9. Příliš dlouhý klid
Pokud byl Harry jakkoliv nervózní, za nic na světě to na sobě nedával znát. Nechtěl se shodit před Hobblerem a navíc mu až příliš práce dávalo ujišťování sama sebe, že se přece nemůže nic stát. Vždyť všichni byli v divadle, zajímali se jen sami o sebe a svou zábavu. Nikdo si nevšimne, že Harry chybí a už vůbec nikoho nenapadne, že dělá něco zakázaného.
A přesně na to se chystal.
„Takže, projdeme si to ještě jednou – všichni strážci mají jedině dnes povoleno opustit svá stanoviště, nikdo ti tedy nebude překážet. Na druhou stranu je tam daleko více ochranných kouzel. Já můžu z dálky zrušit jedině ty útočná a alarmující, s ostatními si musíš poradit sám. Nemělo by tam být žádné, které jsem ti neřekl, ale přesto buď opatrný. Hlavně ale nezapomeň – ty dokumenty…“
„…nesmím za žádnou cenu otevřít dřív, než je odnesu z knihovny. Já vím…“ skočil Hobblerovi Harry do řeči.
„Za hodinu se uvidíme v divadle,“ uklidňoval ho naposledy Hobbler.
V okamžiku byl Hobbler pryč a Harry zůstal sám. Pomalu se otočil směrem ke knihově a po celé cestě k ní si dodával odvahy. Jak předpokládali, ulice byly liduprázdné a ani v knihovně nepotkal živou duši. Nemusel se tedy obávat zvědavých pohledů, když držel v ruce napřaženou hůlku pro svůj podvědomý pocit bezpečí.
Pozvolna se blížil k tajemným dveřím, za kterými se skrýval jeho cíl. Pronesl potichu formuli a najednou jeho kroky byly daleko tišší, dech ne tak hlasitý a podlaha pod ním vůbec nevrzala. Na chvíli ho překvapilo to nezvyklé ticho, když všechny zvuky jako by zadržovala neviditelná stěna, která nepropouštěla ani ten nejmenší z nich do okolí, ale pak se zase vzpamatoval a pokračoval dál.
Jakmile se ocitl na dosah dveří, strčil špičku hůlky do klíčové dírky a vyslovil tichá slova, která mu Hobbler poradil. Zámek nehlučně cvakl a povolil, Harry přitlačil na dveře a ty se pomalu začaly otvírat. Vkročil do naprosto identické místnosti, jakou měl za zády, ale přesto byla něčím jiná. Vyzařovalo z ní ještě větší stáří a hlavně pocit něčeho zakázaného.
První překážku měl za sebou a podle Hobblerova popisu už ho čekají jen dvě. Chvíli bloumal mezi regály, když nakonec přeci jen našel nenápadnou chodbu. Před tím, než Harry prošel nízkým portálem, poslal do něj pár paprsků, které ozářily celý úzký prostor namodralým světlem. Nikde se však neobjevila červená barva, jenž by značila jakékoliv záludné kouzlo. Hobbler měl tedy pravdu a zajistil mu bezpečný průchod i touto překážkou. Přesto i tak vykračoval obezřetně a na každém kroku se otáčel na všechny strany, hledaje možné nástrahy.
Chodba nebyla tak krátká jak se zdála, když do ní vstupoval. Stáčela se na různé směry a Harry jejím procházením strávil už několik minut, jedněch z nejdelších v jeho životě. Na žádném místě však nezaznamenal nějaké nebezpečí, jen jednou se mu zdálo, že zahlédnul za sebou nepatrný pohyb, ale to mohl být jen výmysl jeho napjatého mozku. Když za sebe však poslal další modré paprsky, neodhalily nic zlověstného. Příštích pár chvil měl však nutkání pořád se otáčet.
Po další zatáčce konečně uviděl konec chodby a povzbuzen touto skutečností se tam vydal rychlejším krokem. V ten moment se za ním zase něco ozvalo a tentokrát si byl jistý, že to není jen nějaký přelud. Rychle se otočil a vystřelil ze své hůlky další paprsky, ale ty nic neobjevily. Tak rád by teď vykouzlil nějaké jasnější světlo – v chodbě bylo jen nedostačující přítmí, ale Hobbler ho před tímto činem varoval. Naposledy tedy poslepu vyslal jedno omračující kouzlo do temna za sebou pro lepší pocit bezpečí a nervózně vstoupil do místnosti.
