8. harry vs. Potter
Kapitola 8. – Harry vs. Potter
„Opravdu vám děkuji, že jste přišla. Sám bych to asi nezvládnul,“ vydechl Severus, když se sesunul v kuchyni na židli.
Už to bylo několik dní, co dostal Pottera na starosti, a to znamenalo den a půl, ve kterém Severus uvažoval o vraždě nebo sebevraždě. Ten kluk totiž přešel z fáze „apatie“ do fáze „nechutně aktivní zmetek“. Nedalo by se říci, že by vyloženě zlobil, spíš že nevěděl roupama coby. A Severus se svými zkušenostmi (které se rovnaly nule) a ve svém stavu velmi rychle ztrácel síly i trpělivost.
Naštěstí se u něho první večer opět objevila Alison a pomohla mu zvládnout tuhle pro něho netypickou situaci. Chodila teď téměř každé ráno a večer a Severus jí byl tak neskutečně vděčný, že kdyby byl schopen se ohnout, tak ji líbá nohy. Jinak totiž hrozilo, že by Voldemortovi přišel anonymní dopis s pozvánkou a přesnou adresou, kde se jeho úhlavní nepřítel skrývá.
I tak si Severus jen těžko dokázal představit, že tu toho pitomého kluka bude mít ještě pět dní. Jediná výhoda? Dítěti se tahle situace očividně líbila, takže si jen spokojeně lebedilo.
Nejhorší na soužití s Potterem byly dvě věci. První zabránit mu, aby se k němu tolik tulil, a ta druhá, donutit ho akceptovat režim. Že se ráno vstává, kdy se jí oběd, kdy se chodí spát a hlavně kam. Potter totiž první dny odmítal spát sám ve vedlejším pokoji, který mu Severus určil. Úplně nejraději by se totiž obtočil kolem svého dítěte a tak spal až do rána. Cožpak o to, dítěti by se to líbilo, jenže to by nesmělo být součástí Severuse, který něco takového rozhodně nehodlal připustit. Takže první noci se s ním téměř pral. Později už se mu podařilo kluka trochu zkrotit, takže se k němu chodil tulit jenom k ránu, zatímco teď mu už stačilo, když ho Severus večer uložil. I to mu ovšem lezlo krkem.
I když vlastně by měl být spokojený, Potterovo chování se totiž s každým dnem zlepšovalo. Byla to sice mizerná útěcha, ale alespoň nějaká. Zvláště, když mu bylo jasné, že Brumbál si tu malou pohromu jen tak neodvede.
„Nemáte zač,“ usmála se na něho Alison a posadila se naproti.
„Ale mám. Vůbec nemáte povinnost tady být. Tohle v popisu práce nemáte.“
„To nemám,“ přikývla. „Ale řekněme, že mě váš případ… zaujal.“
V duchu se zamračil. Výborně, takže jsme jen případ. Navenek však zvedl obočí. „Ano, případ - to opravdu jsme.“
„Nemyslela jsem to ve zlém,“ ohradila se hned, i když s úsměvem. „Tohle celé je ale úžasné pro výzkum.“ Byla nadšená jako malé dítě.
„Aha, takže pro vás jsme takové malé laboratorní krysy,“ pronesl jízlivě, ale to její nadšení ho přitahovalo. Připomínala mu jeho samého a jeho nadšení pro výzkum.
Podívala se na něho skepticky. „Musíte mě chytat za slovo?“
„Pardon. Říká se o mně, že jsem sarkastický bastard, asi na tom něco bude. Dáte si víno?“ dodal hned. Vlastně ani nečekal odpověď, popravdě ani nechápal, proč se zeptal, ale o to víc ho překvapilo, když…
„Ráda.“
Jak se jeho víno dostalo do ledničky, to vlastně byla jedna velká náhoda. Asi před týdnem navštívil zdejší mudlovský obchod a tak trochu očekával útok neznámého sledovatele, tvářil se však jako obyčejný zákazník zaujatý lahvemi s víny. Nakonec tam však postával tak dlouho, že mu přišlo hloupé nic nekoupit, a tak popadl láhev bílého a odšoural se k dalšímu zboží.
