Kapitola 3.
-
Dveře do jiného světa
Uprostřed noci začal na nočním stolku vyzvánět mobilní telefon. Ruka šátrala ve tmě, dokud nenahmátla vibrující přístroj.
„Prosím?,“zamumlala rozespale Tereza. Ani se nanamáhala rozsvítil lampičku. Nechápala, proč ji teď někdo budí. Za pár hodin má vstávat a místo a aby plně využívala těch málo hodin spánku, řeší nějaký telefonát.
„Teri, promiň, že tě budím. Tady je teta. Kateřina,“dodal hlas ve sluchátku jako na vysvětlenou.
„Jo. Co se stalo?“ Napůl spící dívka si těžko uvědomovala, že teta nikdy nevolá, protože se svým bratrem již mnoho let nemluví.
„Jde o babičku. Máma měla před pár hodinami infarkt. Naštěstí s ní byla sousedka, takže okamžitě zavolala sanitku. Jsem teď v nemocnici, tak jsem si říkal, že bys to určitě ráda věděla.“
Jakmile se Tereze spojily v hlavě slova: babička – infarkt, okamžitě byla vzhůru.
„Jak to vypadá? Bude to v pořádku? Proč mi nikdo nedal vědět dřív?“
Teta si povzdychla. „Zatím mi toho nechtějí moc říct. Doufejme, že je to jen planý poplach a máma se zotaví.
Zatímco mluvila, Tereza vyskočila z postele a byla už na půl cesty ke skříni. „Hned tam jedu,“vyhrkla do telefonu a položila ho, aby jí to Kateřina nezačala rozmlouvat. Neměla šanci v tuto chvíli usnout. Oblékání šlo ztuha, její pohyby byly trhané, strach o babičku, jedinou bytost, kterou na světě skutečně měla, ji zcela ochromovala. Prsty měla ztuhlé, číslo na taxi musela vytáčet několikrát, než se jí to podařilo správně.
Za půl hodiny už uháněla nemocniční chodbou. Na jejím konci se nezřetelně rýsovala postava zhroucená na lavičce. „Kateřino? Teto!,“zavolala. Šťouchla do podřimující tety. Ta se rázem probudila.
„Ach, to jsi ty? Teda, ty jsi vyrostla. A dospěla,“prohlížela si ji. Tara protočila panenky. Je pravda, že se dlouho neviděli, ale sešli se tady kvůli něčemu jinému, babička na tom nebyla dobře a teta jí vykládá, jak moc vyrostla.
„Promiň, jasně, není to...,“Žena si nervózně prohrábla dlouhé splihlé vlasy a zakryla si unavené zelené oči. „Myslela jsem, že jsi doktor,“vysvětlila svou reakci.
„Co se děje?,“naléhala Tereza a posadila se vedle tety.
„Nevím. Dostala infarkt, zavolali mi, hned jsem sem jela, ale pořád jsou na operačním sále. Nevím, co tam dělají, jsem realitní makléřka, ne doktor.“
Tara mlčky seděla na lavičce co nejdále od Kateřiny. Ta si uvědomila, že její slova nevyzněla přátelsky, chtěla je zmírnit, a tak se zvedla. „Chceš taky kafe?“
„Jo, jasně, klidně...“odpověděla Terka nepřítomně.
„A jaké?“
„Cože?“
„Jak piješ kávu?Mlíko, cukr, nic, latte, moca...“
„Jo, aha, promiň. No,latte, cukr, prosím“ Usmála se Tereza vlastní zasekanosti. Neměla myšlenky na kafe. Myslela jenom na babičku. Proč ještě nic neví, proč se jim nikdy nevěnuje? Co tam dělají tak dlouho? Jakmile se teta vrátila, vděčně smočila rty v kelímku. Nápoj sice chutnal naprosto odporně, ale Tara byla ráda, že mohla něčím zaměstnat ruce.
Nestihla ani dopít svůj kelímek a už nad nimi stála modro-bíle oděnná žena. „Vy jste příbuzné Magdaleny Slovankové?,“zeptala se kontrolně, ačkoli pravdu musela znát předem. Obě ženy se s přehnaným přikývnutím překotně postavily.
