ROZHOVOR: Marta Jandová (DIE HAPPY)
26.11.2006
Když jsem si dnes poslechl vaši novou desku, cítil jsem posun dopředu - je to zase trochu něco jiného, než ty předešlé. Máte nějakou konkrétní vizi, směr, ke kterému chcete jít, nebo prostě jen zkoušíte nové způsoby, jak hrát?
Nedávno jsem o tom směru přemýšlela, protože se mě někdo ptal, jestli už jsme na konci našeho hledání. Člověk ale hledá pořád. Myslím, že neexistuje kapela, která by si mohla říct: tak tento styl je to pravé. Samozřejmě, jsou kapely, které se pohybují stále ve stejném. Třeba Rolling Stones - neudělali nikdy žádný zásadní skok, což samozřejmě zrovna u nich není nic špatného...Takže víceméně pořád hledáme. Ty dvě předchozí desky byly takové více popovější - šlo to přes baladu, rockovou baladu, rockovou písničku až k hodně tvrdé písničce - zkrátka takový stylový vějíř. Pro každého něco. A na této desce jsme si řekli, že máme náladu na něco jiného. Aby se ta deska pohybovala v užších stylových mezích, což se nám, snad až na jednu (Inside), podařilo. A taky jsme se snažili změnit to zvukově - vzali jsme si i nového producenta.
I to je na zvuku slyšet. Na předešlých deskách mi zpěv přišel více v pozadí, nebo nějak jinak sejmutý, což je škoda. Protože právě váš výraz zpěvu se mi moc líbí. Je v něm slyšet hodně zpívání „od srdce.."
Jé, děkuju. No, já jsem chtěla, aby to bylo tentokrát více rock'n'rollové. U předešlých desek nám šlo o to, aby to bylo hodně nahlas, hodně kytar a bicích - aby z toho byla taková zvuková stěna, která se na posluchače valí. Po předchozích třech deskách jsme si řekli dost! Změna je život a šli jsme „back to the basic" (zpátky ke kořenům). Chtěli jsme čitelnější zvuk, nejvýše dvě - tři kytary. Zní to mnohem živěji a je to více rockovější. Dokonce jsme se nestarali ani o to, aby ta deska byla perfektní a bez chyb. Při nahrávání jsem tentokrát už ty písničky nezpívala tolikrát. A i když občas někde zazněl trochu falešný tón, řekla jsem si proč ne, aspoň to bude znít lidsky. Taky bylo pro mě těžké udržet se, abych tam nenazpívala tolik druhých a třetích hlasů, protože zbožňuji chóry.
K názvu kapely Die Happy - ten lze přeložit jako „umřít šťastný". Má to co dělat s vaší filozofií?
Má - stoprocentně! Myslím si, že si mohu dovolit o smrti mluvit, protože mne smrt v rodině už několikrát potkala. Vím, že každý musí umřít, ale ten název bych sama opsala ne jako „umřít šťastný", ale spíše „žít šťastně". Já vím, že to hrozně těžké - jde o to, že když je člověk na smrtelné posteli a jak se říká, celý život mu probíhá před očima, aby prostě člověk odcházel smířený. Aby si neříkal, to jsem zapomněl, to jsem neudělal, tomu jsem ublížil. A hlavně aby si neřekl - celý život jsem jen pracoval, mám v bance milión, ale proč jsem si více neužil? Vím, že někteří lidé mc šťastní být nemohou, protože jsou třeba odmalička těžce nemocní ale jde o to, snažit se být šťastný a radovat se z toho, co je. Já samozřejmě taky sním o vyprodaných sálech celého světa, což se málokomu, až na pár vyjímek, podaří. Ale jde i o malé sny. Třeba žel nemám peníze, ale našetřím si a půjdu si koupit něco, z čeho se budu radovat. Třeba jen cédéčko. A myslím si, že když se člověk umí radovat celý život z malých věcí, tak pak může umřít šťastný.
Písnička Big Big Trouble zní jako hitovka do rádia. Byla napsána s tímto záměrem?
Ten záměr mají obvykle spíše vydavatelské firmy. U této písničky jsme si třeba mysleli, že do rádia moc nepůjde. Takže náš záměr to až tak nebyl. Byl to náš pilotní singl k nové desce a chtěli jsme tím říct: jsme zase tady spátky po dvou letech a pořád děláme rock´n ´roll. Na rádia to zkrátka mířeno nebylo - přece jen ta kytara a bicí jsou dost nahlas.
