22.kapitola
Byl unavený. Příšerně unavený. Ještěže nebelvírské mužstvo až do jara nečekal žádný famfrpálový zápas, v opačném případě by totiž Harry během pěti minut spadl z koštěte. Vinou Voldemortových nájezdů v noci téměř oka nezamhouřil, a pokud se mu náhodou podařilo usnout, vrhly se na něho noční můry. Snape sice pracoval na lektvaru, který by měl pomoci, ale Harry netušil, jak je s ním daleko. Jeho současný stav se negativně podepisoval i na školním prospěchu. Učitelé si ho zvali po hodinách k sobě, a místo aby mu ukládali školní tresty, ho doučovali. Nebýt Fawkese, který si navykl Harryho po hradě provázet, by nebyl Harry nejspíš schopen po celé týdny ani vylézt z postele. Fénix vždy vycítil, kdy už se Harry začíná hroutit, a svou písní mu dodával sílu vstát a jít dál, za jisté nezanedbatelné podpory štědrých dávek Peprné vzpruhy a různých životabudičů. Pár dní to trvalo, než si ostatní studenti zvykli na přítomnost zářivého opeřence, který byl do té doby přítomen výhradně v pracovně a soukromých pokojích ředitele ústavu. „Pottere!“ Harry cítil, že mu někdo zadržel ruku. Zamrkal a pokusil se zjistit, co je špatně. Pohlédl na Hermionu, která mu právě zabránila přidat přísadu do rozpracovaného lektvaru. Dívala se na něho lítostivě, tyhle pohledy se rychle naučil nenávidět. Fawkes drcl Harrymu z boku do krku a mlha, jež Harrymu halila výhled, se trochu zvedla. „Toto jsou pokročilé lektvary, Pottere!“ štěkal Snape rozezleně. „Svou nezodpovědností nás můžete všechny pozabíjet. Srážím Nebelvíru třicet bodů a vy se okamžitě sbalte a odejděte do mého kabinetu!“ Otočil se a rozkázal Hermioně: „Až budete hotova, ukliďte jeho pracoviště, slečno Grangerová.“ Harry v sobě nenašel sílu ani zareagovat na Snapeův kousavý tón. I když věděl, že na něho otec ječí, aby se neprozradil před přítomnými budoucími smrtijedy, stejně ho jeho slova zraňovala. Popadl batoh a přešel učebnou ke dveřím kabinetu, zatímco se mu zmijozelští houfně škodolibě pošklebovali. V sousední místnosti se sesul do křesla, opřel si hlavu o opěradlo a nepřítomně se probíral fénixovými peříčky. Po hodině Snape nakráčel do kabinetu, zabouchl za sebou dveře a umístil na ně zvuktlumící a zamykací kouzla. Pak si sedl do sousedního křesla vedle Harryho, který k němu vzhlédl a zamrkal. „Dokud ten problém nevyřešíme, tak mi do hodin nechoď,“ oznámil mu přísně. „Nebýt Grangerové, byl by sis dnes těžce ublížil. Stejně se nic nenaučíš. Tak se raději místo lektvarů chvíli natáhni. Až ti bude lépe, zameškané učivo se pod mým vedením doučíš.“ Harry kývl. „Oukej.“ Nemělo smysl zmiňovat, že nedokáže usnout na dobu delší než takových deset až patnáct minut, pak ho ta proklatá jizva znovu vzbudí. Běžné protibolestivé lektvary nezabíraly, protože zdroj bolesti se nacházel mimo tělo jejich příjemce. Snape dovedl napůl klimbajícího Harryho do svých komnat a uložil ho do postele. Dal mu vypít pohár Bezesného spánku, který už Harry používal opravdu příliš často. Ale zaručí mu to den, možná dva, kdy se nebude hradem potácet podoben ne zcela probuzené mrtvole. Půl týdne strávil v pohodlném mlžném polovědomí, druhou půli v nepřirozené vybuzenosti. Osobní výuka vedená Snapem a Remusem byla odložena na neurčito, Harry přestal docházet i do Komnaty nejvyšší potřeby na lekce mudlovských bojových umění. Bylo to divné. Cítil se podobně jako začátkem léta u Dursleyových. Jediným rozdílem bylo, že tentokrát se tak cítit nechtěl. Seknul i s lékouzelnictvím; madam Pomfreyová ho ujistila, že se mu bude moci příští školní rok znovu věnovat, obzvláště pokud ho otec bude přes léto doučovat. „Koukal jsem, že nám do hodin chodí Fawkes, tak sem si řek, že bychom si mohli řict něco o fénixech,“ zahájil Hagrid. Fawkes se hrdě vyprsil, evidentně dobře rozuměl, o čem je řeč. „Tak teda, fénixi maj zázračnou léčivou silu a uměj přenášet neuvěřitelně těžky břemena. Harry, mysliš, že by nam mohl Fawkes predvist, že se umi přemisťovat uvnitř bradavickych protipřemisťovacich barier? Oni se tedy fénixi ve skutečnosti nepřemisťujou, ale to je vlastně jedno.