„Bohužel, to nevypadá nejlépe. Operativně jsme zprůchodnili ucpanou věnčitou tepnu, její stav je však stále vážný, není ale důvod se lekat,“dodala rychle, když spatřila až smrtelný strach v očích obou žen před sebou. „Operace dopadla dobře, úplné uzdravení už samozřejmě není možné, ale pokud nestanou komplikace, může se paní Slovanková zotavit,“snažila se je uklidnit. Kateřina přikývla, Tara však ujištění doktorky nevěřila. Měla špatný pocit, vkrádal se jí do mysli jako vlezlý brouk a nemohla ho nijak zaplašit.
„Paní Slovanková teď bude několik hodin spát. Raději běžte domů, vyspěte se a přijďte zítra. Uvidíte, že ráno za světla bude všechno vypadat lépe.“ Lékařčin hlas byl tišivý a uklidňující.
„Ano, jistě. Mockrát děkujeme,“potřásla Kateřina doktorce rukou a druhou táhla neteř za sebou. Tereze se nechtělo odejít, chtěla babičku vidět, ale tetin stisk ji neúprosně unášel směrem k východu.
„Myslíš, že to bude v pořádku? Uzdraví se?“ Kateřina odvezla Terezu domů. Seděly spolu v autě, nechtělo se jim rozloučit. Mladá dívka sledovala opuštěný dům, jeho temná zavřená okna. Vypustila tuhle kosmickou otázku do prostoru. Nečekala na ni odpověď, tížila ji na jazyku a navíc získala čas, než musel vkročit zpět do svého vězení.
„Jistěže ano, zvládne to. Máma byla vždycky tak silná. Jen mám pocit, že od smrti táty už tady na světě jen čeká, až se k němu bude moci připojit.“ Tereza po ní vrhla znepokojený, nesouhlasný pohled. „Ale ano, má tady nás a ty ji potřebuješ. Jsem si jistá, že má proč žít a také to ví. Bude bojovat,“prohlásila rozhodně, jakoby vlastním přesvědčením mohla zvrátit osud.
„Určitě,“přitakala stejně přesvědčeně Terka. „Díky, žes mi dala vědět. Ráno zavolám tátovi. Pozdravuj Niku, dobrou noc,“rozloučila se a vystoupila.
„Cože se stalo?“ Ať byl Karel Slovank kdekoli, byl tam velký rámus.
„Babička! TVÁ MATKA! Měla ifarkt a je v nemocnici. Leží na JIPce a ty...,“křičela dcera do mobilního telefonu. Kvůli starostem o babičku i pozapomněla na jejich poslední rozepři.
„Aha, a jak to vypadá?“ Snažil se nasadit ustaraný tón, ale bylo jasné, že myšlenkami je někde jinde.
„Špatně. Operovali ji. Jsem teď na cestě do nemocnice. Můžu ti zavolat tak za půl hoďky, to už budu vědět víc,“nabídla se dobromyslně.
„No...půl hodiny...víš, mám jednání a pak schůzku v Mnichově. Tak kolem čtvrté bys mi zavolat nemohla?“
Tereza zalapala po dechu. To nemůže myslet vážně! Místo, aby přijel domů se stará víc o jednání a svoje obchodní schůzky, než o zdravotní stav své matky. To už bylo na Taru příliš. Chvíli hleděla na mobil jako na pohádkovou příšeru a pak náhle bez dalšího slova telefon zavěsila. Bylo půl druhé, konečně, poslední hodina se jí nekonečně vlekla. Nechápala, jak tohle dopoledne ve škole přežila. Myšlenkama byla úplně mimo, ještěže Klára měla pro přítelkyni pochopení a snažila se ji co nejvíce podpořit. Tereza si to moc neuvědomovala, ale v příštích dnech jí byla za podporu vděčná.
Do nemocnice doslova doběhla. „Promiňte, prosím,“zastavila na chodbě nějakou sestru. „Hledám paní Magdalénu Slovankovou. Přivezli ji sem v noci...“
Sestra si ji přeměřila a zeptala se: „Vy jste příbuzná?“
„Ano, jsem její vnučka.“
„Jistě, tak tedy Slovanková...,“chvíli tápala v paměti, pak se obrátila na jinou, která procházela kolem. „Slovanková? To byl ten exitus dnes ráno,“pošeptala první a šla dál. Tereza ji ale slyšela naprosto jasně. První sestra se otočila zpět k Tereza. „Zavolám vám lékaře.“ Zrzka ji ale neposlouchala. Exitus. To znamená, že...Ale to není možné. Babička prostě nemohla umřít. Jediný člověk, jakého na světě měla. A teď byla pryč. Už jí nikdy ničím neporadí, nevyslechne ji, už nikdy spolu nebudou péct cukroví.
