31. úžasné schopnosti
Kapitola 31. - Úžasné ne/schopnosti
Proudy vody mu v malých bystřinách stékaly po kůži a v tu chvíli Harry neznal nic krásnějšího, co by mu mohlo pomoci relaxovat. Horká sprcha, pára převalující se ve vzduchu a k tomu vědomí, že ho teď čeká jenom cesta do pokoje s přímou letenkou do peřin.
Rikyho předal před chvílí Severusovi a popravdě byl tomu rád. To mrně mu dávalo řádně zabrat a to mu Molly tvrdila, že je jejich syn miláček.
Dlaněmi si odhrnul vlasy z čela a se zavřenýma očima jen nechal vtékat do pusy proudy vody, aby je v další chvíli vždycky s chutí vyplivl. Potřeboval se z toho dostat, ulevit bolavému krku i mysli. Byli tu už několik dní a on stále nalézal jen další a další věci, u kterých zjišťoval, že je s Rikym prostě neumí. Jako otec si připadal zcela mizerný. A aby toho nebylo málo, Ginny dál pokračovala v ignoraci. Harry nevěděl, jak to dělá, ale zkrátka a dobře na ni vůbec nenarážel. A to si myslel, že v Doupěti nejde někoho míjet.
Znovu si promnul oči, aby z nich dostal přebytečnou vodu, než strnul.
Nad jeho dlaněmi, jako kdyby se tetelila nějaká podivná záře.
Zvedl ruce.
Zamrkal.
Světlo začalo nabývat jasných tvarů. Jakési podivné klubíčko.
Už ani nemrkal, Morgana vzala vodu v očích.
To klubíčko mělo ruce a nohy a… tvář.
„Merline!“ div nevykřikl a strčil pod zář celé paže. V další chvíli světlo s lupnutím zmizelo a on měl celou náruč plnou svého syna, který se sem… přemístil.
Harry by se měl zděšeně zabývat tou myšlenkou, jak se to synovi podařilo, ale měl na starosti mnoho důležitějších věcí. Třeba to, že syn byl oblečený, zatímco on nahý, že na něho oba stále dopadala voda, čímž byl zcela mokrý i Riky a v neposlední řadě to, že se na chodbě začal ozývat trochu zděšený křik.
Severus.
„Tady!“ zavolal hned Harry.
Chtěl vypnout vodu, ale náhle nevěděl, jak to udělat, když měl obě ruce plné Rikyho. Nakonec tedy jen vystoupil ze sprchového koutu a podivným stylem chůze, který by Severus jistě nazval něco jako připosraný troll se začal sunout ke dveřím. Ono to bylo těžké pohybovat se po kluzkých dlaždičkách, ale Harry si to nikdy neuvědomoval tak výrazně jako teď, když v náručí třímal novorozence.
Plačícího novorozence.
Rozrazily se dveře.
„Pottere, nevíš kde…?“ Severus se zarazil v půlce slova. Sám jen v pyžamových kalhotách zíral na nahého Harryho, který celý mokrý v rukou svíral jejich dítě. „Co…? To…? Jak…? Jak jsi ho sem dostal?“
„Já?“ vydechl mladší. „Já nic neudělal, přemístil se sem! Teda sám.“
„Hloupost, nemohl se přemístit!“ ohradil se hned Severus, i když věděl, že říká nesmysly. Sám viděl, jak mu to dítě zmizelo z náruče. Viděl to na vlastní oči, ale tohle… sakra, tohle přeci nemohla být pravda. Jejich dvoutýdenní syn se prostě nemohl sám přemístit!
„Ukaž, vezmu ho,“ převzal si plačící dítě. Malému se očividně nelíbilo zůstávat v těch mokrých dupačkách. „A ty by ses mohl,“ přejel ho pohledem, „obléknout.“
Harry zrudl, než si okolo pasu hned obtočil ručník.
„Musím ho jít nakrmit. Mléko mám v pokoji a…“
Zalapali po dechu.
Riky byl pryč.
Severus hleděl na prázdné ruce. „Co…? Kde…?“
„Cos to říkal o tom, že se nemůže přemisťovat?“ rýpl si Harry.
