Horská farma 2
Měsíc utekl jako voda a Anežka opět čekala na nádraží. Vlak zastavil se skřípěním, a protože mnoho lidí sem nepřijelo, uviděla Michala a tu jeho nádheru téměř okamžitě. Na Elizabeth bylo poznat, že neví příliš dobře, do čeho jde. Měla na sobě ne příliš pohodlné, ale padnoucí rifle a tričko s velkým výstřihem. Když za nimi Anežka přišla, Elis si ji změřila pohrdavým pohledem a pozvedla obočí. „Tak takhle ten náš Michálek trávil prázdniny, no, nic moc, myslela jsem, že má lepší vkus,“ pomyslela si.
Anežka na Elisin odpor reagovala úsměvem. Takhle mačka z města by v horách sama nepřežila ani přes víkend. „Tohle všechno je vaše?“ Ptala se nevěřícně. Okolo Michala a Elizabeth se rozkládaly dva kufry, tři vcelku velké tašky a jeden velký batoh na hory.
„Ne, že bych to sem brát chtěl, že Elis,“ poznamenal Michal vyčítavě.
„Takže, kam půjdeme?“ Elis jeho poznámku očividně ignorovala a ani nehodlala zvedat ty kufry ze země.
„Takže než půjdeme, vem si jednu tu tašku a do ní jen to nejnutnější, protože předpokládám, že tohle všechno sama nést nechceš a nikdo - ani já, ani tady náš věrný kamarád - ti to tahat nebude.“
„Michálek se mi o to rád postará, že zlatíčko,“ přitulila se k němu a políbila ho.
„Jako vždy,“ opět neochotně odpověděl Michal, ale polibek jí oplatil.
„Takže to uděláme následovně, vy moje hrdličky, jestli si, Elizabeth, do půl minuty nesbalíš to nejnutnější, nechám ti to tady na nádraží schovat a nahoru půjdeš bez věcí,“ upozornila Annie a začala nahlas odpočítávat vteřiny.
„Zlatíčko, řekni, že si ze mě dělá srandu,“ rozhořčeně vybuchla Elis a nechala si na nos spadnout drahé sluneční brýle. „Nejsem tady proto, aby mi nějaký chudák říkal, co mám dělat!“
„Dvacet sekund…“
„Hele Elis, ona to myslí fakt vážně, tak vem si jednu z těch tašek a moc neprotestuj,“ pokusil se vyjednávat Michal.
„Ani omylem, takováhle nula mi nebude nic přikazovat, tss,“ Elis opravdu nabubřele překročila tašky a vydala se okolo hlavní budovy.
„Pane Novák, mohl byste to tu někam schovat? My se sem za pár dnů vrátíme,“ obrátila se Anežka na jednoho ze zaměstnanců železnice. S úsměvem přikývl.
Následovali Elizabeth okolo budovy a vydali se z vesnice do hor. Elis nemohla už za chvíli, co pět minut chtěla přestávku. Anežku to k smrti nebavilo a všímala si, že Michala vlastně taky ne. Sice pořád reagoval svým zlatíčko sem, zlatíčko tam, ale viditelně by byl radši, kdyby měl tu cestu co nejdřív za sebou.
Trvalo snad tři hodiny, než se dotrmáceli nahoru. Elis jako by si nevšimla, že s sebou nemá žádný kufr. Protože pořád zastavovali a šli velmi pomalu, Michal se skoro necítil unavený.
V chalupě se Michal bez řečí pustil do práce, zato Elis si sedla v kuchyni ke stolu a uraženě zírala do stropu. „Tak to bude tvrdý oříšek,“ pomyslela si Anežka.
„Takže co kdybys mi třeba pomohla s obědem,“ navrhla Annie.
„Tss, ani omylem,“ odměřeně se otočila k Anežce zády.
„Jen bych chtěla upozornit, že kdo nepracuje, nejí,“ s úsměvem se pustila do vaření Anežka.
„Než jíst něco, co vařila taková,“ s odporem sjela Annie pohledem, „to radši budu o hladu.“
„Kdybys chtěla trucovat o samotě, tak tvůj pokoj je nahoru po schodech a hned vlevo,“ stále s úsměvem povídala Anežka
„Díky za tip,“ Elis se zvedla a odkráčela. Ve dveřích se zastavila a otočila.
„Kdy vůbec dorazí moje věci,“ pronesla odměřeným tónem.
„Děláš si srandu? Snad jsem řekla, že co si nevyneseš, to tady nebude, nebo snad ne?“
„Takže mi tady ty kufry nedovezeš?“ Elis se tvářila opravdu nevěřícně.
„Takže já ti tady žádné kufry rozhodně nedovezu,“ mrkla na ni s úsměvem.
Elis se zlostně otočila a s dupáním vyběhla nahoru. Do večera z pokoje nevylezla.
*
Anežka šla za Michalem. Štípal poslední špalky, které tu od minule ještě zbyly. Donesla si ze stodoly velkou pilu a došla za ním.
„Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi nepomohl s tímhle,“ ukázala na klády, které o jarních prázdninách stahovali z lesa.
„Tu pilu, co neseš, tu na to určitě nemáš, že ne,“ zadoufal Michal.
„Bohužel jinými prostředky neoplývám,“ odpověděla mu. „Když každý den uřežu tak dva špalky, tak do zimy to mám pod střechou.“
„No, jistě a ještě před tím to stihne shnít,“ ušklíbl se Michal.
„Ale – to snad ne,“ zadoufala Anežka, „a odkdy ty se zajímáš o to, čím se tu bude v zimě topit,“ uvědomila si najednou.
