15. bledě modrý
Kapitola 15. - V bledě modré
„Na to urychleně zapomeňte!“
„Proč? Co se vám na tý barvě nelíbí?“
„Ta barva!“
„Ale prooooooč?“ protáhl už značně zoufalý Harry. „Řekněte mi jeden racionální důvod!“
„Prostě se mi ne-lí-bí,“ slabikoval mu Severus, „nehodlám ve svém domě mít cokoliv, co jen vzdáleně připomíná,“ vytrhl mladíkovi lístečky s odstíny barev a přečetl jeden z nich, „jarní nebeskou modř. Prostě ne. Konec, tečka!“
A s tím se otočil a odkráčel z pokoje.
Harry zůstal stát v prázdné místnosti a počítal do deseti, jenže to nepomáhalo… stále měl před očima ten jeho arogantní krček, který měl chuť sevřít a…
„Ehm… ahoj,“ objevila se ve dveřích Alison.
„Dobrý den,“ podivil se Harry. „Severus neříkal, že přijdete.“
„Přišla jsem se jen podívat, jestli jste se tady po včerejšku nezabili. Ehm… slyšela jsem, jak Severus práskl dveřmi, to jste se zase pohádali?“
„Ne, nepohádali, jen…,“ otočil se na ženu. „Nevíte, kolik je za vraždu svýho… za vraždu otce svýho dítěte?“ zeptal se zvědavě.
Zvedla obočí. „Prosím?“
„Ptám se, kolik dostanu, až mi rupnou nervy a něčím ho přetáhnu,“ vrčel, než ženě strčil před nos vzorkovník s barvami. „Líbí se vám?“
„Ta modrá? Je pěkná.“
„No vidíte, ale on ji nechce. Že prý tu nějakou jarní nebeskou modř trpět nebudééé,“ zapitvořil se. „Bavíme se jeden den a já už mám chuť po něm mrsknout nějakou kletbičku.“
Žena se jen ušklíbla. „Vidím, že včerejší depresivní prostředí je zažehnáno.“
„Jo, nějak se to vyřešilo, i když… ehm…,“ nejistě přešlápl a trochu zrudnul, „děkuju za… za dnešní noc, já… asi jsem to objetí vážně potřeboval,“ dodal nejistě.
Usmála se na něho a lehce mu sevřela rameno. „Nemáš zač, vím, že toho teď je na tebe moc.“
Přikývl. „Jo, a do toho ten zpropadenej…“ vrčel si pro sebe. „Já vím, že ho nemám rozčilovat a měl bych mu všechno odsouhlasit, ale…“
Zarazila ho gestem ruky. „Ano, souhlasím s tím, abys ho nerozčiloval, ale to neznamená, že všechno musí být po jeho. Prostě mu všechno jenom… odsouhlas.“ Nechápal. „Harry, co si myslíš, že ti udělá, když vymaluješ pokoj na modro? Chvíli se bude vztekat, ale stejně s tím nic nenadělá. Když ho takhle neobejdeš v nějaké hodně zásadní věci, jsem si jistá, že to přežije.“
Ušklíbl se. „To je dost zmijozelské.“
„Ne, to je čistě ženské,“ vrátila mu. „No nic, já půjdu domů, vyřiď Severusovi, že ho zítra ráno vezmu na vyšetření do ordinace, takže přijdu trochu dřív. Dobrou.“
Harry si ještě chvíli pohrával s hůlkou v ruce, než se připlížil ke Snapeovým dveřím a ujistil se, že muž už spí. Potom už stačilo jen jedno tišící kouzlo a…
***
„Pottere, vstávat!“
Mladík zpod peřiny nesouhlasně zavrčel a převrátil se na druhý bok.
Záclony se s trhnutím rozhrnuly.
Zaskuhral ještě víc, slunce mu svítilo přímo do očí. „Ještě chvíli.“ Přetáhl si peřinu přes tvář, chtěl spát. Ještě alespoň chvilku!
„Žádná chvíle,“ pokračoval Severus ode dveří, „nemyslete si, že budete celé dny vyspávat.“
„Avada,“ ozvalo se zpod peřiny.
Muž sebou trhl. Tuhle kletbu slyšel už mockrát a vždycky to znamenalo něco strašného… teprve potom mu došlo, že to je jen pitomá puberťácká hříčka. „Velmi vtipné,“ prskl a sebral mladíkovi deku. „Vstávat! Jinak budete bez snídaně.“ A byl pryč.
Tolik k začátku jejich příjemného soužití.
