28. na milost
Kapitola 28. - Na milost
Přemístil se na kopec nad Doupě. Sice trochu vrávoral, protože prvně prováděl asistované přemístění, ale očividně se mu podařilo. Riky spal jako špalek. A nejen on, v Doupěti nesvítilo jediné světlo, všichni už nejspíš tloukli špačky. Jenže jak to udělat, aby nebyl považován za vetřelce?
S povzdechem si posunul tašku a vytáhl hůlku.
„Expecto patronum!“
Čekal, až se před ním objeví mohutný dvanácterák, jenže to se nestalo. O to víc ho překvapilo, když u jeho nohou zaštěkalo… štěně. Nechápavě zamrkal na malého chundelatého psíka, který zářil do tmy a s vyplazeným jazykem vrtěl ocáskem.
Změna?
Teď však nebyla ta správná chvíle to řešit. „Běž k Weasleyůn,“ řekl mu, „v prvním patře je ložnice rodičů. Běž tam a pokus se je vzbudit. Jemně. Vyřiď jim, že se moc omlouvám, že je budím, ale že bych potřeboval na dnešní noc azyl.“
Pes štěkl a v další chvíli doslova vyrazil k Doupěti. Rozhodně rychleji, než by při své velikost měl. Harry pobral všechny své tašky a začal se brodit sněhem za ním. Ještě nebyl ani u dveří, když se otevřely a se svíčkou na něho čekala rozespalá paní domu.
„Harry, drahoušku, co se stalo?“
„Moc se omluvám, paní Weasleyová… teda Molly, ale já skutečně nevěděl, kam jinam bych šel.“
„Tady máš vždy dveře otevřené, jen pojď dál. A…,“ jen zalapala po dechu, když si všimla toho malého tvorečka. „… kdo je tohle?“
„Můj syn,“ řekl hrdě.
Nechala svíčku levitovat ve vzduchu a natáhla se k němu. „Můžu?“ ujistila se, než si ho převzala do náruče a Harry jí záviděl tu samozřejmost s jakou to dělala. „U Merline, to je brouček. Jak je starý?“
„Byl mu týden.“
„Týden? A to jsi s ním sám?“ zalapala po dechu. „Co se stalo? Proč…? Kde je jeho matka?“
Teď nebyla vhodná chvíle vyprávět, kdo je jeho matka. „Museli jsme odejít, objevila se… psychopatóza?“ snažil se vzpomenou.
„Psychóza?“ přeložila si. „Poporodní psychóza?“
Přikývl. Tak něco.
„To není dobré. Ale neboj, tady samozřejmě budeš moci zůstat, jak jen dlouho budeš chtít.“
„Děkuji. Skutečně si toho moc vážím,“ začal Harryho, kterému bylo stále proti srsti se k někomu div nenastěhovat uprostřed noci. Paní Weasleyová však byla jiného názoru.
„Přemýšlím, kam tě dám. To víš, jsou Vánoce, všichni jsou doma.“
V Harrym se střetly tři pocity. Stud za to, že se sem nakempil o svátcích, radost, že všechny zase uvidí a zděšený, že všechny zase uvidí. A hlavně, že všichni uvidí jeho syna.
„Do pokoje po dvojčatech tě dávat nechci, každou chvíli tam pořád něco bouchá. K Ronovi… no, vím, jak je protivný, když se špatně vyspí. Možná, kdyby si Charlie lehl k Bollovi, tak by…“
„Molly,“ přerušil ji Harry, „moc si toho vážím, ale myslím, že bude lepší, když si dneska v noci lehnu tady v pokoji a zítra to dořešíme. Když teďka Rona nebo kohokoliv vzbudíme, bude z toho spoustu otázek a já jsem skutečně už unavený.“
„Jistě, máš pravdu. Ale zítra to dořešíme. Doufám, že tu s námi pár dní zůstaneš!“ dodala hned, i když to nebylo míněno jako otázka.
Vlastně byl i rád, že o to nemusel žádat sám. „Rád. Teď jestli by to nevadilo, tak bych malému dal vedle krbu postýlku a vyspal se na pohovce. Stejně k němu musím každé dvě hodiny vstávat.“
„Jistě. Kdy má jíst?“ zeptala se ještě, když dítě položila na pohovku.