„Takže ty máš jenom tuhle pilu? Je, doufám, aspoň ostrá,“ přešel její otázku Michal.
„Na něco jsem se tě ptala,“ nenechala se odbýt Anežka.
„Tak pomůžeš mi, nebo to mám vážně řezat sám,“ pronesl zostra, až se Anežka lekla. Mlčky a překvapeně si klekla na opačnou stranu klády a zabrala k sobě. Jenže v tom okamžiku zabral i Michal a pila se ani nepohnula.
„Co děláš?“ Anežka.
„Já? Snad ty, ne?“
„No tak to teda ne, to tys to tahal k sobě,“ bránila se Anežka.
„A proč bych to taky nemohl tahat k sobě, taky můžu říct, že za to můžeš ty, protože tys to tahala k sobě,“ srdnatě jí oponoval Michal.
„Tss, ty jsi vtipný,“ nevěřícně na něho zírala Annie.
„Jo, říkají to o mně.“
„Nejsi nějaký drzý?“
„Jo, to o mně taky říkají.“
„Takže teda tahej,“ řekla nakonec Anežka.
„Že jsi to ty…“
„No makej už, přece se nebudeme takhle handrkovat kvůli takové blbině.“
„Jaké blbině? Tohle je důležitá vě-“
„Ticho, jde se pracovat!“ Anežka jejich diskuzi ukončila velmi rázně. Pustili se do díla.
*
Elis seděla ve svém pokojíku a hleděla na hory. Bylo tu hezky, ale nehodlala si to vůbec nějak připustit. Byla rozhodnutá, že celý tenhle pětidenní velikonoční nesmysl bude zcela ignorovat. Kdy ji mohlo napadnout, že s Michalem pojede někam, kde není ani pořádná sprcha. Navíc tady na sebe nebudou mít ani chvilku klidu. A potom to taky vypadalo, že se tu opravdu bude muset pracovat. To je něco, co nehodlala připustit. Vždyť ani doma nic takového nedělala. Pracovat, no to určitě, to by toho po ní ta holka chtěla moc.
Ta holka. Podivná. Vypadá jako z minulého století. Má nemoderní vlasy a ten její věčný neučesaný drdol, ze kterého jí co chvíli vyklouzne pramen roztřesených vlasů. To je tedy péče o vzhled. Oči má hezké, to se jí nesmí upřít, ale rty má příliš tenké a nos takový nijaký. Krk moc hrubý, o jejím hrudníku nemluvě, nohy má skoro jako kluk, ruce drsné, plné mozolů. A že by se alespoň snažila zakrýt své nedostatky, to se tedy říct nedá. Ty vytahané legíny, které má v jednom kuse na sobě, jsou opravdu výstřelkem poslední módy. To nehezké tilko jakbysmet a to, že na sobě ještě má tu starou červeně károvanou košili, jí na kráse moc nepřidává.
Elis nemohla pochopit, že Michal opravdu strávil týden pod jednou střechou s takovou nevzhlednou holkou. I když škaredá není, to ne, ale rozhodně nevypadá moc přitažlivě. Tak, jak to že tady byl Michal celé jarní prázdniny. Nechtělo se jí věřit tomu, že s ní nic neměl.
*
Anežka a Michal se lopotili snad patnáct minut a moc hluboký jejich zářez nebyl.
„Tak my snad tu kládu nepřeřežeme ani za dva dny,“ zastavil se Michal a setřel si z čela pot.
„Buď v klidu, už máme za sebou třetinu,“ Anežka se odmítala vzdát optimismu.
„Třetinu, to je vážně fajn, a to chceš uřezat ještě jeden.“
„Co nejvíc, kdybys dovolil.“
Podle Michalova vyděšeného výrazu se Anežka dovtípila toho, že se Michalovi příliš nechce. A že by taky možná dělal něco jiného.
„No jedem, tak pro dnešek budou stačit snad ty dva. Ale je ti, doufám, jasné, že chci využít toho, kdy na to nejsem sama, že? Protože je, myslím, logické, že mně samotné by to zabralo dvakrát tolik času…“
„Jistě, jistě, ale jestli smím doufat taky já, pak se těším na večeři, protože předpokládám, že se najím.“
„Jistě, jistě, snad bych nezapomněla, že tady někdo má pořád hlad, že,“ usmála se. „No a taky doufám, že se k nám ta nádhe - ehm, tedy Elis – přidá, abych ji nemusela nechávat o hladu.“
„Tak tyhle tvé naděje se asi nenaplní. Ona je neuvěřitelně tvrdohlavá.“
„To je mi upřímně líto.“
„Co ti je líto? Že je tvrdohlavá?“
„Ne, že jí nebudu moct dát najíst.“
„Ty nějak tu práci zamlouváš, taky se ti nechce pracovat, že?“
„No já ti dám! Že se mi nechce pracovat? Ne, nechci pracovat, ale musím. A jediný, kdo mluví, jsi tady ty. A ty sis taky začal, takže makej! A už žádné kecy!“
„Jak si přejete, vaše veličenstvo,“ Michal se sám pro sebe zasmál.
„Tahej už!“ Anežka už byla netrpělivá.
Znova se pustili do řezání a ještě usilovněji než předtím. Pot se z nich doslova lil, ale nehleděli na to a za nějaký čas pootočili celou kládu a špalek odlomili. A pak se bez řečí pustili do druhého špalku, a pak do dalšího a dalšího. Nakonec rozřezali celý čtyřmetrový kmen.
