4.kapitola
„Heleme, Srabus,“ zavrčel Black, když se v jinak liduprázdné chodbě potkali tři sedmáci.
„Blacku, Pottere,“ ušklíbl se Severus v odpověď, hůlku v pohotovosti. Díky létům schválností, které si s Poberty navzájem prováděli, už nad jejím tasením ani nepřemýšlel. Mířil na Blacka, nejhorkokrevnějšího z obávané čtyřky.
Potter se ledabyle opřel ramenem o zeď, mezi prsty protáčel vlastní hůlku, vyzařovalo z něho klidné sebevědomí. Ve svých sedmnácti byl o poznání vyspělejší než v patnácti, zvláště po rozumové stránce, ale stále si uchovával lehkou nadřazenost jediného potomka starodávné, mocné a zazobané rodiny. „Co podniknem, Tichošlápku?“
„Nezkusíme nějakou novinku, Dvanácteráku? Potřebujeme si přece na někom otestovat ta zaklínadla, co jsme vymysleli, a Petr se ještě nedal úplně dokupy,“ odpověděl Black se zlověstným zablýsknutím v očích.
Severusovi už strach nenaháněli. Ostří jejich vzájemné nevraživosti se přeci jen otupilo po Blackově nepovedeném vtípku v pátém ročníku, kdy jeho tvůrce málem vyletěl ze školy za ohrožení Severusova života. Vzájemné špičkování z poslední doby nebylo ani příliš ponižující, ani výrazně bolestivé. Severusovi se navíc o prázdninách před šestým ročníkem dostalo soukromých lekcí od jednoho zmijozelského strýčka – nebyly sice nijak příjemné, ale výrazně posílily jeho schopnost vyrovnat se Pobertům.
„Dobrý nápad, Tichošlápku, ale teď to nemá cenu. Se zaskočenou obětí se užije víc legrace,“ usoudil Potter.
„Můžeme to nechat na příště, až to bude nejmíň čekat,“ souhlasil Black. „Hlídej si záda, Srabusi.“
Black se otočil na patě a vyrazil k nebelvírské věži. Potter mrknul, usmál se. Severus mu úsměv vrátil a tázavě pozdvihl obočí. Potter po rychlém přikývnutí odkráčel za svým nejlepším kamarádem, Severus se vydal do společenské místnosti Zmijozelu a v duchu se ušklíbal nad komičností celé situace. Black svého nejvěrnějšího druha v lumpárnách neznal zdaleka tak dobře, jak si myslel.
James Potter vklouzl do sklepní místnosti zahalený neviditelným pláštěm. Severus zachytil čichem vůni jeho vody po holení, sluchem tiché našlapování a celým bytím sálání mocné magie. Po zemi nechodil jiný kouzelník, jehož přítomnost by byla cítit stejně jako přítomnost Jamese Pottera. Usmál se a otočil se, až kolem něho zavířil hábit. Přešel k místu, kde si byl jist, že stojí jeho společník, vztáhl ruku a stáhl mu plášť. Lehká látka se tiše sesula k zemi a odhalila mladého muže.
James vtáhl Severuse do žhavého polibku. Severus měl dojem, že mu změkly všechny kosti v těle, zvolna se rozpouští a vsakuje v Jamese. Potterovy polibky předčily všechny ostatní rozdílem třídy. Severus Jamese pevně přitiskl k sobě, jedna ruka se majetnicky usadila na nebelvírově kříži, druhá projela hnízdem černých rozcuchaných vlasů a spokojeně spočinula na šíji.
Polibek přerušili, až když je k tomu donutil nedostatek kyslíku.
„Jak ses vymluvil dneska?“
„Řekl jsem, že se učím,“ vysvětlil James zadýchaně a namotal si přitom na ukazováček pramen Severusových vlasů. „Stejně to ani nebylo potřeba – Sirius se mým pokojům vyhýbá jak čert kříži a Remus za Petrovy nedobrovolné výpomoci cosi zkoumá.“
Severus se tiše zasmál. „Chudáci čitelní.“
Potter se shýbl, zvedl plášť a navrhl: „Pojď do mého pokoje.“
Severus pozdvihl obočí.
„Nač by bylo primusovi vlastní zázemí, kdyby si ho nemohl užívat?“ zavrněl James vyzývavě, moc dobře si vědom reakce, již vyvolá.
