34. Hovory
Když stanul před chrličem do Brumbálovy pracovny, řekl heslo ochraptělým hlasem - od smíchu. Jakmile však vystoupal na první schod, veškerá veselost byla tatam. Bezstarostnost zmizela, teď musel řešit jeho stálý problém. A rozhodnout se musel ještě v něčem – jestli u toho mají být jeho dva přátelé, kteří mu netrpělivě přešlapovali za zády.
Ne, vlastně v téhle věci už rozhodnutý byl – teď jen zvažoval, co jeho volba způsobí. No, pro něj stejně nic dobrého, to věděl už teď.
Bez dalšího váhání se znovu rozběhl do schodů a byl u dřevěných dveří dřív, než se točité schodiště stačilo přitisknout na stěnu. Přeskočil mezeru, rázně zaklepal a poslouchal, jestli se zevnitř ozve odpověď. Po slabé výzvě stařeckého hlasu otevřel dveře.
Brumbál seděl zpoza svého stolu a mile se usmíval na nově příchozí. Podle toho výrazu Harry poznal, že už o nich ředitel ví. Ten fakt ho nepřekvapil.
„Že vám to ale trvalo!“ oslovil je místo pozdravu. „Řád z Eaderwoodu odešel už před dvěmi hodinami.“
Harry by rád tvrdil, že ho nepřekvapilo ani tohle. Snažil se tedy aspoň tak tvářit. „Ještě jsme se zdrželi v místní nemocnici…“
„Ach ano, to mě mohlo napadnout – je Henry v pořádku?“
I tentokrát se Harrymu podařilo udržet vyrovnaný výraz. „Budou ho operovat. Co ten úředník v bance?“
„To je mi líto, snad se brzo zotaví…“ reagoval Brumbál na jeho odpověď. Teprve pak mu odpověděl sám: „Je v pořádku. Jako tvůj ředitel tě chválím za bravurně zvládnuté ochranné kouzlo.
Žádnému přítomnému se nic nestalo, jen místní policii stále nejde na rozum, proč si zloději nic z banky neodnesli… Já jen doufám, že tys byl šikovnější, když už ses kvůli tomu nechal zavřít do Azkabanu.“
„Takže Bruckley přece jenom doručil můj vzkaz,“ přesvědčil se Harry, zatímco se mu za zády ozvalo dvojité zděšené nadechnutí s Brumbálovým posledním slovem.
„Ano. Byl vcelku neoblomný, když se mi ho snažil předat,“ pokračoval Brumbál v nezávazné konverzaci, jakoby se s Harrym bavili o dnešním počasí. „Každopádně bych tě měl pořádně pokárat – takové lehkovážnosti se příště dopustit nesmíš.“
Harry omluvně sklonil hlavu, ale pak si uvědomil, že Brumbála dokáže obměkčit daleko lépe. Sklonil se ke své pravé noze a z ponožky vytáhl pokrčený svazek zažloutlých pergamenů.
„Tak přece,“ vydechl Brumbál. Harry mu pergameny podal.
Jakmile je ředitel rozevřel a chvíli je otáčel, jeho výraz se z nadšeného změnil na zamyšlený. Začal si pro sebe něco mumlat, z čehož Harry pochytil jen několik útržkovitých slov.
„Starověké runy to nejsou…. ne, ani podobné… nějaké šifra – ne, to se na Grindelwalda nehodí… Možná nějaké kouzlo… Hm.“
„Můžu se podívat?“ zvědavě se zeptala Hermiona. Harry pochyboval, že ví, o co se vůbec jedná, ale přesto natáhla k pergamenu ruku. Brumbál se pousmál a útržek jí vložil do dlaně.
„Nin sante lelael tal…“ četla si pro sebe.
„Žádné sante lelael,“ přerušil ji Harry. „Ale spíš santhé leila’el,“ použil melodický, zvonkovitý přízvuk. Okamžitě na něm spočinuly tři ohromené pohledy.
„Harry, ty tomu rozumíš?“
„Samozřejmě,“ přitakal, „je to Erisedština.“
„Erisedština?“ překvapeně opakoval Brumbál. „Řeč Erisedských jednorožců?“
Harry kývl.
„Co se tam píše, Harry?“
Bylo to tady. Následky rozhodnutí.
„Nevím přesně, co to všechno znamená, když neznám celou knížku. Ale myslím, že jsem celkem správně pochopil, o čem v ní Grindelwald píše.“
Něco v Harryho výrazu muselo Brumbála předem varovat. „Je to moc zlé?“
„Víc, než si myslíte. Na druhou stranu, pokud jsme před tím nevěděli, jak Voldemorta zabít, teď už je mi to celkem jasné.“
Brumbál ho nijak nepobízel. Místo toho se v odmlce obrátil na Hermionu a Rona. „Takže ten nápad s hůlkou fungoval?“
Harry se na ně překvapeně podíval. Neříkali snad, že o jejich plánu nikdo nevěděl? Oba však měli stejně nechápavý výraz jako on.
„Považoval jsem to za trochu riskantní, ale zřejmě se to neminulo účinkem,“ pokračoval dál Brumbál a naprosto ignoroval jejich zaražené pohledy. „Každopádně teď už musíte být velmi unavení – měli byste si jít odpočinout.“
Harry v tu chvíli pochopil, že Brumbálovi vůbec nešlo o to, dát mu čas na rozmyšlení slov – chtěl mu spíš nabídnout možnost, že Ron a Hermiona nic slyšet nemusí.
Zavrhl to stejně rychle jako jeho dva kamarádi – stejně se to jednou budou muset dozvědět. Zakroutil hlavou ve stejném okamžiku, jako oni dva vyhrkli rozhodné Ne.
Brumbál se spokojeně usmál.