Hodil po něm zamračeným pohledem. „Musím ho najít!“
Severus vyběhl ze dveří koupelny, Harry stále oděný jen do ručníku za ním. Rozhlédl se po chodbě a snažil se zjistit, kam by se Riky mohl přemístit, ale jeho pozornost upoutalo něco jiného - Ginny, která potajmu vykukovala ze svého pokoje. Chtěl ji poprosit o pomoc, ale v další chvíli si uvědomil něco jiného. Ona právě viděla do půlky těla svlečeného Severuse a jeho, pouze v ručníku, jak společně vychází z koupelny.
Super!V duchu zaúpěl. Jak tohle vysvětlím?
Teď však na to nebyl čas, Riky měl přednost. Rozběhl se dolů, aby zkontroloval kolébku, která se stála už neodmyslitelnou součástí obývacího pokoje. To bylo jedno z míst, které malý důvěrně znal. Už na posledních schodech pochopil, že to byl dobrý krok. Slyšel, jak pobrekává v peřinkách.
„Broučku,“ vyhrabal ho zpod deky. Riky se očividně uměl přemisťovat, ale boj s přikrývkou mu dělal starosti. „Pojď sem. Tohle už nám nesmíš dělat, rozumíš?“ spílal mu jemně, i když mu bylo jasné, že mu nemůže rozumět. Jen si ho přitáhl do náruče. „Šššš…“
V tu chvíli se dovnitř vehnal už nejen Severus, ale také Molly. Harry nevěděl, jestli ji vzbudil ten rozruch nebo Severus, ale to nebylo podstatné.
„Ou, Merline, díky,“ vydechl Severus, než si syna převzal. Ano, očividně byl vyděšený. A možná víc než Riky sám. „Kde byl? V kolíbce?“
Harry jen přikývl.
„Nechcete mi říci, že se malý sámpřemístil!“ ujišťovala se Molly.
Ani jeden nic neřekl, jako odpověď to bylo dost jasné.
Žena zalapala po dechu. „Už jsem slyšela, že děti mohou mít velmi silnou divokou magii, ale… tohle? Vždyť on se přemístil zcela… přesně.“
„A úmyslně,“ dodal Severus. „Přemístil se vždycky, když jsem ho chtěl nakrmit a…,“ zarazil se.
„Co?“
Severus neodpověděl hned, ještě drahnou chvíli přemýšlel. „To mléko, co mám v pokoji. To tam je už od včerejška, ta poslední lahvička. Už nemůže být čerstvé.“
Zamračení. „Chceš říct, že Riky poznal, že to je něco špatného?“
„Neříkám nic,“ řekl jen Severus a posunul si syna v náruči.
„A myslíš, že to je tím, že jeho rodiči…,“ gestikuloval Harry mezi nimi, „… my dva?“
„Ano, pane Pottere, je to možné,“ odtušil jízlivě, „nebo je to možná tím, že ho stále chrání magie, která dopomohla k jeho narození. Teď ho ale musím nakrmit.“ Sevřel malého pevněji v náruči, než si od Molly převzal čerstvé mléko a odporoučel se zpět do pokoje.
Jo. A já bych měl taky ještě něco vyřídit, pomyslel si Harry.
***
Zaklepal.
Ani nečekal, že se ozve odpověď, proto raději hned nakoukl do pokoje.
„Ginny?“
Bez odezvy. S povzdechem proklouzl dveřmi a zavřel za sebou. V pokoji bylo šero a ticho. Přesně tak, jak by to hluboko v noci mělo vypadat.
„Vím, že nespíš.“
Nevěděl, jen tušil.
