16. Úklid
Jedním máchnutím hůlky Harry přenesl obraz paní Blackové i tenký kousek zdiva, ke kterému bylo plátno připevněno kouzlem trvalého přilnutí, na půdu. Slíbil jí, že na ni už umlčovací kouzlo nepoužije, ale opravdu neměl náladu ji ještě někdy poslouchat. Doufal, že těch pár pater ho uchrání před jejím křikem.
Z posledních sil pak vyšlapal několik poschodí do svého bývalého pokoje, zavřel dveře i okna a hodil sebou na postel. O nic víc se už nechtěl dneska zajímat. Jen spát, spát…
První noc po dlouhé době v Anglii dřímal jen po půl hodinkách – jak mu sny, nezvyklá postel a skoro cizí pokoj dovolily. Ráno se tedy necítil o moc lépe – točila se mu hlava a před očima měl neustále mžiky. Odhodlal se tedy vejít do prostor, kam by mu, nebýt tady sám, nikdy nedovolili zabrousit. Po pár chvílích hledání ve sklepě konečně našel mizející zásoby lektvarů a vybral si jeden na koncentraci a zároveň proti únavě. Moc mu nepomohl, alespoň se však už mohl na něco soustředit.
Sklep jinak nevypal nijak vábně, byl rád, že z něj po chvilce vypadl. Ale dobře věděl, že se tam bude muset co nejdřív podívat znovu. Pokud tady má zůstat – jak se už rozhodl – chtěl nejdříve celý dům pořádně prozkoumat a zabezpečit.
Dnes ale chtěl začít někde jinde – hned po skromné snídani (dvě vyčarované topinky se slaninou) se vydal znovu do pokoje, kde dřív přes prázdniny přespával s Ronem, a začal s prohledáváním. Jako první mu na mušku padla šatní skříň, na jejímž dni našel pár zmuchlaných kousků svého starého oblečení, které tu zřejmě ve spěchu zapomněli. Doufal v takový nález – vzpomínka paní Blackové mu dala naději, že by tu mohly nějaké jeho věci zůstat. Když si však mikinu oblékl na sebe, zjistil, že už je mu mírně malá a vůbec mu nepasuje. Stejné to bylo i s ostatními kousky. Pokud tedy chtěl něco na sebe, bude muset hledat jinde.
V nočním stolku však našel něco mnohem cennějšího – bylo mu sice divné, jak ho tu mohli zapomenout, ale byl jim za to skutečně vděčný. Pokud teď něco potřeboval, tak jedině útěchu v podobě starého alba. Fotografie jeho rodičů mu dodaly alespoň zas trochu té radosti, kterou nepocítil hrozně dlouho. Když se však dostal až na poslední stránku alba, vypadla z něj malá obálka. Pokud si Harry dobře pamatoval, nic takového si sem neuložil, muselo to tedy být dílem někoho jiného.
Jakmile obálku otevřel a s přečtením prvních slov poznal rukopis pisatele, odvrátil svůj pohled od pergamenu. Už mu bylo jasné, proč tu album nechali. Chtěli mu předat zprávu, jenže on už vůbec neměl náladu ani odvahu něco od nich číst.
Po pár chvílích se ale konečně odhodlal, pořád se mu však vzkaz v rukou třásl.
Harry,
pokud si tohle skutečně čteš ty, znamená to, že jsem měla pravdu. Vždycky jsem věřila, i když všichni okolo už přestávají, že tam někdy si živý. Pořád jsem se otáčela, kdy se objevíš za rohem. Ale ty nic. A já pomalu začínám chápat, že kdybys mohl a chtěl, dávno by ses nám ukázal. Ať už jsou však tvé důvody jakékoliv, nesouhlasím s nimi, ale respektuji Tě.
Chtěla jsem Ti tedy jen říct, že navždy jsme tví přátelé a budeme tu pro tebe v každé situaci a čase. Já i Ron. Měl bys vědět, že se hodně změnil – po té události se z něj stál ten silnější z nás dvou a i když mě stále ujišťuje o opaku, vím, že někde v hloubi duše na tebe čeká stejně jako já.
