Horská farma
Anežka zkřehlými prsty snad popáté škrtla zápalkou. Konečně vzplála. Rychle zapálila papír v krbu a zavřela dvířka. Na plynovém vařiči začala bublat voda. Hodila dovnitř otýpku bylinek ze zahrádky. Vyběhla do chodby a obula si boty. Utáhla si šátek kolem krku a vyšla z domu na dvorek. Popadla zrezavělou, ne moc ostrou sekyrku. Zašla do budky na dřevo a nasekala si drobné dřevo na rozdělávání ohně na zítřek. Nanosila ho do předsíně. Všimla si, že už zásob ubývá. Musí zajít někam do lesa, tam vždy bylo dřeva plno.
Čaj už byl uvařený. Nalila si do hrníčku a pak vyběhla zase ven do studeného jarního počasí. Po dvorku pobíhalo pár slepic. Zamířila do stodoly. Vzala si odtud kolečka a vidle a šla vyčistit chlívek ovcím a přístřešek koním. Rychle vyhazovala špinavou slámu a cítila, jak jí mrznou prsty. V této činnosti byla zběhlá. Vždyť tady je každý den, hned jak přijde ze školy. Bylo by třeba ještě zajít na pole. Už je čas zasít sem aspoň oves pro koně a pšenici pro slepice. A dole pod kopcem už zorala několik řádků na brambory. Ale dnes má jiné plány, nebo spíš povinnosti. Dole ve vsi má domluvenou čtvrteční brigádu a tak jde pracovat. Každá koruna se jí teď po zimě hodí, když nemá ani mouku, ani sůl, vlastně nic. Spíž je jako vymetená.
Ve stáji nasadí jedné ze dvou huculských kobylek uzdečku a vyvede ji ven. Nasedne na její neosedlaný hřbet a volným tempem se vydá ze dvora. Uzdečku má starou, ale kupodivu ještě drží, sedlo prodala před měsícem, neměla, za co zaplatit jídlo. Většinou jí dojdou nějaké peníze od sestry z Berlína, ale ta se už dlouho neozvala, snad to bude už pět měsíců. Když tady ještě byla, Anežka se nemusela starat alespoň o jídlo a vaření. Starší bráška teď studuje v Bratislavě veterinu a peníze taky nemá. A vlastně jí tehdy, když tady ještě byli oba, nechyběla máma, ani babička s dědou. S těmi se setká až v nebi a už se za nimi těší. Teď je tu sama se zvířaty. Když jí je smutno, vezme si do domu kocoura, teď s ní vlastně je doma pořád. Líbí se mu tam.
*
Kopyta šestileté tmavě hnědé klisny klapou po silnici. Má nataženou hlavu, otěže jí volně visí na krku. Jezdkyně se jen rozhlíží okolo. Dovede kobylku ovládat jen zatlačením otěže na krk, ale ona stejně cestu do vsi zná, jde sama.
*
Celé odpoledne pomáhala v jediném obchůdku široko daleko. Pouklízela, chvíli i prodávala. Skončila v šest a popošla o chalupu vedle. Tam naštípala dříví a pomohla uklidit. Když i s výslužkou sedala na hnědou kobylku, bylo snad půl osmé. Na učení na zítřek si ani nevzpomněla. Ve škole to dává na trojky a to jí stačí. Kdyby neměla tolik práce a povinností, tak se škole věnuje víc, ale s farmou na krku je to opravdu těžké.
Dnes jí ještě k tomu všemu přišel dopis od jedné známé. Večer u svíčky si sedla na postel a přečetla ho. Psala, že neví, co mají dělat se svým synem, nebere své rodiče vážně, dělá si, co se mu zlíbí, je nezodpovědný a myslí jen na fotbal. A když ne na fotbal, tak na holky. Momentálně chodí s jednou polomodelkou.
V závěru dopisu byla prosba, jestli by Michala nemohli poslat k ní jako pracovníka. Prostě na přeučení. Za slušný honorář za ubytování a stravu.
Co mohla dělat? Každá koruna se jí teď hodila a tak rychle odpověděla, že to bere.
*
Opravdu se to uskutečnilo. Michal přijel za týden a Annie ho doprovodila až nahoru, na farmu. Výchovný týden začal už na nádraží, když ho donutila vybrat si ze svých megakufrů jen to nejpotřebnější. Ještě při cestě vzhůru mu stačila ukázat svou odolnost. Vypadala křehce, to se musí uznat, ale měla skvělou kondici a tak jí Michal většinou nestačil.
Tou cestou nahoru Michala dostatečně vyždímala, když došli na místo, byl zralý tak akorát na jídlo. Hned ho zaměstnala – měl naštípat dříví – ale on se bránil, jak mohl. Přece jí tady nebude dělat sluhu. Jenže Annie mu taky nehodlala dělat služku a tak k obědu dostal mouku na talíři. Zíral na ni jako dva výři v pravé poledne.
„Tohle mám jíst?“ zeptal se nechápavě.
„Můžeš to zkusit,“ Annie mu do talíře zapíchla lžičku.
„A není něco jiného?“
„Není dřevo, není oheň, není jídlo,“ odpověděla mu s úsměvem a odešla. Chvíli seděl a koukal do talíře a pak se zvedl a naštípal aspoň něco.
„Stačí?“ zavolal na ni nevrle.
Pořádně si prohlédla malou kupku polínek: „Stačí, …“
Michal protočil panenky a chystal se jít dovnitř. „Stačí to tak na zahřátí vody, takže pokud chceš k obědu slanou vodu, tak stačí,“ zavolala na něho a odcházela, „ještě třikrát tolik.“
Otočil se, kopnul do špalku a počastoval ho několika hrubšími slovy. Pak se znovu pustil do sekání. Tentokrát se mu dařilo víc. Annie při vyklízení stáje jenom doufala, že se nesekne, protože absolutně nevěděla, jak se takové zranění ošetřuje a obvaz byl ztracený neznámo kde.
