7.kapitola
Lístky byly na sobotní představení, což bylo dobře, protože jsem tím pádem měl možnost promluvit s našimi a poprosit je, jestli nemůžu ze soboty zůstat přes noc u Steva.
O panoptiku zrůd jsem jim nic neřekl, protože mi bylo jasné, že kdyby o tom věděli, zakázali by mi to. Z toho, že jim neříkám celou pravdu, mi nebylo moc dobře, ale zároveň jsem neřekl úplnou lež: jenom jsem držel jazyk za zuby.
Sobota se mi zoufale vlekla. Snažil jsem se pořád něco dělat, protože tak člověku nejlíp uteče čas, ani si toho nevšimne. Jenže stejně jsem pořád myslel na Circo Mostruoso a strašně jsem si přál, abych tam už konečně mohl vyrazit. Byl jsem nabručený a protivný, což bylo u mě v sobotu dost divné, takže jen co nastala ta chvíle, kdy jsem měl odejít ke Stevovi, byla maminka ráda, že už padám.
Annie věděla, že jdu do obludária, a poprosila mě, abych jí něco přinesl, třeba fotku, jestli to půjde, ale pověděl jsem jí, že nosit si tam fotáky je zakázáno (psali to na lístku) a na tričko pro ni že nemám dost peněz. Slíbil jsem jí, že jestli tam něco takového budou mít, koupím jí odznak nebo placku, anebo plakát, ale bude si to muset stejně schovat, a kdyby to máma nebo táta našli, nesmí jim říct, odkud to má.
Táta mě u Leonardových vyložil v šest hodin. Optal se, v kolik mě má zase ráno vyzvednout. Pověděl jsem mu, že bude úplně stačit v poledne.
„A nekoukat na horory, jasné?“ utrousil ještě před odjezdem. „Nechci, abys mi přišel domů s hlavou plnou běsů.“
„Ale tati!“ zaskučel jsem. „Všichni ve třídě se koukaj na horory.“
„Poslyš,“ vztyčil ukazovák, „mně nevadí nějaký starý film s Vincentem Pricem nebo některý z těch míň děsivých s Draculou, ale žádné ty nové hnuseny, rozumíme si?“
„Rozumíme,“ kývl jsem.
„Hodnej,“ poznamenal a odjel.
Spěchal jsem k domu a čtyřikrát zazvonil, tak jsme měli se Stevem domluvený tajný signál. Musel snad stát hned za dveřmi, protože otevřel okamžitě a vtáhl mě dovnitř.
„To je dost,“ zavrčel a ukázal na schody. „Vidíte ten kopec?“ promluvil hlasem oficíra z válečného filmu.
„Ano, pane,“ sklapl jsem podpatky.
„Do soumraku ho musíme dobýt.“
„Nasadíme pušky, nebo kulomety, pane?“ zeptal jsem se.
„Zbláznil jste se?“ štěkl. „Tím bahnem nahoru kulomety nikdy nevyvlečeme.“ Ukázal na koberec.
„Takže pušky, pane.“ souhlasil jsem.
„Kdyby nás zajali.“ varoval mě, „šetříme si poslední kulku pro sebe.“
Vyrazili jsme po schodech nahoru jako praví vojáci a z vymyšlených pušek jsme stříleli po vymyšleném nepříteli. Bylo to dětinské, ale taky náramná zábava. Steve to cestou „koupil“ do nohy a já mu musel nahoru pomoct.
„Možná jsem ztratil nohu,“ hulákal z podesty, „a možná ztratím i život, ale moji rodnou zem nikdy nedostanete!“
Byl to pohnutý projev. Přinejmenším tedy pohnul paní Leonardovou k tomu, aby se z obývacího pokoje v přízemí přišla podívat, co je to za rambajz. Když mě spatřila, usmála se a optala se, jestli nechci něco k jídlu nebo k pití. Nechtěl jsem. Steve poznamenal, že by si dal něco kaviáru a k němu šampaňské, ale neřekl to nijak legračně a já jsem se nezasmál.