„Pověz mi ještě něco, Harry. Jak ses od Doris dozvěděl, kde je ten útržek schovaný? Pokud vím, nesdělila to kdysi dávno ani samotnému ministrovi…“
„Eh.“ Harryho myšlenky se zatoulaly do temných Azkabanských kobek a okamžitě zatoužil, aby mu Brumbál tu otázku nikdy nepoložil. „Když jsem ji našel, nedalo se jí už nijak pomoci. Na rozdíl ode mě ji nedávali žádný Omamující lektvar, takže na ni mozkomoři působili plnou silou. Polibek jí nedali – zřejmě Voldemort pořád doufal, že by mu přece jenom mohla něco prozradit. Jenže v tom stavu stejně nemohla vůbec mluvit. Musel jsem… musel jsem se jí na to zeptat jinde…“
Hermiona mu za zády zalapala po dechu: „O tom mluvil Ty-víš-kdo, že ano? Tys ji přece nezabil!“
Harry doufal, že tímhle směrem se konverzace nikdy ubírat nebude. Teď se ocitl ve slepé uličce. „Hermiono, věř mi, že to bylo to nejlepší, co jsem pro ni mohl udělat,“ ačkoliv se snažil ten fakt přehlížet, bylo mu jasné, že přesvědčuje spíš sám sebe než ji. „Kdybys ji viděla… Oni by ji tam nechali shnít zaživa. Vlastně, ona už tam hnila zaživa…“ Poslední větu pronesl opravdu jen pro sebe – se vzpomínkou na strašlivý puch, který vycházel z Dorisina polomrtvého těla.
„Pořád mi ale není jasné, jak ses od ní dozvěděl, kde ten útržek najít,“ zachránil ho Brumbál před dalšími ponurými myšlenkami.
Harry se zarazil – kolik jim toho může prozradit?
„Jakmile člověk zemře, ocitne se na rozcestí, kde by si měl vybrat další cestu,“ rozvážně vysvětloval, „a já jsem se prostě svezl s ní. Pak už jsem ji přesvědčil jednoduše – člověk se najednou rozhoduje snadněji, když ví, že je to poslední věc, kterou kdy udělá…“
Všichni na něj zůstali zaraženě hledět. Asi by už dál neměl takové věci vykládat – i to málo pro ně mělo zůstat tajemstvím.
„Bylo to od tebe statečné, Harry,“ ozval se Brumbál s chápajícím výrazem, „splnil si jí poslední přání – tak by ses na to měl dívat.“
„To ano,“ připustil Harry, „ale pořád to nemění nic na tom, že jsem zabil člověka.“
Na to nikdo odpověď najít nedokázal.
Na chvíli všichni zmlkli. Pak na sebe Brumbál znovu upoutal Harryho pozornost. „Ten pergamen, Harry… Co se tam píše?“
Zhluboka se nadechl.
Hermiona mu výtržek podala a Harry ho nervózně žmoulal v ruce, když na něj bezradně hleděl, jako by se v něm snažil najít nápovědu.
„Je to vlastně jen závěrečná řeč,“ začal, „nic konkrétního se v ní neříká. Ale podle malých náznaků a podle toho, co jsem se o Grindelwaldovi dozvěděl od Menthy,“ setkal se s nechápavými pohledy Rona a Hermiony a mlčky jim naznačil, že jim to vysvětlí později, „můžu snad tvrdit, že jsem to všechno uhádl celkem přesně.“
Hermiona nedočkavě přešlápla; zřejmě se jí nelíbilo, jak to Harry natahoval. Brumbál se na ni shovívavě usmál.
„Podle všeho se Grindelwald snažil ze všech sil, aby se na tomto světě udržel. Když se vrátil ze Světa za Obloukem, byl hodně zesláblý a musel nějak nabýt ztracenou sílu. V prvé řadě si ale musel zajistit čas; musel získat nějakou dobu života, kdy by se mu stihly vrátit všechny síly. Na všechno došel pár dní předtím, než jste ho porazil. Tak to tedy aspoň tvrdí Doris v deníku.“ Všechna slova směřoval Brumbálovi; věděl, že Ron s Hermionou jsou totálně mimo obraz. Bude jim to muset všechno vysvětlit později.
„Všechno to sepsal do knížky, z které je ten výtržek a kterou teď u sebe má Voldemort. Vůbec po tom posledním kousku nemusel toužit, protože celý ten odstavec,“ ukázal na pergamen ve svých rukou, „je vlastně jen o tom,“ nervózně si odkašlal, „- soü sank’hla lón prësta soü’el dan - jaký bude problém najít nějaké své příbuzné.“
Brumbál zvedl nechápavě obočí.
Harry pokračoval. „Grindelwald prošel obloukem někdy na začátku tohoto tisíciletí. Samozřejmě, že je po několika stovkách let těžké najít nějakého člověka, kterému v žilách koluje stejná krev.“
Brumbálovo obočí vyletělo ještě výš.
„Taky se tam ale zmiňuje,“ znovu zrak sklonil na pergamen, oči mu těkaly mezi řádky, „- senr’a thelver sant’e anwa - jak je rád, že kouzlo funguje jen na kouzelníky stejné krvi. Prý by bylo daleko nesnesitelnější, kdyby části jeho duše v sobě měli nějací neznámí prašiví mudlové.“
Brumbál poposedl na křesle, ve tváři vzrušený výraz. Zřejmě pochopil. „Takhle to tedy je,“ řekl jen.
Harry pokrčil rameny a otočil se na své dva přátele. Ve tvářích měli přesně takový nechápavý výraz, jaký předvídal. Tohle bude ještě dlouhá noc; ráno bude určitě chraptět z celonočního vysvětlování.
„Je tam ještě něco důležitého? Nějaká narážka, která by nám mohla pomoct?“ vyptával se Brumbál a vstal z křesla. Obešel stůl a začal přecházet před oknem; Harry se tak musel otočit a své přátele měl přímo před očima. „Nemůžeš to přeložit doslova?“
Harry se zarazil. „Obávám se, že to nepůjde,“ připustil po chvíli. „Erisedština se moc doslova přeložit nedá… Je to příliš odlišný jazyk, vždycky se z něj dá pochopit jen smysl.“
Brumbál se na chvíli zastavil v rázování po pracovně, utkvěl na Harrym krátkým pohledem a pak se dal znovu do pochodování.
„Pokud tomu tedy dobře rozumím,“ začal, „máme proti Voldemortovi jen ty dvě narážky. Přesto je to víc, než v co jsem mohl doufat.“
Ron s Hermionou stále jen těkaly nechápavými pohledy mezi přecházejícím Brumbálem a Harrym. Harry jim jasně viděl na tvářích, jak se přemáhají, aby je nepřerušili.