“ Harry pohladil ptáka po hrdle a chvilku mu cosi mumlal. Fawkes vzlétl z Harryho ramene a zmizel v rudém záblesku, aby se zanedlouho znovu objevil, tentokrát v doprovodu profesora Brumbála. Studenti toho dne věnovali výuce více pozornosti než obvykle, dokonce více než toho dne, kdy se probírali jednorožci. Hodiny pokročilé péče o kouzelné tvory byly rozhodně zajímavější než základní úroveň před složením NKÚ. „Zdravím, Hagride,“ pozdravil Brumbál a usmál se na všechny přítomné. „Zdravim, řediteli,“ rozzářil se Hagrid. „Zrovinka se učime o Fawkesovi.“ Brumbál s jiskřičkami v očích vrátil ptáka Harrymu. Fénix krátce zatrylkoval a mlha, která Harrymu v poslední době nepřestávala omezovat výhled, nepatrně zřídla. „Nenechte se rušit,“ řekl Brumbál vesele. Pak se naklonil k Harrymu: „V poledne se zastav za profesorem Snapem.“ Harry přitakal a Brumbál se, tiše si pohvizduje, vydal pěšky nazpět do hradu. Hagrid se podrobně rozhovořil o kouzelných schopnostech fénixů; když mluvil o limitech jejich léčebných schopností, Fawkes zacvrlikal a Harry se rozhodl poloobra přerušit. „Ehm, Hagride?“ „Ano, Harry?“ zeptal se Hagrid a všichni upřeli pozornost na Harryho. „Fawkes dokáže vyléčit úplně všechno, dokonce i kousnutí baziliška,“ opravil Harry Hagrida. Fawkes se pyšně nadmul a Hagrid překvapeně zamrkal. „Kousnutí baziliška?“ Harry kývl. „Jeden byl v Tajemné komnatě.“ „Ještě tam je?“ Hagridovy oči dostaly onen toužebný lesk, jaký mívaly, když mluvil o dracích. Harry pokrčil rameny a Hagrid navázal s výkladem tam, kde přestal. Po hodině se u něho Harry zastavil na čaj, protože měl právě pauzu v rozvrhu. Kofein v čaji pomohl, Harry měl jeden ze svých jasnějších dní. „Mysliš, že bys toho baziliška moh ukazat třidě, Harry?“ zeptal se Hagrid s nepřehlédnutelným nadšeným očekáváním. Harry tu možnost chvíli zvažoval. Koneckonců, od něho to vyžadovalo jen otevřít vstup. „Nevím, jestli tam ještě je, Hagride. Co kdybychom se zeptali profesora Brumbála? I kdyby se tělo už rozložilo, měla by tam zůstat přinejmenším kostra. A taky tam byla jedna svlečená kůže.“ Hagrid se rozzářil a Harry se při tom pohledu také usmál. Tenhle poloobr mu vždycky dokázal zvednout náladu. Když se vracel do Snapeových komnat, cítil se relativně šťastně. Většina studentů byla v učebnách, nebylo pravděpodobné, že by ho někdo viděl odbočovat do zaměstnaneckého křídla. A i kdyby byl viděn, málokdo věděl, kam ona chodba vede – a všichni ostatní by asi usoudili, že jde navštívit Remuse. Zato Snape se při vstupu do svého bytu nefalšovaně uculoval. Harry několikrát zamrkal v domnění, že má halucinace z nedostatku spánku. Jeho otec držel v ruce flakónek s mléčně zakalenou oranžovou tekutinou. „Co to je?“ zeptal se Harry. „Toto,“ nadýmal se Snape pýchou, „je dočasné řešení tvých potíží, Lektvar dobrých snů. Dnes v noci ho otestuješ. Pokud bude zabírat tak, jak by měl, jeho uspávající složka dostatečným způsobem zablokuje spojení a rozjařující složka zajistí přísun dobrých snů. Bude-li účinný, jistě o něho budou mít zájem u Svatého Munga na odděleních pečujících o traumatizované a dlouhodobě postižené pacienty.