„Tak to byl masakr,“ poznamenal Michal a mnul si pravé rameno.
„Souhlasím,“ Anežka se zhroutila na poslední špalek.
„Ale ne! Snad tě to nevyčerpalo?“ Michal se tvářil překvapeně.
„Nech si to laskavě, jestli máš ještě energii, tak tady je dalších patnáct-“
„Ne ne, já bych si radši dal tu večeři.“
„Trhni si nohou, komu se jako po takovém výkonu chce vařit?“ Anežka popuzeně vstala, „no mně teda ne,“ dodala rychle, když viděla, jak se Michal nadechuje. „Můžeš říct Elis, ať něco k večeři udělá.“
„No tak to teda ne, s takovou by byla o hladu nejen ona, ale i já a to by potom byl opravdový průšvih,“ Michal poznamenal naprosto vážně.
„No jistě a já bych se určitě najedla jarního vzduchu, že?“ Zatvářila se dotčeně.
„Ale ne, ty totiž jistě něco připravíš.“
„Jestli okamžitě nesklapneš, tak se budu tvářit, že celý můj dům drží celovelikonoční půst…“
„Mlčím!“ Tvářil se vyděšeně. Anežka se potom zase usmála.
Obloha změnila barvu a hory potemněly. Annie a Michal sklidili nařezané špalky pod střechu a vydali se do domu. Michal se ještě před tím zašel opláchnout k sudu, kam stékala všechna voda ze střechy, když pršelo. Anežka se moc nezdržovala a ani Michala nepozorovala. Šla prostě rovnou udělat večeři. Pak ji najednou napadlo, že ještě zajde za Elis.
Vystoupala nahoru po vrzajících dřevěných schodech a zaťukala na dveře Elisina pokoje.
Zevnitř se ozvalo jen popuzené „Co je?“.
„Můžu dál?“ Pokračovala Annie opatrně.
„Jo,“ zabručela neochotně Elis.
Annie vešla do pokojíku. Na posteli ležela zády k ní Elizabeth. A tvářila se, že chce zapomenout na celý svět. Malým okýnkem sem pronikalo odpolední světlo.
„Vážně se nechceš zapojit, já tě nebudu honit tak jako Michala, to se neboj,“ Anežka se posadila na židli a nasadila smířlivý tón.
„Ani ne,“ odsekla Elis prudce.
„Nu budiž, ale potom fakt nepočítej s večeří,“ upozornila ji Annie.
„No neboj se, pochopila jsem ty tvoje manýry moc dobře. Ty jsi normálně přímo posedlá tím, aby tě ostatní poslouchali,“ Elis se naštvaně otočila a posadila.
„Je docela možné, že to tak vypadá, ale ve skutečnosti si nemůžu dovolit živit někoho, kdo tady nehne ani prstem. Pokud sis nevšimla, barák docela slušně chátrá, stodola by potřebovala spravit střechu, stáj by potřebovala vybílit, nejlépe by bylo, kdyby se opravila ohrada, a ještě mi na dvoře leží nepořezané klády. Myslím, že by se tu našlo dost dalších věcí na práci, jenže pokud nechceš spolupracovat, pak to, že tě nechám pod svou střechou, je to největší a jediné, co pro tebe můžu udělat.“ Annie si po skončení svého monologu poposedla na židli. Tohle vážně nemělo cenu.
„To je tedy hezké. Moc hezké. Ale co je mi do tvých problémů?!“ Elis byla pořádně vytočená.
„Tak proč jsi sem jezdila, když nechceš nic dělat. Předpokládám, že tě Michal informoval. Mýlím se snad?“
„Máš pravdu, říkal mi to, ale stejně tady nic dělat nechci. Mám nějaké peníze, takže pokud to bude pokračovat tak, jak jsi řekla, tak prostě odjedu. Nemíním si nechat rozkazovat.“
„Proč mi v tom případě vyčítáš, že chci, aby mě ostatní poslouchali? Vždyť ty se mě právě snažíš přimět k tomu, abych udělala to, co potřebuješ jen a jen ty.“
„Takže ty bys mě tady nechala chcípnout hlady, viď.“
„Ne, nenechala, ale pokud tě tvoji rodiče nedokázali naučit k jisté úctě ke všem ostatním, pak budu muset změnit tvůj pohled na svět.“
„Omyl, pak to není tvoje starost,“ odsekla Elis.
„Je to moje starost, pokud svůj pohled na lidi praktikuješ v mém domě,“ odmítla Annie.
„Jenže já se nehodlám nechat vychovávat zrovna teď a zrovna od tebe.“
Anežka by Elis moc ráda vyklopila, že nemá rodiče, a že se tady o všechno musí starat sama. Jenže pochybovala, že by to právě teď mělo nějaký úspěch. Elis byla v ráži a tak by se jí nejspíš vysmála. O těchto prázdninách půjde o to, jestli dřív povolí Anežka, nebo Elis. Tahle právě zahájená válka naháněla Anežce hrůzu. Jediné, co věděla, bylo to, že ona neprohraje. Jenže jí po tomto rozhovoru bylo jasné, že ani Elis se jen tak pro nic za nic nevzdá. Tak jak to tedy dopadne? Někdo přece musí prohrát…
Elis se ve svém názoru trošku zlomila, ale do několika vteřin už si zase stála pevně za svým. To jí sice trošku ztěžoval fakt, že Anežka má pravdu, ale když už se jednou rozhodla, nehodlá svůj názor měnit. To by ta malá šmejdka po ní toho chtěla trochu moc.
