9.kapitola
Severus prahl po pomstě. Tolikrát byl ponížen nechvalně proslulými bradavickými poberty, zhoubou svého bytí, až pohár přetekl. Co mu bylo po válce zuřící za hradbami školy, když on čelil své soukromé v jejích zdech? Nenápadně stopoval Blacka chodbami, držel se z dohledu, schovával se za brnění a tapisérie, plížil se kolem rohů. Bláznivé vnitřní uspořádání budovy mu na jeho lovecké výpravě pomáhalo.
Black kráčel v doprovodu třeťáka, druhého odrážeče nebelvírského týmu. „Dostat se tam je hračka,“ říkal trochu moc nahlas, aby to bylo určeno jen uším jeho společníka. „Prostě vezmeš dlouhý klacek a dloubneš do toho velkého suku, co má dole na kmeni. Větve znehybní a mezi kořeny uvidíš vstup do tunelu.
Nechoď tam v noci,“ Blackův vážný tón připomínal McGonagallovou, „chodba vede do Chroptící chýše. Jednou jsem viděl to, co té barabizně dalo její jméno, a nehodlám to znovu spatřit bez minimálně deseti bystrozorů za zády, nebo raději před sebou. Slib mi to.“
A ten pitomý třeťáček, Dickson, Dickens… tak nějak, hleděl na Blacka s nábožnou úctou. „Přísahám. V noci budu chodit tím druhým tunelem.“
Severus potlačil zhnusené odfrknutí, které mu užuž chtělo uniknout. Ze zbytečně hlasité mluvy i kradmých pohledů vrhaných přes rameno bylo zřejmé, že Black o Severusově přítomnosti ví. Nenápadně se zakrádat v patách hlavního nebelvírského lumpmajstera nebylo nikdy snadné, ale letos se to stávalo prakticky nemožným. Severus si dal pozor, aby ho nezahlédl alespoň ten třeťák, i když netušil, proč se vlastně tak namáhá. Ten mrňavec byl naprostý pitomec.
Po zbytek celého odpoledne ostražitě číhal, zdržoval se jen v místnostech s výhledem na vrbu mlátičku. S prvním soumrakem se dočkal – jakási osoba se proplížila po louce a zmizela pod stromem. Nebyl si na sto procent jist, ale měl dojem, že se jednalo o Lupina, nejnenápadnějšího z nebelvírských páťáků.
Pár hodin po setmění opustil boční brankou hrad a opatrně přešel temnými pozemky k násilnické dřevině. Z dosahu jejích zákeřných šlahounů ležel dlouhý klacek, který nejspíš používali ke znehybnění stromu. Když sebou vrba přestala mrskat, vchod skrytý mezi jejími kořeny byl dobře viditelný. Nejspíš se řítí přímo do pasti, ale o to lépe, je připraven.
Zvuky z Chýše doléhaly až do špinavé podzemní chodby. Nikdy na vlastní uši neslyšel škrabavé a kvílivé zvuky, které byly příčinou víry místních vesničanů v nadpřirozené obyvatele opuštěného stavení. Zaváhal. Buď se jednalo o další pokus pobertů ho znemožnit, anebo Black svému malému příteli nelhal. Black byl impozantním kouzelníkem a trpěl onou směšnou nebelvírskou slepou odvahou. Chtěl Severus na vlastní oči spatřit to, čemu Black hodlal čelit pouze v doprovodu bystrozorského oddílu? Pak tento směr úvah zavrhl. Black byl výjimečný, ale přímou srážku s takovou věcí by nebyl schopen přežít… pokud by ho tedy nedoprovázel Potter a přízeň všemocné Štěstěny.
Severus došel k poklopu, o němž předpokládal, že vede přímo do Chroptící chýše. Zdroj těch pazvuků se nacházel někde uvnitř stavení. Opatrně poklop otevřel, vlezl do domu, veden sluchem vystoupal po schodech a mířil ke dveřím v koutě galerie. Vztáhl dlaň… a prudce se otočil s hůlkou v ruce, když se zpoza jeho zad ozval hluk běžících nohou a lapání po dechu. Potter. Celý zrudlý, zadýchaný a… vyděšený? Kdo kdy viděl Jamese Pottera vyděšeného?!