Harry se znechuceně opřel o lokty a podíval se na budík. Za pět minut osm. Spal sotva čtyři hodiny... áááááá... Tomu Snapeovi se to kecá, když odpadl v devět večer, ale co my pracující…
Nakonec mu však nezbývalo nic jiného, než se přeci jen zvednou z matrace a vypotácet se z pokoje směr koupelna. V půlce cesty se však zarazil, spatřil totiž Snapeova záda, jak muž nehnutě stojí ve dveřích do dětského pokoje. Přiťapkal trochu blíž a mohl si tak prohlédnout div přírody – nevěřícně zírajícího Snapea. S pootevřenými ústy zkoumal čerstvě vymalovaný pokoj – u podlahy tmavě modrá, od poloviny stěny ke stropu jen v lehkém nádechu - a k tomu vybroušené parkety…
Nenadával, neklel, nevrčel… jen zíral. Z toho by se snad i dalo soudit, že mu to…
„Líbí?“ optal se nejistě Harry. Dalo mu to dost práce a tak doufal. „Alespoň trochu?“
Muž se na něho otočil, ve tváři nevíru. „No… ehm…“ Co měl říci, aby nepůsobil jako sentimentální hlupák. „Pottere, ty barvy…“
„U Merlina, profesore, nemůžete přeci chtít, aby ten kluk vyrůstal mezi čtyřma bílýma stěnama.“
„A proč ne? Já tak taky vyrostl. A jak vidíte, následky to nezanechalo.“
„Jste si jistý?“
„Pottere!“
„Ok!“ zvedl Harry ruce v obranném gestu. „Nakonec jsem udělal kompromis, vypadá to hezky, ne?“ Nereagoval. „Je to dětský pokoj, zkuste se vžít do kůže toho dítěte!“
Případnou odpověď však přerušilo klepání na dveře. To Alison si podle slibu přišla vyzvednout svého pacienta.
„Jo, ehm… měl jsem vám vyřídit, že se tady doktorka staví,“ dodal Harry nejistě.
„Děkuji za včasné varování,“ zavrčel Snape naštvaně.
„Potřebuješ přede mnou varovat?“ ušklíbla se žena. „Páni, to je nádhera,“ zhodnotila pokojíček.„Líbí?“ zeptal se Harry.
„Je to skvělý! Ta barva je úžasná,“ pronesla nadšeně. „Dřív jsem si myslela, že udělám něco podobného pro svoji dceru, ale Richard to zatrhnul. Ale tady se malýmu bude určitě líbit,“ dodala s úsměvem k nim. „Půjdeme?“ otočila se na Severuse.
Ten však jen stál jako solný sloup.
„Severusi?“ zeptala se opatrně. „Je ti něco?“
Vytrhl se z jejího sevření. „Nic. Vezmu si plášť a počkám dole.“
Alison s Harrym osaměli. „Řekla jsem něco?“
Harry pokrčil rameny. „Těhotenský rozmar? Nebo se mu prostě jen nelíbí, že jsme se proti němu spikli.“
Žena přikývla. „Nábytek už máte?“ zeptala se ještě.
Harry si odfrkl. „Se Severusovým přístupem dostane malý postýlku tak k desátým narozeninám nejdřív.“
„To mu pořád říkáte malý?“ podivila se Alison. „Vy ještě nemáte jméno?“
Teď už se nepokrytě smál. „Nejsem schopný se s ním domluvit ani na komodě, jak ho mám asi dokopat k tam významnýmu rozhodnutí jako je určení jména.“
„Jestli to budete pořád oddalovat, tak to dopadne tak, že se dítě narodí, a potom se prostě zabodne prst do kalendáře a to se zapíše do matriky.“
„Fajn, až se mě jednou zeptá, proč se jmenuje Atila von Finenschnicl, budu vědět, na koho to svést.“
„Merline, vy jste mi páreček,“ protočila oči, „začínám to dítě upřímně litovat. No nic, musím jít.“
Severus na ni čekal pod schody, rozhodně se netvářil jako ten nejlepší společník, zřejmě se mu skutečně nelíbilo, že se za něho nepostavila v jejich „manželské“ hádce. „Půjdeme?“
V ordinaci ještě nikdo nebyl, dnes měla ordinační hodiny až kolem poledne. Pokynula muži na lůžko a sama si z ramen stáhla plášť. „Máš nějaké problémy? Bolesti? Nevolnosti?“
Jen zavrtěl hlavou, dneska neměl komunikativní náladu.
„Tak dobře, podíváme se na kluka zblízka.“ Nejprve udělala běžná lékařská vyšetření, než provedla další z ultrazvuků. Zašklebila se. „Vypadá dobře, délka 29 cm, váha… okolo 590g, to je dobré. Cítíš, jak se hýbe?“
„Jo, poslední dobou čím dál víc. Nechci si ani představit, co bude dělat za pár měsíců.“
„V tuhle dobu udělá dítě až 60 pohybů za hodinu. A neboj, až tam bude mít míň místa, přestane se vrtět.“
„To mě potěšilo,“ zavrčel.
