Cihelna v Kvasicích

Při cestě z Kvasic do Sulimova se nacházela panská cihelna o níž existují písemné zmínky již  z roku 1631, kdy kvasický hrabě Jan Rottal osvobozuje své poddané, kteří chovají koně, od vožení dříví do cihelny a od vožení cihel. Cihelna zde stávala asi od svého vzniku svědčí tomu dobré podmínky těžby kvalitní cihlářské hlíny, které se říkalo celina, jíl, žlutice, mastník nebo slín. Ta se zpočátku těžila ručně do vozíků, nechala se pak přes zimu odležet a promrznout. Natěžená hlína se musela přesít, aby se  z ní odstranit vápenité cicváry, u nás se jim říkalo mergle ( dodnes tyto kousky vápence lze najít ve stěně hliníku nebo i u nás na zahrádce, jedná se o malé kousky, které svým tvarem připomínají kolikrát tvary zvířat nebo jiných postaviček). Mergl byl pro cihlu nežádoucí, pokud v ní zůstal, tak se cihla v peci roztrhla. Odležená hlína se mísila s vodou a na velkých dřevěných stolech se řádně prošlapala. Uhnětenou hlínu vtláčeli ručně dělníci do pískem vysypaných dřevěných forem, opatřených na dně vyrytou značkou cihelny nebo římskou číslicí. Těmto značkám se říkalo ,,kolky“. Přebývající hlína se na horní straně formy seřízla dřevěným cihlářským nožem zvaným také pravítko nebo stíradlo. Každý dělník měl své číslo, aby se lépe spočítalo kolik vyrobil cihel. Z těchto forem se syrová cihla vyklopila na prostranství říkalo se mu banket určené k sušení, kde zůstali pokud to počasí dovolilo 24 hodin. Pak je dovážeč převezl do kolen, kde je sestavil na sebe tak, aby nemohlo na ně slunce pražit, ale aby je mohl profoukat vítr. V kůlnách, nebo sušárnách zůstaly cihly tři až čtyři neděle, takových kolen bylo v naší cihelně devět nazývaly se Kellerovi sušárny z nichž se dodnes zachovaly tři. Po vysušení se cihly naváželi do cihelných pecí zvaných kruhovky. Z počátku se ale cihly vypalovaly v polních jednorázových pecích zvaných milíře nebo kozle, později ve vyzděných šarovnách. V roce 1928 cihlářský mistr Antonín Randůšek cihelnu zmodernizoval hlavně byla postavena nová kruhová pec z deseti komorami. V každé komoře se vypálilo 4000 kusů cihel a pálení trvalo deset dní. Přikládání uhlí zajišťovalo moderní zařízení vyrobené firmou Ježek Blansko. Randůšek ho zařídil přes svého kamaráda, kterého znal z války a který se podobným vybavením zabýval. Kolaudace zmodernizované cihelny proběhla 14. listopadu 1928.Byl také zkolaudován vysoký komín, který prohlédl kominický mistr Josef Kameníček z Kvasic. Navežené cihly se v peci vyrovnali tak, aby mezi nimi mohl proudit horký vzduch, pak se komora zazdila. Nejprve se vypalovalo slabým ohněm, cihly se prohřívaly aby se z nich vypařila zbývající voda a teprve když byl kouř bledší bez páry začalo se vypalovat ostřejším ohněm. Po vypálení se zazděné otvory pomalu od vrchu vybouraly, aby pec chládla postupně. Kruhovkou se nazývala pec proto, že se v jejích komorách pálilo postupně a jak se říkalo objela se za deset dní. K topení se používalo černého uhlí, které se dopravovalo nejdřív na vozech taženými koňmi z tlumačovského nádraží, později potahy nahradilo nákladní auto značky Škoda, kterým jezdil Rytíř  a Gusta Vaculík z Kvasic. Také dopravu cihel zajišťovali napřed koňské potahy, na jeden vůz se jich naložilo až 500 kusů. Během let se provoz v cihelně neustále modernizoval, ruční těžbu hlíny vystřídalo korečkové rypadlo RK 25 s délkou ramene 10 metrů, které bylo na kolejích a mělo elektrický pohon. Dopravu hlíny pak zajišťovali kolejové vyklápěcí vozíky a ruční výrobu v dřevěných formách nahradil lis na cihly. Provoz mezi lisovnou sušárnami zajišťovaly úzkorozchodné koleje v šířce 90 cm v celkové délce 600 metrů. Po těchto kolejích jezdila malá lokomotivka typu BN-15 R, nebo BN-30 která tahala vozíky, pět bylo korbových a tři Kellerovi na dopravu cihel. V roce 1969 došlo k poslední rekonstrukci cihelny hlavně lisovny. Závěrem několik rozměrů, kruhová pec měla půdorys 15x20 metrů, největší Kellerova sušárna měla půdorys 7x51 metrů a nejmenší měla 7x19 metrů.