Brumbál se najednou zastavil, přímo před oknem s pohledem upřeným za něj. Byla už tma; Harry jen stěží rozeznal obrys korun stromů Zapovězeného lesa proti ztemnělé obloze.
„Grindelwald musel přijít na to, jak rozdělit svou duši,“ promluvil zničehonic, jasným věcným tónem. „Jak ji rozbít a její kousky ukrýt v srdci jiných kouzelníků. Zřejmě by to jemu i těm příbuzným opravdu zabránilo zemřít.“
Najednou se jeho výraz i tón změnil – posmutněl. „Jak pošetilé… Rozbít svou duši, to je Tomovi podobné. Rozbít svou duši! To nejcennější, co v životě máme…“
Vteřiny ticha plynuly, když se Brumbál odmlčel. Nikdo jiný promluvit nechtěl.
„Jenže nemáme žádnou další nápovědu. Jaké jsou další podmínky? Co musí Tom udělat, aby si tímto způsobem skutečně zajistil nesmrtelnost? Kolik těch příbuzných?“
„Vlastně se tu mluví o třetinách,“ přerušil ho Harry.
Brumbál po něm šlehl pohledem: „Opravdu jsi si jistý, že tam už nic důležitého není, Harry? Jen malý náznak, nepatrné slovíčko…“
„Ne,“ zakroutil rozhodně hlavou Harry.
„Dobrá.“ Brumbál se znovu obrátil k oknu. „V tom případě nemáme ani žádnou nápovědu, jak ty části zničit.“
Harry Brumbála pozorně sledoval. Věděl, že se ředitelovy myšlenky ubírají stejným směrem, jako jeho vlastní, když si výtržek přečetl poprvé. Nepochybně též dojde ke stejnému závěru.
„Po… smrti odchází lidská duše z těla pryč. Jde dál,“ přispěchal Brumbálovi naproti, „třeba bychom je mohli zničit takhle…“
Brumbál na něj pohlédl jen koutkem oka, obličej stále natočený k oknu. „Zabít nevinného, Harry? Člověka, který nemá s naším bojem nic společného?“
„Zas tak nevinní určitě nejsou – Grindelwald tu píše, že s duší se přenesou i nějaké vlastnosti; rozhodně to musí toho příbuzného nějak poznamenat,“ namítl Harry.
Brumbál se na něj tentokrát podíval přímo: „Harry, jestli je na tom pergamenu napsané ještě něco-“
„Tohle bylo poslední,“ ujistil ho. „Myslel jsem, že je to jasné, proto jsem se o tom nezmiňoval…“
„I tak,“ navázal Brumbál, „doufám, Harry, že si uvědomuješ, o čem tu mluvíme. O vraždě dvou lidí, kteří zřejmě vůbec netuší, jak důležitou úlohu v téhle válce mají.“
„Uvědomuju si to jasně. Stejně tak ale i fakt, že jinak to zřejmě nepůjde.“
Brumbál na něj dlouho beze slova hleděl. Nesnažil se mu dostat do hlavy – to by Harry okamžitě poznal. Jen ho pozoroval zkoumavým pohledem.
Pak mu tvář neuvěřitelně zesmutněla. Plamínky v očích, které zahořely v okamžiku, kdy se Harry objevil s pergameny v ruce, pohasly. „Moc se ti omlouvám, Harry.“
Harry zmateně svraštil obočí. „Za co?“
„Za všechno, čím sis musel projít, aby ses takhle změnil,“ Brumbálův hlas zněl neuvěřitelně zranitelně, když k Harrymu promlouval.
Harryho oči se rozšířily překvapením. Otočil se na patě a ztěžka dosedl do křesla, jakmile si uvědomil, na co Brumbál naráží. Opřel se lokty o kolena a hlavu svěsil do dlaní. Jemně si masíroval spánky, když promluvil.
„O rok mladší Harry by se tak nechoval, že? Udělal by všechno, jen aby nemuseli trpět nevinní. Stejně tak by nikdy nezabil Doris, ani nepoužil jako zástěrku toho mudlu v bance. Starý Harry někam zmizel, Brumbále, podřídil se chodu věcí.“ Nevzhlédl, když se odmlčel. Nechtěl teď vidět výraz nikoho v pokoji. „Tenhleten Harry si raději řekne – co jsou dva Voldemortovi příbuzní proti tisícům možných obětí, které před ním zachrání?“
V pracovně zavládlo na chvíli ticho, které nakonec přerušil Brumbál. „Já oba chápu – starého i nového Harryho. Oba jednají podle svého nejlepšího uvážení. A musím uznat, že názor toho nového je pro tuto chvíli zřejmě užitečnější.“
„Neměli bychom ale dřív řešit, kde ty dva příbuzné najít?“ ozvala se po dlouhé době Hermiona. Hlas jí přeskakoval zděšením.
Brumbál i Harry jako by se probudili, když zazněl hlas i někoho jiného. Harry konečně zvedl hlavu z dlaní, obličejům přítomných se však stále vyhýbal; hleděl někam za Ronovo rameno.
„Samozřejmě máš zase pravdu, Hermiono,“ pousmál se na ni Brumbál. „Předpokládám, že tohle nebude to nejtěžší. Voldemortova rodina si už po staletí s pečlivostí vytvářela vlastní rodokmen. Myslím, že pokud na nějaké podobné dokumenty narazíme, nebude problém z nich všechno potřebné vyčíst. Jen se bojím, pokud žijících příbuzných bude mít Voldemort víc jak dva… V tom případě vyvstává další otázka – jak zjistíme, o které se doopravdy jedná?“
„V tomhle nebude problém,“ nechal se slyšet Harry. „Měl bych to poznat.“
Brumbál nevypadal překvapeně, když čekal, až svá slova Harry vysvětlí.
„Erisedská krev. Měla by cítit ulomenou část duše. Aspoň na to spoléhám.“
„To by bylo skutečně užitečné,“ souhlasil Brumbál.