„Snape, uteč!“ vyjekl Potter. „Hned zmiz!“
Severus se na nebelvíra ušklíbl. „Bojíme se, Pottere? To je tedy kvalitní bžunda.“
„Pro Merlina živýho, tohle není žádná sranda!“ naléhal Potter, hůlku stále schovanou. „Nemáš tucha, o co tu jde!“
„Tak to bych to měl zjistit, ne?“ usoudil Severus klidně. Skutečnost, že Potter netasil hůlku a jen ho přemlouval, Severuse podivným způsobem upokojila. Cítil se silný a mocný, téměř se vznášel nadšením při pohledu na Pottera-prosebníčka. Vztáhl ruku ke dveřím, z druhé strany se ozvalo zlověstné zavrčení.
„NE!“ Potter po Severusovi skočil a ten ho odmrštil.
Ozvala se dutá rána, jak Potter dopadl na stěnu galerie, následovaná zvláštním lupnutím. Jakmile Severus pootevřel dveře, prohnal se kolem něho statný jelen a vrazil do vrčící masy chlupů a zubů. Srazili se hlavami, jen to křuplo. Severus ztuhl děsem, roztřásl se a nebyl s to se pohnout. Záhada, po níž léta pásl, nejprve na příkaz Luciuse Malfoye, později ze své vlastní zvědavosti, byla odhalena s brutální přímočarostí, nenechala sebemenší prostor pro pochybnosti. Oním velikým tajemstvím střeženým poberty bylo vlkodlactví Remuse Lupina.
Jelen uklouzl a téměř byl vytlačen z místnosti, Severuse zachvátil strach, jaký v životě necítil. Horká vlhkost Severusovi sdělovala, že ztratil základní vládu nad tělem. Jelen hrábl předními kopyty, napjal svaly a konečně dokázal zatlačit vlkodlaka hluboko do pokoje. Zadní nohou kopl do dveří, ty se zavřely, vlkodlak zmizel z dohledu a Severus byl v bezpečí. Sesul se k zemi, kolena mu vypověděla službu.
Srdce mu bilo jako splašené a před očima se mu dělaly mžitky z nadbytku kyslíku. Jen couly ho dělily od smrti, popřípadě osudu ještě horšího – od bolestného života temné stvůry vyděděné z lidského společenstva. Pomalu odvrátil zrak ode dveří, hůlku křečovitě svíral třesoucí se rukou. Potter byl pryč. Že by zbaběle utekl, když se objevil vlkodlak? Odkud se tu pak vzal ten jelen?
Severus si vzpomněl na podivné lupnutí, jež zaznělo těsně před paroháčovým útokem, a osvítilo ho další neradostné poznání. Bezchybný Potter byl ilegálním zvěromágem. Severus zaklel, na chvíli ho ovládla jeho zmijozelská přirozenost. Konečně má na Pottera něco, čím by ho mohl vydírat, a nemůže to použít, protože mu ten kretén zachránil život. Žádný poctivý kouzelník nemohl pominout životní závazek, tento dluh podléhal nejpradávnějším magickým zákonům.
Severus si nevzpomínal, jak se mu podařilo vrátit se do vlastní postele, ani co se stalo s jeho zašpiněným oblečením. Ráno se pod sprchou nemilosrdně drhnul, snažil se ze sebe smýt pach strachu, který se na něm zdál stále ulpívat. Pak nasadil masku vyrovnanosti, jíž překryl chvějivou hrůzu, a s úmyslem zajít si na snídani vyšel za časného sobotního jitra na hradní chodbu, kde shledal, že je očekáván svou kolejní vedoucí.
„Chce s vámi mluvit ředitel,“ oznámila mu stroze.
„Víte proč, paní?“ zeptal se bezvýrazně.
„Pokud vám to není známo, není na mně, abych vás informovala,“ pronesla, což ve zmijozelštině znamenalo, že sama neví a radost jí to nedělá.
