7. Pohled na západ
Harry se procházel prosvětlenými uličkami města a snažil se zapamatovat si cestu. Za těch pár dnů, co zde strávil, prošel už většinu míst a pokoušel se udělat si v hlavě alespoň přibližnou mapu. Měl tak trochu praxi z Bradavic – byl jedním z mála studentů, kteří prostory školy znali téměř dokonale. Tudíž pro něj nebyl problém brzy si zapamatovat cestu z Nanniného domu, kde prozatím přebýval, k některým významným budovám. Bez menších obtíží se dokázal dostat ke knihovně, kterou postupem času zběžně celou prošel; k jídelně – budově s mnoha terasami – došel třikrát za den bez jediného zabloudění a také si dělal seznam všech veřejných budov.
Měl mnoho volného času a tak se celé dny toulal po ulicích a objevoval nová zákoutí města. Nikdo si ho nijak zvlášť nevšímal, opravdu se všichni domorodci předně zabývali přípravami na příchod Erisedských, ale vždy mu věnovali aspoň jeden zvědavý pohled. Harry se zatím společnosti stranil, znal tu jen Nannu, která ho seznamovala se vším potřebným, a její společnost mu zdaleka stačila.
Zrovna zahnul doprava do menší uličky a při nejbližší příležitosti zabočil na opačnou stranu. Už dlouho měl pocit, že ho někdo sleduje a nebyl z toho zrovna nadšený. Instinkt i zkušenosti mu napovídaly, že by se měl tomu dotyčnému co nejdříve ztratit, ale po pár minutách neúspěšného kličkování to vzdal. Pronásledovatel zřejmě znal město mnohem lépe než on, tak se raději rozhodl zariskovat. Zastavil se uprostřed jedné opuštěné uličky a aniž by se otočil, zvolal do ticha:
„Pořád vás to baví?“
Chvíli se nic nedělo, když pak ze stínů na druhé straně ulice vyšel dospělý muž. Jakmile pomalu přistoupil blíž – kulhal na pravou nohu, mohl si ho Harry lépe prohlédnout – byl vychrtlý, nijak zvlášť vysoký a uhlazené hnědé vlasy, vystouplé lícní kosti a prozíravé oči mu dodávaly podobu mazaného člověka. Na sobě měl spíše pohodlné než drahé oblečení a jednou rukou se opíral o vyřezávanou hůl.
Na Harryho promluvil rozvážným, lehce chraplavým hlasem: „Sleduji tě už dlouhou dobu, přece bych to nedělal jen tak pro svou zábavu…“
„Tak proč to děláte?“ Harry nervózně přešlápl, nevěděl, jak s tímto mužem jednat.
„Proč to dělám? Hm… Víš, že ani pořádně nevím, cizinče? Možná proto, že jsi pro mě zatím úplně neznámý a já rád vím o svém okolí úplně všechno; možná taky pro ten tvůj výraz v obličeji a v očích – mimochodem, měl by sis na něj dát pozor, prozradí o tobě všechno.“
„Co například?“
„Například, že jsi sice nevěděl, kde se ocitneš, až projdeš obloukem, ale za to jsi moc dobře věděl, proč jím procházíš. Nechtěl jsi projít bránou dál, chtěl jsi se vrátit zpět a živý.“
„Pokud jste si tak jistý svým úsudkem, mohl byste mi povědět i proč jsem to udělal?“ reagoval trochu drze Harry, popuzen, že ho ten člověk odhadl tak přesně, když ho Nanna varovala, aby nikomu neříkal o způsobu svého příchodu.
„Ach, jistě to nebylo ze sobectví, ne, to ne. Zase ty tvoje oči, ty by nemohly podstoupit takovou obět jen pro svůj vlastní zájem. Ale já jsem ji podstoupil. Proto se neboj, u mě je tvoje tajemství v bezpečí – přišel jsem stejnou cestou jako ty.
Takže teď bychom se mohli i představit, když už známe své největší tajnosti – mé jméno je William Hobbler.“
Vztáhl k Harrymu pravou ruku a Harry mu podal, sice dost váhavě, tu svou a zároveň se představil. Přitom se mu ale vůbec nelíbilo, že naprosto neznámý člověk ho na první pohled dokázal tak odhadnout. Měl by opravdu se sebou něco dělat.
„Abychom pokračovali v těch zdvořilostech – měl bych ti položit pár všedních otázek. Tak co třeba tahle – jak se ti u nás líbí?“
Harrymu se jeho až příliš strojené chování vůbec nezamlouvalo, ale protože si byl vědom Nanniných slov o dobré pověsti, přistoupil na Hobblerovu hru: „A já bych samozřejmě už ze zvyklosti měl odpovědět kladně, jak krásné je vaše město a jak příjemní jsou jeho obyvatelé.“
"Výborně, vidím, že jsi správný a taktní chlapec, ale teď už toho opravdu necháme. Mohl bych ti konečně říct, proč jsem tě vůbec sledoval.“
„To byste byl laskavý,“ oddechl si Harry, že se konečně dostanou k něčemu užitečnému.
