39.kapitola
11. 3. 2012
Později, když kluci usnuli, se Harry vyplížil pod neviditelným pláštěm z ložnice. Zcela obyčejně vyhlížející obálku mu Ginny vsunula do kapsy, když nebelvíři po snídani stěhovali do své věže tu nadílku dopisů a dárků. Vzdor chladnému počasí, nebo možná právě kvůli němu – bude totiž odrazovat všechny případné dotěravce – vystoupal Harry na vrchní ochoz nejvyšší z hradních věží, aby konečně otevřel jedinou valentýnku, o niž skutečně stál.
S příjemným pocitem v hrudi si připomněl své první setkání s Charliem, k němuž došlo právě na místě, kam se teď usadil. Tehdy by rozhodně nevěřil, jakým směrem se bude jeho známost s krotitelem draků ubírat. Samozřejmě, i dnes byla přesná definice toho, co mezi nimi bylo, pro Harryho vlastně záhadou. Oba si mohli randit s kým chtěli, v tom měli naprostou volnost, ale Harry zjistil, že se mu nechce v Bradavicích s kýmkoliv špásovat. Bylo vyloučeno, že by našel studenta, který by mu skutečně rozuměl.
Kromě toho měl podezření hraničící s jistotou, že Charlie si také nikoho nehledá. Raději pro tu chvíli myšlenky na jejich vztah nevztah rázně uťal, protože koneckonců přísahal, že nebude mít vztah s nikým, dokud nebude Voldemort pod drnem. Bylo by to příliš nebezpečné pro oba zúčastněné – a najmě pro jeho partnera. Opatrně otevřel obálku, vyňal z ní dlouhý dopis a přáníčko.
Nejprve si přečetl dopis, obsahoval podrobný popis průběhu útoku na rumunskou dračí rezervaci a postřehy z cest do kolonií všude možně po světě. Fred s Georgem se už vrátili do Anglie a byli pověřeni úkolem dopis odeslat od Kančí hlavy, kde nehrozilo, že bude cestou zachycen. List byl opatřen ochranou, aby se do něho dvojčata nemohla vlámat.
Charlie měl práce nad hlavu, zrovna jak Harry předpokládal. Při útoku byli někteří draci zraněni a muselo o ně být postaráno, dokud nebudou zase v pořádku. Do rezervace přibylo několik nových kusů, včetně mnoha opuštěných mláďat. Zmizelo pár ošetřovatelů, ale žádný z těch, které znal Harry osobně.
Když dočetl dopis, podíval se Harry na přání. Uvnitř byla vložená fotografie z rozlučkového večírku, který mu na konci letního pobytu krotitelé draků uspořádali. Na pohyblivém snímku byli zachyceni Harry s Charliem, jak spolu sedí na dlouhém stole; Charlie objímal Harryho kolem ramen, oba zvedli v přípitku korbele s ležákem, napili se a zářivě se na sebe usmáli. Připsaný text byl jednoduchý:
Harry,
přeju ti šťastného Valentýna.
Chybíš mi.
Charlie
Harry se usmál. Přání, které Charliemu poslal on sám, bylo velice podobné. Kteréhosi dne zahnal v knihovně Hermionu do kouta a donutil ji pomoci mu seslat na dopis přehršel uřknutí a kleteb, aby ho mohl otevřít jen a pouze adresát.
Leč nebylo mu dopřáno trávit delší dobu sledováním došlé fotky ani mučením se představami, co přesně by nejraději prováděl s druhorozeným synem Weasleyových, uslyšel totiž kroky a dveře vedoucí na vrchol věže se začaly otvírat.
Urychleně si schoval přání i fotografii do kapsy k dopisu a vytáhl neviditelný plášť. Krátce se ujistil, že falešná hůlka je na svém místě. Dveře se otevřely a vpustily jakéhosi studenta. Když vystoupil ze stínu, Harry zaúpěl o něco málo hlasitěji, než měl v úmyslu, čímž odhalil svou přítomnost.
„Kdo je tu?“ zeptal se nově příchozí šesťák a namířil hůlku přímo na Harryho.
