Hon na kontroly (10. ŽA Konopiště)
Mistrovství české republiky ve sprintu se letos konalo na jaře, a tak na podzimní část sezóny tentokrát připadl pouze jeden celostátní závod ve sprintu. Jeho pořádání se ujala pražská Pragovka a pozvala nás na zámek Konopiště nalézající se v těsné blízkosti Benešova. Na přelomu předminulého a minulého století toto sídlo sloužilo jako lovecký zámek následníka Rakousko-Uherského trůnu Ferdinanda d´Este, to pro nás orienťáky nebylo ale zas až tak důležité, jelikož my jsme do zámeckého parku přijeli nahánět (naštěstí) statické kontroly a nikoliv dynamickou zvěř.
Místní terén přitom není pro orientační běžce zcela neznámy. Ve sprintovém „pravěku“, v roce 1999, se tu konalo MČR v parkovém sprintu na mapě v klasickém lesním klíči a v měřítku 1:7500. A co že na nás tedy čekalo? Kromě nové mapy v ISSOMu a měřítku 1:4000 různorodý a členitý terén. V bezprostředním okolí zámku je park téměř francouzského typu s množstvím teras a zídek skýtající možnosti pěkných voleb, který postupně přechází v lesnatý park anglického typu, kde člověk občas narazí i na podrost a kopřivy. Mezí tím je pak ještě relativně rozlehlá růžová zahrada, u níž ovšem nebylo předem jasné, zda bude pro nás otevřena, či nikoliv.
Po příjezdu k zámku jsme byli nasměrováni na místní parkoviště a zkasírovani jako běžní návštěvníci zámku, což hned na úvod příliš nepotěšilo. Shromaždiště přitom bylo vzdáleno nějakých
Důležitý byl ale především samotný závod. Na muže jednadvacítky áčka přitom čekala
Po této lesní pasáži trati pak přišly dva dlouhé postupy, kdy první byl prostým přeběhnutím hluché louky a druhý byl volbou kolem zavřené růžové zahrady. I když tato volba nebyla nijak dramatická. Varianta zleva po asfaltu se jevila jednoznačně výhodnější než běh lesem. Poslední část trati pak vedla kolem zámku a donutila nás ho několikrát oběhnout. Byly zde postupy na nichž bylo potřeba dávat velký pozor i když žádný z nich nebyl volbou v pravém slova smyslu. Většinou sice existovaly 2 varianty, ale ta správná byla vcelku jasná. Bylo tedy potřeba spíše dávat pozor aby člověk nenarazil na nějakou zeď nebo nenaběhl do slepé cesty, tak jak se velmi mnoha závodníkům, včetně mě, podařilo na osmnáctou kontrolu.
Celkově to byl velmi pěkný sprint náročný jak po mapové, tak fyzické stránce. Z mého pohledu chyběl pouze postup, kde by se dalo dobrou volbou získat. Na celé trati se totiž dalo spíše pouze chybovat a ztrácet a v případě čistého závodu to tak bylo v podstatě jen o rychlosti běhu. To sice není špatně, ale když si vzpomenu na letošní mistrovství v Děčíně, tak musím tento sprint hodnotit přece jen trošku níž.
Závěrem bych se pak ještě trochu zamyslel nad jedním specifikem tohoto závodu. Běželo se o víkendu na turisticky atraktivním místě za plného turistického provozu. Pořádající oddíl měl sice vše s příslušnými orgány domluveno a závodníci byli na tuto skutečnost upozorněni, přesto se pár věcí ne úplně povedlo. Například jedna z kontrol byla v bezprostřední blízkosti expozice dravého ptactva. A těm ptákům rychle běhající závodníci na klidu rozhodně nepřidávali. Některé ploty, přes které se z nejrůznějších důvodů nemělo běhat, pak byly v mapě vyznačeny jako překonatelné (jelikož technicky vzato byly). V neposlední řadě pak slepé schody na osmnáctou kontrolu, o nichž jsem psal výše, vedly do otevřeného muzea, do nějž řada závodníků vběhla. Sice to byl pěkný chyták, ale personál muzea to jistě příliš nepotěšilo. Pro nás závodníky jsou to sice nepodstatné detaily, které mnohdy ani nepostřehneme, ale zanechávají negativní dojem na okolní „neorienťáckou“ společnost, zvláště v případě těchto závodu ne nepočetnou, a toho bychom se měli rozhodně vyvarovat. Naopak bychom měli takovéto závody v „civilizaci“ využívat jako náborové možnosti. Co bránilo pořadatelům umístit před zámek a nebo na parkoviště informační stánek o tom, co se tu děje a co to je orientační běh. Náborové tratě přitom určitě připravené byly…
Vločka