*
Michal už v kuchyni seděl za stolem, nemyslel vůbec na nic a byl to velmi příjemný pocit. Příchod Annie ho vyrušil a on z toho nebyl příliš nadšený. Na druhou stranu…
„Tak jsi měl pravdu, asi je rozhodnutá se mnou vůbec nespolupracovat,“ smutně vydechla Annie.
„A ty se jí divíš?“
„Dík za upřímnost,“ zasmála se Anežka. „Samozřejmě bych byla radši, kdybych ti nemusela vyhrožovat pobytem bez jídla, ale co mám asi dělat?“
„Mohla bys mě nechat spát a odpočívat…“
„A nosit ti jídlo až do postele…“
„Hmm, to by bylo fajn,“ zasněně koukal do stropu.
„Hmm, jak pro koho, že,“ Anežka se pustila do přípravy večeře. Opět chleba a vajíčka na tvrdo.
Po večeři se oba odebrali na kutě a byli rádi, že si můžou odpočinout. Vždyť taky celé odpoledne tvrdě pracovali. Michal se ještě před tím na chvilku zastavil za Elis, ale ona byla ještě pořád k smrti uražená a tak se s ním prakticky nebavila. Co taky od ní mohl čekat? Nebyla zvyklá na přílišné nepohodlí a tohle se nemohlo rovnat ani nejhoršímu motelu, který se dá najít. Čemu se ale mohl divit? Vždyť Elis žila celý svůj život takřka v paláci a teď, jako modelka jezdila po Evropě a spávala v nejdražších hotelech. Takové Anežka nezahlédla ani z dálky a on ostatně také ne. On ale – na rozdíl od Elis – nebyl jedináček, takže se musel dost dlouho uskromňovat, aby jeho mladší bratříček mohl mít, co chtěl. Celých sedm let.
*
Bylo ráno. Anežka byla už dávno na nohou, Michal se na její probuzení pomalu loudal z postele a Elis ku podivu taky. Elis ale byla přesvědčená o Anežčině prohře. Po jednom odpoledni, kdy chudáčka Elizabeth týrala hladem, se Anežka očividně rozhodla, že se Elis podřídí, aby se jí snad něco nestalo. Tak to alespoň viděla Elizabeth, když ale sešla dolů do kuchyně, dozvěděla se, jak zásadně se zmýlila.
„Každé ráno se začíná s čistým štítem, nebo jsi snad jiného názoru?“ Anežka se rozhodla, že jí dá další šanci. Elis ale pracovat nechtěla a tak se s odporem ve tváři otočila a odkráčela zpět do svého pokojíku. To radši bude držet hladovku, než se podřídit té náně pitomé.
„Asi jsem začala ze špatného konce, ale teď už to zpátky vzít nemůžu,“ zklamaně se usadila ke stolu Annie.
„Ne, s ní nikdo nic nenadělá,“ Michal pokrčil rameny. „Ne nadarmo jsem s ní rok chodil.“
„Jak to chodil? Copak vy už spolu nechodíte?“
„Už to tak vypadá, ale moc mě to neštve. Ten poslední měsíc s ní byl k nevydržení, potřebuje, aby ji lidi poslouchali a podlízali. Připadá si potom důležitá…“
„Cože? Ty s ní rok chodíš a pak jen tak jednoduše řekneš, že tě to neštve? Proč potom spolu vůbec chodíte?“
Michal byl tou otázkou zaskočený, ale chtěl odpovědět. Potíž byla v tom, že na tuhle otázku vlastně neznal odpověď. Proč spolu chodili? Protože se mu líbila. Byla přitažlivá, sebevědomá a líbat se s ní – to je jako létat v oblacích. Když se podíval na Annie, bylo mu jasné, že jí tento důvod nebude připadat jako dostačující. Nechápal, jak na to přišel, ale byl si tím jistý. Něco jí ale říct chtěl.
„No, chodili jsme spolu, asi, asi se mi líbila,“ řekl opatrně.
„To už se ti jako nelíbí?“
„To ne, je hezká, ale kdo s ní má jako vydržet?“
Anežčin pohled Michalovi prozradil, že se ve své předpovědi nemýlil. „V tom případě by mě zajímalo, jak to vaše chození vůbec vypadá,“ zeptala se s nevěřícným výrazem.
Michal se musel usmát, „no jak by to jako mělo vypadat?“
„Možná jsem staromódní, ale připadá mi, že ten váš vztah – pokud se tomu tak dá říkat – neměl šanci na úspěch.“
„Podle toho jaký úspěch,“ tajemně se usmál.
„To je fakt, a jaký úspěch tedy mělo to vaše chození?“
„To ti to mám vážně vykládat?“
„Radši ne. A to takhle jako dělají všichni?“
„Co jako?“
„No že spolu chodí jen tak?“
„To nevím, vlastně asi jo, tedy aspoň v našem věku.“
„Tak to jsem za ten rok, co tu žiju, opravdu přišla o hodně. Moje mamka se vdávala v osmnácti a dnešní mládež v těch letech spolu teprve chodí a to bez valného cíle.“
„Každý se nepotřebuje hned ženit.“
„To by ses divil. Počkej, takže vy si chcete jen užívat, nemám pravdu?“
„Vlastně jo. Taky bys to mohla zkusit.“
„No jistě. Pokud jsi to ještě nepochopil, já se teď musím věnovat tomu, abych přežila příští zimu.“
„Ta je daleko.“
„Jo, jenže já nemám tolik peněz, abych si mohla všechno koupit. Musím mít něco svého, chápeš? S tvou inteligencí bych řekla, že ti to už došlo.“
„Já vždycky zapomenu.“
*
Dopoledne se opět neslo ve znamení dřeva a pily. Michal s Anežkou řezali a řezali, až se pomalu z té pily začínalo kouřit. Všechny diskuze nechali v domku a pracovali, jak nejlíp dovedli. Podařilo se jim zlikvidovat dva kmeny, ale klád na dvoře jako by neubývalo.