Ta nebyla nijak velká, ale co ho naprosto odzbrojilo, bylo množství knih v policích po jejím obvodu. Hobbler mu nijak přesně nepopsal, jak by měly hledané dokumenty vypadat, takže to tady bude muset všechno prohledat, než je najde. Zmoženě si povzdechl a vrhl se na první titul nejblíže k němu.
Pokud se mu knížky v přední části knihovny zdály starobylé a tajuplné, neměly na ty, které právě držel v ruce. Na pergamenu šlo poznat staletí staří a inkoust byl na některých místech značně vybledlý. Další knihy jako by držely jen silou vůle nebo spíše kouzel a jiné byly zase tak zaprášené, že když je Harry vyndal z police, zvedla se přímo obrovská vlna prachu, až se rozkašlal. Kouzlo na zeslabení zvuku však naštěstí ještě nevyprchalo, takže se kýchnutí neneslo dál.
To nic ale nebylo oproti jejich obsahu. Čím hlouběji se Harry dostával do knihovny, tím působivější a starší taje magie a samotná starodávná kouzla knihy popisovaly. Harry byl z jejich obsahu hodně nervózní, ale všechny četl jen povrchně, soustředil se na hledání jedné konkrétní. Postupně však objevoval stále zajímavější témata, že neodolal a použil na sebe znovu dobře známé kouzlo na lepší soustředění. Vstřebával tak do své paměti kouzla mocnější a mnohdy i strašlivější, než si předtím ztěží dovedl představit.
Zapomněl na čas, na nebezpečné okolí a úplně se začetl. Pod rukama mu proběhlo množství knih než si konečně vzpomněl, proč sem přišel. Začal znovu s hledáním, ale i tak se mu všechna přečtená slova zarývala do paměti.
Právě v okamžiku, kdy se dostával do poloviny knihovny, ozvalo se z dálky otevírání těžkých dveří a posléze mnoho kroků, blížící se k němu chodbou. Harry se obrovsky lekl, zvyklý na absolutní ticho kolem. V prvním okamžiku nebyl schopen se pohnout ani přemýšlet a v druhém ho zachvátila panika. Oni ho chytnou! Ale jak se o něm dozvěděli?!
Hobbler!
Kroky byly čím dál blíž, Harry rozeznal alespoň deset párů bot a to mu na náladě nijak nepřidalo. Začal panikařit a běhat dokola v místnosti, hledaje nějaký východ. Najednou se zastavil, mocně se nadechl a pokoušel se uklidnit. Vzpomínal na všechny věci co mu poradil Hobbler a najednou mu svitla malá naděje.
„…pokud nebudeš mít možnost vrátit se stejnou cestou, je tu ještě jedna šance. Za normálních podmínek se odtud nemůže nikdo přemisťovat, ale v nouzových případech je to povoleno, ale nic není jednoduché a zadruhé musíš znát propouštěcí formuli, jinak to nedokážeš.“
„Tohle nemusíme probírat, stejně se neumím přemisťovat, zvlášť z chráněného místa.“
„Já vím, ale stát se může všechno. Takže ať se odtamtud dostaneš jakoukoliv cestou, jdi potom…“
Něco takového přece už někde četl!
Harry se okamžitě vrhl znovu ke knihovně a začal se zoufale prohrabávat jejím obsahem. Odhadoval, že má ještě tak pět minut, než se k němu dostanou a za tu dobu se prostě bude snažit odtud dostat, i když je to skoro nemožné.
…kouzlo naposledy použito bylo na mocný rod v Evropě Střední, jež Slavníkův slul, kdy léta páně 995 každý člověk, ať muž, žena či dítě, jež stejná krev mu v žilách proudila, vyvražděn do jednoho byl…
V téhle knize zřejmě nic potřebného nenajde, nechal ji spadnout na zem a hned zběsile listoval další.
…některé lektvary musíme nechat určitou dobu odstát, aby se ingredience spojily v požadovaném výsledku, ale stejného úspěchu můžeme dosáhnout jednoduchým kouzlem, hned po přidání všech substancí do základní složky daného lektvaru…
To je sice velmi praktické, ale v této chvíli poněkud na houby. Nechal knihu knihou a vztáhl ruce po další.
