Václav Havel známý neznámý
Václav Havel
[5.10.1936]
Václav Havel se narodil v Praze roku 1936, ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině.
Jeho dědeček postavil pražský Palác Lucerna, jeho strýc založil Filmové studio Barrandov.
Byl členem Junáka v letech 1947-1949. Po komunistickém puči v roce 1948 nebylo umožněno Václavu Havlovi po ukončení základní školy dále řádně studovat. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a večerně studoval gymnázium. Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto krátce studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pracoval jako jevištní technik (nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí) a dálkově studoval dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). V roce 1964 byla uvedena jeho první hra Zahradní slavnost. V roce 1964 se Václav Havel po osmileté známosti oženil se svou první ženou Olgou Šplíchalovou, která jej provázela těžkými životními zkouškami.
Během Pražského jara působil Havel v Klubu nezávislých spisovatelů a Klubu angažovaných
nestraníků. S nástupem tzv. normalizace, která následovala po potlačení Pražského jara 1968 vojsky Varšavské smlouvy, musel opustit divadlo. V roce 1975 založil samizdatovou strojopisnou
ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice. Soustavně vystupoval proti politické represi.
V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Gustavu Husákovi a vyvrcholením této činnosti bylo publikování Charty 77 v lednu roku 1977. Tyto politické aktivity jej stály 5 let života strávených ve vězení. Mezinárodní lidskoprávní organizací Amnesty International byl adoptován jako tzv. vězeň svědomí.
V listopadu 1989 se Václav Havel stal vedoucím představitelem "Sametové revoluce" a 29. prosince 1989( v den mých36 narozenin) byl komunistickým Federálním shromážděním zvolen po 40 letech prvním československým nekomunistickým prezidentem. Jím zůstal i v době rozpadu Československé federace a z prezidentského úřadu odešel až po svém celkově třetím funčním období 23. února 2003. V roce 1997 se po smrti své první ženy Olgy oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. Zatímco v Česku Havlova popularita během doby prezident- ského úřadu spíše klesala, renomé v zahraničí to nijak neovlivnilo. Havel zůstal
určitou ikonou boje za svobodu a demokracii, opakovaně byl navržen i na Nobelovu cenu míru.
Bohužel se tak nestalo.
Můj odkaz Vaškovi(snad mu tak mohu říct)
VÁCLAV HAVEL
1/ Kdo je to vlastně Václav havel?
Proč národ naději v něj vkládá?
To proto když jiní mlčeli,
on nastavoval záda.
2/ Za práva lidu,nepřestal se bít,
ani když vězení mu hrozilo.
A svobodně směl prvně promluvit,
když Václavské náměstí ožilo.
3/ Lid s důvěrou se k němu obrací,
ctí jeho a tím i svoje práva.
To tím, že demokracie se navrací
a svobodně se názor provolává!!!
4/Velké je přání všeho poctivého lidu.
Aby stanul Havel na Hradě!!!
On si to zaslouží,za to co pro nás dělá,
aby se nám žilo,jako v rajské zahradě.......
VÁCLAV HAVEL PREZIDENT LIDU
Václav Havel, světoznámý český dramatik a politik, muž, který se stává po listopadových událostech roku 1989 prvním nekomunistickým prezidentem Československa a po jeho rozdělení v roce 1993 pak prvním prezidentem České republiky, přichází na svět 5. října roku 1936 jako syn významného pražského podnikatele (spolumajitele Podniků bratří Havlů).
V mládí se Václav Havel učí chemickým laborantem, poté při zaměstnání vystuduje gymnázium (maturuje v roce 1954) a v roce 1955 zahajuje studia na Ekonomické fakultě ČVUT v Praze – v roce 1957 ale studia ukončuje a ve stejném roce nastupuje dvouletou prezenční vojenskou službu.
Po jejím skončení Havel pracuje jako jevištní dělník pražského Divadla ABC (1959-60), poté odchází do dalšího pražského divadla Na Zábradlí, kde působí jako dramaturg a asistent režie, a to v letech 1960-68. Při zaměstnání přitom studuje dramaturgii na pražské DAMU – absolvuje v roce 1966. Literárně působí v těchto letech, od roku 1965, v časopise “Tvář”, a to až do jeho zákazu v roce 1969.
V roce 1967 Havel přednáší zásadní projev na IV. sjezdu svazu spisovatelů – ve svém projevu kritizuje diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod v Československu komunistickým režimem, o rok později se pak Havel stává (do jeho zákazu v roce 1969) předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů.