Severus nenamítal, převzal plášť, zabalil se do něho a vyšel za Jamesem z místnosti. Ze svého úkrytu pobaveně sledoval, jak James ze zálohy přepadá poschovávané párečky a posílá je na patřičné koleje o několik bodů chudší. Po letech pozorování Jamese co výtržníka, mnohdy z pozice jeho oběti, bylo zajímavé vidět dotyčného v roli strážce pořádku.
Severus s pobavením uvažoval, zda si James uvědomuje, že trestá ostatní za totéž, co sám provozuje. Nadřazené, přehlíživé chování, které Severuse dříve vytáčelo doběla, mu teď místo žluči nadzvedávalo koutky úst.
Došli k primusovým komnatám, James pronesl heslo nahlas, aby ho Severus slyšel, zřejmě ho dříve toho dne změnil. James hmátl za sebe a vtáhl zmijozela s sebou, hned na prahu obýváku ho zbavil pláště, pak ho vymanévroval vzhůru po schodech a za další zavřené dveře.
„Lily se dnes neukáže?“ zeptal se Severus Jamese, který zápasil s jeho sponou na hábitu – stříbrným hadem se smaragdovýma očima, dárkem od Jamese.
„Musí zítra odevzdat esej ze starodávných run a začala s ní sotva před dvěma hodinama,“ odpověděl James, když krátce odtáhl rty ze Severusova hrdla. „Sirius ji kazí, řekl bych.“
Severus zavřel oči a vychutnával péči, s níž mu James okusoval, olizoval a líbal šíji, zatímco mu k uzoufání pomalu rozepínal košili. Vztáhl ruce, osvobodil Jamese z hábitu a opřel si hlavu o hebkou pleť primusova hrdla.
„Skvělé,“ zamumlal Severus a usmál se, „budu tě mít celou noc jenom pro sebe.“
Severus se vzbudil zpocený a... vzrušený?! Kolik mu je, k čertu! Čtrnáct? Pokusil se znovu si projít sen, který se mu právě zdál. Byl to za celá léta první sen, jenž nebyl vyslovenou noční můrou. Působil tak reálně... jako živoucí vzpomínka... Jako by Severus místo do snu vstoupil do myslánky. Neskutečné.
Nenáviděl Jamese Pottera od prvního společného dne a tak to bude až na věky věků. Asi by si měl navařit Bezesný spánek – pro případ, že by se mu chtělo znovu zdát něco podobného. Otřásl se odporem. On a James Potter! ...spolu?!? Už jen z toho pomyšlení se mu dělalo nevolno.
Myšlenky na Jamese Pottera mu přirozeně připomněly Harryho Pottera. V jeho případě si musel přiznat, že k němu už nenávist necítí. Ze všech informací, jichž se mu tohoto léta dostalo, usoudil, že chlapec je mu podobnější víc, než by si kterýkoli z nich obou chtěl připustit. Ten kluk byl pravděpodobně dokonce Severusovi podobný víc než svému zesnulému otci. Severus také vyrůstal u příbuzných, kteří projevovali žalostně málo nadšení z úkolu jim svěřeného.
Zaryté nepřátelství mezi Severusem a Poberty vycházelo především ze skutečnosti, že se s Blackem znali od nejútlejšího dětství. Severus měl dobré vztahy s Blackovými sestřenicemi, které se snažily svého bratrance nadchnout pro temnou stranu, ale neměly úspěch. Měl dosud v živé paměti huláka, který se vrhnul po Blackovi při snídani u nebelvírského stolu hned ráno po nástupu do prvního ročníku. I zdrcený výraz na Blackově tváři byl nezapomenutelný.
Severusovi bylo zpětně jasné, že měl při Potterových lekcích nitrobrany zvolit jiný přístup. Až se Potter vzbudí, bude nutné pokusit se obnovit výuku. Pán zla se nesmí dozvědět, jak mocný a přitom křehký Harry Potter je.
Myšlenky na oba Pottery kroužily Severusovi hlavou po celou dobu, kdy se oblékal a šel do Velké síně na snídani. V místnosti byl stále jen jediný stůl, pro tentokrát obsazený záplavou ryšavců a jednou osamělou brunetou. Severus byl zjevně prvním z místních zaměstnanců, který se toho rána dostavil, takže mu nezbylo nic jiného, než absolvovat další konzumaci potravy v nitru weasleyovského klanu. Připadal si jako by byl náhle přeřazen do Nebelvíru. V rychlosti do sebe mlčky házel snídani, obezřetně se vyhýbaje veškerému jídlu, které by snad mohlo přijít do styku s dvojčaty. Vzhlédl, když už tak nezvykle krotký hovor okolo stolu utichl docela.