…v dávných dobách byla ale věštění přisuzována daleko větší důležitost, věštci byli pokládáni za spojku mezi lidmi a osudem, proto by jsme se teď neměli tak upínati na znění věštby, spíše na její důsledky a…
Tohle už přece jednou četl! Vrhl se na tedy další výtisk a po pár přečtených slovech zajásal.
…i od stejného léta odhlasováno jest, že žádný kouzelník mladší sedmnácti let rychlého přemístění použiti nemůže, pod pohrůžkou trestu dle zákona…
Zalistoval tou samou knihou ještě dál a děkoval Bohu za takové štěstí.
…přemístění z chráněného místa složitější je, avšak ne nemožné. Návod na něj přikládám níže, leč posuzujte dobře, zda příhodné je jej použít…
Příhodné?! Pokud je nějaká příhodnější chvíle, tak o ní Harry rozhodně nevěděl. Začetl se do návodu, ale když došel až na jeho konec, bezmocně zaúpěl. Z instrukcí bylo jasné, že to vůbec nebude tak jednoduché, jak si myslel. Přesto popošel doprostřed místnosti, zavřel oči a podle pokynů se zkoušel maximálně soustředit, jak jen to situace dovolila. Ničím však nemohl přehlušit spěšné kroky, které, jak se zdálo, čím dál více zrychlovaly a Harrymu tak neustále zkracovaly čas.
Snažil se je nevnímat, vzpomenout si na Snapeovy lekce nitrobrany, vyčistit si mysl a soustředit se na jednu jedinou myšlenku. Na své tělo – ruce, nohy, hlavu; představoval si jej ve svém pokoji u Nanny, jak překonává všechny zábrany, této místnosti, jak už stojí ve svém pokoji, jak už je venku,…
Křach! Až přespříliš blízko se ozvalo něčí zakopnutí. Kroky na chvíli zastavily, ale pak se znovu daly do běhu. Tím nenadálým rozruchem však Harryho vytrhly ze soustředění, musel začít od znova.
No tak, jsem přece Harry Potter! Dostanu se z každé šlamastiky, já to zvládnu! Raději zapomněl, jak to dopadlo naposledy, když se takto přesvědčoval a zase se ponořil do svých myšlenek. Pronásledovatelé už byly zhruba jen minutu od něj a pokud byl někdy dneska nervózní, nedalo se to srovnat s jeho momentálními pocity.
Začal se už opravdu pekelně soustředit a když už cítil, že by to dokázal, zanechal v myšlenkách své tělo u Nanny v pokoji a začal se soustředit na hůlku. Mávl s ní, představoval si ji se svým tělem už tam, kde se chtěl přemístit a zakřičel: „Impedemexio“
Pak se s ním zatočil svět a on přestal vnímat své okolí.
Probudil se na zemi ve svém pokoji. Já to dokázal! Byla jeho první myšlenka po procitnutí. Druhá patřila vzpomínce na situaci, která se odehrála před chvílí v knihovně. Hobbler musel mluvit! Nikdo jiný totiž o jeho ,výletě‘ nevěděl. Než však dokázal svá podezření rozvést, vletěla do pokoje Nanna.
„Kde jsi byl celou dobu?! Hledala jsem tě v divadle, ale tam jsi se ani neukázal!“
Harry se snažil zamaskovat rozčilení z nedávných obratů, ale stále se nemohl pořádně vzpamatovat. Jedno podezření však bylo příliš silné na to, aby jej dokázal potlačit.
„Nanno, proč jsi byla tak opatrná ohledně Hobblera?“
„Jak to myslíš, Harry?“ byla oslovená poněkud zmatená z nenadálé otázky.
„Když mě tenkrát na obědě pozdravil tak jsi mě před ním varovala. Proč?“
Nanna si sedla k němu na postel, jakoby vycítila závažnost tohoto rozhovoru: „Moc se tu o něm neví, je to takový bručoun, straní se společnosti věčně věků zalezlý v té své knihovně…“
„Ve své knihovně?!“
„Ano, je strážcem Zakázané knihovny, nikdo to tam nezná lépe a mám i takový pocit, že většina knih tam je napsaná jeho rukou.“
Tohle byla pro Harryho rána pod pás. Jeho obvinění proti Hobblerovi se nejenom potvrdilo, ale zjistil, že Hobbler ho podrazil víc, než si myslel.
