32.kapitola
Harry se dozvěděl až dodatečně, že když Remus konečně vyšel ze salónu, našel ho spát na podlaze. Zavolal tehdy Charlieho, který se svými sourozenci a Hermionou stále rokoval na téma Percy, aby Harryho odnesl do postele.
Knihy o empatii a nitrobraně od svého otce přečetl Harry od prvního do posledního písmenka a Hermiona jen užasle kroutila hlavou nad cílevědomou snahou, již tomuto studiu věnoval. Nasával do sebe informace s urputností, kterou při plnění školních povinností nikdy neprokázal.
„Zhnusený a... hladový?“
„Jo. V Egyptě se nám pokoušel vařit Bill,“ souhlasil Charlie. „Teď jsem na řadě já. Hmmm... potěšený, vystrašený a obezřetný? Co to k čertu bylo?“
„První let na hipogryfovi, na Klofanovi,“ odpověděl Harry s úsměvem, který Charlie nemohl vidět. Seděli proti sobě na posteli s očima zavřenýma a prováděli cvičení rozvoje empatických schopností. Pokoj měli odcloněný několika vhodnými kouzly a požádali všechny v domě, aby se nepohybovali na jejich podlaží a nenarušovali přítomností svých pocitů jejich snahu. Neprozradili veřejně, že je Harry také empatik, oficiálně kluci pracovali na Harryho soustředěnosti. „Touha a žárlivost... taky by ses chtěl prolétnout.“
„Hej, to není fér!“ hodil po něm Charlie polštář. „Tohle jsem nechtěl, abys věděl!“
Harry otevřel oči a uhrábl si vlasy. Ofina mu začínala viset do očí. Charlie měl na sobě jedno z triček, co mu Harry nechal vyrobit k Vánocům. Měla na hrudi různé hloupé mudlovské průpovídky jako Bacha na draka, pečínku s kečupem má každý rád. Co chvíli se po látce prošel drak a kečupem pokropený nápis sežral, pak se odkolébal odpočinout si na záda oděvu a nápis se objevil znovu. Asi nejvíc se Harrymu líbilo tričko s bonmotem téměř příslovečným: Kdo má rád pečínku, ještě si nemusí držet draka. Na tomto kousku drak ze zad chrlil oheň až na hruď, kde se písmena měnila v popel a následně se zase probouzela k životu podobna fénixovi. Dvojčata měla v úmyslu stejná trička zařadit do sortimentu svého obchodu.
„Možná bys mohl vzít Klofana s sebou do Rumunska, až se budeš vracet,“ navrhl Harry. „Stejně začne vždycky střečkovat, když kolem projde Remus, a navíc bych řek‘, že ho vaše mamka nekrmí zrovna s nadšením.“
„Navrhnu to a uvidíme, co na to ostatní,“ usmál se Charlie a zavrtěl hlavou. „Aby u mě nakonec neskončili všichni Hagridovi nelegální mazlíčci.“
Harry se rozesmál. Charlieho veselost byla nakažlivá, v jejich případě do slova a do písmene. Charlie byl téměř neustále dobře naložený a s průběžně ustaraným Harrym se díky tomu skvěle doplňovali. „Tak, co myslíš, zkusíme to v houfu?“
„Pokusíme se něco ulovit během večeře,“ navrhl Charlie. „Jak postupuješ s nitrobranou?“
Harry se natáhl na břicho, nohama klátil nad sebou. Přitáhl si polštář, zmuchlal ho do koule, napůl nacpal pod sebe a na roh si položil bradu. „Celkem dobře, řekl bych. Večer je schůze?“ Charlie přitakal. „Tak to po ní určitě testnem‘. Jenže pořád mi nejdou normální zaklínadla. Je to na hovno,“ nadzdvihl se a praštil pěstí do polštáře pod sebou.
„A s čím přesně máš problémy?“ zeptal se Charlie a bezmyšlenkovitě položil Harrymu ruku na hřbet, aby ho uklidnil.
„Co se formulí týče, jsem zase na úrovni prváku. Ale některá pokročilá kouzla, třeba patrona nebo útočné kletby, zvládám levou zadní,“ pokoušel se Harry o vysvětlení. „Takže dokážu druhýho omráčit, případně mu docela dost ublížit, zaženu stovku mozkomorů, ale neudělám z knoflíku brouka ani nezvednu do vzduchu svitek pergamenu. Prý jsou v tom emoce. Kouzla založená na pocitech jsou v pohodě; jenže to vede taky k tomu, že nitrobrana je znovu na levačku.“
Harry si odfrkl. „Kdyby mě někdo vážně vytočil, dokázal bych ho proklít cruciatem, ani by nemrkl.“ Cítil, jak se Charlie zavrtěl a znechucení z něho prýštící uhodilo Harryho jako rána do břicha. „Ne, že bych to dělat chtěl... jenom... ta kletba... prostě musíš chtít někomu ublížit, musíš chtít, aby trpěl, nenávidět ho, pak teprve funguje.“ Překulil se tváří k Charliemu.