Beze slova ji následoval a přemýšlel, jak se ředitel mohl dozvědět o nočních událostech. Toho vetchého starce opatrně zpovzdálí obdivoval pro jeho zákulisní tahání za nitky i pro nepotěšující magický potenciál – byl nejmocnějším kouzelníkem, jakého kdy Severus potkal. Nepotěšující, protože zanedlouho budou stát na opačných stranách bitevního pole.
Vstoupil do ředitelny a zjistil, že před Brumbálovým stolem sedí Black s Potterem. Lupin byl nejspíše na ošetřovně. Black byl nezdravě bledý a Potter kypěl zlostí.
Severus se na oba ušklíbl a usedl na poslední volné místo – zabral zdobné sametové křeslo mezi oběma poberty.
„Děkuji vám, paní profesorko Spektrová,“ kývl na ni Brumbál s těmi ďábelskými ohýnky v očích. „Uvidíme se při obědě.“
„Severus má právo žádat mé rady, ať se dostal do jakéhokoli problému,“ naléhala vládkyně nad Zmijozelem.
Jiskry v Brumbálových očích zmizely a Severusovi přejel po páteři mráz, z ředitele sálala moc. „Není třeba, Kassandro. Ujišťuji tě, že pan Snape není v nesnázích.“
Učitelka astronomie odešla a v kruhové místnosti se rozhostilo nepříjemné ticho. Ředitel k nim napřáhl ruku s dózou citrónových cucavých bonbonů, které měl ve zvyku nabízet každému nešťastníkovi, jenž se k němu přiblížil na dosah. Potter byl jediný, kdo nabídku akceptoval, a i u něho se jednalo spíše o chytačský reflex než o co jiného.
„Jeden z vás by mi pravděpodobně mohl osvětlit, co se minulé noci odehrálo,“ pronesl Brumbál vážně a ostře na ně hleděl přes horní obroučky svých půlměsícových brýlí.
Potter se otočil k Severusovi a nadzdvihl obočí. Severuse překvapilo, že mu Potter otevřeně nabízí možnost promluvit jako první. Předpokládal, že Potter bude bez ohledu na situaci ochraňovat Blacka, ačkoli v jeho očích ten úmysl zapsaný nebyl. Když viděl, že se jeho společníci nemají k hovoru, ujal se slova a vysvětlil, jak předchozího odpoledne na chodbě zaslechl, co Black povídá. Z jakéhosi i sobě neznámého důvodu své vyprávění lehce poupravil.
„Jak se tam vzal ten jelen?“ zeptal se ředitel Severuse.
Po chvíli dlouhé tak akorát na jeden úder srdce odpověděl Potter: „Díky přeměňování, pane.“
Severus v hloubi duše užasl. Potter mátl ředitele čistou pravdou. Zvěromágská proměna byla tím nejobtížnějším stupněm přeměňování.
Jiskřičky v očích krátce zazářily a znovu pohasly. „Pokud to dobře chápu, pane Blacku, vám je zcela přesně známo, proč je Chroptící chýše o úplňkové noci smrtelně nebezpečným místem.“ Black téměř nepostřehnutelně kývl a dál si zatvrzele pozoroval špičky bot. „Vaše konání bylo nanejvýš zlovolné a nezodpovědné. Jste si vědom důsledků, jež by vstup cizí osoby do Chroptící chýše přinesl panu Lupinovi?“
Black pohlédl na Pottera, který na něho zlostně civěl, a pak stočil provinilý pohled k řediteli, jenž na něho bez mrknutí nesmlouvavě shlížel.
„Jsem, pane,“ šeptl tenkým hláskem, který Severus od Blacka neslyšel od dob, kdy je co malé haranty přistihli při nějaké té vylomenině.
