Altair Ibn-La'Ahad, Ezio Auditore da Firenze a Desmond Miles. Tři asasíni, kteří nás provázeli sériíAssassin's Creed, se měli ve dvou a třičtvrtém dílu Assassin's Creed II dočkat rozuzlení svých příběhů. I když v Desmondově případě šlo spíše o vyjasnění dalších neznámých a posunutí děje vpřed. Arabský a italský asasín jdou ale do akce opravdu naposledy a své vražedné akce tedy rozjíždí naplno a bez lítosti. A nejen vražedné.


Dělat třetí díl druhého dílu je věc velmi ošemetná. Je třeba zachovat svěžest, ale zároveň přijít s něčím novým a nenechat se lapit do tenat stereotypu. Osobně jsem moc nevěřil, že to Revelations dokáže, nicméně, ač s drobnými výhradami, či spíše poznámkami pod čarou, se to velmi úspěšně daří. Ne, že by hra přišla s něčím zlomovým, ale opět o krůček dál rozvíjí celý systém, který se od původního Assassin's Creed výrazně proměnil.

Retrospektiva v retrospektivě retrospektivy

Ačkoliv se hovoří o třech hrdinech, opět je jasnou jedničkou Ezio. Do jeho vzpomínek se musí ponořit Desmond, který je momentálně ve stavu psychicky více než roztroušeném a musí v Animu posbírat paměť předků, aby se nerozptýlila úplně. To nás ale zas tak moc nezajímá. Přiznejme si, že jde opět hlavně o historické reálie. A tedy nás hra opět vede k Eziovi, který vyměnil havraní čerň vlasů za stříbřitou barvu a víc než kdy jindy působí unaveně. Tedy v dialozích, jinak je to pořád jura, který vesele vráží všelijaké ostré předměty do hekajících nepřátel.

Ezio sám však cítí, že mu ubývá sil a snaží se vyřešit poslední tajemství, která má skrývat Altairova knihovna v Masjafu. K ní ovšem vede pět klíčů, které se snaží dostat Templáři, jejichž moc i přes dobytí Konstantinopole nebyla zlomena. Naopak, jejich byzantská frakce stále operuje na území Konstantinopole (teď už Istanbulu) a kromě boje s Asasíny se chystají i...

Dále nelze pokračovat, to už bych zabíhal do příliš jemných detailů velmi dobře odvyprávěného a poskládaného příběhu. Dokonce si dovolím říci, že ze všech her v sérii je tenhle z hlediska politiky nejkomplexnější, a pokud nedáváte pozor, mohou vám rychle uniknout různé důležité vztahy a vazby. A věřte mi, byla by to škoda, protože Revelation je vynikající edukativní software, který vám může objasnit to, co naše školní osnovy vulgárně zjednodušují.

Politika věda je, má však cenné výsledky... a dopad na vyprávění

Ačkoliv přijíždí Ezio do nejkrásnějšího města světa (opravdu, tohle je prostě bez debat, reálný Istanbul krade srdce a už je nevrací viz článek) s cílem najít Altairovy pečetě, velmi rychle je zatažen do mnohavrstvého mocenského boje. Do místních událostí jej svižně zasvětí šéf místních asasínů Jusúf Tazím, jeden z největších sympaťáků série. Opravdu se vyplatí mu naslouchat, protože jinak budete jen běhat za terčíky a zabíjet lidi, a přitom nebudete vědět proč. A to by byla obrovská škoda, protože tvůrci si dali s vykreslením historického pozadí vskutku záležet.

Rozkrývá se tu boj Byzantských Templářů s Asasíny i s Osmany a zároveň se rozjíždí zákulisní politika samotného sultanátu. Ezio se dostane rychle do kontaktu s princem Sulejmánem, který se shodou okolností dostal na mocenském žebříčku právě na post prince, ač se s ním nepočítalo. A do toho je zde poslední z královské linie byzantských vládců, spory mezi vnitřními frakcemi uvnitř janičárů a tak dále a tak dále. Je skutečně potěchou sledovat líčení oněch klíčových událostí, které určily běh velké části světa na další de facto staletí. Zároven můžu uznale pokývat nad tím, jak moc se tvůrci do dějin ponořili, a jak autenticky je propletli se smyšlenými osudy svého universa.


A co chudák pozapomenutý Altair? K němu se dostáváme jenom v krátkých sekvencích, které Ezio odemyká skrz pečetě. Musím zkonstatovat, že na těchto nedlouhých, ale působivých misích je vidět, jak mohl první díl vypadat, či spíše, jak moc se celá série posunula. Nejde ani tak o tradiční zabijácké sekvence, spíše tvůrci až filmovým a působivým způsobem vypráví, co vedlo k syrskému schizmatu v řádu, co se dál dělo s Altairem a jeho syny a dodávají tak postavě konečně hloubku. Skutečně, těch pár misí udělá z Altaira konečně postavu s osobností, ne jen vágně načrtnutého arogantního zabijáka. Tyhle mise ocení hlavně ti, kteří se do příběhu Assassin's Creed noří i mimo hry, protože jim to doplní celkem důležité kousky skládačky.