„Vyprávěl jsem ti někdy, co se stalo na ministerstvu, v atriu, než se objevili Voldemort s Brumbálem?“ Bál se. Že znovu ucítí z Charlieho to znechucení, co ho zraňovalo hůř než temné prokletí.
Charlie bojoval s emocemi, ale s jakými přesně, to Harry rozlišit nedokázal. Možná, že si Charlie nebyl sám jist. „Severus nám to řekl. Lestrangeová to se zvráceným potěšením vyžvanila Voldemortovi na prvním setkání po útoku.“
„Nejsem na sebe zrovna pyšný.“ Harry se chtěl dívat na Charlieho, ale přistihl se, že místo něho hledí na přehoz. „Nedokázal jsem ji proklít jak se má, a pokud měla pravdu, pochybuju, že bych tu kletbu dokázal běžně použít. Po tom, co udělala, jsem ji chtěl zabít, to bych zvládl natotata, ale evidentně jsem nechtěl, aby se trápila.“
Matrace se zhoupla, jak se Charlie pohnul. Přitáhl Harryho k sobě a pevně ho objal. „Nezáleží na tom, jaká slova ti přešla přes rty, Harry. Tu kletbu jsi neseslal.“
„Stejně mám strach,“ přiznal Harry, ale úleva z Charlieho slov mírnila jeho úzkost. „Pokud se znovu potkáme a já ucítím tu její věčnou nenávist, mohl bych to udělat.“
„Což je dobrý důvod naučit se ovládat,“ usoudil Charlie. „Teď zkus přestat vnímat mé pocity.“
Harry zavřel oči a soustředil se. Jelikož se dotýkali, bylo to ještě obtížnější. Trénovali až do večeře; když byli po jídle, začali s novými pokusy.
„Ron,“ nadhodil Charlie.
Harry se nemusel ani moc soustředit. „Pohodička. Hlad, nic víc. Příště navrhni někoho složitějšího. Remus.“
„Únava,“ vzhlédl Charlie k vlkodlakovi na opačné straně stolu a snažil se na něho nezírat příliš okatě, „bolest, úplněk se blíží. Mamka.“
Harry pohlédl přes kuchyň na rozložitou matku rodu. Oba s Charliem potajmu sondovali ostatní v přeplněné kuchyni v průběhu celé večeře. Zaměřil se na ni... a rychle se stáhl. Musela myslet na Percyho nebo toho loňského bubáka... nebo na něco podobného.
„Ne.“ Charlie se nadechoval k protestům, ale Harry ho nenechal promluvit, jen se hbitě ujistil, že sám má své pocity pečlivě odstíněné. „To rozhodně nechceš slyšet. Ginny.“
„Naštvaná a osamělá,“ povzdechl si Charlie. „Mám pocit, že ji všichni zanedbáváme. Ron je s Hermionou a my dva jsme pořád někde zalezlí. Zkus Tonksovou.“
Harry sebou trochu trhl a pak se zaměřil na drobnou bystrozorku honosící se momentálně zářivě modrým dlouhým hárem. „Napružená, rozrušená, šťastná, ustaraná, au!“ vyjekl Harry v témže okamžiku, kdy Tonksová o cosi zakopla. Několik lidí se na něho podezřívavě podívalo. Loupl vyčítavě očima po Charliem: „Jsi zákeřný.“
„Chtěls někoho složitějšího,“ zakřenil se Charlie.
Harry se ušklíbl na oplátku: „Fleur.“
Charlieho obličej se zkřivil odporem. I kdyby nedostal za úkol ji prozkoumat, stejně nebylo možno přehlédnout ji a Billa – seděli přímo naproti Harrymu s Charliem a cosi si tichounce špitali. „Blééé. Jsi normální zvrhlík,“ Charlie se chytil za hlavu. „Děsím se budoucnosti! Ty jsi rozhodně napůl zmijozel.“
Harry se nedokázal nerozesmát. „Gratuluji k postřehu, Moudrý klobouk by s tebou souhlasil.“
„Vážně?“ Charlieho obočí vylétlo vzhůru. Rozhlédl se místností. „Myslel jsem, že Severus je jediný zmijozel mezi námi. Většina je z Nebelvíru nebo Havraspáru, máme tu i pár Mrzimorských na doplnění, třeba Dedaluse.“
Na desku stolu před Harryho nenápadně vklouzla obálka. Vzhlédl a uviděl svého otce, který volným krokem mířil podél stolu na nejbližší volné místo. Harry obálku otevřel a vytáhl z ní útržek pergamenu.
