9. odhalení
Kapitola 9. - Odhalení
Harryho odhodlání zůstat skrytý pod maskou však nevydrželo příliš dlouho.
Uběhl asi týden, když ráno slézal schody na snídani a podle hlasů poznal, že tu je na kontrole zase Alison.
Usmál se, tuhle ženu si skutečně oblíbil. A taky se mu líbilo poslouchat rozhovory těch dvou, občas mu připadalo, že se trumfují, kdo dokáže přijít s víc jízlivou poznámku. Nemuset předstírat, že jim nerozumí, dobře by se u toho bavil.
Jeho nadšení však zmizelo, když zaslechl starostlivý tón jejího hlasu. „Odkdy tě to bolí?“
„Od večera,“ zavrčel Snape a Harry zahlédl, jak mu žena prohmatává podbřišek.
„Měl jsi mi dát vědět dřív.“
Ten tón… Harry zůstal stát na schodech jako přikovaný.
„Říkal jsem si, že to nic nebude. Že jenom tak kope a… au!“
„Máš tam něco tvrdého,“ zavrtěla hlavou Alison a natáhla se pro svoji brašnu, ze které vytáhla injekční stříkačku. „Teď to píchne.“
Harryho až zamrazilo, když viděl, jak mu hrot zabodla pod břicho. Ještě více se však vyděsil, když viděl, jak se stříkačka plní tmavou tekutinou.
„Máš tam krev.“
„Cože?“ vydechl hned Severus. „Něco… něco s…“
„Klid. Klid,“ donutila ho si lehnou. Strčila fonendoskop do uší a zaposlouchala se.
Těch několik vteřin, kdy zamyšleně poslouchala, byla nesnesitelně dlouhých. V pokoji bylo takové ticho, že úplně slyšeli, jak hodiny na zdi dělají tik… tak… tik… tak…
„Srdce bije normálně,“ pronesla nakonec.
Ufffffffffff! Taková úleva.
„Cítíš pohyby?“
Přikývl. Ano, pozoroval to celou noc, kvůli tomu vlastně ani pořádně nespal. Kdyby syna přestal cítit, rozhodně by nečekal do rána.
„Může to znamenat problém, ale taky nemusí. Potřebuju tě ale vzít na oddělení a udělat pár testů.“
„Teď hned?“
„Ano,“ přikývla jen a něco ťukala na malé dřívko, které vyndala z kapsy, „nehodlám déle čekat.“
„Ale… já…“
Zvedla obočí. „Co?“
„Já… Potter,“ řekl nakonec. „Nemůžu ho tu prostě nechat, podpálí barák.“
Uklidila tabulku a pomohla mu se postavit. „O to se postarám, ty potřebuješ na vyšetření. A bez debat!“ přerušila ho, když se nadechoval k protestů. „Poslala jsem svým kolegům zprávu, že jim posílám pacienta. Tumáš,“ vrazila mu přenašedlo. „Postarám se o Harryho a hned přijdu. “
Severus zmizel téměř vzápětí.
Teprve teď se Alison otočila směrem ke schodišti, kde viděla postávat vyděšeného mladíka.
„Oh, Harry, ty už ses vzbudil,“ vyloudila slabý úsměv, „nemusíš se bát, Severus se hned vrátí.“
„Co je s ním?“ vydechl vyděšeně.
Žena nechápavě pootevřela ústa.
Harry seběhl schodiště a vrhl se přímo k ní. „Co se mu stalo? Proč má v břiše krev?!“
Zůstala na něho zírat jako na zjevení. „Ty… ty… ty…“
„Jo, jsem normální,“ zarazil její koktání netrpělivě. „Co je s ním? On umře?! Nebo dítě?“ v jeho hlase byl strach, v očích ještě větší. „Tak mluvte!“
„To nevím. Ne… nejspíš to bude jenom slabé krvácení, občas se to stává a… Ty to celou tu dobu hraješ?“ dostala ze sebe nakonec. V jejím hlase znělo opovržení.
„Ne!“ zavrtěl hlavou. „Ne, celou dobu ne, jen… pár dní… totiž… procitl jsem před pár dny a… Ale to teď není důležité, podstatný je Severus s malým. Prosím, nesmíte dovolit, aby zemřeli!“ vzal ji za ramena a sevřel je.
Teprve nyní si Alison uvědomila, že ten kluk je vlastně o hlavu vyšší než ona. A dospělý. A silný. A zcela při smyslech.
Strčila do něho rukou, aby mu dala najevo, že se jí jeho sevření ani trochu nelíbí.