Mám to na háku, ač vše kolem bouchá

Samotný příběh však další hru ze stejného ranku, jako byli její předchůdci, utáhnout nemusí. Proto je třeba přijít s novinkami v hratelnosti. Jsem si jist, že jejich přijetí bude rozporuplné, ale osobně jsem přístup hry "používej, co chceš, a jak chceš" uvítal. Jusúf vám brzy předvede vylepšení klasické čepele - hákovou čepel (hookblade), díky které máte delší dosah při skocích, což mění vaše vnímání prostoru. Najednou doskočíte tam, kam máte naučeno, že nedosáhnete a hra toho velmi často využívá.

Čepel jde používat i v boji, obzvláště potřebné jsou speciální pohyby, kdy protivníka přeskočíte pomocí háku. Mnohokrát se vám to vyplatí, protože ač nepřátelé stále útočí „tupě“ (ona by ale hra byla jinak nehratelná) po jednom, někteří protivníci vám prostě dokáží ve větším množství zavařit. A pořádně. Jasnou jedničkou jsou janičáři, protože jsou rychlejší než vy, ustojí i protiútok a když chtějí, vytáhnou z rukávu pistoli. Když jich máte na krku pět, šest, už je to problém. A v jednu chvíli jich po vás jde asi čtyřicet.

Mimochodem, teď už po vás málokdo hodí kámenem. Mnozí strážní mají muškety a rána jimi opravdu bolí. Proto má Ezio, i přes svou jasnou nadvládu na bitevním poli občas problém s tím, že se prostě nechá ustřílet. Celkem nenápadně se tvůrcům podařilo přidat do hry trochu větší výzvu, aniž by narušili koncept Ezia jako špičkového zabijáka, kterému není rovno. Samozřejmě, i tak většinu normálních střetů na ulici vyřešíte velmi rychle.

Teoreticky tak nemusíte vůbec používat další novinku - bomby. Osobně jsem se s nimi učil docela dlouho, než jsem zjistil, že je skutečně nemusíte používat. Klidně jděte cestou čepele, kuše, pistole, nožů, jedu... co vás napadne. To je ona volnost v hraní. Je jen na vás, co si zvolíte. Nicméně, pokud si chcete s bombami zahrávat, čeká vás spousta zábavy.

Volíte tři druhy ingrediencí, které měníte dle potřeby a vymýšlet jde opravdu spousta věcí. Kouřové clony, jedovaté oblaky, smrdící bomby i smrtící, miny, zvukové bomby, zastrašující bomby... Kombinací je opravdu hodně. Volíte i dobu detonace, rozsah poškození a další nuance a vlastnosti. Navíc, velká část úkolů má nepovinnou část, která před vás staví podmínky, k nimž často potřebujete bomby. Na odlákání protivníků, jejich oslepení atd. Hra vás tedy opět netrestá za to, že nepovinnou část nesplníte, jen dostanete do finálního verdiktu 50% synchronizace a ne 100%.


Přejdeme na městskou válku a kontrašpionáž

Dalším nepovinným prvkem je boj o nadvládu nad Istanbulem. Templáři a Asasíni se přetahují o území, jejichž středem jsou doupata. V daných územích po vás jdou Templáři hned (jinak jsou osmanské stráže tolerantní, když neděláte nepořádek, jako třeba běhání po střechách nebo zabíjení lidí), ale když zabijete velitele, můžete si území zabrat a svěřit jej jednomu ze svých mistrů Asasínů. Tady navazujeme na metody Brotherhoodu: opět rekrutujete nové asasíny, můžete je posílat jak ve městě na protivníka, tak v rámci misí po Středomoří, kde bojujete o nadvládu nad městy. Z toho vám pak plynou nejrůznější bonusy.

Každá vaše akce, která není diskrétní, na vás ale přitáhne pozornost Templářů v dané oblasti. A když překročíte únosnou mez, hrozí, že dojde k útoku na jedno z vašich doupat. V tu chvíli se hra přepne do prostého Tower Defense, což možná zní děsivě, ale ve skutečnosti tento princip funguje překvapivě dobře. Postupně odemykáte nové jednotky, v boji si cvičíte Asasíny a celý boj o Istanbul získává celkem reálný rozměr. Ale opět platí, že se můžete na celý tento motiv vykašlat a jít jen po příběhových misích.


Jaký si to uděláš...

