Cihelny v Kroměříži a okolí

     Pálených cihel se jako stavebního materiálu v Kroměříži a okolí používalo ve středověku jen v omezené míře. Teprve po ničivém požáru města v roce 1643 a jeho následné obnově se stal rozšířenější a v rámci protipožárních opatření biskupská vrchnost i stavební kanceláří dokonce přísně vyžadovala stavět štíty a komíny z pevného hliněného, cihelného zdiva. Doposud zde jako stavební materiál převládal u významnějších městských staveb ( kostely, hradby, měšťanské domy, biskupské sídlo) převážně lomový kámen lámaný v blízkém okolí. Nejstarší používání cihel v Kroměříži se vztahuje převážně jen na vyzdívání příček, kleneb, vyzdívek kolem oken a dveří. Používaly se cihly formátu odlišném od dnešního. Gotická cihla byla výrazně vyšší a užší o velikosti 8 x 12 x 27 cm s charakteristickým názvem „buchta“. Můžeme na ní často najít stopy cihlářovy ruky, která za vlhka úmyslně zvrásnila její ložnou plochu  tahem prstu, to proto, aby jak se říká, lépe chytla.

     Na Velkém náměstí v Kroměříži byla nalezena ve sklepním prostoru domu číslo 43 gotická cihla ze 14 století, jedná se o Rottálovský dům. V renesanci a baroku se cihly nápadně odlišovaly od cihel gotických, byly široké a nízké. Barokní cihly se označovaly pomocí razidla (kolku), odtud název kolkované cihly, kdy se ještě do vlhké cihly vtláčely různé značky, číslice, nebo písmena. Dost často se jednalo o značky jednotlivých cihelen.

     Město Kroměříž mělo již v době před obléhání Švédy svou cihelnu, podnik plně zaměstnaný a výnosný hlavně po zkáze města, kdy měšťanům biskupská cihelna dodávala cihly. Uvádí se v popisu panství z roku 1651, kdy také Hulín měl svou obecní cihelnu. Kroměřížská cihelna se nacházela blízko města, ale nebyla příliš velká neboť v některých letech nemohla vyhovět ani obecní potřebě. V roce 1661 muselo město kupovat potřebné cihly z panské cihelny v Jarohněvicích. V roce 1681 se uvádí také městská cihelna u Sobělic. V době nastoupení Lichtenštejna stály v blízkosti Kroměříže tři panské cihelny, u Štěchovic,  Sobělic a  Jarohněvic. Mimo to mělo město obecní cihelnu. Všechny cihelny byly značných rozměrů, například v cihelně u Štěchovic se kladlo 50 tisíc cihel a přes 16 tisíc křidlic. U Jarohněvské cihelny se kladlo 44 tisíc cihel. Není nikde zapsáno v jakém stavu přetrvala švédskou válku kroměřížská panská cihelna u Jarohněvic. Neví se ani jak byla velká. Podle jejího vzoru se vyráběly cihly také v ostatních biskupských cihelnách. V roce 1687 cihelna náležela již městu, které ji nechalo celou pokrýt novým šindelem a v roce 1689 celou opravovit. Výkonnost této cihelny byla v některých letech úctyhodná. Například v roce 1692 se v ní vyrobilo 146 tisíc  cihel, 11 600 křidlic, 4800 dlaždic.

     Dne 23. března 1667 biskup rozhodl o výstavbě nové panské cihelny na způsob moravsko-třebovské pod Barbořinou nedaleko mlýnu Stráže. Byla to čtvrtá a ze všech největší. Cihelna měla být 26 sáhů dlouhá a 16 široká. Na tomto místě setrvala velmi dlouho, staří pamětníci z Lutopecen ji pamatovali ještě před 1. světovou válkou. Byla postavena na svazích Barbořiny o něco výše než pozdější cihelna u silnice, v horní části současné zahrádkářské kolonie. Patřila obci, a ta ji po první světové válce odprodala stavebním podnikatelům J. Tomáškovi a F. Hložkovi. Pracovalo zde  asi 20 dělníků. Více cihelna Lutopecny.

     Kromě zpráv o kroměřížských cihelnách se zachovaly také údaje k místním cihlářům. V roce 1652 je uváděn jako cihlář kroměřížský měšťan Jakub Lachnit, který přišel do Kroměříže z Mohelnice. Lachnit měl vyrábět pro panskou potřebu 40 tisíc cihel podle dodaných forem z dobré hlíny a písku. Za tisíc cihel dostal jednu zlatku. V roce 1665 žádal Lichtenštejn Václava Bartodějského z Bartoděj, aby mu na čas půjčil svého cihláře, který měl široko daleko výbornou pověst. Cihlář dostával za každou vypálenou pec tři měřice žita.

     Kromě panských bývala ve městě i městská (obecní) cihelna v místech nynějšího Wechova dvora, původní která se uvádí již za Dietrichštejna stála neznámo kde. Vrchnost měla u Sobělic dvě cihelny, ale ty již v roce 1780 neměly hlínu a tak panství zamýšlelo je přeložit. Město mělo hlínu na blízku a proto se  o ně ucházela. V roce 1780 došlo k uzavření smlouvy a arcibiskupství odevzdalo městu dvě cihelny s třemi kolnami a studní.

     Cihelna na ratajské silnici byla vystavěna v polovině 19. století na území které patřilo městu, stála až na samé hranici ratajského katastru. Měla číslo popisné 101. V roce 1907 byla vybavena strojovou výrobou na parní pohon, dále pak v roce 1927 plně strojová, zařízena na výrobu až 1 200 000 kusů cihel ročně.

Cihelna u Lutopecen

     V době kdy cihelnu vlastnili Tomášek a Hložek, byl její provoz ( výroba cihel) ruční a podle počasí se od dubna do září ročně vyrobilo 70 000 kusů cihel. Cihly se vypalovaly ve dvou polních pecích o kapacitě 40-45 000 kusů cihel v jedné peci. V roce 1925 koupil cihelnu Stanislav Musil a Ing. Josef Zapletal z Kroměříže, kteří postupně závod rozšířili. Přikoupili pozemky a výrobu zmodernizovali. Opustili původní místo staré cihelny a na samém úpatí Barbořiny postavili Hoffmanovu kruhovou pec s továrním komínem 45 metrů vysokým, dále pak lisovnu, přírodní sušárny, pomocné dílny a dva domky pro zaměstnance. V této době se v cihelně vyučil cihlářským mistrem můj dědeček Antonín Randůšek. V nové cihelně pracovalo 23 zaměstnanců. V roce 1947 převzal cihelnu do vlastnictví Místní národní výbor v Kroměříži. V letech 1945-1950 ji předal Sdruženému komunálnímu podniku, který provedl rozšíření pece, výstavbu lisovny a umělé sušárny s roční kapacitou 2 miliony cihel. V roce 1959 přešla cihelna pod Hodonínské cihelny jako závod 019 Lutopecny.

Cihelna v Hulíně

Zpráva o cihelně v Hulíně pochází z roku 1690, kdy se v ní vyrábí dlažba, dále z roku 1691, když městská ani biskupská cihelna nestačila kupovalo město cihly od žida z Hulína.

Městská cihelna u Sobělic



 

Cihelna u Lutopecen




 

Cihelna u Lutopecen v roce 1873



Cihelna u Lutopecen v roce 1830

Městská cihelna u Sobělic