V pracovně se znovu rozhostilo ticho. Harry už chtěl vypadnout – bál se dalších otázek, které by mu mohl Brumbál položit. Měl strach, že by se mu na ně ani v nejmenším nechtělo odpovídat. Proto rozhodně uvítal, když Ron jako na zavolanou zeširoka zívl. Brumbál se na něj ohlédl.
„Ach jistě, už byste měli být dávno v posteli. Máte za sebou dlouhý den.“
Tentokrát Harry neprotestoval. Vstal z křesla a následoval své dva přátele na točité schodiště. Když procházel dveřmi, spočinula mu na rameni vrásčitá ruka. Otočil se Brumbálovi čelem.
„Jsem v pořádku, profesore. Už jsem se vyrovnal s horšími věcmi,“ vyhrkl dřív, než Brumbál cokoliv stačil říct, „třeba Hagridovi třaskaví skvorejši – po těch mě už nic-“
„Zadrž, Harry,“ přerušil ho Brumbál, „jen jsem ti chtěl říct, že až to vyřešíš s přáteli, běž se prospat na ošetřovnu. Madam Pomfreyová sice nebude nadšená, když ji vzbudíš v tak časnou hodinu, ale povzbuzovací lektvar ti dá určitě. Potřebuješ ho jako sůl.
Věděl, že ošetřovnu vynechá, stejně se však rozloučil pokýváním hlavy a nechal tu ředitele stát samotného s jeho myšlenkami.
Jak předpokládal, jeho dva přátelé i přes svou zjevnou únavu nehodlali jít spát. Skoro ho dotáhli ke křeslům nejblíže krbu a naklonili k němu svorně hlavu, aby mohl mluvit potichu bez rizika, že by je mohl někdo slyšet. Oheň je příjemně hřál na obličeji, zatímco ta trocha studentů, kteří ve Společenské místnosti ještě zůstali, se musela spokojit s chladnými stolky daleko za jejich zády. Všichni po nich pokukovali; nevidělo se často, aby se spolu Weasley a Hill bavili jinak než zlostí zvýšenými hlasy. Navíc se tu Hill ukázal poprvé po pár týdnech a oni byli přirozeně zvědaví, kde tak dlouho byl. Napínali uši, aby se jim podařilo něco z jejich rozhovoru zachytit, ale na to byl Harryho hlas až příliš tichý.
Harry celou dobu seděl jak na trní. Když před pár hodinami vcházeli do Společenské místnosti, jeho oči automaticky hledaly drobnou dívku s rudými vlasy. Zřejmě však už byla nahoře v ložnici, protože ji u žádného stolku nezahlédl. Stejně tak neviděl žádnou její kamarádku, která by ji mohla na jeho příchod varovat. Na jednu stranu byl rád, že se přivítání přesouvá na zítřek, ale daleko víc převládala touha konečně ji zase vidět. Moc se mu po ní celou tu dobu stýskalo.
Seděli tu ještě hodně dlouho potom, co poslední páťák odešel na kutě. Harryho hlas už opravdu zněl ochraptěle, jak po celou dobu ani na chvilku nezmlkl. Nic ze svého vyprávění nevynechal. Nezatajil jim žádné podrobnosti, jako to udělal u Ginny; naopak. Vysvětlil všechny své pocity, o kterých dokonce i Brumbálovi nevyprávěl. Když se konečně dostal až k dnešnímu večeru a vyložil jim, o čem se to vlastně dnes s Brumbálem bavili, blížila se malá ručička na Ronových hodinkách k trojce.
Ani jednou ho za celou dobu nepřerušili. Pozorně ho naslouchali a pomalu vstřebávali všechno, co jim řekl. Nebylo toho málo.
„Něco mi tu nesedí,“ ozvala se Hermiona. „Brumbál vždycky tvrdil, že je Voldemort výborný nitrozpytec – proč tedy z Doris už dávno nevymámil, kde je ten útržek schovaný, místo aby ji nechal mučit mozkomory?“
„Zařekla se, že to nikomu neprozradí. Něco jako neporušitelná přísaha sama se sebou. A tu nemůže zlomit ani Voldemort.“
„Tak jak jsi to z ní dostal ty?“
„Tam, kde jsem se jí zeptal, ztratí veškeré závazky cenu.“ Zarazil se. Znovu se dostali k tématům, které by nejraději nechal navždy u ledu.
Hermiona se přestala ptát a Ron si nervózně poposedl na křesle. Oba na tom byli podobně jako Harry.
„Ale pokud je na tom výtržku Erisedština, bude jí napsaná i celá ta Grindelwaldova knížka, ne?“ namítl Ron. „Voldemort teda jeho poznámkách rozumět nemůže…“
Hermiona zakroutila hlavou „Není to jen útržek s jedné stránky, je tam kousek i té předchozí. A tam jsou napsaná anglická slova.“
„Aspoň jsem to zkusil,“ zamumlal si pod nos Ron. „Takže to je to, co teď budeme dělat? Hledat příbuzné Ty-víš-koho?“ promluvil Ron už hlasitěji.
Harry přikývl. „Pokud se opravdu řídil podle Grindelwaldových zápisků, nepůjde ho jinak zničit.“
„No, aspoň víme, co máme na práci,“ zatvářil se spokojeně Ron.
„Víš, co to bude obnášet, Rone?“ zeptala se ho se škodolibým úsměvem Hermiona. „Hodiny a hodiny v různých matrikách a kouzelnických archívech…“
Ronova spokojenost se někam vytratila. „Neříkal náhodou Brumbál, že se o tohle postará on?“
„Copak, už se ti nechce pomáhat?“
„Samozřejmě, že chci pomáhat,“ ohradil se uraženě. „Jen jsem myslel, že to bude o něčem jiném než zase to pitomé vysedávání v knihovně…“
„Tak toho se bát nemusíš, Rone,“ ozval se Harry. „Přijde čas, kdy si budeš přát, abys v té knihovně raději zůstal…“
„Harry?“
Někdo mu potichu šeptal jméno do ucha. Byla ještě tma; to poznal i přes zavřená víčka. Zdálo se mu, že neusnul ani před pěti minutami.