„Odpoledne půjdeme opravit ohradu,“ pronesla Anežka, když po svém neuvěřitelném výkonu odpočívali.
„Doufám, že si děláš srandu... Takže vlastně doufám marně, protože ty si nikdy srandu neděláš. Škoda.“ Michal vyčerpaně ležel na jednom z kmenů.
„Nech si to, laskavě, jo? Co mám uvařit na oběd?“
„Něco při čem nebudu muset škrábat brambory, smím-li prosit.“
„No tak to bude tedy těžké. Já totiž snad nic jiného nemám.“
Michal tiše zasténal.
„A nestěžuj si, mohlo to být horší,“ pokračovala Anežka a stále hleděla na nebe.
„Zase mám takový vlezlý pocit, že to byl vtip…“
„No nezdá se mi, že by můj barák byl to nejhorší na světě. Dostaneš najíst, máš kde spát, co ti k životu chybí?“
„Normální lidi by mi dali najíst, i když bych nic nedělal.“
„Hmm, nebudu se tvářit, že na to mám co říct,“ pronesla Anežka zamyšleně.
K obědu měli nakonec pečené brambory, takže je Michal nemusel strouhat, a proto si na nic nestěžoval. Anežka Elizabeth ani nevolala dolů, což Elis nesla velmi nelibě a vytočilo ji to ještě víc, než když jí rodiče zakázali jet do Španělska. Co si to ta malá holka vůbec dovoluje? Ani neví s kým má tu čest. Elis nejvíc štvalo to, že už se Annie ani nepokoušela přimět ji k práci. Nezajímala se o ni. A to bylo nejhorší. Elis byla ráda středem pozornosti, ale Anežčino chování jí to nedovolovalo. Bylo jí jasné, že teď už ta holka neustoupí a že dokonce začíná trošku vyhrávat, protože Elis šílela zlobou.
Anežka nechala Michala po obědě chvíli vydechnout a pak se společně vydali spravit ohradu. Padlo na ni několik sedmiletých smrčků a nějaké mladé buky. Když skončili, slunce se opět sklánělo k západu a krajina ztemněla.
Michal byl strašně unavený, ale rozhodl se, že po večeři ještě zajde za Elis. Jen tak, aby věděl, jak míní dál pokračovat ve své stávce.
Anežka se rozhodla, že napíše dopis bratrovi a zeptá se v něm na sestru. V tom posledním, který od něj dostala, se o ní ani nezmínil.
Elis seděla ve svém pokojíku a její nenávist už se rozrostla na všechno a všechny v tomhle domě. Když za ní tedy Michal přišel a ani se neobtěžoval jí donést něco k jídlu, vybuchla a seřvala ho jako psa. Michal na ni doslova zíral s otevřenou pusou.
„Ty jsi vážně neuvěřitelná. Co jsi po mně vůbec chtěla?“ Zeptal se podrážděně.
„Třeba aby ses o mě i trochu zajímal, nebo aby ses mi snažil pomoct. Snad ti došlo, že už jsem 24 hodin o hladu, nebo seš tak blbej, že k tomu potřebuješ nápovědu?! Jela jsem sem jen kvůli tobě a…“
Michal ji zlostně přerušil: „Kvůli mně? Kvůli mně? A to chceš nakukat komu? Dle mého názoru jsi sem jela jen kvůli sobě, protože jsi mi nevěřila, že jsem celé jarní prázdniny strávil bez holky. A to dokazuje, že hlavně ty nemáš čisté svědomí. Začíná mě zajímat, jak jsi vlastně trávila jarní prázdniny ty!“
Elis na něho jen nevěřícně zírala. „Jak se opovažuješ?! Kdo si myslíš, že jsi? Fajn, máš pravdu. Zamilovala jsem se na Mallorce do jednoho moc hodného kluka, který je ochotný uznat, že jsem výjimečná, což zrovna tobě – jak víme oba dva – nikdy moc nešlo!“
„Ty jsi neuvěřitelná. Ne, ty jsi totiž neuvěřitelně namyšlená a sobecká, jestli už ti to někdo řekl!“
„Ne, nikdy mi to nikdo neřekl, ty jsi první a díky,“ řekla tiše a popotáhla.
„Tak tohle na mě nezkoušej. Nemysli si, že když začneš brečet, tak ti tady padnu k nohám, vystřízlivěl jsem. Tobě totiž nikdy nešlo o nic jiného, než o to, aby ses měla dobře ty, aby všechno bylo tak, jak chceš ty a abys všechno řídila jen a jen TY. A máš pravdu, že v tom mi pomohla Anežka, či jak se jmenuje. Ona jediná se ti v tom tvém sobeckém životě nepodřídila. Ona jediná. A já jsem byl takový hňup, že jsem jí to v duchu vyčítal. Abys věděla, nadávám si za to a budu si za to nadávat na věky!“
„Ty jsi bezcitný!“ Fňukala Elis.