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy je v roce 1968 donucen odejít z divadla Na Zábradlí, další léta se pak živí převážně v dělnických profesích, např. v roce 1974 pracuje jako dělník v pivovaře v Trutnově, zároveň se věnuje autorské tvorbě a občanským aktivitám, je přispěvatelem mnoha samizdatových periodik (např. ilegálních “Lidových novin”).
V roce 1977 Václav Havel spoluzakládá Chartu 77 a stává se jedním z jejích prvních signatářů a mluvčích.
Ve stejném roce je pak Václav Havel za svoji “protistátní” činnost poprvé komunistickým režimem uvězněn (leden – květen) a odsouzen k podmíněnému trestu. V lednu roku 1978 následuje další Havlovo věznění, končící propuštěním bez soudu.
V letech 1978-79 je Havel v domácím vězení – poté je zatčen a za podvracení republiky odsouzen (společně s P. Uhlem, J. Dienstbierem, O. Bednářovou, V. Bendou, D. Němcovou) na čtyři a půl roku vězení – propuštěn je až v roce 1983 zde zdravotních důvodů.
V lednu roku 1989 je pak Václav Havel zatčen za přípravu a účast na tzv. Palachově (viz Palach, Jan) týdnu a odsouzen na devět měsíců nepodmíněně, po odvolání je mu pak trest snížen a nakonec je Havel v květnu podmínečně propuštěn.
V červnu roku 1989 pak Václav Havel iniciuje vytvoření petice Několik vět.
V době listopadových událostí roku 1989 se stává Václav Havel vůdčí osobností opozice, jedná s představiteli komunistického režimu o obnově demokratického zřízení v Československu – je spoluzakladatelem a vůdčí postavou Občanského fóra, na jehož návrh je pak po abdikaci prezidenta G. Husáka (viz Husák, Gustáv) 29. prosince roku 1989 zvolen (nutno dodat, že komunistickým) Federálním shromážděním prezidentem Československé socialistické republiky – v čele Československa, nyní již České a Slovenské Federativní Republiky, pak Havel zůstává i po prvních československých demokratických volbách, když je novým parlamentem 5. července roku 1990 potvrzen v prezidentské funkci.
O dva roky později, 20. července roku 1992, pak Václav Havel na prezidentský úřad, v souvislosti s rozdělením Československa na Českou republiku a Slovensko, abdikuje.
26. ledna roku 1993, po vzniku samostatné České republiky, se pak Václav Havel stává jejím historicky prvním prezidentem – v roce 1998 je jím pak zvolen opět, ve své funkci pak působí až do začátku roku 2003, kdy musí odejít – podle české ústavy smí být český prezident ve své funkci maximálně dvě pětiletá období. Po Havlově abdikaci je pak v dramatické volbě druhým prezidentem České republiky zvolen V. Klaus
Jako umělec začíná Václav Havel tvořit již na konci padesátých let 20. století, kdy se stává spoluautorem několika dramat – s K. Bryndou píše hru “Život před sebou” (1959), s I. Vyskočilem “Autostop” (1961), s M. Macourkem >”Nejlepší rocky paní Hermanové” (1962).
První samostatnou Havlovou divadelní hrou je pak “Zahradní slavnost” (1963), satirická groteska, jejímž ústředním tématem je vztah člověk-systém-lidská identita.
I další Havlovy divadelní hry jsou psány v podobném duchu, vzhledem k Havlovým politickým názorům jsou ale častěji uváděna v zahraničí, doma jen zřídka – ještě v šedesátých letech vznikají díla “Vyrozumění” (1965), “Ztížená možnost soustředění” (1968), rozhlasová hra “Anděl strážný” (1968) a televizní hra “Motýl na anténě” (1968).
V sedmdesátých letech pak Havel, bez naděje na možné uvedení svých her v Československu, píše hru “Spiklenci” (1970), následuje slavná Žebrácká opera” (1972), “zlidovělá” “Audience” (1975), kde opilý sládek chce po Vaňkovi, aby mu “přived tu Bohdalku…”, “Vernisáž” (1975), “Horský hotel” (1976) a “Protest” (1978).
V osmdesátých letech pak vznikají Havlovy hry “Chyba” (1983), “Largo desolato” (1984), “Pokoušení” (1985), “Asanace” (1987) a “Zítra to spustíme” (1988).
Z Havlovy tvorby nedramatické lze pak jmenovat jeho sbírku typogramů “Antikódy” (1964) a knihu, zabývající se dílem J. Čapka “J. Čapek, dramatik a jevištní výtvarník” (1964).
