30. Vůle versus tělo
„…je to on, Pane, jsem si tím naprosto jistý. Nikdo jiný okolo nebyl, musel to zničit on…“
„…ach ano, mladý je na to dost, aby udělal takovou chybu. Zřejmě o Pyglitu neví zhola nic…“
„…může nás k nim přivést, Pane, všechny je prozradit…“
„…cítím, že je silný, hodně silný, s menší pomocí dokáže utéct…“
„…ale co když mu to bude podezřelé? Co když mu to všechno dojde a tak nám proklouzne mezi prsty?!“
„Ty o Pyglitu taky zřejmě nic nevíš! Navždy už bude označený! Pane dovolte, abych ho sledoval a přinesl vám pak všechnu tu zbývající chátru!“
„Dobrá, Luciusi, ale ať to má těžké, velice těžké. Nesmí mít ani to nejmenší podezření…“
Harryho probudil neskutečný smrad. Byl tak intenzivní a odporný, že ho ze zmatených snů dokázal vytrhnout dřív, než to zvládla studená kamenná podlaha, na které ležel, nebo chlad, kterým mu znecitlivělo celé tělo. Nemluvně ani o hladu, kterým se kroutil jeho žaludek, a obrovská žízeň, která mu spalovala celý krk.
Byl zmatený. Ne, to bylo slabé slovo. Byl zmatený, omámený, rozbolavěný, hladový, žíznivý, zmrzlý, polámaný a pomalý. Celých deset minut mu trvalo, než ho napadlo zvednou hlavu a podívat se, kde že to leží. Další minutu strávil hleděním do neprostupné tmy nad sebou, než ho konečně napadlo položit hlavu zpátky na zem. Mozek pak potřeboval ještě několik minut, než si uvědomil, že ten pohyb ho stál poslední zbytky sil.
A pak pomalu, pomaloučku, zavřel oči, i když ani ony samy nepoznaly rozdíl mezi tmou pod víčky nebo nad nimi. Potom konečně usnul.
Když se o pár hodin později vzbudil, jeho mozek přece jenom všechny vjemy dokázal lépe zpracovávat. Takhle došel na pár věcí – hlad měl ještě větší, žízeň obrovitější, celé tělo měl promrzlé až na kost, kamenná podlaha snad byla ještě víc nepohodlnější. Jen ten smrad se nezhoršil – Harry si ve světlejší chvilce jeho mozku uvědomil, že už snad ani horší být nemohl. Rozpoznal v něm zápach lidských výkalů smíšený s puchem zatuchliny. A ještě něco. Harry však ještě nikdy necítil nic podobného, proto to ani nemohl k ničemu přirovnat. Ale kdyby někdy před tím vlezl do sklepa paní Finniganové, zřejmě by ho to hned napadlo. Do něj se totiž několikrát dostali myši a potkani a pár měsíců se ze sklepa nemohli nijak dostat. A jejich hladová těla se začala postupně rozkládat, než je nebohá stařenka s šátkem přes pusu musela jednou za rok vymetat.
Tady to bylo podobné, až na pár rozdílů. Nebyla to těla zvířat a nikdo je odtud nikdy nevynášel.
To však Harry nevěděl. Vlastně nevěděl nic. Pro tuto chvíli zapomněl, jak se jmenuje, kde je a proč tu je. Někde v koutku mysli to věděl, ale tam se mu teď nechtělo hledat. Jediné, na co teď myslel, byla palčivá touha něčeho se napít. Vůbec ho nenapadlo, že je kouzelník a tak by si nějakou vodu mohl lehce vyčarovat. Ten prostý fakt se ztratil s ostatními informacemi někde v zákrutech jeho mozku.
S námahou se překulil a zůstal ležet na zádech. Ten pohyb ho stál všechny síly a okamžitě se zase pohroužil to neklidného spánku.