„Ne, jediný, kdo je tu bezcitný, je naše milá Elizabeth. Rozmazlený fracek svých rodičů. Budu ti vděčný, když se mi dál nebudeš plést do života! Ahoj,“ Michal se vydal ke dveřím.
Elis se rozplakala, ale tentokrát doopravdy. Ten fracek se jí velmi dotkl. „Počkej! Tak jsem to nemyslela, já jsem jen chtěla, abys taky trochu žárlil… Víš?“
„Jo tys chtěla a zase všechno muselo být po tvém. Ještě štěstí, že jsi jela sem, aspoň tě budu mít dřív z krku!“ Nepodíval se na ni a práskl za sebou dveřmi. Na spánek neměl ani pomyšlení a seběhl dolů do kuchyně.
„No ty jsi teda pěkně v ráži,“ podivila se Anežka.
„Prosím tě, nech toho, nebo se rozčílím znova,“ odbyl ji Michal a dusil v sobě vztek.
„Já jen, jestli chceš, tak Barča je osedlaná, mně vždycky koně vyplaví všechny starosti z hlavy…“
„Tak promiň, já – já si ji na chvíli půjčím,“ vyběhl ze dveří.
Anežka v sobě udusila připomínku „Neztrať se!“ a odešla si napsat svůj dopis. Nic z toho ale neměla, protože neustále poslouchala, jestli už se Michal nevrátil. Co kdyby se vážně ztratil? Co by dělala potom?
Po hodině a půl, kdy už měla opravdu nervy na pochodu, se ozvalo dole cvaknutí dveří. Vyběhla z pokoje a dochvátala do kuchyně. Zhluboka si vydechla, když Michala uviděla u plotny.
„Odstrojils´ ji?“ Nenuceně se zeptala.
„Co? Koho? Jo, jo, odstrojil jsem ji. Hned se pustila do obilí.“
Anežka z toho usoudila, že kobylka je asi zavřená ve stáji a protože nechtěla Michala rušit, klidně se vrátila do svého pokoje. Byl přímo nad kuchyňkou a v té se ještě dlouho svítilo, protože Michal seděl u stolu a uvažoval.
*
Elis celou noc nezamhouřila oči, a když ráno za svítání vstala, cítila se, jako by ji přejela parní lokomotiva. Jediné, po čem momentálně toužila, bylo být doma a stěžovat si na svůj osud nad hrnkem horké kávy své kamarádce. Chtěla si sbalit věci, ale vzpomněla si, že s sebou nic nemá. Aspoň něco. I když, kdyby si na sebe oblékla ty černé šaty, možná by se Michal dal obměkčit… Ale je pozdě. Ztratila ho nadobro. Nikdy by nepředpokládala, že dá kopačky on jí. Ze všeho nejvíc teď potřebovala kamarádku, která ji přesvědčí, že je to největší blbec pod sluncem, který si ji vůbec nezaslouží.
Sešla do přízemí, kde už u snídaně seděli Michal s Anežkou. Prošla kuchyní, aniž by si jich všímala, a když procházela dveřmi ven, tiše zamumlala své „sbohem“. Pak za ní zapadly vstupní dveře a rozhostilo se podivné ticho. Anežka se podívala po Michalovi, ten ale zarytě koukal na stůl a žmoulal své sousto chleba.
„Pardon, že se do toho pletu, ale neměl bys za ní zajít?“
„Něco ti řeknu,“ položil chleba a sepjal ruce, „to je to jediné, co dneska neudělám.“
Anežka zvedla obočí a neochotně přikývla. Ukousla si ze svého krajíce, pak se ale náhle zakuckala. „Tedy, já bych úplně zapomněla, že má na nádraží nějaké věci.“ Omluvně se na Michala podívala: „Asi budu muset jet za ní.“
Michal pokrčil rameny a tvářil se, že mu je to jedno. A tak Anežka vyběhla z domu, vyvedla ze stáje své dvě kobylky, naskočila na Anču a Barču za sebou tahala na jedné otěži. Bylo jí jasné, že musí Elis přesvědčit, že ji neposlechla, protože v opačném případě by ji tahle zkušenost jen upevnila v názoru, že všichni lidé na světě jsou povinni jí vyhovět ve všem, co by chtěla.
Klusala po cestě a tak Elizabeth dostihla za první zatáčkou. Elis si to rázovala dost rychle. Anežka ji dojela a zpomalila. Šla s oběma kobylkami vedle Elis a tvářila se, že ji vůbec nevidí. Elis zrychlila, ale koně jsou rychlí i v kroku a ona navíc rychle ztrácela dech, takže jim nemohla utéct.
„Co po mně chceš?!“ Vyjela na Annie.
„Po tobě? Nic,“ Anežka odpověděla klidně a prostě.
„Tak proč jsi sem přijela?“ Elis mluvila pěkně zostra.
„Já jedu na nádraží odemknout jisté kufry a pomoct ti je naložit do vlaku. Nechceš se svést?“ Tím, že navrhla, aby si Elis sedla na koně, ji postavila do těžké situace. Elis totiž za žádnou cenu nechtěla poslechnout Anežku, ale na druhou stranu sil ubývalo a nechtělo se jí šlapat tak daleko.
„Tak zastav!“ Křikla na Annie.
„Co prosím? Nerozuměla jsem…“
Elis protočila panenky. „Mohla bych si teda sednout na toho koně?“
„No jo, mohla. Vyskoč si,“ zastavila obě kobylky a hodila Barči otěže přes krk.
Elis se doslova vydrápala na koně a Annie se z plných plic zasmála. „Tak tohle je dost originální nalézání na koně,“ komentovala.