Albus vstoupil do síně doprovázen Minervou, jejíž krok byl stále poznamenán učitelčinou neshodou s bystrozory v průběhu jarních zkoušek NKÚ. Albus v odpověď na němou otázku zračící se v očích všech přítomných jen lehce zavrtěl hlavou. Potterův stav stále beze změn. Příchozí se usadili po bok Severusovi, v krátce následováni Filiusem Kratiknotem a Pomonou Prýtovou. Kolejní ředitelé z důvodu nutnosti zachování bezpečnosti školy opouštěli školní pozemky pouze sporadicky. Povinnost zůstávat na hradě byla zakotvena v jejich pracovních smlouvách a Severusovi skýtala vydatnou pomoc při jeho ne zcela dobrovolné službě Pánovi zla.
Severus jedl rychle a snažil se, seč mohl, aby vytěsnil z mysli sen, který ho vzbudil. Skutečnost, že spíš než jako sen působil jako vzpomínka, ho slušně řečeno dráždila. V noci zvědovou hlavou proplouvaly povětšinou obrazy Temného pána, smrtijedů a nejrůznějších zvěrstev, jichž se Severus ve službách temné strany dopustil.
Z moře rusých hlav zazněl osamělý povzdech. „Vyprávěli jsme ti už, jak se Malfoy převlékl za mozkomora, Bille?“ zeptal se Potterův weasleyovský ocásek, na bledých lících se mu ostře rýsovaly pihy.
Severus netoužil slyšet další historky o nebelvírském zázraku, tak vstal a vyrazil na ošetřovnu. Potterova bezvědomá společnost byla celkem snesitelná – a jelikož veškeré ostatní osazenstvo hradu sedělo ve Velké síni, bylo zřejmé, že nikoho jiného nenapadlo jít na chvíli vystřídat Poppy, aby se také mohla najíst.
Poppy byla v rámci nemocničního křídla jedinou bdělou osobou, ačkoli i ona působila lehce mátožným dojmem. Lupin ležel stočený v posteli, celý bledý a usoužený, tělo mu pokrývaly obvazy, škrábance a podlitiny. Ráno po přeměně bylo bolestné. Vypadal, jako kdyby vlk dal průchod všemu tomu žalu, který Lupina tížil. Severus krátce zauvažoval, jaký lektvar by byl nejvhodnější pro podpůrnou léčbu následků přeměny, hlavně zda existuje takový, který by se snášel s Vlčí zhoubou.
Puntičkářská mysl vystudovaného mistra lektvarů začala okamžitě sestavovat seznam přísad použitelných v Lupinově stavu. Severus dosud nikdy neviděl vlkodlaka ráno po přeměně. Nutno poznamenat, že ho též ani nenapadlo uvažovat nad vlivem lykantropie na kouzelníkovu tělesnou kondici nad rámec každoměsíční úplňkové přeměny v nemyslící bestii a výhody nadlidsky citlivých smyslů po zbylé dny. Obrátil pozornost k druhému obsazenému lůžku. Potter ležel na zádech na vlas stejně jako včera.
„Beze změn,“ pronesla Poppy. Vypadala opravdu přepadle, jak tak obskakovala svého nejvěrnějšího pacienta. Obstarala Pottera a s povzdechem se začala věnovat Lupinovi.
„Jdi se prospat, Poppy. Unavení chybují a pro tuto chvíli stejně nemůžeš pro Pottera ani pro Lupina udělat nic víc,“ pobídl ji Severus. Když se nadechovala k protestu, rázně ji zarazil: „Zůstanu u nich – a nepochybuji, že Molly Weasleyová sem přijde hned, jakmile dojí. Kolik starostlivých matek současně ten kluk potřebuje? Vzbudíme tě, kdybychom tě potřebovali.“
Poppy se po něm přísně podívala a odešla do svých pokojů. Musela být neobyčejně vyčerpaná, když se vzdala tak snadno. Poppy zásadně nepřijímala rozkazy od nikoho než od Albuse, a i těmi se řídila se zjevnou nechutí. Ošetřovna byla jejím hájemstvím.