Vida, jak se to najednou hodilo.
Sledovala ho, jak otevírá láhev a nalévá dvě skleničky. Dvě? „Vy si dáte taky?“ zeptala se podezřívavě.
„Moje léčitelka říká, že můžu,“ ušklíbl se a položil láhev na stůl, než se sám usadil. „Nebo v tom je snad nějaký problém?“
„No, když to říká vaše ošetřovatelka, tak to tak asi bude,“ ušklíbla se. „I když jsem slyšela, že ošetřovatelky bývají děsné harpie.“
„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou. „Spíš striga, pokud mohu soudit.“
„Jsem poctěna,“ zasmála se. „A myslím si, jedna sklenička neuškodí. A i kdyby… ve vašem případě by si dítě myslím samo řeklo, že se mu to nelíbí.“
Ano, to bylo přesné. Dítě velmi dobře dávalo najevo, co se mu líbí a co ne. A to zvláště v poslední době, kdy se už neozývalo bubláním, ale kopáním. A rozhodně mělo úžasnou trefu.
„To máte nejspíše pravdu.“
„Když už tu tak popíjíme, nemohli bychom si tykat?“ navrhla trochu nesměle.
Ušklíbl se. Nikdy se snadno neseznamoval a se ženami zvláště, a tak tenhle návrh skutečně potěšil. „Nevidím důvod proč ne. Severus.“
„Alison. Ahoj,“ přiťukla mu.
Víno bylo dobré. Nijak výjimečné, ale přišlo k chuti. Bylo zvláštní, že ač byl dříve Severus na popíjení poměrně zvyklý, za poslední týdny mu to ani nescházelo.
„Dobré víno, vlastní výběr?“
Přikývl. Ve vínech se trochu vyznal, ale nehodlal jí říkat, že tohle byla volba naslepo.
Náhle je však vyrušil hluk z obývacího pokoje. Hned se oba otočili k průhledu do pokoje, ale to se jen Harry obklopený popadanými kostkami na ně nevinně usmál.
Severus si povzdechl. „Ty kostky vrátím, co nejdřív. Skutečně jsem nepočítal s tím, že něco takového ho zaměstná na půlku dne.“
„Tohle je vděčná hra. Musíte dítě nějak zaujmout, to je všechno. A s tím vracením nemusíte… nemusíš spěchat. Jessica už si s nima stejně nehraje.“
„Jessica je… dcera?“
Přikývla.
Jistě, nemohl čekat, že bude nezadaná. „Stejně tě obdivuju, že na něho máš nervy. Já bych ho nejraději strčil do pytle a hodil do řeky,“ vydechl a promnul si čelo. Za poslední dny toho měl skutečně dost.
„Jsi prostě jen unavený, dítě ti odčerpává hodně magických sil.“
„To druhé ještě víc,“ zamručel.
„A teď si vezmi, že muži nevěří, jak složité to je být na mateřské dovolený. Myslí si, že když tam je slovo „dovolená“, že to je flákání se po kavárnách. Měli by si to taky zkusit.“
Severus div nezaúpěl. „Tohle bych nikomu nepřál. Příroda moc dobře věděla, komu udělit jakou roli. Vyměnil bych těch devět měsíců klidně za rok na bojišti, hlavně aby mi už přestaly otékat kotníky.“
Alison se zasmála.