Přesto všechno pomalu ztrácím síly. Co když mají všichni pravdu a já se pletu?! Co když jsi skutečně… ne, to slovo v životě nevyslovím ani nenapíšu. Myslím, že už to dál nevydržím, moje racionálnější já se Tě snaží pochopit, ale to druhé volá: Prosím, ať si kdekoliv, ozvi se!
Hermiona
Znal Hermionu, a proto si dokázal představit, jak se musela cítit, když psala tohle. Jeho minulá předsevzetí brala za své – přece jen to byli jeho přátelé a on by je neměl nechat takhle se trápit. Jenže pokud se jim ukáže, může se stát, že „někdo“ zařídí, aby už žádné přátele neměl.
Rozhodl se pro kompromis. Pokud mu Hermiona poslala dopis, on může udělat to samé. Jen se nepodepíše. Vzal si kousek pergamenu ze šuplíku a namočil pero do kalamáře. Přesto odmítalo psát, když jej přiložil na pergamen. Podíval se do kalamáře a zjistil, že je úplně prázdný.
Taky dobře, alespoň nepozná rukopis. Švihl hůlkou a na pergamenu se objevila jediná věta, která mu už dlouho vrtala hlavou:
Nikdy se nevzdáme!
Nevěděl, jestli chce, aby to Hermiona s Ronem pochopili nebo naopak. Nechtěl jim ale dát žádná další znamení a pro možné jiné čtenáře dopisu taky ne. Začaroval dopis proti určení odesílatele, a už se jej chystal poslat. Pak ho napadlo ještě něco. Nevěděl, jestli to dokáže, ale když budou ty Vánoce…
Prohledal ještě celý pokoj, ale kromě páru ponožek, sadě per a staré učebnice přeměňování mu tu nenechali už nic. Sliboval si od toho víc, ale zřejmě byli důkladní. To oblečení ale na sebe dát nemohl a nakupovat se mu teď opravdu nechtělo, musel se tedy podívat i do jiných pokojů. Zbývala možnost si ještě nějaké vyčarovat, ale to neměl rád – připadal si v takovém oblečení stejně pořád jak nahý, kouzlo totiž mohlo kdykoliv selhat.
Jenže v domě našel jen na půdě samé honosné a moly prožrané hábity nebo v pokoji Ginny jedny zapomenuté dívčí šaty. Musel se tedy odhodlat vejít do místnosti, které se zatím obloukem vyhýbal – Siriusovy bývalé ložnice. Ale stejně věděl, že to někdy bude muset udělat, bylo tedy už jedno kdy.
Ani netušil, čeho se tak bál. Pokoj vypadal stejně jako všechny ostatní – rozházané věci po celém pokoji, ale žádné památky po Siriusovi, které by Harry psychicky neunesl. Do melancholie ho zas uvrhla jedině fotografie v rámečku s rozbitým sklem, z které se na Harryho usmívali skoro všichni Poberti a jeho matka s dítětem v náručí. Harry si všiml podivně prázdného místa mezi Remusem a Siriusem – zřejmě tam v originálu ještě někdo stál, Sirius nebo někdo jiný však obraz neznámého z fotky odkouzlil. Harry tušil, kdo si to asi zasloužil a nebyl vůbec proti tomu.
Ve skříni konečně narazil na plný šatník. Siriusovi věci mu i docela padly, jen přes ramena mu některé trička byla úzká. Jakmile našel vše, co potřeboval, vyběhl z pokoje jakoby ho hnali čerti. Nechtěl tam moc dlouho zůstávat…
Odpoledne se konečně pustil do práce. Předpokládal, že Fideliovo zaklínadlo použité Brumbálem už asi moc spolehlivé nebude. Vyvolal tedy své vlastní a jako strážce tajemství určil jedinou možnou osobu – sebe. Kouzlo však nepoužil na celý dům – pokud by se přece jenom někdo rozhodl vrátit, a dům by v důsledku Fideliova zaklínadla nenašel, hned by se vědělo, že tu někdo je. A to on nepotřeboval. Vybral si tedy jen rozmlácenou kuchyň, z které vedly ještě dvoje dveře – do malé místnůstky, která sloužila jako spíž, a druhé byly jediným vstupem do rozlehlého sklepa.