„To jsem si jistá. Už jste…“
V další chvíli se ozvalo klepání na dveře.
Alison urychleně zatáhla okolo Severuse zástěnu, aby ho nezahlédly nevítané oči. „Alis?“ ozval se mladý hlas. Severus ho neznal, tohle asi nebyla ta sestra, kterou tu potkal minule. „Promiň, že tě ruším, ale…,“ snížila hlas, „je tu Richard.“
„Miláček,“ usmála se ošetřovatelka, „promiň, hned budu zpátky,“ řekla Severusovi a zmizela za dveřmi.
Chvíli za ní prostě zíral. Takže je to pravda, je zadaná, a očividně šťastně, podle toho, jak mu říká. Severus se zavrtěl na lůžku a stočil pohled na druhou stranu. Nikdy si nedával velké šance, nikdy o ni vlastně neměl zájem, vždycky věděl, že… co to žvaní, vždycky si dělal naděje. Ale to je teď už vlastně stejně jedno.
Když se mu podařilo dostatečně se uklidnit, začal se trochu nudit. Ono ležet jen tak a nic nedělat bylo dost zdlouhavé. Nakonec se tedy natáhl k obrazovce od ultrazvuku a otočil si ji k sobě. To, co tam viděl, mu docela vyrazilo dech. Obraz ukazoval jeho syna, který si akorát z dlouhé chvíle cumlal palec. Severus nemohl ani uvěřit tomu, že tohle je to, co mu neustále šťouchá do žeber.
„Člověk tomu ani nechce věřit, co?“
Trochu sebou trhl, vůbec si nevšiml, že se Alison už vrátila. Měla trochu zarudlé tváře a pootevřenou košili, nechtěl ani vědět, co prováděli. Jen se položil zpátky na lůžko. „Jo, nechce.“
Zkontrolovala další potřebné záležitosti a vše pečlivě zapsala do jeho karty. „Ty výsledky z minula jsou všechny v pořádku, očividně se mu daří dobře,“ usmála se.
Zavrčel.
„Můžeš se posadit.“
Hned ji poslechl.
„Než se zapneš, můžu se ještě podívat na bradavky?“
Ta otázka byla jako rána. Na tohle se přeci normální člověk neptá. Bylo to příliš soukromé, příliš sexuální, příliš… No jo, jenže ona ho přeci bere jenom jako pacienta, že? Naštvaně nechal oba konce košile rozhalené. Když se má cítit jako idiot, tak už pořádný, ne?
Opatrně ta dvě citlivá místa ohmatala a potom stiskla.
Zasyčel.
„Promiň. Zvýšila se citlivost?“ zeptala se, než dodala. „Můžeš se zapnout.“
Okamžitě se zahalil a odvrátil tvář. „Jo,“ přiznal neochotně. Nemělo cenu zapírat, stejně už na to přišla sama. „A ztmavly,“ dodal.
Zvedla k němu pohled od karty a přikývla. „Ano, to je běžné, je to způsobeno vyšší hladinou hormonů a prokrvením. Neboj, po porodu se to zase vrátí do normálu.“
U třetího knoflíku se zastavil. „Nechceš mi tím doufám naznačit, že… že budu… kojit?“ Ani to skoro nedokázal vyslovit.
„Samozřejmě, že budeš,“ odvětila hned. „To přeci k těhotenství patří, cos čekal?“
Naprázdno polkl, v očích absolutní děs. To… to… to snad…
„Dělám si legraci,“ ušklíbla se Alison, „co jsem se dočetla, tak k laktaci u mužů moc často nedochází. Ale i kdyby došlo, dá se to velmi rychle zastavit.“
Nejdřív úleva a potom vztek. „Taky by sis ty svoje blbý vtipy mohla odpustit!“
Zarazila se. „Tak promiň.“ Vždycky do Severuse rýpala, ale nikdy po ní takhle nevyjel.
„Budeš vyšetřovat ještě něco?“ zavrčel.
„Ne, jen ještě…“
„Výborně, uvidíme se za dva dny.“
A než se stačila nadát, byl pryč. Alison zůstala v ordinaci sama… a úplně vykolejená.
***
Severus byl naštvaný, strašně… nevěděl vlastně proč, ani na koho, jen měl chuť do něčeho praštit nebo někoho seřvat. Ani netušil, jaké má vlastně štěstí, když se vrátil domů a… oči mu div nevypadly z důlků. Netušil, co tu ten zatracenej kluk prováděl, ale tu spoušť mu jen tak neodpustí. Vždyť obývací pokoj byl jedno velké… ani ho nenapadl správný výraz.