Elis se přestala tvářit povýšeně a byla už jen uražená. Převládala nad ní ale touha někomu vyklopit, jaký je Michal neschopný pitomec. Rozpovídala se a Anežka na to reagovala jen tichým úsměvem. Některým tvrzením by se snad dalo věřit (Michal je zabedněnec největšího stupně, myslící jenom na fotbal), ale všechny ostatní byly dost přitažené za vlasy. A že jich bylo. Když skončila, Anežka si pečlivě rozmyslela slova.
„No, nevím, co na to říct. Snad jen to, že člověk člověka nejlíp pozná při práci a při volejbale, ale já jsem si za ten týden, co tu byl, všimla jen toho, že není ani takový, jak mi tvrdili jeho rodiče, ani takový, jak teď tvrdíš ty.“
„Určitě se přetvařoval, znám ho už rok…“
„Upřímně, ten můj týden je mnohem namáhavější než ten tvůj rok a přítel se pozná až v nouzi a že té nouze o jarních prázdninách bylo…“
Elis byla uražená a litovala, že Anežce vůbec něco říkala. Chtěla slyšet, jaký je chudáček a Anežka jí zatím tvrdí, že si vymýšlí. Pak už jely v tichosti a obě byly rády, když se u vlaku rozešly. Anežka se zkratkou vrátila na svou farmu a čekala, co bude Michal dělat. Předpokládala, že využije její nepřítomnosti a bude odpočívat. Když ale přijela, uviděla ho řezat dřevo. Vyrazilo jí to dech.
„No, musím říct, že samotnému se to dělá fakt blbě,“ usmál se na ni Michal, když se k němu přidala. Dořezali načatý špalek a Annie ukončila práci. Michala to hodně překvapilo.
„Co se děje?“ Ptal se a snažil se o neutrální tón, přestože by nejradši radostí skákal.
„Máme něco jiného na práci,“ odpověděla mu a jeho naděje tím poslala k ledu.
Odešli do chlívku, kde dnes byly zavřené čtyři ovečky. Když ale přišli, bylo jich pět a jedna z ovcí se chystala k dalšímu porodu. Michal i Annie stáli u zídky a koukali na unavenou ovci a na malé jehňátko, kterému se rozjížděly nožky, jak se snažilo vstát. Netrvalo dlouho a na svět přišlo druhé jehně. Jejich mamča okamžitě vstala a začala je sušit a postrkovat…
Annie si užívala každý okamžik téhle neobyčejné podívané. Milovala jehňátka a vlastně všechna i všechna ostatní mláďata.
Michal koukal na scénu před sebou a sám pro sebe ji porovnával s obsahem všech filmů, které v poslední době viděl. Tomu, co tady pozoroval, se žádná televize nemůže vyrovnat. Byl tím naprosto fascinovaný, skoro by si nevšiml, že ho Anežka postrkuje k východu.
„Co je?“ Ptal se venku.
„Tohle není naše práce, tohle zařídí příroda,“ dovedla ho ke koním. „A nás teď čeká něco náročnějšího, než je pozorování beránků.“
„Jak víš, že jsou to berani?“
„Nevím, já tak říkám všem ovcím…“ Vyskočila na Anču. Michal ji napodobil. Za tu dobu, co tu byl, se už trošku oťukal. Když tedy vyjížděli ze dvora, potichu, ale tak aby to Annie slyšela, mudroval.
„To není spravedlivé! V životě jsem neviděl, jak se rodí mladé ovce a ona mě vyžene někam pracovat. To prostě není fér! Já jsem chtěl vidět, jak se postaví na nožičky a budou pít a ONA mi to jednoduše nedovolí. Co je tohle za svět…“
Annie sice opravdu slyšela, ale dělala, že neslyší. Proč by se s Michalem měla hádat? Byla přesvědčená, že následující aktivita ho bude bavit. Odbočila z cesty na pěšinku vedoucí k sousední farmě. I Michal to tu poznal. Tady před měsícem skončil jejich divoký závod.
Tentokrát ale neparkovali koně. Prostě na nich vjeli do dvora a zastavili uprostřed. Anežka dlouze pískla. Ze stodoly vylezl ten muž, který se s nimi posledně bavil.
„No to je dost, že jdeš,“ ozval se bez pozdravu. „Cos to vzala s sebou?“ Očividně se divil, že přijel i Michal, ale nevěnoval mu jediný pohled.
„Dej mu pokoj, když chce, tak umí máknout,“ seskočila z Anči. Michal ji napodobil, přestože se mu příliš nezamlouval způsob, jakým s ním muž komunikoval.
„Tak pro začátek by tenhle výběh mohl stačit,“ pokynul muž rukou před stodolu a dál už se věnoval jen a jen Anežce. „Mám tu mladou kobylu, takové se tobě sice nelíbí, ale to je vedlejší. Pořád se vzteká. Zkus to s ní ty, třeba nemá ráda chlapy. Pak mi bude jedna kobyla rodit, tak se na ni můžeš podívat. A ten hřebec, mohla by sis na něho sednout, ten je docela těžký v ruce. Potřeboval by na chvíli do tahu, ale nemám k němu druhého do páru. Tak mě napadlo, že bych si půjčil tu vaši malou bryčku. A budem teda připouštět? Asi normálně ve volnosti a než to bude, půjčím ti nějaké náhradníky…“ Zasypával Anežku přívalem slov.
„Letos chci nakrýt jenom Barču, Anča bude muset pracovat. Ale nechám ti tu obě, aby se jim nestýskalo.“
„Ti tvoji rozmazlenci,“ uchechtl se muž.