„Nuže, hned, když jsem tě poprvé spatřil, věděl jsem, že jsi jiný než všichni ostatní tady. Nemyslím tím, že jsi tu nový nebo něco podobné, ale vyzařuje z tebe ještě jakási chuť něco prožít, jít dál, něco dokázat. Nikomu to neříkej, avšak odtud už všechny tyto věci z lidí vyprchaly. Proto jsem si tě hned všiml, byl jsi prostě jiný. A já rozhodně nechci, aby i poslední člověk všechny jmenované přednosti postupně ztrácel, podle příkladu ostatních.“
„To je od vás sice hezké, pane, ale já se o sebe dokážu postarat sám,“ skočil mu Harry do řeči.
„Ach ano, to jistě. Ale sám rozhodně nepoznáš pravou tvář našeho světa i města dřív než bude pozdě. A v této jediné věci ti chci pomoci. Dál se už o sebe starej sám, jak říkáš.“
„Jakou ,pravou tvář‘ máte na mysli?“ chytl se Harry jeho posledních slov.
Hobbler se na chvíli zamyslel a pak pokynul holí na jeden východ z uličky: „Pojď za mnou.“
Harry ho po krátkém váhání uposlechl a společně se vydali na složitou cestu spletitými ulicemi. Hobbler se svou kulhavou chůzí kráčel velmi pomalu a Harry nedočkavě kráčel za ním, bádaje, kudy ho to vede. Po chvíli dostal odpověď – mířili na kraj města, kam se Harry ještě nikdy neodvážil.
„Nevšiml sis na našem městě něčeho zvláštního? Ne? Tak se zkus zamyslet – pokud jsi byl kdekoliv v místnosti – ať už ve veřejné nebo ve svém pokoji – měl jsi výhled na všechny světové strany?“
„Samozřejmě, že tam byla okna, na každé stěně - “
„Říkám, aby ses zamyslel. Pozoroval jsi někdy východ slunce?“
Harry si vzpomněl, jak skoro každé ráno po probuzení z nočních můr sedával u okna a pozoroval tak nějak čistější a svěžejší kotouč, jak začíná svou každodenní pouť. Kývnul.
„A viděl jsi ho za tu dobu, co tady jsi, zapadat?“
Harry už chtěl také automaticky přitakat, když si uvědomil, že by to nebyla pravda.
„Problém je v tom, že jsi ho zapadat ani vidět nemohl. Neměl bys totiž odkud, jestli bys tedy nevyšel z města. Lidé z něj se totiž nechtějí na západ slunce vůbec dívat, přesněji řečeno se nechtějí dívat na tu světovou stranu. Proto je celé město začarováno tak, aby se jejich pohled nikdy nestočil tím směrem. Všichni říkají, že nechtějí vzpomínat na minulost. Avšak to jsou jen výmluvy, oni se minulosti bojí.“
V ten moment obešli poslední dům města a vstoupili za jeho hranice. Harry měl pocit, jakoby z něj tím posledním krokem něco opadlo, nějaký neviditelný magický plášť. Když ušli ještě pár metrů, naskytl se Harrymu tak neočekávaný pohled vůči jiné okolní krajině. Viděl v dáli za koncem údolí pustou pláň, bez jakékoliv zeleně, bez života. Díval se na zoufalstvím opředenou zem, na naprostý opak toho, co měl kolem sebe. Díval se na západ.
„Dřív celý obzor vypadal stejně. Tak jak ho Erisedští vytvořili. Neposkvrněný, živý, nádherný,“ ozvalo se vedle něj, „jenže pak přišel první člověk. Tehdy existoval jen jeden průchod, kterým jsme prošli my oba, a právě jím se sem dostal mladý kouzelník. Velmi nadaný a věřím, že i dobrého srdce. Ale ubožák nevěděl, do čeho jde. Bláhově prošel obloukem a dostal se do úplně neznámé a opuštěné země. A ještě dlouho trvalo, než se stane obydlenou.
Možná to byl zpočátku dobrý a čestný muž, ale dvě století naprosté samoty a beznaděje člověka změní. Nemohl se odsud dostat, ani nemohl zemřít. Erisedští mu nedůvěřovali, stranili se ho. Takže tu živořil jen se svým magickým potenciálem, který jako jediný vzkvétal. Stával se z něj stále mocnější kouzelník, až měl dost síly a schopností, aby se dokázal za pomoci jednorožce dostat zpět na zem. Jenže ovládnout Erisedského proti jeho vůli je hrozný čin. A před očima máš jeho následky.