Samotné dveře, které vedly z předsíně do kuchyně, začaroval matoucím kouzlem. Komu nesdělí své tajemství, uvidí pořád zničenou kuchyň, malou spíž a poloprázdný sklep. On si chtěl začarované místnosti zařídit jinak. Celý dům pak už nechal tak jak byl, ať si klidně chátrá. Nikdy ho neměl rád, kdyby to bylo možné, našel by si hned nějaké jiné bezpečné místo. Jenže žádné takové nepřipadalo v úvahu.
Večer ještě stihl vytvořit další ochranná kouzla – upozorní ho, když se v okolí do půl míle od domu objeví nějaká magie. Proti přemístění i zraky mudlů byl dům již dlouho střežen, tím se zabývat nemusel. To bylo jeho jediné štěstí, protože ho všechna ta obtížná kouzla vyčerpaly. Ještě si z posledních sil vyčaroval válendu v koutku kuchyně a padl na ni polomrtvý.
Ráno se vzbudil dokonale odpočatý – včerejším dnem se tak unavil, že ani na sny neměl už sil. Teď se mohl v klidu pustit do práce, ani snídaní se nezatěžoval – vlastně naposledy jedl včera ráno, ale neměl moc velký hlad – byl zvyklý i několik dnů vydržet bez jídla. Navíc po dalším vyčarované snídani nijak netoužil – nikdy nemohla zasytit tak dobře, jako poctivě uvařená.
Jako první se vrhl na kuchyň. Odstranil uschlé listí, které sem otevřenými dveřmi zahnal vítr. Rozbité nádobí šlo hned za ním a neponičeného tam moc nezůstalo. Pavučiny a prach pro něj také nebyly velkým problémem. Všechny vylámané dveře skříněk posadil mávnutím hůlky na svá místa a poskládal židle kolem stolu. Byl ale stejně zbytečně velký, Harry ho tedy zmenšil na polovinu a stejné množství židlí poslal do neznáma. Vzniklý prostor hned zaplnil už večer vykouzlenou postelí, vedle ní postavil noční stolek, kam uložil všechen svůj cenný majetek – album rodičů do šuplíku, fotografii ze Siriusova pokoje s opraveným rámečkem vedle lampičky. Elektřina nebo jiné vybavení v domě prostě nebylo – a Harry se podle toho zařídil. Lampička i nově opravený lustr se rozsvítily na jeho podmět bez nějakého přísunu energie, voda v kohoutku se vzala kdoví odkud. Harry jen prozkoumal, jestli je pitná, a když zkouškou prošla, dál se o to nezajímal. Pouze na ni napojil vyčarované umyvadlo a sprchu a obojí umístil do malé spížky místo prázdných polic na potraviny. Použil zde i zateplovací kouzlo, protože v místnůstce byla neobvyklá zima.
I kuchyň opatřil proti chladu – a ten byl v půli prosince opravdu dotěrný. Ještě kuchyňskou linku zaplnil novým vyčarovaným nádobím a byl se svým dílem spokojený. Dnes už neměl náladu vrhat se na sklep, ten bude hodně tvrdým oříškem.
Odhodlal se do něj alespoň podívat a zjistit, kolik má místností a jak by se daly využít. Nakonec však jen tímto bádáním strávil celé dvě hodiny – sklep dole byl asi přibližně stejně velký jako dům nahoře. Má před sebou ještě kus práce…
Odpoledne se vydal na nákupy – i když se tomu vehementně bránil, něco jíst musel. Nasadil si sluneční brýle a kšiltovku. Nechtěl vymýšlet žádné světoborné krytí a do obchůdku pár kroků odtud to snad bude stačit. Teda aspoň doufal, že obchod je tak blízko.