V písničce Perfect se textově vyznáváte k někomu, kdo vás nějak nakopl a otevřel vám oči - máte na mysli konkrétního člověka? Nebo je píseň obecně věnována lidem, které jste ve svém životě potkala a nějakým způsobem vám pomohli?
Já bych řekla, že obojí. Když jsem tu písničku psala, myslela jsem na jednoho člověka, a když ji zpívám na jevišti, myslím na něj také - je to můj přítel, se kterým jsem už více než dva roky. Ale je to samozřejmě myšleno i obecně. Je to píseň pro všechny lidi, které mám ráda, nejlepší kamarády, zkrátka pro lidi, ke kterým můžu přijít, když se zrovna necítím dobře. Tu písničku mám moc ráda, protože vyjadřuje spoustu lásky, kterou mohu tímto sdělit třeba svému tátovi, dlouholetým kamarádům, prostě nejbližším lidem, kteří mne neopouštějí. Hrozně ráda ji zpívám.
Vím, že v této branži je to dost komplikované, ale zeptám se: co Marta Jandová jako žena, manželka, matka?
Jako žena se cítím super! Jako manželka? Na to zatím nemyslím, protože jsem už jednou vdaná byla a moc se to nepodařilo. Jsem sice absolutní optimista a určitě bych do toho šla někdy znova, ale zatím to není potřeba. Myslím si, že lidi spolu nejsou šťastnější jen proto, že jsou spolu oddáni. Kdybych měla děti, asi bych o tom přemýšlela. A děti bych někdy mít chtěla, ale myslím, že mám ještě pěkolik let čas. I když musím přiznat, že na oslavě svých třicátých narozenin jsem už ty „biologické hodiny" slyšela tikat a dost mě to vyděsilo! Skoro měsíc jsem se na dítě nemohla ani podívat, aniž bych v tom nespatřovala nějaké znamení! Jenom se obávám, že čím budu starší, tím budu dítě chtít méně a méně. Myslím však, že děti mít musím a že ze mě bude jednou dobrá máma. Uvidíme, za jak dlouho to bude.
Všiml jsem si, že zpíváte perfektní angličtinou. Jde o přirozený talent, nebo výsledek práce nějakého jazykového lektora?
Myslím, že u mne jde o přirozený talent. Vždycky jsem chtěla být tlumočnice. Jazyky mě hrozně bavily. Začalo to francouštinou, španělštinou, angličtinou, ruština byla samozřejmě na škole a pak kvůli Německu - němčina. Když mi bylo čtrnáct, táta mi slíbil, že můžu jet na prázdniny za známými do Francie. A tak jsem se opravdu poctivě, asi půl roku, den, co den, dřela dvě hodiny slovíčka a gramatiku. Naučila jsem se to sama a hrozně mě to bavilo. Pak jsem před třinácti lety pobývala rok v Americe a tam jsem získala americký přízvuk. Dnes, když mluvím anglicky, mám německý přízvuk, ale stačí chvilka hovoru s Američanem a je to tam zpátky. Na desce zpívám anglicky a určitě se tam najdou nějaké chyby, ale nevadí mi to. Říkám si - nejsem Američanka. Jsem Češka žijící v Německu, tak co? Perfektní už být nechci.
Mám pocit, že se u nás trochu roztrhl pytel s festivaly. Jak to vnímáte vy? Je to podle vás dobře, nebo špatně?
Myslím si, že je to dobře. Nedokážu říct, jestli je těch festivalů u vás až moc. Já znám jen ty nejslavnější. Vím, že v Německu byl letos, co se festivalů týká, hodně těžký rok. Do každé vesničky se totiž organizátoři snažili dostat co nejlepší a tudíž nejdražší kapely a jelikož bylo těch festivalů moc, některé to položilo. Během jednoho víkendu bylo třeba dvacet festivalů. Raději ať jich je tedy míň a ať jsou všechny plné. Bude to lepší pro pořadatele i posluchače. Festivaly jsou super a mám je moc ráda. Mají skvělou atmosféru.
Na závěr poslední otázka: Můžeme se těšit na častější návštěvy Die Happy v české republice?
Já doufám, že ano. Naše koncerty k nové desce považuji za začátek našich častějších návštěv.
Autor: FOXIK
Foto: SONY/BMG a M. Jandová
zdroj: http://www.funtime.estranky.cz/clanky/rozhovory