„Máte neskonalé štěstí, že je vaším kamarádem pan Potter. Minulé noci riskoval vlastní život, aby uchránil přinejmenším tři další lidské životy před naprostou zkázou,“ vyhlásil Brumbál, ale ani ředitelova otevřená chvála nedokázala smazat z Potterovy tváře zlostný výraz. „Jelikož nedošlo k žádnému zranění,“ Black s ulehčením vzhlédl, „váš trest bude minimální v porovnání s následky, jež mohly nastat. Nebelvír přichází o osmdesát bodů z důvodu ohrožení zdraví a životů vašich spolužáků a vy sám jste od této chvíle v podmínce, pane Blacku. Pokud provedete cokoli, co vás znovu dovede do této kanceláře, budete dočasně vyloučen. Bude-li vaše jednání hrozbou pro ostatní, tuto školu opustíte okamžitě.“
Black těžce polkl, Severus by se normálně tváří v tvář jeho zoufalství široce ušklíbal zadostiučiněním, ale vzpomínky na předchozí noc ho stále ještě pronásledovaly. Každý měsíc byl na kobereček do kulaté pracovny dovlečen alespoň jeden z pobertů, Black držel školní rekord v počtu nedobrovolných návštěv u ředitele.
Brumbál obrátil svou pozornost na druhé dva studenty. „Pane Snape, doufal jsem, že minulé roky vás již naučily nedat na prohlášení pana Blacka.“ Ředitel si hluboce povzdechl. „Věřím, že po této lekci si pana Blacka již nebudete všímat. Vzdor skutečnosti, že jste po večerce opustil nejen svou kolej, ale i budovu školy, odebírám Zmijozelu pouhých deset bodů. O tom, co jste v noci viděl, se nikomu nezmíníte. Udržíte tajemství pana Lupina v tajnosti, nikdy se o tom ani okrajově nezmíníte a nebudete ho svou znalostí vydírat.“
Z Brumbálových očí čišel chlad a Severus přikývl, vědom si ředitelovy smrtelné vážnosti. Sice ho trochu rozčililo, že byl potrestán za Blackův žert, jehož byl obětí, ale na druhou stranu mu bylo jasné, že vyvázl poměrně lacino.
„Jamesi, na tebe jsem nesmírně hrdý. Zachoval ses jako pravý nebelvír,“ Brumbál se téměř usmál. „Za tvůj čin připisuji Nebelvíru dvacet bodů, ačkoli příště nejprve zajdi za některým z profesorů. Tví rodiče jsou od minulého léta Blackovými poručníky, je to tak?“
„Ano, pane,“ odpověděl Potter, stále ještě vypadal rozzuřeně. Celá škola věděla, že Black utekl z domova. Zmijozelská kolej, kam byl loni zařazen Blackův mladší bratr, se dlouho bavila historkou, jak paní Blacková vypálila z rodokmenu jméno svého prvorozeného.
Brumbál pokračoval v rozhovoru s Potterem: „Vědí o Lupinově zdravotním stavu?“
„Seznámil je s tím po smrti svého otce, pane,“ ujistil ho Potter.
Brumbál zamyšleně přikývl. „Dnes odpoledne s nimi budu mluvit kvůli jiné záležitosti, informuji je o nastalé situaci.“
Z výrazu Blackova obličeje Severus vyvodil, že to je horší trest než měsíc školního trestu, který stejně dostat nemohl, protože nazítří studenti odjíždějí na letní prázdniny.
Všichni tři byli propuštěni. Z Brumbálovy pracovny se vypotáceli, žádný z nich se v noci moc nevyspal, za obludným strážcem se zastavili.
„Jamesi, já…“ Black žadonil s výrazem zesláblého psiska.
Potter se zvrtl jako na obrtlíku, z očí mu sálal jen taktak potlačovaný hněv. Takovým pohledem, jaký nyní upíral na svého nejdůvěrnějšího kamaráda, nikdy nečastoval ani Severuse. Severus pochopil, že Potter se v ředitelně po celou dobu držel zpět a teď konečně vybuchne naplno. Z nebelvíra vyzařovala syrová magie; nejeden z nejsilnějších kouzelníků historie pocházel právě z potterovské dynastie a James Potter zřejmě patřil ke zdravému jádru rodu.
Potter zasyčel na Blacka: „Nemluv na mě. Přehnals to, Siriusi z Blacků.“ Poslední slovo téměř vyplivl. „Tušíš vůbec, k čemus mě přinutil?“
Black polkl a zavrtěl hlavou. Oči měl doširoka otevřené strachem.