Jeho fantazie opustila zubožené tělo v kamenné cele. Vyletěla tím nejmenším zamřížovaným oknem v dějinách lidské architektury a začala šplhat po kolmých hradbách pevnosti. Dostala se až na jejich vrchol, odkud nepřítomným pohledem sledovala právě se vzdouvající příboj, který neustále posílal mořské vlny vstříc neústupným útesům nehostinného ostrova. Byl to marný boj – vlny se o skály tříštily na tisíc malých kapiček, ale útesům se pod jejich vytrvalými útoky nic nestalo. Přesto moře zaznamenalo malý úspěch – jeho neklidná hladina se stále zvedala, až vlny naplnily první mělčiny na ostrově a jejich voda už v nich zůstala. Ale dostávaly se dál, až k úpatí železné brány, která pouštěla návštěvy hradu jen jedním směrem. Stejně tak se voda dostávala do nejnižších zamřížovaných oken a návštěvníky cel za nimi tak mučila studenými kapkami. Dvakrát denně jim tak znepříjemňovala už tak dost strašný pobyt ve vězení. V Azkabanském vězení.
Harryho fantazie však dlouho na hradbách pevnosti sedět nezůstala. Nelíbilo se jí tady, hledala příjemnější podívanou. Odrazila se od kamenného cimbuří a vyletěla k temné obloze. Netrvalo dlouho a její přání se splnilo; nebe se vyjasnilo a nekonečné hlubiny vod pod ní zmizely. Nevšímala si malých vesniček pod sebou, letěla dál přímo na sever, až se před ní začala rýsovat silueta daleko příjemnějšího hradu, než z jakého vyrazila. Proletěla hradní stěnou, aniž by potřebovala nějaké okno. Stejně v té místnosti žádné nebylo. Tedy jenom zvenku. Vyletěla ke stropu a na několik postav, stojících pod ní, se dívala shora.
„Já vám říkala, že tohle špatně skončí! Neměl jste ho vůbec brát s sebou!“
Brumbál před obviňujícím pohledem profesorky McGonagallové raději uhnul. Věděl, že má pravdu. Stejně tak si ale byl jistý, že nemohl dělat nic jiného – Harry by s nimi šel i bez jeho souhlasu. A k tomu tušil ještě něco jiného – že by měl věřit vlastním instinktům. A ty mu právě našeptávali, že ještě všechno není ztraceno.
„Kdo ví, co se s ním teď děje! A já ho tam nechala samotného! Měla jsem vědět, že je to příliš riskantní a nikdy ho nepouštět! Ale on vypadal tak rozhodně!“
Brumbál stočil svůj pohled ze složených rukou na Nymfadoru. Rozhodný?! Ano, to Harry vždycky byl.
„Musíme okamžitě zahájit pátrání! Na ministerstvu není, to je jisté, mezi bojujícími ho nikdo neviděl, takže musí být někde v Londýně. Třeba se jen ztratil.“
Brumbál se podíval na Whispera. I když mluvil celkem přesvědčivě, podle jeho tváře se dalo poznat, že svým slovům sám nevěří. Stejně jako každý v téhle místnosti.
Brumbál zavřel oči. Pokoušel se dát si všechny události dnešního dne dohromady. Vcelku to pro ně dopadlo dobře – nikdo z řádu dnes nepřišel o život, zničili všech deset falešných archívů ministerstva. Jen se jim ztratil Harry Potter, který měl jako jediný sedět v bezpečí Westminsteru, a nezničili zrovna ten pravý archív.
A v tom byl kámen úrazu – Brumbál byl přesvědčený, že zmizení Harryho i těch pravých artefaktů spolu souvisí. Jenže neznal plán ministerstva a asi se ho nikdy nedozví, protože zrovna po dnešku se k nim ministerstvo chovat vlídně nebude. Možná kdyby-
Dveře pracovny se rozlétly dokořán a na prahu stál muž v mudlovském oblečení. Okamžitě se vrhl ke stolu a toužebným výrazem hleděl na Brumbála. Zřejmě se snažil něco říct, ale to už ho zasáhlo Whisperovo kouzlo a v okamžení zmlkl, stejně jako se zastavil uprostřed kroku.
Brumbál se zmateně ohlédl po malém rámečku na jeho stole. Byl na něm vyobrazen přesně stejný kamenný chrlič, jaký chránil jeho pracovnu před točitými schody, jen v mnohem. Brumbál si všiml, že točité schodiště za ním je odkryté. Nadzvedl tázavě obočí.