„Harry, prosím, probuď se…“
Neochotně otevřel na malou skulinku oči. U jeho postele se nakláněl Ron i s Hermionou, která v chlapeckých ložnicích vypadala poněkud nepatřičně. Koukl na budík na Deanově nočním stolku. Skoro se trefil – do postele si lehnul teprve před půl hodinou.
„Konečně,“ oddechl si Ron, když se Harry na posteli pomalu vyškrábal do sedu.
„Co se děje?“ zeptal se ospale.
„Potichu,“ napomenula ho hned Hermiona, „ostatní spí.“
Rozhlédl se. Ložnice opravdu ještě tonula ve tmě, jediný zdroj světla byl fosforeskující ciferník Deanova budíku. Celý hrad byl nezvykle tichý; Harry slyšel jen rytmické oddechování jeho čtyř spících spolužáků.
„Co se děje?“ zeptal se už tišším hlasem.
„Nemohli jsme spát,“ vysvětlil mu Ron.
Podíval se na ně. Oba byli plně oblečení, žádná pyžama. Pochopil, co po něm chtějí. Povzdechl si, přehodil nohy přes okraj postele a obul si tenisky. Hermiona taktně vyšla z ložnice, aby si mohl obléct školní uniformu.
„Kam chcete vyrazit?“ zeptal se, když scházeli schody do Společenské místnosti. U jejich úpatí mu hlasitě zakručelo v břiše.
„Harry, kdy jsi naposledy něco pořádného jedl?“ podezíravě se na něj otočila Hermiona.
„Pořádného? To se asi Azkabanské menu nepočítá, že?“ ověřoval si.
Zakroutila rázně hlavou.
„Hm, v tom případě je to už… hodně dlouho.“
„Tak teď už je to jasné – jde se do kuchyně,“ rozhodl Ron.
Po cestě nikdo z nich nepromluvil. Bylo dávno po večerce, nemohli riskovat, že by je někdo nachytal, jak se v noci potulují po školních chodbách. Harry si až po chvilce všiml, že Ron opravdu nehodlá riskovat vůbec nic – v ruce tiskl zmuchlaný pergamen a pořád do něj nakukoval. Okamžitě mu došlo, co to znamená.
„Můžu?“ zeptal se a natáhl k Ronovi ruku. Ron se usmál a Pobertův plánek mu ochotně podal.
Držel ho v rukou skoro jako nějaký posvátný artefakt. Vlastně pro něj měl podobný význam; byla to památka po otci. Sledoval, jak se na pergamenu pohybuje několik teček. Většina jich však byla v klidu, nashromážděná v ložnicích jednotlivých kolejí. Jedinou výjimku tvořili oni tři, Filch, který jako vždy hlídkoval na chodbách s paní Norrisovou v zádech; Brumbál, jehož tečka stále pochodovala v pracovně a profesor Kratiknot, který měl dnešní noc zřejmě hlídku a trávil ji na druhé straně hradu. Všiml si ještě tečky se Snapeovým jménem, jak pospíchá po schodišti několik pater nad nimi.
Automaticky podal plánek Ronovi, ale ten ho zarazil. „Patří tobě,“ pošeptal, „u mě byly tvoje věci až příliš dlouho.“
Vděčně se na něj usmál a plánek strčil do kapsy. Filch se potuloval daleko od nich a na nikoho jiného narazit nemohli.
Do kuchyně opravdu dorazili bez nejmenších potíží. Harry předpokládal, že v tuhle noční hodinu v kuchyni na nikoho nenarazí, ale když otevřel obraz s chichotající se hruškou, kuchyň za ním byla plná čilých skřítků. Nebylo jich tolik jako přes den, i tak však jejich hlasité přivítání vypadalo ohromně. Přinesli všechno, co si Harry poručil, a ještě něco navíc. Nacpal si do kapes, co se dalo, ale obložené chleby nesl v dlani. Nechtěl vědět, jak by vypadaly, až by je rozdrcené z kapes vytáhl.
Nechtěl se v kuchyni zdržovat. Jak jen to šlo, rozloučili se a vyběhli znovu do chodby. Když procházeli Vstupní síní, nezamířil Harry nahoru po schodech, ale k hlavní bráně, která vedla na školní pozemky.
„Kam jdeš?“ zeptala se ho podezíravě Hermiona.
„Nikam,“ odvětil, „jen chci na chvíli vypadnout ze školy. Venku bude větší klid.“
Obrátili se od schodů do vyšších pater a následovali ho. Jak Harry předpokládal, brána však byla zamčená.
Ron už automaticky vytahoval hůlku, Harry ho však se smíchem zarazil. „Voldemort je nebezpečnější než kdy dřív, jeho Smrtijedi se můžou potulovat klidně i v Prasinkách. A ty si myslíš, že by Brumbál dovolil, aby šla brána otevřít obyčejným Alohomora?“
Ron hůlku zase sklonil. „No jo, no. Co teď?“
Harry se na ně oba kouknul, s pobavenými jiskřičkami v očích. „Opravdu se vám dneska nechce jít spát?“
Rázně přikývli. Na oplátku se jen škodolibě usmál. „Máte to mít.“
Rychle je chytl za lokty a něco potichu zašeptal, čemu ani jeden z nich nerozuměl. Najednou byla vstupní síň zase liduprázdná.
„To je přece nemožné! Nemůžeš se v Bradavicích přemisťovat!“
Seděli na břehu Bradavického jezera, tmavý hrad za zády a rozložitý dub nad sebou. Studený vítr jim přinášel vzduch nasáklý vodou z jezera, ale nebylo jim zima. Červnová noc byla překvapivě teplá, zářivý měsíc nebyl schovaný za žádným mrakem.
Podíval se na své dva přátele. Stále vypadali mírně otřeseně. Nedivil se jim; když se on přemisťoval poprvé, cítil se podobně.
„Před rokem bych hodně věcí, co teď dělám samozřejmě, taky považoval za nemožné.“
Hermiona se na něj zamračila: „Nejsi trochu namyšlený?“
Jen se na ni zářivě usmál.
