Modřický marast (4. BZL)
Ač by se to na první pohled možná nezdálo, tak město Modřice, ležící v těsném sousedství Brna na jeho jižním okraji uprostřed ploché krajiny pokryté převážně poli se orientačnímu běhu jaksi zaslíbené. A to ani ne tak tím, že by tu byl zajímavý terén (to spíše právě naopak), ale spíš tím, že jsou zde lidé ochotní se v OB angažovat a to především EvKa, která za zdejším závodem stojí a má slušné kontakty na místní samosprávu. Právě proto jsme se tedy v Modřicích sešli v rámci BZL již podruhé, abychom absolvovali téměř „atletický“ sprint zdejšími ulicemi a mezi několika málo bytovkami.
Shromaždiště bylo tentokráte situováno do zdejší základní školy, která nám poskytovala vynikající zázemí, které bylo určitě potřeba. Počasí nám totiž extrémně nepřálo. V sobotu se nad naší republikou roztrhl pytel se sněhovou nadílkou a napadala mnohacentimetrová vrstva sněhu, která ovšem po řádném oteplení začala okamžitě tát. Výsledkem bylo obrovské množství tající sněhové břečky, která byla odhrnutá v podstatě pouze ze silnic. A aby toho nebylo málo, tak ke konci závodu na to všechno začal padat ještě čím dál tím intenzivnější déšť. Ani poněkud slabší terén, ani zmíněné počasí však neodradilo zhruba 130 závoděníchtivých jedinců, aby do Modřic dorazili a vydali se bojovat v rámci jedné z mnoha vypsaných kategorií. Těch bylo celkem devět, tratě ovšem byly pouze dvě. Na kratší trati totiž závodily kategorie DHK, DH5 a DH10 a na té delší všechny ostatní, dělené na dorost, dospělé a veterány. Osobně mi toto dělení přišlo poněkud nešťastné. Ještě chápu oddělení dětských a dorosteneckých kategorií za účelem rozdání většího množství cen, kterých se mimochodem pořadatelům podařilo nashromáždit velké množství. Dělení na muže a veterány pak ale zcela nechápu. Navíc řada veteránů byla svévolně vyřazena z mužské kategorie, i když se do ní hlásili. Ono to nakonec bylo sice jedno, jelikož pro účely BZL bylo na závěr stejně vytvořeno pořadí ve sloučených kategoriích D13+D+D35 a H13+H+H35, každopádně každý závodník by ale měl mít možnost volby, jelikož hlavní kategorie dospělých jsou ze své podstaty otevřené pro všechny. Co bylo navíc také lehce zvláštní bylo vyhlášení výsledků. Veterány totiž vyhrál Zhusta, který svým časem mimochodem nijak neoslnil a skončil by dosti hluboko v poli poražených. Pikantní přitom bylo, že jako jediný veterán zůstal v mužích Karel Fučík (mimochodem stejný ročník narození), který Zhustu porazil… Nemyslím si, že by to byl záměr ze strany Zhusty, každopádně to bylo lehce nezvládnuté.