Chrlič na obrázku se na něj omluvně podíval a řekl: „Nedal se zastavit.“
Brumbál se zaměřil na kouzelníka před svým stolem. Hleděl na něj vyděšenýma očima a stále se mu snažil něco říct, přestože to Brumbál dokázal poznat jen z němě se otvírajících úst. Na čele měl čerstvě vypadající ránu a mudlovské oblečení celé od hlíny. Byl Brumbálovi povědomý.
„Jak se sem dostal?! Vždyť je to mudla!“ vykřikla překvapeně Minerva.
„Není to žádný mudla, ale Bruckley z našeho odboru,“ odporoval jí Whisper. „Dneska na ministerstvu nebyl, prý je nemocný. Houby nemocný. Zběhl!“
Brumbál obešel stůl a pozorněji se zadíval do bystrozorových očí. Ne, takhle se nedívá člověk se špatnými úmysly. To je pohled člověka, který musí něco splnit.
Dotkl se dlaní Bruckleyho čela a zavřel oči. Okamžitě mu rukou projelo příjemné teplo, postupovalo přes rameno až k srdci, které mu najednou bez jakékoliv příčiny poskočilo radostí. Jeho mysli se zmocnil nevysvětlitelný klid a zářivá naděje. Tváří se mu mimochodem mihl šťastný úsměv.
Jen s největším přemáháním odtrhl ruku bystrozorovi z čela. Chvilku přemýšlel, kdy něco podobné cítil. Ano, bylo to taky v téhle místnosti, to věděl jistě. Ale kdy? Neseděl za svým stolem, ne, spíš někde před ním. Ano, jistě, seděl na křesle. A vedle něj v druhém, ten chlapec s neznámým obličejem, který se po chvíli změnil ve velmi známé havraní vlasy a zářivě zelené oči…
Harry!
„Okamžitě ho pusťte, Archibalde,“ pronesl směrem k Whisperovi, „myslím, že tady Bruckley má pro nás důležitou zprávu.“
Whisper se sice zatvářil nesouhlasně, ale odporovat Brumbálovi v úmyslu neměl. Zrušil poutací kouzlo a Bruckley po pár sekundách konečně dopadl na nakročenou nohu. Jakmile zjistil, že je volný, okamžitě se otočil na Brumbála a jedním dechem ze sebe vyhrkl: „Jdu si promluvit s Doris.“
Všichni v místnosti se na sebe udiveně podívali.
„Tak ne zběh, ale blázen!“ nechal se slyšet Whisper, „a to mi vždycky připadal jako slušný chlapík…“
„Žádný blázen, Whispere, žádný blázen…“
Brumbálovi trvalo necelou vteřinu, než si všechno uvědomil. S Doris… Takže Harry přece jenom našel způsob, jak se k ní dostat…
Podíval se Bruckleymu ještě jednou do očí a pak přešel k malému stolku u dveří. Chvíli se přehraboval v podivných přístrojích, než mu zrak konečně padl na malé dvojité zrcátko s několika drobnými kolečky po stranách. Vzdáleně připomínalo mudlovský melotar. Brumbál jej položil na desku svého pracovního stolu a rozsvítil svou hůlku. Pak ji přiložil k Bruckleyho spánku a nakonec ji rozzářenou položil na stůl, hrotem přesně pod prvním zrcátkem.
Ozvalo se jemné puknutí, ne nepodobné zvuku při přemístění kouzelníka, a nad hlavami všech přítomných se objevila obrovská zářivá koule. Po chvíli se ze světla začaly vynořovat konkrétní obrysy, až se Brumbál, Tonksová, Minerva a Whisper dívali na halu bývalého ministerstva kouzel ve Westminsteru.
Bruckleyho vzpomínka jim zpětně ukazovala, jak bystrozorovi na záda připevňují obyčejný baťoh možná – jak Brumbál předpokládal – s neobyčejným obsahem. Slyšeli i rozhovor několika ministerských úředníků, ale Brumbál se nejvíc soustředil na jejich okolí – jestli třeba někde nezahlédne Harryho. Nikde ho však neviděl, ani když už Bruckley procházel chodbami Westminsteru.
To nebylo nic zvláštního – možná si ho prostě Bruckley nevšiml, proto na něj nemohl pamatovat ani ve své vzpomínce. Nebo Harry prostě byl neviditelný, ať už to dokázal jakkoliv. Brumbál se pomalu začal ztrácet v tom, co Harry dokáže. Chlapec pro něj byl čím dál větším tajemstvím.