„POTTERE!“
Vykoukl zpoza křesla, ve vlasech kusy zdiva, na tváři prach, a už podle výrazu bylo jasné, že pochopil, tohle bude průšvih. „Ehm… profesore, už jste zpátky?“
„Co jste to tu sakra vyváděl?“
Harry byl takhle malinkatý. „Já… já… já… já se omlouvám, chtěl jsem jen přeměřit stěnu, ale… ta skříň se nějak rozkývala a… a…“ rozhodil rukama, aby dodal, že skříň spadla, strhla s sebou i ostatní police, a všechno se na podlaze roztříštilo napadrť. To nemusel ani říkat, to bylo dost jasně vidět.
V Severusovi bublal vztek. A právě teď to bouchlo.
„CO JSTE SI SAKRA MYSLEL, ŽE DĚLÁTE?!“
„Profesore, nerozčilujte se, já to…“
„NE, POTTERE, VY NIC, VY SE SBALÍTE A VYPADNETE! HNED!“
„Ale… ale…“
„Ahoj, Severusi,“ objevila se v plamenech žena, „nechal sis v ordinaci plášť a… Teda, co se to tu stalo?“
„CO SE STALO? CO SE STALO? TO SE ZEPTEJ TÝHLE POHROMY, CO SE STALO!“ jeho hlasivky i dech už mu začaly vypovídat, ani Fazolce se ten křik nelíbil, ale Severusův vztek byl silnější.
„Severusi, uklidni se, tohle…“
„Neříkej mi, že se mám uklidnit!“ odsekl jí. „Pottere, vypadněte!“
„Já to uklidím, profesore, spravím to a…“
„ŘEKL JSEM VYPADNĚTE!“
„PŘESTAŇ!“ křikla na něho Alison. Viděla, jak mu na spánku pulzovala žíla a ve tváři je celý rudý, musela ho uklidnit. „Přestaň tady řvát jako siréna, tím nic nevyřešíš.“
„Zbavím se tohohle přítěžku!“ ukázal na Harryho, který postával opodál jako hromádka neštěstí. „O nic jiného mi nejde, jen ať je co nejdál ode mě!“
„A až se dítě bude zase vztekat, tak uděláš co?“
„To je mi jedno, nějak to zvládnu. Ale ten kluk se k dítěti už nikdy ani nepřiblíží, i kdybych se měl odstěhovat na Mars a okolo syna dát ochranou bariéru!“
„U Merlina, Severusi, ať se ti to líbí nebo ne, Harry-je-jeho-otec.“
„Je to chodící pohroma!“ vztekal se. „Kdyby se hurikány nepojmenovávaly pouze ženskými jmény, jmenovaly by se jeden Harry, druhý James, třetí Potter a čtvrtý Ten-zpropadený-nebelvírský-spratek!“
„Rozbil ti růžový porcelán, to je vážně tragédie,“ odfrkla si Alison, „kolik si myslíš, že ti syn rozbije věcí, než vyroste?“
„Tady nejde o rozbité vázy!“ vztekal se Severus, ale alespoň už tolik nekřičel. „Jde tu o to, že silně pochybuju, že ten kluk se někdy k nějakému dítěti byť jen přiblížil natož, aby se o nějaké staral. Jen mu ublíží!“
„A kolikrát jsi to dělal ty?“ nadhodila skepticky.
„Rozhodně mám větší zkušenosti, než on. A nehodlám připustit, aby tenhle chodící magnet na maléry byť jednou šáhnul na mého syna! To už ho raději zabiju sám!“
„Nepřeháníš to trochu?“
„Přehánět? Zdá se ti tohle jako důkaz málo?“ rozhodil rukama kolem, aby ukázal ten nepořádek. „Nevím, co tu vyváděl, a je mi to jedno! Nehodlám připustit, aby mu při přebalování zlomil vaz!“ pokračoval Severus.
„Co to do tebe sakra vjelo? Věděl jsi od začátku, že se o něj bude Harry starat a…“
„A vždycky jsem věděl, že to nebude dobrý nápad. Je to nezodpovědný fracek, co má obě ruce levý! A já rozhodně nehodlám připustit, aby šahaly na moje dítě!“
„Péče o dítě a spadlá skříň je poměrně velký rozdíl, ne? Ke všem chtěl jenom pomoct!“
„To on chce vždycky, a to je právě ten problém. Teď je to skříň, příště může spadnout ze schodů! Nebo ho při jeho štěstí srazí koště! Už jsem řekl, k dítěti se nepřiblíží, i kdybych to měl táhnout k soudu.“
„To přeci nemůžeš. Sakra, Severusi, je to jeho otec.“
„Není, dokud ho neuvedu já!“
„Posloucháš se vůbec, co říkáš?“ Žena už byla bezradná. „Harry, řekni k tomu něco!“
Ticho.
„Harry?“
Byl pryč.
Kdo má pocit, že Harry je tam, kde byl? :-/