Příběh neobyčejného dne
"Ahoj,dneska je čtvrtek,zítra odpoledne je turnaj. Budeš hrát ?" zeptal se mě Ondra. "No,nevím. Nejsem úplně fit,ale rád bych. Necítím se" odpovídám poněkud rozpačitě. Je den před událostí na kterou čekám několik let a já si připadám,jako bych měl snad za hodinu umřít. Není mi fajn,psychicky jsem dole. Ale streetball by mě snad mohl postavitna nohy. Tenhleten turnaj jsem sám vymyslel,sám ho vedu a chci ho taky vyhrát. Stojím na našem hřišti,jen tak bez míče,v civilních šatech a hledím do dálky na koš. V hlavětoho mám moc. Basket,holky,problémy atd. Snažím se soustředit.Budou ta holky,bude tam spousta lidí i kamarádů. Je to skvělá šance se buď ukázat,že něco umím,že dokážu být v něčem dobrej a nebo taky se před davem lidí ztrapnit. Co z toho senakonec stane,to se uvidí. Ale mám i obavy,třeba tu,jestli tam bude ona - dívka,kterou miluju. Nebo jestli budu mít dobrej den,jestli mi to bude padat. "Ty hrát musíš,bez Tebe nemáme šanci !" ozývá se zezadu Tom. "No,to ne. Nejsem žádná hvězda" odmítám postavení hvězdy. Vezmu míč a vystřelím na koš,jen tak obyčejně. Trefím jen obroučku a po-vzdechnu si : "Ach,no to bude zítra bída" a zakřivím svůj ksicht. "Ty je musíš porazit sám,ty vole" slyším další hlasy. "Jsem snad Superman,hergot ! Nebo co !? Neumím lítat" už mi trochu pění nervy. Ostatní naštěstí po nějakých minutách pochopili,že bych radějic na hřišti zůstal sám. Hodně to pro mě znamená,tahle je hra je pro mě jako polovica života. Večer se snažím nějak odreagovat,ale doma se mi to moc nedaří. Dívám se na filmy - Kouč Carter,Space Jam a další. Ale oproti zvyku mě to nebaví. Snažím se poslouchat hudbu,aleto mě nenaplňuje. Vydávám se na pivo. V hostinci hraju s kamarádama partičku karet - dáváme si sedmu. Ze začátku mi to jde,vyhrávám,dokonce se mi povedlo nasbírat spálenou za 4 krále na ruce. Ale pak se karta obrátí,když nejméně potřebuju a očekávám a konec. Vklad prohraju,zvedám se a jdu domů. V posteli se mi ani nedaří usnout. Zítra mě čeká důležitý den. Štěstí je,že se na sociální síti našlo pár lidí,co mě povzbudilo. Tito rozumní jedinci vědí,co potřebuju. Jsou to ve své většině krásné slečny.
Vstávám,začíná novej den. Nasnídám se a jdu se chystat. Nabalím si věci - šortky,dres NBA,náhradní triko,boty AND 1,ručník atd. Dám si bágl do auta a oblíkám se. Řetízky na krk,hodinky na ruku,košili,kšiltovku Chicago Bulls a další věci. Pomaličku mě pohlcuje atmosféra. Sedám za volant a jedu do nedaleko vzdálené vesnici na hřiště,kde se turnaj hraje.Už je tam spousta lidí i z okolí. Samozřejmě taky spousta kamarádů. Zdravím se sportovně se všema : "Ahojte,já jsem Jirka. Jinak taky Tim a možná mě znáte pod streetovým nickemSilnej býk alias Strong Bull" Většina protihráčů se se mnou zdraví. Jdu na místo,kde je můj tým. Je nás 5 - 4 chalani a jedna slečna. Hraje se systémem 3 na 3 a to na jeden koš,buďto kdo první dosáhne na 21 bodů a nebo na časový limit. Koše platí za 1 respektive za 2 body zpoza trojkového oblouku. Jsou tam i osoby,která tam nevidím zrovna rád. "A hele,Hoško. Trapák. Machruješ,jak umíš hrát a dostaneš na prdel. Od rána do večera seš na hřišti a nic z toho" křičí na mě jedna z nich. "No,já aspoň sportuju a nešu*ám s každým" uzemňuju onu dotyčnou přesně mířenou hláškou. Beru si partu na poradu. "Takže,pánové a dámo. Dneska je náš den. Můj turnaj je tu a my budeme hrát nejlíp jak dove-dem,abychom buď vyhráli a nebo odešli se vztyčenou hlavou. V obraně osobka a zóna na hranici faulu,v útoku si nahráváme,kdo má pozici,jde do koše - nájezdem nebo střílí. JeVám to jasné ?" burcuju svoje spoluhráče. Ženský element v týmu se připomene : "Aby se nevztyčilo něco jinačího než naše hlavy !" dodává s úsměvem. "Na co ty zase nemyslíš,holka" kroutím hlavou. "Pamatujte,dnešek je něco jako v roce 80 zázrak na ledě. Něco jako naše Lake Placid. Když budeme moc chtít,dokážem se vyrovnat komukoliv. Nemějte strach. Kdyby tu přišel teď třeba Paul Pierce,klidně bych proti němu hrál !" snažím se nalít odvahu do žil svému týmu. A je tu první mač.