„Mohl bys nás to naučit?“ Ronovy oči zářily nadšením, když se na Harryho obrátil. „To přemisťování a já nevím, co ještě!“
Harry pokrčil rameny. „Něco určitě.“
„Mohl bys to naučit i ostatní,“ přidala se i Hermiona. „Víš – v Brumbálově armádě.“
Vzhlédl. Všechno bylo tak přirozené – bavili se s ním o Brumbálově armádě, bez zaváhání počítali s jeho přítomností u schůzek. Opravdu samozřejmé. Ale s ohledem na poslední měsíce nevraživosti zvláště z Ronovy strany poněkud nezvyklé.
Hermiona si jeho výrazu všimla: „Děje se něco?“
„Ne, jen…“ pokrčil rameny, „pořád si na to nemůžu zvyknout.“
„Na co?“ nechápal Ron.
„Tak třeba na to, že se se mnou teď normálně bavíš,“ vysvětlil mu Harry, s pohledem upřeným někam za Ronova záda.
„Aha,“ zamumlal na oplátku Ron. Pak se mu obličej znovu rozzářil, když si vzpomněl, o čem se to bavili ještě před chvilkou. „Co ještě dokážeš?“
Harry znovu pokrčil rameny. „Co bys chtěl slyšet?“
„Já nevím,“ zamyslel se Ron, „tak třeba… jak ses dostal z Azkabanu? Pokud vím, nikomu kromě Siriuse se to zatím nepodařilo a zvlášť teď, když se dostal pod ruku Ty-víš-komu…“
„Neměl jsem to zas tak těžké – slyšeli jste přece Voldemorta, přece si doopravdy přáli, abych utekl…“
„Co mozkomoři?“ vyzvídala Hermiona. „Jak to, že na tebe nepůsobili?“
„Ale působili,“ odporoval jí Harry, „jen mi každý den dávali omamující lektvar, nedokázal jsem si pod jeho vlivem vybavit jakoukoliv vzpomínku, takže ani ty špatné. To proto jsem tam byl tak dlouho – kdyby mi nedávali ten pitomý lektvar, utekl bych mnohem dřív.“
„No právě – jak jsi utekl?“ Ron se nedočkavě zavrtěl.
Harry se pousmál. „Nebyl jsem nijak nápaditý – Siriusův způsob se oplatil i teď.“
„Siriusův způsob?“ opakoval nechápavě Ron. „Jaký Si-“ Obočí mu vylétlo vzhůru, když pochopil. „Ty jsi zvěromág!“
„Tak trochu,“ přisvědčil Harry.
„Jak trochu?“ chtěla vědět Hermiona.
„Není to zvěromágství tak, jak ho znáte. Trvalo by mi roky, než bych se ho naučil. Ale ve světě Za Obloukem… mají tam tendenci všechny kouzla zrychlovat, což jsem nikdy nepochopil – vždyť oni opravdu nemají kam spěchat, když před sebou mají celou věčnost…“ Hrál si s přezkou hábitu, když potichu vysvětloval. „Navíc mi hodně pomohl Mentha – předtím jsem se přeměňoval jen do obyčejného jestřába, ale když jsem se dostal k Menthovi, hodně věcí se změnilo. Pomohl mi poznat sám sebe. Tedy aspoň z jedné stránky. Pomohl mi využívat magii zevnitř, ze sebe, ne z kouzelného proutku dřeva. Nechci, aby to vyznělo, že jsem proti hůlkám, ale díky něj jsem pochopil, že – ať už je to jakkoliv šikovná věcička – může kouzelníka i omezovat. On mi ukázal, jak se tomu vyhnout. Na hůlku nedám dopustit, bez ní tak úplně kouzelník nejsem, jen jsem chtěl říct, že kdyby si ji kouzelníci někdy dávno nevymysleli, možná bychom všichni byli daleko silnější a…“
„To je všechno hezké, ale v co se teda přeměňuješ?“ připomněl mu Ron, kterého Harryho přednáška přestávala bavit. Hermiona, která Harryho pozorně poslouchala, do Rona podrážděně strčila ramenem. „To se nemůžu zeptat?“ bránil se. „Vždycky jsem si myslel, že člověk se přeměňuje do stejného zvířete, jakého má i jako patrona…“
„Já si to předtím myslel taky,“ přisvědčil mu Harry.
Hermiona si povzdechla. „Kdybyste aspoň někdy dávali ve škole pozor… Zatímco podoba patrona závisí na zvířeti, které by mohlo kouzelníka podle jeho přesvědčení co nejlíp ochránit, u zvěromágství je to něco úplně jiného. Zvíře vypovídá o vlastnostech kouzelníka, o jeho charakteru – proto si ho nikdo nemůže vybrat. Ani svoje vlastnosti si přece nemůžeš při narození vybrat.“
Harry zakroutil hlavou. „Nemusí to tak být vždycky.“
„Co tě nemá!“ ohradila se. „Přesně tak to stojí v učebnici. A vzpomeň si třeba na Červíčka. Krysa k němu seděla úžasně. Vždyť i Sirius a tvůj táta-“
„Já neřekl, že nemáš pravdu. Jen tvrdím, že existují výjimky. Chtěl jsem se k tomu dostat, než mě Ron přerušil.“
„No jo, přiznávám se,“ zabručel netrpělivě Ron. „Co kdybys nám konečně řekl, v co se to sakra přeměňuješ?“
Harry se pousmál. „Řekl?“
Přivřel oči, ale nezavřel je úplně. Chtěl vidět jejich výrazy.
Po chvíli se jeho tělo začalo měnit. Stejně jako před dlouhými hodinami u Azkabanské věznice, i teď mu narostly dlouhé pařáty, silná křídla a dlouhý zobák, přestože teď byl několikrát menší. Školní hábit zmizel, po celém tělo ho nahradilo zářivě bílé peří.
Ron s Hermionou na něj hleděli s otevřenými ústy. Vznesl se do vzduchu, aby k nim nemusel vzhlížet zespodu. Hermiona k němu váhavě vztáhla ruku, sklonil hlavu a jemně se otřel o její dlaň. Přitom nepřestal zlehka mávat křídly. Hermiona přidušeně vyjekla, když se jí dotklo jemné peří, ale okamžitě zmlkla, jakmile ji uklidnil tichým pípnutím. Sedl si ji na rameno, až se pod jeho váhou nahnula na jednu stranu, a dával si dobrý pocit, aby ji silnými drápky neublížil. Když ho začala hladit po zádech, Ron si podrážděně odkašlal.