Vzala telefon a vytočila číslo na Kateřinu. „Teto, jsem v nemocnici a oni říkají, že babička...,“nedořekla větu. Nedokázala ten fakt vyslovit. Nevšímala si, že k ní přistoupil doktor, čekala jako na vysvobození z hrozného snu, že teta popře vše, co slyšela, uklidní ji a ujistí ji, že se s babičkou zase sejdou při oslavě narozenin.
„Terinko, oni ti to vysvětlí. Volali mi ráno, všechno vím. Říkala jsem si, že bys to měla slyšet od doktorů.“ To Taře stačilo a zavěsila. Teprve teď pohlédla na lékaře.
„Dobrý den, slečno. Jsem primář Luks. Pojďte, prosím, se mnou.“ Odvedl ji do své pracovny, usadil ji do křesla, nalil do sklenice vodu a teprve potom pokračoval.
„Operace večer proběhla úspěšně. Bohužel, vaše babička dnes ráno dostal druhý infarkt. Nemohli jsme nic dělat. Je mi to líto.“
„Ale to není možné. Ona nemohla...“ Znenadání se zvedla z křesla. „Musím jít,“oznámila prostě a bez dalšího vysvětlování vyšla z pracovny. Na chodbě se rozeběhla. Nevnímala pohoršené poznámky lidí, které míjela, utíkal celou cestu až domů. Ale co tam? Otec je pryč, absolutně ho nezajímá, co stalo s jeho matkou. S Kateřinou se viděli včera po osmi letech poprvé. Krom babičky tady nikoho neměla. A teď ji ztratila. Posledního člověka, který tu pro ni byl, když potřebovala. Zastavila se před brankou a zahleděla se na prázdný dům. Nechtělo se jí tam. Nemohla tam ani vkročit. Otočila se a zamířila k nedalekému parčíku. Posadila se na jednu z laviček a nepřítomně hleděla před sebe. Zničehonic jí přišla na mysl slova, která babička pronesla krátce před Vánoci. „Doktoři jen oddalují něco, co stejně musí přijít a to je proti přírodě.“ Ano, babička věděla dobře, co jí čeká, byla s osudem smířená. Věděla, že to přijde a že se člověk s takovou skutečností musí vypořádat, jak nejlépe dovede. Ale Tereza tak uvažovat nedokázala. Alespoň ne v babiččině případě. Ne v tuto chvíli.
„Svět se točí. Nezbývá než jít dál. Navíc, smrtí nic nekončí, ale začíná něco nového, to víš.“ Hluboký smetový hlas šeptal těsně u jejího ucha. Prudce se otočila. Seděl vedle ní. Byl to on, ten kterého viděla v lese. Znovu se jí zjevil ve chvíli, kdy byla na dně.
„O čem to mluvíš?,“zašeptala. Tentokrát neměla náladu dlouze z něj páčit jeho totožnost. Byla ráda, že je u ní, jeho přítomnost ji uklidňovala a dodávala pocit bezpečí, ať je to kdokoli.
Usmál se na ni. Věděla proč. Sama nechápala z jakého důvodu nemluví normálně. Nedokázala ze sebe vydat plnohodnotný zvuk.
„Mluvím o tobě. Člověk ti nejbližší odešel, ale zapomínáš, že není daleko. Neztratila jsi jej přece navždy. Zapomínáš, kdo jsi?“ Znělo to lehce jako výčitka.
„A kdo jsem?“ A proč se na to vůbec ptám jeho?
„Jsi Ona. Ten, kdo má v sobě moc. Ty to víš. Sama jsi to přece už zkoušela. Jsi ten, kdo má přístup na druhý břeh.“
Tereza jeho slova nechápala. Musela uhnout očima, aby mohla jasněji myslet, ale když jej chtěla znovu vyhledat, zjistila, že je sama. Zmizel. Náhle se do ní dala hrozná zima. Pocit bezpečí a útěchy ji opustil, zničehonic so připadala nechráněná. Rozhlédla se. Je sama v parku, kde se jen několik starších lidí procházelo se svými čtyřnohými společníky a nemá nic než radu, které stejně nerozumí.