Harry vytasil hůlku, aby se neřeklo, a shodil z hlavy kápi. „Kurva, Malfoyi, copak se v téhle škole nenajde ani jedno klidné místo?“
„Pottere,“ vycenil zuby zmijozel, „jako prefekt mám plné právo udělit ti školní trest za to, že nejsi na koleji.“
„Jen si posluž,“ povzdechl si Harry a shodil ze sebe i zbytek pláště. „Pokud okamžitě zmizíš a necháš mě kurva samotnýho, tak si můžeš dělat, co je ti libo.“
Malfoy se na něho tvrdě zadíval. „Stále náš nabubřelý a panovačný Potter. Pán...“ Harryho pohled zledovatěl, dosáhl téměř úrovně, jakou používal Snape na něho, a Malfoy povolil. Sklonil hůlku, opřel se zády o dveře, jimiž přišel, a zvrátil hlavu dozadu, až s tupým úderem dopadla na dřevo. „Podívej, Pottere, dnes večer se mi vážně nechce. Když už trváš na tom, že tady zůstaneš, co kdybychom hádku odložili na zítra?“
Harry udělal krok k Malfoyovi a pozorně ho studoval. Dovolil své empatii se rozvinout a ucítil, že jeho společník je... rozrušený... nejistý... napjatý.
„Jo, to bych mohl zvládnout, Malfoyi,“ usoudil mírně. „Udělejme dohodu. Pro příštích šedesát minut nebo víc neexistují ani války, ani temní páni, ani mezikolejní sváry, ani příjmení.“
Malfoy na něho překvapeně zamrkal. Harry ho naprosto omráčil. „To nakonec nezní špatně, Po– tedy, Harry.“
Harry se usmál a uklidil hůlku do pouzdra. Malfoyova také úslužně zmizela v rukávu. Tiché souznění, které bylo cítit na pozadí uzavřené dohody, bylo mnohem důležitější nežli slova, jež zazněla. „No, Draco, co tě takhle po večerce přivádí sem do té zimy?“
„Že by se mi toho mnoho honilo hlavou...?“ nadhodil Malfoy. Byl ostražitý a podivně neklidný. Harry se za převahu, již mu dávaly jeho empatické schopnosti, téměř zastyděl. Ať už mu zmijozel řekne, co chce, Harry pokaždé ucítí, jaké pocity Malfoyovo prohlášení doprovázejí. Ale to rozhodně neznamenalo, že by mu snad stud bránil popadnout příležitost za pačesy. „A co tu děláš ty?“
„Potřeboval jsem trochu soukromí,“ přiznal Harry na rovinu. „Nechce se mi sdílet se zbytkem školy všechny dopisy, co mi dneska došly.“
Malfoy pozvedl obočí a Harry z něho vycítil zvědavost. „Máš holku, Harry?“
Harry zavrtěl hlavou a povzdychl si. „Nikdy bych si nedovolil takhle ohrozit něčí život, jenže nějaké to soukromé vyžití si samozřejmě s potěšením dopřeju.“
„Když se budeš vyžívat ty, tak to nikdy soukromé nezůstane,“ odfrkl si Malfoy.
„Aby ses nedivil,“ pousmál se Harry jedním koutkem úst, jak to nevědomky odkoukal od svého otce. „I já mám svůj díl tajností.“
„Vypadáš jinak,“ upozornil Malfoy, který si ho zvědavě prohlížel. „Téměř bych řekl... zmijozelsky.“
Harry úplně cítil, že mu začíná jiskřit v očích, a nepřestával se potměšile usmívat. „Však mě také klobouk téměř zařadil do Zmijozelu, ale po chvíli jsme se shodli, že to není nejlepší řešení. Přiznávám, že této své stránce jsem začal přicházet na chuť až později.“
Malfoy se vyjevil v nečekaně upřímném úžasu. „Jak jsi...“ Nedokončil, ale nebylo třeba. Harry nad tímtéž bádal mnohokrát. „Harry...“ Mladík evidentně sváděl tuhý vnitřní boj. „Přísahej, Harry, že všechno, co si dnes řekneme, zůstane tady, že se to nedozvědí ani ty tvé dva ocásky.“ Malfoy Harryho souhlas zoufale potřeboval.
„Přísahám, pokud ty se zachováš stejně.“ Podíval se Malfoyovi, který byl o poznání vyšší postavy, zpříma do očí. „Přísahám, že před nikým cizím nezopakuji nic z toho, co mi dnešní noci řekneš, pokud mi k tomu nedáš výslovné povolení.“
„Přísahám, že před nikým cizím nezopakuji nic z toho, co mi dnešní noci řekneš ty, pokud mi k tomu nedáš výslovné povolení,“ zopakoval Malfoy a nabídl Harrymu dlaň. Potřásli si rukama a Harry cítil, jak se vzedmula vlna magie a projela jimi na znamení, že dohoda je uzavřena.