To jsem ale trochu předběhl dění. To hlavní byla trať a ne výsledky. Její stavby se stejně jako loni zhostil Jára Zimmermann a musím říct, že hodnocení jeho práce není lehké. Oproti loňsku se snažil změnit koncepci tím, že jsme běželi v obráceném gardu a tam kde byl vloni cíl byl letos start. Na samotné trati pak bylo patrné, že moc víc se ze zdejšího terénu vyždímat nedá a nejzajímavější postupy z loňského závodu se opakovaly i v tom letošním. Začátek trati vedl tedy místy, kde vedla vloni závěrečná pasáž a to jižní částí Modřic s nepravidelnou sítí ulic. Hned na jedničku byla zajímavá volba, kde obě varianty vypadaly rovnocenně, ale ta zleva se ukázala být rychlejší. Dvojka pak byla vlivem „neběhatelného“ povrchu mimo silnice jasná. Ostatně onen povrch degradoval i některé další postupy a nutil nás maximálně využívat protažených silnic. Mimochodem docela dilema byla i volba obuvi. Ve sněhu to bylo na hřeby a na silnici na atletiku. Většina tak zcela správně zvolila zlatou střední cestu a sice krosovky s hrubým vzorkem. Abych se ale vrátil na trať. Následující dvě kontroly byly opět volby ulicemi, které nás dovedly do prostoru náměstí, kde jsme opět důkladně probrousili podchod vedoucí k místnímu hotelu. Neznat to tu od loňska, byly by to vcelku zajímavé postupy. Další delší volba známá už loňska nás pak zavedla do prostoru bytovek, kde přišlo množství krátkých postupů testujících naši pozornost a schopnost počítat. Žádný z postupů nebyl vyloženě záludný, ani příliš nejednoznačný. Co bylo naopak dobré byly časté změny směru nutící nás udržovat koncentraci. V samém závěru trati pak přišly dvě volby. Jedna dlouhá k areálu školy, kde šlo o to zvolit, zda oběhnou velký blok zprava, či zleva. A druhá kratší na sběrku, kde se muselo kličkovat mezi ploty areálů školy a sokolovny. Tento postup pak plně charakterizoval celý závod. Kratší varianta přes sokolovnu totiž byla pokrytá břečkou, zatímco delší kolem školy byla protažená. A teď babo raď. Nakonec se jako rychlejší (asi o 3 sekundy) ukázala varianta kratší, ale v podstatě to bylo věštění z křišťálové koule.
Celkově byla trať, jak již jsem napsal výše, vzhledem k terénu obstojná a degradovala ji v podstatě spíše má účast na loňském ročníku. Co na ní hodnotím velmi pozitivně je pak vcelku trefený směrný čas. Ondra Švirák ji prolétl za něco málo více než šestnáct a půl minuty. Uvážíme-li klimatické podmínky a skutečnost, že Ondra není při vší úctě úplně top sprinter, tak lze pouze konstatovat, že času patnáct minut se dosáhnout za sucha dalo. Co bylo trochu více rozporuplné byla mapa. Pořadatelé sice provedli revizi za což si zaslouží pochvalu, ale na druhou stranu z mapy zmizela většina hranic porostů, které ji dělaly za běhu čitelnější. Co ale vadilo mnohem víc byl tisk map. Hojně mapované úzké priváty znázorňující záhony totiž velmi splývali se žlutými loukami a za běhu byly v podstatě nepostřehnutelné a to vlivem sněhové pokrývky i v terénu. Na základě pozávodních ohlasů by tak valná většina závodníků měla být DISK, jelikož přes záhony (priváty) u kontrol číslo sedm a dvanáct vedly slušné dálnice. Co se pak ještě pořadatelům ne úplně povedlo byl tisk piktogramů. Na informační tabuli totiž vyvěsili loňské popisy a stáhli je až během závodu. Kódy šly ovšem po číslech a na mapě byly popisy správně, takže se jednalo pouze o kosmetickou vadu na kráse.
Letošní Modřice Cup tedy ničím příliš nevybočil z letošního standardu orientačně nepříliš zajímavých pouličních a sídlištních sprintů. Částečně se to také projevilo na menším zájmu těch nejlepších brněnských orientačních běžců, což dalo možnost tentokráte vyniknout i méně zkušeným závodníkům. V našich barvách to konkrétně byli jak Michal na dvanáctém a HáPéčko na šestnáctém místě v mužích, tak i Kamča na čtrnáctém místě v ženách. Mnohem cennější než umístění, však byly dosahované časy, kdy především Michal byl již velmi blízko zkušeným závodníkům ze středu startovního pole a jelikož startoval minutu za mnou, tak musím poznamenat, že jsem ho několikrát na trati zahlédl až „nepříjemně“ blízko za sebou. Nezbývá tedy než se těšit se na poslední závod BZL, který chystá Adamna NET na Bílé Hoře. Bude to zajisté důstojný závěr seriálu, který nás konečně zavede i do jiného typu terénu, než jsou strohé ulice a paneláky.
Vločka