Michal doštípal dříví, podle jeho názoru, se mu to povedlo.
„Už to mám!“ volal na ni a s pýchou ukazoval na teď už velkou hromadu. Vyšla před chlév a přísně celou hromadu zkontrolovala.
„Dobré… V předsíni je krabice, tak do kuchyně nanos aspoň tři a vyskládej to vedle pece. Tak ať se tam dá hnout,“ otočila se a zmizela. Nebavilo ji hrát si na protivu, kterému se nic nelíbí. Michal ale potřeboval trošku přistřihnout křidýlka.
Co vlastně v té své stáji měla? Dvě huculky, tmavě hnědé, skoro černé. Měla je ve dvou stáních uvázané vedle sebe. Kdysi tu byli mohutní chladnokrevníci, to ještě žil dědeček… Ale huculi nejsou špatní, hlavně, když už si na sebe s Anežkou zvykli. Annie se rozhodla, že Báru nechá připustit. Hříbě se bude dobře prodávat, ale kde sehnat peníze na zaplacení hřebce? Doufala, že něco vymyslí. Anča by možná byla lepší matka, ale Anežka musí mít nějakého koníka na orání a své cesty do vesnice a přesně na to je Anča stavěná, prostě si spolu rozumí.
Venku v ohradě bylo šest ovcí, beran a dvě kozy. Každé ráno to musela všechno podojit. Letos bude mít docela dost jehňat, z toho musí nějaké peníze vytřískat. Bylo jí jasné, že s pomocí sestry nemůže moc počítat.
Michal nanosil dřevo do kuchyně. Dokonce tu neudělal moc velký binec. Nechtěl se zouvat, ta zem tady nevypadala moc obyvatelně. Sedl si na židli ke stolu a uvažoval. Proč má tak protivné rodiče? Poslali ho tady k té holce, která vypadá, jako z minulého století, a čekají, že je začne respektovat. Tak to se spletli. Oni si ho nikdy nevšímali, proč by se to teď mělo změnit. Když mu bylo deset, bylo mu to líto, ale teď mu byla pozornost rodičů spíš proti srsti. Neustále ho kontrolovali, pořád mu něco zakazovali. Neměl je rád. Otec je neustále zaneprázdněný workoholik a matka je hysterická učitelka. Vlastně nechápal, jak vůbec někdo může mít rád své rodiče… A co tahle holka, kde ta má rodiče?
Annie dozametala a vrátila se do kuchyně. Byl to pro ni nezvyklý pohled, vidět tu někoho sedět.
„Mohl bys rozdělat oheň?“ Řekla mírně.
„Já?“
„Vidíš tu snad někoho jiného?“
„No ne, já jen, že.. že to neumím.“
„Tak já ti to odpustím, ale jen pro dnešek,“ usmála se a začala pracovat. Kousek novin, drobné dřevo, hrubší dřevo a jedno polínko, teď už jen škrtnout zápalku…
Oheň pod plotnou hořel a Annie nahoru postavila hrnec s vodou. Dala na něho pokličku a pustila se do škrábání brambor. Michalovi taky vrazila škrabku do ruky.
Původně to tu Michal chtěl bojkotovat. Naštval ho i ten incident na nádraží, ale už věděl, že bojovat proti téhle holce – ani neví, jak se jmenuje – nebude procházka růžovým sadem. Myslel si, že ji bude moct ignorovat, ale ona proti němu použila hned na začátku děsně nevybíravé prostředky. Musí to být nějaký vyděrač nebo co. Nedat mu najíst, potvora! Nic horšího snad ani být nemůže.
Ještě musí přežít jeden nekonečný rok a bude mu osmnáct. Vypadne z domu. Vykašle se na rodiče a odjede někam hodně daleko. Někam, kde ho nikdy nenajdou. Bude bohatý a bude žít v luxusním bytě s Elizabeth – jeho holkou. Proč je to tak vzdálené?
Annie dodělala bramborový guláš a donesla ho na stůl. Jen co před Michala položila talíř, byl prázdný. Ani mu k tomu nestihla dát chleba. Vzpomněla si na brášku. Ten byl taky od rána do večera hladový. Co teď asi dělá? Jak se mu daří? Ráda by ho navštívila, ale nemá ani peníze na cestu a kdo by se mezitím staral o zvířata? Takže musí ještě tak čtyři roky počkat, až dostuduje v Bratislavě tu veterinu. Vlastně ne, už jenom dva roky, pár let studoval dálkově. Možná, že když se vrátí, bude se moct Annie věnovat i škole. Tolik ji to baví, ale nemá na to energii. Celé dny jen vymýšlí, jak si něco vydělat a jak se postarat o všechnu tu havěť, co má tady.
Po pozdním obědě vzala Annie Michala do lesa na dřevo. Jeden z lesní správy byl tak hodný a nechal jí tu pár smrků, dokonce nařezaných, aby měla na čem vařit. Slíbila mu za to tři jehňata. Jen doufala, že se jich tolik narodí. Mělo by. Připuštěné jsou všechny ovce.
Tolik toužila po tom, aby se na chvíli nemusela zabývat tím, co bude zítra jíst. Nebo co bude jíst v zimě.
Ukázala Michalovi, jak zapřáhnout a potom s Ančou tahali klády dolů k chalupě. Bylo jich možná patnáct, třímetrových. Ty poslední už tahal Michal sám. Učil se rychle, to musela Anežka přiznat.
*
Když Michal večer usínal, měl smíšené pocity. Na jednu stranu byl pořád na rodiče naštvaný. Vždyť ho sem poslali za trest, protože se jim nelíbil. Na druhou stranu ho hrozně moc bavilo zapřahání toho černého koně. Anežka – už si vzpomněl, jak se jmenuje – sice říkala, že je hnědý, ale mu na barvě vlastně vůbec nezáleželo.