Pozoruhodná je pak Havlova kniha “Dopisy Olze” (1983), soubor Havlovy korespondence z vězení manželce Olze (mimochodem, Václav Havel je dvakrát ženatý, po smrti Olgy se v devadesátých letech žení s herečkou D. Veškrnovou).
Havlova tvorba publicistická je přinejmenším stejně obsáhlá jako tvorba dramatická – shrnutí Havlovy publicisté tvorby z let 1969-79 vychází jako kniha “O lidskou identitu” (1984), přehled života díla V. Havla a jeho názorů do poloviny osmdesátých let 20. století pak podává kniha “Dálkový výslech” (1986), rozhovor s K. Hvížďalou.
Významným je pak též Havlův esej “Moc bezmocných” (1990) a úvahy “Letní přemítání” (1991).
Kruh se uzavírá/splněný poslední sen
Každý režisér má v oblibě jinou fázi pracovního procesu – přípravu, zkoušení s herci, vlastní natáčení, práci ve střižně. Která fáze nejvíce bavila a uspokojovala režiséra Václava Havla?
„Nejvíc mne asi bavilo to, co je koneckonců nejdůležitější, totiž samotné natáčení,“ přiznává Václav Havel. „U toho mne jen znervózňovala délka přípravy každého záběru. Byl jsem sice obklopen skvělými profesionály, kteří nepromarnili ani minutu, nicméně člověku, který na to není zvyklý, vadí trochu to neustálé čekání na okamžik, kdy bude vše připraveno k samotnému točení. Film přitom – aspoň u mne to tak bylo – člověka natolik pohlcuje, že si nemůže to čekání krátit například četbou nebo sledováním televize nebo debatami o jiných věcech. Také nebylo pro mne jako člověka až úzkostlivě odpovědného příjemné, že to stojí mnoho peněz a že je třeba kvůli tomu i kvůli mnoha jiným věcem, jako například kvůli smluvním závazkům herců, přesně dodržovat natáčecí plán. Byli jsme sice hotovi dřív, než bylo plánováno, ale ta nejistota, zda to stíháme, mne dost zneklidňovala.“
K pohybové spolupráci přizval režisér i předního světového choreografa Jiřího Kyliána. „Mít tu možnost spolupracovat s těmi nejnadanějšími herci, kteří se v České republice vyskytují, je něco úžasného! Byl to pro mne velký svátek,“ říká Jiří Kylián a dodává: „Setkáni s Václavem Havlem a možnost být v jeho blízkosti, povídat si s ním o životě a umění, je jedním z největších zážitků mého života. Jeho režijní pokyny byly vždy velmi přesné a já jsem se jenom snažil je co nejvěrohodněji realizovat.“ Václav Havel také na Kyliánovu adresu nešetří pochvalami. „Ta spolupráce byla skvělá. Věděl přesně, co chce, uměl to jasně a rychle sdělit, suverenita se u něj snoubila s laskavostí. Škoda jen, že jsme si nemohli té spolupráce užít víc.“ Přitom připravil světoznámému choreografovi k řešení situaci, kdy část ryze činohereckého ansámblu vystupuje i ve velké taneční scéně. „Snad je to trochu kuriózní, ale když mi bylo 19 let, tak jsem spolupracoval s herci Činoherního Klubu na hře Na koho to slovo padne v režii Jana Kačera. To byl tehdy pro mne také velký zážitek,“ vzpomíná Jiří Kylián. „Takže touto spoluprací s Václavem Havlem na jeho filmu Odcházení se vlastně tento kruh uzavírá…!“
Před natáčením Václav Havel řekl, že pokud se film nepovede, bude první, kdo to pozná a pak ho zavře do trezoru, vrátí sponzorům peníze a nedovolí jej uvést. Protože vše směřuje k premiéře, tento „krizový scénář“ určitě nehrozí. Řada režisérů se však přiznává k tomu, že mají tendenci do poslední chvíle film vylepšovat a ještě při premiéře by jej chtěli změnit. Potýkáte se také s tímto pocitem nejistoty, a nebo jste s konečným tvarem filmového Odcházení zcela spokojen? „To s tím trezorem byla samozřejmě nadsázka nebo jakýsi položert. Ten film nezakážu, snad bych na to ani neměl právo, ale zvědavý na ohlasy pochopitelně budu. Budou-li příznivé, zaraduji se, že má veřejná kariéra nekončí a nevrcholí výbuchem, nebude-li to úspěšné a roztrhá-li to kritika, řeknu si, že lidi potkávají horší věci, než že se jim nepovedlo natočit dobrý film,“ říká Václav Havel.
TAKOVÝ BYL VAŠEK VE SKUTEČNOSTI /Jaký zůstane ve vašich srdcích???