„Tédy...“ vykulil Harry oči. „To bylo...“
„Cítils to?“ zeptal se Malfoy ohromeně. Harry jen kývl, ještě pořád ho brněl celý člověk. „Vždycky mi bylo jasné, že jednou budeš opravdu mocný,“ řekl Malfoy a Harry z něho cítil trochu hořkosti a nádech lítosti. „Věděl jsem to od našeho prvního setkání na Příčné.“
„Vzpomínám si,“ povzdechl si Harry. Byl tehdy tak mladý a naivní. „Uvedl jsi mne tam do strašných rozpaků, vůbec jsem netušil, o čem mluvíš.“
Malfoy vypadal zmateně. „Ale vždyť ty...“
Harry potřásl hlavou. „Až do toho dne jsem vůbec netušil, že kouzla skutečně existují. Když si mě vzali k sobě moji příbuzní...“ Harry nedokázal potlačit sarkasmus, který mu prosákl do hlasu, „... přísahali, že ze mě ‚ty blbosti vytlučou‘. Dokud si pro mne Hagrid nepřišel, chovali se ke mně jako většina kouzelníků k domácím skřítkům.“
„Ty jizvy...“ nakousl Malfoy tiše. „Zmetci.“ Harry němě přitakal. Malfoy se odvrátil a zadíval se na pozemky pod nimi. Harry cítil, jak to v druhém chlapci vře a jak opuštěně si připadá, a nechtěl ho vyrušovat z myšlenek. „Víš, že bylo zmijozelským nakázáno, aby tě v podstatě nechali na pokoji?“
„Jo,“ přiznal Harry. „Předpokládám, že o věštbě víš.“
Malfoy si odfrkl. „Vítekdo je jí úplně posedlý. Hádám, že o ní musí mít povědomí každý, kdo má příbuzné u smrtijedů. Otec mě loni pořád nabádal, abych měl oči i uši otevřené pro případ, že by ses podřekl.“
„Já...“ Harrymu se začal tvořit v krku knedlík. „nic nevěděl... až dokud nebylo příliš pozdě... a pak Siri...“
„Matka něco málo zmínila. Byl její bratranec,“ připustil Malfoy omluvně. Harry se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. „Prozraď mi jednu věc, Harry. Je Pán zla skutečně smíšeného původu?“
Harry kývnul hlavou. „Jeho pravé jméno je Tom Rojvol Raddle mladší. To jméno, co používá, je přesmyčka.“ Vytáhl hůlku a názorně Malfoyovi předvedl totéž, co před několika lety ukázal Raddle jemu. „Jeho matka byla čarodějka, a když to jeho mudlovský otec zjistil, tak ji opustil. Byla tehdy těhotná, a i přesto po něm syna pojmenovala. Zemřela na následky porodu, Voldemort vyrůstal v mudlovském sirotčinci.“
„Jak ses to dozvěděl?“
Harry usoudil, že Malfoy hledá pravdu, jíž by mohl věřit. Pokud byl Voldemort skutečně takovým pokrytcem, pak bylo vysoce pravděpodobné, že vše, v čem Malfoy vyrůstal, byla lež.
„Řekl mi to,“ vypálil Harry bez obalu a Malfoy se zatvářil vystrašeně. „Tedy přesněji jeho šestnáctileté já zakonzervované v deníku, který tvůj otec podstrčil Ginny do kotlíku, aby ji Voldemortův duch posedl, čímž začaly všechny ty maléry s Tajemnou komnatou v našem druháku.“ Malfoy tiše zíral. Harry se na něho zaměřil, ale dokázal rozluštit jen obrovskou nejistotu.
„Předpokládám, že v současnosti, od svého zmrtvýchvstání, už je dokonce méně než polokrevný,“ nadhodil Harry myšlenku, která ho napadla po hovorech vedených se Snapem na téma krevních linií a genetiky. „Použil při tom rituálu otcovy kosti, mou krev a Pettigrewovu ruku. Smrtijedy zavolal, až když bylo po všem. Pochybuju, že by kterýkoliv z nich věděl, jak získal své nové tělo. Pokud by vážně chtěli sprovodit ze světa všechno mudlovské, mohli by začít jím.“
„Můj otec tam oné noci přišel, že ano,“ chtěl si potvrdit Malfoy. Harryho tím zaskočil. Žil v domnění, že zmijozelové víceméně vědí, co se tehdy odehrálo.