„Nezdá se ti, že se trochu předvádíš?“ vyčetl mu. Harry si přitom dobře všiml, jak žárlivě hledí na Hermioninu ruku, která spočívala na Harryho křídle.
Odrazil se a roztáhl křídla. Přitom pár ocasními pery stačil dloubnou Rona do tváře. Ještě než dopadl na trávník, přeměnil se zpátky do lidské podoby.
„Páni,“ vydechla Hermiona.
„Když si pomyslím, že jsem kdysi obdivoval McGonagallovou za tu její obyčejnou kočku…“ přidal se i Ron.
„Podle tvého vysvětlení, Hermiono, bylo moje zvíře jestřáb. Zřejmě se mi hodil k povaze. Ale jakmile jsem pochopil pár věcí, změnil se ve fénixe. Vybral jsem si ho. Tedy aspoň tak mi to vysvětlil Mentha.“
„Ale to je přece nemožné…“ vzpamatovala se Hermiona. „Fénix je kouzelné zvíře. Nikdo se nemůže měnit v kouzelného tvora!“
„Tak co jsi viděla před chvilkou? Svítící kuře?“ rýpl si do ní Ron.
„Vím, co jsem viděla,“ ohradila se, „ale McGonagallová přece…“
„Myslel jsem si, že fénixové jsou jen červení,“ neomaleně ji skočil do řeči Ron.
„Kolik fénixů jsi doteď viděl?“
„Vlastně jen Brumbálova…“ přiznal.
„A podle jednoho případu soudíš, že všichni musí vypadat stejně?“
Ron se začal neočekávaně pochechtávat.
„Co je?“ zeptal se Harry. Bylo jasné, že se Ron směje jemu.
„Promiň,“ dokázal po chvíli vyslovit, aniž by se přestal pochechtávat, „já jen, že mluvíš tak divně. Samé soudíš a podle tvého vysvětlení…“
„Kdybys půl roku strávil ve světě, kde si všichni prošli několika stoletími, taky bys tak mluvil,“ obhajoval se Harry, Ron se však usmíval dál.
„Co ještě umíš?“ odvedla Hermiona řeč raději k původnímu tématu. Harry v odpověď jen pokrčil rameny.
„A co třeba ten souboj s Malfoyem? Ten oheň a tak,“ navrhl Ron.
„To všechno Mentha – Erisedština je mocný jazyk, můžeš s ní dokázat skoro cokoliv. Nejsou žádné hranice, nevíš, jak daleko s ní můžeš zajít. Není to jak obyčejná magie – vyřkneš formuli a docílíš přesného účinku kouzla. Takhle Erisedská magie nefunguje. Pokud ji pochopíš a částečně ovládneš, nemusíš umět žádná kouzla – magie prostě vychází z tebe, čistý proud, který si přetvoříš podle potřeby. Je jedno, co přitom vyslovíš – většinou ti to jen napomůže k soustředění.“
Ron se znovu rozesmál.
„Co je zase?“ ohradil se Harry.
Ron kroutil hlavou a přitom se ani na chvíli nepřestal chechtat: „Vyřkneš, docílíš…“
„Ha-ha,“ podrážděně napodoboval Harry.
„Harry, víš, o čem tu mluvíš?“ ozvala se zamyšleně Hermiona. „Čistý proud kouzel, ovládnutí vnitřní magie…“
„Vím, Hermiono. Měl jsem skvělého učitele. Nikdy by mě nic nenaučil, dokud bych o tom nevěděl úplně všechno.“
Ron těkal pohledem od jednoho k druhému. „No tak, slibuju, že už se nebudu smát… Co mi zase uniklo?“
Hermiona se na něj otočila a zhluboka se nadechla. Jakmile Harry zaslechl její slavnostní tón, poraženě si povzdechl. „Ráda bych ti představila jediného člověka na zemi, kterému se podařilo plně podrobit svou vnitřní magii.“
Ron nadzvedl obočí. „Mluvíš o Harrym, že?“
„Ne, o tobě, ty hlavo skopová!“ obrátila Hermiona oči v sloup.
„Hele, došlo mi, že myslíš Harryho. Co že si to podrobil?“
„Svou vnitřní magii! Rone, seš přece kouzelník, vyrůstal jsi v kouzelnické rodině, o tomhle jsi už musel určitě slyšet!“
„Je mi líto, Hermiono, ale kdybych měl tušení, o čem to mluvíš, asi bych se neptal.“
„Než dostanou malí kouzelníci a čarodějky své první hůlky,“ smiloval se nad ním Harry a začal vysvětlovat, „nikdy nevíš, kdy provedou nějaké kouzlo. Magie v nich někde je, ale neumějí ji ovládat. Stejně tak je na tom každý kouzelník, i ti dospělí. Ale na rozdíl od dětí mají hůlky. Ty jim pomáhají magii v sobě najít a využít. Pokud by kouzelníci nevynalezli hůlky, celý svůj život by byli jako ty děti – magii by měli v sobě, ale nikdy by si ji nedokázali podrobit.“
„Až na tebe,“ namítla Hermiona.
Zakroutil hlavou. „Nikdy bych se to nenaučil, kdybych neměl za učitele Menthu. Na rozdíl od nás kouzelní tvorové magii dokonale ovládají a dokážou ji maximálně využít. Vezmi si třeba Erisedské – dokázali vytvořit vlastní svět!“
„Páni!“ ozval se Ron, „Co kdybys taky nějaký vytvořil? Nebyli by tam žádní Smrtijedi ani Ty-víš-kdo, žádná škola nebo profesoři…“
Hermiona Rona přejela zoufalým pohledem, zatímco Harry se uchechtl. „To, že svou magii umím ovládnout, z ní nedělá mocnější. Je stejně silná jako kteréhokoliv jiného čaroděje, nejsem žádný Erisedský jednorožec, abych vytvářel celé galaxie…“
„I tak… Viděl jsem ten trik s ohněm,“ nevzdal se Ron.