„Ti tvoji nevychovanci,“ oplatila mu jeho narážku.
*
Michal zůstal stát uprostřed dvorku s dvěma koňmi a s poslední informací, kterou mu muž zanechal - „Tenhle výběh by mohl stačit“. No a co on s tím má dělat? Prohlédnul si oplocení dvorku, a když zjistil, že odtud kobylky neutečou, vešel do onoho výběhu. Stály tu kolečka a vidle. Tak se tedy pustil do čištění.
*
Annie si prohlédla březí kobylu a byla z ní nadšená. To hříbě bude stát za to. Hřebec stál uvázaný hned vedle a tvářil se nevinně. Byl očividně vycvičený dost dobře, protože se na klisnu vedle sebe ani nepodíval.
„Chci ho s tebou zatahat,“ oznámil muž.
Anežka se odešla podívat na tu protivnou kobylu, o které muž mluvil, když dojeli. Opravdu se jí vzhledově moc nelíbila – měla příliš tenké nohy. Vešla do jejího stání a vyvedla ji ven. Kobylka byla klidná. Tázavě se podívala na muže, který stál se založenýma rukama. „Jen jí zkus nasadit uzdečku.“
Vzala tedy jednu a zaštěrkala s ní. Kobylka zpozorněla. Vůbec jí to ale nevadilo. Když jí Annie chtěla vsadit udidlo do huby, tvářila se nechápavě a byla tak napnutá, že se Annie radši přestala snažit. Nebylo jí po chuti, vidět vzpínajícího se koně.
„Měla to vůbec někdy na sobě?“ Zeptala se, „tváří se, jako by to viděla poprvé. Kolik jí je?“
„Jo to nevím, koupil jsem ji nedávno na trhu.“
Anežka protočila panenky. „To tě ten trh ještě nepřešel? Vždyť tam nikdy nevíš, co vlastně kupuješ. Není to náhodou hřebec?“
„To snad poznáš, ne,“ ozval se dotčeně.
„Já to poznám a ty?“
Znejistěl a opravdu si překontroloval pohlaví koně. Pak se zatvářil ve stylu – tos nemusela.
„Máš od ní papíry?“
„Jo.“
„Má rodokmen?“
„Ne, matka a otec neznámí.“
Annie zaúpěla, „a to chceš zakládat čistokrevný chov?“
*
Michal pracoval usilovně, a když se vrátila Annie se svým průvodcem, měl už hotovo. Muž jeho práci komentoval pouhým „dobré“. Odvedl si Anču i Barču a přivedl jim dva hnědé koně. Odjeli domů a tam zavřeli vypůjčené kobylky do stáje.
Anežka udělala pozdní oběd a pak se zase vrátili na statek. Tentokrát ale jednoho koně zapřáhli do malé bryčky.
Tentokrát měl Michal od své práce výhled na to, co dělala Annie. Moc tomu nerozuměl. Chvíli hnala kobylku po kruhové ohradě, pak za ní najednou klisna přišla. Anežka vytáhla kostku cukru a šikovně klisně vsunula do huby udidlo. Kobylka neprotestovala…
Anežka pak sedla na hřebce. Nesl se majestátně, přestože byl obyčejného horského plemene. Podle uznalého pohledu v očích majitele této farmy Michal pochopil, že Anežka dokázala něco výjimečného. Kdyby tak ještě věděl co…
Pak Annie hřebce zapřáhla. Michal dokonce přestal pracovat a pozoroval její počínání. Nechala koně tahat pneumatiku. Chodil, jako by za sebou nic neměl. Nechali ho tedy tahat bryčku. Koník se tvářil spokojeně. Jen zatáčení mu viditelně dělalo obtíže – chtěl chodit pořád rovně. Annie ukončila práci s tím, že si vedl moc dobře a pustila hřebce do výběhu.
Pán k němu pustil Barču. Do hřebce jako by se vlila nová energie. Začal se předvádět a obíhal klisnu pořád dokola. Ta ho prozatím dokonale ignorovala.
„Za pár dnů budou tančit spolu,“ mnul si muž spokojeně ruce. Michal vůbec nechápal, o čem ten chlap mluvil, ale na nic se neptal, aby nevypadal jako blbec.
*
Den se rychle chýlil ke konci. Slunce se sklonilo k obzoru a Michal s Anežkou se tedy vydali zpátky na farmu. Příští den opět navštívili koně a celý den pracovali. Michal si dokonce sjel na jedné z klisen.
V neděli už zůstali na horní farmě. Uřezali několik špalků a narodilo se ještě jedno jehňátko. Velikonoční prázdniny skončily a Anežka opět Michala odprovázela k vlaku.
Tentokrát nebyl Michal při jejím „uvidíme se o velkých prázdninách“ tak vyděšený. Vlastně se i těšil. Jedno z jehňat totiž prohlásil za Michala druhého a přes Anežčiny velké protesty ho dokonce pokřtil dešťovou vodou. Byl zvědavý, jak moc to malé zvířátko za tři měsíce povyroste.
Rozloučil se tedy s farmou a těšil se, až ji znovu navštíví. Vlak ho odnesl do města, kde zase bude tolik týdnů s teplou vodou, ve sterilním prostředí, s malým bráchou, s rodiči, se svými kamarády, bez Elizabeth – naštěstí. Nemohl se přestat smát, když si vzpomněl na Anežčinu poznámku: „A najdi si, laskavě, nějakou pořádnou holku.“