„Jo, Draco,“ řekl Harry zpříma s náznakem znechuceného odporu. „Viděl jsem Luciuse plazit se po všech čtyřech, líbat lem Voldemortova roucha a žadonit o odpuštění. Nevím, co máš v úmyslu dělat, až vyjdeš školu, Draco, ale pokud se chceš přidat mezi ně, připrav se snášet bolest. Viděl jsem ho, jak mučil tvou tetu jen proto, že Neville upustil záznam věštby. Své následovníky mučí stejně často jako své nepřátele, nebo spíš ještě častěji, protože je mívá v dosahu.“
Harry pronášel svou řeč jasným znělým hlasem plným ohně. Cítil, že Malfoyem cloumá nerozhodnost. „Voldemort toho večera na ministerstvu tvého otce sprostě opustil. Poslal dvanáct smrtijedů, aby mě vlákali do léčky, a nás bylo jen šest. Šest studentů, z toho dva ze čtvrtého ročníku a jeden Neville – a my jsme dokázali zůstat naživu proti těm dvanácti smrtijedům po celou hodinu, než přišla pomoc. Voldemort se tam objevil až na samém závěru a vzal do zaječích před Brumbálem a bystrozory, kteří se začali přiletaxovávat.“
Pálení v jizvě od večera zvolna a nezadržitelně narůstalo. Harry už jen ze způsobu, jakým bolest přicházela, dokázal zhruba určit, co se děje na druhém konci spojení. Pomalý nárůst byl v naprosté většině případů znamením, že Voldemort je potěšen. Když se rozzuřil, smetla Harryho náhlá bolest jako úder na solar. Harry byl znovu na plné dávce lektvarů proti bolesti, ale neměly ten účinek, jaký by mít měly. Jeho tělo jim zřejmě příliš přivyklo; naštěstí zbýval pouhý měsíc, než bude tato část života jednou provždy za ním... snad.
Malfoy vstřebával, co mu Harry řekl. Harry už chápal, proč po něm Snape chtěl, aby se zaměřil na sledování Malfoyových pocitů. O tom, kde bude stát v nadcházející válce Harry, nebylo pochyb. Ale nemálo zmijozelských s péčí a láskou vychovaných v poválečných poměrech bylo sice odkojeno smrtijedskými ideály, leč rozhodnutí, kam budou v životě směřovat, bylo plně v jejich rukou a oni byli prozatím přístupní případnému přesvědčování.
„Myslíš, že zvítězíš?“ zeptal se Malfoy s nádechem naděje.
„Ano,“ odpověděl Harry neochvějně. „Vím, že ano.“
„Jak si můžeš být tak jistý?“ zapochyboval Malfoy.
Harry se zadíval upřeně do jeho šedých očí a záměrně nechal své emoce zářit do okolí. „Představ si svět po Voldemortově vítězství. Ministerstvo by bylo zrušeno. Svatý Mungo by nefungoval. Bradavice by byly srovnány se zemí. Každý čistokrevný, který by se postavil Voldemortovi na odpor, by byl zlikvidován stejně jako všichni polokrevní a mudlorození. Větší část naší populace by byla... vyhlazena. A ovládnutím Británie by to neskončilo, on by chtěl stále víc. Zaútočil by na Krásnohůlky, Kruval, americké i asijské školy. Mudlovské vlády by se hroutily. Náš svět by už nebyl utajený. Pokud by mělo být po jeho, zotročil by si celou planetu.“
Malfoy byl i na něho nezvykle bledý a Harry nepřestával kout železo, dokud bylo žhavé: „Má doslova potěšení z mučení lidí, a to bez ohledu na jejich původ. Je to sadistický megalomaniak. Pokud uspěje s těmi etnickými čistkami, které prosazují smrtijedi, nebude k zastavení. Řekni mi, Draco, máš rád kouzelnický svět? Opravdu si myslíš, že lidé jako Hermiona, Justin nebo Dean si zaslouží sejít ohavnou smrtí jen proto, komu se narodili?“
Malfoy zavrtěl hlavou. Vypadal, že je mu na zvracení. Zřejmě si Harrym nastíněnou budoucnost po Voldemortově triumfu představil v příliš živých barvách.
„Právě proto vím, že zvítězím, Draco,“ dodal Harry tiše s nádechem nervozity, „protože musím, když vím, co by přišlo, kdybych selhal. Jsi bystrý a nadaný. Umíš se chovat a máš na lidi velký vliv. Chceš toho užívat ve službách polokrevného sadisty, který svého otce nenávidí až za hrob? Chceš toho užívat při ničení světa, který bys při svých schopnostech mohl jednoho dne vést?“
„Ne,“ zašeptal naprosto bledý Malfoy. Pak to zopakoval pevněji: „Ne.“ Harry úplně cítil, jak mladému zmijozelovi prudce bije srdce v hrudi. Věděl, že se cítí ztracený a vykořeněný. Svět, v němž od narození žil, se před jeho očima měnil v popel a dým. Harry ten pocit také znal. „Opravdu si o mně myslíš to, co jsi řekl?“
Harry kývl. „Nemám tě zrovna v lásce a nelíbí se mi, co říkáš o mně a mých přátelích, ale poznám inteligenci a moc, když je vidím. Pokud chceš mít z našeho světa lepší místo k životu, měl bys to dělat po zmijozelsku, lstivě a chytře. Užívat tu mazanost, jíž jste podle Moudrého klobouku všichni obdařeni. Loni jsi viděl, jakou mocí disponoval Popletal, a to byl jen zbabělý pitomec ovládaný vlastním strachem. Pokud by jeho místo obsadil někdo skutečně vlivný, někdo s pevným názorem, kdo by věděl, jak na věc, mohl by změnit mnohé.“
Malfoy na Harryho hleděl značně nedůvěřivě. Harry vzhlížel k obloze, nemusel Malfoye sledovat, aby věděl, co cítí. „Určitě nechceš, abych se jednou stal ministrem. Co kdybych prosadil zákon, že do Bradavic nesmí být přijat nikdo s mudlovskou krví?“
„Tak pitomý nejsi,“ odtušil Harry věcně. Začínal se potit, jak nepříliš úspěšně přemáhal bolest.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se mírně polichocený Malfoy zvědavě.
