Škola x školka
éma na knížku, ne na příspěvek na blogu Dlouho jsem tu nebyla, ale jedno téma začít musím, i když se mi do něj vůůůbec, ale vůůůůbec nechce. Měla jsem ho už několikrát napsaný, ale smazala jsem ho. Nelíbil se mi, tak jsem zvědavá, jestli následující písmenka vůbec někdy někdo přečte.
Nemám totiž ráda, když něco musím, protože jako naschvál mám děsnou spoustu jiných neodkladných věcí.....ale to určitě znáte taky.
Když jsme se rozhodli změnit Filípkovi školku byl to takový krok do neznáma. Netušili jsme, jestli to bude všechno fungovat tak jak bychom si představovali. Zařazení Filípka do nového kolektivu, každodenní cestování do 15km vzdálené školky. Ale riskli jsme to. A myslím, že ač nerada riskuju, tenhle krok do tmy vyšel líp než jsme si vysnili.
Sice po měsíci jezdění autem jsem měla řízení plné zuby. Ještě že ráda řídím a nevadí mi to. A ještě že náš tatínek tak rád jezdí s Filípkem vláčkem. Průvodčí nás už znají skoro celou rodinu :-) . Pestrost školky a oddanost paních učitelek je obdivuhodná. Tady přidám maličký odkaz: http://www.zsmssuh.cz/
Nemají povolání jako učitelky, ale mají poslání. Když jsem viděla poprvé přístup k maličkým autíkům, přišlo mi to přehnané. Tímto se z hlouby duše omlouvám. Nikdy už tak upřímný vztah mezi dětmi a učitelkou asi neuvidím. Nejen že ony přece vědí co prožíváme doma, takže nemusím vysvětlovat, že dneska vážně nechtěl opustit dům, ale občas bych si klidně sedla taky do třídy, do kuliček a hrála s dětma různé hry, lozila po kolenách a měla radost ze sebemenšího úspěchu. Asi bude tahle radost nakažlivá.
V období Vánoc si přinesl Filípek puzzle a začal ho se mnou skládat, a šlo mu to. Neskutečné. Teď už dokáže podle dětské knížky popsat situaci. Krátkýma holýma větama mi řekne co je na obrázku, co se tam přihodilo. Všímá si tak maličkých detailů, že vážně nechápu kde se to v něm bere.
Jenže přes sebevětší úspěchy během prvního půl roku v nové speciální školce jsem nenašla odvahu uvažovat o základní škole. Šesté narozeniny v zimně nás prostě nemilosrdně upozornily, že škola volá a volá i autíky.
Smíšené pocity, dvě různé možnosti, spousta otázek a asi i strach, tak bych popsala naše rozhodování. Našim snem bylo integrovat Filípka do klasické základní školy do které chodí i bráška a zažádat mu o asistenta. Druhou možností je speciální základní škola v Uherském Hradišti navazující na mateřskou školu. Vlastně by jen chodil do jiné budovy, ale strukturované učení, vše by zůstalo stejné. Ale další jezdění do Hradiště???
Po dvou hodinách u psycholožky jsme museli uznat, že první varianta je vážně jen pouhý sen. Velký kolektiv dětí, neschopnost zvládnout základní úkony je až příliš velkou zábranou, aby byl ve škole s bráchou šťastný.
Zvláštní je, že se nám vybavily okamžiky, kdy chodil do mateřské školy tady. I s asistentkou chodíval domů vystresovaný, unavený a za tři roky se nedokázal naučit ani držet pastelku (teď už umíme ukázkově).
Necháme ho ještě rok ve školce, bude si tam hrát a dál pokračovat a zvládat svoje vlastní velké úspěchy a příští rok už taky nasadí aktovku na zádíčka a půjde do školy.....i když malinko jiné.....
Chtěla bych univerzální příručku pro rodiče autistů. Našla bych si tam písmenko Š a dočetla bych se, jaká škola je ta nej.
Hmm, snad ji někdo stihne napsat a vydat než začneme taky psávat domácí úkoly a hledat v aktovce staré nesnězené svačiny.