Následující větu Potter pečlivě usekával: „Donutils mě zranit Remuse.“
Black překvapením a úlekem zapomněl na úvodní Potterovo varování. „Ale Brumbál řek‘…“
„Neví to,“ zavrčel Potter. „Zaléčil jsem mu to hned po východu slunce, ještě než přišla Pomfreyová. Musel jsem se s ním servat, abych ho dostal ode dveří. Cítil člověčinu. Zůstal jsem s ním dokud se neuklidnil, a pak jsem seděl v tunelu a čekal pro případ, že by se objevil ještě ten pitomeček, co nepozná potlouk od camrálu!“
Scéna, jíž byl Severus svědkem, byla pozoruhodná, ale nedivil se, že Potter tak zuří. Black s Potterem byli téměř jako dvojčata, drželi při sobě od první společné snídaně v Bradavicích, kdy Black dostal huláka od své máti za příslušnost k Nebelvíru. Jakmile začalo být všeobecně známo, že se Lupin netěší nejlepšímu zdraví, Potter s Blackem ho vzali pod svá ochranná křídla.
Black vypadal čím dál tím zničeněji, boj se slzami už dávno vzdal.
„Jdeme na ošetřovnu a ty Remusovi vysvětlíš, co se stalo,“ nařídil Potter.
Black se celý napjal a vypadal, že se chystá protestovat, leč stačil jediný Potterův upřený pohled a Black svěsil ramena a začal se šourat směrem k ošetřovně. Severus se mu nedivil, i on cítil vztek sálající z Pottera, a to nebyl namířen proti němu.
Potter se před odchodem ještě otočil k Severusovi: „Omlouvám se. Prosím, neber…“ Nebelvír vypadal zmoženě a poněkud ztraceně, byl náhle zcela nepodobný onomu do sebe zahleděnému Jamesi Potterovi, na něhož byl Severus zvyklý. „Zrovna teď Remus netuší, co se stalo. Vlkodlaci si nepamatují události, ke kterým dochází v průběhu jejich přeměny. On by vědomě nikdy nikomu neublížil.“
„Můžeš jít, Pottere,“ ušklíbl se na něho Severus. „Slíbil jsem Brumbálovi, že nikomu nic neřeknu, a já své sliby plním. Stejně si myslím, že jsi jen rádoby důležitý blb.“
Otočil se a odkráčel do podzemí. Celé sezení u ředitele absolvoval v jakémsi transu, teprve nyní se v něm začínal vzdouvat oprávněný vztek. Docházela mu celá šíře událostí posledních cirka dvaceti hodin. Ten pitomec Black věděl naprosto přesně, že Severus bude čelit vlkodlakovi, a přesto ho bez mrknutí oka do Chýše poslal.
Jednalo se o nedokonanou vraždu a Black vyvázl s trestem rovnajícím se klepnutí přes prsty. Měl být vyloučen, popřípadě rovnou odeslán do Azkabanu. Severusovi se před očima znovu vynořil obrázek vlka – žluté oči, řady zubů, silné drápy… udělalo se mu nevolno. Zapadl na nejbližší chlapecké záchody a vyzvrátil vše, co měl v žaludku. Byl rád, že ještě nesnídal.
Vzpomínka se rozplynula a Harry se zapotácel. V očích měl už zase (!) slzy a útroby se mu svíraly. Zapadl do postele a smotal se do klubíčka s přáním celé to zaspat, i když mu bylo jasné, že se mu to nepovede. Přitáhl si kolena k hrudi a přemýšlel, proč mu Snape tuhle vzpomínku vůbec ukazoval. Harry už v hrubých obrysech věděl, co se odehrálo, jen neznal podrobnosti.
Černá prázdnota se rozpínala z Harryho srdce a hrozila ho celého pohltit. Víc než kdykoli dřív potřeboval zacelit tu rozšklebenou ránu v sobě, ale nebylo nikoho, kdo by ji mohl vyplnit. Jediný člověk, jemuž kdy dovolil vstoupit do svého srdce, pro něho zemřel.