„Nedávno jsem se s jedním člověkem bavil o genetice a pokrevních liniích.“ Harry se v duchu modlil, aby Malfoy byl přístupnější argumentům než Snape v jejich věku. „Kdybychom nedoplňovali čerstvou krev z mudlovského světa, postupně bychom vymřeli. Možná by to trvalo ještě tisíc let, ale nadání pro magii by vymizelo. Víš, co se děje, když se berou bratranci a sestřenice z prvního kolene a mají spolu děti?“ Koutkem oka viděl, že Malfoy přikývl. „Je na škole vůbec někdo čistokrevný, s kým bys nebyl příbuzný?“
„Ne,“ odpověděl Malfoy. „Všichni jsme příbuzní, dokonce i Weasleyové jsou mými vzdálenými bratranci.“
Harry kývl. „Vím. Viděl jsem tapisérii s rodokmenem rodiny Blacků. Tvá matka má sestru, která byla vyděděna, protože se vdala za mudlorozeného. Tvá sestřenka je bystrozorkou a je v tom po čertech dobrá... trochu nemotorná, ale dobrá.“
„Ty ji znáš?“ vyjevil se Malfoy.
„Byla mezi těmi, kteří mi přišli na ministerstvo zachránit zadek,“ oznámil Harry Malfoyovi s úsměvem, už pouhá vzpomínka na Tonksovou mu zvedla náladu. „Jestli chceš, zařídím, aby sem někdy přišla, a seznámím vás.“
Malfoy zvolna přitakal. „Myslím...“ pomalu polkl, „...že je to dobrý nápad.“
„Dej mi vědět kdy a uvidíme, co se dá dělat.“ Harry křečovitě sevřel parapet, až mu klouby prstů zbělaly.
„Stalo se něco?“ zeptal se Malfoy, jemuž Harryho pohyb neunikl. Harryho až překvapila míra starostlivosti čišící z blondýna.
Harry sklonil hlavu, prudce jí potřásl... a uviděl postavu v černém chvátat pozemky k bráně. Snape byl povolán. Harry se rychle otočil a vykročil k protilehlé straně ochozu, věda, že ho Malfoy bude následovat – nechtěl, aby si všiml, že jeho kolejní vedoucí odchází na smrtijedský dýchánek. Asi v polovině trasy se bolest prudce vzedmula, Harry se zapotácel, padl na kolena a šťavnatě zaklel.
„Harry?“ Malfoy prožíval pernou chvilku. Neměl zas až takový strach o Harryho, jako o to, co by se dělo s ním samým, kdyby se v jeho přítomnosti Harrymu přihodilo cokoliv nemilého. „Pottere!“
„Hlavně... mě neuřkni,“ procedil Harry skrz zuby. „Následky by nebyly nic moc ani pro jednoho z nás.“ Harry si uvědomoval, že by se mohl při záchvatu začít nebezpečně rozhánět, a pochyboval, že by tato činnost nenarušila příměří, které pro dnešní noc s Malfoyem uzavřeli.
„Co se to ksakru s tebou děje?“ dožadoval se mladík už docela malfoyovsky.
„Má z něčeho vážně radost,“ řekl Harry s ostrým zaskřehotáním smíchu, které nebyl schopen potlačit. Pochechtávání neustávalo a Harry urputně bojoval, aby znovu vztyčil protiemoční bariéru, kterou na hovor s Malfoyem spustil. Nedařilo se.