Když se podíval do zrcadla nad novým umyvadlem, připadal si jak nějaká Holywoodská hvězda, která se schovává před fotografy. Už se tím však nezabýval, popadl tašku a vyšel na ulici. Po pár minutách bloudění konečně narazil na zapadlý krámek na ulici vedoucí z Grimmauldova náměstí. Byl sice skoro vyprodaný, ale na pár kousků pečiva, vajíček, sýrů, mléka a uzenin se ještě vzmohl.
Harry jen doufal, že mu vyjde jeho trik s penězi – měl jen pár galeonů, které našel zapomenuté v domě po všech koutech. Mudlovské bankovky však byl ještě větší problém, ale Harry je dokázal celkem bez problému vyčarovat. Vypadaly úplně stejně jako pravé, jen za pár dní obchodníkovi zmizí v kase. Nerad někoho podváděl, ale něco jíst musel. Nevýhoda byla, že si toho mohl koupit jen málo a pokaždé jinde – aby pak chybějící suma byla co nejmenší a on by nevzbudil podezření.
Jak předpokládal, vše proběhlo v pořádku a on si konečně mohl dopřát plnohodnotnou večeři. Chutnala výborně. Po ní se vrhl na to, co plánoval už celý den. Nevěděl, jestli to půjde, jestli ho tím neztratí, ale svým přátelům rozhodně něco na Vánoce dát chtěl.
Sedl si ke stolu a položil na něj přívěšek, jedinou věc, která se s ním dostala přes hranice světa Za obloukem. Opravdu netušil, co svým kouzlem způsobí, ať už to dopadne dobře nebo špatně. Jen věděl, že roh už tak silně nepotřebuje – měl v sobě ještě mocnější dar od Erisedského jednorožce.
Začal se tedy soustředit poprvé za celé dva dny na kouzlo bez hůlky a nepodléhající lidskému vědění. Tušil, že jinou magií by roh zneuctil, připravoval se tedy na tuhle.
Když už cítil, že se na roh plně soustředí, odvázal ho z kůžičky, na které mu po celou dobu visel na krku, a pronesl: „Lu sank’hla edö nantha!“
Ozvala se hromová rána, a Harry byl jen rád, že místnost začaroval i proti odposlouchání. Jinak by nejspíš hlasitý zvuk nejenom otřásl Harryho bubínky, ale i probudil celé náměstí. Naštěstí si teď Harry jen masíroval svoje uši, aby se v nich zbavil toho hrozného tepání. Ale hlavně, že se mu to povedlo – na stole ležely tři identické kousky rohu Erisedského jednorožce, nejkrásnější a velmi mocné látky na světě, připomínající drahokamy. Teď už jen stačilo převést je do podoby přívěsků a bude Harry spokojený.
Jenže on nebyl zlatníkem ani nikdy neviděl, jak se to dělá. Vlastně vůbec netušil, jak by to měl provést. Ale do obchodu s tím zajít nemohl, vzbudil by určitě moc pozornosti, tak si bude muset vystačit sám se svými schopnosti.
Napadl ho jen jeden způsob, jak něco utvářet k obrazu svému.
„Lü thaltä, lü e’stril opan nin el lü kh’la opan nin!“
Při těch slovech si představoval různé ornamenty, které vídával ve městě Za obloukem na všem, co se dalo ozdobit. Obrazy Erisedských jednorožců, opěvování přírody a různé zvláštní ozdobné runy, jenž každá měla jiný význam.
Když otevřel oči, překvapením málem vyjeknul. Na stole před ním ležely tři podlouhlé stříbrné přívěšky, jejímiž základy byly kousky rohu, které před chvílí oddělil od sebe. Vypadaly překrásně a když je chytil do ruky byly na to, jak vypadaly, neobvykle lehké. Pocítil už ten známý pocit tepla a klidu, že se musel přemlouvat, aby je zase položil na stůl. Vyčaroval stejným způsobem ještě tři pevné, ale drobné stříbrné řetízky, zdobené stejným způsobem jako přívěšky, které na ně navlékl. Až teď byl se svou prací spokojený.