V další chvíli se však na za dveřmi ozval nějaký šramot, za kterým se oba otočili. Poté však následovalo ticho. A jelikož v obývacím pokoji kostky osiřely…
„Kam ten malej zmerák zase zmizel?“
Na půl minuty se člověk otočí a…
„Já ti říkala, že bude chtít, abys u něho byl,“ pronesla žena a skutečně čekala, kdy se ve dveřích objeví Harryho střapatá hlava. „Je na tebe dost upnutý.“
„Je upnutý na dítě. Já mu jsem ukradený.“
„To si nemyslím.“
„Nemá mě rád. Ani já jeho, nikdy jsme se neměli rádi,“ vysvětlil.
„Co ti udělal?“ zeptala se zvědavě. Podle jeho trhnutí pochopila, na co si hned vzpomněl, a tak dodala: „Ne, tohle nemyslím… teda… Hloupá otázka. Já myslela…,“ na chvíli se zarazila, nevěděla, jak to správně vysvětlit. „Ty ho nemáš rád, ale není pravda, že ho nenávidíš. Několikrát jsem vás spolu přistihla, jak jste si… rozuměli,“ hledala ten správný výraz. „Nemyslím slovně, ale tak nějak… třeba včera večer, když jsem přišla, tak jste leželi vedle sebe na gauči a tys ho nechal, aby si povídal s dítětem.“
Nebyl si jistý, jestli těch několik slov, které se naučil, se dalo považovat za povídání, ale pokrok to rozhodně byl ohromný. A on byl v tu chvíli už příliš unavený na odhánění.
„Kdybys ho nenáviděl, tohle bys nesnesl,“ pokračovala. „V tvém chování k němu není nenávist… spíš… strach. Nebo nejistota, ale ani to není to správné slovo.“
Dlouze se na ni zahleděl, věděl, co má na mysli, ale nebyl si jistý, jestli se o tom chce bavit.
„Asi jsem se spletla,“ rozhodla se po chvíli ticha změnit téma.
„Nemám tohohle Pottera rád,“ vydechl, i když z toho mohl vycouvat. „Nikdy jsem neměl. Už s jeho otcem jsem měl spory a potom když přišel on… Od vždycky jsme se hádali, dokázali jsme vytočit jeden druhého a řekl bych, že jsme se v tom vyžívali oba dva stejně. Ač bych to před ním nikdy neřekl, tak ten kluk byl… měl rozhodně úžasné schopnosti. Ve dvanácti zabil baziliška, ve čtrnácti se utkal s Pánem zla a přežil,“ vysvětloval, čímž na Alison rozhodně zaujal. Samozřejmě, že o něčem slyšela, ale nebyla si jistá, čemu může věřit a čemu ne.
„Ten kluk mě štval, od vždycky,“ pokračoval Severus, „ale tak trochu jsem obdivoval jeho sílu, kterou v jeho věku nemá nikdo, koho znám. A teď je mu najednou dvacet,“ pokračoval téměř naštvaně, „a já ho vodím na záchod a pomáhám mu stavět hrad z kostek. Tohle je to, co mi… co je nad moje síly.“
„Lítost?“
„Spíš bezradnost. Je to jako když celý život k někomu vzhlížíš pro jeho sílu a potom ho vidíš, jak stářím skomírá na lavičce a není schopen se sám ani nejíst. Připadáš si potom jako ten největší zoufalec, protože není nic… nic na celým světě, co bys mohl udělat, abys mu pomohl. A přesto to teďka cítím já.“
Alison nevěděla, co na to říci. Samozřejmě, že vidět toho kluka s inteligencí malého dítěte bylo těžké, ale vůbec jí nedošlo, že pro někoho, kdo ho znal předtím, to musí být ještě těžší. „Lepší se.“
Odfrkl si. „Naučil se pět slov.“
„Za poslední dny se naučil mluvit, jíst… lepší se.“
„Ano. Už si řekne o jídlo a sám si utře zadek. Ale kde mám jistotu, že to někdy bude zase Potter jako předtím? Kde?!“
Povzdechla si. „To nikdo nedokáže říci.“
„No právě.“
„A vy byste… teda ty bys chtěl, aby byl zase jako dřív? Myslela jsem, že ho nemáš rád.“
Neodpověděl hned. Přese všechno, přes všechny ty chvíle, kdy měl pocit, že ho zabije, si tohle dítě nějakým způsobem oblíbil. Pokud pominul, že to je Potter a že je mu dvacet… pokud se snažil vidět jen to hloupé dítě, tak ho měl rád.