Bruckley ve své vzpomínce vyšel z Westminsteru a zdánlivě nikým nepozorován se vydal do parčíku o pár ulic dál. Všude byl klid, proto všichni v Brumbálově pracovně nadskočili, když se nočním tichem ozval výkřik.
„Diffindo!“
Vzpomínka zčernala. V téhle chvíli zřejmě přišel Bruckley o vědomí.
Brumbál si zklamaně povzdechl. Doufal, že se třeba Harrymu podařilo Pyglit zničit, ale tímhle se spíš všechno zhoršilo. Tisíckrát zhoršilo.
Koule se zase zamlžila a za chvíli v ní mohli pozorovat postavy desítky Smrtijedů, jak míří na neozbrojeného Harryho.
„…pro nás?! Snad chceš říct pro tebe, ne?!“
„To už byl stačilo! Každou chvíli jich tu může být daleko víc a pokud ho tady nechcete na místě zabít, tak bychom měli okamžitě zmizet.“
„To víš, že ho tady hezky rychle odkrouhnem-“
„Ne! Pořád tu ještě velím já a teď všem přikazuji, aby ho v bezpečí odvedli k Pánovi! Kdo by mu jen zkřivil vlásek, odpyká si to u mě. To platí zvlášť pro tebe, Barkere!“
„Jsi si jistý, Luciusi?“
„Jsem si naprosto jistý. Je tu něco, co si asi nikdo z vás neuvědomuje, ale Pán nás za to pochválí…“
Omračovací kletba zasáhla Harryho, který se okamžitě sklátil k zemi. Přesto ještě všichni zahlédl, jak se na ně podíval skrze vzpomínku.
Pak už jenom sledovali z pohledu Bruckleyho, jak se přemisťuje do Bradavic a chvátá k Brumbálově pracovně.
Brumbál vzal hůlku zpod podivného přístroje a koule jim nad hlavami zmizela. Nikdo nepromluvil, jen zraněný Bruckley se sesunul do nejbližšího křesla. Brumbál řekl Tonksové, aby ho vzala na ošetřovnu.
Když za nimi bouchly dveře, Whisper prolomil ticho: „Takže teď už je pravděpodobně mrtvý.“
McGonagallová zatajila dech.
Brumbál se však nehodlal jen tak vzdát. „Malfoy je chytrý, velice chytrý… Zřejmě o Pyglitu ví daleko víc, než Eric. Však jste ho slyšeli sami. Ericovi smrt nehrozí. Voldemort s ním zřejmě bude mít jiné plány.“
McGonagallové se rozšířily oči pochopením.
„To kouzlo! …Pyglit zničiti jedině silou paže lze, jinak svého nepřítele označí a sledovat svým zrakem jej po celé věky bude! Snažil se ho zničit kouzlem! Takže teď se Pyglit zase obnoví, bude ho mít v rukou Voldemort…“
„…ale neuvidí na něm nic jiného, než magickou stopu pana Hilla. Do jeho smrti,“ doplnil ji Bruckley. „V tom případě ho už ale dávno zabil, Albusi, aby mohl Pyglit plně využít…“
„Ne, Archibalde, Voldemort má schopnost využít každé příležitosti – pokud ji objeví. Nechá Erica uprchnout, aby nás podle něj mohl vystopovat; nebo alespoň své nepřátele, za kterými – jak Voldemort doufá – Eric po svém útěku hned poběží. Takže teď je Eric relativně v bezpečí, ale jakmile se dostane ven, pravděpodobně to přestane platit.“
„Myslíte, že to ví? Že si to ten mladík uvědomil?“
„Obávám se, že pokud je přesvědčený, že Pyglit zničil, nedojde mu ani tahle věc. Pokud se od Voldemorta dostane, do smrti bude mít za patami Smrtijedy…“
„To pro něj nevypadá zrovna dvakrát dobře, že?“ zeptal se zbytečně Whisper.
„Pro Erica? Ne, to rozhodně nevypadá,“ zasmušile si povzdechl Brumbál, „ale teď je ještě v klidu a má před sebou úkol, pro který se nechal zajmout…“
Brumbál si v duchu stále opakoval Bruckleyho zprávu. Jdu si promluvit s Doris. Promluvit s Doris. S Doris.