„Nanno, já vím, že je to tady neslušné, ale je to příliš důležité, takže slušnost ať jde někam. Jak se sem dostal Hobbler?“
Nanna vypadala, jakoby se potvrdily její obavy: „Co ti udělal?“
„To je teď vedlejší. Prostě mi jen odpověz!“
„Nevím, jestli bych ti něco měla říct, je to každého věc…“
„Nanno!“ začal být Harry zoufalý.
Ještě chvíli se rozmýšlela, ale pak se nad ním smilovala: „Byl jedním z první výzkumné skupiny, která se sem dostala. Pár anglických kouzelníků v osmém století objevilo oblouk v Africe a začali podnikat výzkumy. Nakonec uspořádali výpravu přes oblouk a dostali se sem. Hobbler byl jedním z nich.“
„Takže mi lhal úplně ve všem!“ neudržel to v sobě Harry, „lhal mi ve svém příchodu, že prý mi chtěl pomoct! A já mu věřil!“
Začal pochodovat napříč pokojem a utřiďoval si myšlenky. Nanna ho sledovala z postele a pravděpodobně se snažila pochopit jeho chování. Najednou se Harry zarazil v pohybu a uvědomil si jednu věc – pokud ho hledali v knihovně a znají jeho totožnost, za chvíli jsou tady.
„Musím odtud hned zmizet,“ dal se do balení své trošky věcí a přitom naléhal na Nannu, „ať už se o mně dozvíš cokoli, nevěř jim. Hobbler mě oklamal, využil mé důvěřivosti, sice ještě nevím proč, ale udělal to chytře. Za chvíli se tu určitě objeví i s dalšími lidmi a budou mě chtít zavřít nebo možná něco horšího. Ale ty mi musíš věřit,“ naklonil se nad ní i s hromádkou šatstva v ruce „musíš věřit, že já nic zlého neudělal. Snažil jsem se jen pomoc svým přátelům ve světě, promerlina, vždyť já sem prošel obloukem jen kvůli nim!
Tak tě teď prosím o pomoc – dostaň mě z města. Sám to nezvládnu a já se potřebuju vrátit!“
Díval se na ni s prosebným výrazem a jak to po chvíli vypadalo, zabíral: „Ať už jsi udělal cokoli, zdá se, že toho lituješ. A to mi stačí. Za dobu, co zde jsi, jsem tě poznala dost dobře na to, abych ti teď mohla odmítnout. Ale nezapomínej, že jako první budou hledat v mém domě a já budu podezřelá spolu s tebou. Můžu ti ukázat cestu a vypravit tě na ni, ale dál už to musíš zvládnout sám.“
Zvedla se na nohy, chytla ho za ruku a cupitala s ním ven z pokoje, hlouběji do domu. Ocitli se v malé kuchyňce, kde ze spíše vytáhla trochu zásob jídla, hodila mu to do náruče a spěchali dál. V další místnosti se chvíli přehrabovala skříní až vydolovala malý ruksak, který též předala Harrymu. Ten všechny své věci spolu s jídlem do něj naházel a překvapeně si všiml, že baťoh není o nic těžší. Zatím Nanna našla ještě jedny pohodlné cestovní šaty s pláštěm, který vypadal hodně odolně.
„Bude ti v něm vždycky dobře – v teplých dnech i studených nocí. Ve tmě a přítmí by tě měl alespoň trochu maskovat. Mockrát mi za něj ještě poděkuješ,“ pravila, když mu ho podávala.
Harry si to všechno oblékl, přes sebe si hodil plášť a na záda lehounký ruksak. V takhle rychlý sled událostí nečekal, ale byl za něj rád. Každá minuta byla drahá.
V další chvíli už zase utíkali sklepením domu, až se zdálo, že Nanna konečně dorazila k cíli. Stáli ve slepé uličce, kolem nich byly jen kamenné zdi. Nanna zvedla svou hůlku a párkrát jí poklepala na určité místo zdi a přitom mumlala nějaká slova. Po chvíli se stěna napravo začala zprůhledňovat až nakonec zmizela úplně. Za ní se rýsoval hlinění tunel, podpíraný dřevěnými trámy.