Ozvalo se povzdechnutí. Zřejmě se naštvala, že ji prokoukl. „Co chceš?“
„Vysvětlit ti to?“
Odmlka. „Není co.“
„Jen jsme hledali Rikyho.“
Odfrknutí. „V koupelně a oba polonazí?“ nadhodila, ale neotočila se k němu. „Riky musí být horší než zatoulané kotě.“
Co na to měl říci? Tohle se už prostě vážně těžko vysvětluje. Jak vysvětlíte, že vám uteče kojenec, který ještě neumí zvednout ani hlavu, natož chodit. S povzdechem dosedl na její postel. Ani se neptal, jestli smí, prostě to udělal. „Co mám udělat, abys mi věřila?“
„Nechat mě být?“
„To mi nebudeš věřit, jen se budeš tvářit ublíženě.“ Odmlčel se. „A já ti nechtěl ublížit, Ginny,“ dodal do ticha. Hleděl z okna ven a jen podle šustění peřiny dokázal říci, zda se dívka vedle něho hýbe nebo ne. Teď však panovalo ticho. „Nevím, jestli mi to věříš, nebo ne, ale mezi mnou a Severusem nic není. Nic intimního, myslím. Ano, máme spolu dítě, ale to je jen… shoda okolností. Nechci říkat nešťastná shoda okolností, protože nepovažuji Rikyho za neštěstí, ale… Jsme prostě… přátelé.“ Skutečně to tak nazval? Nebylo to přesné, ale žádný jiný výraz ho však nenapadal. A to, co bylo mezi ním a Severusem se jen těžko specifikovalo. „Nestojím o něho, po sexuální stránce. Ani o žádného jiného muže. Jsem čistě na holky.“
Nastalo ticho. Popravdě se chvíli obával, že dívka usnula, ale neodvažoval se na ni podívat.
„Proč…?“ ozvala se po chvíli zrzka, ale hlas jí přeskočil, „proč mi to říkáš?“
„Protože chci, abys mi věřila.“
„Proč?“
Teprve nyní se na ni podíval. Její oči se leskly venkovním světlem a zářily v nich dva velké otazníky.
Polkl. Sakra, musel něco říci. Měl by něco říci, ale on v tomhle nikdy nebyl dobrý. Tedy pardon, byl v tom sakra mizerný, možná proto byl jeho největším úspěchem jeden polibek pod jmelím. Ale teď je tady, sedí u dívky v pokoji a měl by… měl by… U Merlina Pottere rozhoupej se!
„Třeba…“ Polkl. „Třeba proto, že tu je někdo jiný, o koho stojím.“ A je to venku, ještě že tu je tma, alespoň není vidět, jak je rudý.
Dívka na něho však zůstala bez přestání hledět.
Možná bych to měl nějak specifikovat, třeba… Nejistě posunul ruku po prostěradle a sevřel v prstech její dlaň. Jemně pohladil… a čekal.
Vytrhne se? Začne se vymlouvat? Nebo mi rovnou jednu ubalí?
Jenže rána nepřišla, místo toho se Ginny posadila, jejich dlaně stále lehce přitulené. „Když já… chtěla bych ti věřit, ale když… ty a Snape…“
„Máme spolu syna,“ povzdechl si, „musíme spolu prostě vycházet. A já jsem za to rád, nechci to měnit!“ Zvláštní, ale musel to říci. Musel obhájit svůj vztah k Severusovi. Vážil si ho, tohohle vztahu si skutečně vážil, protože byl tvrdě a dlouze stavěný, ale za to si Harry troufal říci, že poměrně důležitý.
„Já to rozhodně měnit nebudu,“ špitla dívka. Zahleděla se mu do očí. Leskly se měsíčním světlem a Harry vědět, že tohle je přesně ta chvíle, kdy by se měl sklonit a políbit ji, ale… ale! Sakra, proč to nejde? Proč to nejde tak snadno jako ve filmech? Proč…?
A náhle ji líbal, tedy přesněji řečeno líbala ona jeho. A rozhodně to nebylo špatné. Co špatné, bylo to sakra dobré. Zvedl ruku a položil jí ji na tvář, potřeboval si ji přitáhnout. A blíž… a ještě blíž… a ještě o kousíček. A… ani nepostřehl, kdy se společně svalili do peřin. Cítil její ruce pod košilí, jeho vlastní dlaně bloudily po její kůži a v Harryho hlavě to bilo na poplach.
Ať to zastaví! Ať to zastaví! Jestli to nezastaví, tak se „to“vážně stane a já se totálně znemožním! Ou, Merline… hmmm… ne, hlavně nepřestávej!
Nevěděl, nepřemýšlel, jen se nechal vést. Nakonec vlastně ani nevěděl, jestli byl rád, když jejich malé poznávací dobrodružství skončilo a dívka se mu jen stulila do náruče. Určitá část jeho těla možná doufala v něco víc, ale trpělivost prý přináší růže. A v tom objetí byl příslib věcí příštích.
„Kdes byl?“ ozval se Ron rozespale, když se Harry k ránu vkrádal do své postele.