Nikdo se z té pláně živý nedostal. Panuje tam tak mocná černá magie, že do ní neproniknou ani naše nejsilnější kouzla. Navíc tam prý ještě žije ten zneužitý a svázaný jednorožec, který úplně ztratil svou podstatu – teď on tam rozsévá zlo. My té pláni dali docela výstižný název – Aira Nuru, Věčná smrt.
Ale ještě jeden důsledek měl ten čin – na zemi, odkud všichni pocházíme, vznikl ještě jeden oblouk, kterým zatím prošlo nejvíce lidí. Ale ti všichni se dostali někde tam, do nekonečné pustiny, kde navěky žízní a hladoví, ale nemohou zemřít; kde jednou provždy budou bloudit a nikdy nenajdou cestu zpátky ani ven.
Nevím, kde se ten oblouk nachází, avšak vím přesně, jak vypadá – našli jsme zápisky Toho-o-němž-se-nemluví a s nimi i popis oblouku. Je kamenný a s lehkým závěsem.“
V ten moment Harrymu všechny souvislosti zapadly do sebe. Podíval se ještě jednou na vzdálenou pláň a hlavou mu proletěla jedna bezděčná myšlenka: Tam někde je Sirius…
Už zase byl tady…V chladné noci musel zůstávat na jednom místě… a pozorovat… jen pozorovat, jak Pán nakázal… ale on by chtěl lovit… chtěl zaútočit, zakousnout se do teplého masa… a škubnout. Ale to on nemůže…Musí jen vyčkávat… vyčkávat… a sledovat. Zatím pozorovat každý pohyb rodinky… ale Pán brzy přijde… a s ním i možnost konečně je ochutnat… ano bude to brzy, jen trpělivě čekat…
Někde v dálce právě zavyl vlkodlak a strašidelný zvuk dolehl až k němu. Ach, jak mu záviděl, mohl běhat svobodně po nocích, mohl lovit a nemusel se ohlížet na příkazy. Ale on je věrný a poslušný, splní vše, co si pán přeje… Bezděčně stočil pohled na noční oblohu, kde přes mraky bylo obtížné rozeznat siluetu měsíce. Zaměřil svůj pohled zpátky na dům přesně v okamžiku, kdy kotouč vystoupil zpoza mraku a krajinu tak osvětlilo světlo měsíce. Měsíce v úplňku…
Harry prudce vystřelil z polohy ležmo do sedu a okamžitě pocítil, jak se mu propocená košile lepí na tělo. Rychle si ji vysvlékl a jist si toho, že už neusne, jako pokaždé přistoupil k oknu a sledoval téměř božský výjev – východ slunce. Při pohledu na zlatý kotouč mu však stále z mysli nezmizel obraz toho stříbrného. Jiné okolnosti si však ze snu nepamatoval.
Přemítal o všem možném, hlavou se mu honilo tolik myšlenek k tolika věcem, že se nemohl pořádně soustředit na jedinou. Pomalu se mu však před očima začala vyjasňovat vzpomínka na Siriuse, propadajícího za oblouk a také na týdny zoufalství, že už kmotra nikdy neuvidí. A teď ho od něj dělí jen stovky kilometrů, ale k tomu ještě jedna velká překážka - pláň Věčné smrti. Tu nemůže překonat jen tak ze dne na den. Bude to chtít víc dovedností, moci, síly. A Harry byl pevně rozhodnut všechny tyto věci pro záchranu Siriuse získat. A momentálně mu na mysl přišlo jen jedno místo, kde mohl nabýt více znalostí – knihovna.
Kdyby ho teď viděla Hermiona, jak jen z nenadálého popudu přímo v nekřesťanskou ranní hodinu míří do knihovny! Byla by na něj pyšná. Těmito myšlenkami by se však zabýval, jen kdyby měl nějaké méně důležité důvody. Ale pro svého kmotra by udělal všechno, takže mu vůbec nepřipadala divná ani návštěva knihovny. Když však uviděl regály plné knih, měl největší chuť to zabalit. Jediná vzpomínka na Siriuse však stačila, aby se vrhnul po prvním zajímavějším titulu, který mu přišel pod ruku.
Hodiny pomalu plynuly a Harry už měl na jednom stolečku slušnou hromadu vybraných knih, které hodlal přečíst. Jak se už opravdu nesnesitelně začal dožadovat jeho hladový žaludek pozornosti, vydal se pod tíhou knih do svého pokoje, kde je uložil na psací stůl.