„Tunel se nijak nevětví - nemusíš mít strach, že bys zabloudil. Jakmile z něj vyjdeš, budeš muset jít jen bočními uličkami, aby tě nikdo nezpozoroval. Neboj, většina lidí je v divadle a musíme jen doufat, že zpráva o tobě se ještě nerozšířila. Když se dostaneš ven z města, schovávej se v temných lesích po krajích údolí. Jsou zrádné a tvorové v nich nebezpeční, ale pořád tam budeš jistější než tady.
Tak, předpokládám, že pokud se ti vše podaří, my dva se už neuvidíme.“
Podívala se na něj trochu smutně a Harry si uvědomil, že mu bude asi hodně chybět. Byla pro něj osobou, na kterou se mohl spolehnout a zeptat se jí na cokoliv. Ale na lítost teď nebyl čas. Musel odejít.
„Jsem moc rád, že jsem tě poznal,“ sevřel ji v prvním a zároveň i v posledním přátelském objetí, „tisíckrát děkuju. Za všechno.“
Rychle se otočil a vydal se do tmy tunelu. Neobrátil se zpět ani když za zády uslyšel slabounké: „Hodně štěstí…“
Tunel se mu zdál snad nekonečný, připomínal mu chodbu v knihovně, kterou kráčel ani ne před třemi hodinami. Teď však šel o hodně rychlejším krokem a nesoustředil se na nějaké nástrahy. Důvěřoval Nanně a to znamenalo důvěřovat i cestě, po které kráčel.
Konečně se tunel začal zvažovat nahoru a po chvíli vyšel na denní světlo. Na okamžik ho to oslepilo, jak byl přivyklý jen na chabou záři hůlky. Hned se však vzpamatoval a jal se rozhlížet, kam vůbec tunel ústí. Poznal budovu naproti sobě – cvičiště, které stojí na míle daleko od Nanniného domu a knihovny, což ho na chvíli uklidnilo. Vydal se do jedné malé uličky po pravé ruce a pořád se obezřetně rozhlížel kolem sebe. Jak se zdálo, kolem nebyla ani živá duše, tak se rozběhl, aby byl co nejdřív z města.
„Myslel jsem si to. Každý normální člověk by se přemístil až za město, ale ty si samozřejmě zvolíš svůj pokoj, aby ses pak musel ještě potácet uličkami s vojáky v zádech.“
Harry se bleskurychle otočil po hlase – poznal ho totiž moc dobře. A nemýlil se – ve stínu jedné fontánky stál původce zvuku – Hobbler.
„Vy…“ nedokázal v první chvíli rozhořčení vymyslet ani solidní nadávku. Nejdůležitější však bylo, že hůlku měl v pohotovostní poloze.
„Ano, já. William Hobbler. Člověk, kterého teď momentálně hrozně nenávidíš. Vždyť tě podrazil a ještě k tomu ti neřekl ani jedno pravdivé slovo!“
„Přišel jste mě chytnout?“
„Ne, ne Harry, právě naopak. Já tě přišel vyvést z města.“
„Už zase mě vodíte za nos?“
„Ach, za to všechno se ti omlouvám, nebylo to nic osobního. Nelituji toho, co jsem udělal, jen je mi líto, že jsem k tomu musel využít chlapce jako jsi ty.“
„Co to zase plácáte! Vymyslíte na mě léčku, postaráte se o to, aby mě chytili a pak se mi omlouváte!“ tohle už bylo na Harryho dost.
„Jak už jsem řekl, lituji, že to potkalo zrovna tebe. Ale byl jsi dokonalá šance, která se nemusela opakovat. Musel jsem ji využít, i když mi to nebylo někdy příjemné…“
„Příjemné?! O co se vůbec celou dobu snažíte?! Proč jste to všechno udělal?“
„Tvá oblíbená otázka. ,Proč?‘ Leč někdy na ni odpověď nemůže žádný člověk dostat. Jen klid, v této ti snad vyhovím. Vlastně jsem ti už jednou stejnou odpověď dal, i když na jinou otázku. Řekl jsem ti, že nesnáším zdejší lidi, jejich styl života, ale nejvíce ze všeho jejich vyhýbání se minulosti a strach z ní.