Příští den se konečně pustil na úklid sklepa. Jeho obrovské prostory mu budou někdy určitě užitečné, teď je však chtěl jen vyklidit. Našel přitom také mnoho praktických místností – na zásoby lektvarů narazil sice hned první den, ale laboratoř s různými typy kotlíků a všemi možnými přísadami (někdy tak nechutnými, až se mu zvedal žaludek) viděl poprvé. Sice nikdy nepřišel lektvarům na kloub, naproti tomu věděl, že se mu to všechno bude jednou určitě hodit.
Dále pak objevil malou místnůstku s pracovním stolem, pohodlným křeslem a stěnami zaskládanými knihami. Pokoj byl na sklep neobvykle vyhřátý a suchý. Načervenalé světlo, koberec na zemi i gobelíny tam, kde se police s knihami už nevešly, dodávaly pokoji na útulnosti. Nechápal, kde se tady taková místnost mohla vzít, ale zřejmě někdo z rodiny Blacků našel klid na soustředění jedině tady. Taky netušil, jak to že tahle jediná místnost vypadá, že ji nikdo neprohledával. Všechno bylo na svých místech, jen hodně zaprášené, což Harry bleskurychle napravil. Podíval se alespoň do šuplíků, jestli tam není něco důležitého, ale našel jen nic neříkající spisy a účty. Tohle byla zřejmě pracovna hlavy rodiny, usoudil nakonec. Ale řekl si, že se sem bude vracet – jako jediný v celém domě se mu totiž pokoj líbil.
Ale překvapení neměla konce – narazil i na další užitečné prostory - jednu obrovskou síň, kde se strop nacházel až několik desítek stop nad jeho hlavou. I sem umístil jako všude jinde samozplaňující pochodně, jen mu to dalo trochu víc práce osvětlit celý prostor.
Když s úklidem sklepa skončil, schylovalo se k osmé večerní. Vrátil se z něj celý zaprášený a obsypaný pavučinami, proto byl neskutečně vděčný za sprchu. Udělal si ještě skromnou večeři a pak v posteli okamžitě padl za vlast.
Líbilo se mu, když se tak přes den unavil. Od chvíle, kdy začal upravovat dům, se mu totiž ani jednou nezdála nějaká noční můra. Taky si připadal něčím užitečný a dokud nebyl s prací hotový, věděl, co bude dělat v následujících minutách. Jenže teď to bylo jiné a on už zas netušil, jak dál. V domě se navěky schovávat nemohl a ukázat svou tvář světu taky ne. Takže začne u ní
Stoupnul si před zrcadlo v provizorní koupelně a začal se prohlížet. Kdyby si změnil barvu vlasů a očí, nechal si strniště a dlouhé vlasy, poznal by ho někdo? Může to zkusit… Měnit vzhled však nebylo nic lehkého a pokud nechtěl nakonec vypadat jako chlupatá opice, měl by se snažit.
„…já ti říkal, že to nebude tak jednoduché…“ promluvil Mentha na těžce se soustředícího Harryho, který zaujatě hleděl na hladinu džbánku naplněného vodou. Strašně moc chtěl, aby se odraz na ní změnil, aby jeho jizva zmizela.
V ten okamžik si vzpomněl na léto před pátým ročníkem a na jeho seznámení s Tonksovou – jak si tenkrát přál, aby si taky mohl libovolně měnit vzhled a schovat se tak veřejnosti. Až teď se mu to přání napůl splnilo – bylo to obtížné, ale vlasy a tvář už ovládat uměl. Jen ta jizva se pořád nechtěla poddat.
A najednou se to stalo – voda se zavlnila a jeho čelo v odrazu bylo zase hladké jak při narození. Vyskočil na nohy a šel se pochlubit Menthovi, že tentokrát měl pravdu on. Ale při pohledu na výraz Erisedského zjistil, že pokrok se nekoná – dotknul se čela a zřetelně jizvu ucítil. Nechápal to, vždyť z odrazu zmizela.