Staršímu Creeveymu byl fotoaparát bohužel zabaven, ačkoliv Minerva jistě docílí jeho navrácení, ovšem bez filmu, samozřejmě, a došlo ke ztrátě bodů pro nemístné žerty na účet profesora. Domnívám se, že se rád podělíš o výsledky svého snažení se svými spoluspiklenci.
„Ten... ten... zmijozel!“ zašeptal Harry se směsí úžasu a provinilosti, že dostal Colina s Dennisem do problémů. „Měl jsem vědět, že najde způsob, jak za to strhnout body Nebelvíru... a to nám pomáhal!“
Charlie si od něho převzal vzkaz a začal se smát. Harry se ohlédl na svého opodál sedícího otce, který se samolibě ušklíbal. Harry našpulil rty, podíval se znovu na obálku, vylovil z ní malý balíček fotografií a zašklebil se. Rychle si je prohlédl a mávl na dvojčata. Když pochytila, co to Harry drží v ruce, oběhla stůl v rekordním čase.
„Colin by byl skvělým novinářem,“ smál se Harry.
Bonbóny účinkovaly bezchybně. Profesor Brumbál se proměnil v dokonalého Pantátu svátků. Špička jeho rudého klobouku, v nové podobě lemovaného kožešinou, se sklopila k zemi a přibyla na ní rolnička. Háv získal bílou chundelatou obrubu a byl ozdoben spletenými snítkami cesmíny s rudými bobulkami. V pase byl stažen širokým černým opaskem se zářivě stříbřitou sponou. Okolo bílé kožešiny na lemu hávu a obrubách rukávů byly našité sametky s drobnými rolničkami. Vedle muže se zjevil objemný pytel přetékající záplavou balíčků ukrytých do pestrobarevných lesklých papírů – to v původním plánu nebylo, pravděpodobně se jednalo o otcovo vylepšení.
Bujarý řehot jejich čtveřice nemohl zůstat nepovšimnut, už protože halasný smích dvojčat znamenal povětšinou žertík – ať ve stavu zrodu, či právě dokončený. Ron s Ginny se hbitě přidali, jen Hermiona byla na rozpacích, zda se má cítit pobavena nebo pohoršena. Snímky začaly kolovat kolem stolu, když tu náhle vstoupil Brumbál a briskně odhalil příčinu obecného veselí.
„Och ano, velice povedené,“ zajiskřil ředitel potěšeně jasně modrýma očima, „Nebelvír si jistě zasloužil svých deset bodů za vynalézavost. Ačkoliv musím přiznat, že odhalení způsobu dodání by mne velice potěšilo.“
Harry rychle zkontroloval, že jeho nitrobrana je na svém současném maximu možného. „Máme svého malého mužíčka v zákulisí.“
Remus se téměř utopil čajem, ale Brumbál to nijak nekomentoval. „Musím se naučit hlídat si záda. Řádná odveta hráče šlechtí.“
„Mám takový dojem, že dělat si šoufky z Brumbála nebyl nejlepší nápad,“ zašeptal Charlie Harrymu a dvojčatům. Jeho bratři jen nasucho polkli a vrátili se na svá místa.
Harry podstrčil snímky Ronovi, aby je odklidil do bezpečí, a uvolněná atmosféra v kuchyni rychle zvážněla na pracovní, běžně doprovázející schůze Řádu. Skutečnost, že všichni členové se snad v jediném okamžiku přeladili z jedné nálady do druhé, Harryho fascinovala natolik, že strávil několik následujících minut zkoumáním emocí jednotlivých přítomných a snahou zjistit, zda jsou na nějaké úrovni provázáni. Nespojovalo je nic tak okatého jako znamení zla svazující k sobě smrtijedy a Voldemorta, ale cosi přítomno bylo. Harry si vybavil Brumbálovo tvrzení z jara téhož roku, kdy mu řekl, že členové Řádu mají lepší komunikační možnosti než jen letaxovou síť, soví poštu a přemisťování k osobním rozhovorům. Jenže Harry stále nevěděl, o jaké další způsoby komunikace se jedná.
