1. Den (6.2.2012) – cesta Praha – Frankfurt - Dillí
Dnes je středa 8.2. a jsem ráda, že mám chvilku klidu, abych sedla k počítači a zaznamenala dosavadní prožitky. Je jich tolik, jako bychom tu byli minimálně týden. Možná je to tím, že veškeré vjemy jsou tu velmi intenzivní a tak hodiny jsou jako dny a dny jako týdny… Ale zpět na začátek J
Cesta nám rychle utekla a celkově byla naprosto bez problémů. Přebytečné vrstvy oblečení jsme ještě na Ruzyni stihli nasoukat do krosen a vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím. Batohy po obalení igelitem vypadaly všechny úplně stejně, takových pět malých uzlíčků jako pro trpaslíčky. Naše obava, že si je mezi ostatními zavazadly v Dillí nerozeznáme, se ukázala jako naprosto mimo, protože to byly jediné modré uzlíčky na pásu – ti Indové, co na cestování mají s krosnami zrovna nejezdí…J Ve Frankfurtu jsme si čtyřhodinové čekání zpříjemnili jako typičtí Češi okupováním automatu na teplé nápoje (zdarma) a pojídáním domácích svačinek. Když jsme se dočkali odletu, byli jsme rádi, že jsme získali sedadla alespoň dvojice a trojice u sebe a nebyli jsme rozházení samotáři po celém letadle. V letadle nás dobře krmili a mrkli jsme i na nějaký ten filmík. Já jsem s Kájou seděla za indickými jeslemi, ale děťátka byla až překvapivě v klidu. Po přistání mě trošku znervózňovali domácí spolucestující, protože se začali navlékat do kabátů a čepic. Nepasovalo mi to s představou vysněného teplého počasí…
Imigrační úředníci byli nepřátelského vzezření a milí pak skutečně nebyli, ale důležité je, že nás propustili. Rozhodli jsme se hned vyměnit peníze a začali jsme řešit, co budeme dělat takhle ve dvě hodiny ráno v neznámém městě. Zvolili jsme dražší, ale bezpečnou a jistou variantu, objednat si hotel na přespání přímo z letiště. Po chvilce handrkování se nám podařilo ubytování zajistit a šli jsme vyhádat i taxi. I přes indické zvyky jsme museli zaplatit za dvě auta, že prý to jako v pěti spíš nepůjde. Když jsme ovšem dorazili na taxi stanoviště (stálo na něm klasické auto a takový malý jakoby autobusík legračního vzezření a s kapacitou jako klasické auto), došlo nám, že se nás podnikavci skutečně snaží narvat jen do jednoho z vozů. Jasně, zaplatili si dvě, ale pokud je tam narveme, může druhým autem jet někdo jiný a máme vyděláno hned dvakrát. Jak jsme byli otupělí z cesty a ještě ne úplně připraveni na střet s touto kulturou, civěli jsme na to, jak řidič rval batohy do kufru a tan pátý, co se tam nevešel (Kájova – potažmo moje stará krosna), hodil ledabyle na zahrádku auta a popruh jen tak omotal (spíš neomotal) kolem zahrádky. Načež se Kája v češtině rozlítil:“To ale musíš přivázat, ty vole!!!“ Ind jakože rozumí, pokýval hlavou a začal organizovat i nás, abychom se zmáčkli. Kája se opět nedal a tentokrát už v angličtině rázně vysvětloval, že jsme zaplatili dvě auta a chceme mít aspoň trošku místa. Kája byl úspěšný, a byť jsme tím pádem vyhráli variantu legrační autobusík, byli jsme za to rádi hlavně kvůli té krosně.
Hotel vypadal o dost jinak než na obrázku a zaplaceným penězům úplně neodpovídal. Postel tam ale byla, koupelna taky a na místní poměry i relativně čisto. Neřešili jsme to a ve čtyři hodiny místního času upadli do komatu J