Spustil ruce. „Prosím.“
Chvíli váhala, co říci. „Udělám, co se budu moci.“ Její hlas zněl rozvážně a v tváři se zračila nejistota. Očividně netušila, co od toho mladého muže před sebou má čekat.
„Neříkejte mu to,“ hlesl ještě.
„Neřeknu. Ale hlavně kvůli němu. Ale my dva…,“ ukázala na něho naštvaně prstem, „my dva si spolu ještě promluvíme.“
***
Harry přecházel po místnosti sem a tam. Jeho nervozita pomalu začínala dosahovat hranice únosnosti. V hlavě se mu honily všemožné pravděpodobné i zcela nemyslitelné scénáře, jeden horší než druhý. Jedinou útěchou mu bylo, že kdyby na tom bylo dítě hodně špatně, snad by to nějak pocítil.
V hlavě mu ovšem také hlodal červíček, jestli jeho šestý smysl s procitnutím nezmizel.
Znovu se podíval na nástěnné kukačky a zaklel. Už to byly alespoň tři hodiny a on pořád neměl jedinou informaci. Kdyby věděl, kam ho Alison odvedla, už by mu stepoval přede dveřmi.
No, možná, že by to místo dokázal najít. Třeba by ho dítě přitáhlo k sobě, ale on náhle s jasnou hlavou nechtěl riskovat, že skončí rozplácnutý někde na okně několika poschoďové budovy.
Bude v pořádku, určitě bude! Podupával si nohou a sedět vydržel nanejvýš pár minut. Ale co když ne? Co když se dítěti něco stalo? Co když…
Konečně se na chodbě ozval zvuk přemístění.
Vyběhl z obývacího pokoje, ale hned nato se zarazil.
Jeho srdce vynechalo úder.
Alison tam stála a v ruce svírala Severusův černý plášť.
Polkl.
On je mrtvý… on je mrtvý! A jejich dítě taky. Jeho syn!
„Co…,“ hlesl jak jen mu hlas dovolil, „co se stalo…?“
„Severus mě poprosil, aby mu ho vzala domů, nebude ho teď potřebovat,“ hodila plášť na křeslo, „ale budeš mu muset později něco přinést na sebe.“
Později?!
„Takže on… není mrtvý?“ ujišťoval se pomalu. „Takže je v pořádku? A co dítě?! Jak je na tom? Budu ho moci vidět?“ začal chrlit jednu otázku za druhou.
Nejdřív ji trochu zarazil. Stále se nedokázala vyrovnat s představou, že tak klučina z rána je tenhle muž před ní. Jak moc velký rozdíl udělá změna chování by ani sama nevěřila. Teď to ale potřebovala pochopit.
„V ohrožení života nejsou, ale než ti řeknu víc…,“ nechala větu viset ve vzduchu a jen se posadila do křesla v obývacím pokoji, zkřížila ruce i nohy a čekala. „Poslouchám.“
Harry se ošil.
„Nechtěl jsi, abych to Severusovi říkala. Neřekla jsem. Nechtěla jsem, aby tě zabil dřív, než mi to vysvětlíš, tak mluv.“
Podrbal se na hlavě, poposedl, podíval se na ženu úkosem… ale mlčel.
Mlčel dlouho.
„Asi měl Severus pravdu,“ pronesla nakonec do ticha Alison a zvedla se.
„Ne!“ vyhrkl mladík a vyskočil na nohy, aby ji zastavil. Nechtěl, aby si o něm myslela, že to je nevychovaný spratek. Nechtěl, aby ho nenáviděla. Z nějakého důvodu velmi stál o to, aby ho tahle žena měla ráda. Jako měla ještě dnes dopoledne. „Já to neudělal schválně, věřte mi!“
„Tak proč teda? Ráda bych ti věřila, ale vysvětli mi to!“
Znovu se zavrtěl, ale nakonec přeci jen přikývl a dal se do vyprávění. Zpočátku dost kostrbatě, ale najednou z něho všechno padalo úplně samo. Vysvětlil jí, co se stalo od chvíle, kdy se ho Severus pokusil zachránit, potom jejich „nemilé“ společné chvíle, přes blázinec až po procitnutí. Naštěstí ho nechala mluvit a nepřerušovala ho, nevěděl, jestli by byl schopen začít znovu. Chodil sem a tam po pokoji a šermoval rukama za pečlivého dohledu Alison.
Když domluvil, nastalo ticho.
„Pořád nechápu, proč jsi to neřekl,“ pronesla nakonec.