„Pán zla byl nanejvýš rozladěn selháním mnohých jím plánovaných útoků,“ začal Snape referovat. To Harryho zaujalo. Většinou mu nedovolovali dozvědět se, jak se Řád drží proti Voldemortovi na bitevní frontě. „Je mu jasné, že někdo vynáší informace, ale stále neví kdo.“
„Je to jisté?“ zeptal se Snapea Moody.
Harry na bývalého bystrozora nevěřícně hleděl. Odpověď snad byla nasnadě. Snape si zřejmě myslel totéž, protože pohled, který Moodymu věnoval, byl horší, než jakým kdy počastoval Harryho. „Pokud by to věděl, už bych tu nebyl.“
Moody se chtěl začít hádat, ale významný Brumbálův pohled ho od toho úmyslu účinně odradil. Raději se místo toho napil ze své placatky a pod fousy si polohlasem mumlal cosi o černokněžnících a smrtijedech.
„Novinky z ministerstva?“ změnil Brumbál téma hovoru.
„Popletal stále sestavuje nové výbory a pracovní skupiny,“ odfrkl si Kingsley. „Staví se k válce jako k rozpočtové krizi.“
Vlasy Tonksové, jedinečný ukazatel její nálady, ztmavly do sytě purpurova a zvlnily se. „Jako by ňáká pracovní skupina zmohla něco proti smrtijedům. K čertu, polovina z nich už pravděpodobně k smrtijedům patří!“
„Mohli bychom využít Amélii... nebo Ámose,“ povzdechl si Artur Weasley. „Já osobně se k informacím o tom, co dělají, nedostanu. Popletal mi nevěří.“
Kuchyní se nesly polohlasně vyjadřované názory na ministra Popletala, žádný nevyzníval pro politika kladně a některé byly navíc poměrně jadrné. Brumbál si rozruchu okolo sebe nevšímal, seděl tiše v hlubokém zadumání. Když dospěl k rozhodnutí, pozvedl dlaň. Místnost umlkla.
„Oslov Ámose, Arture, ale obezřetně,“ pronesl jasně do vyčkávavého ticha. „Kornelius se znovu po letech obrací ke mně o rady, ale nesmí se dozvědět o Řádu nic víc než to málo, co už tuší. Vše, co se dostane k jeho uším, si najde cestu k Voldemortovi.
Remusi?“
„Ne, Albusi,“ řekl nečekaně rozrušený vlkodlak; Harry nemohl ani za nic přijít na to, co to řediteli právě odmítl. Zapojil své smysly... Remus se cítil... provinile?
„Remusi,“ naklonil se Brumbál vpřed, laskavost v jeho hlase vlkodlaka očividně uklidňovala, „nikdy jsme Amélii neřekli, proč přesně zemřel Edgar a jeho rodina. Zasloužila by si to vědět.“ Remus sklonil hlavu a přikývl. „Ještě něco dalšího k projednání?“
„Pátrání v Malém Visánku pokračuje,“ oznámil Sturgis Tobolka, který byl po bitvě na ministerstvu propuštěn z Azkabanu a veřejně očištěn. „Je tam strašné množství různých kleteb a uřknutí, co se jimi musíme prolámat. Hodil by se nám Bill, pokud by měl chvilku času.“ Bill přitakal.
Brumbál kývl, že bere zprávu na vědomí. „To bude pro dnešní večer vše. Tonksová, Kingsley, Alastore, buďte připraveni. Brzy začneme s výukou.“
Všechny hlavy se otočily k Harrymu, který pod takovým množstvím pozornosti vůčihledně zrudnul. Ale netrvalo to dlouho a členové se začali pomalu zvedat a odcházet z kuchyně do ložnic v patrech. Harry se poškrábal na čele. Bolest jizvy se zvolna zhoršovala, zprvu tak pomalu, že si toho vůbec nevšiml. Postupně také rostla jeho odolnost vůči jizvou způsobenému bolehlavu, ale bylo jen otázkou času, kdy bolest přeroste únosnou mez. Doufal, že by do té doby Hermiona mohla přijít na nějaké řešení.
„Pottere!“ otcovo štěknutí v něm zase vyvolalo vlnu provinilosti, čirá podmíněná reakce. „Nemohu čekat celý večer, až se proberete ze svého, jistě nanejvýš užitečného, zadumání.“
Harry se soustředil na to, že ho bolí hlava, místo aby se snažil bolest potlačit. Následkem toho mu okamžitě ztvrdla čelist. „Ano, pane.“
Společně odešli do předního salónku, vyprovázeni pohledy plnými soucitu, jimiž by se Harry dobře bavil, mít na to náladu. Dveře za sebou zamkli a zakouzlili.
