Umírající sen
8. 7. 2012
Teď už šlo o všechno. Poslední podání a mohly jsme jet domů, a nebo na mistrák. Holka na druhé straně hřiště si nadhodila míč a vší silou do něho práskla. Viděla jsem ho téměř zpomaleně. Šel moc nízko. Škrtne o síť. Správný odhad. Síť se houpala a míč padal do našeho hřiště. Odrazila jsem se z levé nohy a skočila pod něj. Vybrala jsem ho. Daly jsme bod, ale já jsem zůstala ležet. Radost a hned potom i starost šla mimo mě.
Hned, jak jsem se probrala, nenáviděla jsem tu bělobu okolo. Nemohla jsem hýbat levou nohou a vlastně jsem nevěděla skoro ani to, jak se jmenuju. No, jak se vlastně jmenuju? V myšlenkách jsem probírala své možnosti, a když přišla ta nemocniční garda ani jsem si jich nevšimla. Něco mi tam odříkávali. Nerozuměla jsem jim. Krom toho, že jsem byla po narkóze ještě mimo, mluvili jakoby cizí řečí. Možná čínsky, tehdy mi to tak připadalo. Naložili mne do sanitky a vezli pryč. Jela se mnou nějaká mladší žena. Připadala mi povědomá. Pak jsem si ale řekla, že jsem unavená a zalomila. Probudila jsem se až – vlastně nevím kdy, ani kde – a moje víčka mi připadaly strašně těžké. Nemohla jsem je otevřít a tak jsem radši spala dál. Když jsem se opět probrala, znova jsem ležela na posteli a všechno bylo bílé. Mamka s trenérkou seděly vedle mě a tiše si povídaly. Obě vypadaly moc smutně.
Přišel doktor a oznámil mi, že mám natržený nějaký sval a do konce života budu špatně chodit, o běhání nemluvě. A volejbal? Na ten můžu rovnou zapomenout. A on mi to jen tak oznámil. Prostě v úplném klidu. Jeho se to přece netýkalo. Mu to může být s prominutím u prdele, jestli budu moct hrát, nebo ne. Dva dny jsem s nikým nemluvila. Kromě rodičů, neměla jsem to srdce být na ně uražená. Ale bavila jsem se s nimi jen o počasí a o bráchovi. Jo a ještě o škole. Jak to všechno napíšu a tak. Když je ten konec školního roku.
Celé ty dva dny jsem to prakticky neřešila. Nepřemýšlela jsem o tom. Pak mi ta děsná a ubíjející skutečnost došla. Já ten sport miluju. MILUJU. A budu muset žít bez něho? To nepřežiju. Brečela jsem několik hodin. Miluju ty skoky na kolena, jen proto, aby člověk posunul míč o kousek dál. Aby ten balon nedopadl na zem. A smeče. Miluju smeče. Když pošlu balon nadzvukovou rychlostí za síť. A taky podání jsou úžasné. A on tady přijde a řekne, že prostě nebudu hrát. Debil. V týmu se beze mě obešli. Pojedou na mistrák. Oni budou hrát. Ucítí ten vzrušující tlak – teď, nebo nikdy! Vydají ze svého těla všecko. Sáhnou si až na dno soustředěnosti. Budou ochotni si sednout na střídačku až když se jim bude obraz rozjíždět před očima. Ucítí tu šílenou rychlost podání. Já ne. Já si to užiju z nemocniční postele. Tady se možná podívám na nějaký pitomý a trapný romantický seriál. Oni si natáhnou návleky a každou chvíli padnou na kolena. Plnou vahou. Ucítí ten náraz o zem…
Byla jsem na dně. Nešťastná. Zklamaná. Naštvaná. Na všechno a na všechny. Jakou měla ta natrhnutá noha cenu, když se na mistrák nepodívám? Když do Berlína nepojedu. Za dva týdny budou holky vědět, jestli jsou mistryně Evropy, nebo skončily potupně druhé. Mně přijdou dát kytku. K čemu to do prdele je? Kytka!
Dopadlo to přesně tak. Vyhrály to a přinesly mi pugét. Byl hezký. Zrovna jsem měla slabou chvilku a docela mě ta kytka potěšila. Holky nevěděly, jak se mají chovat, co říct, a to mě štvalo ještě víc. Ten protivný doktor se tu už naštěstí neukázal. Do mého pokoje měl vstup zakázán, a basta. On tomu absolutně nerozumí a já bych se s ním měla vybavovat, ne? Túúdle!