„Ehm… Melrine, já teď nevím.“ Utekli tak rychle, že se ani nezeptal. „Tak kolem druhé?“
„No to bude za chvilku. Však on si řekne. Ale řekla bych, že potřebuje přebalit. Harry, kde máš pleny?“
Ukázal jí na tašku, ze které on sám vyndal postýlku, kterou kouzlem rozložil. Potom ještě zvětšit peřinky a připravit vedle přebalovaní pult. V tu chvíli už se však ozvalo tiché kníkání. Jasná zpráva znamenající hlad-hlad! Proto Harry vyndal kouzlem ohřívané mléko a vzal si syna do náruče.
„Nakrmím ho.“
„Chceš pomoci?“
„Ani ne, děkuji.“
„A nechceš něco? Něco k jídlu, k pití?“
„Jestli můžu poprosit čaj,“ požádal.
Vrátila se za chvíli s hrnečkem čaje. Riky akorát začal lahvičku vyplivovat, očividně už nechtěl. Harry zkontroloval, kolik toho vypil a potom ho pozvedl a čekal na odříhnutí. Musel však říct, že samotnému už se mu klížily oči. A zííííval.
„Můžu ti poradit?“ ozvala se žena. V podstatě by mu měla plné právo radit, ale oceňoval, že se ho ptala. Neměl alespoň pocit, že je úplně neschopný. „Dej si ho takhle víš, aby se opíral o hrudník. Jinak si tlačí na bříško.“ Posunula mu dítě na rameni a ukázala mu, kde ho má držet. Ještě chvíli ho svíral v náruči, než mu klouček začal dřímat v náručí. Opatrně ho položil do peřin a do pusy strčil dudlíka doufajíc, že usne dřív, než se opět úplně probudí.
Tentokrát mu štěstí přálo, za několik minut už Riky spal… no, jako mimino. Spokojeně se na něho usmál a ještě chvíli sledoval jeho klidný spánek.
„Jde ti to výborně,“ opřela se paní Weasleyová vedle něho.
Trochu se usmál. „Pořád se mi trochu klepou ruce.“
„To i těm nejlepším. Zvykneš si.“
Byl rád, že ji má vedle sebe, měl pocit, že má alespoň někoho, kdo na ně dohlédne. „Je to i tím, že je Riky zlatíčko. Skoro nebrečí.“
„Hlavně, že vám to spolu tak pěkně jde. Budeš chtít ještě nějak pomoc?“
„Ne, děkuji moc. Půjdu si lehnout.“
„Nemám se o něho v noci postarat, že by ses vyspal?“
„Ne, to je v pořádku,“ ujistil ji. „Lehnu si tady na gauč a uslyším ho.“
„Dobře, Harry,“ trochu si ho sklonila k sobě, aby ho mohla políbit do vlasů. „Dobrou noc, chlapče.“
„Dobrou.“
***
Nebylo nic krásnějšího, než se probudit do krásného dne a ještě dlouho zůstat zahrabaný a povalovat se. Harry si už ani nepamatoval, kdy mu něco podobného bylo přáno. Spokojeně se protáhl a užíval si tu pohodu a ticho.
Ticho?
Vyděšeně vystřelil do sedu. Okolo něho už panovalo světlo pozdního rána, ale v tom případě tu rozhodně nemělo být ticho. Vždyť Riky ho měl v noci vzbudit a pokud ne v noci, tak rozhodně teď ráno se měl dožadovat svého přísunu teplého mléka.
Jenže Riky ani nepípl.
Ba co hůř, on tam vůbec nebyl!
Harry vyděšeně hleděl do prázdné kolíbky i do pokoje, který zel prázdnotou. Jeho první zděšená myšlenka byla Severus mě zabije! , než se rozhodl alespoň trochu uklidnit. Byl u Weasleyových, to že tu malý není, určitě neznamená nic hrozného, jen…
Merline, tohle je ještě horší než hrozné.
Se suchým polknutím a třesoucími se koleny Harry nahlédl do kuchyně. Její obyvatelé si ho ještě nejspíš nevšimli, ale on takové štěstí neměl. Vždyť tam byli všichni. Všichni! Celá rodina Weasleyova seděla okolo stolu a ládovala se dobrotami, které pro ně přichystala jejich matka.