Hodně štěstí, Harry…
Harry se ve své studené kobce probudil, aniž by se jeho stav od posledního procitnutí nějak zlepšil. Přece jenom však zaznamenal nějaký úspěch – dokázal si všimnout, že do cely proniká slabý sluneční paprsek, rozdělený mřížemi v okně na čtyři stejné čtverce. Dokázal ve svém otupělém mozku vstřebat i fakt, že světlo dopadá na kamennou podlahu, na některých místech posypanou slámou. Dokonce mu – po několikaminutovém přebádání – došlo, že na podobné podlaze musí ležet a stejné kameny tvoří i zeď. A tolik přemýšlení ho vyčerpalo natolik, že znovu upadl do lehkého spánku.
Tentokrát ani nestihl pořádně zaspat, když ho probudil výkřik. Byl táhlý a k jeho uším se jistě musel donést zdaleka, protože ho už slyšel v několikeré ozvěně. Hlas zněl neskutečně vysíleně a ochraptěle. Na okamžik mu prolétlo hlavou, že to musel být poslední výkřik, který ten nešťastník z hrdla vydal. Nevěděl, jak ho to napadlo, za to si byl naprosto jistý, že má pravdu.
A tolik myšlenek mu prolétlo hlavou sotva za pár vteřin. Jeho omámený mozek to natolik překvapilo, že se na chvíli vzpamatoval. A teď se konečně Harry po pár bezútěšných dnech úplně probral.
Jako první si uvědomil ten všudypřítomný nechutný smrad, který i ostatní jeho smysly vyburcoval k bystrosti. Ozvaly se nervy po celém těle, které protestovaly proti chladu. Pak se mu zkroutil žaludek a Harrymu došlo, proč se z toho strašného puchu už dávno nepozvracel – neměl totiž v těle nic, co by mohl vyvrátit.
Nejhorší ze všeho však byla žízeň. Před očima se mu z ní dělaly mžiky a jakmile námahou hekl, když se pokusil zvednout do sedu, zvuk jeho hlasivek prostě odmítl projít spáleným krkem, takže jen slabě zachrčel.
Rozhlédl se po místnosti. Nevěděl proč, ale jeho instinkty mu říkaly, že by měl o všem urychleně přemýšlet, jakoby mu nezbývalo moc času. Harry se tedy přemohl a probudil i svůj mozek k nějaké činnosti.
A za chvíli pochopil; logické uvažování se konečně zapojilo do díla a dalo Harryho znavené mysli odpověď. Museli do něj nalít omamující lektvar. Nepamatoval si, co se stalo v posledních několika dnech, ani kde je nebo jak se sem dostal. Celou svou minulost měl na jazyku, ale byla v jeho mysli zakrytá pomyslným závojem a přestože se snažil, seč mohl, nedokázal pod něj nahlédnout.
Ten závoj, jak si přece jenom dokázal uvědomit, byl onen omamující lektvar. Nepamatoval si, že je kouzelník, nevzpomínal si na Bradavice, na své přátele a rodinu. Ale řádky z učebnice lektvarů se mu nad to všechno vyjasňovaly přesně.
Rozhlédl se po cele, čím znovu zavdal svému krku důvody, proč si začít důrazně stěžovat nervové soustavě. Všechna ta námaha však měla výsledek – u dveří (dřevěných, bez jakékoliv kliky) spatřil železný kbelík. Plný železný kbelík.
Do žil se mu nějakým zázrakem vlila nová síla. Rychle po kolenou přelezl vzdálenost mezi ním a vodou na druhé straně cely. Nahnul se nad hladinu a byl připraven do ní ponořit celou hlavu.
Pak ho něco zarazilo. Jeho instinkty znovu pracovaly na plné obrátky a jen s největším úsilím se ovládl a hltavě nevzal do úst první doušek. Místo toho pokrčil nos a vdechl do plic charakteristickou vůni omamujícího lektvaru. Teď to byl jeho zoufalý křik, který se nesl celou.
Posbíral všechny poslední nitky zdravého rozumu a přinutil své tělo odvrátit se od kbelíku a odklopýtat na druhou stranu cely. To ho stálo veškeré ovládání.