Polilo ho horko, v duchu už se připravoval na jednu dobře mířenou, když…
„To Riky tak odmítal spát?“ zamumlal ještě zrzek.
„Jo,“ přikývl černovlasý, „zas má větry, vůbec nechtěl usnout.“ Kdybys jen věděl. „Dobrou noc.“
***
Bylo něco málo po poledni, když Harry právě ukládal malého do postýlky a doufal, že zabere dřív, než si stačí uvědomit, že ho zase ošálili dudlíkem. Kdyby totiž bylo po Rikyho přání, nedělal by celé dny nic jiného, než se jen futroval. Možná to bylo způsobeno tím, jak rychle musel dorůst, ale Molly jasně řekla, že rodiče musí rozhodovat, kdy bude dítě jíst. A ne naopak! To by se potom mohli taky zbláznit.
„Spi,“ zašeptal ke klučinovi. Snad se to podaří a on bude mít chvíli zase pauzu. Riky sice stále ještě jen spal a jedl, ale i tak měl Harry pocit, že by potřeboval dovolenou.
„Harry?“ ozval se z kuchyně lehce podezřívavý Mollyin hlas. „Mohl bys na chvíli?“
Mladík se zamyslel, jestli něco neprovedl, ale když zkontroloval svůj seznam prohřešků za poslední měsíc a nic nezjistil, vydal se s pokrčením ramen za ženou. „No?“
„Na hranicích pozemku stojí nějaká žena, neznáš ji náhodou?“
Harry se zamračil. Copak on zná nějaké ženy, které Molly ne? Řád a Bradavice, to jsou jediná místa, kde se pohyboval a tam přeci… Ale přeci jenom ještě jedna byla. „Alison!“ vydechl s úsměvem. „To je v pořádku, Molly, znám ji. To je Severusova léčitelka.“
„A jsi si jistý, že…“
„Jo,“ přisvědčil, „tý můžeme věřit.“
Žena jen přikývla. Mávla hůlkou a nějakým mechanismem, který Harry neznal, povolila Alison vstup na pozemky. Ve chvíli, kdy došla k domu, už ji Harry vítal ve dveřích.
Usmála se na něho. „Ahoj.“
„Ahoj, Alis!“ div jí neskočil kolem krku. Nevěděl proč, ale strašně mu chyběla. Bylo to sice jen pár dní, co se neviděli, ale stejně.
Vykřikla. „Co blázníš?“
„Jen jsem rád, že žiješ. Popravdě jsem měl strach, jestli tě Severus nerozčtvrtil.“
„No… neměl k tomu daleko,“ pronesla žertem. „Je tady?“
Přikývl. „Pojď dál.“
„Ehm… myslím, že mě nejdřív musí pozvat paní domu. Dobrý den,“ zahleděla se na ženu za Harryho ramenem. „Omlouvám se, že jsem sem tak vpadla, doufám, že neruším.“
„Vůbec ne, pojďte dál,“ pozvala ji paní domu s úsměvem. „Harryho přátelé tu jsou vítáni. Molly Weasleyová.“
„Alison Dayová, těší mě… a… Neznáme se odněkud?“
Molly se zamyslela. „Pokud ano, nevzpomínám si.“
„Asi jsem si vás s někým spletla.“
„Jistě, to je možné. Čaj?“
„Ne, děkuji, budu muset zase jít, mám ještě nějaké pacienty.“
„Vážně nezůstaneš?“ Harryho to trochu mrzelo.
„Ne, nemůžu.“
„A vy jste…? Smím-li se zeptat,“ ptala se dál Molly.
„Primářka porodnického oddělení.“
„Možná jsme se potkaly tam.“
„Máte děti?“
Paní Weasleyová se rozesmála. „Sedm, drahoušku, sedm.“
Alison zamrkala. „Páni, to je úžasné. A zároveň si to nedokážu nějak představit.“
Ty dvě si očividně velmi dobře rozuměly, až z toho Harrymu přecházel zrak.
„Vy máte děti, drahoušku?“ ptala se Molly.
„Jedno. Dceru.“
Molly posmutněla. „Jedináček, chudáček.“
Pokrčila rameny. „Co se dá dělat? Tak kde jsou moji pacienti?“ otočila se nakonec na Harryho a vydala se k postýlce, kde si hověl jeho synek.