Nenáviděl za to, že si přál, aby tu ostatní nebyli. Protože jejich přítomnost znamenala, že všichni budou přítomni jeho neodvratnému přiznání k synovi. A toho se děsil. Děsil se neznámého, protože i když to nebylo nic trestného, on netušil, jak to vezmou. Jak to přijme Ron, jak vezme zprávu, že ho nechal téměř rok v nejistotě kvůli tomu, že si někde upíchnul dítě. A co Ginny? Ta část pravdy sice už věděla, ale stačily ty týdny, co se neviděli, k tomu, aby tuhle zprávu přijala?
A do jaké míry by je měl seznámit s celou skutečností? S faktem, že ona osoba, se kterou se „zapomněl“, je jejich všemi známý a nenáviděný profesor? Harry by nejraději zůstat stát tady, schovaný za rámem dveří, a počkal, až se to všechno vyřeší. Měl však neblahé tušení, že tohle se bez jeho účasti prostě nevyřeší.
Zhluboka se nadechl a s výrazem odsouzeného na popravu vstoupil do místnosti.
Uvolněná, trochu hlučná atmosféra, náhle zmlkla jako když se mávne proutkem.
„Ehm… dobré ráno,“ dostal ze sebe, oči upřené kamkoli, jen ne ke stolu. Vlastně byl i rád, že kousek vedle objevil starou dřevěnou kolébku, ve které spokojeně dřímal jeho převlečený a nejspíše i nakrmený syn. Jeho přítomnost vzal jako záchranu. Opatrně ho vzal do náruče a opřel si ho o rameno, i za strachu, že ho možná vzbudí. Přesto mu to přišlo lepší. Popravdě mu ten drobeček v náruči přišel alespoň jako malá pojistka, že od nikoho nedostane pěstí. Alespoň v to doufal.
„Harry, drahoušku, nevzbudili jsme tě?“ přispěchala k němu hned Molly. „Nevadí ti doufám, že jsem malého vzala a postarala se o něho? Říkala jsem si, že by ses možná rád vyspal.“
„Děkuji ti, Molly.“ Bylo to zvláštní, i když ženu oslovoval jménem celou tu dobu, do ho učila, teď před celou rodinou mu to přišlo nepatřičné.
„Pojď, posaď se a pořádně se najez,“ odsunula mu hned židli a odběhla ke sporáku, aby mu osmažila čerstvá vajíčka. Taky se nejspíše snažila rozptýlit tu nepříjemnou atmosféru v kuchyni, i když se jí to příliš nedařilo. Harry na sobě stále cítil pohledy všech.
Lehce políbil syna do vlásků. Jako by ho chtěl ujistit, že ho nedá. Hlavně o tom však potřeboval přesvědčit sebe. „Tak se už konečně ptejte,“ dodal nakonec do ticha.
Někdo se zasmál, alespoň malé odlehčení. Konečně měl Harry odvahu se ke stolu alespoň podívat. Pozornost se teď rozdělala mezi něho a Rona, který posedával na okraji lavice a sledoval ho zvláštním pohledem. Jako kdyby nad něčím uvažoval.
Harry k němu vrhl jeden omluvný pohled, víc snad ani nemohl.
„Takys to do prdele mohl říct,“ ozval se nakonec nejmladší zrzek a v Harrym spadl ohromný kámen. Tohle byl Ron. „Tak sis hold někde vrznul a nedopadlo to zrovna nejlíp, no.“
„Ronalde!“ okřikla ho matka, ale Harrymu to přišlo jako rajská píseň. Tenhle tón totiž znamenal, že je všechno v pořádku, nic se nezměnilo. A pokud jim neřekne, jak to s tím vrznutím bylo, možná to i v pořádku zůstane.
„Prostě jsme jen umírali strachy, co s tebou je.“
Sevřelo se mu hrdlo, v krku cítil knedlík. „Takže v pohodě?“ zeptal se zrzka, který náhle stál proti němu a snad ještě o půl hlavy vyšší, než když ho viděl naposledy.
„Jasně, že v pohodě. I když… nemysli si, že jsem ti to odpustil, jsem na tebe pořád pěkně nakrknutej!“
Harry se zasmál, jo, tohle potřeboval. „S tím se počítá.“
„Fajn… ehm… objal bych tě, ale… tomuhle by se to asi nelíbilo,“ dodal k dítěti, které hovělo Harrymu na rameni a spokojeně slintající spalo.