“ Harry se na něho usmál ze svého křesla. „Nač čekat?“ „Máš ještě odpolední vyučování,“ připomněl Snape. Harry povytáhl obočí. „Už týdny jsem se kloudně nic nenaučil a základy léčitelství jsem vzdal už minulý týden... takže žádné hodiny nemám.“ „V tom případě...“ Harry spal osmnáct hodin v kuse. Když se probudil, cítil se po několika týdnech strávených v mlžném polovědomí konečně doopravdy vzhůru. Vyšel ze svého pokoje a v obývacím pokoji našel Snapea pátrajícího ve vlastní knihovně po jakémsi svazku. Neodolal a svého otce zezadu objal. „Zabralo to! Můžu zase myslet!“ „Obávám se, že by se našli tací, kteří by se nerozpakovali namítnout, že schopnost souvislého myšlení nikdy nebyla tvou doménou,“ řekl Snape jízlivě, v hlase mu ale zachvívalo pobavení. Otočil se a krátce Harrymu nadšené objetí oplatil. „Dnes večer ti chci ukázat něco nevídaného,“ zakřenil se Harry, který byl u vytržení z živosti, jež se ho zmocnila. „Vskutku?“ povytáhl Snape obočí a o krok ustoupil. „A co to bude?“ „Přeci tě nepřipravím o překvapení,“ ušklíbl se Harry. Při podobné grimase se v poslední době přistihoval stále častěji, čas trávený s otcem měl nepřehlédnutelný vliv na jeho gesta a mimiku. Otočil se a odešel zpět do svého pokoje, aby se před snídaní ještě vysprchoval. Měl chuť na pořádnou snídani, ve Velké síni byl mezi prvními – toho školního roku vůbec poprvé. Všichni nebelvírští ho nadšeně zdravili, celí šťastní, že nemá svěšená ramena a nedívá se kolem rozostřeným pohledem. Fawkes se vrátil k řediteli. „Harry!“ ozvalo se zavřísknutí. Harry se usmál a otočil: „Čau, Miono.“ V tu ránu byl vtažen do pevného objetí. „Dovařil to, že jo!“ „Jak to víš?“ zeptal se zaraženě. „Já neměl až do včerejška o ničem ani páru!“ „Hledala jsem k tomu nějaké informace, Ron mi pomáhal,“ informovala ho. „Samozřejmě jsem stále pátrala po odstranění příčiny a nesledovala jsem podrobně, jaký vliv budou mít zjištěné skutečnosti na příznaky, tudíž jsem ani nevěděla, jak to s lektvarem postupuje.“ „Cože?“ zeptal se Harry a přihnul si dýňové šťávy. Už docela zapomněl, jak dokáže být jídlo chutné. „Spojení,“ zašeptala a zaťukala mu na čelo. „Hledám, jak ho přerušit, případně alespoň pozastavit.“ „To je fajn, že se nám vrátil náš starý dobrý Harry,“ řekl Ron, a než si sedl, praštil Harryho do zad. „Budu potřebovat pomoct s dohnáním učiva, Hermiono,“ nadhodil Harry. Hnědovláska se rozzářila. „Sestavím ti rozvrh. Musím nejprve stanovit posloupnost, v jaké na sebe jednotlivé učivo logicky navazuje...“ Harry se usmíval, když podrobně líčila plán, kterak dostat Harryho znovu do kontaktu s právě probíranou látkou. Zmlkla, až když za hlavním stolem povstal Brumbál a cinknul lžičkou o pohár. Jídelna se okamžitě ztišila. „Pro sestavení domněnky vedoucí k objevu nového lektvaru, který pomohl jednomu z našich studentů a který zřejmě bude velkým přínosem pro kouzelnickou medicínu,“ odmlčel se ředitel dramaticky, „oceňuji Ronalda Weasleyho z Nebelvíru jedním stem kolejních bodů.“ U nebelvírského stolu vypukl bujarý jásot doprovázený aplausem a Harry zíral s otevřenou pusou na svého nejlepšího přítele. „To byl tvůj nápad?“ „No... jen jsem navrhnul...