Pokřižuju se,soustředím a míč už letí. Streetball je ještě o něco rychlejší hra než basketbal. Než se člověk naděje,prohrává o několik košů a zápas je odepsanákapitola. Při vstupu do turnaje jsmě měli štěstí,los nám do dráhy přihodil poměrně slabšího soupeře. Rozjížděli jsme se pomaleji,zahřívali jsme se. Nechtěl jsem nic uspěchat,užjenom kvůli případnému zranění. Ale měl jsem na sobě dres Tima Duncana - hvězdy NBA a svého vzoru. Člověka,díky němuž jsem objevil basket,zamiloval si ho a začal ho hrát. A to samo o sobě mi dávalo povinnost hrát na hranici svých možností a místy i sebeobětování,abych mu neudělal ostudu. Od začátku to byla hra na jistotu - střely z pole a moje (původně však jeho - Timovi) oblíbené bank shoty,tj. střely o desku. V prvním zápase se nám podařilo vyhrát 21-10,tedy rozdílem 11-ti bodů a trošku jsme se uklidnili. Ale co nejvíc,zmocnil se mě ten báječný hry,entuziasmus a endorfiny,smíšené s adrenalinem v krvi. Touha dokázat,že to umím vyletěla prudko nahoru jako rtuť na teploměru.
Měli jsme pauzupřed dalším mačem. Seděl jsem na lavičce s rozvázanýma botama,přes sebe jsem měl ručník,v ruce pití a přemýšlel jsem o dalším zápasu. "Ahoj. Ráda tě vidím,věděla jsem,že tadybudeš" vyrušila mě z rozjímání a meditace postava v kraťasích a černém tričku. Zvednul jsem oči,abych se na ni podíval. Byla to Lucka. Krásná,milá jakou jsem ji znal. Dlouho jsmese neviděli,ale ona se vůbec nezměnila. Obejmuli jsme se. "Jiříku,jak se máš ?" zeptala se opatrně. "No,Lucinko. Kuřím,piju,sexuálně žiju,znáš to. Ne,teď vážně - jde to,ale vždyckymáš pocit,že by to mohlo být i lepší. Kde ty se tu bereš ?" ptám se zase já poměrně překvapeně. "No,viděla jsem pozvánku na facu a chtěla jsem tě vidět. Přijela jsem ti fandit !" povídá a usmívá se. "To je od tebe moc milé. Jak tu skončíme,něco vymyslíme" dávám ji nabídku,aby se mnou zůstala i po turnaji. Souhlasí.Je tu druhý zápas. Už jsem slušně zahřátý na provozní teplotu. Přihrávka o zem Martinovi za zády a dvojka ! Začíná to dobře. Hned potom najíždím a přes hlavu čistě skóruju. Těch pár přátel co tam mám se raduje,hlavně naši "fans" z Rudné. Na konci zápasu dostanu pas přímo kolmo ke koši,jsem asi 3 metry daleko. Dva rychlé kroky,naberu energii a zevšech sil se odrážím. Míč vezmu do pravé ruky,máchnu s ním a cítím náraz obruče o dlaň. Smeč ! Ukončila náš druhý zápas,vyhráli jsme 21-10 podruhé za sebou a postup ze skupinymáme jistý,přestože náš soupeř v posledním zápase skupiny bude první z těch řekněme nelehkých. Pauzu po utkání trávím opět s Luckou trochu bokem toho rámusu a chaosu. Sedím na kapotě svého auta a vidím,že Lucinka je smutná. Napadně mě,že asi pořád oplakává rozchodse svým ex-partnerem. Snažím se ji povzbudit. Chytnu ji za studenou ruku a položím druhou ruku na rameno. "Nemysli na to. Netrap se. Teď jsi tady se náma všema a užívej si hru"poskytuju gentlemanská slova útěchy. Luci mám hodně rád a trochu mě mrzí,že se pořád trápí. Není hezký pohled,když se pěkné milé děvče takle užírá. A to Lucka je - má dlouhétmavé vlasy po bedra,hezké hluboké oči,milou tvář a pořád se směje. Líbila se mi od chvíle,co jsem ji poznal,to musím přiznat. A je mi neskutečně