„Řekl bych, že oba spí,“ ozval se hned mladík. A byl by rád, kdyby to tak i zůstalo.
„I Severus?“ podivila se.
Přikývl. „Bývá s malým vzhůru celou noc, občas ho podezřívám, že vůbec nespí. Většinou se budí tak po poledni.“
„Necháváš ho s malým samotného?“ zeptala se Alison trochu podezřívavě.
Harry polkl. Proč měl náhle pocit, že je absolutně nezodpovědná osoba. Naštěstí se do toho opět vložila Molly.
„Použila jsem na Rikyho monitorovací kouzlo. Kdyby se o cokoliv pokusil, hned bychom to věděli,“ usmála se na ni a podala ji šálek čaje. „Určitě si přeci jen dáte.“
„Děkuji.“
„Myslíš, že je Severus pořád… nebezpečný?“ strachoval se Harry a zcela bezděčně zajel rukou do kolíbky, aby se malého dotkl. Jen proto, aby se přesvědčil, že tam je. A je v pořádku.
„Nevím, snad ne. Neměl by. Vyčistili jsme mu krev od estrogenu. Měl ho v těle strašné množství po tom porodu. A protože všechny jeho ženské orgány už zmizely, nejspíš si s tím jeho tělo nevědělo příliš rady. Takže… teoreticky by měl být v pořádku, ale… nevím, odešel příliš brzo.“
Harry zamyšleně přikývl. Nějak nevěděl, co na to více říct.
„Tak… možná bych se měla podívat na tohohle kluka,“ opatrně ho zvedla z postýlky. „Neboj, pokusím se ho nevzbudit,“ dodala k Harrymu, než si ho položila na stůl a velmi zručně ho začala vysvlékat z dupaček. „Kdy naposledy jedl?“
Sklouzl pohledem na hodiny. „Asi před půl hodinou.“
„A kolik toho vypil?“
„Uf… asi šedesátku?“ hodil pohledem po Molly a doufal, že mu jeho domněnku potvrdí. Alison ho poté ještě změřila, zvážila, nějakým zvláštním způsobem mu kroutila s nožičkami a lehce mu luskala u uší. Dítě v podivném polobdění reagovalo, ale k Harryho úžasu se neprobudilo.
„No, vypadá zdravě. Kluk jak buk,“ usmála se na jeho otce, který holt musel vypnout hruď.
V tu chvíli se na schodech ozvaly kroky.
Všichni se otočili, ale nikdo nemusel hádat dvakrát, kdo to bude. Severus, ještě trochu rozespalý, se objevil ve dveřích. „Dobré poledne,“ zamručel.
„Dobré,“ vrátila mu paní domu.
Harry měl také na jazyku pozdrav, ale nakonec ho spolkl. Jeho pohled jen přejížděl mezi ním a Alison. A poznal přesně ten okamžik, kdy ji Severus zaregistroval. Jeho pohled byl překvapený a hned v zápětí naštvaný. „Oh, výborně… zrádkyně osobně,“ pronesl jízlivě.
„Ahoj, Severusi.“
„Hledáš nějaké další dítě, které bys mohla odebrat rodičům? Zklamu tě,“ doslova ji vytrhl syna z náruče, až ho vzbudil, „tady pro tebe žádné není!“ a odkráčel z pokoje.
Po jeho odchodu nastalo ticho.
Nikdo nemusel být genius, aby pochopil, že tady panují poněkud napjaté poměry. Hodně napjaté poměry. Harry věděl, jak Severus dokáže být jízlivý, ale tohle… tohle bylo sakra přes čáru. Už čekal, že se proti tomu Alison ohradí, protože to zkrátka měla v povaze, ale ona… mlčela. Jen sklopila hlavu a neřekla ani popel.
„Vy jste se…,“ začal Harry nejistě, „… ehm… pohádali.“
„Tak trochu.“
Dobře, Harrymu to přišlo víc než trochu. Hodil po ženě nevěřícný pohled, ale ona se na něho raději nedívala. Došlo mu, že to, co si se Severusem řekli - tedy hlavně to, co řekl on jí - rozhodně nebylo hezké.
Dlouho neřekl nikdo ani popel.
„Ehm… asi bych měla jít za ním,“ řekla nakonec Alison.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ strachoval se.