“ zakoktal se Ron, který vypadal stejně překvapeně jako Harry. Hermiona Rona před zraky celé síně políbila a Harry se uculil. Jeho kamarádi sice spolu zatím oficiálně nechodili, až už se jim evidentně podařilo začít rozvíjet jakýsi takýsi vztah. Po celý den nebelvíři Ronovi chodili gratulovat a děkovat za získané body. Několik havraspárských se ho vyptávalo na lektvar, jenž pomáhal vytvořit. Dokonce i McGonagallová ho poctila jedním ze svých vzácných úsměvů značícím, že je na něho hrdá, a sdělila mu, že pošle zprávu jeho rodičům. Jakmile odezněl počáteční šok, Ron se začal vyhřívat na výsluní svého úspěchu. Brumbálovo oznámení strhlo pozornost k Ronovi, takže Harryho návrat do normálního života proběhl k jeho neskonalé úlevě v podstatě bez většího rozruchu. Nesnášel vyptávání. „Tak jaké překvapení sis pro mne nachystal?“ zeptal se ho večer Snape, když se sešli v profesorově bytě. Harrymu byl ponechán poslední volný večer, následujícího dne začne pod Hermioniným diktátorským – ehm, vlastně učitelským – dohledem dohánět zameškané učivo. Snape z ní vymámil slib, že nebude Harryho přepínat a že svým přílišným nadšením nezpůsobí mladíkovi další kolaps. „Vem si zásobu prázdných lahví a pojď se mnou. A asi by ses měl převléknout do něčeho, co nevadí, když zmažeš... pořádně zmažeš. Slibuju, že neopustíme pozemky, dokonce ani hrad ne.“ Podal Snapeovi svůj neviditelný plášť, aby nebyli viděni při společném průchodu chodbami školy. Snape mu vyhověl s nepřehlédnutelným zaváháním... a pak následoval Harryho až ke koupelně Ufňukané Uršuly. „Vedeš mě na dívčí toalety, kde straší?“ „Uvidíš,“ zakřenil se Harry a vstoupil. Uršula byla naštěstí někde jinde. Zajistil jim soukromí uzamykacím kouzlem a zvuk pohlcující clonou, pak poklekl u umyvadla s hadem na vodovodním kohoutku a zasyčel: „Otevři ssse!“ Otočil se ke Snapeovi, který si právě sundával plášť a díval se na Harryho podivným pohledem, jako kdyby zapomněl, že Harry umí mluvit hadím jazykem. Umyvadlo se odsunulo a odhalilo vstup do podzemí. „Hagrid nás chce učit o bazilišcích a já nevím, v jakém stavu je ten, co jsem ho zabil. A taky jsem si říkal, že bys třeba z něho něco využil do lektvarů.“ Shodil svrchní hábit, pod nímž měl navlečené džínsy a košili, které už patřičně zřídil v Rumunsku při ošetřování draků. Zmenšil hábit, strčil ho do kapsy a vskočil do potrubí. „To je nechutné,“ poznamenal Snape, když přistál vedle Harryho. Harry se ušklíbl. „Pár set čisticích kouzel by to tu sneslo. Možná bychom na to mohli nasadit Dobbyho.“ Zažehl pochodně na stěnách, vedl Snapea ke Komnatě a vyprávěl cestou zážitky z druháku. Mistr lektvarů se nefalšovaně rozchechtal, když slyšel, jak se Lockhartovo paměťové kouzlo obrátilo proti svému sesilateli. Pak si Snape pečlivě prohlédl svlečenou kůži a rozhodl se ji nechat, kde byla, pro případné budoucí využití. Společnými silami odstranili zával a magicky vyztužili stěny a strop chodby. Před posledními dveřmi Harry chvilku počkal, aby měl jistotu, že je Snape při něm. Muž vše okolo, každičký detail, hltal hladovýma očima. Harryho v hrudi hřál dobrý pocit z dárku, který nachystal pro svého otce, to teplo zahnalo dokonce i nervozitu, jež se ho hrozila zmocnit z vědomí, co se dělo v místnosti před nimi. Obrátil svou pozornost k hadům na dveřích a rozkázal jim, aby je vpustili. Vstoupili do místnosti, louče po stranách okamžitě vzplály. Harrym trhlo, když zjistil, že bazilišek leží přesně tak, jak ho nechal. Krev okolo očí a tlamy měl stále vlhkou. „Je to...?“ „...bazilišek,“ dořekl Harry a ošil se. Nečekal, že najde místnost v naprosto stejném stavu, v jakém ji opustil. Ukázal na sochu na vzdáleném konci: „A támhle je Salazar Zmijozel v celé své kráse.“ Snape obcházel obřího hada s nábožnou úctou; Harry vytáhl z kapsy rukavice z dračí kůže a podal je Snapeovi, který si je beze slova převzal a začal plaza podrobně prozkoumávat. Nedaleko mršiny ležel zub, jímž Harry probodl deník. Nechal ho tak, nechtěl se ho dotýkat holýma rukama. „Zmijozel musel na celou komnatu použít uchovávací kouzla,“ usoudil Snape, když byl hotov s prohlídkou. „Ten had vypadá, jako by ještě včera dýchal.