Bezradně se díval na čirou tekutinu. Vypadala tak svěže a nevinně. Jeden malý doušek by přece nemohl nijak ublížit…
Ale Harry si byl i při svém unaveném mozku jistý, že by ublížil. Jen malá kapička by ho dokázala vrátit do stavu naprosté netečnosti. To nemohl dopustit. Stačilo jen, aby se ještě chvíli ovládnul, než se jeho mysl vzpamatuje úplně, a pak určitě něco vymyslí…
No tak, aspoň ponoř hlavu do té vody, osvěží tě to, a hlava bude fungovat dřív…
Ale Harry věděl, že kdyby to udělal, jeho vlastní tělo by ho zradilo. Nedokázal by jej ovládnout, rty by se určitě pootevřely, vpustily lektvar do úst. A ten by pak spolehlivě konal svou práci.
Ale je to voda, aspoň je to voda! Cokoliv je lepší než takhle pomalu umírat žízní!
Ještě neumíráš, ještě ne… Pak bude lépe, pak bude voda i volné myšlenky. Nevěděl, za jak dlouho to přijde. Byl si jistý jen jedním – musí usnout. Ve spánku utíká čas rychleji, žízeň je menší. Ve spánku má své tělo pod kontrolou, ve spánku se samo nemůže vydat ke kbelíku u dveří, obrátit jej dnem vzhůru a všechnu chladnou tekutinu si vlít do krku. Ano, musí spát, musí spát!
Skutečně se mu podařilo usnout, ale byl to spánek velmi neklidný. Budil se snad každou půl hodinku a pokaždé jeho první pohled patřil železnému kbelíku. Nesměl tomu podlehnout, prostě nemohl. Ale tohle akceptovala jen jeho zpomalená mysl, tělo si dál prosazovalo svou. A Harry se bál, že nad ním pomalu ztrácí kontrolu.
Při jednou krátkém procitnutí si Harry všiml, že světlo za oknem zase potemnělo. Musel tu tedy ležet aspoň jeden den bez vody. Tedy co si on pamatoval – a toho bylo zatraceně málo.
Šílená žízeň přehlušila ostatní trápení, která se ale teď s příchodem noci začala hlásit o slovo. Hlad byl proti pálení v krku zanedbatelný, co na Harryho však dotíralo po celém těle, byla zima. Nemohl se před ní nikde skrýt – na sobě měl jen lehké oblečení a chladné stěny nebyly o nic teplejší než okolní vzduch. Přesto se k nim v jednom koutku schoulil, kolena přitisknutá k bradě a snažil se tak udržet alespoň nějaké tělesné teplo.
A pak se to stalo. Neslyšel je přicházet, protože se právě nacházel někde mezi spánkem a blouzněním. Jejich chlad však pronikl i přes zavřená víčka a dostal se do mozku, kudy prosákl až do myšlenek. A Harryho neklidný spánek se proměnil v noční můru. Na mysl mu vyplulo několik vzpomínek z minulého života, které se tak pracně snažil dostat zpod závoje. Jenže tohle nebyly zrovna ty vzpomínky, na které si chtěl vzpomenout. Ne, ty měly pod tím závojem raději zůstat navždy.
Jakýsi muž na ně křičí, aby šli nahoru, že někoho zdrží. Neznal ho, ale zatímco se jeho zorné pole nepřirozeně houpalo nahoru a dolů, jak ho zřejmě někdo nesl v náručí, uvědomil si, že ho k němu pojí něco silného. Pak se před něj postavila žena a něco křičela na zakuklence před sebou. A potom už bylo jen zelené světlo, samé zelené světlo. Nepamatoval si, že by se mu někdy zelená barva nelíbila, ale v tomhle záblesku bylo něco víc. Něco děsivého. Tak zlého, až se mu z toho chtělo ve studené cele Azkabanského vězení brečet. A taky brečel.
Zelená barva zmizela, nahradilo ji zlověstné šero. Jeho oči si na něj po chvíli přivykly a rozeznaly tak kamenné lavice kolem dokola a starodávný oblouk ze závojem. Právě jím propadal jakýsi neznámý muž, ke kterému přesto pocítil hlubokou náklonnost. Nechápal to, přesto se do jeho mozku vkradl ohromný smutek a šok. Schoulil se do klubíčka.