dobře trávit svůj čas s ní. Začínámsi myslet,že to je snad Boží znamení a že by tenhle den mohl být pro mě úspěšný. Je tu třetí zápas. "Hej,kam jako jdeš ty pako. Ty na to nemáš,dostaneš přes pysk !" hecuje mě soupeř. "Hele,madam,nemám pysky !" odpovídám mu stejnou mincí. "A kam jako jdeš,nulo !" pokračuje slovní přestřelka. "No,asi letím zpátky na Krypton ty vypatlanče !" nic mu nedaruju. Jde se hrát. První útok na koš. Dostanu přihrávku pod koš a snažím se o nacvičený bank shot z odskoku. Ale to nepůjde,mám obránce příliš na těsno,než abych zamířil na desku odraz. Tak přes hlavu nahrávám na druhou stranu. Tam je v poli spoluhráč Ondra a trefuje koš. Výborně,protože první slovo jsme řekli my. Ukazuje se ale že tak snadné to asi nebude. Rychle za sebou obdržujeme 4 koše a prohráváme 1:4,což není náš plánovaný scénář. Dostávám míč k oblastní trestného hodu,střílím a koš,je sníženo. V zápětí mě nechá soupeř zcela volného u koše. O desku s výskokem dva body i s faulem - and one. Dokonce i tu šestku jsem se štěstím trefil. Začíná se to obracet. Pak ale hloupě ztratím míč a soupeř dává snadné 2 body střelou z dálky. My to ale nevzdáváme. Kolektivně jsme dosáhli až na 20 bodů. Ale je to jen o dva body. Tomáš střílí,ale míč se odráží od desky do hry. Skáče pro doskok a prsty dopíchu míč do koše. Míč se chvíli točí v obroučce a propadne jí - konec. Vyhráli jsme 21:18 a jsme lídři skupiny.
Je tu další zápas. Mezitím se Lucinka přestěhovala co nejblíže hrací plochy. Před tímto klíčovým zápasem dorazili i moji rodiče - což pro mě mělo velkou váhu. Vždy jsem si přál,aby mě někdy viděli hrát. Zápas jsem začal dobře - dostal jsem asistenci po sehrané kombinaci na clonu - pick n roll a podruhé v turnaji pravačkou zasmečoval. Pak jsem trefil ještě jednu šestku a soustředil se na obranu. Sbíral jsem doskoky a dvakrát soupeře nekompromisně zblokoval. Disciplínou a taktikou jsme si došli pro skóre 21-14 a semifinále bylo naše.
Před ním jsem strávil chvilku s našima. Pochválili mě oba dva za dost dobrou hru a popřáli mi hodně štěstí do dalších bojů. Pak jsem se věnoval Lucce. Nějak jsem s ní chtěl být víc a víc. Dělalo mi hrozně dobře,že přijela za mnou,že tam chtěla být pro mě. Tohle jsem totiž ještě nikdy nezažil. Většinu dosavadního života jsem měl na holky pech a jen nepříjemné zkušenosti. Ale cítil jsem,že se to musí jednou změnit a tohle může bejt ten den,kdy se ledí prolomí.
Semifinále. Začali jsme tragicky. Chyby v zónové obraně a soupeři nám rychle utekli na rozdíl 6-ti bodů,přesně 2:8. Vzali jsme si time-out a srovnali hlavy. Trochu jsem zuřil. "Sakra,lidi. Necháváme je hrát si jejich hru. To je náš píseček,oni jsou tady hosti. Makejte. Doteďka to šlo,a teď co ? Nemáte sílu nebo chuť nebo jak je to !" dokončil jsem projev a uklidnil jsem se. Světe div se,pomohlo to. Dali jsme pár košů po sobě. Obrana byla lepší,pak jsme přešli na osobku a to neslo ovoce. Došlo to až do skóre 20:20,tedy poslední koš vyhrává - hra vabank. Soupeř ztratil míč a já jsem rychlou přihrávkou našel pod košem spoluhráčku,která přes dva mužské bloky proměnila klíčovou pozici ve finálový koš - 21:20 a postup do finále. To už nám bylo hej.
