Bílovický koláč
Letos v zimě byl v Brně a okolí zformován nový seriál závodů složený ze čtyř samostatných podniků, přičemž tuto neděli se konal poslední z nich. Jeho organizaci měl na starosti Bílovický Radioklub, konkrétně pak Petr Matula se svým týmem. Logické tedy bylo, že prostorem závodu byly právě Bílovice nad Svitavou, zhruba tří a půl tisícová obec v bezprostředním sousedství Brna, rozkládající se na příkrých svazích řeky Svitavy. Zdejší klub radiového orientačního běhu tu má navíc vcelku slušné kontakty na místní instituce, a tak jako centrum závodu posloužila místní základní škola (i když mohla být otevřena její větší část) a jako sponzor závodu figurovala vyhlášená Bílovická pekárna, která dodala v hojném množství chutné ceny.
To bych ale dosti předběhl sled událostí. Nejprve totiž bylo potřeba oběhnout trať. Ta byla typicky sprintová s parametry
Po vyběhnutí na trať pak na závodníky čekala první techničtější pasáž složená z krátkých postupů mezi několika místními paneláky. Šlo především o pozornost a dalo se tu spíše ztratit než získat. Na šestku pak přišel dlouhý postup přes téměř celé Bílovice. Nabízelo se několik variant, z nichž rozumné byly tři. Trochu se zde pak projevila jedna ze slabin sprintového klíče ISSOM. Jedna z cest byla v reálu hliněná a dosti rozbitá. V mapě to ale nebylo nijak poznat, protože v mapě vypadala stejně jako všechny asfaltové ulice okolo. Naštěstí se po ní běželo z kopce a tak to šlo s jistou mírou rizika pustit, ale opačně by tato volba asi znamenala ztrátu. Následující pasáž pak vedla nejsevernější částí Bílovic mezi bytovkami. Hned na sedmé kontrole se ukázala drobná chybka v mapě, kdy schodiště do sklepa na rohu domu v mapě chybělo, zatímco zeď od popelnic za níž byla kontrola ne. Po vyběhnutí
Celkově byla trať pěkná. Nebylo na ní nijak moc voleb, ale zajímavé bylo střídání různých typů terénu, které nutilo závodníky přizpůsobovat styl běhu a orientace. Navíc na trati nebyly žádné vyloženě hluché pasáže, kde by se jen běželo a nemusely alespoň počítat ulice a odbočky. Pozitivní byl také dobře trefený směrný čas, kdy vítězný Daniel Hájek byl na trati něco málo přes čtrnáct a půl minuty. V poslední době to bývá spíše výjimkou. Co se týče naší pětičlenné výpravy, tak můžeme být spokojeni. Gratulaci si zaslouží především Michal, který patnáctým místem získal první bod do seriálu. Dařilo se i Kamče, která skončila desátá a velmi těsně se přiblížila soupeřkám, které pro ni byly ještě nedávno v nedohlednu. Já osobně jsem pak šestým místem získal bronzovou příčku v celkovém pořadí. Vítek se pak vracel po zranění kotníku a pozitivní je, že ten vydržel.
Po závodě následovalo vyhlášení vítězů. V hlavních kategoriích bylo vcelku tradiční a vítězové obdrželi velké koláče z Bílovické pekárny. V dětské kategorii byla situace trochu složitější. Běželo se totiž na průkazky a pořadatelé nestihli určit pořadí. Nezbylo tak tedy než tři oceněné prostě vylosovat. Šanci na koláč tak měl mezi dětmi opravdu každý. Po vyhlášení výsledků závodu pak byly vyhlášeny celkové výsledky OBligy v mužské a ženské kategorii. Ta dětská a příchozí nemohla být z výše uvedených důvodů vyhlášena. Mezi muži tedy vyhrál nestárnoucí Karel Fučík, který za sebou o bod udržel Standu Mokrého. Mezi ženami pak suverénně kralovala Lucka Matulová.
Ze závodu tedy všichni mohli odjíždět spokojeni. Pár pořadatelských chybek by se našlo, ale plynuly spíše z toho, že pořadatelé asi příliš nepočítali s náporem sto dvaadvaceti závodníků, čímž se Bílovický koláč stal největším závodem prvního ročníku OBligy. Z mého pohledu bylo také pozitivní, že se závodu zúčastnila vcelku početná výprava oddílu SK Žabovřesky Brno, který OBligu až doposud vynechával. Tak uvidíme, jestli nás bílovičtí radiáci za rok pozvou do stejného prostoru znova. Osobně si tu ještě jeden sprint s odlišnou koncepcí tratě dovedu vcelku dobře představit. A pokud ne, tak stejně bude v rámci OBligy určitě z čeho vybírat.
Vločka