A pak přišla další vzpomínka a nějakým šestým smyslem věděl, že je novější než ty dvě předchozí. Na podlaze ležel muž a zmítal se v bolestných křečích. Jeho křik pronikal až do morku kostí. Nebyla to přímo jeho vzpomínka, musel ji získat od někoho jiného, přesto snad bolela ještě víc než předchozí, protože byla tak čerstvá. A pak znovu přišlo zelené světlo. Zhroutil se na podlahu a začal ze všech sil křičet.
A oni neodcházeli. Tušil, kdo jsou; někde v hloubi mysli to i věděl, jenže to nic nezměnilo na faktu, že se proti nim neměl jak bránit. A vzpomínky přicházely jedna po druhé, mučily jeho mysl a nutily jeho tělo přibližovat se ke dveřím.
…ponurý hřbitov; několik desítek zakuklených postav mezi náhrobky; nehybné tělo na zemi uprostřed…
…vytřeštěný pohled celkem pohledného mladíka, jeho hrudník se nezvedá, a on ví, že je za jeho smrt zodpovědný…
…tmavá kopka, zlověstný hlas: „Měl jsi vidět své přátele v mučení, měl jsi mě prosit o smilování nad nimi. A pak abych ukončil tvůj bídný život…“
Jeho mysl kapitulovala. Byl jen jediný způsob, jak se těch vzpomínek zbavit. Musel je zapomenout, hned teď. Vyškrábal se na kolena a během pár sekund se dostal ke dveřím. Zvedl kbelík s čirým lektvarem, přiložil si ho k ústům a polknul.
Zlé vzpomínky zmizely. Když však Harry několika doušky vyprázdnil celý kbelík, jasná mysl zmizela taky.
Prospal pokaždé celou noc. Věděl to, protože vždy, když zvedl víčka, probíjely se právě první slabé denní paprsky do jeho cely. A zároveň s posledním slunečním svitem usínal. Bylo to tak nejlepší – za těch několik dnů už zjistil, že by se tu v noci spát mělo. Noci jsou totiž nejhorší. V temném tichu k vám snadněji proniknout steny z vedlejších cel. Vaše fantazie si pak nahrazuje vše, co nemohla stihnout ve snech, a začne vás děsit těmi nejhoršími představami.
Ráno byste se pak měli budit co nejdřív, protože s ránem přichází čerstvá voda a jednou za dva dny bochník chleba. A čím dřív uhasíte žízeň a hlad, tím lépe. Trochu vody byste si ale měli nechat na později, protože pak přicházejí Oni. A voda je lék. Je lék proti nejasným zlým pocitům, které na vás doléhají odevšad, nejsilněji zpoza dveří, kde stojí Oni. Ale když se napijete vody, všechno zázračně zmizí a vy po pár chvílích usnete.
Zdají se vám sny. Někdy jsou bezduché a nic neříkající, jako temnota vaší cely. Ale někdy přicházejí sny zajímavější a o to horší. Když se probudíte, nic si z nich nepamatujete, ale někde v hloubi mysli vám přesto zůstane nejasný pocit. Nikdy se však nepřihlásí o slovo – omamující lektvar by mu to okamžitě zarazil. Ale ten pocit si pamatuje, jak k vám do cely v noci vešel muž a díval se vám do očí. Pozoroval je vždy dlouho a tvrdě, dokud zklamaně neodešel. Ten pocit, co z těch snových vzpomínek zůstal, byl vítězný – vaše oči totiž ve snu nikdy nic neprozradily.
Tohle bylo všechno, na co jeho omámená mysl v několika dnech přišla. Tělo pod nedostatkem pití a jídla chřadlo, ale to nebylo nic ve srovnáním s tím, co se dělo s jeho myslí. Každé ráno poslušně vypil několik doušků omamujícího lektvaru, který mu vyhnal jakékoliv jasné myšlenky z hlavy a tím zajistil, že se napije i další den.
Dneska byl úplněk.