Rozhodil rukama. „Protože v tu chvíli by mě Severus vyrazil?“
„To si…“
„Sám to řekl!“ přerušil ji. „Nenávidí mě, akceptoval mě jen ve chvílích kdy si myslel, že mám IQ bublajícího bahna. Jestli se dozví, že už to tak není… zabije mě.“
„Nepřeháněj.“
„Dobře, možná nezabije, ale určitě mě vyrazí.“
„A ty nemáš kam jít?“
„Mám. Teda měl bych, ale já od něho nechci!“
Žena se trochu zarazila. „Ty Severuse… no… to…“
Chvíli nechápal. „Co?“
„Miluješ?“
Oči se mu rozšířily hrůzou. „Merline, to ne! Ne, nic takového!“ bránil se vehementně. Jen z té představy se mu dělalo trochu šoufl. Jeden zážitek podobného rázu mu stačil až až. „Jestli si myslíte, že když jsem ho… když jsem mu udělal… no… Ne, vůbec! Já nejsem na chlapi!“
„Jen jsem se zeptala,“ klidnila ho. „Potom ale nechápu, proč tu chce zůstat. Oba dva mi svorně tvrdíte, že se nenávidíte. A pokud ti jde jenom o dítě, tak si jsem skoro jistá, že tomu by stačilo, kdybyste se… třeba navštěvovali.“
Harry se postavil ke skříni a chvíli si pohrával s třásněmi ubrusu, který na něm ležel. A podle vrstvy prachu už pár desetiletí. „Bude to znít hloupě.“
„Já to risknu,“ utrousila.
„Já… no… poprvé mám pocit, že mám nějakou rodinu,“ přiznal.
Nechápala. „Rodinu? Teď jsi mi tvrdil, že…“
„Nemyslím partnera nebo manžela,“ přerušil ji, „ale prostě… rodinu. Poprvé se o mě někdo staral.“
„Jak poprvé?“ zamračila se. „Já myslela… Nebyl jsi v domově. Říkalo se, že jsi vyrůstal někde u příbuzných. Ty ti přeci nahradili rodinu, ne?“
Odfrkl si. „Rodinu? Byl jsem tam spíš za otroka, než za dítě.“
„Ale to snad ne,“ vrtěla hlavou. „Každé dítě si myslí, že když musí párkrát pomoci s úklidem, že je hnedka otrok, ale…“
Harry si myslel, že mu to nebude věřit, ale on to potřeboval. Potřeboval v ní spojence. Otočil se k ní zády a nadzvedl si tričko z beder.
Nejdřív nechápala. Už ho viděla nahého předtím, pomáhala mu s koupáním, ale co…
„Řemen,“ vysvětlil ty dvě dlouhé jizvy přes záda.
Zalapala po dechu. Myslela si, že to má od Voldemorta.
„Neumyl jsem strýci auto, když měl přijít na návštěvu jeho šéf.“
Otvírala pusu, náhle absolutně netušila, co by měla říci.
Spustil triko a otočil se zpět na ni. „Nemějte mi to za zlé, ale já se tohohle prostě nechci vzdát. Ale i když Severuse nemám rád…“ Od kdy mu sakra říkám Severus? „… a on mě, konečně mám pocit, že někam patřím. Za poslední týden mi Severus projevil víc citu, než moji příbuzní za celých deset let. A taky… chci to dítě. Bude to jediný pokrevní příbuzný, kterého budu mít a který mě nebude považovat za osinu v zadnici. I když k jeho početí nedošlo zrovna způsobem, který by se mi líbil, nechci o něho přijít. A jestli to má znamenat, že až do smrti mám hrát debílka, tak prosím… za tohle mi to stojí.“
Zamyšleně hleděla před sebe. „Opravdu ti to za to stojí?“
Přikývl. „Sám to řekl. Jako debílka Harryho mě rád, jako Pottera mě nesnese.“
„A je ti jasné, že jestli tě Severus bude považovat za… jak ty říkáš debílka… tak tě nikdy k dítěti nepustí.“
Harry se zarazil, tahle skutečnost mu nějak unikla. A že to byla sakra podstatná skutečnost. „To… to… to mi nedošlo,“ vydechl.
„To mi došlo,“ pronesla Alison a povzdechla si. „Harry, já… promiň, můžu ti vlastně říkat Harry?“ zarazila se. Oslovovala ho tak od první chvíle, ale to ho brala jako dítě. Ale teď před ní stál dospělý muž.
„Jasně.“
Přikývla. „Popravdě úplně nechápu, o co tady jde. Co je mezi tebou a Severusem, ale… Severus je v tuhle chvíli matka… i když by mě za tohle označení asi zabil,“ dodala spíš pro sebe.
Harry se ušklíbl.