„Tomuhle,“ vrátil mu Harry s úsměvem, „se říká Riky a je to můj syn. Seznam se,“ natočil malého k Ronovi, ale ten stejně neviděl, než nehezkou svraštělou tvář.
„Já počkám, až bude tak o deset let starší a nebudu se muset bát, že se mi rozpadne v rukách.“
Harry se zasmál. Ano, chápal Rona, před několika týdny na to měl absolutně stejný názor. Lehce pohladil spící dítě po zádech a byl rád, že všichni u stolu vypadají přívětivě a snad i smířeně. I Ginny se zdála, že tu zprávu už strávila, dokonce mu věnovala jeden lehký úsměv. Harry by jí to rád všechno vysvětlil, jen… no, zkrátka netušil jak. Ono, víš, Ginny, sice jsem byl donucený zbouchnout Snapea, ale jinak je všechno OK, by asi nebylo to nejlepší řešení.
„Tak Harry, co kdyby ses s námi v klidu nasnídal,“ navrhla nakonec Molly. Teprve teď si uvědomil, jaký má hlad. Už proto, že včera večer se nestihl navečeřet.
„A můžeš nám u toho říct, jak to bylo s tou tvojí roštěnkou.“
Zrovna ukládal syna zpět do kolíbky, ale i tak se zarazil. Věděl, že snídaně není nejvhodnější chvíle pro to, aby jim osvětlil, jak to s tou jeho roštěnkou je. Nerad by, aby se někdo zadusil vaflí. Hold bude muset postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a něco si vymyslet.
Když o nějakou chvíli později pořádal třetí voňavou vafli se sirupem, popisoval u toho, jak ho téměř před rokem unesl Voldemort, jak byl svědkem věcí, které ho div nepřipravily o rozum, a jak se potom téměř bez svého vědomí ocitl v léčebně. A právě tam poslal onu svoji vyvolenou.
„V léčebně, jo? Harry,“ zapředl mu u ucha jeden z dvojčat, „ty chlípníku.“
„Že ty seš na nějaký ty… úchylky.“
„Co dělala? Povídej?“
„Plivala oheň?“
„Měla to ráda během přemisťování?“
„Frede!“ okřikla ho matka. „Totiž Georgi! To je jedno! Nechte toho, oba!“
Oba dva vrhli svorně po matce ublížené pohledy. Jako kdyby jim vzala všechnu zábavu. „Až budeme sami, řekneš nám detaily,“ zašeptal mu jeden z nich. A Harry zrudl. Jen si představoval ty detaily. A jejich infarktový efekt, kdyby je skutečně řekl tak, jak se staly.
„Ono není o čem mluvit. Vážně!“ dodal hned, když viděl ty jejich výrazy. „Nebyla to pacientka. Ona to byla… no… prostě to nebyla pacientka. A… fakt v tom nebyla žádná romantika. Prostě… prostě…,“ sakra, jak o tom má mluvit… i když to bylo vymyšlené… když tu byli jejich rodiče a Ginny k tomu. Harry si byl jistý, že v tu chvíli je i rajče proti němu bezbarvá zelenina. „Prostě se to stalo. Nic víc, nic míň. Ani jsem ji nemiloval, nebo tak. Kdyby se to… tak nezkomplikovalo, tak bych s ním už nejspíš ani nebyl v kontaktu. Ale takhle jsem ji vážně nemohl nechat samotnou. Je pravda, že syna zbožňuju… je to úžasný pocit, který se jen těžko chápe, ale k jeho… matce…“
Pořád je blbý, tak Severus označovat!
„… nic necítím. Jsme přátelé, ale nic víc. Vážně,“ dodal a pohled upřel na jednu zcela konkrétní osobu. Ginny se během jeho vyprávění snažila tvářit, že tam není, ale teď mu přeci jen jeden pohled věnovala. Jen ho nějak nedokázal rozluštit.
Snad i čekali, že bude pokračovat, ale on se k tomu neměl.