„Musím ho vyšetřit.“
„Alison, znáš Severuse. Nech ho vychladnout, teď je zralý tě akorát…“
„Harry,“ vzala ho Molly za rameno. „Nech paní doktorku dělat její práci.“
Vrhl na ni nechápavý pohled, ale nechal Alison odejít do Severusova pokoje.
„Ať si to vyřídí mezi sebou,“ dodala žena, když osaměli.
Harry vyvalil oči. Jak to sakra mohla vědět?!
***
Slabé zaklepání a potom ještě tišší. „Můžu dál?“
„Vypadni.“
Nemůže tvrdit, že to nečekala. „Jsem tu jako léčitelka.“
Zamračil se na ni od kolíbky. Riky snad i přes vyrušení pokračoval ve spánku. To však nebránilo Severusovi metat kolem sebe blesky. „Tímhle se oháníš vždycky?“ zeptal se jízlivě.
„No tak, Severusi…“
„Byl bych vám vděčný, kdybyste mi přestala tykat. Pokud jste tu jako léčitelka.“
Povzdechla si.
„A pokud jde o prohlídku, tak o žádnou nestojím!“
„No tak, Sev… pane Snapee,“ rozhodla se hrát jeho hru. „Po porodu je nutné tě… vás vyšetřit. Pro vlastní dobro. A to nemluvím o tom, že malý musí na pravidelné prohlídky, to je dáno i zákonem.“
„Ale pokud se nemýlím, to už je práce pediatra a ne porodníka.“
„A ty už nějakého pediatra máš?“
Odvrátil od ní tvář. Dobře, tohle se mu zrovna nepovedlo.
Nastalo mezi nimi ticho. On se opíral o postýlku, ona postávala za dveřmi.
„Severusi…“
„Dobře,“ zavrčel nakonec, „vyšetři ho, ale opovaž se ho vzbudit.“
„Jeho už jsem vyšetřila. Je zdravý. Krásný kluk.“ Snad i doufala, že Severus bude hrdý jako Harry. Ale na něho to zřejmě neplatilo. Tedy, alespoň to nebylo vidět. „Zbýváš ještě ty. Když budeš v pořádku,“ dodala hned, když se nadechoval ke křiku, „tak slibuju, že mě už nebudeš muset nikdy vidět.“
Chvíli si ji měřil pohledem, než přikývl. Naštvaně dosedl na postel a rozepínal si košili.
Vyšetřila ho rychle a v napjaté atmosféře. Všechny její pokusy o navázání rozhovoru přešel ignorací nebo je utloukl hned v zárodku. Nakonec se už ani nesnažila nějakou konverzaci začínat.
„Děloha i všechno kolem se zdá být pryč. Výsledky krevních testů ti pošlu. Vypadá to, že jsi opět už 100% příslušník mužského pokolení. Nebo máš nějaké problémy, se kterými by ses mi chtěl svěřit?“ nadhodila s hlavou zabořenou do jeho karty.
„Ne.“ Ani o hlásku víc.
Povzdechla si. „Severusi, já…“
„Ještě něco, paní doktorko?“ přerušil ji ostře.
Zavřela složku. „Ne,“ řekla tiše.
„Takže vše v pořádku?“ zase ten jeho ostrý tón.
„Ano.“
„Takže…?“ Jak může tohle jediné slovo tak moc znít jako; Vypadni!
„Takže jestli nemáte už další dotazy nebo problémy, pane Snapee… můžeme se rozejít.“
„Po ničem jiném netoužím.“ Jízlivost a touha ublížit, to přesně v těch slovech bylo. A dobře zacílené.
Přikývla. „Dobře… ráda jsem vás poznala, pane Snapee. Teď hlavně,“ natáhla k němu dlaň, „hodně zdraví.“
Sklouzl pohledem na její ruku, potom na ni a zpět. Její dlaň však nepřijal.
Sledovala ho, dlouze.
Nechala ruku pozvolna klesnout. „Sbohem.“
Byla už za dveřmi, když uslyšela ta jeho tichá slova. „Věřil jsem ti. To, cos mi udělala, ti nikdy neodpustím.“ Nepodíval se na ni, ani se neotočil. A stejně to bylo, jako kdyby ji k těm slovům přidal i pořádnou facku.