Michal za nic na světě nemohl pochopit, kde ta holka bere tolik energie. Určitě se od rána nezastavila. Zašla pro něho na nádraží, vyběhla nahoru, měl co dělat, aby jí stačil, tady pořád někde lítala, teď večer uvařila teplou večeři a ještě pak šla ven nakrmit slepice či co. Přesvědčoval se, že se jenom potřebuje předvést a pak usnul.
*
„Michale! Vstávej,“ zatřásla s ním. S leknutím se posadil.
„Co je?“ rozhlížel se po pokoji.
„Je ráno,“ usmála se. To mohla tušit, vždyť ani bráchu nikdy nemohla dostat z postele.
„Ty vole,“ vydechnul, „Už? Vždyť jsem spal tak pět minut!“
„Osm hodin, ale to nevadí, za chvíli si na tuhle matematiku zvykneš…“
Otráveně si protřel oči a spadnul zpátky na polštář.
„Nelehej si!“ Znova s ním zacloumala. „Nebo nevstaneš.“
Opřel se o lokty: „A to tu jako budeš stát jak dlouho?“
„Dokud nevylezeš z pod té peřiny.“
„Sakra,“ prudce odhodil přikrývku a sedl si s hlavou v dlaních na okraj postele.
„Za tři minuty bude dole snídaně.“
„Cože?! Tak brzo???“
„Tak za dvě. Pohni si, dneska toho máme hodně na práci,“ volala, když scházela ze schodů.
„To není člověk! To je zrůda,“ zoufale zakřičel do stropu a svalil se zpátky na postel.
Bylo jí ho líto. Vlastně by ho nechala spát. Ale, lepší je na začátku přitvrdit a postupně povolovat, než naopak. Uvidíme, kolik toho vydrží. Nepředpokládala, že by byl schopný pracovat od rána do večera, ale nemohla ani nechtěla mu to zazlívat. Doufala, že jí aspoň s něčím tady pomůže, a i kdyby to bylo málo – lepší málo, než nic.
Michal se dobelhal dolů do kuchyně a sedl si ke stolu.
„Dones si talíř,“ oznámila.
Naprosto mrtvolně zase vstal a s brumláním si donesl talíř.
„Máš rád krupici?“
„Asi jo,“ odpověděl – všechno ale šlo mimo něj.
Dala mu na talíř pořádnou porci, ještě chvíli na to koukal, než si kaši pocukroval a snědl. Po snídani mu ukázala, jak se krmí slepice, jak se vybírá hnůj od koní, jak se nosí ovcím voda a zbytky. Ve dvou to šlo rychleji a tak už za chvíli zapřahali obě kobylky a šli sadit brambory. Těch pár řádků bylo hotových zase za chvilku.
Při sázení brambor si každý hleděl svého. Annie se divila, jaký ten kluk vlastně je. Jeho rodiče ji připravili takřka na nejhorší. Pitomeček, který je schopný skoro podpálit barák. Ignoruje všechno, kromě své holky a fotbalu. Kašle na školu. Čekala, že se s ním bude muset dohadovat, že ho bude muset doslova dokopat k práci, ale on kromě toho prvního sekání dřeva chodil pracovat více méně dobrovolně. Hodně ji překvapilo, jak ho bavilo tahat s Ančou a i řízení povozu se věnoval s velkým nasazením. Moc chtěla vědět, proč se snaží svým rodičům tolik znepříjemňovat život, nebo jestli mu o to vůbec jde. Ale neměla ani tu drzost, ani tu odvahu se ho na to zeptat.
Michal si hleděl své práce – ukládání brambor do řádků – a moc při tom nepřemýšlel. Nechtělo se mu pracovat. Vůbec. Ale po Anežčině prvním tahu se bál si sednout a vůbec vyjádřit svoji nespokojenost. Ona by si určitě pro něho našla nějaký trest a něco, jak mu hodně ztížit život. To rozhodně nechtěl riskovat. Když mu hned při jejich prvním setkání nedala najíst, co by si vymyslela potom! Moc se mu tu nechtělo zůstávat ještě sedm dní a dokonce přemýšlel, jak by utekl. Zjistil docela podstatnou věc. Nemá kam utéct. Elis – jeho dívka – je kdesi na Kanárských ostrovech, rodiče by ho znova poslali zpátky, všichni kámoši jsou někde v Alpách, neměl by kde bydlet. K tomu, ač si to moc nechtěl přiznat, si absolutně nepamatoval cestu zpátky na nádraží. A že šli dlouho!
Byl si jistý, že tohle jsou nejhorší prázdniny v jeho životě. Ještě když si vzpomněl na Elis, která se opaluje někde na pláži a on tady trčí v zapadákově, kdyby to byla aspoň vesnice, a maká. Dneska už tři hodiny. Záviděl Elis tu pláž, moře, teplo, ale hlavně mu chyběla. Nádherná, štíhlá, s dokonalou postavou, sebevědomá… Vzpomínal, jak se s ní líbal, bylo mu jedno kde a kdy a nejradši by byl na její rty přitisknutý celý den, celý život, nikdy by ho to neomrzelo… A pak taky nejen na rty…
On tu ale trčí a je otrávený. Stejně to ale nemůže dát najevo, prostě nesmí. Snad to nikdy nezažil, že něco nesmí, ale tady měl strach. Připadal si jako srab, ale co s tím mohl dělat? Tady tahle holka byla moc tvrdá, moc nezkrotná, než aby se jí postavil. Jídlo mu tu ale chutnalo jako nikde jinde a to toho zatím ani moc nejedl. Zásluhy ale radši připsal svému hladu, než Anežce. S tou holkou se nechce moc bavit. A o čem taky?
Byla sobota a oni stihli ještě pár řádků přiorat a taky zasít oves i pšenici. Anežka si to pochvalovala a chtěla začít řezat to dřevo, které včera stáhli z lesa. Michal ji ale opatrně zastavil.