„Nevím. Nejsem si jistý. Řekl bych, že s tímhle Harrym si rozumím mnohem víc, než s tím původním za celý život. Možná ho mám i určitým způsobem rád. Jenom nějak nevím, jak to půjde dál.“
V kuchyni se rozhostilo ticho, než Alison jemně načala nové téma. Ani jeden si proto nevšiml chlapce, který seděl za pootevřenými dveřmi a celý jejich rozhovor vyslechl.
Možná ho mám i určitým způsobem rád, znělo mu v hlavě. Nevěděl, jestli by ho to mělo potěšit nebo spíše bolet, ale tak jako tak se utvrdil v jedné věci – svoji roli bude muset hrát dál.
***
Harry seděl schoulený na své posteli a hleděl před sebe.
V hlavě měl pořádný zmatek.
Nebylo by to totiž tak, že by Harry své bláznovství celou dobu předstíral. To ani náhodou. Jeho vzpomínky končily okamžikem, kdy ho unesli Smrtijedi a Snape se ho pokusil zachránit. Pamatoval si, že to celé byla past a Voldemort ho potom donutil udělat… pamatoval si, jak ho táhli k nahému Snapeovi… jak mu stahovali kalhoty a…
Zajel si prsty do vlasů. Na tohle si pamatoval jen velmi mlhavě, ale i tak toho bylo dost. Měl pocit, že z toho zešílí.
I když už se vlastně stalo.
Ty týdny, které následovaly… jsou v temnotě. Nevěděl, kde byl, co dělal… zkrátka nic. Jenom tma. Týdny naplněné prázdnotou až do chvíle, kdy k němu skrze tmu dolehl hlas – dítě… dítě… tvoje dítě…
A to ho hnalo dál.
Stále ještě s myslí uvězněnou v temnotě se vydal kupředu, vedený pouze magií a nějakým šestým smyslem. A i když v téhle době už začal vnímat, co se okolo něho děje, byl jen tichým pozorovatelem. Své tělo neovládal, jen sledoval své pohyby a jednání. Tehdy mu to všechno připadalo logické, teď se za většinu věcí skoro styděl. Jak lezl Snapeovi do postele… jak se od něho nechal mýt…
Nemysli na to!
Jenže jak dny utíkaly, zjišťoval Harry, že se jeho vůle vrací. Náhle byl schopen reagovat, odpovídat na podměty i myslet. A před několika dny, jakoby se probudil úplně.
Bylo to asi před pěti dny. Akorát přešla ta žena… Alison… zkontrolovat Severuse i jejich dítě. Právě mu prováděla ultrazvuk a o něčem se s ním bavila, zatímco se Harry schovával za gaučem a pokoušel se je potajmu sledovat. Neměl ani ponětí, že jeho špehování je spíš úsměvné než nenápadné. Zůstal schovaný do doby, než se oba dospělí zvedli a odešli se bavit do kuchyně. To byla ideální příležitost prozkoumat tu podivnou krabici, kterou s sebou žena přinesla.
Harry natáhl krk, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje a potom vylezl na opěradlo křesla, ve kterém Alison seděla, a začal natahovat krk k obrazovce. Ta totiž zrovna ukazovala podivný obrázek, kterému Harry nerozuměl. Z počátku… po chvíli se jeho mysl začala projasňovat a on poznával.
Tu krabici znal… byl to jeden z mudlovských vynálezů.
Ukazoval nenarozené děti.
Ukazoval jeho dítě!