Severus pozoroval spícího Pottera; chlapec měl ovázané obě ruce i hrudník. Kouzelnická medicína se sice dokázala vypořádat s nejroztodivnějšími zdravotními zádrhely, ale ani ona nebyla schopna odstranit tolik zranění jen tak přes noc. Jizvy sice časem zblednou, ale zůstanou Potterovi nadosmrti na památku – spolu se spoustou dalších, které už mladíkovo tělo pokrývaly. Poppyin vyživovací elixír slavil první úspěchy, propadlá místa na těle se zvolna začínala zaplňovat, do tváří se vracel nádech zdravé barvy... ale i tak obličej působil oproti normálu podivně pohuble.
Na krátký okamžik se Severusovi zazdálo, že to samotné lícní kosti se změnily. Chlapec býval dokonalým dvojníkem svého otce, až na barvu očí a tělesnou výšku, a James Potter neměl lícní kosti tak protáhlé. Leč chvíle váhání přešla a Severus usoudil, že ho z nedostatku spánku klamou vlastní oči. Nezaměnitelné vrabčí hnízdo na chlapcově hlavě nenechávalo příliš prostoru podobným úvahám – všichni mužští a dokonce i někteří ženští příslušníci rodu Potterů měli místo vlasů smeták.
„Zklamal jsem ho,“ ozvalo se tiše ode dveří.
„V tom případě jsi nebyl sám, Albusi,“ řekl Severus. „Choval jsem se k němu jako k jeho otci. Dovolil jsem starým křivdám, aby ovlivnily můj způsob výuky.“
Ředitel se posadil u protější strany Potterovy postele, čelem k Severusovi. Jeho povětšinou rozesmátá tvář nyní mluvila o každičkém z odžitých let.
„Měl by ses vyspat, Severusi. Vypadáš, jako by sis už celé dny pořádně neodpočinul,“ začal naléhat Albus.
„Kdy jsem měl naposledy dobré spaní, Albusi?“ opáčil Severus trpce.
„Nemohu se zbavit dojmu, že jsem zklamal i tebe, Severusi,“ povzdechl si ředitel.
„Své pády jsem si způsobil sám, Albusi. Svými svobodnými volbami. A ty jsi toho pro mne udělal víc než kdokoli jiný na světě,“ odpověděl Severus a vzhlédl od tváře chlapce, který zůstal naživu. „Albusi, ta věštba... přežije?“
Albus se zamyšleně zapřel do jednoho z křesílek, jež sám vyčaroval, když Harryho přenesli do Bradavic. „Nevím, Severusi. Jestli je to proroctví pravdivé, tak Harry nezemře na následky zranění, která si sám přivodil... ale v důsledku se může stát pro Voldemorta lehčí kořistí.“
Albus vztáhl ruku k Harryho čelu a uhladil mu ofinu. Severus už párkrát viděl při podobné činnosti i mnohé jiné. Grangerovou a matku Weasleyovou z Harryho účesu chvílemi téměř chytal psotník. Ale ať se snažily sebevíc, do rána bylo vše při starém.
„To nepomůže, budou se ježit dál,“ ozvalo se tiše ze sousedního lůžka. Lupin byl vzhůru, ale prozatím se nehýbal. „Lily strávila půl mládí snahou uhladit Jamesovy vlasy, ale nic, co vymyslela, nezabralo. Říkala tomu potterovské prokletí.“
Severus si odfrkl. O Jamesi Potterovi bylo známo, že svou kštici v její neuspořádanosti ještě podporoval, aby si ho víc všímala děvčata; a pokud bylo možno věřit klepům, našli se dokonce i kluci, kteří z něho podklesávali v kolenou, jako by snad byl novým vtělením Merlinovým. Harry Potter ovšem na druhou stranu projevil zdravou dávku sebekritičnosti – více než jednou byl přistižen při pokusu zkrotit splašený vlasový porost.
Severusovi náhle vyvstal před očima prchavý moment z jeho snu a v tu chvíli věděl naprosto přesně, jaký to je pocit pokoušet se ochočit potterovskou hřívu.
Severus už měl intimních myšlenek s Potterem v hlavní roli pro dnešní den právě tak akorát, a tak opustil ošetřovnu a zamířil do své laboratoře. Měl rovný měsíc na experimenty s novým složením Zhouby, než nastane další úplněk a s ním možnost vylepšený recept na Lupinovi vyzkoušet. Na Severusovu tvář se vkradl stín zřídka vídané spokojenosti, když začal v duchu skládat přísadu k přísadě. Pokud by ho v onu chvíli potkal některý ze studentů, vyděsilo by se to ubohé dítě až do morku kostí. Severus Snape se usmíval.