„Víš, no – já mám trošku hlad.“
„Jo. Hlad,“ kývla Annie a usmála se. „Tak jo, půjdu to udělat a než to bude hotové, mohl bys sekat?“ Ne příliš ochotně souhlasil.
*
Dny Michalovi ubíhaly hodně pomalu. Ve středu už mu bylo špatně jen z toho, že má vstát z postele. Proti téhle otrocké práci jsou škola a fotbal naprosto přízemní, jednoduché a nenáročné. Byl strašně vyčerpaný a už si skoro nevzpomínal, jak vypadá mobil, nebo tablet, u kterých vždycky trávil tolik času. Sliboval si, že už nikdy si nebude stěžovat na to, že je unavený. Tak unavený, jako tady ještě nikdy nebyl. Nejhorší na tom bylo, že to nemohl přiznat. Ta holka tady totiž byla pořád úplně v pohodě a každé ráno vstala neomylně ve třičtvrtě na šest a zamířila do jeho pokoje, aby náhodou nevstal pozdě. Taky nechápal, kolik najednou potřebuje spánku. Vždycky byl přesvědčený o tom, že mu stačí pět hodin, ale tady spal osm, někdy i devět hodin a klidně by spal déle.
Doma chodíval do posilovny, ale zjistil, že tady ho i přesto všechno bolí. Na rukou měl mozoly, že až nemohl udržet vidle a nohy ho bolely při každém kroku. Jediná útěcha tu bylo dobré jídlo a klid od rodičů. Nikdo po něm neřval, že nechal ležet boty pod nohama, že po sobě má umýt talíře, že jeho výsledky nejsou zrovna výstavní, … Otázka je, jestli to tady nebylo horší. Když nechal ležet boty hned za dveřmi, Anežka šla a vyhodila je ven, pořádně daleko. Když si po obědě neumyl talíř, dostal večeři do toho špinavého. Je pravda, že ho to opravdu hodně štvalo, na druhou stranu věděl moc dobře, co si může dovolit. Platilo zde pravidlo: neděláš binec, chováš se slušně – nemáš problém, děláš, co nemáš – máš velký problém.
Annie nebavilo pořád být tvrdá a neústupná. Jenže co mohla dělat? Nechtěla si nechat zbořit barák nad hlavou. Měla radost, že ve dvou zvládají mnohem víc práce, než když na to byla sama. Jen se hrozila toho dne, až Michal zase odjede. Nebyla do něho zamilovaná, ale jakýkoli člověk je lepší než žádný člověk a na ni tady často padala samota. Poslední týden byla radostná a usměvavá, jak už dlouho ne. Dokonce se nemusela pár měsíců starat o to, co bude jíst, za Michala totiž dostala nějaké peníze.
*
Byl čtvrtek ráno a Anežka jako obvykle vzbudila Michala přesně ve třičtvrtě na šest. V kuchyni udělala snídani. Michal se sem pomalu šoural s ještě nezapnutou károvanou košilí. Annie se musela zasmát, vypadal zrovna tak jako vyoraná myš. Hodila na stůl máslo, dvě vařená vajíčka, chleba a sůl. Posadila se na okraj židle a ukrojila si krajíc.
„Haló,“ zamávala Michalovi rukou před očima. Škubnul sebou. „Zvládneš si to ukrojit sám, nebo s tím chceš pomoct?“
Znovu si protřel oči a výmluvně se na ni usmál. Poprvé za celou dobu! S povytaženým obočím zakroutila hlavou a začala krájet chleba i jemu.
Syté jídlo ho aspoň trošku vzpružilo. Stejně se ale nechápavě díval na to, jak Annie šílenou rychlostí obstarala všechny zvířata a nauzdila koně. Jen stál uprostřed dvora s otevřenou pusou a pomalu si zapínal košili. To bylo snad jediné, čeho byl v tu chvíli schopen.
Anežka před něj postavila Anču.
„Co s tím mám dělat?“ zíral na ni.
„Nasedni, to bude asi nejlepší.“
Opravdu ze sebe vyburcoval poslední energii a vyskočil kobyle na hřbet. Po očku sledoval, jak se toho zhostí Anežka. Postavila se zády k hlavě koně, přesně vedle plece, chytla se hřívy a pak ladně vyhoupla nohu nahoru a najednou seděla na hřbetě. Michal přestal předstírat, že se na ni nedívá a valil oči. Kde se v ní ten elán k životu bere?
„Tak jedem zavelela a vydala se s Barčou ze dvora. Anča se plouživým krokem rozešla za ní. Michal byl celou cestu mírně nervózní. V životě na koni neseděl a teď jede rovnou sám bez jakéhokoli úchytu, který by ho udržel nahoře.
Dole ve vsi Anežka zaparkovala koně do jedné neudržované zahrádky a pověsila uzdečky na kůly od plotu. Pak zavedla Michala do obchodu. A šlo se skutečně pracovat. Celých pět hodin se s Anežkou prakticky nezastavili. Michal přenášel zásoby, uklízel sklad a Annie kromě prodávání ještě uklízela police. Obchůdek to byl sice malý, ale oběma to dalo pořádně zabrat. Krátce po jedné hodině odpoledne dostali výslužku a jeli zpátky. Michal umíral hlady a dokonce i Anežka vypadala zmoženě.
Na chalupě pustili koně do ohrady a šli poobědvat. Po jídle dala Annie Michalovi 150 korun a velkou čokoládu. Nechápavě na ni koukal. Rozhodla se, že mu nic nepoví, dokud se jí sám nezeptá. Nakonec mu to přece jen nedalo.
„Proč mi dáváš ty peníze?“
„Ty sis dopoledne vydělal.“
„A ta čokoláda?“
„To máš energii sbalenou na cesty… Užij si to sladké, víc toho nebude.“
„Tobě nic nedali?“
„Já splácím dluh.“ Viděla, že Michalovi to nestačí, ale víc toho neprozradila.