Ta slečna ze začátku turnaje s nasupěným výrazem odcházela pryč. A já si nezapomněl rejpnout. "Ale copak ? Svrbí ? Jdeš si zasouložit do auta ? Vrrrrr !" a na tváři jsme všichni měli úsměv od ucha k uchu,asi něco jako Joker z filmu Batman v podání Jacka Nicholsona - prostě odklápěcí hlavy. Před finále ke mě přišla Lucka a říká mi : "Prosím,vyhrajte to pro mě ! Chci,abys vyhrál " dopoví a políbí mě na tvář. Chytneme se krátce za ruce. To bylo jako by mi dobyla baterie. Ani reklamou proslavené baterky Durracel nebo Energizer nebyli víc nabité jako já v ten moment.
Finále. Vrchol dne,vrchol turnaje,vrchol několikaletého snažení a úsilí. Míč už letěl ve vzduchu a v té chvíli jsem byl v tranzu,nic jiného mě nezajímalo. Nemohli jsme prohrát. Začátek byl vyrovnaná partie. Až do stavu 9:9 to byl vlastně koš za koš. Ale pak se nám podařilo vstřelit dvojku a vedli jsme 11:9. Následně po faulu skóroval Mára jednu šestku ze dvou a pak soupeř přišel o míč vinou kroků. Rozehráli jsme akci - Ondra nahodil,já vyskočil o oběma rukama jsem podal míč do obroučky. Byl to takový alley-oop lay-up jako z NBA. To už bylo 13:9 a soupeř bral čas na poradu. Ale i my jsme mleli z posledního. Síly už nebyly,ale zabalit to v takovém zápase a za tohoto stavu by byl smrtelný hřích a hotová srabárna. Hráli jsme účelně a takticky,nikoliv hezky na pohled. Z levé strany jsem proměnil bankshot a vidina poháru z broušeného skla,diplomu a zlatých medailí na krku se blížila. Čas ubíhal a skóre se dostalo do podoby 19:12 pro nás. Zůstal jsem osamocený na základní lajně,přišla výborná asistence od Martina,která měla oči a najednou byl přede mnou jen jeden obránce a koš. Na neštěstí pro něj podklouzl. Měl jsem volnou cestu. Pět kroků,odraz a smeč obouruč. Nevěřil jsem vlastním očím. Malý zázrak. To už jsme nemohli pustit. Na konci zesměšnila Katka jednoho ze soupeřů,když mu prohodila míč mezi nohama a Tomáš dokonal střelou dílo zkázy. Konec ! Vítězství ! Vyhráli jsme 21:15 a získali 1.místo v turnaji. Ten pocit byl neuvěřitelný.
Při předávání cen jsem nezapomněl všem poděkovat,včetně protihráčů. Bylo to krásné sportovní dopoledne i odpoledne. Zahrál jsem si a jako bonus jsem to celé vyhrál. Pomohl jsem s úklidem věcí a chystal se jet domů. U auta mě čekala Lucka. Když všichni odjeli,z ničehož nic mě políbila. Na rty a pořádně. Jazyky se v ústních dutinách nešetřily. Bylo to nádherné. Přitisknul jsem si ji k sobě. Těžko popsatelné pocity se mě zmocnily. Sedli jsme do mojeho auta a jeli k nám. Já se převlékl,dal si horkou sprchu,kafe a vezl Lucinku domů. Po cestě byla veselá,vítězná nálada. Smáli jsme se jeden na druhého,bylo nám fajn. Když jsme dojeli na místo,zamknul jsem auto a šel ji doprovodit. "Tak se asi musíme rozloučit " smutně jsem klesnul hlasem. "No,asi" smutně souhlasila. Ještě jednou jsme se políbily. "Víš já,tě mám moc ráda" povidá mi. Držel jsem ji za obě ruce a opětoval její slova : "No,já tebe též. A možná více než to" Obejmuli jsme se a ona odešla. Ještě mi slíbila,že se ozve. Po cestě domů jsem přemýšlel o spoustě věcí. Když jsem dojel domů,šel jsem si lehnout s pocitem,že tenhle den stál zato a nikdy na něj nezapomenu !