„A záleží jen a pouze na něm, jestli tě uvede jako druhého rodiče, jestli ti dovolí se s malým stýkat a vůbec, jestli budeš na něho mít sebemenší práva. I podle kouzelnického právního řádu patří dítě tomu, kdo je schopen ho lépe zabezpečit, což jsou většinou otcové a v tomto případě Severus.“
„Já mám peníze, postaral bych se o něho!“
„Nemáš dodělanou školu, nemáš práci, jde po tobě Pán zla a v tomto případě bys mohl být označen jako násilník. I když jsi hrdina a Severus Smrtijed… ano, vím to, Brumbál mi to vysvětlil… nejsem si jistá, jak velké šance bys měl. A to nemluvím o tom, že by tě Severus mohl označit za nesvéprávného.“
Harry svěsil ramena. Nechtěl o dítě přijít, ne teď, když si k němu přes břicho začal budovat tak úžasný vztah. Nechtěl ho Severusovi brát, to by ho nikdy ani nenapadlo, ale zkrátka…
„Co mám dělat?“ vydechl nakonec, bezradně.
„Myslím, že říci pravdu, bude dobrý začátek. Všechno teď závisí na rozhodnutí Severuse a čím dřív se to dozví, tím líp.“
„Zabije mě,“ pronesl vážně, „bude mě obviňovat z toho, že jsem to celé jen sehrál, abych se pak mohl někde v koutku bavit na jeho účet.“
„A skutečně to tak není?“ zeptala se. Nemyslela si to, jen se potřebovala ujistit.
„Ne!“ ohradil se. „Proč bych to dělal? Přiznávám, že jsem ho léta nenáviděl, ale co bych z toho měl? Vždyť by to jen ublížilo dítěti.“
Přikývla. „Dobře. Budu ti věřit.“ Přisedla vedle něco a lehce ho vzala za ruku. „Ale stejně si myslím, že bude lepší mu to říci.“
„A nemohla byste vy?“ zeptal se zoufale.
Zavrtěla hlavou. „Tohle je mezi vámi. Můžu ti jen trochu pomoci. Bude nejlepší, když se mnou půjdeš hned teď. Severus je ještě pod léky, nebude tak vyšilovat.“
„Bude se rozčilovat.“ Konstatování.
„Nemůžeš se mu divit.“
„Neublíží to dítěti?“
„Pokus se ho nerozčílit moc. Ale je lepší, když se to dozví teď a pod dozorem, než za pár měsíců. Jdeme?“
Neochotně, ale přikývl.
***„Severusi?“ nakoukla Alison do dveří. „Můžu?“
Unaveně přikývl. „Jakékoliv rozptýlení je vítané.“
„Někoho ti vedu,“ vešla dovnitř, v patách s Harrym.
„Harry.“ Severova tvář se roztáhla do slaboulinkého úsměvu. Byl docela rád, že toho kluka vidí v celku a…
„Dobrý den, profesore.“
Mužova tvář se změnila jako horské počasí. Nejdříve překvapení, potom nechápavost a hned v zápětí se přihnal vztek. Celý se ve své posteli napjal jako struna, jako kdyby očekával útok. A vlastně i očekával. „Co to má znamenat?“ nejdřív nechápal.
Harry mlčel, jen sledoval špičky bot.
„To bylo celé nějaký hloupý vtip?“
„Ne, já…“
„Severusi, nerozčiluj se,“ pokoušela se ho mírnit Alison.
„Jak se nemám rozčilovat?“ vyjel. „Pobavil jste se dobře, Pottere? Pěkně jste se s kamarádíčky zasmál nad tím, jaký jsem idiot, že jste mě dokázal přesvědčit…“
„Ale já…“
„Jistě, vy nic. Vy nikdy nic! Neotravoval jste mě, neznásilnil jste mě, ani jste se mi nevetřel do domu i života,“ vrčel a kdyby ho Alison nedržela, vrhl by se na něho. „Vypadněte!“
„Nechceš ho to nechat vysvětlit?“
„Není co vysvětlovat!“ prskl na Alison. „Vypadněte, nechci vás už v životě vidět! Ani ve svém domě, ani ve svém životě, ani ve své blízkosti. Ven!“
„Ale já… já…“
„Vypadněte!“
„Profesore, já…“
„Řekl jsem VYPADNĚTE!“
Okna musela rezonovat v celé budově, jinak to nebylo možné.
Harry hodil omluvný pohled na Alison a se svěšenými rameny odešel. Věděl, že ho Severus vyhodí, ale snad doufal, že mu to stačí alespoň vysvětlit. Bohužel, ani to se nezdařilo. Zpoza dveří k němu doléhal už jen další řev… nechci vás už do smrti vidět!