha tak měla dobrý přístup k mechanismu závěru kanónu. Stroj byl rovněž vybaven tříkolým podvozkem, který byl prvním používaným zařízením tohoto typu u stíhacího stroje.

      Dne 7. října  1937 objednal Air sbor jednu XP-39. Letoun byl připraven a testován v dubnu 1939. Ve stejný měsíc vyrobil Bell 13 dalších letounů pro testování. Mezitím byly provedeny tůzné konstrukční změny na XP-39 s cílem zlepšit výkon. Jednou z těchto změn bylo odstranění turbodmychadla, čímž byla snížena efektivní operační výška. V srpnu 1939 byla nařízena výroba 80 ks P-39. Před výrobou prvních z nich objednala letoun Francie. Když byla Francie v roce 1940 poražena, převzala letouny britská nákupní komise.
      Bell P-39C začal byt vyráběn v lednu 1941 a o šest měsíců později se první Aircobry dostaly do Anglie. Britové chtěli objednat 675 letadel, ale pro zklamání z bojů objednávku zrušili.
      Když Japonsko zaůtočilo na USA byly Curtiss P-40 a Aircobra hlavní americké pozemní stíhací letouny. První bojová akce Aircober proti japoncům se udála v dubnu

1942. Aircobra nikdy nebyla dobrá v boji a to paradoxně díky umístění motoru. Byla ovšem dobrá při útoku na pozemní cíle. Bylo vyrobeno 9560 letadel z nichž přibližně polovina šla do Ruska v rámci Lend-Lease programu. Šlo o téměř 5000 letadel. První P-39 Aircobra byla dodány z Británie. Po urychlených pozemních a letových zkouškách se sovětská vláda dohodla o dodání velkého množství Aircober. Mezi lety 1942 a 1944 přiletělo asi 2600 P-39 z Fairbanksu na Aljašce. Dalších 2000 ks bylo dodáno do Íránu, zde byly sestaveny a zkontrolovány a přeletěli na sovětské základny na východ od Kavkazu. Většina ze 4600 ks Aircober dodaných do Sovětského svazu, byly vysoce vyvinuté modely Q. Mnohým z nich chyběly dva 50 mm kulomety v obou polovinách křídel, což bylo na Sovětskou žádost.
      První letadla jsou k dispozici na podzim roku 1942 a v následujících měsících je k dispozici čím dál tím víc Aircober. Ruské letectvo nasazovalo na P-39 nové i zkušené stíhací piloty, kteří byly zařazeni do stíhacích pluků ze tří letek po dvanácti letadlech v letce.

      Hlavním posláním pilotů byla podpora Rudé armády. Nejčastějším úkolem Aircober bylo krytí nebo ochrana pozemních cílů. To představovalo hlídkování nad konrétní formací Rudé armády. P-39 pověřené tímto úkolem měli zabránit proniknutí bombardérů a doprovodných stíhaček do této oblasti. Dalším úkolem pro Aircobry byl doprovod Il-2 Šturmovik nebo Pe-2 k útoku na německá vojska a zařízení. V této úloze byly Aircobry použity k ochraně před německými stíhačkami nebo k potlačení německé protiletadlové obrany. Třetí mise byl průzkum a to jak vzdušný tak pozemní. Čtvrtou misí byl "volný lov", při němž dvojice sovětských zkušených stíhačů prováděla hluboké průniky do německého vzdušného prostoru a ničila vzdušné a pozemní cíle. Pátou misí byl pozemní útok jako např. na koncentrace vojska, silniční konvoje a letiště. P-39 se na východní frontě uplatnil o mnoho lépe než na západě. Bylo to dáno jiným druhem bojového nasazení i zkušenými piloty zvyklými na některé záludnosti letových vlastností sovětských stíhaček, které měla i Aircobra.

Hlavní technické údaje Bell P-39D Aircobra: