23.kapitola
8. 4. 2012
Cedric se stále cítil poněkud malátný z dozvuku jejich činnosti, když s Harrym nakonec vylezli z vany. Přivolal si pár dalších ručníků z poličky, a jakmile Harry vystoupil z vody, Cedric jeho tělo do jednoho zabalil a rázně ho utíral, sušil mu paže a hrudník.
Harry tam jen stál, ztuhle jako násada koštěte, hlavu sklopenou a absolutně nevnímal svět. Cedric to shledával poněkud znepokojujícím po jejich večerním škádlení. Když se Cedrikovy ruce dostaly níže k Harryho břichu, mladík mu vytrhl ručník z ruky a obtočil ho kolem sebe.
„Ne, ne,“ prosil Harry, zatímco se svezl po zdi na podlahu a než svěsil svou hlavu mezi kolena, stačil Cedric zahlédnout chlapcovy slzy.
„Harry, co se děje? Co je špatně?“ zeptal se Cedric jemně. Uspěchal to dnes v noci? Dotlačil Harryho příliš rychle příliš daleko?
„Ne – neměli jsme to dělat,“ řekl Harry hlasem ochraptělým z pláče a z pokusu ho skrýt.
„Dělat co, Harry?“ vyzvídal Cedric, i když to téměř uhodl. Vynořila se jedna Harryho ruka a mávla směrem ke koupeli.
„My. Tohle. Neměli jsme to dělat. Jak můžeš snést dotýkat se mě? Jsem tak špinavý, tak odporný,“ vzlykal znovu Harry a sklonil hlavu ještě níž mezi kolena.
Cedric měl pocit, jakoby mu srdce spadlo někam do blízkosti jeho chodidel. Oh, Bože, byl Harry sexuálně zneužívaný a jen mu to neřekl? Lhal ten den, kdy mu vyprávěl o strýcově týrání? Že to bylo jen fyzické? A teď tu byl Cedric, který ho nutil a nutil do věcí, na které možná Harry nebyl ani zdaleka připravený. A poté, co viděl Snapeovy vzpomínky, byl to jen zázrak, že ho Harry neodstrčil dřív. Cedric cítil tolik vinny, že připustil to, co se mezi nimi ve vaně stalo, jako kdyby Harryho nějakým způsobem jaksi využil. To nikdy neměl v úmyslu.
Cedric obtočil ručník kolem svého pasu a svezl se na zem vedle Harryho, ale nedotkl se ho, netoužil Harryho rozrušit ještě víc, než se zdál být. Jestli se Cedrikovi kdy pod ruce dostane Vernon Dursley, nebude zodpovědný za své činy.
„Harry, miláčku, prosím, mluv se mnou,“ řekl Cedric. „Víš, že mi můžeš říct cokoliv.“
Harry stále dál brečel, houpal se dopředu a dozadu ke zdi.
Cedric čekal, nechtěl tu nechat Harryho samotného jen ve společnosti jeho nářku a špatných vzpomínek. Přibližně po půl hodině byla jeho trpělivost odměněna. Harry vzhlédl od svých kolen, zdál se překvapený, že tu ještě našel Cedrika.
„Myslel jsem – myslel jsem, že jsi mě opustil. Že jsi na mě naštvaný,“ zakuňkal Harry.
„Harry, jsme zasnoubení, budeme se brát. Nezáleží na tom, co se stalo, co mi řekneš, nepůjdu nikam. Nikdy tě neopustím, Harry. To slibuju.“
„Možná – Možná si mě už nebudeš chtít vzít,“ řekl Harry, „až to zjistíš. Cítím se tak špinavý, Cedriku, a už nikdy se nebudu cítit čistě, dokonce i když jsem se právě vykoupal.“ Harry se znovu složil a Cedric si přál, aby ho mohl obejmout a poskytnout mu tím útěchu, ale nebyl si jistý, zda to dotykem ještě nezhorší.