Osobně celou tuto postupnou transformaci přímočaré akční adventure z prvního dílu na něco mnohem komplexnějšího v Revelations oceňuji. Je to vlastně akce, doplněná o silné RPG prvky a trochu té strategie. S velkou radostí jsem rekrutoval nové členy. Obzvláště, když měli nějaký příběh za sebou, protože jim to hned dodalo jistou osobnost. O to víc pak bolela jejich ztráta. Musíte (nebo nemusíte) uvažovat o tom, zda si můžete nechat poslat někoho na misi nebo jej budete potřebovat pro svou vlastní misi.

Stejně tak celková renovace obchodů, která supluje vylepšování vlastního města, přináší do celkové skládačky další nenucený prvek. Jednoduše platí, že hrajete to, na co máte chuť. Můžete se snažit ovládnout Středomoří, můžete se omezit jen na Istanbul, můžete plnit výzvy v různých gildách, hledat poklady atd. Pokud pojedete jen příběhovou linii a budete všechny tyto prvky ignorovat (včetně zábavného hraní si s bombami a minami), hra vám zabere zhruba patnáct hodin. Ale pokud se vrhnete na vše, klidně vám ukradne čtyři desítky hodin života ani se vás nezeptá.


Krásy města na hranici kontinentů

Hlavní hrdinové vlastně nejsou tři, ale čtyři. Nesmím zapomenout na dějiště hry - Instanbul. Tvůrci mě velmi potěšili jeho věrným ztvárněním. Domy nesou typické prvky osmanské architektury a význačné památky se podobají reálným předlohám. Byl jsem doslova okouzlen tím, že palácový komplex Topkapi je ve hře ztvárněn v poměru 1:1 až do poslední budovy. Stejně tak člověka potěší věci, jako že Galata skutečně stoupá od moře výš a výš, a kdo ve městě byl, ví, jak se při stoupání na ni člověk zadýchá.

Opravdu musím tvůrcům zatleskat za velmi přesnou repliku dobového Istanbulu. Ano, Velký bazar je možná v reálu ještě větší, ale to už by z něj byl ve hře labyrint pro Minotaura. Když se pak přesunete do jiné lokace, jejíž jméno vám raděj neprozradím, byť se o něm mluvilo velmi často v propagačních materiálech, hned se vám začne po tom úžasném výhledu stýskat. A když se nebudete rozplývat nad exteriéry, vyrazí vám dech megalomanské zpracování některých jeskynních komplexů, jako je třeba ten (vskutku monstrózní) pod Galatskou věží.


Matrix a městečko Palermo

Revelations nepřináší nic zlomového. Přináší ale několik malých, několik větších, ale celkově potěšujících novinek, které mnozí ocení. Navíc se hra velmi dobře zaštiťuje kvalitním, byť občas příliš komplěxně vyprávěným, příběhem. Kapitolou samou pro sebe jsou pak další dva „módy“, kteréRevelations nabízí. Tím prvním je Desmondovo putování jádrem Animu, kde sbírá vlastní vzpomínky. Ani mě tak nezajímal jeho příběh, jako mne zaujalo kyberpunkové zpracování celého prostředí s řadou puzzlů, které sledujete, a to pozor, z pohledu první osoby. Skoro by člověk řekl, že při tvorbě těchto sekvencí byli vývojáři pod vlivem psychotropních látek.

No a pak je tu multiplayer. Ten prošel lehkým, ale v konečném důsledku potěšitelným, faceliftem. Pořád je to ta samá hra, o jaké jsme vám už psali a je zbytečné opakovat již řečené, když jsme principu věnovali celý článek. Důležité je konstatování, že jsou do hry začleněny i bomby a dva nové módy, které se zdají být životaschopné. Nicméně, v tomto typu multiplayeru skutečně nedokážete posoudit, zda některé nové prvky nezpůsobí vychýlení rovnováhy za tři, čtyři dny hraní. To je otázka spíše tří, čtyř týdnů. Každopádně jde ale stále o takový samostatný přídavek, který si své fanoušky najde. Svědčí o tom fakt, že už nyní jsou servery sympaticky zaplněné, jak tomu bylo i uBrotherhoodu.


Podtrženo, sečteno a ještě jednou podtrženo, Revelations je velmi důstojné, na obsah bohaté a zábavné završení jedné éry značky Assassin's Creed. Jde hlavně o definitivní uzavření Eziova osudu, ale hra se zároveň sympatickým způsobem vrací i k Altairovi a napravuje některé hříchy z první hry. Je skutečně jen na vás, co si zvolíte jako svou cestu a cíl, jak si přebohatý obsah užijete. Prostoru na seberealizaci je tu mnoho a hra vás sympaticky do ničeho nenutí.