     Cihlářský mistr Antonín Randůšek pracoval v cihelně jako mistr až do roku 1946, do té doby patřila cihelna kvasickému velkostatku jehož majitelem byl hrabě Arnošt Thun-Hohenstein. Hrabě rád jezdíval na vyjížďky a často se stavoval i v cihelně u Randůšků. Hrabě Arnošt měl koně ryzáka, který se jmenoval Princ a hraběnka Marie Therezie měla Savanu. Při jedné takové návštěvě cihelny nechal hrabě Randůškům svoji podepsanou fotografii, která se dochovala v rodině. Po válce byla cihelna jako všechen hraběcí majetek znárodněna. V roce 1946 ji na krátkou dobu uvedl do provozu nájemce Jaroslav Nakládal ze Sulimova. Ještě v roce 1949 si cihelnu Randůšek pronajal za roční nájemné 30 000 Kč. Výrobní kapacita cihelny v té době byla 800 000 kusů pálených cihel ročně. Jak uvádí kvasický kronikář Štěpán Doležel byl Antonín Randůšek velmi uznávaný odborník a kvasické cihle jak se jim říkávalo ,,Randůškovi cihly“, byly vyhledávány v široké oblasti pro svou dobrou kvalitu.  Ale i přes to se musel svého řemesla vzdát. V roce 1950 přechází cihelna pod Komunální podnik a při reorganizaci byla začleněna do národního podniku Hodonínské cihelny. V sendesátých letech pak cihelnu na krátký čas převzalo ještě JZD Kvasice, ale provoz v ní byl definitivně ukončen v roce 1972. Cihlářské řemeslo bylo v rodině dost oblíbené, také otec Antonína, Jan Randůšek (1852-1892) byl cihlářem v Kroměříži. V roce 1971 umírá i samotný cihlářský mistr Antonín Randůšek a s ním jakoby cihlářství ve Kvasicích utichlo navždy. Cihelna byla pár let po jeho smrti zbourána a 28 metrů vysoký komín, který vévodil celý čas krajině klesl po odstřelu k zemi. Dům s číslem 118 byl rozdělen na tři samostatné bytové jednotky z nichž ta prostřední dnes s číslem 551, kde po celou dobu žil cihlář Randůšek zůstala jeho potomkům dodnes. V osmdesátých letech na místě cihelny vybudovalo JZD sušičku a míchárnu krmiv.

     V druhé polovině dvacátého století našli dělníci v hliníku při těžbě hlíny mamutí kel o kterém si mysleli, že je žebro s velryby, kel se bohužel nezachoval. V té době byl učiněn další poněkud významnější nález, jak uvádí samotná nálezová zpráva. Při těžbě hlíny byla ve stěně hliníku zachycena pec, původně asi klenutá, jejíž stěny byly z mazanice, vypálené do červena. Klenba pece se zřítila na dno, které bylo pokryto vrstvou popela a leželo v hloubce asi 150 centimetrů pod povrchem terénu. Těžbou hlíny byla pec zničena téměř celá, zachován zůstal jen nepatrný zbytek, ze kterého si nebylo možno učinit představu o původním tvaru a funkci objektu. Podle nepatrného množství střepů, nalezených v peci, je možno ji datovat do slezského stupně kultury popelnicových polí ( pozdní doba bronzová ). Vzhledem k množství střepů které jsem v okolí cihelny na polích sám našel, lze předpokládat, že se zde v dávných dobách nacházelo sídliště a tato lokalita byla vážně narušena stavbou cihelny a těžbou hlíny.

Technický výkres nové kruhové pece postavené v roce 1928 

Zobrazení kvasické cihelny na mapách

Z roku 1760

Z roku 1827

239-hájovna, 240,241-stodola, 242-kůlna, 243- cihlářská pec, 627-role, 628,629-zahrada, 630-hliník. Zde je vidět stará cihlářská pec, situace před postavením nové kruhové pece a sušáren. 

Třetí vojenské mapování

Cihelna, stav v roce 1950
rozmístění budov: 1-nová kruhová pec, 2-nová lisovna, 3,4,5,6,8,9-přírodní sušárna, 10-stará lisovna, 7-skladovací kůlna suchého zboží, 11- kanceláře, soc. zářízení, 12-trafostanice