„Ty sis přál, aby se změnil odraz na hladině, ne ty sám. Na to si dávej pozor, lidé to dělávají často a nejenom se svým vzhledem.“
To bylo vše, co mu k tomu řekl. Jako vždy stručně a v hádankách. A Harry od toho okamžiku věděl, že jizva mu už zůstane navždy.
Jizva by ho jako jediná mohla prozradit, když ji však zakryl hustou čupřinou vlasů odteď hnědé barvy a pro jistotu začaroval matoucím kouzlem (kdo nebude vědět, že tam je, ten ji neuvidí), připadal si o hodně jistější. Když se pak podíval na konečný výsledek – obličej skoro cizího člověka s havraními vlasy, strništěm stejné barvy a modrýma očima – byl sám se sebou docela spokojený. Pokud nikdo nedostane podezření, že pod tím vším se skrývá Chlapec, který přežil, nemusí se bát odhalení.
S novým vzhledem se už nebál udělat to, co předtím nebylo možné – vrátit se i do kouzelnického společenství. A jako první si vybral místo, kde se i poprvé seznámil s magií – Příčnou ulici, plnou roztodivných kouzelnických obchodů. Potřeboval se znovu dostat do dění, vidět, jak to teď na veřejnosti vypadá. A taky už tu nechtěl být dál sám zavřený.
Hned, jak uviděl oprýskaný a nakřivo pověšený štítek s nápisem Děravý kotel, začal tušit, že se tu za dobu jeho nepřítomnosti něco změnilo. Z hospody totiž vyřazovala jiná nálada, než když do ní vstupoval naposledy. Harry se bál, že to bude stejné i jinde.
Když vkročil dovnitř, jeho obavy se potvrdily. Na první pohled sice nebylo nic znát, výčep byl zaplněn hosty stejně jako v jakoukoliv jinou dobu, lidé popíjeli ze svých sklenic a vyprazdňovali své talíře. Přesto z nich Harry cítil jisté napětí a nervozitu, jakoby se už nikdo z nich nedokázal uvolnit. A Harry se jim nedivil. Jakmile vstoupil, všechny nedůvěřivé pohledy se stočily na něj, ale jenom co klidně prošel celým hostincem ke vchodu na zadní dvorek, přestali ho všichni vnímat.
Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl na správné pořadí poklepání na cihly, ale přece jenom po několika pokusech se mu zeď rozestoupila před očima a jemu se naskytl pohled na Příčnou ulici.
Vypadalo to tu stejně nezvykle jak v Děravém kotli – nerázovali si to přes ni desítky kouzelníků a čarodějek, byla podivně prázdná. Neozýval se tu ten typický šum a vyvolávání nabídek. A Harrrymu se taková atmosféra vůbec nelíbila.
Když vstoupil do prvního obchodu – famfrpálové potřeby (nemohl si to odpustit), zjistil, že v jinak jindy přeplněném krámku stojí sám. Lidé zřejmě netoužili ukazovat se přespříliš často na veřejnosti. A tržby asi taky zrovna nerostly – Harryho se prodavač ujal s nebývalou laskavostí a ochotou, která okamžitě pohasla, jakmile obchodníkův jediný zákazník odešel s obchodu bez koupi.
Všechny své peníze pak utratil za jedinou věc – Samovařící hrnec pro nekuchaře, do kterého stačilo naházet veškeré ingredience a jakékoliv jídlo se uvařilo samo. Jelikož Harry znal svoji šikovnost v kuchyni, seznal za nutné, že je něco takového potřeba. Takže teď mu chyběli nejenom informace, ale i finance.
Do žádného dalšího obchodu ani nenahlédl, přesto ulici prošel celou. Líbilo se mu zase potkávat známá a alespoň v jeho vzpomínkách přívětivá místa. O jednom z nich ale takové přídavné jméno použít nemohl – když procházel kolem odbočky na Obrtlou ulici, zmocnil se ho vztek, když viděl, jak to v ní žije. Na každém rohu postávali značně pochybná individua a i když Harry z ní viděl jen kousek, zahlédl i tak přeplněné obchody a putyky. A v ten moment ho něco napadlo – jak zabít dvě mouchy jednou ranou.