“ Harry pokrčil rameny. „Nebo je sem přidal Raddle. Když byl ještě student, tak baziliška vypustil a obvinil z toho Hagrida. To proto ho ve třeťáku vyloučili.“ „Stalo se v téhle škole někdy něco, co bys nevěděl?“ zeptal se Snape podrážděně. Harry se rozesmál. „Nevěděl jsem o tobě a Jamesovi a až do druháku jsem netušil, kde je zmijozelská kolej. A Havraspár s Mrzimorem jsem prozkoumal teprve loni.“ Snape zavrtěl hlavou. „To musí být osud... mám syna pobertu.“ Naposledy se toužebně rozhlédl komnatou. „Měli bychom odejít, už je pozdě. K naporcování tohohle monstra budu potřebovat patřičné nářadí a pár asistentů.“ „Budou ti vyhovovat pokročilí studenti péče o kouzelné tvory od páťáku vejš?“ uculil se Harry. „S tebou a Hagridem jako vyučujícími to bude nezapomenutelná hodina!“ Snape se ušklíbl. „Nebude od věci, když budete při péči dělat jednou pro změnu něco užitečného. No, jak se teď dostaneme tím potrubím zpátky? Přeměnit ho na schodiště by trvalo věky.“ Harry hvízdl a vedle něho se zhmotnil fénix Fawkes. „Chyť se,“ nakázal Harry. Následujícího večera přednesl profesor Brumbál další oznámení: „Hodiny péče o kouzelné tvory pro pátý, šestý a sedmý ročník budou v následujícím týdnu zrušeny a nahrazeny jedinou společnou sobotní lekcí. Prosím studenty, jichž se to týká, aby zde po večeři zůstali pro podrobnější instrukce.“ Studenti se vzápětí rozštěbetali nad rozličnými teoriemi, co se to na ně chystá. Harry vstal a zavolal přes mrzimorský stůl: „Hej, Justine!“ Oslovený vzhlédl a viděl, že na něho Harry mává. Se zaujatým výrazem na tváři vstal a vydal se k nebelvírskému stolu, zatímco se Harry sklonil a cosi šeptal Ronovi do ucha. Když seděl Harry stranou od ostatních nebelvírských ve společnosti Justina, Hermiony, Colina, Rona a Ginny, začal své malé společnosti vysvětlovat, proč ji svolal. „Vy všichni, až na Hermionu, studujete péči o kouzelné tvory,“ začal polohlasem, „a Hermiona dostala povolení se v sobotu také zúčastnit.“ Překvapeně k němu vzhlédla, protože to pro ni byla novinka. „Vás pět má zvláštní úlevu, můžete hodinu vynechat, aniž byste riskovali trest. Bude to speciální lekce o bazilišcích a bude probíhat v Tajemné komnatě.“ Všech pět jeho společníků pobledlo ve tvářích – byli jedinými studenty, kteří byli přímo zasaženi událostmi zpřed čtyř let. „Nemusíte se rozhodnout hned a také nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Lekce proběhne v tajnosti, aby se na ni nepokusila propasírovat polovina školy. V Hagridových třídách nejsou téměř žádní zmijozelští a ti, kteří tam jsou, rozhodně na hodinu budou chtít jít. Měli byste ještě vědět, že komnata má v sobě jakési konzervační kouzlo, které udrželo baziliška přesně v tom stavu, v jakém byl, když jsme ho s Ginny opouštěli,“ dodal Harry s povzdechem. Ginny popadla Harryho za paži. „Takže tam je...“ Harry ji pohladil po zádech. „Všechno je přesně tak, jak jsme to tam nechali, Gin. Je po něm. A po deníku taky. Nezůstalo tam nic, co by chtělo komukoliv ublížit, pokud dotyčný neprovede nějakou pitomost. Bude tam s námi profesor Snape a bude mít s sebou protijed pro případ, že by se někdo náhodou zranil. A Fawkes je připravený dostavit se na hvízdnutí.“ „Já se zúčastním,“ řekl Justin pevně. „Chci vidět, co mě to zkamenělo.“ Další tři hlavy kývly a Ginny polkla. „Zůstaneš se mnou, Harry?“ „Nehnu se od tebe ani na krok, Gin,“ ujistil ji. „Tak jdu taky.“