Největší důvod k tomu všemu však je, že na mě už přestává působit moc Erisedských. Už necítím jejich chlácholení, naději, kterou rozdávají všem lidem okolo. Pohlcuje mě zoufalost starého člověka, že nikdy nebude konec. Že tu budu žít navždy, s těmi povrchními pokrytci, kteří se raději vyhýbají problému, než aby se mu postavili čelem.
Představ si, Harry, že žiješ na jednom místě zhruba tisícovku let, se stejnými lidmi, vídáš pořád stejná místa a dějí se ti pořád stejné věci, bez naděje na jakoukoliv změnu a na jakékoliv vysvobození… netoužil bys pak po jakémkoliv zvratu?
Proto jsme tebe použil jako záminku, která vyvolá válku. Válku proti strachu z minulosti, aby přestali před ním utíkat, ale aby jej vymítili. Válku proti těm, kteří by mohli jít v šlépějích Toho-o-kterém-se-nemluví.“
„A to budu já?! Nastražil jste vše tak, abych vypadal přesně jako oni!“ Harrymu už bylo všechno jasné – Hobbler se prostě za ta století zbláznil. Bohužel však pro Harryho jistá chytrost a vypočítavost mu zůstala.
„Máš pravdu, tak jsem to zamýšlel. A docela se mi to povedlo – všechny důkazy svědčí proti tobě. Pokud budou pátrat ve tvém pokoji, najdou jen samé knížky s nebezpečnými kouzly a bojovou magií, které jsem ti poctivě dodával; můžu použít i nahrávku ze Zakázané knihovny, kde zaujatě prohledáváš zapovězené knihy.
S toho se už nevyvlečeš, Harry. Ale abys věděl, že nejsem tak zkažený, jak si o mně teď myslíš – poskytnu ti na oplátku nabídku – jakékoliv přání, které teď vyslovíš, se pokusím splnit.“
„Tohle všechno je naprosto absurdní! Nejenom, že mě celou dobu taháte za nos a lžete mi, vy se pak omluvíte a ještě mi chcete pomoct! Pardón, ale od vás rozhodně už nic nechci!“
„Rozmysli si to dobře, Harry, já svůj návrh nebudu opakovat.“
Harry byl pevně rozhodnut, nikdy by si nic nepřál od člověka, který mu udělal tohle všechno. Nic… až na jedno. Bylo by od něj pěkně sobecké, kdyby této šance nevyužil.
„Postarejte se, aby se nic z toho, co jste na mě ušil, nedotklo Nanny. Byla ke mně na rozdíl od vás upřímná, nezaslouží si, abych jí nějak uškodil.“
„To bude těžké, lidé jsou velmi podezřívaví tvorové, ale slibuji, že se budu snažit.“
„Doufám, že nečekáte moje díky, Hobblere,“ vyjádřil Harry ještě jednou svoje opovržení nad tímto člověkem.
„Jak už jsem řekl, je to jen protislužba. Ale teď už běž, myslím, že za chvíli bude celé město na nohou.“
Ač nerad, musel se Harry řídit jeho radou, protože se zdržoval až zoufale dlouho. Ještě jednou se však otočil na Hobblera: „V té knihovně žádné zápisky nebyly, že?“
„Máš pravdu, nebylo tam nic podobného. Avšak nalákalo tě to dokonale.“
Teď nejenom, že Harry musel utíkat z tak příjemného místa, ztratil i další naději na poražení Voldemorta. Tomu se říká den blbec.
„Ale v ostatním jsem ti nelhal. Grindelwald tu opravdu žil a jistojistě se vrátil na Zem. Pokud však budeš chtít o něm vědět víc, budeš se muset vydat jen na jedno místo. A ty moc dobře víš, které mám na mysli.“
A Harry to věděl. Tušil hned ze začátku, že se tam bude muset vydat nejen za kmotrem, ale i pro odpovědi na své otázky. Stejně by tedy někdy musel z města odejít, ale rozhodně by si býval vybral jiné podmínky.
Takovýmito myšlenkami se zaobíral, když nepozorovaně kličkoval uličkami města. Na Hobblera se už ani jednou nepodíval. Když konečně obešel poslední dům a ocitl se v liduprázdném údolí, naplnil ho nový pocit svobody a odhodlání do příštích dnů.