„Do hajzlu,“ odtušil Malfoy tiše, když mu to konečně došlo. „Potřebuješ Pomfreyovou... nebo Brumbála.“
Dveře se rozlétly a na věž rázně vešel nadmíru podrážděný Remus Lupin. „Co tu vy dva vyvádíte v půlce noci? Odebírám Zmijozelu i Nebelvíru po deseti bodech.“
„Lup...“ začal Malfoy a polkl. „Pane profesore... on... on je...“
„Vím, pane Malfoyi,“ odsekl Remus stroze, poklekl před Harrym a popadl ho za ramena. „Zaraz to, Harry. Vyhoď ho ven.“
„Nejde...“ Harry cítil, že mu po lících stékají slzy, oči měl hrůzou doširoka vytřeštěné a z hrdla se mu linuly nepravidelné skřeky krutého smíchu. „Pozdě.“ Spustil násilím víčka a pokusil se soustředit.
Ozvalo se cinknutí skla, Remus vylovil z kapsy flakónek. Násilím Harryho donutil zvrátit hlavu. „Přiložte ruku k dílu, Malfoyi, a podržte ho!“ Lektvar byl nalit do Harryho úst, polovinu se mu podařilo spolknout, zbytek mu stekl na oblečení. Bolest o něco málo polevila, ale stále to nestačilo. „Pusťte ho.“ Ruce držící ho za hlavu zmizely. „Harry, omlouvám se.“ I přes závoj bolesti a zvráceného veselí Harry ucítil, že se vlkodlak trápí.
Vzápětí zjistil proč – na tvář mu tvrdě dopadla dlaň, až ztratil rovnováhu. Ztěžka se nadechoval a vzpíral se rukama o dlaždice, na něž dopadl. Zvolna se mu podařilo obnovit bariéru, díky níž byl schopen odclonit to nejhorší, co spojením prosakovalo.
„Díky, Remusi,“ řekl ztěžka. Tvář ho bolela, a pokud mu ji někdo brzy nezaléčí, bude tam mít parádní podlitinu. Vzhlédl a zjistil, že Remusovy oči se podezřele lesknou a zračí se v nich bolest a pocit viny za vyťatý políček. Natáhl se a dotkl se jeho tváře. „Kušuj, Náměsíčníku. Musels, nebylo zbytí. Nejsi jako oni... a já to vím.“
Remus přikývl a vzhlédl ke zmijozelovi stojícímu za Harrym. Harry si byl jistý, že se Malfoy stále ještě srovnává s událostmi, jež se kolem něho řítily rychleji, než dokázal vstřebávat, ale také z něho cítil... porozumění a jistou provinilost. Zřejmě znovu přehodnocoval posledního pět a půl roku.
„Pane Malfoyi...“
Harry skočil Remusovi do řeči: „Tohle celé spadá do naší dohody, Draco. Cokoliv, co dnešní noci uslyšíš nebo uvidíš...“
„O magických slibech toho vím víc než ty, Harry,“ ohradil se Malfoy se špetkou obvyklé povýšenosti. „Nechť jsem proklet a vydán ti na milost, pokud zopakuji byť jen slovo z dnes vyřčeného. Nemám tě rád... ale nemohu ani tvrdit, že tě nenávidím. A nadto jsem Malfoy. Ne, to není přesné... Hlavně jsem Malfoy.“ Z jeho hlasu čišela nepřeslechnutelná hrdost. „Pokud by otec byl pamětliv, co to znamená, nehnil by teď kdesi v žaláři. Nenosil by cejch otroka. Malfoyové nikomu neslouží. Malfoyové mají svou hrdost, Malfoyové jsou páni.“
Remus pohlížel na urozeného mladíka s respektem, očividně na něj jeho vyjádření hluboce zapůsobilo. „Dvacet bodů Zmijozelu, pane Malfoyi, za samostatné uvažování. Vraťte se do své ložnice, než se rozhodnu vám oběma udělit školní trest.“
Harry se ohlédl, i když ho to stálo ostré zahryzání bolesti v zubožené hlavě. Malfoy, který se téměř viditelně dmul pýchou, shlédl na Harryho: „Dám ti vědět ohledně té schůzky.“
Harry jen přikývl a díval se, jak Malfoy mizí dveřmi s rázností připomínající Snapea. Pak padl na zem, ležel na boku a tiskl rozbolavělé čelo k prochladlým kamenům, proti pálení jizvy se jednalo o příjemnou změnu. Remus, jenž u něho stále klečel, si ho zvedl do náruče, aniž by musel vynaložit jakékoliv viditelné úsilí.
„Tátův plášť,“ poznamenal Harry k Remusově hrudníku. Remus kývl hlavou, přivolal neviditelný plášť a dal ho Harrymu.
Vlkodlak Harryho snesl po točitém schodišti a dál až k zaměstnaneckým bytům. Tam Harry řekl heslo pro vstup do Snapeových komnat, načež byl dopraven až do svého pokoje. Snad nikdy nebyl tak vděčný za měkkost matrace. V líci ho zabrnělo, když lékouzlo likvidovalo následky řádné facky.