„Ovládat živly patří k těm jednodušším věcem. Oheň, vodu, země, vzduch – všechno velmi dobře znáš z každodenního života. Pak už je snazší je ovládat podle svého. Ale snažit se podrobit jiné síly, které jsi třeba ani nikdy neviděl, to už je jiná věc. Nestačí si jen něco přát, musíš vyjádřit jasně, co potřebuješ.“
„Ovládat živly je jednoduché? Promerlina, co jsou pak ty těžší věci?“
Harry chvíli přemýšlel. „Třeba nitrozpyt. Nemůžeš dopředu znát mysli, do které chceš proniknout. Proto je velice těžké něco takového zvládnout. A jsou věci, které takhle nedokážeš vůbec. Nikdy bych třeba nemohl spojit své tělo s duchem, když jsem se vrátil ze Světa za obloukem. Na to lidská magie prostě nestačí.“
„Tak potom nechápu…“ začal Hermiona, Harry ji však nenechal otázku dokončit.
„Mám v sobě krev Erisedských jednorožců. To udělá hodně.“
Na chvíli se všichni odmlčeli. Pak se znovu ozval Ron: „Proč teda pořád máš hůlku? Není to už trochu zbytečné?“
„Zvykl jsem si na ni,“ odpověděl Harry, „navíc – asi těžko bych bez ní nebyl nápadný, nemyslíš? A pak… nikdy jsem se nenaučil správně odhadnout, kolik magie mám vydat na určité kouzlo. Většinou to trochu přeženu a jsem pak unavený. Dost to totiž vyčerpává. Pak se hůlka skutečně oplatí – přesně ví, kolik síly může kouzelníkovi na ono kouzlo vzít.“
Ron od něj rychle odvrátil hlavu, přesto si Harry ještě stihl všimnout, že se zase dusí smíchem. „Něco si slíbil,“ připomněl mu výhružným hlasem.
„Já vím,“ snažil se ovládnout, „ale když ty opravdu mluvíš jako moje babička a Hermiona dohromady!“
Tentokrát se od něj uraženě otočila i Hermiona.
„Dobře, už toho vážně nechám,“ kajícně sklonil hlavu. „Jak to, že nevypadáš normálně?“ zeptal se najednou Harryho.
„Co tím myslíš? Vypadám snad nenormálně?“
„Nevypadáš jako Harry,“ dodatečně vysvětlil.
„Jo takhle,“ pokýval Harry hlavou, „prostě jen další kouzlo z tamější knihovny. Je to daleko lepší než Mnoholičný lektvar – nemusíš každou hodinu nic pít, a dokonce ještě lepší než přeměňování – nemusíš se na tu podobu pořád soustředit. Dokonce si můžeš změnit i barvu očí.“
„Ale jizva ti zůstala,“ připomněla Hermiona.
Přikývl. Musela si jí všimnout už dřív, protože v měsíčním světle byla jen těžko viditelná. „Není to jen jizva na čele,“ přiznal. „Nemůžu se zbavit ani té na boku. Dokonce mi i tetování zůstalo.“
„Tetování!?“ zajíkl se Ron. „Ty ses nechal tetovat?“
„Nebylo to dobrovolně,“ hájil se Harry. „A kdyby bylo, určitě bych si vybral něco daleko menšího…“
„Menšího? To máš potetovaný celý hrudník?“
„Ne!“ ohradil se.
„Ukaž nám to,“ nabádala ho Hermiona. „Prosím,“ dodala, když viděla, že se k ničemu nemá.
Povzdechl si a rozepnul si vrchní knoflíky hábitu. Vyhrnul ho, až odkryl celé levé rameno. Vzepjatý Erisedský jednorožec na jeho opálené kůži zářil v noční tmě daleko víc než za denního světla.
„Páni,“ vydechla opět Hermiona. Neovládla se a pravou rukou přejela po zářivě bílém tetování.
„Tak teď už se opravdu předvádíš,“ nakvašeně prohodil Ron.
„Promiň, ale předtím jsem o tom všem s nikým nemluvil,“ přiznal Harry. „Doufal jsem, že vy mě pochopíte, i když se nebudu nijak přetvařovat.“
Ronovi sklaplo.
„Říkal jsi, že to tetování nemáš dobrovolně,“ připomněla Hermiona. Raději ruku z jeho hrudi stáhla, když si všimla Ronova výrazu. „Tak kdes ho vzal?“
„Objevilo se mi po tom, co jsem se vrátil ze Světa za obloukem,“ objasňoval. „Myslím, že je to vedlejší účinek Erisedské krve, které jsem se napil. Nijak mi nevadí, dokud ho nikdo neuvidí. Jen je podle mě příliš nápadné…“
„Prostě nebudeš moct v létě nosit plavky,“ povzbuzoval ho Ron, „to je toho.“
Harry se na něj usmál, na což Ron odpověděl širokým zívnutím.
„Začíná svítat,“ upozornil je Harry na světlý pás, který se rýsoval na východě. „Musíme tu sedět už víc jak dvě hodiny.“ Tentokrát byl na řadě se zíváním on.
„Měli bychom všichni jít spát,“ navrhla Hermiona. „Dneska už všeho bylo dost.“
Harry si vzpomněl na Brumbálovu radu ohledně ošetřovny. Ani v nejmenším neměl chuť spát mezi sterilně bílými stěnami a tvrdými postelemi. Rozhodl se, že vydrží i bez povzbuzujícího lektvaru. Dlouhý spánek má přece stejné účinky jako zmiňovaný lektvar.
„Máš pravdu,“ přisvědčil Hermioně, nečekaně oba chytl za lokty a přemístil se s nimi do Nebelvírské společenské místnosti. „Dobrou noc,“ popřál jim přes sílící světlo za okny, vydal se k točitému schodišti a nechal je oba zaraženě stát uprostřed místnosti, kde se ještě chvíli vzpamatovávali z nenadálého přemístění. Na patě schodiště se však naposledy otočil, jak si na něco vzpomněl. „A nezapomeňte, co jste mi slíbili – musíte se k Ericovi chovat pořád stejně, jako před pár týdny. Kdyby někdo začal mít podezření-“
„Už dost, Harry,“ zadržel ho Ron, „tohle všechno jsme už slyšeli. Pokud ti na tom tak záleží, budu na tebe klidně křičet každých pět minut…“