Steve se svou matkou moc dobře nevychází. Žijí spolu sami, protože otec od nich odešel, když byl Steve ještě maličký – a pořád se hádají a křičí na sebe. Nevím proč. Nikdy jsem se ho neptal. Kluci se o jistých věcech se svými kamarády nebaví. Jo, holky, ty o těchhle věcech dovedou kecat, ale kluk, ten se baví o počítačích, o fotbale, o válce a tak. A rodiče vůbec nejsou moc senza námět k hovoru.
„Jak se večer vytratíme?“ zeptal jsem se šeptem, sotva se Stevova maminka zase vrátila do obýváku.
„To bude v pohodě,“ ucedil Steve. „Ona někam jde.“ Dost často říkal ona místo maminka. „A až se vrátí, bude si myslet, že jsme v posteli.“
„Co když se zajde podívat?“
Steve se zle zasmál. „Že by vešla ke mně do pokoje bez dovolení? To se neodváží.“
Vůbec se mi nelíbilo, když Steve říkal takovéhle věci, ale pro případ, že by ho přepadla jedna z těch jeho nálad, jsem to nekomentoval. Nechtěl jsem udělat nic, co by nám představení zkazilo.
Steve vytáhl pár svých hororových komiksů a nahlas jsme si je četli. Steve má parádní komiksy, co jsou jenom pro dospělé. Kdyby o nich věděli naši, řádili by jako tajfun!
Steve taky má hory starých časopisů a knih o obludách a upírech a vlkodlacích a strašidlech.
„A musí ten kůl bejt ze dřeva?“ zeptal jsem se ho, když jsme si dočetli komiks o Draculovi.
„Nemusí,“ zavrtěl hlavou. „Může bejt z kovu nebo ze slonoviny, dokonce i z umělý hmoty, ale hlavně musí bejt dost tvrdej, aby proniknul rovnou do srdce.“
„A to upíra zabije?“ zajímal jsem se.
„Stopro.“
Zakabonil jsem se. „Ale taky jsi mi říkal, žejim ještě je potřeba uříznout hlavu a vycpat ji česnekem a hodit do řeky.“
„V některejch knížkách se píše, že to musíš udělat,“ připustil. „To je ale proto, abys kromě těla zabil i jejich duši, takže se pak nevrátěj jako duchové.“
„To by se upír dokázal vrátit jako duch?“ valil jsem oči.
„Nejspíš ne,“ rozumoval Steve. „Ale když na to je čas a chceš mít jistotu, uříznout mu hlavu a zbavit se jí rozhodně neuškodí. Když jde o upíra, není dobře nechávat něco náhodě, nebojo?“
„To je fakt,“ zatřásl jsem se. „A co vlkodlaci? Na ty potřebuješ stříbrnou kulku, když je chceš zabít?“
„Nemyslím,“ prohlásil Steve. „Normální kulky by asi stačily. Musel bys jich do něj napálit fůru, ale mělo by to stačit.“
Steve ví o hororech úplně všecko. Přečetl snad všechny knížky, co o tom jsou. Tvrdí, že většina příběhů je vymyšlená, ale v každém je aspoň kousíček pravdy.
„A myslíš, že ten vlčí muž v Circo Mostruoso je vlkodlak?“ zeptal jsem se.