Michal se moc divil, když ho odpoledne Annie nechala být. Takový odpočinek se mu náramně hodil. Lehl si venku na lavičku a spal pod teplým jarním sluníčkem. Annie se postarala o zvířata a pak si po dlouhé době sedla. Po několika měsících boje o život měla konečně jedno odpoledne klid. Vytáhla si učebnici psychologie a hltala každé slovo.
Když se Michal probudil, uviděl Anežku s nosem mezi stránkami. Zaskočilo ho to.
„Co to čteš?“
Škubla sebou: „Ty už jsi vzhůru?“
„Psychologie pro střední školy?“ Nevěřícně jí vzal knihu.
„Něco je špatně?“ Nechápala.
„Ty nemáš prázdniny?“
„Mám.“
„A proč se učíš?“
„Jindy na to nemám čas.“
„A to jindy je kdy?“
„Celý poslední rok, jestli tě to zajímá, a dej mi to už.“ Mračila se.
„Tím chceš říct co? Že ses poslední rok neučila?“ Pochybovačně si prohlížel knihu.
„Ne neučila,“ odpověděla rázně a natáhla se po knize. Vzala si ji a znova nalistovala ztracenou stránku.
„Počkej, ale do školys´ chodila.“
„Jo.“
„A to ti na to nikdo nic neřekl?“
„Na co zase?“ Zjevně jí docházela trpělivost. Poprvé.
„No na to, že se neučíš.“
„A kdo by mi asi na to měl něco říkat?“ Řekla tiše, ale jasně dávala najevo, že se zlobí.
„No já nevím,“ pokrčil rameny a opatrně pokračoval, „třeba rodiče.“
Výrazně sebou škubla. „Jediní, kdo si stěžovali, byli učitelé. Prý na to učení mám mozek, ale kašlu na to. Jo KAŠLU NA TO, sakra! Nemám na to sílu. Oni nikdy nežili jako já, jak to asi mám všechno zvládat? To je zřejmě nenapadlo.“
„Tak promiň,“ naštaně si poposedl.
„Ne, ty promiň,“ položila učebnici na stůl a odběhla pryč.
Vyskočila na hřbet své kobylce, objala ji kolem krku, a zatímco se Anča pásla, Anežka plakala. Plakala a svěřovala se kobylce do hřívy. Chtěla by to někomu všechno povědět, že teď na tom světě nemá nikoho, ale nemohla. Co kdyby ji zavřeli do děcáku?
Michal chvíli překvapeně seděl a pak se zvedl a šel do kuchyně. Napadlo ho, že jí udělá čaj. Sám sebe tím hodně překvapil. A pak nervózně čekal, až Anežka přijde. Nikdy o nikoho neměl strach, ale po tom, jak byla ta holka rozrušená, se rozhodně bál, aby si něco neudělala.
Přišla tak za hodinu, bledá jako stěna, ale klidná. Strčil jí pod nos čaj s medem, vyjeveně na něho hleděla: „Díky, ještě jednou se moc omlouvám, že jsem tak vyjela…“
Mávl rukou. „Každý si občas potřebuje zařvat.“
„Jo, ale nechtěla jsem řvát zrovna po tobě, vlastně po nikom.“
„Víš… A nebo nic. Co bude k večeři?“
„Já nevím, co by sis dal?“
„Upřímně? Nějaké maso.“
„Jo, to jsem taky dlouho neměla. Jenže kde to mám vzít?“
„Já nevím, tak nemáš něco jako mražák?“
„Ne, to tady nevedu. Vlastně nemám ani ledničku… Možná bych mohla zabít jednu slepici, ale upřímně se mi do toho moc nechce,“ konstatovala Anežka
„Zabít slepici, to myslíš vážně?“ Nevěřícně na ni koukal.
„No, tady to vždycky dělal brácha, já na to nemám žaludek. Já jsem ty slepky jenom škubala a tak.“
„To je nechutné…“ Zaškaredil se.
„Jak nechutné??? Snad jsi chtěl maso, ne? A kuřecí maso se vyrábí tak, že se podřízne slepice, nechá se v páře a oškube.“
„Jo, ale k nám domů to přijde už jako hezké čisté maso…“
„Ty máš představy! Uvědomuješ si, že i to tvoje kuře někdo musel podříznout a oškubat?“ Pobaveně. „Takže viditelně skončíme u toho, že maso nemáme, ale co bys řekl na bramboráky na sucho?“
„Radši nic, nikdy jsem to nejedl…“
„Tak to vyzkoušíš, je to dobré,“ řekla a při tom vytáhla brambory, škrabky a pustila se i s Michalem do škrábání. Nebyl příliš nadšený, ale poctivě pracoval – co si uvaří, to si i sní. Konečně se spolu začali i bavit.
„Chodím na gympl,“ začal Michal „tedy osmiletý gympl, to učení mě nebaví. Máme naprostého pitomce na chemii, nedá se to vydržet. Třikrát týdně chodím na tréninky fotbalu a to je super, hraju v útoku, jestli ti to něco říká. No, a mám holku, ale to tě asi zajímat nebude. Ona občas fotí pro některé časopisy…“
Annie se smála, přesně tak to popisovali Michalovi rodiče. „No, já teda taky chodím na gympl, dostala jsem se tam taky po páté třídě. Ty první tři roky jsem se i učila a docela mě to bavilo, protože, jak už teď jistě chápeš, je to pro mě změna od fyzické práce. Jenže pak odešla pryč ségra, pak brácha a já se tu seru se svým životem a na učení vážně nemám čas ani sílu.“
„Počkej, takže ty jsi tu ten rok úplně sama?“ Zajímalo Michala.
„Jo,“ odpověděla stroze.
„Tak to je bomba… Kdybych já byl sám, tak-“ Michal nedořekl.