„Jak je?“ zeptal se Snape, vzal synovu tvář do dlaní a pozorně si ho prohlížel.
Harry se znovu poškrábal na čele a pokusil se dostat bolest pod kontrolu. „Už mi bylo i líp. Ty jsi ustaraný, odhodlaný a napjatý. Ještě něco víc, ale...“
„Jsem ohromen, že jsi schopen zjistit tolik,“ řekl Snape. Jeho výraz byl nicneříkající, ale jeho oči zářily pýchou a hrdostí.
Harry si nemohl pomoci a zazubil se nad tou chválou. Párkrát se cítil podobně, když ho pochválil Brumbál, ale od otce to bylo jednoznačně lepší, tak nějak osobnější. „Cvičil jsem. U večeře jsme zkoušeli jednotlivé přítomné. Tonksová je... úplně přetlakovaná.“
Snape obrátil oči v sloup. „Domnívám se, že pokud by ses pokusil zaměřit na Albuse, odhalil bys něco velice podobného, pokud ne dokonce v ještě větší míře.“
Harry se usadil na dvoukřeslo, které bývalo pohovkou. „Doufám, že mě to nikdy nenapadne zkoušet. Každý večer si čistím hlavu a čtu si knížky, cos mi dal.“ Harry měl dojem, že zahlédl náznak úsměvu. „Jedna z nich je strašně složitá. Mám z ní dojem, jako bych zase koukal Hermioně přes rameno do učebnice věštění z čísel.“
„Ten Schopenhauer,“ usoudil Snape se stínem překvapení a sedl si naproti svému synovi. „Je zbytečně rozvláčný a teoretický. Je to spíš vědecká literatura než praktická příručka, ale autor dochází v mnoha směrech k pozoruhodným závěrům. Nemusíš si tím lámat hlavu.“
„Tak fajn.“ Harry se v duchu usmál. Snape pravděpodobně nepředpokládal, že by se Harry dobrovolně pustil do čtení kterékoliv z obdržených knih. „Tak... začneme?“
Pohled, který mu jeho otec věnoval, byl živou upomínkou školních hodin lektvarů. Tam se na něho takto díval, když mu chtěl naznačit, aby už sakra dával pozor, pokud ovšem nechce být na jemno nakrouhán a použit co přísada do příštího lektvaru... jenže toho dne měl ze Snapea dojem, že spíše sbírá síly k nepříjemné povinnosti. „Musíme tvé štíty obnovit tak rychle, jak to jen půjde. V současné době se Pán zla zřejmě nepokouší k tobě dostat... nebo tě ovlivnit... ale kdoví, kdy ho to zase napadne.“
Harry přikývl. Tomu rozuměl nanejvýš dobře. „Vážně jsem se snažil. Jenom nevím, jestli na to jdu ze správného konce.“
„Harry, budu muset hledat to, co mi nechceš ukázat,“ připustil Snape s krátkým zaváháním. Harry na sucho polkl a kývl. „Dostaň mě z hlavy, jakýmkoliv způsobem se ti to podaří.“
Harry se váhavě podíval na svou hůlku... a odložil ji. Stále měl potíže i s nejjednoduššími zaklínadly, hlavně pokud byl rozrušený. „Já ne... když to...“ zarazil se, zhluboka se nadechl a pokračoval: „Nechci ti ublížit.“
Snape přitakal a vstal, nevyzařovala z něho jediná emoce. Harry se také postavil. Legilimens! Harry se pokusil obrnit proti vpádu a rychle uklidit myšlenky. Cítil, jak jeho štíty slábnou... a vzpomínky se začínají drát na povrch.
Smích strýce Vernona: „To je můj kluk!“
Dudley se hnal do milující náruče, zatímco Harry se choulil v koutku a chránil si vymknuté zápěstí. Byl to jen malý náklaďák... a chybělo mu kolo... jenže Harry si dovolil hrát s tím, čeho se Dudleymu zachtělo.
V Harrym se začínal vzpínat vztek. Jako pětiletý se naučil, že vzdorovat nemá cenu. Pokud Dudley něco chtěl, tak to také dostal... a Harry by mlácen, kopán a fackován. Zabral... a tlačil ze všech sil. Cítil, že se Snape vzdává části obsazeného území, ale šlo to těžko.
Snape se stáhl, Harry padl na kolena. Nedokázal pohlédnout svému otci do očí. Musel být pro něho zklamáním, věčným potížistou. Objevila se ruka s nabídkou pomoci, ale Harry se jí nechopil. Vysoukal se na nohy sám. Chvilku postál se zavřenýma očima, sbíral síly před dalším útokem.
Legilimens!