Steve zavrtěl hlavou. „Co já vím, vlčí lidi v panoptikách zrůd jsou většinou jenom strašně chlupatý lidi. Někdy vypadají víc jako zvířata než jako lidi a žerou živý kuřata a tak, ale vlkodlaci to nejsou. Vlkodlak by taky panoptiku k ničemu nebyl, protože se mění ve vlka akorát při úplňku. Jinak je to i po večerech úplně normální chlápek.“
„Jo tak.“ pochopil jsem. „A co ten hadi chlapec? Myslíš, že –“
„Hele, nech si to vyptávání na jindy,“ rozesmál se. „Kdysi dávno ty obludária byly fakt hnusný. Majitelé trápili zrůdy hladem a zavírali je do klecí a zacházeli s nima jako s kusem hadru. Nevím ale, jak to bude s tím naším. Možná to ani nebudou opravdový zrůdy, možná to budou jenom lidi v převlekách.“
Představení se konalo na místě, které bylo skoro na druhém konci města. Když jsme tam chtěli dorazit včas, museli jsme vyjít chvilku po deváté. Taky jsme si mohli vzít taxíka, jenže většinu kapesného jsme nechali na to, abychom vrátili ty peníze, co si Steve „vypůjčil“ od své matky. Kromě toho bylo zábavnější jít tam pěšky. Bylo to strašidelnější!
Cestou jsme si vykládali hrůzostrašné historky. Většinou vyprávěl Steve, protože jich zná o hodně víc než já. Byl ve špičkové formě. Někdy zapomíná, jak to skončí, anebo splete jména postav, ale ten večer se mu to nestávalo. Bylo to lepší než se procházet se Stephenem Kingem!
Šli jsme dlouho, dýl než jsme čekali, a málem jsme to nestihli. Poslední půlkilometr jsme museli vzít klusem. A když jsme dorazili na místo, plazili jsme jazyky jako psiska.
Představení se konalo ve starém kině. Už předtím jsem kolem něj jednou dvakrát jel. Podle Steva to tu zavřeli proto, že nějaký kluk spadl z balkonu a zabil se. Tvrdil taky, že v něm straší. Ptal jsem se na to táty a on povídal, že to jsou hloupé výmysly. Někdy to dá fušku zjistit, jestli máte věřit tomu, co vám vykládá táta, nebo co vám povídá nejlepší kamarád.
Nad vchodem nebyl žádný nápis, okolo neparkovala žádná auta, neviděli jsme žádnou frontu. Zastavili jsme se a zlomili se na moment v pase, abychom se vydýchali. Pak jsme se narovnali a zadívali se na budovu. Bývalé kino bylo vysoké a tmavé, obložené drsným šedivým kamenem. Hodně oken mělo vytlučených a dveře vypadaly jako dokořán otevřená obří ústa.
„Určitě je to tady?“ zeptal jsem se a snažil jsem se, aby to neznělo vystrašeně.
„Na lístkách to píšou.“ Steve se přesto pro jistotu podíval znovu. „Jo, je to ono.“
„Možná jim na to přišla policie a zrůdy musely odjet.“ nadhodil jsem. „Možná se dneska večer představení nekoná.“
„Možná,“ ucedil Steve.
Zadíval jsem se na něj a nervózně jsem si olízl rty. „Co myslíš, že bysme měli udělat?“
Otočil ke mně hlavu, zaváhal, ale pak konečně odpověděl: „Asi jít dovnitř. Když jsme to dotáhli takhle daleko, byla by hloupost to sbalit a nedozvědět se to jistě.“
„Taky myslím.“ souhlasil jsem. Pak jsem sjel očima k děsivému domu a polkl jsem. Vypadal přesně jako ty budovy, co člověk vídá v hororech, ty, co do nich spousta lidí vejde, ale už nikdy nevyjde. „Máš strach?“ zeptal jsem se Steva.
„Ne,“ prohlásil, ale já slyšel, jak mu cvakají zuby, a bylo mi jasné, že lže. „A ty?“ oplatil mi to.
„Jasně že ne,“ odpověděl jsem. Podívali jsme se jeden na druhého a zazubili jsme se. Věděli jsme, že jsme oba k smrti vylekaní, ale aspoň jsme byli spolu. Když člověk není sám, nedrží ho strach tak pevně.
„Tak jdeme?“ zeptal se Steve a snažil se říct to vesele.
„No proč ne,“ utrousil jsem.
Pořádně jsme se nadechli, stiskli si palečky a vyrazili jsme po schodech nahoru (ke dveřím vedlo devět schodů a všechny byly popraskané a porostlé mechem). Vešli jsme.