Z nemocnice mě pustili do domácího léčení. Bolelo to jak sviňa. Po každém kroku jsem si musela odpočinout, nemohla jsem chodit po schodech. Často jsem brečela, protože teď už nešlo jen o volejbal. Šlo i o normální obyčejný život, který jsem si zatím nedovedla představit. Chodila jsem s berlí a dokonce jsem si došla pro vysvědčení. Děcka mě sraly od chvíle, kdy jsem do školy vstoupila. Nějaký trouba do mě žduchnul. Když jsem šla po chodbě, tak si mě lidi nevšímali. Ve třídě se zase všichni tvářili strašně soucitně. Jenom s jednou holkou jsem si pokecala. Ještě že mi zvedla náladu. Bez toho bych to tam tu hoďku nepřežila.
Pořád jsem musela lézt do nemocnice na všelijaké kontroly, o nervy. Doktor mi oznámil, že se to zahojilo dobře a že to mám začít zatěžovat. To byl teda dost dobrý vtip. Pajdala jsem pořád stejně a nemohla narovnat nohu v koleni. Možná, že o tu nohu až tak moc nešlo. Spíš šlo o to, jak se s tím poperu. To jsem ale zjistila, až když mi noha otekla a zavřeli mě znova do nemocnice. Ležela jsem na pokoji se stejně starou holkou. Byla usměvavá a zásadně se odmítala dívat na telenovely. Taky jsem od ní nikdy neslyšela sprosté slovo. Tím mě absolutně vytáčela. Tvářila se optimisticky, četla, psala, kreslila. Když přišel ten protiva na vizitu, nasadila útrpný výraz a čekala, až jí vysvětlí její složitou diagnózu. Pan Protiva jí opět jen tak oznámil, že má špatné obě nohy a že bude zázrak, jestli se vůbec postaví. Nezměnila výraz. Když odešli, poprosila mě, jestli může být chvilku sama. Rychle jsem vypadla z pokoje a vrátila se až po dvou hodinách. Stejně bylo poznat, že brečela. Donesla jsem jí z nemocničního bufetu broskvový džus a karamelovou čokoládu. Když mě s tím uviděla, začala se strašně smát, ale přitom jí z očí pořád stékaly slzy.
Nebyla pravda, že to byla jediná chvíle, kdy o svém zdravotním stavu přemýšlela. Ten večer vytáhla z šuplíku jakousi bichli a celou noc si četla. Když nečetla, koukala do stropu. Andy, tak se jmenovala, mi hodně pomohla tím, jak se chovala. Nějak jsem se tehdy přestala soustředit na svoji bolavou nožku a bylo mi mnohem líp. Mě pustili domů docela brzo, ale do nemocnice jsem se teď vracela mnohem častěji a hlavně raději. Chodila jsem za ní na návštěvy a nosila jí čokoládu. Jednou z ní vypadlo, ať nosím radši něco jiného, že jinak bude tlustá. Obě jsme se tomu smály a já jsem jí pro příště sehnala malou fialku v květináči.
Tehdy se mi spravila nálada. A to jen díky Andy. Viděla jsem, že má mnohem horší problémy, ale neřeší je zlobou na ostatní. K ní museli všichni strašně rádi chodit. Jak sestřičky a doktoři, tak spolubydlící. Byla strašně milá. Během mých návštěv, které trvaly po dobu jednoho měsíce, jsme se skamarádily a ona mě při příležitosti jejího propuštění do domácího léčení pozvala na oslavu.
Její bydliště bylo naprosto nádherné místo. Výhled na hory, pole, louky, lesy, rybníky, a ticho. Měli domek a vedle starou stodolu. V zahradě jim běhaly slepice, pod nohama se neustále motalo štěně, kočky byly obezřetně v takové výšce, aby na ně pes nedosáhl, na louce vedle stodoly se pásly ovce a dokonce tu měli několik koní. Ráj na zemi, řekla bych.
Strávila jsem tam prázdniny a učila se přitom, jak žít s tou mojí neohebnou nohou. Už jsem nekoukala z okna a nevzpomínala, jaké to bylo hrát volejbal. Teď jsem začala žít a pomáhala žít i Andy. Byla teď mnohem smutnější než já, ale nechala jsem ji, každý si tím musí projít a zvlášť ona. Ona, která už nikdy nebude chodit. Často jsem ji sledovala, jak sedí na své židli na kolečkách u ohrady a dívá se na koně. Někdy skrz ně a většinou do dálky. Andy koně milovala a já jsem je díky ní začala mít trošku ráda. Asi to pro ni bude větší rána. Ona ztratí nejen koně, ale i možnost normálně žít. Já jsem ztratila jenom volejbal. To není tak moc, teď už to vím.