„Cos mu, prosím tebe, řekl?“ zeptal se Remus se špatně skrývaným údivem.
„Nastínil jsem mu, co by následovalo, kdyby vyhrál náš drahý polokrevný neřád,“ zamumlal Harry, emocionálně i fyzicky úplně na dně.
„A ta schůzka?“ nedal se odbýt Remus.
„S Tonksovou, je to jeho jediná přímá sestřenice.“
Remus překvapeně odpověděl: „To vlastně je. Skoro jsem zapomněl, že jsou Andy s Narcissou sestry.“
„Táta byl povolán,“ odtušil Harry se strachem. „Viděl jsem ho odcházet... Malfoy si nevšiml... Počkáš se mnou?“
„Samozřejmě, Harry.“ Remusův hlas byl mírný a konejšivý. Vzal Harryho za ruku a Harry ho stiskl vždy, když se bolest zhoršila.
„Nenechej mě usnout,“ poprosil ho. „Když spím, je to daleko horší.“
Remus pomohl Harrymu do sedu a sám se usadil na posteli vedle něj, držel ho, když si Harry hryzl ret a drtil Remusovu dlaň.
„Zlobil by se Sirius moc?“ zeptal se Harry toho jediného člověka na světě, který mu mohl zodpovědět otázku, jež ho trápila už několik měsíců. „Kvůli tátovi, Malfoyovi a tomu, že nejsem jako James?“
„Nejspíš ano,“ připustil Remus smutně. „Ale nebylo by to od něho ani rozumné, ani by na to neměl právo. Sirius byl sice starostlivý a odvážný, ale také lehkomyslný, krutý, názorově nestálý a silně předpojatý. Jeho dětství bylo ještě horší než tvoje, Harry, a za prožité utrpení vinil zmijozelské – a tím i Snapey, Blacky a Malfoye – stejnou měrou jako Voldemorta a smrtijedy.
James věděl moc dobře, proč mu nikdy neprozradil pravdu o sobě a Severusovi. Jednoho dne Draco Malfoy s Ronem pravděpodobně překonají dlouhou historii vzájemné rodové nesnášenlivosti a budou spolu vycházet, ale se Siriusem by to možné nebylo. Šrámy na duši, které utržil, byly příliš hluboké. James to věděl stejně dobře jako já. Na druhou stranu si nemyslím, že by to Petr byl kdy schopný pochopit.“
„Občas...“ Harryho svaly se zaťaly a oči ho začaly pálit, nejen bolestí. Sevřel ruce v pěst. „...jsem na něho naštvaný... že šel na ministerstvo... co udělal, když jste byli v páťáku... že ve mně pořád viděl Jamese. A přitom mi strašně chybí... jenže vím, že paní Weasleyová s Hermionou měly pravdu.“
Remus ho sevřel pevněji. „Mně trvalo celé měsíce, než jsem Siriusovi za tamtu noc vůbec začal odpouštět, a už nikdy jsem mu nedokázal znovu plně důvěřovat. Věřil jsem, že měl na svědomí Jamese s Lily, nejen proto, že jsem si myslel, že je zrádce, ale právě kvůli tomu, co prokázal, že je schopen udělat... když poslal Severuse do Chýše... Ta noc byla začátkem konce pobertů. V našich vztazích došlo k více změnám, ale toto byla nejtěžší rána. Víra, že se můžeš na ostatní spolehnout, byla pryč. Když jsme vystudovali, raději jsem se stáhl do ústraní, než abych se musel přetvařovat. Stále jsem se s nimi vídal... ale nechával jsem si mnohé pro sebe, abych už nebyl tolik zranitelný.“
„Ty jsi za to nemohl, Remusi,“ řekl Harry, kterému bylo jasné, kam toto povede – dobře rozeznával plachou stydlivost a neoprávněnou provinilost, sám je často cítil.
„Dlužím ti informace, Harry.“ Oslovený se pokusil něco namítnout, ale Remus ho nenechal ani promluvit. „K tetě a strýci jsi byl dán až v noci na druhého listopadu, více než čtyřiadvacet hodin po tom, co byli James s Lily zabiti. Ten den jsi strávil tady v Bradavicích. Madam Pomfreyová tě prohlédla a Hagrid se o tebe staral. Slyšel jsem, že Minerva celý den v kočičí podobě sledovala tvou tetu a Dudleyho a že se pak pokusila Brumbála přemluvit, aby tě u nich nenechával.