A jestli se díval dobře, tak… tak…
„KLUK!“ vykřikl náhle a zabodl prst do obrazovky, která jasně ukazovala důkaz jeho tvrzení. Já budu mít syna! problesklo mu hlavou jako záblesk komety, která projasnila všechny zastřené myšlenky. Víc si však pomyslet nedokázal, v další chvíli se událo několik věcí najednou.
Ve chvíli jeho výkřiku se totiž dovnitř nahrnuli Severus i s Alison. Harry byl svým objevem tak zaskočen, že na opěradle ztratil rovnováhu a křeslo se rozkývalo, ale než to Harry zvládl, převrhlo se křeslo i s ním. Při pádu však s sebou srazil i ultrazvuk, který s hlasitou ranou dopadl na zem.
Severus mě zabije! byla jeho jediná myšlenka. Před pár dny by mu něco takového rozhodně nedělalo vrásky.
K jeho velkému překvapení však ani jeden z dospělých nezkoumal míru poškození na přístroji, ale zajímali se o něho. Alison k němu přiklekla, zatímco Severus mu projel rukama vlasy i tvář. „Cos to vyváděl? Jsi v pořádku? Neublížil sis?“
Harry na něho zíral s přitroublým pohledem.
On o mě má strach? Teď rozhodně nebyla ta pravá chvíli na to říci, že jeho mysl je zpět z dovolené.
„Kluk,“ špitl jen a ukázal na ležící ultrazvuk.
Severus si povzdechl, než se usmál. „Má pravdu?“ otočil se na Alison, která zvedala přístroj.
Přikývla.
„A já chtěl mít překvapení,“ protáhl Severus rádoby naštvaně. „Nestalo se tomu nic?“ zeptal se ženy.
„Ne, mám to opatřený kouzly.“
Jen přikývl, než se otočil zpět k Harrymu, který popravdě čekal, že v následující chvíli dostane na holou nebo bude alespoň týden bez večeře. „Tak vstáváme, ty objeviteli.“ Jen mu pomohl na nohy, nic víc.
Harry byl zoufalý.
Nacházel se v situaci, kdy byl považován za retardované dítě. Jenže o tohle dítě se někdo staral, někdo o něho pečoval, hrál si s nim, objal ho… I když to byl jenom Snape, dával mu víc, než všechny rodiny za celý jeho život dohromady. Kromě rodičů, na které si nepamatoval.
Jenže nejhorší bylo, že to byl právě Snape!
On mu zkazil život. Zprznil ho, přefikl ho, znásilnil ho a on… se o něho stará. A nejen o něho, ale také o jejich dítě, které v něm rostlo.
Jeho dítě, jeho rodina.
Harry by se o něho tak rád postaral. O oba dva!
Jenže nemohl.
Ne potom, co dnes Severus sám řekl – on má rád tohle dítě, Harryho. Ale Pottera stále nesnáší. A nejspíše bude až do nejdelší smrti.
Na dveře se ozvalo zaklepání a muž nakoukl dovnitř. „Ty ještě nespíš?“
Nemusel se ani snažit, jeho tvář se rozzářila vlastně sama od sebe. A když si k němu Severus přišel sednout, nebylo nic snazšího, než se u něho schoulit. U jejich dítěte.
„Máš tu pořádnou bouli,“ konstatoval Severus, když mu odhrnul pramínek vlasů. „A potřeboval bys ostříhat,“ dodal, ale spíš pro sebe. Nepočítal s tím, že by mu kluk rozuměl. Ten v tu chvíli jen upřeně poslouchal pohyby v břiše a nevnímal svět okolo.
Alespoň si to Severus myslel.
Harry mu věnoval jeden upřený pohled.
"Co je?" zeptal se muž.
Harry se jen zavrtěl a ještě o trochu víc se přitulil.
Ne, nemůžu ti to říct. Jestli o tohle nechci přijít, musím zůstat Harry