„Jo, to jsem si říkala tak v páté, maximálně v šesté třídě. Když odešla ségra, tak mi to začalo docházet. Chápeš? Ty se nemusíš starat o to, že budeš mít hlad. Máš hlad, přijdeš domů, najíš se. Jenže když odešel brácha, tak jsem s minimem peněz musela uživit sebe, dva koně, čtyři ovce, hejno slepic a ještě kocoura. To mi připomíná, že už tu dlouho nebyl, ten můj kocourek.“
Za nějakou dobu dodělali večeři a pojedli. Pak každý zapadl do svého pokoje a šel spát.
*
Když se v pátek ráno probudili, venku bylo po dešti a stále pršelo. Snídaně proběhla jako obvykle. Michal seděl u stolu s rozepnutou košilí a koukal do blba. Annie poskakovala po kuchyni a snažila se trošku krotit. Měla pocit, že včera něco zanedbala.
*
Anežka s Michalem stáli ve dveřích a koukali na temnou oblohu, odkud se valily provazy vody.
„No nic, prostě se o ty zvířata postarat musíme, tak jdem,“ Anežka rozhodně vykročila do deště. Michal bezmocně pokrčil rameny a přeběhl přes dvorek do stodoly za Annie. Zatímco oni čistili kobylkám stání, Anča s Barčou se tlačily pod kousek střechy, kterou měly ve výběhu, aby jim nepršelo aspoň na hlavy. Následovalo čištění chlívku ovcím a krmení.
Byla docela zima a studený déšť Michalovi a Annie moc nepomáhal, takže si Michal říkal, že by teoreticky mohli jít domů. To se ale šeredně spletl, protože Anežka se nehodlala vzdát práce jen kvůli tomu, že prší.
Za chvíli vzala kobylky do stáje, ukázala Michalovi, jak má Anču aspoň trochu vysušit a netrvalo dlouho a oba ještě uvnitř sedali na nauzděné klisny a vydávali se do lesa pro dřevo. Zase stahovali nařezané klády k chalupě, tentokrát oba, aby to bylo rychlejší. Vždycky vyjeli na hřbetech koní do strmého kopce, zapřáhli klády v lese a stáhli je dolů. Koně šli takřka sami. Na dvorku koníci počkali a pak znovu s jezdci na zádech vyjížděli nahoru. Tvrdá práce trvala už něco přes hodinu a déšť stále sílil.
„Tak se mi zdá, že nám to dneska moc nepřeje, to počasí,“ konstatovala Anežka, když zase dojeli dolů a na chvilku se schovali pod střechu.
„To tedy ne,“ zabručel Michal a snažil se dohlédnout přes dešťovou záclonu na druhou stranu dvorku.
„Musím tedy říct, že už konečně prší, doteď tak trochu krápalo, ale tohle je fakt déšť.“
„No na to bych sám nepřišel,“ ironicky poznamenal Michal. „Jen u nás se tomu říká největší liják za sto let. Ty to tedy konečně označuješ jako déšť, aspoň něco. Doufám, že se na to dneska vykašlem a půjdem si sednout do tepla.“
„No tak to tedy ne,“ zamítla Anežka, „zbývá toho tam už málo, aspoň nebudem muset zase zapřahat… Tak jedem,“ postrčila Michala zpod střechy, když se k tomu příliš neměl. Odfrknul si a vykročil do deště. Už se ani nesnažil nějak vyhnout kapkám jako na začátku, nemělo to smysl, byl promočený až na kost.
Ještě snad čtyřikrát vyjeli nahoru a dolů. Při posledním sestupu se Michal neudržel a pořádně kýchnul. Anežka zneklidněla, ale stejně ho ještě donutila odstrojit Anču a vytřít ji do sucha. Pak už oba běželi do domku, celí ztuhlí, a pomalu se začínali třást zimou.
Vešli dovnitř a Anežka mu okamžitě podala ručník: „Běž se převléct, rychle a okamžitě přijď dolů. Jasné?“
„Jasně, jasně,“ bručel a vyběhl do prvního patra.
Anežka dala rychle vařit vodu. Když se Michal vrátil dolů, posadila ho na židli, zabalila do deky a nechala ho dát nohy do horké vody. Do rukou mu vrazila hrnek silného čaje s medem a citronem a pak se šla sama převléct. Dostala strach, že to Michal odleží. Jí sice taky byla venku zima, ale ona na to už byla zvyklá, za to Michal byl zvyklý na stálé teplo domova a tak se bála, aby neonemocněl. Jeho rodiče by ji asi moc nepochválili.
Vzala i Michalovy promočené věci, které Michal – jako správný chlap – shodil ze sebe a nechal ležet tam, kde dopadly. Sešla ze schodů a sedla si hned vedle Michala do deky.
Michal každou chvíli zakašlal nebo kýchnul a Anežka začala mít vážné podezření, že to propršené dopoledne bude mít důsledky.
„Musím uznat,“ promluvil Michal chraplavým hlasem, „že to stahování dřeva byl fakt záhul. Myslím, že brzo chcípnu.“
„Já doufám, že ne, protože mobil nemám, abych ti zavolala sanitku, a první pomoc jde taky mimo mě,“ uvedla ho Anežka do obrazu. „Ale možná bych si mohla zkusit pitvu.“
„Tss, tak takovou radost ti teda neudělám, ani omylem,“ napil se.
„Tak aspoň věř, že se zítra vzbudíš zdravý jako rybička.“
„Jsem se chtěl zeptat, jak zacházíš s nemocnými, abych věděl, jestli se mi to vyplatí.“
„No jistě, to by se ti líbilo. Tak tuhle radost ti pro změnu neudělám já. Nějakou práci ti určitě vymyslím. Minimálně zavařování.“
„Hmm… Ne dík, zavařování si odpustím, to budu radši sekat dřevo, čistit ti ten tvůj chlívek a…“
„Jde vidět, že určitě nechceš být nemocný, takže laskavě pij ten čaj a až dopiješ ten hrnek, tak si nalej další. A pak další a další a ráno budeš zdravý jako rybička. Co mám uvařit na oběd?“
„Jako dneska?“ Michal byl překvapený tak rychlou změnou tématu.