Sám sebou spokojen za dnešní dopoledne se vydal do jídelny na oběd. S plně naloženým talířem se vydal jako obvykle sednout za Nannou, nikde poblíž ji však nespatřil, tak poobědval sám. Celé odpoledne pak strávil čtením prvních vybraných titulů. Přelouskal pak rychle pár dalších knih, ale když uléhal pozdě po půlnoci do postele, uvědomil si, že si z nich nepamatuje. Knihy sice přečetl bleskovým tempem, ale nic z nich nepochytil. ,Budu s tím muset něco udělat,‘ byla jeho poslední myšlenka předtím než usnul.
Když se ráno probudil, zhodnotil včerejší odpoledne jako naprostou ztrátu času. Přečtené knihy mohl vrátit znovu na hromadu a začít od znova, jelikož si z nich nic nepamatoval – přelouskal je jedním dechem, aniž by z nich něco pochytil. Jenže ani teď se nemohl zrovna soustředit. Kdyby tady tak byla Hermiona, ta neměla nikdy se čtením knih problémy… Náhle ho napadla spásná myšlenka – vždyť on mít problémy taky nemusí. Stačí jedno jednoduché kouzlo – sice zakázané, ale studenty Bradavic (hlavně ve zkouškovém období) často používané. Harry se ho naučil před NKÚ, kdy si připadal v té největší krizi – pomohl si tak v soustředění i únavě.
Jakmile už chtěl vyřknout formuli, uvědomil si něco absurdního, čeho si za těch pár dní ani nevšiml – vždyť on nemá svou hůlku. Z té představy naprosté bezmocnosti vůči okolí nemohl zůstat sedět a tak se vydal hledat Nannu, ať mu to objasní. Našel ji v kreslírně, kde zhotovovala jeden z pozoruhodných obrazů.
„Kam jste dali mou hůlku?“ vykřikl ještě dřív, než k ní vůbec doběhl.
„Ty sis všiml až teď, že ji nemáš? To si mi teda pěkný kouzelník, když svoji nejcennější věc nepostrádáš více jak týden!“
Harry si matně uvědomil, že na jejích slovech něco bude, ale teď neměl čas se jimi zabývat: „Proč jste mi vzali mou hůlku?“
„Žádnou hůlku jsme ti nebrali, u sebe si ani nijakou neměl. Všechny věci, co jsme u tebe našli, máš v pokoji.“
„Kam se teda poděla?“ sedl si zoufale vedle Nanny a přehrával si všechna místa, kde by se teď mohla nacházet jeho milovaná hůlka. Před očima se mu zastavil jako poslední výjev hrobka, kam na podstavec Voldemort pokládá dřevěnou hůlku. Náhle mu vše bylo jasné.
„To mi už teď nezjistíme,“ vrátil ho Nannin hlas znovu do přítomnosti, „ale pokud chceš, můžu ti sehnat další.“
Tázavě se na něj podívala a když mlčky souhlasil, vydali se směrem do středu města. Zastavili před jednou na zdejší poměry docela skromnou budovou a Nanna, následovaná Harrym, vkročila dovnitř.
Uvnitř to páchlo zatuchlinou a vzduch zde byl ztěžklý dlouhou absencí čerstvého vzduchu. V regálech kolem stěn byly naskládané podlouhlé krabice a uprostřed místnosti stal malý konferenční stolek.
„V umění výroby hůlek jsme nikdy nedosáhli potřebné dokonalosti. Nikdo z nás tu na něj nemá potřebné nadání ani dostatek surovin. Ale pár vyhovujících kusů by se tu snad našlo, musíš prostě jen hledat. Jaké jádro jsi měl v původní hůlce?“
„Ocasní pero fénixe.“
„Och, tak to bude možná problém – fénix je jeden z tvorů, které zde nežijí a ani se sem nikdy žádný nedostal. No nic, musíme vymyslet něco jiného. Co by jsi řekl trusu měsíčníku? Co se tak šklebíš, opravdu má velký kouzelný potenciál, ale asi nebude pro tebe zas tak vhodný… Tak co třeba pero pastelníčku?“
Takhle postupovali od jednoho regálu ke druhému a ani jednou neuslyšel Harry známý název kouzelných substancí. Na konec však odcházel s obyčejnou hůlkou, s jádrem šupiny Ramony (kouzelné mořské ryby), i když k němu nepasovala tak dobře, jak jeho stará.
Celkem spokojen se vydal i s novou hůlkou do pokoje. V klidu a bezpečí před zvědavými zraky si namířil špičkou hůlky na čelo a do ticha místnosti zřetelně pronesl: „Melius concentratio.“
Když pak vzal do rukou první knihu, cítil, jak se mu každé přečtené slovo vrývá do paměti. Spokojen sám se sebou se vrhl do dalších knížek a strávil tak celý den.