„Harry, nic, co mi řekneš, mě nedonutí přestat tě milovat. Miluju tě, celého tebe, bez ohledu na to, co se ti stalo. Prosím, neboj se říct mi to, Harry.“
„Budeš mě nenávidět!“ vzlykal Harry. „Budeš mě nenávidět!“
„Nikdy bych tě nemohl nenávidět, Harry,“ řekl Cedric tím nejklidnějším hlasem, jaký zvládl. Málem mu taky bylo do breku ze všech těch příšerných věcí, které se staly Harrymu, a byl pevně rozhodnutý, že nikdy nedovolí, aby cokoliv nebo kdokoliv znovu ublížil chlapci, kterého miluje. „Miluju tě. Miluju tě a navždy budu.“
„Slibuješ?“ zeptal se Harry, naděje zářící z jeho očí sevřela Cedrikovi hrudník.
„Slibuji,“ řekl Cedric. „Jsi připravený mi to říct, Harry? Nemusíš, jestli nechceš, ale možná se potom budeš cítit lépe.“
Harry se zadíval dolů na vykachlíkovanou podlahu, pak zpět na Cedrikovu tvář. „Bylo to tak hrozný, Cedriku!“ zanaříkal, a pak se vrhl na Cedrikovu hruď a ovinul mu ruce kolem pasu. Cedric hladil Harrymu záda a ulevilo se mu, že mu to Harry dovolil. Dával si pozor, aby udržel svůj dotyk lehký a nedovolil svým rukám zabloudit níž pod Harryho pas, dával mu tím beze slov najevo, že to má být uklidňující dotek… nic víc.
Mezi vzlyky a škytáním vyšel najevo i příběh Harryho matky. Cedric Harryho držel po celou dobu, nemluvil, jen ho nechal, ať převypráví události svým vlastním tempem. Stěží si chlapec stihl přebrat novinky, než byl natlačen do Snapeovy myslánky a viděl ty strašné vzpomínky, které obsahovala.
„Já – připadám si tak vinný, tak špinavý, Cedriku. Ne – neměl jsem vůbec být narozený,“ štkal Harry. „Jsem nic, jsem nikdo!“
„Ššš, Harry, ššš,“ snažil se ho Cedric utišit. „Jsi Harry. Vždycky budeš Harry, nezáleží na tom, jaké příjmení ti dali, dokonce ani kdo byl ten zmetek, který zneužil tvou matku. Na čem záleží je, že tě tvoji rodiče milovali. James a Lily Potterovi byli tvými rodiči a milovali tě tak moc, že zemřeli, aby tě zachránili.“
„Milovali, že jo?“ vzhlédl Harry ze svého místa na Cedrikově hrudi. „Každý mi stále opakuje, jak moc mě milovali.“
„Milovali tě, Harry. Nemysleli si, že jsi odporný nebo špinavý, protože nejsi. Nemáš vinu na tom, jak jsi byl počatý, Harry. Nikdo nemá, nikdo si rodiče nevybírá. Říkal jsi, že se cítíš vinný? Proč? Nebyla to tvoje chyba, že tvoji matku zajali. Nech vinu ležet na tom, komu patří – tomu Smrtijedovi, který to tvé matce provedl.“
„Ne – Necítím vinu kvůli tomu, Cedriku. Ta koupel – co jsme dělali. Cítím se hrozně, protože se mi to líbilo. Jak se mi můžou líbit takovéhle věci potom, co se stalo mý matce? Nemělo by se mi to líbit, že ne?“
„Oh, Harry“ povzdechl si Cedric a políbil Harryho na vrchol hlavy. Harry sebou trochu cuknul, ale neodtáhl se. „To, co jsme dělali, je úplně odlišné od znásilnění. My milujeme jeden druhého, my prokazujeme naši lásku fyzickým způsobem. Znásilnění není o lásce, není ani o sexu. Je to o moci, nadvládě a násilí. Je to jen další forma mučení, kterou Smrtijedi používají.“
„Zníš, jako bys o tom hodně věděl,“ řekl Harry.
„Měl jsem starší sestru, Harry. Byla bystrozorka; během posledního roku války ji Smrtijedi znásilnili a zabili. Byly mi tehdy jen dva nebo tři roky, ale jakmile jsem byl dost starý, můj otec mi vše řekl. Chtěl se ujistit, že budu připravený na cokoliv.“
„Oh, Cedriku, mrzí mě to. To jsem nevěděl.“
„Myslíš si, že má sestra byla špinavá a odporná, Harry?“
„Cože? Ne, samozřejmě, že ne!“
„A tvá matka?“
„Ne, nebyla jejich chyba, co se jim stalo.“
„Ne, nebyla. A stejně tak to nebyla ani tvoje chyba, Harry. Jsi v tom všem nevinně a já si přeji, aby zde bylo něco, s čím ti mohu nějak pomoci.“
„Ne – nemyslím, že je, Cedriku,“ řekl smutně Harry. „Ale – ale možná, mohli bychom – můžem se vrátit? Brát věci trochu pomaleji? Zatím jen líbání? Cítím se trochu zmatený.“
„Harry, samozřejmě, že můžeme! Neudělám ti nic, co nebudeš chtít. Nikdy.“
„Díky, Cedriku. Díky, že máš tolik pochopení.“
„Hej, od čeho je tvůj rytíř v zářivém brnění?“ smál se Cedric. „Je to v rytířském kodexu, víš.“
„Oni mají kodex?“ Harry se zvedl na kolena a, k Cedrikově velké úlevě, se usmíval, slzy uschly do stříbrných stop na jeho tvářích.
„Oh, ano. Možná ti ho jednoho dne nechám přečíst!“
***
Když se oba znovu oblékli, doprovodil Cedric Harryho zpět do věže pro případ, že by cestou potkali Filche nebo některého z prefektů, i když si Harry nebyl jistý, jak ještě dlouho bude akceptováno jako platná omluva, že Cedric je primus, vzhledem k tomu, že celá škola ví, že spolu chodí. Harry se cítil trochu vyždímaný z jejich rozhovoru, přesto byl rád, že to Cedrikovi řekl. Pravděpodobně mu to měl sdělit dřív a nejspíš by se mu v prvý řadě věci tak nevymkly z ruky.
Když došli k Buclaté dámě, Cedric vtiskl něžný polibek na Harryho rty předtím, než odešel do vlastní ložnice. Harry řekl heslo Létající mořští koníci, Buclatá dáma mumlala něco o buzení jí kdykoliv, než odklopila portrét a Harry prolezl do společenské místnosti. Bylo dost pozdě, takže všichni už byli v postelích a z ohně v krbu zůstaly jen žhavé uhlíky.
S těžkým srdcem vyšel Harry nahoru do ložnice. Nelhal Cedrikovi, opravdu se cítil velmi zmatený a jen doufal, že Cedric s ním bude mít strpení, až se pokusí urovnat svůj zmatek. Cedric byl starší a možná by chtěl od jejich vztahu víc než pár polibků, ale řekl mu, že na ztrátu panictví chce počkat až po svatbě, takže pravděpodobně se Harry strachuje zbytečně. Konec konců Harry neopustí školu ještě další tři roky, což jim dává spousty času na vyřešení čehokoliv, co potřebují před svazkem vyřešit.
A navíc zítra byl taky Druhý úkol. Harry hodil letmý pohled na Deanův mudlovský budík, zeleně svítící číslice ukazovaly 1:40 ráno – takže úkol je už dnes dopoledne – a Harry neměl žádný nápad, co bude dělat. Po koupeli se už oblékl do pyžama, tak jen odhrnul peřinu a vklouzl do postele.
Něco tvrdého ho tlačilo pod polštářem. Harry se zamračil – byl to další z laškovných žertů? Nebyl v náladě na vtipy, ne dnes v noci. Posadil se a odstrčil polštář z cesty. A tam, sotva viditelná v měsíčních paprscích proudících přes okno, ležela sklenice. Manipuloval se spoustou takových sklenic, když rovnal Snapeův sklad. Jakmile zvedl sklenici, objevil se vedle ní s prásknutím krátký dopis.
Žaberník, Pottere. Tentokrát neexplozivní druh. Jsem si jistý, že využití pro něj už vymyslíte.
Psaní nebylo podepsáno, ale Harry by poznal ty pavoučí klikyháky kdykoliv.
Přitiskl si lístek na prsa a usnul s malým úsměvem na tváři.