„Jo dneska, předpokládám, že po tom dopoledním výkonu máš minimálně stejný hlad jako já.“
„No jasně že mám hlad. Ale řekl bych, že mám o něco větší hlad než ty.“
„Mně je to jasné, jen – ale nic.“
Anežka se po dlouhém přemýšlení rozhodla pro uvaření bramboračky, která se výborně hodila pro další zahřátí organismu. Navíc do ní přidala dost česneku a pevně věřila, že po jejím léčení Michal nemá šanci onemocnět.
Odpoledne přinesla do domu postroje, které před obědem co nejrychleji shodili z koní, a dali se do mazání. Michal se tvářil, jako by mu konzistence masti na sedla připadala obzvlášť odporná. Bez řečí ale mazal. Když měli hotovo, pustili se do opravy nábytku, který byl v žalostném stavu. Židle se viklaly, ze stolu upadávala jedna z desek a ručně tesaný příborník už neměl dvířka. Michal se ukázal jako talentovaný v oboru a opravdu po jeho nájezdu se zase mohli nerušeně rozvalovat po všech židlích i lavicích. Anežka tedy usoudila, že pro dnešek toho měl Michal dost, a nepřidávala mu další práci. Nakrmit zvířata zašla sama a přinesla pěknou kupku vajíček. Zase jí ty slepice začínají nést, vždyť je jaro.
V sobotu, k Michalově velkému překvapení, se Anežka rozhodla, že nic nebudou dělat. Samozřejmě to nedodržela, protože ona jen tak sedět na zadku nedokáže, ale aktivitu, kterou vybrala, jí Michal nadšeně schválil.
Po celé jedné hodině, kdy vydržela sedět a nedělat vůbec nic (kromě nervózního šoupání nohama, ťukání do stolu, přesedávání ze židle na židli, leštění příborů ležících na stole, neustálého vyhlížení z okna a kontrolování stavu v peci), rázně vstala od stolu a Michal se při pohledu na ni upřímně rozesmál. Převrátila židli, při jejím zvedání málem povalila stůl – kdyby ho Michal nezachytil – a následně roztřeseně stála, poskakovala z nohy na nohu a mnula si ruce. Pak se náhle prudce zastavila. Michal se přestal smát, ale cukalo mu koutkem, když ji pozoroval.
„Já to nevydržím,“ zašeptala nešťastně, „prostě nevydržím.“
„Tak pojď něco dělat,“ navrhl Michal. „Ale dneska nepracuju,“ dodal rychle.
„Chtěl by ses projet?“
*
Anežka za tu hodinu nastřádala tolik energie, že vyčistila a nauzdila obě kobylky během minuty a půl. Michal zase jen nechápavě koukal na její ztřeštěné chování. Pak oba nasedli a teprve když se Anežka ladným pohybem vyhoupla na hřbet Anči (tentokrát ji nechtěla nikomu půjčovat), uklidnila se.
„Tak, zvládneš něco rychlejšího, než krok?“ Zeptala se, než vyrazili ze dvora.
Michal se zatvářil rozpačitě: „No, nejsem si jistý, víš, přece jen bych měl radši nějakou oporu nebo tak.“
Anežka se otočila v sedle, „ale jo. To zvládneš. Pobídni ji a pak zavolej hop!, no, a kdyby něco, chyť se hřívy, ona poběží za mnou.“ S těmi slovy se narovnala, blaženě se uvolnila a pak jemně zmáčkla boky kobylky. Klus neměla moc ráda. „HOP,“ zavolala a kobylka se dala do cvalu.
To byla jízda, která Anežce tak dlouho chyběla. Naposledy projížděla hory se svým bratrem. Vedla svou kobylku po vrstevnici pod lesem, dokud nenarazili na cestu. Anča malinko zaváhala, ale seskočila ze srázu a běžela po cestě z udusané hlíny do mírného kopečka. Anežka se ohlídla. Barča i Michal seskočili perfektně. Michal asi konečně přišel na to, jak se ve cvalu držet, protože byl mírně předkloněný a dokonce Barču pobízel. Cesta se přehoupla přes svůj vrchol a Anežka instinktivně zpomalila do klusu – z kopce se cválá špatně. To Michal ale očividně nevěděl, protože se ani zpomalit nesnažil. Kopec byl příkrý a Barča využila jezdcovy nezkušenosti a hnala se dolů jako o závod. Anča ji nechala odběhnout a sama po cestě jen pomalu klusala.
Nějakých patnáct minut trvalo, než se Anežka dostala pod kopec na rovinu. Michal už čekal a netvářil se zrovna nadšeně.
„Nemohlas´ mě varovat?“
„No, nestihla jsem to, ale věř mi, i mně se z kopce cválá špatně.“
„Ty aspoň nejsi kluk,“ poznamenal pochmurně a Anežka dusila svůj smích v Ančině hřívě. Na kohoutku už u těch jejích kobylek skončila nesčetněkrát. Pro Michala to opravdu musí být o něco horší.
Teď jeli chvíli krokem a došli až na naprosto úžasnou louku, která se táhla až za obzor. Anežka už z dřívějška věděla, že má asi dva kilometry.
„Bolí mě nohy, vlastně mě bolí všechno…“ Michal si začínal stěžovat, ale otěže svíral stále pevně, jak mu to Anežka před pár dny ukázala.
„Mám pro tebe výzvu,“ přerušila ho. Tázavě se na ni podíval.
„Dáme si závody. Tam, jak je ten strom,“ ukázala na olši uprostřed pole, „ten strom musíš objet zprava a pak zatočíš doleva, do pravého úhlu přímo nahoru do kopce. No a až natrefíš na pěšinku, tak běž po ní a dojedeš přímo k takovému statku, tam se počkáme. Kdyby něco, Barča určitě zná cestu.“
Michalovi se na tváři objevil široký úsměv. Oba sjeli na louku a zastavili koně.