„No, Harry, zachoval ses úžasně,“ ozvala se opět jejich matka, „i teď, když se o malého staráš, zatímco je tvoje… Rikyho matka indisponována.“
„Je pravda, že jí hráblo?“ otočil se na něho…
„Georgei!“ tentokrát to byl nejstarší z bratrů, který mladšího okřikl. „S tímhle není žádná legrace. Fleur mi vyprávěla, že tohle měla i její matka při narození Gabrieli,“ vysvětlil, „prý to bylo strašné.“
„Správně, Bille. A vy dva už byste se taky mohli začít chovat odpovědně!“
Harry se k tomu raději nevyjadřoval. Sám v podstatě netušil, o co při téhle „nemoci“ jde, ale když Alison říkala, že… U Merlina, Alison!
„Sakra, teď jsem si uvědomil… mohl bych si půjčit sovu? Potřeboval bych poslat vzkaz.“
„Nemůžeš teď posílat sovu, je deset hodin dopoledne.“
Sakra, to mu vůbec nedošlo. „Ale… já potřebuju dát Alison vědět, že jsem v pořádku a…“
„Tak Alison,“ protáhl zrzek a tentokrát se k němu ostatní přidali.
„Ne, Alison je…,“ zarazil se. Když řekne, že Alison není Rikyho matka, budou se vyptávat, jak se vlastně jmenuje. A i když se mu to uvnitř příčilo, vlastně by nebylo zcela od věci tvrdit, že Alison je Rikyho matka. Alespoň prozatím. „Nebyl by nějaký jiný způsob, jak jí dát vědět?“ otočil se na pana Weasleyho.
„Pokud má krb připojený k síti, můžeš jí poslat vzkaz. Stačí vyslovit adresu a vhodit ho do plamenů,“ pokynul mu k obývacímu pokoji. Poděkoval, ale už ve chvíli, kdy opouští kuchyni, slyšel, jak to za ním doslova hučí. A podle Mollyna lamentování mu bylo hned jasné, jaké je hlavní téma.
Alison teď musí pěkně hučet v uších!
Napsal krátký vzkaz, že jsou oba v pořádku a že tu zřejmě nějakou chvíli zůstanou. Také se ještě poptal, jak je na tom Severus, než vzkaz vhodil do plamenů. Popravdě se cítil trochu provinile, že ji tam s ním nechal. Nebo jeho s ní, vždyť to bylo jedno. Zkrátka z toho neměl nejlepší pocit. Mohl jen doufat, že se rozhodl správně.
S povzdechem se vrátil zpátky do kuchyně, kde Ginny právě vytahovala jeho syna z kolíbky. Očividně se probudil, protože když si ho položila na rameno, podíval se na něho svýma stále trochu staženýma očima. To, co ho však zaujalo ještě víc, byla jistota, se kterou s ním dívka zacházela.
„No hej, kde ses to naučila!“ ohradil se.
Nechápala. „Co?“
„No… držet ho?“
Stále nechápala. „Co bych se na tom měla učit? Prostě ho vezmu, ne?“ Vážně nechápala, o čem to mluví, ale Harry na tom byl úplně stejně. Prostě ho vezmu? On se to prostě učil několik hodin, aby se mu netřásly ruce.
„Neboj, Harry,“ chytl ho pan Weasley lehce za rameno, „jsou věci mezi nebem a ženami, které my muži nikdy nepochopíme. Mě se ruce klepaly ještě u Rona.“
***
Život v Doupěti měl pro Harryho vždy zvláštní chuť, jako vánoční koláč. Výjimečný. Ale tentokrát to bylo snad ještě lepší. Vánoční atmosféra se vznášela nad všemi a nad vším, a jeho syn byl jako ten nejúžasnější dárek. A to především díky Molly, která byla ochotná ho kdykoliv pohlídat nebo mu poradit. Zpočátku jí nechtěl Rikyho nechávat na krku, ale velmi brzy začínal zjišťovat, že sám to prostě nezvládá. A Molly si tohle svoje první vnoučátko s chutí užívala.
Všichni se zdá se Harryho i s malým přijali, i když nějaké ty zvídavé otázky či poznámky si neodpustili při jediné příležitosti. A dokonce i Ginny se zdála, že je opět ochotná ho znovu akceptovat.
Jenže jak se tak říká, nic netrvá věčně. A příjemné věci už vůbec ne.
Blížila se bouře…