Ta myšlenka mu proletěla hlavou, aniž by ji však mozek zachytil. Prostě se ztratila v temnotě cely. Stejně jako všechny předešlé. Vzbudil se před pár minutami a nehybně sledoval, jak noc pomalu prohrává svůj boj o vládu na Zemi. Slunce mělo jasnou převahu, přesto ještě v malém výhledu okénka dokázal zahlédnout plné rysy vybledlého Měsíce.
Měsíc je důležitější než Slunce, protože svítí ve tmě.
Tahle myšlenka mu však v hlavě zůstala. Byla tak nevinná, že ji omamující lektvar nepokládal za nebezpečnou a nechal Harryho mozek, aby se jí chvíli zabýval.
Přehrával si ji stále dokola. Nenapadlo ho zasmát se jí; nenapadlo ho bádat v paměti, kde ji slyšel. Věděl jen, že když ji zaslechl poprvé, určitě mu vtipná připadala. Hlavou mu proletěl záblesk vzpomínky. Smál se v ní tak, že převrhl kalamář s inkoustem na Hermionino pojednání o mudlovských dopravních prostředcích. Vzápětí se na něj obořila, jakoby měla celou práci zničenou; přitom dobře věděla, že stačí jediné mávnutí hůlkou a skvrna zmizí…
Jenže tahle myšlenka už lektvaru nebezpečná připadala a okamžitě ji uvrhl do zapomnění. Ale už bylo pozdě. Přestože ji Harry zapomněl, přece jenom mu v hlavě něco zůstalo – pocit, že nad něčím neznámým měl na chvíli převahu. Bylo to malé vítězství, ale začátky jsou vždycky nenápadné. Když poprvé dopadne kladivo na hlavičku hřebíků, nepoznáte na desce skoro žádný vryp. Vložili jste do rány jen malou sílu, protože jste hledali cestu, jak se netrefit do prstů. A Harry taky hledal.
Teprve když si o dva dny později vzal jen bochník chleba a plný kbelík podezřívavě nechal ležet na svém místě, začal hřebík opravdově zatloukat.
Stalo se to během krátkého okamžiku.
Věděl, že to tak bude. Účinky omamujícího lektvaru sice pomalu vyprchávají i několik hodin, ale pořád je cítíte do jistého bodu zlomu. A ten vždycky přijde znenadání. Bez jakéhokoliv předchozího varování na vás dolehne vaše celá paměť. Harry se na ten okamžik těšil už hezkou řádku dní, kdy zmučeně sledoval plný kbelík u dveří cely. Nechtěl tu bitvu prohrát.
Nervózně se podíval se ze zamřížovaného otvoru ve zdi cely. Světlo za ním sláblo, blížila se noc. Jasná známka, že se blíží i jejich příchod. Věděl, že jeho vůle bude těžce zkoušena, jakmile se k jeho cele přiblíží. Byl silný, ale po třetí za čtyři dny jejich tlak nevydrží. To bude poslední zkouška. Jenže tušil, že u ní má jen pramalou šanci obstát.
A tak udělal tu nejtěžší věc, ke které kdy svou vůli přinutil. Už cítil jejich chlad; věděl, že se blíží a taky si byl jistý, že jejich příchod bude znamenat jeho prohru. Ale pokud svému tělu neumožní vyhrát nad myslí, přece jenom tu zbude nějaká naděje.
V jednom okamžiku se rozhodl. Jestli to udělá, bude muset čelit jejich chladu bez jakékoliv úlevy. Ale jednou to už musí překonat, musí je porazit, musí! Zvedl nohu a jediným kopnutím převrhl kbelík s lektvarem. Díval se, jak se rozlévá spárami mezi kameny. Jak mizel pod veřejemi, Harry tušil, že s ním mizí i jeho jediná záchrana před Nimi.
Ale odešlo i něco jiného.
S rázným rozhodnutím zmizel i poslední vliv omamujícího lektvaru na Harryho mysl. Síla vzpomínek na něj dolehla takovou silou, že se zvrátil na záda a pomalu vstřebával jeden poznatek svého života za druhým.
Jeho mysl se tím tak zaměstnala, že už si nedokázala všimnout mozkomorů za dveřmi cely. Ti po chvíli odpluli dál s pomyšlením, že tady jsou už zbyteční – nic z vězně vysát nemohli, což podle nich znamenalo jediné – už z něj nebylo co vysávat.
A Harry pro tuto chvíli vyhrál.