„Tak to odstartuj,“ vyzvala ho Anežka.
„Oba najednou,“ odmítnul.
„Tři,“ oba dva se na hřbetech koní zavrtěli, „dva,“ Anežka si trošku přitáhla otěže, Michal to po ní zopakoval, „jedna… TEĎ!“
Dva jezdci sevřeli koně nohama a za dvojhlasně zvolaného „BĚŽ“ koně vystartovali. Anežka se nadzvedla malinko nad hřbet, chytila se hřívy a splynula do jednotného pohybu s koněm. Michal se předklonil, až mu do nosu cvrnkala Barčina hříva a nechal se nést. Za stálého povzbuzování, klisny brzy přešly do trysku. Opřely se do udidel a letěly loukou. Strom ve středu pole se blížil. Kobylky tuhle trasu znaly a samy od sebe u stromu malinko zpomalily. Oba koně se stočili do leva a jezdci je zase začali pobízet. Tryskem se blížili k lesu, kde se ale svah prudce zdvíhal. Hlava vedle hlavy běžely mezi stromy. Cval do kopce nechal jezdce sklouznout po hřbetech koní dozadu. Anežka na to byla zvyklá a tak svou klisnu nezpomalila. Chytila se hřívy a téměř v leže se nechala unášet vzhůru. Michal se zarazil a Barču malinko zbrzdil, takže je Anežka předjela. Konečně natrefili na pěšinku a běželi teď jeden za druhým vzhůru. Pak les zřídnul a pěšinka se vyhoupla na horskou louku.
Anežka zpomalila koně a Michal zastavil vedle ní. Oba udýchaně stáli a poslední adrenalin z krve uvolňovali smíchem.
„Tak to byla bomba,“ vydechl Michal.
„Musím přiznat, že ti to i šlo.“
„Až na tu jízdu z kopce to bylo dobré,“ usmál se Michal, ale nezmínil se o tom, že několikrát při těch šílených závodech málem spadnul.
„Tak pojeď, ale už jenom krokem, ať se koně vydýchají,“ vyzvala ho.
Na farmě, kam dojeli, viditelně chovali koně a ovce. Zahlédli tu i osla.
„Ahoj Anežko,“ ozval se muž, který se snažil něco sadit v zahrádce.
„Dobrý den,“ pozdravila s úsměvem.
„Co tě sem přivádí?“
„Dávali jsme si závody,“ odpověděla.
„Už zase?“
„Jak jako už zase? Tss, minule to bylo tak před rokem! Co koně, už máte toho hřebce?“ Anežka zastavila svou klisnu.
„Je naprosto božský, bude se ti líbit,“ odpověděl muž a mrknul na ni.
„Ále, co mně, mně je to fuk, hlavně aby se líbil tady Barče. O Velikonocích se stavím a domluvíme se,“ zase rozešla Anču.
„A co že zase rajtuješ bez sedla?“
„Chyběly prachy… Tak se mějte! Nashle!“
Zajeli za roh a napojili se na cestu, která vede z vesnice na Anežčinu farmu.
„Tak, slez z Barči,“ přikázala Annie a sama seskočila dolů.
„Cože? Proč? To mám jako jít pěšky? No jo, no jo, vždyť už jdu. Netvař se tak, snad se zas tolik nestalo a večeři fakt chci,“ sjel ze hřbetu a tvrdě přistál na zemi. „AAAuu!“
„Říkala jsem si, že lepší pro tebe bude rozchodit si koňské svaly už dneska, zítra bys nevstal.“
„A co to jsou ty koňské svaly?“ Ptal se nevinně.
„To, co tě bolí nejvíc a pojď už.“
„Když já jdu, jako kdybych pustil do gatí,“ přednesl plačtivě. Anežka vybuchla smíchy.
*
Když se Michal v neděli ráno po snídani balil, měl velmi smíšené pocity. Byl strašně unavený a moc se těšil domů. Na druhou stranu se mu tam vlastně moc nechtělo. Ten týden, který tu strávil, nebyl zase nejhorší. Ze všeho nejvíc se mu líbilo zapřahání, ale ten závod byl taky fajn. Až na to, že ho nohy příšerně bolely i dneska.
S Anežkou scházeli do vesnice a ani jednomu z nich nevadilo to ticho okolo, každý měl o čem přemýšlet. Michal nakonec došel k závěru, že bude nejlíp, když už se sem nevrátí. Bylo to tu příliš tvrdé. Začal se strašně moc těšit na svou měkkou postel a taky servis, který doma měl. Už žádné strouhání brambor.
Došli na nádraží, Michal si koupil lístek a přesunul se k vlaku. Anežka ho doprovázela snad jen ze zdvořilosti.
„Tak se teda měj,“ pozdravil ji Michal, nečekal na odpověď a otočil se, aby nastoupil do vlaku
„Jo, jo, ty taky a uvidíme se teda o Velikonocích,“ odpověděla.
„Ou, tak to byl teda krutý vtip,“ prudce se otočil.
„O co krutější to tedy bude realita,“ usmála se na něho.
„Pevně věřím, že si ze mě děláš srandu,“ nevěřícně na ni zíral a pak se otočil a nastoupil do vlaku. Na schůdcích se otočil. „To jako fakt?“
„To jako fakt.“
„A můžu s sebou vzít Elis?“
„Jestli to tam nahoře přežije, nemám s tím problém… Jo a pokoje budete mít oddělené,“ mile se usmála.
„Co jiného bych taky od tebe mohl čekat, že?“ Zamračeně zakroutil hlavou, ale bylo poznat, že rozhořčení jen předstírá. „Tak čau.“
„Čau,“ odpověděla a pak se každý z nich odebral svou cestou, aby na sebe nemuseli déle koukat.