Sirius se zatím věnoval nahánění Petra. Poslední říjnové noci byl úplněk, ale jakmile se ke mně doneslo, co se stalo, vydal jsem se za Albusem, abych celý příběh slyšel přímo od něho. Vlkodlaci léty slábnou, Harry, a přesto bych se mohl ještě dnes popadnout do křížku s Hagridem a nejspíš bych neprohrál. Přežívám od pokousání mnohem déle, než kterýkoliv jiný vlkodlak. Toho dne mi museli Hagrid, Albus, Frank a Alastor zabránit, abych se nevydal stíhat Siriuse. Hagrid se mě snažil zadržet fyzicky, ti ostatní se mě pokoušeli společnými silami omráčit. Povedlo se jim to až napotřetí.“
Harry zíral s otevřenou pusou. O tomto nikdy neslyšel, nikdy se mu nikdo nezmínil, co následovalo po zabití jeho rodičů, s výjimkou informace o souboji mezi Siriusem a Červíčkem.
„Snadno vzplanu, ale většinou mi to dlouho nevydrží,“ pokračoval Remus. Nedíval se na Harryho: oči měl zavřené a hlavu lehce zvrácenou, jako by sledoval vzpomínky promítané na vnitřní stranu očních víček. „Než jsem se probral, přešla mě všechna bojovnost. Byl jsem zničený, prázdný. Moji kamarádi byli buď mrtví, nebo zrádci. Bral jsem to osobně. Albus mě ještě poslal za tebou, byl jsi škvrně mrňavé, abych se rozloučil. Slíbil, že budeš u Petúnie v bezpečí přede všemi smrtijedy, kteří by se chtěli mstít. Znal jsem tvou tetu, věděl jsem, jak záštiplná je, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se bude k tobě chovat tak otřesně. Důvěřoval jsem Albusovi a vzal nohy na ramena.“
„Kam jsi šel?“ zakrákal Harry staženým hrdlem. Bolest hlavy byla stěží snesitelná, ale to, co vyprávěl Remus, ho úplně uchvátilo.
Remus si povzdechl. „Utekl jsem k příteli, který mi kdysi nabídl útočiště, i když jsem tehdy plně nedocenil, co mi vlastně nabízí. Učil jsem se od něho, vyhledával další informace, a snažil se sám sebe přesvědčit, že jsem nikdy žádné blízké kamarády neměl, že nebyl žádný spolek pobertů, že o mně nikdy nikdo nestál a že ty neexistuješ. Po šesti letech jsem odešel a jen tak cestoval, o nic se doopravdy nezajímal. Klidně jsem třeba strávil celý den v knihovně, pak si půjčil knížky domů a četl si ještě celou noc. Nevrátil jsem se, až dokud mě nevyhledal Albus v létě před tvým třetím ročníkem. S ním se vrátila i minulost.“
„A proč jsi přišel sem?“ Harry si myslel, že to ví, ale stejně to potřeboval slyšet.
„Kvůli tobě, Harry,“ řekl Remus tiše. „Protože skrze Jamese jsi byl členem mého starého spolku. Přišel jsem tě chránit před Siriusem a taky jsem tě chtěl po těch dvanácti letech konečně poznat.“ Remus se náhle začal podezřele usmívat. „Severus to do dneška nepochopil, ale když uzavřel svazek s Jamesem, stal se také členem spolku. Začal patřit do rodiny ještě před tvým narozením.“
Oba usnuli vsedě na posteli, plně oblečení. Harry sebou ve spánku trhal pod nápory Voldemortovy škodolibé radosti. Probudil ho Snapeův návrat v časných ranních hodinách. Vzbudit Remuse dalo větší práci, ale nakonec se napůl v limbu odpotácel k sobě.
„Co se dělo?“ zeptal se Harry, kterému se z dlouhotrvající bolesti v jizvě začínal zvedat žaludek. Hlava se mu motala a celý svět se nečekaně pohupoval. „Proč byl tak zkurveně šťastný?“
„Měl narozeniny,“ odpověděl jeho otec a ani se nenamáhal Harryho pokárat za výběr slov. Harry cítil jeho znechucení, vztek a stud stejně dobře, jako kdyby byly jeho vlastní. „Bellatrix mu přinesla dáreček, několik mudlovských dětí, aby si měl s čím hrát.“
Harry se skrčil před náporem odporu, jenž z otce sálal. Snape se otočil k odchodu a Harry zoufale křikl: „Ne! Zůstaň!“ Hmátl vpřed, našel otcovu ruku a stáhl ho k sobě na postel. Pak ho objal jako malý kluk, který potřebuje utěšit, případně jako dospělý, který konejší zraněné dítě. Ať už to bylo tak nebo tak, Harry věděl, že to v danou chvíli potřebují oba jako sůl.